Dnešní pravice má dva hlavní proudy – klasický liberalismus a konzervatismus. Jaký je jejich pohled na ochranu přírody?
Klasický liberalismus považuje za největší politickou hodnotu svobodu. Za cíl politické společnosti považuje ochranu svobody jednotlivce a jeho přirozených práv, mezi nimiž těmi hlavními jsou právo na život, osobní volnost a soukromé vlastnictví.
Klasický liberalismus tudíž nelibě hledí na státní regulace, které svazují či porušují svobodu jednotlivce nakládat se svým majetkem. Odpor proti jaderné energii či jaderným elektrárnám, odpor proti lovu velryb, odpor proti kácení pralesů a zúrodňování půdy či zvýšená ochrana zvířat před právy lidí upravovat své pozemky jsou tedy fenomény, na které klasický liberalismus hledí nelibě.
Znamená to, že klasický liberalismus stojí na straně „práva“ a „svobody“ znečišťovat životní prostředí různými exhaláty a emisemi?
Nikoli. Klasický liberalismus stojí na straně vlastnických práv, tudíž jakékoli poškozování života, zdraví či vlastnictví někým jiným je pro něj nesprávné. Znečišťuje továrna majetek, pozemek či zdraví někoho v jejím okolí? Pak onen člověk má mít právo a možnost chránit sebe a svůj majetek soudní cestou a vyžadovat od oné továrny kompenzaci za zničení svého majetku a zdraví, případně až zastavení jejího provozu.
Klasičtí liberálové chrání majetek
Jinými slovy, klasicky liberální ochrana životního prostředí je přes lepší a dokonalejší vynucování vlastnických práv. Cestou k ochraně životního prostředí je privatizace onoho prostředí, aby každý les, louka, pole, vodní plocha měly svého vlastníka, který bude mít vlastní zájem na tom, aby jeho majetek nebyl poškozován.
Konzervatismus lze definovat mnohem obtížněji; není ideologií, nýbrž spíše postojem ke člověku a společnosti, způsobem přemýšlení o nich. Konzervatismus preferuje známé, tradiční a vyzkoušené před neznámým, nejistým a nevyzkoušeným. Domnívá se, že člověk není dokonalý, nýbrž je bytostí morálně nedokonalou a intelektuálně omezenou. Civilizace a společnost jsou křehkými útvary, neustále ohrožovanými impulsy ke zlému v člověku a lidech. Zlo z člověka a tudíž ani ze společnosti nikdy nelze definitivně vymýtit, a proto jakákoli lidská společnost bude vždy víceméně nedokonalá. Přitom, samozřejmě, politickými prostředky nelze na zemi vybudovat ráj, lze ale na způsobit peklo. Státní moc by měla být tudíž omezena; stát by měl být v rámci svých pravomocí silný, ale množství těch pravomocí by mělo být omezeno. Stát by se měl omezit na garantování práva a pořádku, ale neměl by mít ambici společnost nějak formovat. Měl by chránit to, co je, a co spontánně vzniká, nikoli politickými experimenty tvořit novou společnost.
Ochrana životního prostředí jako konzervativní projekt
Praktické postoje konzervativců jsou různé. Jsou konzervativci více paternalističtí, požadující energičtěji jednající stát na ochranu konkrétních komunit, a pak jsou konzervativci více liberální, kteří méně důvěřují státu a mají z něho a jeho experimentů obavu. Proto i na ochranu životního prostředí mají konzervativci různé názory. Obecně, jsou méně liberální a více paternalističtější než klasičtí liberálové, ale zároveň jsou méně etatističtí a globalističtí než socialisté a environmentalisté.
Především je však nutno říci, že ochrana – tj. konzervace – životního prostředí konkrétních lidí je navýsost konzervativním projektem. Ochrana životního prostředí je stejně konzervativní jako ochrana všeho ostatního, co je konzervativcům drahé – rodiny, vlastnictví, kultury, morálky, tradice – tj. všeho toho, co dělá naši společnost naší společností.
Konzervativci mohou požadovat více zákazů a místních regulací, než by si přáli klasičtí liberálové. Ve svých cílech jsou tudíž blíže environmentalistům než klasickým liberálům. Co se však týká motivace a prostředků, jsou blíže liberálům. Od levicových environmentalistů je oddělují dva rozdíly.
Za prvé, konzervativci chrání životní prostředí pro člověka. Na prvním místě jsou konkrétní lidé, ne abstrakce jako ekosystém. Na druhou stranu environmentalisté chtějí chránit životní prostředí pro životní prostředí, ekosystém pro ekosystém. V pohledu mnohých radikálních environmentalistů je člověk škodnou, před kterou má být příroda chráněna. V pohledu konzervativců má být příroda chráněna pro lidi.
Druhý rozdíl mezi konzervativci a levicovými environmentalisty je ten, že ti první myslí a jednají lokálně, zatímco ti druzí myslí a chtěli by jednat globálně. Konzervativci jsou stoupenci decentralizace a globální regulace odmítají. Na druhou stranu levicoví environmentalisté milují globální zákazy a příkazy, jakož i vytvoření globálních nadnárodních institucí.
V některých situacích tak mohou konzervativci více souhlasit s environmentalisty než s liberály, ale v otázce, zda restrikce lidské svobody za účelem ochrany životního prostředí mají být spíše na nižší než vyšší úrovni, zda spíše na lokální než globální, budou konzervativci a klasičtí liberálové souhlasit spolu více a společně budou odmítat sen levice, kterým je vytvoření globální, celosvětové autority regulující naše životy pro naše dobro.
Na výše uvedený výron neznalosti a domnělého “konzervatismu” pana Jocha skvěle odpovídá Jan Keller v článku “Narcismus standardního ekonomického myšlení”. Např. zde : http://www.darius.cz/jankeller/cl1.html ( dole ).
Tragikou nicmene zustava, ze vsechno nelze takto rozdelit, coz fanaticky liberal nikdy nemuze pochopit.
Vezmeme si treba oceany. Ty patri vsem. i kdybychom je rozdelili na parcely a policka a priradili jim vlastniky, tak stejne ryby budou plavat kam chteji ony a tedy rybolov v jedne oblasti je negativni externalitou pro druhe oblasti.
Pojdme si priznat, ze zadnemu cloveku nikdy nepatrily a nebudou patrit ani oceany ani atmosfera ani biosfera planety a ne si hrat na to, ze se vse rozdeli.
Vážený pane Jochu, Vaše dichotomie mezi konzervativci chránícími životní prostředí pro člověka a environmentalisty, kteří je chrání “pro přírodu samu” může být správné fakticky (tj. možná tak většina z nich uvažuje), ale bylo by myslím nevhodné je přijmout jako ideové východisko. Tedy jako polaritu, kde se musíme přiklonit k jednomu či druhému názoru. Domnívám se, že skutečně konzervativní myšlení by mělo chránit bytí a strukturu společnosti (obce, národa, kulturního okruhu…) jako takovou, s jejími tradičními hodnotami a postoji a skrze ně. V této souvislosti tedy také (a ovšem nejen) specifický způsob, jakým se lidé vztahují ke svému prostředí, krajině, přírodě, jakým se v ní zabydlují a s ní spolu-žijí. Teprve z přirozeně pociťovaného vztahu k přírodě a krajině může vycházet dlouhodobě harmonický a udržitelný způsob, jak i v průmyslové civilizaci chránit životní prostředí. Sebesilnější zásah státu, ale ani ta největší práva vlastníka toto nenahradí. Je to myslím zvlášť důležité v našem prostoru, kde je již po staletí člověk a jeho prostředí v těsném spojení a kde je velká většina “přírody” spoluurčována lidským hospodařením.
Myslím pane Jochu, že jste opomenul jednu zásadní věc, totiž, že konzervativismus vychází především z židovsko-křesťanského chápání světa, tedy z toho, existují určité absolutní normy a že dobro a zlo je definovatelné a rozpoznatelné na základě Bohem daného zákona a to “konzervování” se týká právě těchto morálních hodnot a norem (ne všeho jak si naivně myslí pan Kříž.).
Zatímco klasický liberál se spolu s Pilátem ptá co je pravda? Aby nakonec konstatoval, že pravda je relativní a existuje jen svoboda. Pro konzervativce je například manželství pevným svazkem muže a ženy, neboť ne jenom že to tak definuje Boží zákon, navíc je to i staletími ověřené jako funkční. Zatímco klasický liberál je ve jménu “svobody” ochoten akceptovat svazky muže a ženy, muže a muže, ženy a ženy, dvou mužů a tří žen atd., protože pro liberála žádné absolutní zjevení o této pravdě neexistuje, v tom se liberálové zcela shodnou se socialisty. N druhou stranu konzervatvci se můžou se socialisty zase shodnout v určitých oblastech sociálních projektů i když pečovat o potřebné chtějí z jiných důvodů než socialisté. Další věcí je to, že pro konzervativce představuje lidská společnost důležitou hodnotu. Radikální liberálové považují společnost za socialistický přežitek a namísto o lidské společnosti mluví o tzv.”interakci jedinců”.
No musím se přiznazt, že jsem spíše konzervativec.
je užitečný jeho životopis. Poměrně snadno lze nalézt zdroje energie a motivace pro jeho aktivitu. Přírodu miluje namísto rodiny. Právě v konstelaci rodiny tak vyplňuje hluchý prostor. Líbí se mu media a vyučování spíše, než prohloubení zralosti a činy včetně vlastní zodpovědnosti za ně. Perspektiva je spíše v převratné anarchii, než v lepším obdělání kusu lesa. (V českém lese mezi stromy ve vhodný čas roste nejen žito, ale i len a brambory).
Tak je zpochybněna celá ta revoluce. Nakonec není tvořivá, bilance je spíše záporná. Stabilní zakořeněný člověk dokáže stejně dobře inovovat, třeba poněkud obezřetně, nepotřebuje k tomu války a katastrofy. Má rodovou paměť, vhodnou chvíli využije k vhodné činnosti. Předpokladem je ovšem kvalita civilizace, ona společná paměť generací. Tam i loupežnictví je stále lákavé, leč málo produktivní. Snad užitečné pro přežití v poušti, ale v lepším klimatu umístěné spíše do legend. Je sice po ruce, ale bezpečně.
Veľmi dobre popísané rozdiely, najmä pokiaľ sa týka tzv. negatívnych externalít prenášaných na krátke vzdialenosti a na entity, ktoré sú dobre identifikované. Ako však definovať prístup konzervativizmu k najvážnejším “environmentálnym” problémom, ktoré sa týkajú napríklad ochrany ovzdušia alebo vôd, teda situácií, v ktorej pôvodca škody produkuje škodlivú látku na veľké vzdialenosti a na nejasné vlastníctva? Taktiež ochrana migrujúcich vtákov. Vo všetkých týchto prípadoch sa vlastníctvo nedá dobre identifikovať, často nemožno určiť poškodeného ani škodcu. Má sa v týchto prípadoch konzervativizmus uberať smerom k definovaniu “verejného záujmu”, čo je východisko každej ľavicovej politiky, regulácií a obmedzovania vlastníctva? Alebo sa priblížiť ku klasickému liberalizmu, ktorý pripúšťa ponechanie škody na samovývoj, teda “nižší prah citlivosti” na poškodenie?
“Konzervatismus preferuje známé, tradiční a vyzkoušené před neznámým, nejistým a nevyzkoušeným.”
Kdyby existovali pouze takovýto lidé, svět by se nacházel ve stavu absolutní strnulosti, vývoj a pokrok by nebyly možné. Svět potřebuje progresivisty, kteří zkoušejí a vymýšlejí nové možnosti a způsoby, i když se později ukáže, že vývoj často končí ve slepé uličce. Ty nové ideje, které se ukážou jako životaschopné jsou pak konzervativci bráněny a ochraňovány před novotami…
Jako dobrý příklad může posloužit marketingový životní cyklus softwarového produktu:
http://www.ericsink.com/Act_Your_Age.html
Zvláště zajímavá je gaussova křivka potenciálních zákazníků a jejich rozdělení do 4 skupin.