Anthony de Jasay je nezávislý politický teoretik.

Z anglického originálu „Permission, Prohibition, Presumption: Three Ps in Political Philosophy“ publikovaného v časopisu The Salisbury Review, Vol. 22, No. 2, Winter 2003, s. 19-21, přeložil Eduard Geissler. Text byl publikován v Bulletinu OI č. 170 (říjen 2005).
Jak došlo k tomu, že politické rozpravě začalo vládnout slovo „práva“? Jak to, že jsme zavaleni „právismem“? Jsem přesvědčen, že rozpleteme-li složité myšlenkové pochody, z nichž vychází většina řečí o právech, můžeme odhalit některé prosté pravdy, obsažené ve třech slovech titulku. Pro politické vzdělání jsou tato tři slova totéž, co „čtení, psaní, počítání“ pro běžný život.

Slovo „právo“ je používáno zcela bezstarostně k vyjádření nejméně dvou věcí s odlišným významem, z nichž jedna smysl dává, druhá nikoli. Druhý případ vede k několika druhům zmatku, které lze nejlépe prozkoumat tak, že je přeformulujeme a odložíme na stranu; s prvním, smysluplným významem, žádné problémy nemáme.

V pravém smyslu slova je právo logický vztah mezi dvěma lidmi a činem. Ten říká, že první člověk, držitel práva, má možnost volby požadovat na druhém, straně povinné, aby provedl určitý čin (nebo mu zakázal, aby ho provedl). Druhý člověk má závaznou povinnost udělat, co se po něm žádá. Právo a povinnost nejsou – jak lidé obvykle tvrdí – „korelát“. Nejdou jednoduše ruku v ruce. Ještě méně si lze představit jedno bez druhého – i takový přístup se často objevuje, když politici mluví o udělování nových „práv“, majících zajistit blaho lidí a zlepšit jejich životní podmínky. Právo a povinnost jsou dva výrazy, které popisují jeden a týž vztah, třebaže ze dvou různých úhlů pohledu – z pohledu držitele práva a z pohledu strany povinné. Právo člověk získá buď uzavřením smlouvy (v širokém, humeovském smyslu vzájemného slibu), nebo je mu uděleno úřední mocí. Také na druhé straně je závazná povinnost buď přijatá (v případě smlouvy), nebo vnucená (v případě zákona).

Člověk může přijmout povinnost vykonat něco na něčí příkaz jen v případě, že má vůbec možnost to udělat. Nemůže pronajmout dům, který už je pronajatý, nebo se zavázat, že vám dá něco, co není v jeho možnostech. Smysl také nedává, aby slíbil neudělat něco – že o vás, řekněme, nebude šířit pomluvy –, co tak jako tak dělat nesmí.

Jedna kategorie domnělých „práv“, jimž dalo život sémantické zmatení, předpokládá povinnosti, jež z výše zmíněného důvodu člověk nemůže přijmout a nelze mu je také vnutit. Říkat „mám právo na to, abyste mi nekřivdil“ je obrovský nesmysl. Úplně stačí říci „vy ani nikdo jiný mi nesmíte křivdit“. Zasahovat někomu do pokojného života nasazováním nějakých pout, zavazováním očí či zacpáváním úst (doslova i obrazně) je špatné ne proto, že člověk má právo na pokojný život, ale proto, že spoutávání, zavazování očí a zacpávání úst zakazují prastaré konvence i novější zákony. Existují pravidla, jež z nějakého důvodu musíme dodržovat: třeba proto, že nám jsou vnucena, třeba si myslíme, že pravidla z určitého zdroje, která vznikla určitým způsobem, si zasluhují úctu, nebo proto, že vyjadřují to, co teorie her nazývá koordinací rovnovah – spontánní objevování se nejlepších reakcí téměř všech lidí vůči téměř všem lidem. V nejhorším případě lze nepochybně tvrdit, že tato pravidla byla koncipována a uvedena do života, aby chránila práva, o nichž je řeč. Jsou taková, jaká jsou, protože práva jsou taková, jaká jsou. Tento argument, používaný často, byť jen zřídka explicitně, je z několika důvodů falešný. Hlavní a postačující je tento: tvrzení, že máme právo na poklidný život (a další vhodné a žádoucí podmínky pro život), není podepřeno žádným meziosobně ověřitelným důkazem, jen specifickou morální intuicí, společnou mnoha lidem, která je však vystavována různým interpretacím a různému překrucování a která je napadnutelná způsobem, jaký u obyčejného provinění není možný. Jak může člověk vědět, že takové právo na určitou životní cestu skutečně existuje, nebo odmítnout tvrzení, že neexistuje? Všechno, co víme a můžeme si ověřit a obhájit proti jakékoli bona fide námitce, je to, že existují všeobecně uznávaná smluvní nebo státem nařízená zákonná pravidla pro případ, že dojde k závažnému poškození osoby nebo majetku. Jestliže jsou lidé poslušni těchto pravidel, jedním z výsledků je, že náš poklidný život nebude narušován. Nezáleží na tom, jestli na to máme právo. Pokud ano, je takové právo naprosto zbytečné.

Druhá kategorie údajných „práv“ je prázdná, přesněji řečeno vykonstruovaná, protože pseudopráva, jež tvoří tuto kategorii, jsou zbavena povinností, jejichž splnění by umožnilo práva uplatnit. „Právo“ dospělého člověka být svolný k sexuálnímu styku s osobou stejného pohlaví neznamená nic víc, než že takový styk není zakázaný. Neznamená, že ke každému svolnému dospělému existuje další svolný dospělý, který je zavázán propůjčit se k takovému styku. Co z toho plyne: jelikož takový akt není zakázaný, bránit šťastnému setkání takových dospělých by znamenalo porušit pravidla o neoprávněném zasahování – tatáž pravidla, která zakazují narušovat pokojný život obecně.

Tyto dvě kategorie pseudopráv jsou ve skutečnosti pouhá povolení. Ohánějí se jimi s různým účinkem všichni, kdo si nárokují oprávnění takto jednat. Uplatňovat nárok mohou intelektuálové podnikající různá křižácká tažení, zájmové skupiny a především soudní či legislativní orgány. Pro jednoduchost předpokládejme, že všechny takové nároky jsou uznávány stejnou měrou: vytvoří kategorii několika miliard povolených činů. Co potom s několika biliony činů, které nenesou označení „právo“? Jsou povolené nebo zakázané?

Jacqueline by ráda uskutečnila jeden z několika bilionů činů, které se nedostaly na Listinu práv. Tvrdí, že její čin je také povolený a na Listinu se nedostal jen omylem nebo kvůli tomu, že je relativně bezvýznamný. Proti jejímu tvrzení se staví Digby. Celkem rozumně říká, že jelikož čin není (explicitně) povolený, plyne z toho, že je zakázaný. Na jednom z těchto protichůdných tvrzení musí spočívat důkazní břemeno. Pokud se tomuto tvrzení nepodaří se tohoto úkolu zhostit, druhé tvrzení těží z příznivé presumpce. Jinými slovy, buď musí Digby dokázat, že má pravdu, a pokud se mu to nepodaří, Jacqueline může pokračovat, nebo musí Jacqueline dokázat, že má pravdu, a pokud se jí to nepodaří, nemůže svůj záměr uskutečnit.

Uložení břemene však není otázkou konsensu, dohody, záliby či lásky ke svobodě. O tom rozhodují zákony epistemologie, které stanovují, jak můžeme zjistit pravou skutečnost. Tvrzení, že je to tak a tak, je možné prokázat, vyvrátit nebo obojí, nebo – pokud tvrzení nemá popisný význam – ani jedno z toho. Aby Digby prokázal, že má pravdu, musel by vyvrátit Jacquelinino tvrzení, že její zamýšlený čin si zasluhuje být zařazen mezi povolené činy, tedy že ona má „právo“ ho uskutečnit. Z logiky plyne, že není možné, aby Digby toto tvrzení vyvrátil: Jacqueline může předkládat nekonečně mnoho důvodů a žádný z nich nebude známý, dokud s ním nepřijde. Digby sice může vyvrátit některé z nich, ale v omezeném časovém úseku nemůže vyvrátit všechny. Z toho logicky vyplývá, že na něj nelze klást důkazní břemeno. Jacqueline na druhé straně může platnost svého tvrzení prokázat tak, že předloží nějaký nezvratný důkaz – pokud o nějakém ví. Epistemologie požaduje, aby důkazní břemeno nesla ona .

Závěr zní, že pokud se společnost nebo spíše lidé, kteří mají výsadní právo mluvit jejím jménem, rozhodnou pro explicitní vydávání nejrůznějších povolení vyhlašováním pseudo-„práv“, objevuje se předpoklad, že činy, které nejsou výslovně povolené, musí být nepochybně zakázané. Stručně řečeno, vzniká presumpce nesvobody.

Presumpce nesvobody pak plodí touhu po dalších „právech“ (z nichž každé je stejně nesmyslné jako to předchozí), aby se zúžila sféra, nad níž domnělá nesvoboda vládne. V této zužující se sféře nicméně presumpce nesvobody postupně sílí a je stále těžší nad ní zvítězit. Budeme se brodit po pás v bažinách „práv“ a jen sotva se odvážíme vstoupit na trávu mezi nimi.

Postupným objasňováním logických důsledků systému povolení zjišťujeme, co je živnou půdou presumpce nesvobody. Stejným způsobem vyvolává systém zákazů presumpci svobody. Nejstarší a nejdůležitější zákazy vznikly jako úmluvy a datují se do dob vzniku společností. Od té doby byly doplněny – a často nahrazeny – zákonnými pravidly. Ta z několika bilionů činů, které mohou lidé uskutečnit, vyčleňují několik miliard činů, které provést nesmí. Digby a Jacqueline mají možnost se o tomto zbytku přít. Jacqueline se chystá k činu, který není zákonem výslovně zakázaný, a Digby proti tomu má námitky. Možných námitek je nekonečně mnoho. Na tom, kolik jich Jacqueline dokáže vyvrátit, nezáleží: vždy jich nekonečně mnoho zbude. Důkazní břemeno tudíž nelze svalit na ni. Ať tak či onak, pokud je některá z námitek opodstatněná, lze to prokázat. Jinými slovy, Digbyho argumenty jsou ověřitelné a důkazní břemeno proto na sebe musí vzít on. Dokud a pokud se ho nedokáže zprostit, Jacqueline zažívá pocit svobody.

Mezi původem těchto dvou zcela opačných pocitů existuje téměř děsivá symetrie. Mají stejnou logickou platnost, takže člověk nemůže nabýt vrchu nad druhým silou vlastních podpůrných argumentů? Je volba mezi nimi, což je samozřejmě také volba typu společnosti, pouze věcí záliby? Nebo se lze rozhodovat na základě důvodů, jež lze vzestupně seřadit podle toho, jak jsou pravdivé či nepravdivé? Musíme milovat svobodu, abychom se rozhodli pro ni, nebo ji volíme, protože to je samozřejmost, zatímco rozhodnutí ve prospěch „práv“ je svým způsobem úchylka, jejíž příčinou je často zvrácená působnost kolektivní volby, aniž by o to kdokoli nějak zvlášť usiloval?

Odpověď – i když jen jakous takous – nám znovu dává dobrá přítelkyně svobody, epistemologie. Podívejme se na následující schéma jednoduché teorie vzájemně se vylučujících systémů pravidel. Představme si všechny ve společnosti proveditelné činy seřazené jeden vedle druhého tak, že budou sloužit jako jakási základní čára. Některé z nich ze základní čáry odsuneme tím, že je od ostatních odlišíme, tj. zakážeme je. Na základní čáře zůstane soubor činů, nad nimiž nabývá vrchu presumpce svobody – pokud se neukáže, že jde o výjimky. Pak si představme všechny proveditelné činy seřazené na jiné základní čáře. Některé z nich odsuneme tím, že je povolíme. Zbytek na základní čáře je soubor činů, na něž se vztahuje presumpce nesvobody, tj. zákazu – pokud se neukáže, že jde o výjimky. Je zcela zřejmé, že druhá základní čára má vlastnost, kterou první základní čára postrádá: činy na ní seřazené jsou činy zakázané, zatímco činy na první čáře jsou činy oprávněné, činy neomezené žádným restriktivním zadržovacím právem. Aby měla naše teorie hlavu a patu, musíme vycházet z předpokladu, že činy na druhé základní čáře jsou zpočátku všechny zakázané, že být zakázaný patří jaksi k povaze všech těchto činů – kromě výjimek. Jinými slovy, v případě druhé základní čáry je zapotřebí, aby všechny činy na ní seřazené byly specifikovány jako činy zatížené zadržovacím právem. Máme-li to chápat tak, že každý čin má kolem krku visačku s nápisem „zakázáno“, musíme to brát také tak, že někdo jim musel visačku na krk pověsit nebo že všechny činy s takovou visačkou přicházejí na svět a než je lze provést, musíme jim ji napřed sejmout. O druhé čáře musíme mít více základních znalostí než o první, proto stojí na slabších základech. Co víc, aby teorie byla nejen koherentní, ale skutečně platná, musí existovat opravdu všeobecný zákaz, týkající se všech činů kromě výjimek – což je samozřejmě nesmysl.

Tato stať tvrdí, že „právismus“ je nejen produktem naprostého duševního zmatení, ale také obranným mechanismem proti právě té presumpci nesvobody, kterou plodí a posiluje. Lidé se dožadují „práv“ kromě dalších a méně omluvitelných důvodů také proto, že jde ve skutečnosti o povolení, jež činí člověka imunním vůči právě té presumpci zákazu, kterou vyvolává systém výslovných povolení. Tváří v tvář zdánlivě neodolatelnému vzestupu „právismu“ může být presumpce svobody, opírající se o systém zákazů, pro tuto chvíli na ústupu.

Možná je věcí pouhé štěstěny, že souboj povolení a zákazů a z toho vyplývajících presumpcí nesvobody a svobody je také soubojem zmateného a jasného uvažování. Ve všech bitvách obvykle vítězí uvažování zmatené, ale aby vyhrál válku, měl by člověk podporovat jasné myšlení.