Německo milosrdně propustilo Brigitte Mohnhauptovou, vedoucí teroristku tzv. Frakce rudé armády (RAF), odsouzenou před čtyřiadvaceti lety na doživotí. RAF byla ilegální organizace, která má na svědomí desítky zavražděných, stovky zraněných a mnohamilionové škody, způsobené bankovními loupežemi apod. – Tato událost je konečkem niti, která nás dovede k závažnému tématu, jímž je vzpoura tzv. Nové levice. Před čtyřiceti lety otřásala západní Evropou a vyrobila její „osmašedesátníky“, zcela jiné než jsou ti naši.Bylo to hnutí, které se rodilo počátkem šedesátých let. Jeho projevy kulminovaly shodou okolností v roce 1968. My je vnímali okrajově, měli jsme jiné starosti. Doufali jsme v pokus vymanit se ze sovětského sevření a pak zdrceně snášeli okupaci a „normalizaci“. Oni tam revoltovali proti „establishmentu“, proti institucím demokracie, proti USA a vietnamské válce. Nechápali jsme je a oni nás. Jejich generační vzpoura zachvátila Německo, Francii, Itálii, Skandinávii.
Po policejním potlačení v ulicích vytvořili ti nejhorlivější teroristické skupiny, nechali se vycvičit palestinským Fatáhem, loupili a vraždili (obdobou německé RAF byly italské „Rudé brigády“). Kdo byl dopaden a souzen, těšil se podpoře vysokoškolských studentů i renomovaných levicových intelektuálů. Jejich ideovým zdrojem byl „neomarxismus“, idolem Che Guevara, požehnání jim dal Jean-Paul Sartre i poslední žijící představitel tzv. frankfurtské školy Herbert Marcuse. Někteří z teroristů spáchali ve vězení sebevraždu.
Změna paradigmatu
Z této dračí setby vzešla řada hnutí, která ve jménu „svobody“ (vnímané jako svévole) chtějí změnit svět („Filozofové zatím svět vykládali, ale je třeba jej změnit“ – Karel Marx). Některé změny, především ve sféře světonázorové, se už prosadily.
Co předtím hlásali někteří filozofové či jejich školy, se stalo axiomem, který dnes veřejné mínění vnímá jako samozřejmý. Pravda je relativní. Neexistuje objektivní pravda, každý má tu svou, k níž sám dospěl, a nemá právo žádat po druhých, aby ji přijali. Neexistuje obecně závazná morálka, ledaže by se na tom lidé svobodně dohodli. Nejvyšší hodnotou je „svoboda“ jednotlivce a smyslem života je jeho „seberealizace“, jak si ji on sám představuje. Směsice subjektivismu a relativismu, jinak též postmodernismus, se stala předznamenáním „ducha doby“. Mluví-li se o změně paradigmatu, má se na mysli především toto.
Bezbřehé pojímání svobody vedlo k nebývalému rozšíření pojmu liberalismu. Dnes se tím myslí nejen liberalismus ekonomický (volný trh) či politický (demokracie), ale liberalismus filozoficko-antropologický (člověk svým tvůrcem) a zejména morální. Ten posléze uvedený se stal programem „sexuální revoluce“, která popírá smysl sebeomezení v sexuální oblasti. To sice nebývalo ani předtím důsledně respektováno, ale „jaksi“ se mělo za to, že to nemá být. Dnes se má za to, že rozhodčím je tu svobodná volba jednoho každého. Není bez významu, že demografická statistika klade počátky krize tradiční rodiny právě do šedesátých let (od té doby Evropa vymírá). U nastupujících generací stále klesá schopnost trvalého vztahu a dítě je stále citelněji vnímáno jako ekonomická zátěž. Faktickou „seberealizací“ se totiž stává konzum (klasická filozofie to nazývala hédonismem).
Heslo dne: Emancipace!
Ultraliberalismus se promítl do oblasti politického chování a společenského styku. Sám sebe pojistil nekompromisním požadavkem tolerance, zákazem diskriminace a příkazem politické korektnosti. A to i tam, kde má tato shovívavost, resp. „povinná nevšímavost“, společensky zhoubné důsledky: ve vztahu ke konzumaci lehkých drog, k antisociálním projevům dětí a mladistvých, ke kriminalitě vůbec a k agresivnímu chování neintegrovaných minorit.
Z levicové revolty Západu vzešla i hnutí, která se deklarují jako emancipační a stanovila si cíle na pohled konkrétnější. Za své východisko často předkládají skutečný problém, dokonce závažný, ale jimi navrhované řešení vychází z nepravdivých premis a dospívá k zhoubné utopii. – Feminismus vychází z důvodně neuspokojivého postavení ženy v moderní společnosti, ale ve svých radikálnějších podobách dospívá k popření bytostného rozdílu mezi mužstvím a ženstvím a nenápadně vytěsňuje podstatnou náplň ženského osudu: mateřství. Vydatně tím posiluje prohlubující se krizi tradiční rodiny. – Týž efekt má emancipační hnutí homosexuálů. I ono vychází z reálného problému, z ponižujícího ocejchování, jehož se dostává těmto lidem odnepaměti. Utopickým řešením však má být nepravdivé přesvědčení, že homosexualita je variantou normy a že gayům a lesbám nemá být upíráno „právo“ na rodičovství a výchovu dětí.
Z téhož ideového kvasu povstalo i hnutí zelených. Na rozdíl od obou předešlých má k svému bytí pádnější důvod: znepokojivý fakt postupujících zánikových změn životního prostředí. Hnutí si však přesto nese stigma svého původu. Když na to přijde, zelení zpravidla podpoří i ty ostatní body ultraliberálního programu, včetně tvrzení, že nenarozené dítě není lidskou bytostí.
„Pryč s fašismem, pryč s represí!“
Nové levici lze připsat i některé klady: skoncovala s pyšnou mentalitou europocentrismu i jejího důsledku – kolonialismu. V Německu dokončila účtování s nacismem. Čím toho ale dosáhla? Vylitím dítěte s vaničkou. Jejím úhlavním protivníkem je „fašismus“, ten však ztotožnila s autoritou vůbec. Nároky lze vyhlašovat, nikoli klást, to by prý byla represe. I jazyk je prý „fašistický“, neboť do jeho struktury vrůstáme nedobrovolně. Represí je prý i tradiční výchova (dnešní rodičovská generace už zapomněla, že má vychovávat). Zpochybnění autority s sebou nese i popření vztahu člověka k jeho Tvůrci. Náboženská víra se stala soukromou záležitostí, často opovrhovanou, v lepším případě trpěnou. Ultraliberalismus má zjevný protikřesťanský osten, je to jediná přípustná, ba vyžadovaná intolerance. Odříznutí Evropy od její ustavující duchovní tradice bylo dokonáno.
Nová levice sice ostře odsoudila Osvětim, nikoli však SSSR s jeho Gulagem (v době, kdy se u nás stavěly odpalovací rampy pro sovětské rakety, volala po jednostranném odzbrojení Západu). Jejímu Che Guevarovi a antiamerikanismu jsou bližší Palestinci. Ať se na Blízkém východě děje cokoli, agresorem je vždy Izrael.
Nová levice formovala smýšlení tehdejší mladé generace, ale předala svůj étos vzpoury i té následující: odpor vůči establishmentu, nenávist k autoritě, tradici, evropskému duchovnímu dědictví a západní civilizaci vůbec. Říká se tomu někdy oikofobie (oikos – řec. dům, domov). Tento základní životní pocit je na Západě dosti rozšířen. Dědici Nové levice by se jistě ohradili, kdyby byli spojováni s „kulturou smrti“. Ona ta smrt je totiž v tomto případě „pomalá“. Spočívá ve stírání rozdílů ve jménu „antidiskriminace“ (muži-ženy, homosexualita-heterosexualita, svoboda-svévole, morálka-represe apod.). Je to „bourání plotů“. G. K. Chesterton pravil výstižně: „Nikdy neodstraňujte plot, pokud nezjistíte, proč byl postaven.“ Zjišťovat to ale nelze, bylo by to „politicky nekorektní“.
Dědictví Nové levice není „levicové“, ale autodestruktivní. Schéma pravice- -levice se snaží vystihnout stávající napětí ve společnosti, ale sám předmět konfliktu se časem mění – od boje proti panovnickému absolutismu, privilegiím aristokracie a za emancipaci měšťanstva přes úsilí o zlepšení situace dělnictva až po „proletářskou“ revoluci. Sovětský experiment levici rozštěpil, a ta se pak už nikdy nevzpamatovala. Nová levice chaos prohloubila. Byla to vůbec levice? Svým původem ano (může se dovolávat Marxe i Bakunina). Svou frazeologií a symboly rovněž. Svými důsledky už ne. Tím, že zpochybnila i „předpolitické“ struktury (rodinu, svědomí, racionalitu) a že to nastupující generace přijaly, urychlila v západní civilizaci rozkladný proces, který se dnes už vymyká „pravo-levé“ perspektivě, jak ji dosud – stále nesnadněji – vnímáme.
Změnou paradigmatu, dovršenou v šedesátých letech, bylo individuální i společenské vědomí zbaveno tázavosti po smyslu, po vertikálním rozměru života. Masová konzumní a lehkověrně manipulovatelná společnost nabyla pochybné jistoty, že je to „dobře“. Život zbavený smyslu však potřebuje náplň. Tou se stala wellness, pohoda. Mluví se o „společnosti zábavy“ (entertainment–society, Spaßgesellschaft); jistý pokus o její analýzu se jmenuje Ubavit se k smrti (Neil Postman). Je to spíše nihilistická společnost nudy; zábava má přehlušit nepřiznaný strach z prázdna, z nicoty. To, co předkládají „filozofové postmoderny“ (spíše však sofisté), není filozofie, ale racionalizace špatného svědomí. S životním způsobem „wellness“ se pocit viny, krajní podoba „nepohody“, neslučuje. Jen o málo menší nepohodou je závaznost. Proto se dohody nedodržují, snazší je však vůbec je neuzavírat. – Nezbytnou podmínkou „wellness“ je i dosažená míra pohodlí, komfortu; „pořízení“ dítěte je těžko únosnou askezí. Moderní (tj. masová, konzumní) společnost se dostává do pasti. Nedokáže zachovat dosažený komfort. A vymírá. Z toho plynou stále větší sociální problémy (jedním z nich je napětí mezi domácí populací a neintegrovanými migranty z islámských zemí). Jejich řešení má v popisu práce politická reprezentace. Stále se pokládá za pravicovou či levicovou v tradičním smyslu. Protože ztratila předpolitickou pevnou půdu pod nohama, přešlapuje jako Buridanův osel v údajném „středu“ (proto i u nás ty trampoty se „stojedničkovými“ většinami).
Jak je to u nás?
Srovnejme oba typy „osmašedesátníků“, naše i tamty. Naši se vzepřeli neostalinské diktatuře. Jejich dědicem se stal disent, koncentrát toho nejlepšího, co jsme tehdy doma měli. Tamti šturmovali zdravý rozum. Étos těch našich se vytratil, nebyl předán, disent je pasé. Zato jsme se otevřeli pokušení tamtěch, i u nás se prosadil „postmodernismus“. Jeho avantgardou jsou média. Určují myšlení i chování politiků. Většinová veřejnost se v podstatě přidala. Starším jde o dosaženou míru komfortu, mladším o „stupňování“ života, které má přehlušit nudu.
„Postmoderní“ mentalita (subjektivismus, relativismus, konvencionalismus, morální laxnost) je právě tím, co upadající západní civilizaci znemožňuje, aby se vzpamatovala. Existuje tu alternativa? Ano: nový disent, „ostrůvky pozitivní deviace“, například biotopy víry.
| Vyšlo v příloze Katolického týdeníku Perspektivy 15/2007. Článek na stránkách www.katyd.cz naleznete zde. |
Správný překlad 5. přikázání je “Nezavraždíš”, nikoli nazabiješ. Použít smrtící násilí proti nespravedlivým trýznitelům při obraně nevinných – je-li to realistický prostředek, jak je ochránit – je za určitých okolností nejen mravním právem, ale i povinností a jeho nepoužití by tudíž bylo mravním selháním.
Když se podíváte na většinu státníků v dějinách (Caligula, Nero, Čingischán, Temerlán, Lenin, Stalin, Hitler, Mao, Fico) – ruku na srdce, není přeci jen škoda – a není to vlastně hrozné -, že tak málo politiků končí na šibenici? (Dobrá, u toho posledního jmenovaného bych zatím byl ochoten uvažovat o udělení milosti…)
“Začít pracovat na něčem užitečném…” – hmm, popravovat vrahy a tyrany by přece bylo něco užitečné, no ne? Zaveďme opět trest smrti, a já bud dělat něco užitečné
Jinak díky, že tak důkladně a podrobně čtete mé texty; ještě abyste se z nich i poučila!
Boj za svobodu se prolíná prakticky všemi texty ředitele OI. Například v článku Gentleman a demokracie pan Joch píše: “Je-li (pro konzervativce-gentlemany) resignace na svobodu nemyslitelná, pak nukleární válka při obraně svobody myslitelná je. ” A dále: “… za těchto okolností (kdy by západní civilizaci hrozil podle pana Jocha zánik v důsledku intelektuální impotence levice) by konzervativci neměli jinou možnost, než odmítnout demokracii, opět převzít vládu do svých rukou a pokusit se v praxi slovem i skutkem obhájit svobodu a existenci západní civilizace. Jinými slovy nastolit pravicový autoritativní režim.” Vzhledem k tomu, že se pan Joch očividně považuje za málem jediného pravověrného představitele a ochránce západní společnosti, je to, zdá se, jeho osobní svoboda na cizí účet. Jenom nevím, jak to zvládne s tím bojem. (Má aspoň svaly jako Schwarzenegger? Možná by to chtělo cvičit!)
Pokud mou jednovětnou kritiku OI a pana Příhody, podle mého názoru naprosto oprávněnou, považujete za vitriol, zač budete asi považovat následující citáty z textů pana Jocha:
“…ale stejně je hrozné, jak málo politiků končí na šibenici.” (název článku); případně: “Ekologicky uvědomělá a anarchistická mládež, jež řádila a rabovala, má plná ústa tolerance a svobody. Ve skutečnosti je však velice netolerantní a nerespektuje svobodu ostatních… Místo výzev k odchodu měla ona pošahaná mládež uslyšet jiný zvuk – nabíjení policejních pušek.” (citát z článku Zvuk nabíjení pušek). Jak milé! Názor hodný lékaře! Jak zní tohle Vašim uším, jako rajská hudba?
Vzhledem k tomu, že se pan Joch neustále ohání svým křesťanstvím a tvrdí že: “…absolutní mravní pravda, objektivní kritéria dobra a zla existují, (mezi než křesťan musí nutně počítat Desatero – vážně nevím,jak by se z toho mohl vylhat), by mě zajímalo, jak může považovat v jistých případech trest smrti za oprávněný. Domnívám se, že skutečnost, že do Desatera bylo začleněno přikázání NEZABIJEŠ, jasně naznačuje, že takové rozhodování je zcela mimo lidské kompetence. A navíc, není to právě onen levičácký relativismus, který se mu tak hnusí? Fůůůůj!!!!
Co se týče Vaší neutěšené finanční situace, co takhle třeba začít pracovat? Nejlépe na něčem užitečném! Zdravím.
V mnoha ohledech souhlasím, akademické profesionální zpracování lidsky závažných otázek se stalo jednou z příčin celkově hluboce neuspokojivých poměrů. To platí nejen v oblasti šíření názorů mezi občany -laiky, ale především při tvorbě norem a společenských institucí – i ty jsou tvořeny s neúměrným podílem studeně expertních hledisek a velmi často proto s příliš malým ohledem na dopady do žitého světa lidí.
Na druhé straně není na místě ztotožňovat kritickou filosofii a akademickou sférou, dokonce právě technologizační, objektivizační a univerzelizační abstrahující postupy sociálních věd (v podstatě pozitivnistických postupů) kritická teorie a myslitelé, kteří na ni navazují, jako Habermas, kritizují a dokonce právě v této kritice spočívá těžiště celé Adornovy a Horkheimerovy filosofie.
Proto bych neřekl, že současný stav nevázanosti je způsoben kritickou teorií nebo jejími odnožemi, naopak je způsoben spíš selháním společenského zohlednění tohoto směru. S těmi divochy jde o oblíbený tropos moralistů, ale to je karikatura, která ten vlastní podstatný problém nechává proklouznout – Západ byli ti divoši, kteří rozvrátili morálně harmonické společnosti i ty kanibalské – v Japonsku třeba nikoho nejedli, a přesto si Američané vynutili “otevření” pirátským nájezdem.
Proto by ony morální nároky, které tak rádi vztahujeme na divochy, zejména když je likvidujeme hůř než oni své oběti, měly být aplikovány na prvním místě na Západě.
Mám neodbytný pocit, že jste si spletla Občanský institut s Liberálním institutem.
Jak jste přišla na to, že OI “vyznává bezbřehou a nikým neomezovanou svobodu pro vlastní boj o zisk”? Spíše opak je pravdou.
Kdyby to bylo tak, jak píšete, tak se OI topí v penězích od korporátních sponzorů. Ovšem co se týká finančního zázemí OI, na které bez znalosti věci narážíte, je naopak zřejmé, že z materiálního hlediska není zaměstnancům a spolupracovníkům OI opravdu co závidět.
Kromě toho množství vitriolu, obsažené ve Vašem příspěvku, právě nesvědčí o opravdovém následování Krista.
A kromě toho je tento článek pana Příhody pouze přetištěn z Katolického týdeníku.
Pokud si pan Příhoda myslí, že na stránkách OI, jehož představitelé očividně a nepokrytě vyznávají bezbřehou a nikým neomezovanou svobodu pro vlastní boj o zisk, kteří se navíc považují za absolutní a jediné pověřené dědice a vykonavatele Boží všemohoucnosti na zemi a jejichž jasně proklamovaným náboženstvím je růst růstu, zisk zisků a moc mocí – očividně ono biblické zlaté tele včetně zlata i býčích koulí – a kteří každou slabostí včetně mateřství ( “žádná těhotná nebude přece stát v první linii”, jak laskavě prohlašuje pan Fajmon) opovrhují a nejraději by ji uklidili do jakési virtuální klece s nápisem nad vchodem MATEŘSTVÍ OSVOBOZUJE, v níž bude jakás takás ochrana mnohonásobně vyvážena bezplatnou robotou na pánově roli a omezením či naprostou ztrátou možností nějak ovlivnit vlastní osud (nemluvě už o ztrátě kvalifikace, případně možnosti uplatnit na ekonomickém trhu vlastní vzdělání), a sankcemi za každý pokus o útěk, že právě tam lze najít onen vytoužený ostrůvek “pozitivní deviace” vhodný pro následování Krista, jehož celý život byl demonstrací BEZPLATNÉ SLUŽBY všem lidem, i těm nejbezmocnějším a nejopovrhovanějším, až do známého konce, pak musí být pan Příhoda magor.
Ad1: Výborný článek. Shrnuje zděšení nad dnešním mravním chaosem způsobeným ztrátou absolutna.
Ad2: To Politik: Zcela jistě jsou tyto filozofické spisy spojené s vývojem a morálním cítěním i toho nejúbožejšího dělníka. Protože i on má doma televizi. Protože i on komunikuje s ostatními. V naší společnosti skutečně funguje sice pomalá, ale přesto poměrně jistá a totální závislost na akademicích. Pokud oni o něčem prohlásí, že to tak je, média (seriózní, ale v posledku i ta méně seriózní) to příjmou brzy za své – protože to skrze akademickou půdu získává punc serióznosti. Ovšem všichni víme, že situace v oblasti společenských věd je poněkud složitější – prokázat v ní pravdivost mnoha výroků je velmi komplikované. Například celá dnešní společnost předpokládá neexistenci Boha Stvořitele – chová se tak, i když pro to nemá důlazy (a rozdhodně jich má méně než druhá, nicméně tišší strana). Je víceméně akademicky akceptovaný postoj – “Bůh není a jestli ano, tak raději ho vynechme z pokud možno všeho rozhodování o našich životech a společnosti.” Sám jsem vysokoškolák, studuji humanitní obor a vím o čem mluvím. Vliv takzvaných intelektuálů, kteří chrlí jednu materialistickou teorii za druhou je nesmírný – legitimizuje naše odmítání slušného chování, absolutních morálních postojů a hodnot. Často z člověka dělají to samé jako nacisti – jen kolečko v celém mechanismu – bez možnosti skutečně dobré, charakterní volby. Prostě pokud je někdo kanibal, je to dobré, vždyť je to jeho kultura. On zato nemůže a my mu to nemůžeme vyvracet – pak bychom byli totalitní (nebo fundamentalisté, hahaha, ale alespoň nesežraní)… Pokud toto ulpí v hlavách obyčejných lidí a vzhledem k mediální masáži se to stane hlavním vodítkem k uvažování, brzy se to projeví v jejich chování… Vždyť se stáváme tím, čemu věříme.
Příhoda je vždy skvělý, nejinak tomu i v tomto případě.
Obávám se, že autor se sám emenacipoval především od principů seriózní argumentace. Výsledkem je rozlícený křik a zcela břekovité obviňování levice z kdečeho, ale při nejlepší vůli zde chybí i snaha nějak dokladovat, že by právě Nová levice měla vinu na destabilizaci rodiny nebo nárůstu multikulturní rozmanitosti. Jakým způsobem proboha? Lidé si něco přečtou z kritické teorie a rozbijí si rodinu? Stanou se vlažnými k svému státu?
Skutečné mechanismy, které lze odůvodněně považovat za zdroje skutečně příšerného rozkladu a degenerace, kterou pozorujeme v našem veřejném životě, leží napravo. Milióny a milióny cizích přistěhovalců byly přilíkány do Evropy podniky, které se musely ucházet o levnou pracovní sílu nez ohledu na společenské následky. Totéž se o několik století dřív odehrálo v USA, kam si plantážníci přivlekli otroky z Afriky, a dnes lákáním levných rukou z celého světa. Intelektuální motiv je zanedbatelný.
Totéž platí pro rodinu – když je zaměstnání a vydělávání prostředků osou celého života, před kterou ustupuje rodina, péče o děti, láska, zdraví, duchovní sebezdokonalování, tak to nezachrání nesmyslné poukazování na Novou levici, přímo etablované a oslavované struktury naší spoelčnosti ji ničivě rozdírají.
A samozřejmě duchovní a morální pokleslost není zaviněna špičkovými díly filosofů a intelektuálů Nové levice, ti bezmravní lidé je nečtou, neznají a s jejich myšlenkami by nikdy ani sebeméně nesouhlasili – jde o vzorné tržní občany, jejichž duševní i lidské schopnosti pohltilo vydělávání peněz, snaha o život v soukromí a obdiv k majetku – přesný opak myšlenek Nové levice.
Excelentne napísané. Bohužiaľ je asi pravdou, že ľavica je hrobárom Západnej civilizácie. Len neviem, či sa dá tomu vyhnúť ? Alebo agónia už začala ?
Výstižný článok. Kritika europocentrizmu a kolonializmu je však tendenčne akceptovaná. Riešenie cez “nový disent”, či biotopy viery je číra utópia. Musí sa vybudovať hnutie, ktoré bude vybavené psychologicky a organizačne takými nástrojmi, že bude schopné zvládnuť kolabujúci systém postmodernej multikulturalistickej “demokracie”. Čiže postmoderný systém treba začať sústavne ničiť, aby bolo čím menej obetí v občianskej vojne, ktorá zrejme nevyhnutne skôr, či neskôr v krajinách EÚ, či v Európe všeobecne, vypukne. Také celoeurópske KOsovo.