(recenze na knihu Karla Šprunka Tomáš Akvinský: O zákonech v Teologické sumě) Byl jsem před několika týdny pozván Mladými konzervativci do Plzně, abych přednášel na téma “Zločin a trest – mají být umělé potraty postaveny mimo zákon?” Diskuse byla dlouhá a živá jako vždy, když je toto téma jejím předmětem. Obhajoval jsem lidský statut plodu na základě argumentace z přirozeného zákona. Bylo zřejmé, že mnozí posluchači slyší tento termín poprvé. Jednou z nečetných výjimek byla skupina mladých mužů, většinou studentů či absolventů plzeňské Právnické fakulty, kteří se s pojmem přirozeného zákona sice setkali, považovali jej však za pouhou kapitolu z dějin právního myšlení, překonanou novodobým pozitivismem. Důsledky jejich negace přirozeného zákona se ve vztahu k pojetí člověka ukázaly jako fatální. Shodně tvrdili, že o statutu lidství rozhoduje vůle jiného subjektu, jenž je konvenčně za člověka považován. Člověk je tak definován z vůle definujícího jako subjekt, vykazující určité funkce, biologické či společenské a z nich se též odvíjí jeho hodnota. Plod v těle matky proto nelze považovat za člověka, neboť nevykazuje kvalitu fyzické nezávislosti na jiném, sebe-vědomí a jiné kvality a vlastnosti, jež si libovolně do obsahu pojmu člověk dosazovali. Bohužel dost dobře nechápali, že jejich stanovisko není možné redukovat jen na prenatální fázi lidského života, ale i na dobu po porodu. Ztrácí člověk svoje lidství upadnutím do bezvědomí s následnou ztrátou schopnosti samostatně myslet a jednat? Přestává být člověk člověkem, je-li ve stáří plně odkázán na péči druhých a přestává být “společensky užitečný?” Pokusy definovat lidství životními funkcemi se ukázaly jako antropologické předpoklady moderních totalitních režimů a jejich eugenicky zaměřených programů. Mám pro tyto mládence a všechny studenty práv dobrou zprávu. Chtějí-li se více vzdělat v základní teorii práva, ať si zakoupí čerstvou publikaci nakladatelství Krystal s názvem “Tomáš Akvinský – o zákonech v Teologické sumě”. Překladatelem latinského originálu i autorem úvodní stati “Tomáš Akvinský o zákonech” je Doc. Karel Šprunk. Překlad je to vynikající, zvláště pak na pozadí kostrbatého překladu dominikánských učenců z předválečného období. Neméně znamenitá je Šprunkova předmluva, v níž vysvětluje základní východiska Tomášova uvažování o zákonu. V kontrastu k moderním teoriím přirozeného zákona (Locke, Nozick) ukazuje souvislost mezi přirozeným zákonem a absolutním rozumem Božím, který je zároveň v postavení nejvyššího Zákonodárce. Jinými slovy, sekularistické pojetí přirozeného práva, směrodatné pro soudobé právní teoretiky, se ukazuje jako nedostatečné a vnitřně rozporné. Pojednání o přirozeném zákonu je důležité také s ohledem na formulování a závaznost zákonů psaných. Vzhledem k tomu, že přirozený zákon ponechává v lidském jednání mnoho věcí neurčených, musí být blíže specifikován pozitivními normami práva, přičemž toto určování není libovolné, ale musí respektovat přirozený zákon. Tento obsahový soulad mezi zákonem přirozeným a psaným je podmínkou spravedlnosti daného nařízení. Je-li pozitivní zákon v rozporu se zákonem přirozeným, není sensu stricto zákonem a pozbývá mravní závaznost. Skutečnost, že měřítko spravedlnosti pozitivního zákona se nachází mimo vůli lidského zákonodárce, je pojistkou proti svévoli držitelů moci. Právě dnes široce rozšířený pozitivismus umožňuje vykonavatelům zvůle komunistického režimu odvolávat se na zákonné jednání, tedy jednání v souladu s psaným právem komunistického státu. Právní pozitivisté proto jsou, často proti své vůli, spolehlivým spojencem totalitních vládců, neboť jejich právní filosofie postrádá důvody k legitimnímu vzdoru vůči nespravedlivým “zákonům”. Díky Karlu Šprunkovi a jeho cenné publikaci si můžeme důkladněji promyslet skutečné základy práva, jehož aplikace v podobě psaných zákonů není emancipována od širšího řádu mravního života. Je opravdu nejvyšší čas, abychom koncipování právního řádu, kterým se společnost řídí, opětovně zasadili do kontextu metafyzicky ukotvené etiky, kde je jejich pravý domov. Michal Semín vyšlo v měsíčníku Agora, 1. číslo