Publikovaný text je dodatkem autorovy knihy “The Morality of Law”, Yale University Press 1994.
Z angličtiny přeložila Zuzana Ceplová.
Malou většinou jste byl zvolen ministrem spravedlnosti své země, která má asi dvacet milionů obyvatel. Hned na začátku vašeho funkčního období se musíte vypořádat s problémem, který bude dále popsán. Nejdříve je však nutno vylíčit jeho pozadí.
Po mnohá desetiletí se vaše země těšila míru za panování ústavní a demokratické vlády. Ale po nějaké době nastaly zlé časy. Normální vztahy se pokazily prohlubující se hospodářskou krizí a různé skupiny, které vznikly na základě ekonomickém, politickém a náboženském se začínaly stále více nenávidět. Nato se zjevil příslovečný spasitel, což byl Vůdce politické strany nebo hnutí zvaného Šarlatové košile.
V celonárodních volbách plných zmatku byl Vůdce zvolen prezidentem republiky a jeho strana získala většinu křesel v Národním shromáždění. Úspěchu ve volbách bylo dosaženo zčásti kampaní, plnou nesplnitelných slibů a šikovných lží, zčásti zastrašováním nočními jezdci Šarlatových košil, kteří odradili od voleb mnoho lidí, ochotných volit proti nim.
Když se Šarlatové košile dostaly k moci, nenamáhaly se zrušit starou ústavu ani žádné její ustanovení. Nechaly také beze změny občanský zákoník a procesní řády. Žádný vládní úředník nebyl propuštěn ani soudce odvolán ze svého úřadu. Nadále se v pravidelných intervalech konaly volby a zdálo se, že sčítání hlasů je také v pořádku. Nicméně v zemi vládl teror.
Soudci, kteří se odvážili soudit proti přání strany, byli biti a vražděni. Dosavadní výklad trestního zákoníku byl převracen tak, aby mohli být političtí odpůrci uvězněni. Byly vydány tajné vyhlášky, jejichž obsah byl znám jen vyšším vrstvám stranické hierarchie. Byly zavedeny retroaktivní zákony, podle nichž byly prohlášeny za zločiny věci, které byly dříve beztrestné. Vláda nebrala ohled na ústavní nařízení, předchozí zákony, ani na své zákony vlastní. Všechny opoziční politické strany byly zrušeny. Tisíce politických odpůrců bylo popraveno, buď metodicky ve vězení nebo během občasných teroristických nočních nájezdů. Byla vyhlášena generální amnestie pro osoby odsouzené “za činy provedené na obranu vlasti proti jejím odpůrcům”. Podle této amnestie byly propuštěni všichni členové Šarlatových košil, kteří byli ve vazbě. Nevztahovala se ale na nikoho, kdo členem strany nebyl.
Šarlatové košile si záměrně zachovávaly pružnost ve svých akcích tím, že jejich strana jednala někdy “v ulicích”, jindy prostřednictvím aparátu státu, který ovládla. Jedna nebo druhá metoda se používala čistě podle toho, co bylo v dané chvíli vhodnější. Když se například vyšší vedení strany rozhodlo zlikvidovat všechny dřívější socialistické republikány, což byla strana, která se jim do posledního okamžiku zuby nehty bránila, nastala diskuse, jak nejlépe zkonfiskovat jejich majetek. Jedna část vedení, možná dosud ovlivněná předrevolučními názory, chtěla vyhlásit zvláštní zákon, jímž se majetek republikánů vyvlastňuje pro jejich zločiny. Druhá skupina je chtěla násilím, pomocí bajonetů, přinutit majetek vydat. Odůvodňovala to tím, že by se na nový zákon nepříznivě pohlíželo v zahraničí. Vůdce se nakonec rozhodl pro přímou akci strany, po které měl následovat tajný zákon, schvalující tuto akci a potvrzující práva nových vlastníků, získaná pod hrozbou násilí.
Nyní však byly Šarlatové košile svrženy a byla obnovena demokratická a ústavní vláda. Svržený režim ovšem po sobě zanechal některé těžké problémy. Ty musíte se svými spolupracovníky vyřešit. Jeden z problémů se týká tak zvaných informátorů.
Před svržením režimu se mnoho lidí mstilo svým nepřátelům tím, že je udávali straně nebo vládním úředníkům. Obsahem udání bývalo třeba to, že občan se tajně vyjadřuje kriticky o vládě, že poslouchá cizí rozhlasové stanice, že se spolčuje se známými disidenty a chuligány, že shromažďuje více sušených vajec než je povoleno, že neoznámil do pěti dnů ztrátu občanského průkazu, atd. Soudy tehdy vypadaly tak, že jakákoliv z těchto činností, pokud byla prokázána, mohla být potrestána smrtí. V některých případech byl tento rozsudek odůvodněn výjimečným stavem – jindy však zcela bez podkladu zákona, třebaže byl vynesen řádně zvolenými soudci.
Po svržení režimu Šarlatových košil začalo veřejné mínění důrazně vyžadovat, aby byli tito udavači potrestáni. Dočasná vláda, předcházející té, do níž jste byl zvolen, v této věci různě improvizovala. Mezitím se však názor veřejnosti ještě více zradikalizoval a řešení se už nedá odkládat. Proto hned, jak jste byl zvolen ministrem, jste se do věci pustil. Požádal jste svých pět náměstků, aby se nad věcí zamysleli a sdělili vám svá doporučení na schůzce k tomuto tématu. Na schůzce pak náměstci promluvili jeden po druhém takto:
První náměstek: Je mi úplně jasné, že s těmi takzvanými informátory nemůžeme nic dělat. Činy, které oznamovali, stály tehdy mimo zákon vlády, která řídila záležitosti státu. Rozsudky vynesené nad obětmi byly v souladu s tehdy panujícími principy práva. Tyto principy se od našich zásadně liší a zdají se nám hnusné. Nicméně tehdy jako zákon platily. Jeden z hlavních rozdílů mezi tehdejším a naším dnešním právem spočívá v mnohem větší moci, kterou měl tehdy soudce v trestních věcech. Toto pravidlo bychom měli respektovat i s jeho důsledky, stejně jako reformu, kterou zavedly Šarlatové košile v dědickém právu, kde byli zapotřebí u závěti jen dva svědci místo tří. Nezáleží na tom, že zákon, podle kterého dostal soudce v trestních věcech víceméně neomezenou moc, nebyl nikdy formálně vyhlášen, ale mlčky se přijímal. Totéž se dá říci i o našem zákonu, který naopak vymezuje soudcovskou moc mnohem úžeji. Rozdíl mezi námi a Šarlatovými košilemi není v tom, že jejich vláda byla bezprávná – což je kontradikce pojmů – ale leží spíše na poli ideologickém. Nikdo nemá větší odpor k šarlatokošiláctví než já. Nicméně základní rozdíl mezi naší a jejich filosofií je v tom, že my dovolujeme a tolerujeme rozdíly názorů, zatímco oni se pokusili uplatnit svůj monolitický zákoník na každého. Celý náš systém řízení předpokládá, že právo je pružné, že dokáže vyjádřit a prosadit mnoho různých cílů. Základním článkem naší víry je, že když byl nějaký záměr vtělen do zákona nebo vyhlášky, musí být dočasně respektován i těmi, kdo s ním nesouhlasí a kteří musí čekat na svou příležitost u voleb nebo dalšího jednání, než dosáhnou právního uznání svých vlastních záměrů. Šarlatokošiláči naopak prostě nebrali ohled na zákony, směřující jinam, než oni chtěli, a ani se nenamáhali s tím, aby je zrušili. Chceme-li nyní rozmotat klubko zmatků vlády Šarlatových košil tím, že jeden rozsudek zrušíme, onen zákon prohlásíme za neplatný, další trest prohlásíme za příliš přísný, uděláme právě to, co odsuzujeme u nich. Chápu, že bude vyžadovat odvahu postupovat podle programu, který navrhuji, a že budeme muset čelit silnému tlaku veřejného mínění. Budeme také muset být připraveni zabránit lidem, aby vzali právo do vlastních rukou. Po delší době však, jak věřím, nám jedině tento postup zajistí triumf konceptů práva a vlády, ve které věříme.
Druhý náměstek: Kupodivu jsem došel k témuž závěru jako můj kolega, jen z úplně opačného směru. Mně připadá naprosto nesmyslné nazývat režim Šarlatových košil právoplatnou vládou. Existence právního systému není podmíněna jen tím, že v ulicích hlídkují uniformovaní policisté, nebo tím, že ústavu a zákoníky nikdo nezrušil a leží někde na polici. Právní systém předpokládá, že ti, kdo se mají zákony řídit, je znají nebo mohou znát. Předpokládá stejné právo pro každého a stejné zacházení se stejnými případy. Nepředpokládá existenci takové nezákonné síly, jako byla strana Šarlatových košil, stojící nad vládou a schopné kdykoli zasáhnout do justičního řízení, když neprobíhá tak, jak se jí to zrovna hodí. Všechny tyto předpoklady vstupují do samotné konstrukce právního pořádku a nemají nic společného s politickými a ekonomickými ideologiemi. Podle mého názoru právo v běžném smyslu slova přestalo existovat, když se Šarlatové košile ujaly moci. V době jejich režimu jsme měli ve skutečnosti bezvládí, ne vládu práva. Místo vlády zákona jsme měli válku všech proti všem vedenou za zavřenými dveřmi, v temných ulicích, palácovými intrikami, vězeňskými úklady. Činy takzvaných informátorů byly jen jednou částí této války. Odsoudit tyto činy jako zločinné by bylo od nás stejně nesmyslné jako snažit se právně posoudit boj o existenci, vedený v džungli nebo pod mořskou hladinou. Musíme odhodit celou tuto temnou, bezprávní kapitolu našich dějin jako zlý sen. Zamícháme-li se do její nenávisti, pošpiníme se sami jejím zlým duchem a můžeme se nakazit z jejích bažin. Říkám proto se svým kolegou: udělejme za tím vším tlustou čáru. Nechme takzvané informátory být. To, co dělali, nebylo ani zákonné, ani nezákonné, neboť oni sami nežili pod vládou práva, ale v anarchii a teroru.
Třetí náměstek: Hluboce nedůvěřuji všem úvahám, které se zakládají na alternativě “buď – anebo”. Nemyslím, že se musíme na jedné straně domnívat, že režim Šarlatových košil stál úplně mimo právo, nebo na druhé straně, že si všechny jejich činy zaslouží úctu jako činy právního státu. Moji dva kolegové nevědomky pronesli silné argumenty proti takovým extrémním předpokladům tím, že ukázali, že obě cesty vedou ke stejně nesmyslnému závěru, k závěru, který je morálně a politicky nepřijatelný. Když o věci budeme uvažovat nezaujatě, uvidíme, že za vlády Šarlatových košil jsme neměli války všech proti všem. Pod povrchem pokračovalo mnohé z toho, co nazýváme normálním životem – sjednávaly se svatby, prodávalo se zboží, psaly a vykonávaly se závěti. Docházelo k obvyklým nehodám – dopravní neštěstí, bankroty, závěti beze svědků, lživé články v novinách. Mnoho z tohoto normálního života a mnohé tyto nehody nebyly vůbec ovlivněny režimem Šarlatových košil. Právní problémy, které vznikaly, byly projednávány u soudu celkem stejně jako dříve a podobně jako dnes. Vznikl by nesnesitelný zmatek, kdybychom chtěli prohlásit všechno, co se stalo za vlády Šarlatových košil, za nezákonné. Na druhé straně nemůžeme tvrdit, že vraždění, které v ulicích prováděli členové strany na rozkaz Vůdce, bylo zákonné jenom proto, že strana ovládla stát a její Vůdce se stal prezidentem republiky. Musíme-li odsoudit zločiny strany a jejích členů, zdá se absurdní přičítat každý čin aparátu státu, který se stal ve skutečnosti alter ego strany Šarlatových košil. Jako ve většině lidských záležitostí, musíme i v této situaci rozlišovat. Musíme zasáhnout tam, kde se filosofie Šarlatových košil vnutila do běhu právního jednání a porušila jeho normální průběh a cíle. Takovým převrácením práva bych nazval třeba případ, kdy se nějaký muž zamiloval do sousedovy ženy a zavinil smrt jejího manžela tím, že ho udal pro naprosto banální přestupek, totiž že do pěti dnů neohlásil ztrátu občanského průkazu. Tento udavač se stal vrahem podle trestního zákoníku, který platil i v době jeho činu a jejž Šarlatové košile nezrušily. Způsobil smrt někoho, kdo stál v cestě jeho zločinné vášni, a využil soudu k tomu, aby provedl svůj vražedný záměr. Věděl, že soudy jsou ochotným nástrojem jakékoliv politiky, která se Šarlatovým košilím zrovna hodí. Jsou i jiné případy, které jsou stejně jasné. Připouštím, že některé jsou méně jasné. Do rozpaků nás asi přivedou případy pouhých všudybylů, kteří hlásili úřadům všechno, co se jim zdálo podezřelé. Někteří z nich tak nejednali proto, že by se chtěli někoho zbavit, ale že se chtěli zavděčit straně, že chtěli (třeba úplně zbytečně) odvrátit podezření od sebe, a možná jen byli tak podlézaví. Nevím sám, jak by se takové případy měly řešit, a nic v tomto ohledu nedoporučuji. Ale fakt, že takové problematické případy existují, by nás neměl zastavit v případech, které jsou jasné a jichž je příliš mnoho na to, abychom na ně nebrali ohled.
Čtvrtý náměstek: Jako můj kolega, ani já nemám rád uvažování ve smyslu “buď – anebo”, ale myslím, že musíme více než on uvažovat o tom, čeho vlastně chceme docílit. Návrhy, abychom si vybírali mezi skutky svrženého režimu jen některé, se mi vůbec nelíbí. To je zkrátka a prostě úplné šarlatokošiláctví. Jeden zákon se nám zdá dobrý, zachovejme ho tedy. Tenhle rozsudek se nám líbí, nechme jej tedy být. Onen zákon se nám nelíbí, proto nikdy neplatil. S jiným činem vlády nesouhlasíme, budiž tedy nulitní. Budeme-li postupovat tímto způsobem, stavíme se k zákonům a činům vlády Šarlatových košil stejně bezzásadovým způsobem, jakým se ony stavěly k zákonům a činům vlády před nimi. Vznikne zmatek, v němž bude každý soudce a každý státní návladní jednat podle svého. Místo abychom skončili s nepravostmi režimu Šarlatových košil, kolega navrhuje, abychom v nich pokračovali. Je jen jeden způsob, jak si poradit s tímto problémem, který se srovnává s naší filosofií práva a zákonnosti: vtělit problém do zákona a nechat ho projít ústavním systémem. Prostudujme celý problém informátorů, získejme o něm všechna dostupná fakta a vytvořme zákon, který si s ním poradí. Nebudeme potom znásilňovat staré zákony k účelu, k němuž nebyly zamýšleny. Určíme navíc tresty přiměřené zločinu a nebudeme s každým informátorem jednat jako s vrahem jenom kvůli tomu, že někdo, koho udal, byl potom popraven. Připouštím, že při tvorbě tohoto zákona mohou vyvstat různé problémy. Mezi jiným budeme muset určit konečný právní význam slova udání, a to nebude lehké. Neměli bychom se však takovými těžkostmi nechat odradit od jediné cesty, která nás může vyvést z bezprávní samovlády.
Pátý náměstek: V tomto posledním návrhu vidím značnou ironii. Mluví o ukončení bezpráví šarlatokošiláctví, ale chce toho docílit způsobem, který oni nejvíce nenáviděli, totiž zavedením dodatečného trestního zákona. Kolega se bojí zmatku, který nastane, pokusíme-li se napravit “špatné” činy minulé vlády, zatímco posílíme a podpoříme její “správné” činy. Neuvědomuje si, že jím navrhovaný zákon je klamný lék na nejistotu. Pro nepsaný zákon mluví mnoho důvodů. Všichni jistě připustíme, že by bylo hezké mít všechno na papíře pěkně černé na bílém. Ale jak by nám takový zákon vlastně pomohl? Jeden kolega mluvil o člověku, který pět dní neohlásil ztrátu občanského průkazu. Chtěl tím říci, že jestliže se takový přestupek trestal smrtí, bylo to naprosto nepřiměřené a tudíž špatné. Musíme si však připomenout, že se v té době vzmáhala podzemní činnost proti režimu Šarlatových košil, který neustále obtěžovali lidé s falešnými občanskými průkazy. Z jejich hlediska tu byl skutečný problém, a my proti jejich řešení můžeme namítat jen to, že jednali trochu přísněji, než by se zdálo žádoucí – připustíme-li vůbec, že měli takový problém řešit. Jak se kolega ve svém zákonu postaví k tomuto případu a k jeho bratrancům z druhého a třetího kolena? Odmítne potřebu existence práva a zákonů za vlády Šarlatových košil? Nebudu dále zacházet do problémů vytvoření navrhovaného zákona, protože jsou dostatečně jasné komukoliv, kdo se nad tím zamyslí. Místo toho navrhuji vlastní řešení. Jeden velmi vážený člověk kdysi řekl, že hlavním účelem trestního práva je dát průchod lidské potřebě pomsty. Někdy nastanou časy jako dnes, kdy by se této potřebě měl dát průchod přímo bez zásahu práva. Záležitost s udavači se touto dobou už řeší sama. Skoro každý den čteme, že nějaký udavač Šarlatových košil dostal kdesi v ústraní spravedlivou odměnu za své činy. Lidé tiše řeší problém sami. Necháme-li je být a dáme instrukci státním zástupcům, aby dělali totéž, za chvíli nebude co řešit. Vzniknou ovšem nějaké zmatky a rozbije se při tom několik nevinných hlav. Ale naše vláda a náš právní systém při tom neutrpí a my se nebudeme beznadějně zaplétat v pokusech odčinit všechny skutky a zločiny Šarlatových košil.
Podle které rady byste postupoval vy jako ministr spravedlnosti?
