Z hlediska přitahování zájmu české veřejnosti náleží současnému prezidentu Bushovi mezi všemi americkými poválečnými prezidenty prvenství – i politický ignorant je konfrontován s událostmi, v nichž jsou USA přítomny.
Dějiny Spojených států trvají již 230 let a za tu dobu stálo v čele této země celkem 43 prezidentů. Avšak až teprve osmadvacátý prezident Wilson si svou politikou trvající na národním sebeurčení národů Rakouska-Uherska vydobyl v českých zemích všeobecný zájem a popularitu. Před ním vnímala česká veřejnost Ameriku pouze jako oblast, kam míří vystěhovalci za lepším životem, a o amerických prezidentech měla jen nepatrné povědomí.
Existenci tří prezidentů následujících po Wilsonovi – Hardinga, Coolidgeho a Hoovera – zaznamenala česká veřejnost rovněž jen velmi okrajově, byť Hooverova hospodářská politika, následující po krachu americké burzy, podstatně přispěla ke světové hospodářské krizi.
Teprve dvaatřicátý prezident Roosevelt se stal známým v každé české domácnosti, a to díky roli USA ve druhé světové válce, která postihla naši zemi způsobem, jejž nemohli ignorovat ani lidé, jimž je jinak politika ukradená. Popularita tohoto prezidenta u české veřejnosti spolu s jeho naivní politikou vůči Stalinovi způsobila, že v Praze existovala Rooseveltova ulice nepřetržitě po celou dobu komunistické diktatury, byť jinak se celé toto období vyznačovalo nenávistnou propagandou vůči Americe, kterou komunisté všude právem považovali za jedinou skutečnou překážku na cestě ke svému světovému panství. Vnímání Spojených států bylo u nás za vlády komunistů víceméně závislé na tom, jaký poměr k moskevsko-pražskému režimu daný člověk zaujímal. Konkrétní vnitřní nebo zahraniční politika toho kterého amerického prezidenta měla na rozložení sympatií nebo antipatií u nás nepatrný vliv.
Situace se zvrátila až v 90. letech. Konečně bylo možné získávat věcné informace a vést normální diskusi o americké politice. A rozvoj informačních technologií otevřel předtím netušené zdroje informací o USA. Přesto stále platilo a platí, že z 99 procent jsou to zahraničněpolitické kroky Washingtonu, které rozhodují o obrazu amerického prezidenta v české veřejnosti.
Z hlediska přitahování zájmu české veřejnosti náleží současnému prezidentu Bushovi mezi všemi americkými poválečnými prezidenty prvenství. Neboť kombinace mezinárodní situace a jeho vlastních rozhodnutí způsobila, že český občan byť i jen s povšechným zájmem o dění je snad dennodenně konfrontován s událostmi, v nichž jsou USA přítomny. Nadcházející návštěva amerického prezidenta je proto vhodnou příležitostí připomenout jednu skutečnost, na kterou se v polemikách o americké politice zapomíná.
Ve světě zní mnoho kritických hlasů na adresu USA. Část z nich odsuzuje ten či onen konkrétní krok Ameriky. Polemika s takovou kritikou je věcí náhledu na konkrétní fakta a jejich interpretaci. Kromě těchto výhrad však zaznívá ještě jedna mnohem obecnější stížnost: totiž na to, že Spojené státy jsou jedinou supervelmocí. Pokud by tuto výhradu vyslovovali jenom představitelé diktátorských režimů, pak bychom nad tím mohli mávnout rukou. Avšak i od mnoha politiků a komentátorů demokratických zemí slyšíme, že současný svět není v pořádku, protože vůči současné supervelmoci neexistuje protiváha. Mnozí z těchto kritiků se nijak netají přáním, aby se Čína, popřípadě Indie staly co nejrychleji dalšími supervelmocemi a unipolární svět skončil. Ačkoliv se příznivci tohoto pohledu sami řadí mezi takzvané realisty, realitu tímhle svým náhledem naprosto ignorují.
Žádná americká vláda totiž není v situaci, kdy by mohla bezesporu dominantní potenciál USA využívat podle libosti. Každá se musí stále utkávat s velmi mocnou protiváhou – s vlastní domácí veřejností. A obzvlášť vláda tohoto republikánského prezidenta musí čelit mocné alianci vnitřních protivníků – alianci, která již ovládla Kongres. Hlavní voličsky významné skupiny – kromě tradičních voličů demokratů – jsou:
A) Lidé, které dráždí Bushova náboženská víra a jeho postoj k potratům, eutanazii, k uznávání svazků homosexuálů a k výzkumu, při kterém jsou zabíjeny lidské zárodky. Fakt, že se Bushův postoj v těchto věcech nedá vysvětlit oblíbeným poukazem na jeho propojení s vojenskoprůmyslovým komplexem, podráždění jenom zvyšuje.
B) Voliči, kterým vadí jeho podpora liberalizaci mezinárodního obchodu, protože ohrožuje jejich pracovní místa nebo jejich vlastní podnik.
C) Voliči, kterým vadí jeho vstřícný postoj k ilegálním imigrantům.
D) Voliči, kteří odmítají americkou přítomnost v Iráku.
K těmto zástupům je nutno připočíst sice méně početné, zato mediálně hlasité a výmluvné odpůrce z řad podnikatelů (důvod B) a uměleckých a intelektuálních elit (důvody A, B a D + „zelené“ důvody). K tomu jako bonus určený těmto odpůrcům je nutno přiřadit bývalého amerického prezidenta Cartera, jehož neustálé nadbíhání všem možným nepřátelům USA z něho činí svého druhu rekordního exprezidenta. Hlavní americká média jsou tím, o čem mluví a jakým tónem, nebo o čem naopak nemluví, ve velké většině „protibushovská“. To je dáno jednak profesně – dobrá zpráva není zpráva, tou je pouze zpráva špatná, jednak politickým zaměřením žurnalistů samých, kteří jsou obrovskou většinou příznivci demokratů. A obdobně jako v jiných demokratických zemích, tak ani ve Spojených státech není nouze o oportunistické politiky, které láká vézt se na vlně nespokojenosti a dělat gesta, jež jim vynesou body, byť za cenu dlouhodobého poškození jejich země.
Jednou z hlavních příčin, proč má Bush tolik rozhořčených kritiků, bezesporu jsou pokračující násilnosti v Iráku. USA tam hladce svrhly diktaturu, k čemuž Iráčany nepotřebovaly, ale jejich veškerá vojenská moc nemůže zajistit, aby se Iráčané přestali pobíjet navzájem – tohoto cíle Američané bez Iráčanů dosáhnout nemohou. Jelikož cílem Bushovy politiky je demokratický Irák bez výbuchů, kritikové mluví o americké porážce. Dá se dokonce tvrdit, že podle hesla „každá hůl je dobrá, když chceme psa bíti“ si mnozí kritikové přejí, aby jejich vlastní země v Iráku prohrála. Rezoluce Kongresu prosazované demokraty, žádající konkrétní datum odchodu z Iráku, musí být vskutku rajskou hudbou pro organizátory výbuchů na tržištích v Iráku. Signál, který jim Kongres poslal, je jasný: nemůžete sice porazit Američany na bojišti, avšak můžete se při troše vytrvalosti dočkat, že jim do zad vpadnou vlastní politici. Jako se to stalo v případě války ve Vietnamu.
Shrnuto: ať už někdo nemá nebo nebude mít rád americkou politiku, může si být jist, že bude mít vždy spojence uvnitř samé Ameriky, a tito spojenci mohou dokonce zvítězit a onu politiku změnit. Amerika má totiž protiváhu své síly sama v sobě. Její svobodný politický systém umožňuje, aby činy její vlády byly pod stálým soudem vlastní veřejnosti. To rozhodně nešlo říci o bývalém Sovětském svazu a u dnešního Ruska to zatím lze říci jen se zavřením jednoho a přimhouřením druhého oka. A v případě Číny to nelze říci ani náhodou.
Pokud by se Čína za několik desetiletí stala supervelmocí, aniž se změní její vnitřní režim, pak by teprve všichni ti, kteří dneska spílají Spojeným státům, včetně mnohých jejich vlastních občanů, poznali, co je to opravdový imperialismus a arogance moci, která je odhodlána jednat bez jakýchkoliv skrupulí. Zda by pak souhlasili, nebo nesouhlasili s čínskou politikou, to už by se stalo irelevantním. Islamističtí teroristé to již dávno vycítili a velkým obloukem se vyhýbají jakémukoliv útoku na čínské zájmy, byť je Čína nejméně náboženským státem na světě, a tudíž podle jejich zvrácené ideologie by měla být jejich cílem číslo jedna.
Zatím však Čína supervelmocí naštěstí není a naše „politické“ životní prostředí stále závisí hlavně na ochotě Ameriky věřit, že její osud je spjat s osudem Evropy a že izolacionismus by byl pouhým oddalováním konfrontace s ozbrojeným chaosem.
Je škoda, že většina z těch, kteří budou v Praze demonstrovat proti prezidentu Bushovi, si neuvědomuje, že veřejně protestovat proti činům nějaké moci podle vlastního uvážení je výsada existující výhradně díky euroatlantické civilizaci. Aže tato civilizace přežila nápor totalitních sil jen díky Spojeným státům. Aby bylo jasno – nepovažuji Američany za lidi o nic lepší nebo horší, než jaké můžeme potkat v kterékoliv zemi. Co USA, ale i Českou republiku odlišuje od méně šťastných zemí, je to, že horší lidské vlastnosti a horší lidé nejsou u nás tak dobře vzájemně zkoordinovaní a zkonsolidovaní, aby zatlačili lepší lidské vlastnosti a lepší lidi do politické a hospodářské bezvýznamnosti.
My i USA máme zkrátka mnohem lepší režimy, než má Čína nebo Írán, což se samozřejmě projevuje i v zahraniční politice. Ovšem chcemeli si svoje režimy udržet, pak bychom měli usilovat o to, aby se naše lepší režimy vzájemně zkoordinovaly a zkonsolidovaly, a tak zabránily těm horším získat ve světě hlavní slovo.
Publikováno v sobotní příloze Kavárna Mf DNES 2.6.2007.
Kdyby Rooswelt podlehl atentá v Miami, tak by nevybudoval silnou Ameriku a ta by prohrála druhou světovou válku. Jen díky síle Ameriky si nedovážil Hitler na ní přímo zaútočit a Japonsko udeřilo jen v Tichomoří. Rooswelt zachránil náš svět před nacismem. Sledoval pozorně vzestup nacismu a Japonska a tak řadou reforem a opatření připravoval Ameriku na válku. V roce 1938 nebyla Amerika ještě připravena podnikonout invazi do Evropy, navíc byla ohrožvána hlavně Japonskem a ne Německem. Dále veřejné mínění bylo proti zasahování do války v Evropě i po dobití Francie a části Ruska. Rooswelt by neměl podporu veřejnosti, ani tak silnou armádu, aby v roce 1938 mohl zastavit Hitlera. Navíc by musel přesunout část armády do Evropy v době, kdy čelil nebezpečí invaze Japonců, Rooswelt myslel do budoucna a nedělal ukvapená rozhodnutí jako G.W. Busch.
Z Iráku může létat cokoliv kamkoliv (na civilní Israel dopadly desítky velkých raket Scud už za operace kuvajt), když Irák trochu osvobozen od teroru, ustaly i atentáty v Israeli.Hamas použije co má po ruce v počtu, kterým disponuje. Nějak tam vloni na severu Israele nebylo moc novinářů, podobně jako letos ve Sderot. Skoro nikdo není u toho, když jim došla munice a shazují své oponenty se střech v těchto dnech. A to jsou zhusta jejich soukmenovci. Na co se mohou těšit protivníci, kterým se upírá lidství, netuší novináři, ale ví lépe informovaný prezident, neodkázaný pouze na komerční media.
Mnozí nepotřebují radar a těsnější spojenectví, ale jen do chvíle, než něco malinko z Předního Východu se objeví v praze stověžaté. Ruský ochránce bude blízko, měl jasno před Mnichovem, během II.svět války. Naštěstí už není sám kdo rozhoduje, naštěstí i USA je prozíravější země, než tomu bývalo dříve. Jejich vojště se alibisticky neschovává, pochopili, že v budoucnu by museli zaplatit mnohem více. Tato zkušenost je stála lesy symbolů – hrobů na pobřeží Evropy. Nebudou to opakovat.
Neporozuměl jsem čím k růstu svobody a demokracie přispěl světu Carter? Pokud vím nechal SSSR + Varšavskou Smlouvu komunisovat “třetí svět”, aniž by USA hnuly prstem, pamatuji tu dobu:))) V čem byl Chomejního režim lepší než šachův a Mariamův lepší než cisařův. Za Cartera jsem jako kluk měl pocit, že se nebojím ani atomové války, jako možnosti, že by SSSR + Varšavská Smlouva tu atomovou válku vyhráli:))). Zaplať Bůh za Reagana, ne že by byl 100%, ale přinesl naději – a vítězství. Svoboda byla, je a i bude spjata s Bushi, nikoli s Cartery a Chomskými.
Po roce 1989 je západní civilizace těžce ohrožena nikoli vnějšími nepřáteli, ale absencí alternativ. Nemusíme nijak sdílet Fukuyamovu představu o konci ideologického vývoje lidstva a jeho vyústění do jediného kapitalisticko-demokratického ideálu, ale praktické chování mas politických funkcionářů jako by z těchto představ vycházelo.
Poprvé v dějinách Západu tedy máme monocentrickou a monoideologickou moc, čímž se po duchovní stránce ocitáme v nebezpečí byzantinismu, stagnace, sebeopájení, duševní a duchovní onanie místo kritického myšlení. Namítnete, že svoboda slova je zachována, že se nepodobáme starým despociím. Tak tato námitka je bezpředmětná, kritické myšlení a sebereflexe jsou dnes stejně mocensky bezpředmětné jako sousedské tlachání chalupářů za komunismu – masou politických vůdců a masou pravicových myslitelů a bubeníků svobodného trhu a prázdného narcistního sebeobdivu jsou i kritické hlasy geniálních myslitelů jako Chomsky přehlušeny.
Článek pana Bratinky je dobrou ukázkou pokleslého schematického pisálkovství desinfikovaného od hlubších myšlenek, plného zaslepeného chvástání. No to se máme, že jsme na tom líp než Číňané, to už bychom konečně měli zanechat plivání jedovatých slin na naše kapitalistcké výdobytky, zamhouřit oči nad nějakými koncentráky na Guantanámu, masakry na Blízkém východě, plundrováním přírody a masivní světovou chudobou a blahopřát si, že jsme mezi těmi, které naše báječná civilizace nepostihla, ale které naopak před postiženými chrání a kvůli kterým brutálně vraždí.
Tak nad morálkou takových lidí si lze jen odplivnout, i kdyby se holedbali, že jsou lepší než komunisté, jako by byla zásluha těchto Bushů, že zde máme svobodu, a nikoli lidí jako Carter.
Spis bych rekl, ze podstatne zajimavejsi by byl pripad presne opacny. Treba uz jen proto, ze Rooswelt se pred navstevou Brazilie nemel snahu ucit brazilsky.
Vždy mne potěší,když někdo připomene těm méně chápavým,že Spojeným státům vděčíme za to,že nyní žijeme v demokratickém režimu.Troufám si dokonce tvrdit,že kdyby místo Rooswelta seděl v roce 1938 v Bílém domě G.W.Bush,Evropa by byla nyní podstatně lepší: Hitler by byl zastaven hned v počátku a Stalinovi by se nepodařilo polovinu Evropy okupovat.Jediný politik,který byl ochoten čelit zlu hned v počátku,byl Churchil,a tomu tehdy takový spojenec bohužel chyběl.