Druhý ústavní dodatek:

Dobře organizovaná domobrana je nezbytná v zájmu bezpečnosti svobodného státu; právo lidu držet a nosit zbraně nesmí být proto omezováno.

Kdyby se u mne měla rozvinout záliba v masochismu a já kandidoval do voleného úřadu, můj oponent by u voličů nepochybně velmi profitoval z informace, že ještě předtím, než jsem byl pro, byl jsem proti 2. dodatku Ústavy. A měl by pravdu. Vyrůstat v moderní Británii znamená, že člověk nasákne místní averzí ke všemu, co se nějak vysmekává z arogantních pout umírněnosti, a já jsem jakoby osmózou vstřebal myšlenku, že – pokud jde o zbraně – jsou moji američtí přátelé poněkud praštění. Neměl jsem námitky proti zbraním jako takovým, dokonce mě těšilo si tu a tam zastřílet, ale pochybovačně jsem se dosti nahlas podivoval: „Kdo potřebuje AR-15? Co to je celé za nesmysl s tou ´svobodou´? Když si chcete hrát se zbraněmi, tak vstupte do armády!“

Soukromé vlastnictví zbraní, soudil jsem, je jakýsi historický pozůstatek, jakási nešťastná náhoda své doby, již cynicky ovládali tak trochu přitroublí chlápkové finančně zainteresovaní na smrti s poněkud velkou dávkou testosteronu. „Ukážu“, sliboval jsem donkichotsky v prvním náčrtu své disertace, že „takzvané právo nosit zbraň“ je „nebezpečná fikce“. Ale, u všech čertů, má čerstvě rašící ideologie byla záhy vyvrácena z kořenů. Právo nosit zbraň není vůbec žádná fikce. Ti Američané, kteří mluví o svobodě, o Ústavě a nezcizitelných právech – ti míří do černého. A moji přátelé, kteří na ně hledí povzneseně s patra, jsou poněkud mimo.

Natvrdo řečeno, jsou-li zvolení představitelé vlády podřízeni lidu, nedává příliš smyslu, aby měli možnost tento lid odzbrojit. Jelikož se osvícený stát v žádném případě nesmí stát soudcem nad slovy těch, kteří jej kritizují, nemůže odebrat lidu základní práva uznaná právě tím dokumentem, jemuž vděčí za svou existenci. „Právo … nesmí být omezováno“ a „nesmí vydat zákon“ jsou slova dost jasná i pro postmoderní dobu. Zeptat se „na co potřebujete AR-15“ znamená obrátit smysl. Lepší je otázka „proč nechcete, abych ji měl?“ A ke svému údivu jsem zjistil, že nejde o izolovaný názor laciných reakcionářů, nýbrž o hluboce, ba radikálně liberální princip, o jednu z nejkrásnějších myšlenek v historii krásných myšlenek. Mé politické názory to změnilo navždy.

Přes všechnu neupřímnou rétorickou podporu práva nosit zbraň si jeho oponenti na obou stranách Atlantiku nejsou s to uvědomit, že toto právo je nerozlučně svázáno s nadčasovou filosofií, na níž stojí americká republika, a že je zcela zásadní pro vztah mezi občany a státem. Necháme-li stranou diskuse o rozsahu Druhého dodatku, je právo nosit zbraň samo o sobě základním právem každé svobodné společnosti. Dlouho bylo upíráno nežádoucím osobám. Kdyby se černoši stali občany, argumentoval roku 1857 s hrůzou soudce Taney ve sporu Dred Scott v. Sanford, směli by „vlastnit a nosit zbraně, kamkoli by šli.“ Svobodní lidé, kteří jsou pány své vlády, toto právo mají, uzavřel Taney, ale otroci a poddaní nikoli.

Je zvrácené, abych se – chci-li se tomuto právu těšit – musel přestěhovat do Ameriky, protože jako první je uznali moji spoluobčané. Ve svých „Komentářích k zákonům Anglie“ uvádí Sir William Blackstone právo nosit zbraň jako jednu ze základních svobod, jimž se všichni Angličané těší. Bohužel, netěšili se mu vždycky všichni. Dnes alespoň britský zákon o zbraních zaručuje rovné rozdělení mizérie, vždy tomu tak ale nebylo. Dlouhá historie odzbrojování v Británii se groteskně shoduje se seznamem osob vyřazovaných jako občané druhé třídy: z Listiny práv z roku 1689 byli vyloučeni katolíci („poddaní, kteří jsou protestanty, mohou držet zbraně na svou obranu“) a aristokracie, děsící se povstání této práv zbavené menšiny, se pravidelně podjímala úkolu tuto hrozbu odzbrojit. V Kanadě byly první důležité zákony o kontrole zbraní, přijaté mezi lety 1911-1913, formulovány tak, aby se zbraně nedostaly do rukou ne-britských přistěhovalců – osob, považovaných úřady za podřadné, necivilizované „stoupence žhářství a házení bomb“, jejichž chování bylo poskvrněno „špatnými návyky, názory a ničemnými praktikami“.

Americké dějiny jsou horší. V 17. století zakázaly kolonie Plymouth a Massachusetts prodej zbraní Indiánům, zatímco „černošské zákony“ v Louisianě v 18. století požadovaly na svobodných francouzských kolonistech, aby nejen odzbrojili, ale i zbili „každého černocha, který by nesl potenciální zbraň“. Černoši to měli zvlášť tvrdé. Řada porevolučních ústav jednotlivých států vyhrazovala právo nosit zbraň pro „svobodné lidi“ – rozumí se přirozeně bělochy. Po občanské válce měly „černošské zákony“ Demokratické strany určené k tomu, aby zakázaly osvobozeným černochům na jihu nosit zbraně, tentýž hanebný účel. „Zbavit kteréhokoli občana Spojených států jakékoli zbraně, kterou má ve svém domě nebo ve svém držení na obranu své osoby, rodiny a svého vlastnictví“ bylo podle prvního návrhu zákona o Ku Klux Klanu z roku 1871 federálním zločinem.

Ještě v roce 1968 byly předpisy týkající se kontroly zbraní skrytým pokusem odzbrojit černochy. „Zákon o kontrole zbraní z roku 1968 nebyl schválen kvůli kontrole zbraní,“ tvrdí odpůrce zbraní Robert Sherrill, „ale kvůli kontrole černochů; a protože většina Kongresu nechtěla kontrolovat zbraně, ale zároveň se styděla dát najevo, že jejím cílem je kontrolovat černochy, nepodařilo se ani to, ani ono.“ V debatách o kontrole zbraní se tyranie postuluje jako potenciální, nikoli skutečná. Jaký ale ohlas mohou mít u těchto vyloučených lidí rádoby ctihodná ujištění, že „to by se tady stát nemohlo“? Přece se to tady stalo.

Ve svých „Poznámkách k první části dodatků k federální ústavě“, publikovaných ve Federal Gazette 18. června 1789 a široce přetiskovaných, vysvětlil pennsylvánský člen ústavodárného shromáždění Tench Coxe čtenářům, že navrhovaný Druhý dodatek zaručuje lidem „právo držet a nosit své soukromé zbraně“ proti „občanským vládcům“ a „vojenským silám“, jež „by mohly zneužít svou moc proti svým spoluobčanům“. Coxův článek nastiňující význam dodatku přiměl jeho autora, Jamese Madisona, napsat Coxovi vřelý dopis, kde poznamenává, že takovému procesu „velmi prospívá pečlivé objasnění smířlivé tendence, a jsme proto zavázán za spolupráci Vašeho pera“.

Jak Coxe naznačuje, často opakované tvrzení, že Druhý dodatek je anachronismem nebo že byl schválen kvůli ochraně „sportovní střelby“ či „lovu“, je stejně defektní jako představa, že První dodatek existuje kvůli ochraně Shakespeara nebo Beatles. To také jistě činí, ale primárně je taková ochrana vtesána do americké ústavy proto, aby poskytla lidu stálou možnost kritizovat vlastní vládu.