Je to takový film, jak má být. Tvrďáci jsou sice opravdu tvrdí, ale jsou to takoví ti správní sympatičtí tvrďáci s drsným humorem. Kancelářské krysy jsou správně zalezlé v děrách a dokazují známou poučku ekonoma Thomase Sowella, že pro byrokrata je procedura vším a výsledek ničím. No a ti v turbanech na hlavě umírají po desítkách.
O tom je film 13 hodin: Tajní vojáci z Benghází. Žádné extra duchaplné dialogy, žádné hluboce vykreslené charaktery, ale poctivě natočený příběh o tom, jak šest správných chlapů zachránilo před čtyřmi lety v lybijském Benghází životy spoustě lidí na americkém konzulátu a stanici CIA. Taková variace na klasický westernový příběh se všemi klišé, co k tomu patří. Až na to… až na to, že to tak opravdu bylo.
Osadníci a indiáni
Jedenáctého září 2012 zaútočila výrazná převaha příslušníků islamistických milic Ansar al Šaríja na americký konzulát, kde byl v té době na návštěvě americký velvyslanec s pouze dvěma (!) příslušníky ochranky. Z nedaleké základny CIA ho po nezbytném zdržení kancelářskou krysou (vedoucí základny) vyjíždí zachránit ostří hoši, bývalí elitní vojáci, najatí soukromou společností na ochranu CIA. Přijíždí pozdě, velvyslanec, který ještě den předem pronesl takřka ukázkově sluníčkový projev o zářné demokratické budoucnosti Lybie, se udusil v kouři při požáru rezidence. Ostří hoši tak alespoň evakuují ty, co přežili. Následuje zběsilá jízda městem ovládaným milicemi, u kterých nikdy nevíte, jestli jsou s vámi (takže musíte na každého namířit zbraň, zeptat se, jestli není náhodou ze spřátelené Brigády mučedníků 17. února, doufat, že mluví alespoň trochu anglicky a že nelže…) a nebo proti vám. To se obvykle pozná delšími fousy a takovým tím zlým al-kajďáckým pohledem. A pak už útok na samotnou základnu CIA v rozlehlém sídle o několika budovách vedle jakýchsi hodně improvizovaných jatek zvaných Zombieland. Nastává boj obléhaných osadníků s přesilou indiánů. Osadníci se modlí, aby dojela kavalérie na pomoc včas a mezitím kosí útočníky. Jenže tady přichází další problém.
Mezi bojovými (a mezi námi, dobře natočenými…) scénami jsou totiž fascinující okamžiky, jako vystřižené z jakéhosi polního „Jistě, pane premiére.“ Velitel základny CIA nechce dovolit ochrance odjet zachránit velvyslance. CIA přece není Ministerstvo zahraničí, to má svojí ochranku. Obrana se nemůže domluvit s MZV na tom, jestli speciální jednotky mohou zasáhnout nebo ne. Stíhačky na nedaleké Sicílii jsou připraveny, ale nevzletí. A zatímco hodiny vyplněné institucionální řevnivostí, nerozhodností a zbabělostí letí (a autoři snímku jsou tady ještě docela hodní na Obamu a hlavně Hillary, jejíž jméno se tu asi z ohledu na prezidentské volby ani nezmíní), na zemi v Benghází se čas vleče. A pokusy přesvědčit či podplatit nějaké ostatní milice či vládní síly, aby přijely na pomoc, se míjí účinkem. Ostatně celý příběh místních spojenců (či spíše „spojenců“) je sice okrajový, ale docela poučný. Buď utekli hned. Nebo přijeli a utekli. Nebo se přidali k útočníkům. Ale bylo i pár těch, co pomohli. A byli to to sympatičtí hoši. Jen je bylo těžké rozeznat (na uniformy si v Benghází nehráli) a jejich bojová hodnota byla – řekněme – smíšená… Prostě je dobré si něco uvědomit při představách, že třeba problém islámského státu vyřešíme, když pošleme do Iráku víc instruktorů. Celkovou úroveň vzdělanosti a kulturní návyky nezměníme během tříměsíčního výcviku… Dokonce ani během šestiměsíčního.
Žoldnéři budoucnosti
Podobně poučné je i to, jak film ukazuje limity speciálních sil, ve kterých veřejnost, a někdy i politici, vidí jakési nadlidi, schopné tak nějak rychle, levně a efektivně vyřešit jakýkoliv problém. Jenže máte-li pušku a nepřítel minomety, sebelepší výcvik, disciplína a fascinující chladnokrevnost (ony tisícileté atributy západní vojenské převahy) vám jsou k ničemu. A nepomůže ani standardní, takzvaně koloniální, poměr ztrát, který si západní velmoci udržují už staletí – tedy cca jeden náš padlý ku deseti až dvaceti jejich. A i když cítíte instinktivně s tvrďáky, není od věci si uvědomit také to, že to byla CIA a diplomaté, kteří na místě dělali důležitou práci. Ostří hoši mohli postřílet deset, dvacet, sto zloduchů, ale jaký je to v konečném součtu rozdíl? Žádný. Kdežto klíčové zpravodajské informace rozdíl znamenat mohou. I když je sbírají hejskovští agenti (ten film točil někdo, kdo CIA opravdu neměl rád…), které musí tvrďáci tahat z konspiračních schůzek, kde sedí moc dlouho. Pro ochranku je totiž každá schůzka moc dlouhá, každý výjezd moc rizikový a vlastně by nejraději, kdyby se nejezdilo nikam a nedělalo nic, protože pak je riziko skoro nulové. Jelikož autor těchto řádků strávil s ochrankou v Afghánistánu rok, může potvrdit, že dilema práce x bezpečnost je dilematem, jehož řešení je vždy velmi, ale opravdu velmi složité.
Vlastně i přes to, že je film v první řadě dobře udělanou střílečkou, je i docela poučným příběhem naší doby. Jenom ve zbyrokratizovaném státě se může stát tak absurdní situace, že několik soukromých kontraktorů brání ručními zbraněmi konzulát a stanici CIA proti obrovské přesile, zatímco několik desítek minut letu od nich jsou připravené ve stavu stále pohotovosti stíhačky a jednu až dvě hodiny letu jsou speciální síly a…nepřiletí.
Je to k zamyšlení. S tím, jak je stále složitější cokoliv ve státě rozhodnout a s tím, jak klesá naše ochota k obětem a ztrátám, je vlastně čím dál přirozenější nechat potřebnou práci udělat ostré chlapíky ze soukromých bezpečnostních agentur. Chcete-li, žoldnéře. Že to trochu připomíná pozdní období římské říše? A že to nedopadlo dobře? Ano, ale je tu přece jen rozdíl. Tihle žoldnéři jsou loajální. Jsou to vesměs vždy bývalí příslušníci ozbrojených sil. Nejsou to barbaři zpoza hranice. A nebudou bojovat pro kohokoliv, kdo je zaplatí. Jsou to vlastně nakonec taky „naši hoši“ a to i přes to, že tam jsou (paradoxně) vyslaní proto, že vláda se bojí někam poslat „naše hochy“ (tedy regulérní vojáky).
Může se to stát i nám?
A ještě jedna věc je k zamyšlení. Česká republika samozřejmě není oblíbeným cílem teroristů. Ale kdo by kdysi řekl, že davy budou jednou pálit třeba dánské ambasády (a omylem třeba i jednu norskou…). Stát se může leccos, koneckonců Česká ambasáda poskytuje konzulární služby Spojených států, které své velvyslanectví uzavřely. A víte, co by v českém případě znamenalo vyslat speciální síly zachránit někam třeba naší ambasádu (a technicky to možné je, kam nedoletíme my, pomůžou Američané…)? Schválení parlamentem. Přiznejme si, v situaci, kdy jde o minuty, tak dost bizarní situace. Ve starém bezpečném světě to vlastně nevadilo. V tom současném je docela dobře, že jde do sněmovny novela, která v podobných situacích umožní rozhodnout vládě. Ne, že by si člověk dělal velké iluze o tom, kolik tam sedí „chlapů s gulama“, ale sedmnáct lidí se snad rozhodne rychleji než dvě stě…
Vyšlo v časopise Reflex
