Pchjongjang vodí mezinárodní společenství už léta za nos: v roce 1994 slíbil zastavit svůj jaderný program výměnou za potravinovou a energetickou pomoc, v roce 2002 obnovil provoz jaderných reaktorů a v říjnu 2006 provedl první jaderný test.

Jako už několikrát v minulosti, i letos požaduje Severní Korea potravinovou pomoc pro své obyvatelstvo hladovějící v důsledku tuhé zimy, povodní a neúrody. Světový potravinový program OSN opět přislíbil vyjít Pchjongjangu vstříc a jako i v několika letech předchozích mu potraviny dodat. Tato pomoc však nepomůže těm skutečně hladovým a trpícím, nýbrž naopak utuží moc režimu nad nimi; toho režimu, jenž je tou největší příčinou jejich utrpení. Skutečná pomoc hladovějícím totiž naopak vyžaduje vyvinutí účinného tlaku na změnu režimu, či alespoň změn u jeho priorit a charakteru.

Severní Korea je posledním reliktem stalinismu ve světě, a pokud jde o vztah státu k vlastním občanům, aspiruje na to být ten nejbezohlednější režim současnosti. Je to militaristická oligarchie špiček armády a rodinné dynastie Kimů. Má čtvrtou nejpočetnější armádu na světě; v zemi se čtyřiadvaceti miliony obyvatel je až jeden milion dvě stě tisíc mužů ve zbrani, což je dvacet procent všech mužů ve věku 17-54 let. Na zbrojení vydává až čtvrtinu svého státního rozpočtu (pro srovnání: země EU jedno až dvě procenta, Jižní Korea tři procenta).

Pchjongjang vodí mezinárodní společenství už léta za nos: v roce 1994 slíbil zastavit svůj jaderný program výměnou za potravinovou a energetickou pomoc, v roce 2002 ovšem opět obnovil provoz jaderných reaktorů; v říjnu 2006 provedl první jaderný test (čímž dokázal, že celou tu dobu od roku 1994 podváděl) a v květnu 2009 uskutečnil další test ještě silnější jaderné nálože. Na jaře 2010 poslal torpédem ke dnu jihokorejskou korvetu, na podzim svou artilerií ostřeloval jihokorejský ostrov Jon-pchjong, obývaný civilisty.
Severokorejský režim světu vysílá signál: jsme zlí, nevypočitatelní, iracionální, a můžeme být ještě horší – uplácejte nás. Tak si koupíte mír a bezpečí. Ve skutečnosti je to však strategie velice racionální: vydírání a zastrašování. Zatím se jim skvěle vyplácí.

Není pochyb o tom, že lidé v Severní Koreji hladoví. Ale není to dané nepřízní přírody, nýbrž politikou režimu. V důsledku Světového potravinového programu OSN jsou totiž strategické potravinové rezervy Severní Koreje beze zbytku naplněny a KLDR letos snížila dovoz jídla o čtyřicet procent. Lidé v Severní Koreji však přesto hladoví. Jak to? V KLDR potraviny totiž jsou, ale jen pro vyvolené, režim a jeho represivní aparát. Ti se najedí vždy. Distribuce potravinové pomoci OSN je v rukou Pchjongjangu a OSN na ni nemá vliv. Lidé z OSN se to však snaží omlouvat…

Od ledna 2009 severokorejský režim vynaložil 460 milionů amerických dolarů na zbraně, luxus vůdců či propagandu. Například 300 milionů dolarů šlo na stavbu rekreačních residencí dynastie Kimů, na sedm mega-ohňostrojů padlo 31 milionů dolarů, na elektrické fontány a světelné show oslavující jednotlivé Kimy se utratilo dalších 14 milionů dolarů atd. Demonstrativní odpálení sedmadvaceti vojenských raket stálo 83 milionů dolarů a dělostřelecká cvičení na oslavu nástupnictví Kim Čong-ilova syna Kim Čong-una stálo 15 milionů dolarů. Přitom za tyto částky šlo koupit až 870 tisíc tun rýže (thajská rýže se prodává v hodnotě 530 USD za tunu), což by stačilo na nakrmení celé severokorejské populace.

Proč ale kupovat potraviny, když je mezinárodní společenství dává zadarmo? OSN jedná v dobré víře, jenže její Světový potravinový program umožňuje Pchjongjangu upevnit jeho režim a jeho moc; pomáhá mu přečkat hospodářskou krizi, aniž by musel snižovat výdaje na zbrojení a represivní aparát. Vlastně mu umožňuje zbrojení a represivní aparát financovat. Mizérii obyčejných severních Korejců tím nesníží, nýbrž naopak prohlubuje, neboť udržuje u moci ten režim, pro který je jeho represivní aparát důležitější než lidé a který je tudíž hlavní příčinou jejich utrpení.

Severokorejský režim je výrazně pro-čínský a Peking nad ním drží ochrannou ruku; nebýt čínských dodávek energie, dynastie Kimů by už dávno padla. Proč si ale Čína přeje zachování severokorejského režimu? Jednak proto, aby sama vypadala lépe; ve srovnání s režimem severokorejským je každý jiný relativně humánní a přijatelný. A jednak proto, že Peking jeho vydržováním zveličuje vlastní důležitost: „Nebýt našeho umravňujícího vlivu na Pchjongjang, provedou šílení Kimové nějakou nepředloženost. Proto je ve vašem zájmu, v zájmu Západu, být vůči nám vstřícní; a čínskou hegemonii v oblasti, jež je stejně neodvratná, byste měli proto vítat, nikoli zadržovat či ohrožovat.“

Čínské a severokorejské blufování udržuje severovýchodní Asii ve stavu napětí pod pláštíkem zdánlivé stability. Chce-li však Peking dostát své ambici respektovaného pilíře mezinárodního uspořádání, musí severokorejskou kartu oželet. Jinak proti ní lze vyrukovat s jinou kartou: představa Japonska coby nové jaderné mocnosti a s ní související změna rovnováhy moci ve východní Asii a v západním Pacifiku by se Číně nejspíš nezamlouvala. Přesněji řečeno, nezamlouvala by se jí určitě.

Severokorejský režim by žádnou potravinovou pomoc dostávat neměl. Prostředků na potraviny pro vlastní obyvatelstvo má dost, jen je nutné, aby je věnoval lidem; nikoli aby je vynakládal na bomby, rakety či extravagance Kimů. K tomu je nutné režim přinutit a prvním krokem k tomu je nedodávat mu potraviny zdarma. Pro konečné dobro samotných severních Korejců.

Britský ekonom maďarského původu sir Peter Bauer si již v 60. letech 20. století všiml, jak tzv. zahraniční rozvojová pomoc Západu zemím Třetího světa těmto zemím od chudoby neulevuje, ale naopak ji konzervuje a prohlubuje. To proto, že příčinou jejich chudoby byly právě jejich zkorumpované, tyranské a neefektivní režimy, porušující vlastnická práva, nedodržující vládu zákona a dusící lidskou iniciativu. A právě zahraniční pomoc tyto režimy u moci udržovala; navíc vedla k nehoráznému obohacování jejich představitelů, neboť ti onu finanční pomoc rozkradli pro sebe – čímž utrpení, chudobu a mizérii prostých lidí prodlužovala.

Petr Bauer proto vtipně a trefně západní rozvojovou pomoc zemím Třetího světa charakterizoval jako „přerozdělování bohatství od nejchudších obyvatel nejbohatších zemí k nejbohatším obyvatelům nejchudších zemí.“

To se v plné míře projevuje i na příkladu Severní Koreje. Štědrá zahraniční pomoc vůbec nevedla k zahájení ekonomických reforem čínského typu, protože ty samotný severokorejský režim nechce. Reformy by totiž mohly ohrozit systém severokorejské dědičné diktatury. Režim nemá zájem o reformy, o modernizaci, o více prosperity pro lidi, neboť lidé by pak mohli zvedat své hlavy a svůj hlas a domáhat se politických změn.

Stejně tak neuspěla ani jihokorejská vstřícná politika tzv. „slunečného svitu“ vůči Severní Koreji v dekádě 1998-2008; neučinila severokorejský režim mírnějším, přátelštějším či liberálnějším. Naopak, jak jsme viděli, vedla k nárůstu severokorejského jaderného, raketového i vojenského avanturismu. To proto, že ona na první pohled iracionální a chaotická severokorejská zahraniční politika má v sobě racionální jádro: vyděračství a zastrašování. A za jejich účelem režim periodicky „dávkuje“ období napětí a klidu, harašení zbraněmi a pauzy v něm, eskalace napětí a jeho moratoria.

Toto zastrašování a vydírání se Severní Koreji doposud vždy vyplácelo, tak proč by s ním měla přestat? Přestane s ním jen tehdy, když k tomu bude přinucena. A přinutit ji může jen Čína. Tudíž Čína musí pocítit, že pokud sama nepřinutí severokorejský režim, aby změnil svůj charakter a politiku, bude to pro ni nevýhodné, nepříjemné a bolestné. Vzestup Japonska coby nové jaderné velmoci ve východní Asii a v západním Pacifiku by byl pro Čínu přesně tím.

Západ se takovéhoto vzestupu Japonska obávat nemusí; Japonsko je již pětašedesát let zodpovědným, racionálním, vypočitatelným, mírovým, klidným a stabilizujícím členem mezinárodního společenství. Také solidně pro-západním.

Pokud jde o samotnou Severní Koreu, fakta zjišťující delegace ctihodných a mezinárodnímu respektu se těšících bývalých státníků, tzv. Elders, ve složení bývalý americký president Jimmy Carter, bývalá irská presidentka Mary Robinsonová, bývalý finský premiér Martti Ahtisaari a bývalá norská premiérka Gro Harlem Brundtlandová, která obě Koreje navštívila letos na jaře, nepřekvapivě doporučuje Severní Koreji potravinovou pomoc OSN poskytnout. Je zajímavé, že když byli evropští členové dnešních Elders v polovině 90. let  šéfy vlád či hlavami svých států, v Severní Koreji probíhal hladomor mnohem tragičtější než dnes, a přitom severokorejský režim tak agresivní jako dnes nebyl, tito státníci tak vstřícní vůči Severní Koreji nebyli a nijak jí nepomohli. Nyní však, když už politickou odpovědnost nemají, vstřícnost vůči ní a pomoc prosazují. Ovšem na úkor někoho jiného – vposledku severokorejského lidu.

Rady a doporučení těchto „moudrých“ by měly být odmítnuty. V zájmu přivedení severokorejského režimu k rozumu, a také v zájmu konečného prospěchu jeho obyvatel.

Příloha č. 1

Ideologie Čučche

Oficiální ideologií Severní Koreje je tzv. čučche, což má znamenat dokonalou soběstačnost. Jejím hlavním principem je tvrzení „člověk vše vede a vše rozhoduje“ (otázkou je, který člověk).

Tento termín formuloval zakladatel stalinské dynastie Kimů v Severní Koreji, Kim Il-sung, otec současného vládce Kim Čong-ila a děd korunního prince Kim Čong-una, v roce 1955. Jedná se o severokorejskou verzi komunismu, hodně podobnou albánskému komunistickému pokusu Envera Hodži o autarkii. Základními „tezemi“ čučche jsou čchaču, tj. nezávislá politika, čcharip, tj. ekonomická soběstačnost, čchawi, tj. sebeobrana ve vojenské politice, a songun, tj. upřednostňování armády.

Nelze si nepovšimnout podobnosti těchto autarkických cílů s oficiálními postoji, jež vládly v militaristických a šovinistických vládních kruzích v Japonsku 30.- 40. let 20. století.

Podle čučche Severní Korea usiluje o „nezávislost lidu v myšlení i politice, soběstačnost v ekonomice i vojenství“; „politika musí plnit přání mas a užívat je plně v budování a v revoluci“; „metody budování a revoluce musí být adekvátní reálné situaci v zemi“; „nejdůležitějším úkolem revoluce a budování je ideologická výchova lidu v komunisty a jejich podněcování k budovatelské aktivitě“. Další součástí je „naprostá oddanost straně a vůdci“.

Čučche byla sloganem první korejské „pětiletky“ 1956-61, jež měla zajistit rychlý ekonomický vzestup Severní Koreje prostřednictvím rozvoje těžkého průmyslu a dosažení ekonomické nezávislosti na komunistické Číně a Sovětském svazu. Není žádným překvapením, že pětiletka, jako obdobné „poručíme větru, dešti“ v ostatních komunistických zemích, vyústila v hospodářskou katastrofu a závislost Severní Koreje na státech, které jsou ochotny ji podporovat – což do konce 80. let 20. století byl hlavně Sovětský svaz, nyní je to výhradně komunistická Čína.

Samozřejmě jako v případě stalinismu a maoismu, je i „kimismus“ v podobě čučche politickým pseudo-náboženstvím, šarlatánskou formulkou, která má poskytovat návod na všechno.

Autarkické pokusy o naprostou soběstačnost vlastní země byly přitažlivé pro mnohé diktátory světa, jakými byli již zmíněný Enver Hodža v Albánii, Nicolae Ceausescu v Rumunsku, Pol Pot v Kambodži, ale i Sukarno v Indonésii.

Čučche určuje v Severní Koreji i kalendář. Ten začíná narozením „nesmrtelného“ Kim Il-sunga; den jeho narození je prvním dnem roku 1. Inu, quod licet Jovi, non licet bovi.

Příloha č. 2

Plynové komory v Severní Koreji

Na severovýchodě Severní Koreje, poblíž hranic s Ruskem a Čínou, se ukryt v horách u města Hengjong, nachází Tábor 22, největší severokorejský koncentrační tábor, v němž jsou uvězněny tisíce politických vězňů, mužů i žen, jakož i jejich dětí.

Ti, kterým se z tábora povedlo utéct, vyprávěli o popravách a mučení, ale za poslední dekádu se potvrdily ještě hrůznější zprávy o tomto táboru: plynové komory a chemické experimenty na lidech.

Svědkové vypovídali o tom, jak viděli smrt celých rodin v plynových komorách – a vědce, jak si při jejich zabíjení dělali poznámky.

Kwon Hjuk byl vojenským přidělencem na severokorejském velvyslanectví v Pekingu – a předtím vedoucím v Táboře 22. Rozhodl se ze služby Severní Koreji zběhnout a v polovině uplynulé dekády pro BBC vypověděl o praktikách v táboře.

„Viděl jsem, jak na celé rodině testovali dusivý plyn a všichni zemřeli v plynové komoře. Rodiče, syn a dcera. Rodiče zvraceli a umírali, ale až do poslední chvíle se snažili zachránit své děti dýcháním z úst do úst… Skleněná komora je vzduchotěsná. Je 3,5 metrů široká, 3 metry dlouhá 2,2 metry vysoká. Je do ní zapojena vstřikovací trubice. Obvykle se rodiny drží při sobě, a individuální vězni stojí odděleně v rohu. Vědci se na celý proces dívají shora skrze sklo.“

Hjukovo svědectví podpořila Sun Ok-Li, která byla vězněna sedm let. „Důstojník mi přikázal vybrat padesát zdravých žen-vězenkyň. Strážník mi podal koš plný zelí, řekl, ať to nejím, ale dám těm padesáti ženám. Rozdala jsem jim to, a pak slyšela křik těch, které zelí snědly. Všechny křičely a zvracely krev. Zmítaly se v bolestech a zvracely krev. Do dvaceti minut byly mrtvé!“

Počet vězňů v Severní Koreji je odhadován na 200 000, včetně dětí, které se narodily „třídnímu nepříteli“; vězňové jsou drženi v alespoň dvanácti koncentračních táborech. Jen v Táboře 22 je vězňů 50 000. Úmrtnost v táborech se odhaduje na 25 % ročně.

Většina vězňů je v koncentračních táborech proto, že režim považuje jejich příbuzné za nepřátele. Mnozí jsou křesťané, což je náboženství, jež Kim Čong-il považuje za největší hrozbu své moci. Diktátor zavírá do táborů nejen ty, o kterých si myslí, že jsou kritičtí vůči jeho režimu, ale i tři generace jejich rodinných příslušníků, tedy celé rozvětvené rodiny – aby „vykořenil zlou krev a sémě vzdoru“.

Po příliš dlouhou dobu se na hrozné utrpení severních Korejců, hlavně těch uvězněných v nelidských koncentračních táborech, reagovalo pouhým mlčením. Je načase, aby mezinárodní společenství zločiny severokorejského režimu přestalo ignorovat.