Malý, nepříliš lidnatý, zato ostře sledovaný stát v dramaturgii voleb amerického prezidenta. Pondělní primárky ve státě Iowa občas v předstihu napovědí, koho si strana vybere za kandidáta do listopadových voleb. Jenže demokraty letos čeká divoký boj, tak se uvidí.
Volební shromáždění (kaukusy) v americkém státě Iowa jsou zároveň přeceňované a zároveň nedoceňované. Jsou přeceňované, protože Iowa je malý stát, s malým počtem obyvatel, a tudíž i s malým počtem hlasů volitelů, kteří budou v listopadu vybírat prezidenta Spojených států. Navíc podle průzkumů je to stát v prezidentských volbách republikánský, který bude volit Donalda Trumpa. Takže by se zdálo, že je nedůležité, který demokratický kandidát tato volební shromáždění vyhraje.
Jenomže dynamika je jiná. Iowa samotná zřejmě nevybere demokratického kandidáta na prezidenta, ale může některé z těch, kdo o nominaci usilují, diskvalifikovat. Před čtyřmi roky, v roce 2016, volební shromáždění v Iowě těsně vyhrála Hillary Clintonová před Berniem Sandersem. On vzápětí vyhrál primárky ve státě New Hampshire (podle všech průzkumů je vyhraje Sanders i letos, budou se konat 11. února).
Kdyby tehdy Clintonová nevyhrála v Iowě, a utržila tudíž dvě porážky za sebou, pak by to vyvolalo pochybnosti, zda je dobrou kandidátkou na prezidentku, zda mají voliči o ni vůbec zájem.
Bidenovy vyhlídky
V podobné situaci jako Hillary Clintonová před čtyřmi roky, vlastně o trochu horší, je nyní Joe Biden, bývalý viceprezident v éře Baracka Obamy a reprezentant umírněného, centristického křídla strany (vedle socialisty Bernieho Sanderse je téměř každý umírněný). Proberme si, jaký dopad by výhra či nevýhra Bidena měla na jeho prezidentskou kandidaturu.
Pokud by Biden překvapivě vyhrál v Iowě, pak by měl našlápnuto k získání prezidentské nominace. V New Hampshire sice prohraje, ale pak se konají volební shromáždění v Nevadě (22. února), státě s vyšším zastoupením Američanů latinskoamerického původu, kteří podporují Bidena. A následně se konají primárky v Jižní Karolíně (29. února), která představuje Bidenův ochranný val, neboť je to stát s vysokým zastoupením amerických černochů, kteří jsou nejloajálnější voličskou skupinou Demokratické strany. A ti se zatím rozhodli podporovat právě Bidena; v neposlední řadě i kvůli tomu, že byl viceprezidentem prvního černošského prezidenta USA.
Když však Biden v Iowě prohraje, začnou se věci pro něho komplikovat. Pokud skončí druhý, ještě to ustojí – ovšem za předpokladu, že vyhraje v Nevadě a Jižní Karolíně. Pokud však skončí čtvrtý nebo ještě hůř, nastane oprávněná obava umírněných demokratů, zda je vůbec zvolitelný a zda by neměli raději podporovat jiného kandidáta – či kandidátku – z centristického křídla strany. Například senátorku Amy Klobucharovou.
Pokud by Biden v Iowě prohrál výrazně a pak opět v New Hampshire, je otázka, zda jeho kampaň nenabere negativní dynamiku směrem ke dnu a jestli se od něho neodkloní i dosavadní stoupenci. Pokud by navíc prohrál i v Nevadě, je to v podstatě konec jeho prezidentské kandidatury.
Bloomberg ex machina
A tady by svou šanci mohl vycítit bývalý starosta New Yorku, miliardář Michael Bloomberg. Kdysi byl republikán, pak nezávislý a nyní usiluje o demokratickou nominaci na prezidenta. Prý za kampaň už utratil až dvacet milionů dolarů z vlastní kapsy – aniž by zatím získal jediného delegáta. Ale jeho strategií je soustředit se na takzvané superúterý 3. března, kdy se primárky konají v patnácti státech, včetně nejlidnatější Kalifornie. Pokud do té doby zkolabuje kampaň Josepha Bidena, může se Bloomberg pokusit o volební blitzkrieg právě v toto superúterý a ovládnout ho – získat stovky delegátů na demokratický nominační sjezd, který nakonec vybere kandidáta strany na prezidenta.
Letos si Demokratická strana dala pravidlo, že na delegáty mají nárok ti kandidáti, kteří v daném příslušném státě dosáhnou podpory alespoň patnácti procent odevzdaných hlasů; tedy nikoli systém „vítěz bere všechno“, nýbrž i ten, kdo skončí jako druhý nebo třetí, pokud na oněch patnáct procent dosáhl. Vzhledem k tomu, že různí kandidáti jsou favority v různých státech, může se stát, že na sjezdu žádný z kandidátů nebude mít nadpoloviční většinu delegátů. To se naposledy stalo v roce 1976 republikánům.
Obchod s delegáty
Takže pokud by tato situace nastala, začalo by se zákulisně jednat a někdo z těch méně úspěšných kandidátů na nominaci by své delegáty „zobchodoval“ – podpořil by někoho z těch úspěšnějších výměnou za příslib viceprezidentské nominace nebo postu ministra zahraničních věcí.
Ale to hodně předbíháme. Zatím se demokraté pouze diskreditovali tím, že měli problém vůbec sečíst výsledky volebních shromáždění v Iowě, které tak do včerejší uzávěrky nebyly známy.
Vyšlo v MF Dnes 5. 2. 2020
