Otto von Habsburg (nar. 1912) je předsedou Panevropské unie. V letech 1940-1944 žil v emigraci ve Spojených státech; v roce 1979 se stal poslancem Evropského parlamentu, kde působil 20 let. Poté začal působit jako poradce bavorského ministerského předsedy E. Stoibera pro otázky rozšíření Evropské unie.
Publikovaný text byl autorem přednesen na bratislavské konferenci Evropské aliance mládeže 1. prosince 2001. Z magnetofonového záznamu
přeložila Michaela Freiová.
Paní předsedkyně, vážení přátelé, dámy a pánové,
omlouvám se Vám, že začnu politikou. Profesionálním politikem jsem byl celý život a nedokážu se od toho odpoutat. Nicméně mi asi dáte za pravdu, že žijeme v jednom z nejvíce fascinujících období tohoto století – mám na mysli století, jež začalo rokem 1900. Letos na podzim se stalo něco, co skutečně naprosto změnilo svět. Onen mimořádný útok na Spojené státy, na Světové obchodní centrum, fundamentálně změnil postoj a celou perspektivu Spojených států. Žil jsem ve Státech dost dlouho, a musím Vám říci, že – i když jsem tam žil mnoho let – právě tam jsem se stal Evropanem.
Ještě podstatnější je, že druhá světová válka a události po ní daly Spojeným státům zcela zvláštní postavení, které se teď změnilo. Až do této chvíle totiž dokázaly Spojené státy útočit na nepřítele, a přitom žít v míru a prosperitě – nebrat tedy na sebe ve světových záležitostech žádné riziko. To nyní skončilo. 11. září se Spojené státy poprvé za dobu své existence ocitly v prvním plánu konfliktu. V důsledku toho se všechny politické přístupy Spojených států budou muset změnit, a to zásadně.
Je tu ještě další věc. Pojem velmoci vznikl za 2. světové války. USA byly první zemí, jež se stala skutečnou velmocí; a se změnou amerických postojů dnes vstupujeme do skutečné éry supervelmocí, kde musí jednotlivé země čelit otázce: chceme zůstat ve své malosti a mít přesně ty problémy, jimž jsme čelili už dávno v minulosti, v době, kdy se na celém území tehdejšího světa ustavilo římské impérium? Kulturně a intelektuálně stálo tehdy Řecko nad Římskou říší, ale bylo rozděleno na malé státečky, nesjednotilo se a proto bylo samozřejmě římskou říší pohlceno a stalo se z něj to, co Římané nazývali Graeculi, to jest ti maličcí Řekové, kteří stále bavili unavené Římany, ale nebyli schopni hrát vlastní roli. Tvrdím, že my Evropané jsme právě teď ve stejné situaci. Budeme Graeculi budoucnosti, anebo se staneme něčím, co má vlastní sílu? Ano, to je přesně problém dnešní Evropy: chce být kolonií, nebo velmocí? Přeloženo do dnešní řeči, chceme být zónou volného obchodu, nebo skutečnou politickou a bezpečnostní velmocí?
Dámy a pánové,
zónou volného obchodu můžeme být; na to máme veškerý potenciál. Znamená to, že budeme naprosto závislí na ostatních. A dále: historie nám říká, že není nic nebezpečnějšího, než být současně bohatý a slabý. Bohatství vždycky přitahuje závist, slabost vždycky přitahuje agresi. Ve středověku, když řádili loupeživí rytíři, nebyli sami ohroženi; měli své zbraně, měli své služebnictvo, neohrožovali se navzájem, ale ohrožovali obchodníky, kteří přicházeli z trhů, s kapsami plnými peněz, ale beze zbraní. A to jsou otázky, jimž my Evropané budeme muset čelit v nadcházející době.
Chceme-li se ovšem stát velmocí, musíme pochopit i druhý princip, že totiž žádná velmoc nevznikla bez silného podnětu nějaké ideje. Můžeme jít v dějinách tak daleko zpátky, jak jen chceme: Řím měl myšlenku pax Romana, islámské státy měly svatý Korán, který je vedl od malých národů k impériu, my máme Svatou říši římskou postavenou na křesťanských idejích. Máme tu španělskou myšlenku – španělské impérium bylo také postaveno na křesťanství, a my nemůžeme pochopit Španělsko, pokud nezačneme v jeskyni Cavadonga, kde hrstka křesťanů ve Španělsku kompletně okupovaném Maury začala dobývat Španělsko zpět, zahájila reconquistu; a oni uspěli, protože měli ideu.
Na druhé straně, v novější době, tu máme Ameriku. Amerika byla objevena dlouho předtím, než vznikly Spojené státy. Dvě stě let předtím tu existovala obchodní střediska po celém pobřeží, ale neměla žádnou myšlenku, a proto pokračovala prostě jako malé obchodní přístavy. Teprve když do Massachusetts dorazili Poutníci, vznikla ideologie, která – nezapomeňme – je odlišná od naší, ale poskytla jim ideu a ta následně vytvořila Spojené státy americké. Když žijete v Americe, víte naprosto přesně, že myšlenka, která vytvořila Spojené státy, je biblickou myšlenkou, myšlenkou ze Starého zákona. My vycházíme spíše z Nového zákona, nás formoval Nový zákon. I to, že si Američané říkají “strýček Sam”, je ze Starého zákona. A to jde až do nejmenších detailů. Je tu prostě rozdíl oproti Evropě.
Vyjevilo se mi to na Silvestra roku 1941. To jsem byl v San Franciscu a diskutovali jsme se skupinou Američanů, jak by lidé měli trávit příchod nového roku, jak by měli hodnotit minulý rok a rozhodovat se, co budou dělat ten příští. Vlastník domu, velmi významný zástupce amerického loďstva, nám řekl: “Pro mne je to velmi jednoduché. Dnes večer vezmu bankovní účet, a vidím: je-li tam více peněz, byl jsem dobrý, je-li tam méně peněz, byl jsem špatný. To je řešení.” Tuto mentalitu najdete v Americe všude, nenajdete ji ale v Evropě. Takováhle myšlenka však vytvořila americkou říši.
Dnes tedy stojíme před otázkou: máme MY nějakou ideu? Máme nějaký základ? Tvrdím, že to, co potřebujeme, je smysl pro poslání. Jen tehdy, máte-li nějaké poslání pro budoucnost, můžete jednat. Život, kde jenom počítáte účty, kde se jenom díváte, čeho jste dosáhli, takový život není zajímavý. Zajímavý je cíl. Proto je potřeba, abychom my Evropané měli ideu – stejně jako ji měly Spojené státy nebo antický Řím; jinak se nám nikdy nic nepodaří. A z tohoto hlediska musíme vidět celý problém rozšíření EU, protože ten je těsně spojen právě s otázkou myšlenky. Od ní se totiž odvíjí otázka, zda existuje něco jako PRÁVO NA EVROPU, zda existuje něco jako právo na přijetí, což bude důležité právě v měsících, které teď přijdou.
Ono už to vlastně začalo. Na různých úrovních se hovoří o tom, že Evropa je myšlenka, a že tedy ti, kdo tuto myšlenku sdílejí, mají – pokud samozřejmě splňují určité podmínky – právo na přijetí. Podmínky se musí splnit v každém klubu. Jestliže je splníte, máte být přijati, a není na lidech, kteří už jsou uvnitř, aby rozhodovali, zda vás přijmou nebo ne. To vy se musíte rozhodnout, jestli vstoupíte nebo ne. A to je problém, před nímž stojíme.
Vidím, jak se to hrne ze všech stran. V Rakousku jsou i velmi prominentní politici, kteří tvrdí, že mají právo rozhodnout v referendu, zda přijmou ostatní nebo ne. Já jsem zásadně přesvědčen, že pokud věříte ve skutečnou Evropu, pak ti, kdo jsou uvnitř ní, nemají právo rozhodovat, zda vstoupíte. Na vás záleží, abyste se rozhodli, zda se přizpůsobíte principům, jež uvnitř platí, a jestliže se rozhodnete přijmout je, pak máte právo tam uvnitř být.
To nás vede k otázce, je-li Evropa skutečně myšlenkou, anebo není. Právo je zajisté myšlenkou; na druhé straně pokud si ti, kdo již jsou uvnitř, osobují právo rozhodovat, koho přijmou, pak Evropa myšlenkou není. Je to obchodní spolek či co chcete, ale není to to, zač Evropu pokládáme my. Jinými slovy: ta diskuse, která nyní začíná a která je zásadní (a která šíří zmatek všude – v Rakousku, ve Francii), se týká toho, zda uznáme právo na Evropu nebo ne. To je problém, jemuž musíme čelit, a musíme mu čelit prakticky.
Je to i otázka stanoviska jednotlivých vlád států Evropské Unie: mají být země, které splnily kritéria schválená v Kodani, přijaty v roce 2004 nebo ne? Existují politici, kteří říkají: “Je to na nás, jestli jim vstup povolíme.” Avšak oni to právo – morálně – nemají. Musíme tyto země přijmout, pokud kodaňská kritéria splní. Toto je to velké rozhodnutí, které je třeba učinit. Znamená, že rozhodnutí o Evropě leží spíše na těch, kteří chtějí vstoupit, a nemá co dělat s těmi, kdo už členy jsou. Myslím, že toto koresponduje s těmi základními hodnotami, o něž nám jde.
Musíme také uvážit, zda ty země, které chtějí do EU vstoupit, nebyly právě v minulých desetiletích rozhodující. Byl jsem dvacet let v Evropském parlamentu zpravodajem pro rozšíření a bezpečně vím, že všechny iniciativy přišly ne od těch zemí, které jsou členy, ale od těch, kdo chtěli vstoupit. Představte si všecky ty události, jaká byla ta skutečná rozhodnutí, zda to nebyla obrana středoevropských národů – včetně toho faktu, že jednou ze tří osob, jež podle mého skromného mínění nejvíce ovlivnily změny v Evropě, byl Východoevropan – papež. Myslím si, že si tenkrát drtivá většina lidí neuvědomila, jak obrovský dopad bude mít to, že první Slovan byl vyzdvižen na Petrův stolec, do této obrovské funkce.
Víte, snažil jsem se v životě řídit určitými principy, a jedním z nich je ten, že jsem nikdy neodmítal zajímavý rozhovor, nikdy jsem se – na rozdíl od mnoha jiných – neuzavíral do ghetta svých vlastních přátel, lidí, kteří smýšleli podobně. V Evropském parlamentu jsem si klidně sedl ke krajním pravičákům i ke komunistům. Člověka to činí svobodným; jeden Němec to nazval Narrenfreiheit, svoboda blázna. Obrovsky mi to v životě pomohlo. Získal jsem tak například představu o obrovském dopadu volby polského papeže na myšlení komunistů, kteří předtím byli přesvědčeni, že budoucnost patří jim. Tehdy (ale vlastně už v roce 1956, za maďarského povstání) si uvědomili, že to není pravda. A právě tato událost a tato osobnost – společně se dvěma dalšími lidmi ze Západu, kteří byli opravdu rozhodující, totiž Ronald Reagan v USA a Helmut Kohl v Německu – nám ozřejmily onen “zázrak” poslední doby.
V poslední době spatřuji velké úsilí o to, abychom na tyto prosté věci zapomněli. Ale bez lidského zapojení, bez toho, že z onoho “zázraku” vyvodíme důsledky, nemáme příliš velkou vyhlídku na dobrý vývoj. Víte, jaký rok před námi stojí: je to roku 2004. Na Západě, ba občas i ve Střední Evropě, však vidím snahu zapomenout, co tento závazek roku 2004 znamená, co znamená jeho realizace pro celou duchovní budoucnost Evropy. A řekl bych, že pokud bychom přijali ten posun, který se dnes nabízí, pak se octneme v nebezpečné situaci, kdy se může zhroutit všechno, co jsme dosud dokázali. Proto, v této perspektivě, musíme dát Evropě duši, dát jí vědomí osudu.
Je fakt, že Evropa bez křesťanství nebude existovat. Bude to obrovské břicho s velmi vyspělým hospodářstvím, ale ne něco schopného dlouhodobého žití. Vždyť jsou to naše dějiny, které se vyvinuly určitým směrem, a to do všech detailů. Vezměme například posledních dvě stě let, jež byla signifikantní. Víte, že existuje představa, že křesťanský koncept míru zvítězil, když se dnešní nepřítel stane přítelem pro zítřek. To je přece obrovský rozdíl proti pohanskému pojetí, proti římskému vae victis! Když jdeme v naší historii zpátky, vidíme, že jsme zažili jedno velmi významné období míru – 19. století. Tehdy se ve všech zemích střední a východní Evropy dosáhlo velikého pokroku. Lidé se cítili bezpeční. A za to vděčíme Vídeňskému kongresu. Byl to poslední z velkých křesťanských kongresů, jež se konaly. Vyznačoval se dvěma principy. První princip byl, že ještě než kongres začal, byly dohodnuty zásady, jež mohli přijmout všichni, vítězové i poražení. Za druhé, poražení byli zahrnuti do mírového procesu. Ve Vídni byla Francie vnímána stejně hrozivě jako Německo roku 1945; ale ve Vídni se mohl francouzský ministr Talleyrand účastnit mírových jednání se stejnými právy jako zahraniční ministři vítězných států. Od začátku byl poražený zahrnut do míru.
A pak přišlo dvacáté století, první světová válka a pět mírových smluv. Ale to nebyly mírové smlouvy, to byly diktáty. Lze právem říci, že Hitler byl dítětem Versailleské smlouvy. Tehdy neexistovala žádná jednání, žádná důvěrná spolupráce mezi vítězem a poraženým, a proto tu bylo zaseto na válku a o dalším vývoji rozhodoval strach národů. Když byly uznány katastrofální následky versailleského postupu, bylo rozhodnuto, že se po 2. světové válce nebude opakovat.
To, čeho jsme svědky na Předním Východě, to jsou důsledky dohod z roku 1919. Vůbec se o tom nemluví, ale jde o dohody ze Sévres a Neuilly, kde Turecko a Bulharsko učinily tutéž chybu, jaká se stala ve Versailles s důsledky pro celou Střední Evropu. Vytvořily tak nekřesťanský pořádek, protože to byly první skutečně pohanské mírové smlouvy. A to pokračovalo ještě mnohem hůře v Jaltě, kde nejen poražení, ale ani spojenci vítězů neměli právo říci své slovo. Proto Jalta nenastolila žádný mír a bezprostřední po ní začala třetí světová válka – totiž válka studená, která byla stejně destruktivní války předchozí. Vždyť vzpomenete-li na vaše vlastní národy, na národy za železnou oponou, pak nebyla-li to válka, je těžko říci, co vůbec válka je. Jen v křesťanském duchu můžete tedy nastolit trvalý mír. A chceme-li mít v Evropě mír, pak už při mírových jednáních se musíme vrátit ke křesťanským principům.
Musíme si také vyjasnit další věc. My jsme dnes – zejména v naší části Evropy – terčem toho nejvážnějšího útoku na naše duše, jaký kdy byl. V minulosti, když bývali křesťané vražděni za svou víru, říkávalo se: sanguis martyrum – semen christianorum. Ale dnes tu nemáme žádné mučednictví, máme cosi nebezpečnějšího – zesměšňující útoky na papeže. Když se v Paříži konalo setkání mládeže s papežem, co dělal tisk? Prakticky jen zesměšňoval. To je velmi nebezpečná forma útoku a my mu budeme v budoucnosti muset čelit. Současně tu ale jsou prvky povzbuzující: je to obrat, jakýsi návrat k vyššímu smýšlení. Je skutečností, že šíření materialismu a pohanství v Evropě vychází od špičkových vědců a intelektuálů 19. století. Když např. Louis Pasteur řekl veřejně, že je praktikující katolík, mohl si to dovolit, protože to byl Pasteur a jako takový musel být hájen. Ale řekl-li by něco podobného vědec s menším renomé, zničilo by ho to.
Ale dnes je tu jakýsi závan změny, který přichází shora. Cosi zásadního se změnilo. Na konci 19. století, století materialismu a – řekl bych – začátku praktického ateismu, byly sice kostely ještě plné, ale vědci začali odcházet. A tady jsme u jednoho z nejvýraznějších rysů naší doby: návratu vědců k víře. Rok 1899, poslední rok 19. století, byl rokem tezí Planckových, Heisenbergových i rokem nástupu dalších vědců, kteří se dnes často zmiňují jako ti, kdo “ještě nevěřili”. Měl jsem příležitost setkat se častokrát s Einsteinem. Když umřel, požádala mne jakási revue, abych o něm napsal článek. Napsal jsem, že je pro mne překvapující, že tak velký duch byl současně ateistou. Po několika dnech jsem dostal dopis od někoho, kdo patřil do téhož okruhu a kdo se s Einsteinem také stýkal, a ten mi říkal, že se mýlím. Poslal mi dopis, který mu Einstein napsal pár týdnů před smrtí a v němž píše: “Mé studie mi dnes ukazují naprosto jasně, že za materiálním světem, v němž se pohybujeme, je dirigent, který řídí všechno a chce naše dobré. Toto vědomí mi dává fantastický pocit klidu.” To byl, dámy a pánové, zlom. Dnes bych jen stěží našel vědce, který nevěří v Boha. Mnozí nepatří k organizovanému náboženství, protože v něm nebyli vychováni; to platí hlavně pro Rusko. Ale ve svém nitru znovu našli Boha. Takže ve světě vědy dochází k obratu. A to je, podle mého osobního a skromného názoru, vidět i v architektuře a v umění. Víte, mnohé stavby, které se teď staví na Západě, bych raději neviděl. Je to ode mne nelaskavé, že to tak říkám. Ale je neuvěřitelné, jak krásné budovy se začínají objevovat ve střední a východní Evropě. Velice například obdivuji jeden z nových kostelů. Je v Maďarsku, ve městě Paks, kde současně stojí i veliká atomová elektrárna postavená na stejných principech jako Černobyl. Když tam přicházíte, máte dojem, že se blížíte peklu. A na druhém konci je malý kostelík, postavený v posledním roce komunistické vlády. Nejsem odborník na architekturu, ale podle mého skromného mínění je to jeden z nejkrásnějších moderních kostelů. Tady se rozvinul nový umělecký styl, který je vyjádřením radosti ze svobody a vděčnosti Bohu. Je to obrovský posun v mentalitě, který se projevuje i v umění.
Příští rok mi bude devadesát. Má cesta už nebude dlouhá a já velice věřím v to, co řekl papež Lev XIII. kardinálům, když mu přišli gratulovat k devadesátým narozeninám. Jeden z nich mu řekl: “Svatosti, já se modlím za to, abyste byl s námi ještě o svých stých narozeninách.” Lev XIII. odpověděl: “Drahý kardinále, neomezujme Boží všemohoucnost!”
Dámy a pánové, drazí přátelé,
jaké jsou vaše úkoly pro Evropu?
To první, co vám řeknu, je: Evropa zapomněla na Boha. My už o něm nemluvíme. Často bývám kritizován pro své přátelství k islámu. Mám k islámu těsný vztah, jsem dokonce členem Islámské akademie. A jsem nadšený, že tam jsem. Protože lidé islámu začínají každou řeč slovy: “Ve jménu Boha všemohoucího”. Znáte jednoho jediného evropského politika – možná, že tady na Slovensku se jeden nebo dva najdou – který by začínal svou řeč takovými slovy? Ale na Západě politici o Bohu nikdy nemluví. Četl jsem například Bismarckovy projevy, které měl v Reichstagu a leckde jinde, tedy dokumenty z devatenáctého století. On nebyl příliš zbožný muž, ale zhruba na každé druhé nebo třetí stránce říká něco o Bohu nebo o křesťanské morálce. My už o Bohu nemluvíme. Zapomněli jsme na něho. A já tvrdím, že to je ta nejhorší slabost naší doby. My už se neodvážíme mluvit o Bohu! A když vidíme, co dělají mohamedáni, tak je jasné, že co dělají oni, můžeme dělat taky. A můžeme to dělat lépe. To bychom měli mít na paměti. Musíme Boha přivést zpátky do ulic, na veřejnost, nemělo by už být zločinem mluvit o Bohu na sportovním stadionu. Připomeňme Ho lidem – podívejte se, přírodovědci to dělají.
Teď zrovna probíhá v Německu kampaň za zákaz zvonění zvonů na modlitbu Anděl Páně. Pokračuje to velmi rychle. Chudáci turisti prý nemohou spát. Musíme ale mít přece na paměti, že když slyšíme zvony zvoucí k modlitbě, má nám to něco připomenout; má nám to připomenout jakousi zcela základní skutečnost. Když vám ji nikdo nepřipomíná, tak ji nakonec zapomenete. Musíme připomínat světu Boha, vždyť ostatní, třeba komunisti, svou existenci připomínají stále. A nakonec, jako křesťané, musíme Boha přivést zpátky do našeho rozhovoru, do naší práce, na každé místo – vždyť není místo, kde by Bůh nebyl.
Za druhé, jsem velmi potěšen, že se soustřeďujete na obranu života. To je rozhodující záležitost. Náš kontinent umírá. Naše země umírají. Naše národy umírají. A jde to stále dál, protože podporou homosexuálního chování a podobných věcí zabíjíme budoucnost. I z praktického hlediska je přece zapotřebí, aby život pokračoval. Ale on mizí. Je to děsivé, když vidíte, že na vesnicích na Západě už nejsou děti. Jsou tam pořád ještě staří lidé, ale žádné děti. Právě proto musíme zakládat rodiny. A já jsem rád, že o tom mluvíte, protože musíme rodině dát opět její místo. Ona ho nemá, a to proto, že v naší společnosti byla rodina totálně diskreditována. Lidé se vysmívají těm, kdo mají početné rodiny. A s tím, jak rodina mizí, mizí i síla naší ekonomiky. Lze to sledovat například ve Velké Británii, které se sice poměrně daří, ale kam jdou veřejné peníze? Jsou rozdávány homosexuálům, lesbičkám a podobným lidem, kteří tyto prostředky vyplýtvají na sebe. Je pravda, že mít děti je drahá záležitost. Je to nádherné, ale drahé. Já sám mám tu čest být otcem sedmi dětí a mám dvacet – teď budu mít jednadvacet – vnoučat, takže dobře vím, že to je drahé! Dejme tedy rodině zase nějaké postavení. Toho nedosáhneme rodinnými kongresy. Je samozřejmě dobré je dělat, ale důležité je, co dělat prakticky.
Navrhl jsem jednu myšlenku někdy před sedmi nebo osmi lety na rodinném kongresu v německém Hessensku. Řekl jsem: podívejte, my žijeme v demokratické společnosti. A základem demokratických mechanismů je volební právo, na něm stojí politická participace. A stojí za to zamyslet se, jaký byl jeho vývoj. Napřed měli volební právo jen ti, kdo platili daně. Pak bylo zavedeno všeobecné hlasovací právo, ale jen pro muže. Pak se dospělo k názoru, že jsou-li ženy lidské bytosti, měly by mít také volební právo. Švýcarsko, které je ve svých rozhodnutích vždycky velmi opatrné, zavedlo volební právo žen teprve nedávno. A teprve v poslední době nabývají ženy v politice vlivu. A podle mých zkušeností je to báječné, když jsou ženy v politice. Je tu ale jedna společenská skupina, která nemá volební právo. Jsou to ti, kdo jsou příliš mladí. Ale i ti jsou občany demokratické společnosti. Všechna práva za děti uplatňují jejich rodiče, kteří mají také právo dítě reprezentovat. Ale v této věci, která je tak zásadní pro demokratické rozhodování, rodiče nemohou za své děti mluvit. A tak vám navrhuji: zahajme kampaň, která bude požadovat, aby každý člen demokratické společnosti měl volební právo už od narození, a dokud není plnoletý, budou toto právo uplatňovat jeho rodiče. Tak získáme více hlasů do rodin. Musíme docílit posunu moci, musíme dát rodině více hlasovacího práva. Každý politik má rád hlasy; znám to, byl jsem v politice dvacet let. A budou-li mít rodiny více hlasů, hned se jim budou politici vnucovat, aby pro ně hlasovaly. A to podpoří rodinnou legislativu víc než cokoli jiného.
Kvůli tomuhle návrhu mne mají za šílence. Když jsem o tom poprvé mluvil, byl z toho v Německu skandál. Byl jsem napaden v tisku jako ještě nikdy, a několik mých parlamentních kolegů mne také napadlo, a to veřejně. Když jsem viděl, kdo mne napadl, bylo z té strany, odkud jsem to čekal; ale přidali se i někteří křesťanští demokrati. Vím, že jsou tady mezi vámi také Němci, ale mohu citovat jména, protože to tak opravdu bylo. Uvedu tehdejší předsedkyni Reichstagu paní Süssmuthovou; tím dalším byl Werner Geissler. Jakmile jsem tahle jména viděl, bylo mi jasné, že mám pravdu. Protože kdyby mne tihle lidé byli chválili, byl bych musel začít zpytovat svědomí.
Dámy a pánové,
zbývá ještě pár bodů a já už jsem vás připravil o příliš mnoho času. Ale myslím, že tyto věci stojí za to, abyste s nimi vyšli na veřejnost a předložili je lidem. A mluvili s nimi. Každý z nás má víc moci, než si myslí. Slovo, které sem tam nadhodíte, je víc než kázání.
Dělejte to jako já. Víte, až budete tak staří jako já, budete se dívat na svůj život zpátky. A uvědomíte si, že někdy jedno jediné slovo dokázalo strašně moc. Jednou, je tomu už hodně let, jsem měl ve Spojených státech přednáškové turné. Přivedlo mne do Santa Barbary v Kalifornii, což je nádherné místo, a bylo zcela plno. Přednáška se konala v jakémsi klubu, a když jsem tam dorazil, byla polovička lidí pod párou. Není pro řečníka příliš lichotivé, když má mluvit k opilým lidem, ale, a to říkám upřímně, jednou si zaplatili, a tak jsem přednesl, co jsem měl přednést. Oni v tom pití pokračovali a já jsem zjistil, že bych měl odjet. Bydlel jsem v hotelu mnoho mil daleko, byl to hotýlek v lese, zkrátka nádhera. Objevil jsem nějakého Poláka, který se mi zdál poměrně střízlivý. Poprosil jsem ho, jestli by mne nesvezl zpět, a on řekl ano, to pití už ho také nudilo. Šli jsme ven, on mi řekl, že je tam s ním jeho přítelkyně, což bylo pro mne štěstí, a vyšli jsme do toho svěžího vzduchu od Pacifiku. V té chvíli v něm vyvřel všechen alkohol, který vypil, a on byl totálně pod obraz. Nicméně sedl za volant a jeli jsme několik mil krajně nebezpečným stylem; nakonec mu jeho přítelkyně, energická mladá dáma, sebrala klíčky od vozu, převzala řízení, odvezla mne do hotelu a já jsem byl strašně rád, protože na mne lezla chřipka a měl jsem horečku. Chtěl jsem jít do postele. Ale když už jsem byl v hotelu, ukázalo se, že několik posluchačů, kteří nebyli opilí, nás sledovalo. Přišli do hotelu a začali jsme diskutovat nanovo. Debata trvala hodiny a týkala se náboženství. Já jsem náboženství hájil, ale byl jsem při té obhajobě sám. Bylo mi špatně a měl jsem pocit, že jsem v té diskusi úplně nemožný.
Léta plynula a jednoho dne, asi tak před čtyřmi, pěti lety, jsem dostal dopis od muže, který psal: “Asi si na mne nepamatujete, byl jste v tom a tom hotelu v Santa Barbara a já jsem tam byl vedoucím. Vy jste se tenkrát vrátil do hotelové haly a byla tam diskuse. Já jsem se samozřejmě nemohl zúčastnit, ale nechal jsem si otevřené dveře a poslouchal jsem. A některé věci, které jste říkal, na mne udělaly dojem. První věcí bylo, že jsem se na základě té debaty stal katolíkem. A nejen to. Potom, co jsem se stal katolíkem, jsem dostal povolání, a zítra budu vysvěcen na kněze. Víte, takovéhle náhody si mohou pamatovat jenom velmi staří lidé, ale i vy na tom můžete vidět, že máme, každý z nás, daleko víc vlivu, než si uvědomujeme.
A tak vás žádám: využijte ten vliv, mluvte o Bohu, mluvte o křesťanské pravdě, mluvte o křesťanské Evropě, buďte na ni hrdí. Mluvte o ní tak dlouho, dokud nezískáte lidi, a možná že právě vy budete rozhodujícím prvkem obratu. Ten obrat se děje sám ze sebe, ale vy ho můžete urychlit. A pak – udržte si optimismus. Příliš mnoho lidí si stěžuje, že situace je beznadějná. Není. Ano, je špatná, ale stejně špatná byla pro tu hrstku mužů v jeskyni Cavadonga, když se rozhodovali dobýt Španělsko zpět. Oni ho nedobyli, dobyly ho až generace po nich, a tak mějte důvěru. Buďte si jisti, že reprezentujete pravdu. Že máte obrovskou zodpovědnost za každé slovo, které říkáme. Mluvte o Bohu, ať se to “hodí” nebo ne. A na konec uvidíte, že to je cesta, jak dosáhnout toho, čeho chceme dosáhnout. Totiž znovu christianizovat Evropu. Posílit tu cestu, která už tu je, a tak zachránit náš kontinent pro budoucnost.