Z anglického originálu The trouble with parties publikovaného v časopisu The Public Interest, No. 143, Spring 2001, s. 27-44,

přeložil Jaromír Žegklitz.

            Presidentské volby roku 2000 udělily Spojeným státům a celému světu pronikavou lekci na téma moci politického stranictví a jejích potenciálně ničivých účinků. V průběhu pěti dlouhých týdnů zuřivé konfrontace na půdě zákonodárných orgánů, soudů, v médiích a v ulicích se stoupenci obou stran přeli o celou řadu otázek souvisejících se sčítáním volebních hlasů. Nejen republikánští a demokratičtí funkcionáři, ale rovněž soudci, komentátoři, akademičtí odborníci i prostí Američané opakovaně stranili tomu názoru, který zastával jejich favorizovaný kandidát. Všichni prohlašovali, že postupují v souladu s veřejným zájmem, se zákonem či principy spravedlnosti, avšak v každém jednotlivém bodu bez ohledu na jeho malichernost či pouhou technicitu téměř bez výjimky zastávali názor, který byl příznivý pro jejich vlastní stranu. Veřejně prakticky nikdo z této linie v žádné ze sporných otázek nevybočil. Dělící čára mezi oběma tábory mohla být jen stěží systematičtější či zřetelnější.

            Je tu samozřejmě i optimističtější stránka celé záležitosti. Žádný z pouličních protestů se nezvrhl v násilí a nedošlo k žádným zraněním, tím méně pak k úmrtím. Nikdo vážně nenavrhoval, že by se probíhající spor měl vést na jiném základě, než jaký poskytuje Ústava. A když Nejvyšší soud vynesl svůj konečný verdikt, bylo toto rozhodnutí všeobecně, byť zdráhavě přijato i stoupenci poražené strany. Jakkoli stranictví vyvinulo mocný tlak, jeho stisk byl očividně slabší než síla Ústavy.

            Proč ale širší veřejný zájem na zachování ústavního pořádku a vlády zákona převážil nad stranickými zájmy? Lze uvést několik důvodů. Za prvé, již několik století stará a hluboce zakořeněná americká tradice úcty k Ústavě postavila nelehkou překážku do cesty pokusům o jakékoli mimoústavní kroky. Za druhé, rozdíly v principech či politické linii mezi zúčastněnými dvěma stranami, zejména v ekonomických a zahraničněpolitických otázkách, na něž má president největší vliv, jsou očividně nevelké. Za třetí, živobytí většiny Američanů (s výjimkou malého počtu lidí usilujících o politická křesla v nové administrativě) by nebylo výsledkem presidentské soutěže bezprostředně ovlivněno a prosperita, jíž se země těší, eliminuje jakékoli sklony k vážnému narušení statu quo. Bylo by ovšem pošetilé očekávat, že podobně příznivé podmínky budou ve Spojených státech, natož pak v jiných demokratických zemích, panovat vždy. Takové podmínky budou nejpravděpodobněji scházet především v nových demokraciích, jejichž politické instituce postrádají, užijeme-li Madisonových slov, “tu úctu, jíž všechny věci obdařuje jedině čas a bez níž pravděpodobně ani ty nejmoudřejší a nejsvobodnější vlády nebudou vykazovat potřebnou stabilitu”. V méně etablovaných demokratických režimech, zvláště v Latinské Americe, dochází nezřídka k tomu, že hořké stranické spory končí vojenským převratem či vedou až k občanské válce.

Úpadek politických stran?

            Příliš vypjaté stranictví může být tedy pro demokracii osudné; nebezpečí ale může působit i přílišná slabost politických stran. Zákonodárné orgány se slabými stranickými vazbami mohou být neschopné přijmout nezbytné zákony; výsledkem často bývá, jako v Jelcinově Rusku, uchylování se k vládnutí prostřednictvím presidentských dekretů nebo dokonce násilné rozpouštění zákonodárných sborů. A naopak, president může snadno nadbíhat zákonodárcům a lákat je na svou stranu nabízením ochrany i pomocí méně chutných prostředků; v zemích se slabými stranami jako na Filipínách či v Koreji je běžné, že president zvolený bez zákonodárné většiny tuto většinu získá prostřednictvím masivních přestupů z jedné strany do jiné. A jedním z neslabších míst mnoha nových demokracií, nastolených v průběhu posledních dvou desetiletí, je skutečně zformování silných a stabilních politických stran oddaných demokracii. Zčásti to odráží nemožnost sestrojit stranický systém uměle: na rozdíl od mnoha jiných klíčových politických institucí demokratického režimu nemohou být strany zřízeny zákonem. Současně je tato situace odrazem celosvětového trendu, neboť politické strany se jakožto instituce zdají být stále slabšími i v pevněji etablovaných demokraciích.

            Téměř nikde se strany netěší té loajalitě či důvěře, jaké se těšily kdysi, a počet nezávislých voličů a těch, kdo rozdělují své hlasy mezi více stran, neustále roste. V zemích jako Itálie, Kanada a Venezuela se vysoce organizované a tradičně zavedené strany de facto rozpadají a uvolňují tak prostor subjektům nového a proměnlivějšího typu. A konečně se zdá, že politické strany ve vzrůstající míře ztrácejí svou pověst, což je jak odrazem, tak i zdrojem nejen nedůvěry voličů k “politikům” (či k “politické třídě”), ale dokonce opovržení vůči nim.

            Objevuje se, zejména ve Spojených státech, čím dál více literatury, která dokumentuje – často s nářkem – úpadek politických stran. Mnozí politologové s politováním srovnávají neustále se měnící a prolínající americké strany s disciplinovanějšími a “zodpovědnějšími” stranami evropskými. V posledních letech však vykazují evropské strany známky stejného odlivu veřejné podpory, který postihl jejich americké protějšky. Jak dovozují Susan Pharr, Robert Putnam a Russell Dalton z údajů získaných ve většině vyspělých demokratických zemí, “rychlý úpadek angažovanosti občanů v politických stranách [od 70. let] … je natolik průkazný, že jej lze generalizovat jako jen málo jevů zkoumaných politickou vědou”.

            Slábnutí politických stran je trend, který daleko překračuje hranice demokratického světa. I když totiž demokratické politické strany mohou slábnout, zároveň se také šíří do stále nových míst. Naproti tomu “jediné” strany, které před nedávnem vládly ve všech komunistických zemích a v mnoha státech třetího světa, se stávají ohroženým druhem. Dnes existuje již jen hrstka zemí ovládaných komunistickými stranami a jejich budoucnost není asi zrovna růžová. A stejně tak i jinde režimy s vládou jedné strany upadají (snad s výjimkou nemonarchických států arabského světa). Jen v minulém roce přišly o svou moc strany, které dlouhá léta dominovaly a manipulovaly s volebními výsledky v zájmu udržení své nadvlády, v Mexiku (po 70 letech), na Tchaj-wanu (po 50 letech) a v Senegalu (po 40 letech). Krom toho mnohé ze zbývajících režimů s vládou jedné strany včetně Severní Koreje, Sýrie a Iráku vykazují známky přechodu k dynastické vládě, což je neklamnou známkou slabosti příslušné politické strany jako takové.

            V samotné představě režimu vlády jediné strany je něco zvláštního. Je snad relativně snadné představit si faktickou vládu jedné strany, kde vládnoucí strana usilující o zachování zdání demokratické legitimity povoluje existenci skutečně opozičních stran, avšak manipuluje s volebními výsledky. Mnohem těžší je představit si de iure existující režim s vládou jedné strany, kde je zvláštní postavení vládnoucí strany zakotveno v ústavě nebo v zákonech. Nedemokratické vládnoucí strany se pochopitelně čas od času vynoří z řad opozice v parlamentním kontextu. Přesto však, proč by strana, která uspěje v boji o získání moci a nastolí nedemokratický režim, neměla vládnout přímo prostřednictvím vlády, ale namísto toho uchovává duální strukturu s vládnoucí stranou existující vedle vlády (a obvykle nad ní)? Pravděpodobně má tento stav něco společného s ideologickým charakterem leninské “avantgardní” strany, která poskytuje vzor pro následné totalitářské a autoritářské strany, avšak vzestup a úpadek režimu vlády jedné strany je tématem, jež vyžaduje zvláštní pojednání. Pro naše potřeby postačí poznamenat, že komunistické a fašistické systémy, které tak mocně ovlivnily historii minulého století, předstihly dokonce i demokratické soupeře v tom, nakolik ústřední roli ve státě přiřkly straně. Částečně z tohoto důvodu zůstane patrně 20. století v paměti jako věk politických stran.

            I když omezíme svou analýzu na demokratické režimy, zůstane novodobé oslabení politických stran komplexním jevem, k němuž bezpochyby přispívá mnoho faktorů. Někteří odborníci dokonce tvrdí, že spíše než úpadku politických stran jsme svědky proměny jejich role. V každém případě existuje mezi politology jasná shoda v tom, že politické strany zůstávají – bez ohledu na jejich obtíže a chyby – pro fungování moderní liberální demokracie nepostradatelné. S tím, jak se v poslední čtvrtině století rozšířila demokracie, rozšířily se i konkurující si politické strany, a navzdory všem jejich chorobám je dnes jejich globální dosah širší, než byl kdykoli předtím. S výjimkou několika málo nepatrných ostrovních zemí v Pacifiku nenalezneme žádné “skutečně existující” demokracie bez politických stran. Nikdo dosud nevymyslel přijatelnou a odpovídající náhradu za zdánlivě zásadní roli, již hrají při strukturování demokratické politiky ve velkých moderních společnostech. Dnes je tak demokratická politická strana jak nepostradatelnou, tak vysoce problematickou institucí a její postavení zůstane se vší pravděpodobností nejisté. A tak i přes otázky nastolené loňskými americkými presidentskými volbami existují pádné důvody zabývat se zcela zásadně podstatou politických stran a jejich místem v liberálně-demokratickém řádu.

Pohled filosofů

            Pokud se na počátku našich úvah obrátíme k tradici politické filosofie, rychle zjistíme, že v dobách před 18. stoletím toho bylo o politických stranách – s výjimkou jejich zavrhování – řečeno jen málo. Politické strany v tom smyslu, jak je známe dnes, samozřejmě před etablováním se whigů a toryů v Anglii ve druhé polovině 17. století neexistovaly. Stranické rozdíly však byly jedním z rysů politiky vždy, a to zejména v republikách. V městských státech starověkého světa byly hlavním zdrojem vnitřních konfliktů rozdíly mezi oligarchickými a demokratickými frakcemi; jak si vzpomene každý čtenář Thukydida, vedly takové konflikty nezřídka k občanské válce a k tomu, že se jedna či obě frakce spojily s cizí mocí. Není proto nijak překvapující, že frakce či frakcionářství byly považovány za nejvyšší politické zlo. Je pravdou, že starověcí političtí myslitelé od Aristotela až po Polybia a Cicera rozvinuli myšlenku smíšeného režimu, který kombinoval jak demokratické, tak oligarchické prvky s cílem zmírnění vnitřních konfliktů, avšak tyto ideje nikterak nepředvídaly institucionalizaci politických stran.

            Nic takového neměli na mysli ani myslitelé moderní; dokonce ani ti, jejichž ideje sehrály klíčovou roli v následném nástupu liberální demokracie, toho o stranách neměli mnoho co říci. Lockova Dvě pojednání o tomto tématu mlčí; Montesquieuovo dílo O duchu zákonů si stran ve vztahu k hlavnímu tématu, tj. anglickému politickému řádu, rovněž nevšímá. Když významní političtí myslitelé začali dané otázce věnovat pozornost, většinou pokračovali v odsuzování stran. To platí i o amerických Otcích-zakladatelích. Jimi navržený politický systém byl konstruován tak, aby umožňoval vzájemné ovlivňování se soupeřících zájmů, nikoli však jejich seskupení se do organizovaných politických stran. Zvláště presidentský úřad byl koncipován jako úřad nestranický a původní systém volby presidenta v Ústavě byl přijat právě s tímto záměrem. I když lze říci, že ve většině ohledů se americké politické instituce zformovaly v onom širokém rámci načrtnutém jeho tvůrci, zůstávají politické strany zřetelnou výjimkou.

            Prvním velkým dílem politické teorie beze zbytku zaměřeným na téma politických stran je kniha Lorda Bolingbroka A Dissertation upon Parties vydaná v letech 1733-34. Bolingbroke útočí na “duch strany, který podněcuje nepřátelství a plodí nenávist; který tak často zničil náš vnitřní mír, umenšil naši národní sílu a poskvrnil naši slávu za hranicemi”. Vyzývá proto čestné muže, aby “spojili své úsilí s cílem překlenout naše národní rozpory a proměnit omezeného ducha strany v širokého ducha národní shovívavosti”. I když uznává, že zrod strany whigů a strany toryů za vlády Karla II. mohl odrážet skutečné rozdíly v principech, prohlašuje, že toto stranické rozdělení by mělo být díky usmíření, jež následovalo po Slavné revoluci roku 1688, považováno za překonané. Zároveň Bolingbroke žádá o podporu toho, co nazývá Stranou venkova (Country party),*) proti Straně dvora (Court party), o podporu “konstitucionalistů” proti “antikonstitucionalistům”. Strana venkova musí být ovšem “legitimována hlasem země. Musí být utvářena na principech obecného zájmu… Strana takto ustavená je stranou nazývána nesprávně. Je to národ, mluvící a jednající ve slovech a chování jednotlivých lidí.” Ve skutečnosti Bolingbroke, který takto nastoluje vzor následovaný poté mnoha dalšími autory a státníky, volá po straně, jejímž cílem je skoncovat se stranickými spory.

–––––––

*) Míněna strana těch, kteří nepatřili k panovnickému dvoru, nikoli jakási strana zemedělců (pozn. překl.).

–––––––

            Dalším významným politickým filosofem, který se tématu stran věnoval systematicky, byl David Hume, tvořící kolem poloviny 18. století. V eseji “Of Parties in General” píše:

Stejně jako mají být zákonodárci a zakladatelé států ctěni a respektováni, mají být zakladatelé sekt a stran oškliveni a nenáviděni; neboť působení stran jde přesně opačným směrem než působení zákonů. Strany podrývají vládu, zapřičiňují bezmocnost zákonů a plodí nejdivočejší nepřátelství mezi příslušníky téhož národa, kteří by si měli poskytovat vzájemnou pomoc a ochranu. A to, co činí zakladatele stran ještě ohavnějšími, je skutečnost, že tento plevel, jakmile jednou v jakékoli zemi zapustí své kořeny, lze vyhubit jen s velkými obtížemi.

            A v jiném eseji s názvem “Of the Parties of Great Britain” Hume poznamenává, že britská forma vlády je sama téměř nevyhnutelným zdrojem stranických sporů: “Správná rovnováha mezi republikánskou a monarchistickou složkou našeho zřízení je vskutku sama o sobě natolik křehká a nejistá, že spojí-li se s lidskými vášněmi a předsudky, nutně se na tuto věc vynoří rozdílné názory, a to dokonce i mezi lidmi toho nejskvělejšího ducha.” Proto, uzavírá, “jakkoli může národ přecházet od jedné k druhé, strany samy [Strana dvora a Strana venkova] budou existovat vždy, pokud bude naší zemi vládnout omezená monarchie”. Konečně třetí esej s názvem “Of the Coalition of Parties” zahajuje Hume tvrzením: “Smazat veškeré stranické rozdíly by v podmínkách svobodné vlády nemuselo být reálné a možná ani žádoucí.” “Jedinými nebezpečnými stranami,” dodává, jsou ty, jež stojí na nesouhlasu se “základy státního zřízení”, což může vést k občanské válce. Humův postoj ke stranám v zemi se svobodnou vládou se tak pohybuje od odporu vůči nim přes pocit nevyhnutelnosti jejich existence dokonce snad až k přesvědčení o jejich nezbytnosti (či přinejmenším k pocitu, že je lépe je nerušit).

            Prvním velkým myslitelem jednoznačně obhajujícím existenci stran byl Edmund Burke. V eseji “Thoughts on the Present Discontents” (1770) polemizuje především s doktrínou, která tvrdí, že “všechny politické svazky jsou svou podstatou stranické a jako takové by měly být rozehnány a zničeny”. Burke dochází k definici strany jakožto “úctyhodného svazku” zacíleného na sledování obecného dobra, spíše než aby ji vnímal jako frakci podněcovanou k životu štvavými vášněmi nebo prodejnými soukromými zájmy: “Strana je kolektivem lidí spojených na základě shody na konkrétních principech, s nimiž se všichni ztotožňují, za účelem toho, aby společným úsilím prosazovali národní zájmy.” Proti těm, kteří užívají “fráze Ne kdokoli, ale odbornost”*) jakožto výmluvy pro to, aby mohli “utéci z každého čestného závazku”, hájí Burke stranickou loajalitu slovy:

––––––-

*) V orig. “Not men, but measures” – narážka na spory mezi těmi, kdo požadovali, aby se vláda zodpovídala parlamentu, a těmi, kteří si přáli, aby byla odpovědná králi; prvně jmenovaní byli přesvědčeni, že vláda má reprezentovat politické mínění, druzí prosazovali kritérium odbornosti vlády (pozn. red.).

––––––-

Protože značná část opatření, která se rodí v průběhu veřejné aktivity, se vztahuje k nějakým velkým, vůdčím, obecným principům vládnutí nebo na nich závisí, musí být člověk zvlášť nešťastný, zvolí-li si své politické druhy a nesouhlasí přitom s nimi alespoň devětkrát z deseti případů. Pokud se rozchází s oněmi obecnými principy, na nichž je strana založena,… měl by si již na začátku zvolit nějakou jinou, jež více vyhovuje jeho názorům.

Jak zdůraznil Harvey Mansfield, Jr., byl Burke první, kdo nezůstal jen u názoru (tak jako Hume), že existence stran je nevyhnutelná či přípustná, ale prohlásil, že strany jsou hodné úcty. Využil své jedinečné výmluvnosti, aby věrnost straně povýšil na ušlechtilou oddanost principu.

Vznik stran v Americe

            Ve své skvělé studii o počátcích stranického systému ve Spojených státech Richard Hofstadter porovnává názory amerických Otců-zakladatelů s názory britských myslitelů, přičemž nachází jasné protějšky k Bolingbrokovi a Humovi, nikoli ovšem k Burkovi. Klasické vyjádření odporu vůči stranám lze nalézt ve “Farewell Address” George Washingtona, kde své krajany “nejvážnějším způsobem” varuje před “duchem strany”. Podle Washingtona tento duch

vždy slouží k narušování veřejných úřadů a k oslabení veřejné správy. Znepokojuje společnost nepodloženými podezřeními a falešnými poplachy, podněcuje nepřátelství jedné skupiny vůči druhé, čas od času vyvolává bouře a rebelie. Otevírá dveře cizím vlivům a korupci, jíž stranické vášně napomáhají v cestě až do samotné vlády.

            Jamese Madisona Hofstadter označuje za americký protějšek Davida Huma, a to díky jeho přesvědčení, že ačkoli jsou strany zlem, jsou nutným průvodním jevem politické svobody, a proto musí být spíše kontrolovány a omezovány, než aby byly eliminovány. Madisonův známý argument ve prospěch velké republiky ve Federalistovi č. 10 vskutku vychází z tvrzení, že “skryté příčiny stranickosti jsou… zasety v lidské povaze” a že strana nemůže být zlikvidována, aniž by byla zničena svoboda. Madison rovněž připouští, že “stranický a pletichářský duch” (zdá se, že tyto dva výrazy více či méně volně zaměňuje) zasahuje “do nezbytných a běžných činností vlády”. Avšak jím navrhované řešení problému stranictví ve svobodné společnosti nevyžaduje existenci stálých a dobře organizovaných politických stran. Namísto toho, podnícen zčásti historickými zkušenostmi s náboženskými sektami, volá po “rozšíření sféry”, abychom “dostali rozmanitější strany a zájmy”.*) Záměrem zde je posílit rozmanitost malých a stále se měnících “stran” reprezentujících jednotlivé zájmové skupiny, nikoli pár hluboce zakořeněných a dobře organizovaných stran celonárodních. Jak zřetelně vyplývá z myšlenek obsažených v dokumentech z Ústavodárného shromáždění, zejména z těch, které se týkají systému volby presidenta a které byly přijaty do znění Ústavy, žádný z Otců-zakladatelů nepředpokládal, že by měl politický systém fungovat na bázi politických stran.

–––––––

“Čím je společnost menší, tím menší asi bude počet odlišných stran a zájmů, z nichž se skládá; čím méně je odlišných stran a zájmů, tím častěji bude většina tvořit jednu stranu; čím menší počet jednotlivců bude stačit k vytvoření většiny a čím menší bude sféra jejich působení, tím snadněji si ujednají a provedou své plány útlaku. Jestliže sféru rozšíříme, dostaneme rozmanitější strany a zájmy; zmenšíme pravděpodobnost, že většina bude mít společnou pohnutku zaútočit na práva ostatních občanů…”. James Madison, Federalista č. 10. Citováno z českého vydání Listy federalistů, Olomouc 1994, s. 74, překlad Svatava Raková. (Pozn. red.)

–––––––

            V průběhu Washingtonova presidentského období se však zformovaly dvě soupeřící celonárodní strany, jež obě byly přesvědčeny, že se vzájemně rozcházejí v zásadních principech. Republikáni vedení Thomasem Jeffersonem a Madisonem pohlíželi na pro-britské Federalisty jako na monarchisty; Federalisté v čele s Alexanderem Hamiltonem a Johnem Adamsem, podporovaní Washingtonem, považovali pro-francouzské Republikány za jakobíny. Vzájemné spory došly tak daleko, že se Federalisté pokusili opozici kriminalizovat pomocí Zákona o cizincích a pobuřování (Alien and Sedition Acts, 1798). Ve volbách v roce 1800 však Republikáni dosáhli pronikavého vítězství, i když samotná volba Jeffersona presidentem neproběhla hladce a byla provázena hořkými spory ve Sněmovně reprezentantů.

            Jak upozornil politolog James Caesar, nástup stranického soupeření závažně zproblematizoval způsob volby presidenta zakotvený v Ústavě. Na základě předpokladu, že presidentská funkce by měla být nestranickým úřadem s presidentem zvoleným na základě osobních vlastností a zásluh, přiznávala Ústava každému členu sboru volitelů dva hlasy, jež měly být odevzdány dvěma různým kandidátům; bylo stanoveno, že kandidát, který obdrží většinu hlasů (za předpokladu, že získá hlasy většiny volitelů), se stane designovaným presidentem, zatímco kandidát s druhým nejvyšším počtem hlasů bude vicepresidentem. V roce 1796 vedl tento systém ke zvolení federalistického presidenta (Adams) a republikánského vicepresidenta (Jefferson). Původní znění Ústavy obsahovalo rovněž ustanovení, že pokud dva kandidáti získají stejný počet hlasů volitelů (a většinu volitelů), zvolí mezi nimi Sněmovna reprezentantů. Význam tohoto ustanovení se projevil v roce 1800, kdy republikánská poslanecká frakce v Kongresu vybrala za své kandidáty Jeffersona a Aarona Burra (s jasnou představou, že Jefferson by měl být oním favoritem), ovšem oba dva obdrželi rovný počet 73 hlasů volitelů. V důsledku toho se proces konečného výběru přenesl do Sněmovny, kde hlasují jednotlivé státy. Mnoho Federalistů ve Sněmovně podporovalo Burra, takže celá procedura uvázla na dlouhou dobu na mrtvém bodě, což se podařilo vyřešit až poté, co Hamilton svým vlivem pomohl přesvědčit pár Federalistů, aby se zdrželi hlasování a nachýlili tak většinu států na stranu Jeffersona. Toto napětí mezi realitou stranictví a ústavní metodou volby presidenta vedlo v roce 1804 k přijetí Dvanáctého dodatku Ústavy, který stanovil, že volitelé hlasují pro presidenta a pro vicepresidenta odděleně.

            Navzdory intenzitě stranického soupeření mezi Federalisty a Republikány považovaly obě strany i nadále toto soupeření za nežádoucí. Jak podotýká Hofstadter, “každá ze stran doufala,… že stranické konflikty eliminuje tím, že přesvědčí a pohltí více přijatelných a ‘nevinných’ členů strany druhé; každá ze stran doufala, že se jí podaří připsat stigma závislosti na cizí moci a neloajálnosti vzpírajícím se vůdcům té druhé a jako stranu ji zlikvidovat.” Ani Jeffersonův slavný výrok z jeho prvního inauguračního projevu – “My všichni jsme republikáni; my všichni jsme federalisté” – si tedy nekladl za cíl legitimovat existenci těchto dvou stran, ale chtěl jenom vydláždit cestu vedoucí k pohlcení a likvidaci Federalistů jakožto odlišné strany.

            V tom také Republikáni nakonec uspěli, což po válce roku 1812 vedlo k období nadvlády jedné strany, známému jako “Éra dobré nálady” (“Era of Good Feelings”). Republikánský president James Monroe, který zastával svůj úřad po většinu let tohoto období (1816-24), byl vůdčím obhájcem anti-stranického principu, přinejmenším v podmínkách čistě republikánské formy vlády, jaká existovala ve Spojených státech. V podmínkách konstituční monarchie, jaká vládla třeba v Anglii, se strany mohou legitimně spojovat bu_ s králem, nebo s lidem. Monroe trval na tom, že ve Spojených státech “existuje jen jeden řád, řád lidu,” jehož suverenita je zajištěna, a proto neexistuje žádná potřeba stranické diferenciace. Jeho nástupce v úřadu presidenta, John Quincy Adams (1824-28), první president 19. století zvolený bez podpory nějaké konkrétní politické strany, byl stejně rozhodným oponentem stranictví, což dal jasně najevo ve své inaugurační řeči:

Deset let míru doma i v zahraničí obrousilo ostny politických svárů a harmonicky spojilo nejrozpornější prvky veřejného mínění. Stále však zbývá jeden ušlechtilý úkol, jedna oběť v neprospěch předsudků a vášní, jež čeká na všechny ty, kteří až dosud naslouchali požadavkům politických stran. Je to úkol vzdát se všech pozůstatků nenávisti jednoho vůči druhému, úkol přijmout se navzájem jako krajané a přátelé, úkol věnovat nadání a ctnosti samotné onu důvěru, jíž byli v časech zápasu o principy zahrnováni jen ti, kdož nosili odznak stranické příslušnosti.

Strany velké a strany malé

            Americká politika však samozřejmě beze stran nezůstala dlouho. Tím, kdo nese největší zodpovědnost – jako myslitel i jako politik – za vzkříšení a rehabilitaci stranictví a je přinejmenším v tomto smyslu americkým protějškem Burkovým, byl Martin Van Buren, senátor z New Yorku a mocný oponent Monroa a Adamse. Van Buren výraznou měrou přispěl ke zvolení Andrewa Jacksona v roce 1828 a později (1836) ho sám v presidentském křesle vystřídal. Ve své Autobiografii píše:

Vědom si toho,… že politické strany jsou od systému svobodné vlády neoddělitelné, a že v mnoha významných ohledech jsou pro zemi vysoce užitečné, bych se nikdy ze stranických důvodů nepřiklonil k tomu, abych odsuzoval jejich existenci. Nepochybně se často potýkají s všemožnými výstřelky a působí mnohá zla, avšak není jich tolik jako zel, jimž se díky jejich organizaci a ostražitosti daří čelit. Neexistují žádné jiné prostředky, s jejichž pomocí by bylo možné účinněji držet na uzdě náchylnost ke zneužití moci, tak hluboce zakořeněnou v lidských srdcích; proto se mně vždy jevilo jako úctyhodnější, statečnější a více v souladu s charakterem našeho Lidu a našich Institucí přistupovat k tématu Politických Stran s větší vážností a moudrostí – uznat jejich nezbytnost, přiznat jim důvěru, jakou si zaslouží, a věnovat své úsilí zdokonalování a pozvednutí specifických pravidel a záměrů a upřímně a poctivě tuto snahu podporovat.

            Alexis de Tocqueville, který navštívil Spojené státy v době, kdy presidentský úřad zastával Andrew Jackson, píše o “nepřetržitých sporech stran”, které charakterizuje jako “zlo neodmyslitelné od svobodné vlády”. Rozlišuje však strany “velké” a strany “malé”. Ty první patří do revolučních epoch, kdy jsou v sázce velké, zásadní principy. Mezi takové strany řadí Federalisty a Republikány, kteří spolu soupeřili v raných dobách americké republiky (i když zároveň tvrdí, že “v Americe se obě strany v nejpodstatnějších bodech shodovaly”). Tyto strany “mají zpravidla ušlechtilejší rysy” než ty, jež převažují v klidnějších a stabilnějších epochách, “v časech malých stran a intrik”.

            V hodnocení malých stran je Tocqueville dost drsný: “… malé strany obvykle žádnou politickou víru nemají. Protože se necítí povznášeny a podepírány velkými cíli, je jejich povaha poznamenána egoismem, který se nápadně projevuje v každém jejich počinu.” Takové strany do společnosti “vnášejí neklid” a “kazí ji”, “vždycky ji bez užitku znepokojují”. Navíc, dodává Tocqueville, “cizinci připadají téměř všechny domácí spory Američanů na první pohled nepochopitelné nebo dětinské a člověk neví, má-li národ, který se vážně zabývá podobnými hloupostmi, politovat nebo mu závidět štěstí, že se jimi může zabývat.”

            Není tak těžké uhodnout, do které z těchto dvou kategorií by Tocqueville zařadil strany dnešní. Ačkoli by člověk mohl mít námitky proti vyhraněnosti jeho dichotomie, ona sama vrhá správné světlo na hlavní problém politických stran. Pokud odrážejí zásadní rozdíly v principech, ohrožují jednotu a stabilitu režimu. Nikdo, kdo je oddán demokracii, by netoužil po existenci neloajálních či “anti-systémových” stran, které usilují o podkopání ústavního pořádku. Pokud se naproti tomu strany v zásadních politických principech shodují, zdají se rozdíly mezi nimi často malicherné, povrchní či pouze sobecké a jejich neustálá snaha o získání vlastních stranických výhod jakoby odrážela lhostejnost vůči širšímu obecnému dobru. Očividně existuje jakási střední cesta, kdy politické strany fungují nejlépe – když se totiž shodují na základních prvcích společenského uspořádání a liší se v přístupu k jiným závažným záležitostem, které Burke charakterizuje jako “velké, vůdčí, obecné principy vládnutí”. Dnešní americké strany pravděpodobně patří někam mezi tento střední proud a “malé strany”, jimiž Tocqueville pohrdá, avšak proces smazávání ideologických rozdílů v době po skončení studené války jakoby je tlačil směrem ke stranám “malým”.

Institucionalizace stran

            V průběhu půlstoletí, jež následovalo po Tocquevillově návštěvě Spojených států, se strany toho typu, který prosazoval a obhajoval Van Buren, staly ústředními institucemi amerického politického života. Lord Bryce věnoval podstatnou část svého díla The American Commonwealth psaného v 80. letech 19. století popisu stranického systému. “V Americe,” píše, “jsou hlavní hybnou silou strany. Vláda má menší význam než vlády v Evropě, strany naopak větší; a o čím méně principů se opírají a čím vlažnější zájem o tyto principy projevují, tím dokonalejší se stává jejich organizace.” Žádný popis amerického systému vlády není výstižný, zdůrazňuje Bryce, pokud se omezí pouze na Ústavu a ústavní instituce a nevezme přitom v úvahu “ta uskupení lidí, jejichž existence není upravena zákonem a jimž říkáme politické strany”. Neboť “stranická sdružení a organizace znamenají pro orgány vlády bezmála to samé, co znamenají motorické nervy pro svaly, šlachy a kosti v lidském těle. Přenášejí hnací sílu, určují směr, kterým orgány působí.”

            V mnoha částech Spojených států, líčí Bryce, dosáhla stranická organizace (“stroj”) vysokého stupně rozvoje, zatímco principy, za nimiž tyto strany stojí, byly stále mlhavější. Právě tato hypertrofie stranické organizace dala vzniknout Progresivnímu hnutí s jeho úsilím o uvolnění stisku politických stran za pomoci pozvednutí úlohy lidové spoluúčasti (prostřednictvím primárních voleb, referenda apod.) i role nestranných státních úředníků a odborníků. V poznámce připojené ke třetímu vydání zmíněného díla (1910) Bryce poznamenává, že po roce 1890 “chyby tohoto stroje a zneužívání systému nominací prostřednictvím primárek a předvolebních sjezdů … vedly ke snaze odstranit podobné zlořády a zajistit prostému občanu jeho svobodu výběru kandidátů tím, že proces stranických nominací bude podřízen zákonu a obklopen pojistkami podobnými těm, jaké fungují v případě samotných voleb”. A tak většina států schválila zákony stanovující čas a způsob konání shromáždění k nominacím stranických kandidátů a výběru delegátů na stranické předvolební sjezdy; nový stát Oklahoma vstoupil do Unie s ústavou obsahující ustanovení regulující primární volby. Výsledkem toho bylo, že výběr stranických kandidátů prostřednictvím primárek se stal procesem podřízeným zákonu, kontrolovaným členy veřejných volebních komisí a konaným na veřejné útraty.

            Bryce upozorňuje na to, že podobný přístup se bude Evropanům, “jejichž zvyklosti považovat stranické sdružování se za zcela dobrovolnou záležitost a strany chápat nikoli jako pevné a trvalé, ale jako nestálé a měnící se subjekty, je vede k odporu proti tomu, aby byly strany jakožto konkrétní a autoritativní orgány existující v rámci společenství uznány zákonem,” zdát podivný. (Přibližně v téže době se však některé kontinentální země vydaly na cestu mířící z hlediska oficiálního uznání stran jakožto ústředních bodů volebního procesu mnohem dále než ve Spojených státech a přijaly systém poměrného zastoupení, kdy volič hlasuje pro strany a ne pro jednotlivé kandidáty.) “Anglická mysl,” dodává Bryce, může mít sklon se domnívat, že “dobrovolné a svobodné jednání” poctivých občanů by mělo být dostatečnou pojistkou proti tomu, aby se ze stran nestaly ony zmíněné stroje, a že je tedy možné se bez “podobného uchylování se ke státní regulaci a dohledu obejít”. Bryce však dodává, že americké strany jsou o tolik silnější a lépe organizované než britské, že tento alternativní přístup by byl “v amerických podmínkách nepoužitelný”.

            Vliv Progresivního hnutí po 1. světové válce zeslábl, přičemž za sebou zanechal něco, co by bylo možné označit jako “smíšený systém” stranických presidentských nominací, v němž některé pravomoci zůstaly v rukou spolehlivých straníků či partajních “bossů”, zatímco jiné podléhaly otevřenější kontrole. S vnitřními stranickými reformami konce 60. a 70. let 20. století se však tato rovnováha naklonila směrem k “otevřenosti”, když kontrola nad nominačním procesem přešla téměř beze zbytku z rukou stranických funkcionářů do rukou voličů účastnících se primárek. Výsledkem byly dlouhé, na jednotlivé kandidáty zaměřené předvolební kampaně, v nichž strany sloužily spíše jako výtah pro případného kandidáta než jako sbory voličů. K další důležité změně došlo v souvislosti s přijetím zákonů týkajících se financování volebních kampaní v 70. letech 20. století, které stranám na federální úrovni přiznaly právní status, jenž předtím neměly, a stanovily pravidla veřejného financování presidentských kampaní.

Politické strany, stát a občanská společnost

            Zdá se, že k tomu, aby demokratický systém vlády fungoval efektivně, jsou strany nezbytné; zdá se však rovněž, že pro takový systém vládnutí představují stálý problém, a to ať už jsou příliš silné, nebo příliš slabé. Jak naznačuje samotné slovo “strana”, reprezentují strany [parties] část [part] občanů, nikoli občany jako celek. Vždy o sobě samozřejmě prohlašují, řečeno Burkovými slovy, že jsou připraveny “prosazovat společným úsilím národní zájmy, a to na základě konkrétních principů, s nimiž se všichni ztotožňují”. Avšak i když se skutečně drží principů, samotná skutečnost, že představují organizovanou část – avšak právě jenom část – širšího společenství, činí jejich motivy podezřelými. Loajalita, již vyžadují v zájmu hladkého fungování, vede k tomu, že jejich členové se často angažují v prosazování takových opatření, která zjevně slouží k jejich prospěchu spíše než ku prospěchu země. Strany jsou nutně stranické, a proto také nutně podezřelé – a pokud dnes již ne z neloajálnosti či rozvracečství, pak z omezeného sledování vlastních zájmů, jež vede k onomu druhu “stranického handrkování ve Washingtonu”, který současní američtí voliči tak odsuzují.

            Z pohledu dozvuků voleb roku 2000 je samozřejmě nejvíce podporovaným řešením problému stranických rozporů “dvoustranickost”. Tento výraz, americkým uším tak známý a přirozeně znějící, se musí zbytku světa zdát poněkud zvláštní. Ve většině demokratických zemí existují koneckonců více než dvě strany, které mají v politickém životě významný vliv. Ať je tomu jakkoli, pojem dvoustranickost jakoby předpokládal legitimnost stranického dělení, avšak také požadoval, aby obě strany překročily své stranictví, jež je samotným jejich raison d’etre. Dvoustranickost je zjevně nevyhnutelná v situacích národního ohrožení a může být užitečná a praktická v přístupu k některým konkrétním otázkám, na nichž se strany shodují, stěží však bude mít smysl jako všeobecný recept na to, jak by si strany měly počínat. Na principiální rovině je dvoustranickost (coby protiklad nestranickosti) logicky inkoherentní. Je pochopitelně rovněž naprosto nepraktická, takže neexistuje mnoho důvodů obávat se jejích škodlivých účinků. Lze se spolehnout na to, že každá z obou stran bude neustále obviňovat svého soupeře z toho, že jedná stranicky, přičemž sama o sobě bude tvrdit, že se řídí veřejným zájmem a duchem dvoustranickosti. Taková je zkrátka povaha politických stran.

            Není pochyb o tom, že právě kvůli svému stranictví jsou strany, vysoce oceňované většinou politologů a odborníků, řadovými občany často sledovány s podezřením. Lidé mohou silně podporovat svou vlastní stranu, s mnohem menší pravděpodobností však budou pozitivně přistupovat ke stranám jako takovým, zejména když ve většině případů mají o konkurenčních stranách nevalné mínění. A skutečně, v demokratických režimech po celém světě jsou politické strany z hlediska důvěry v očích občanů řazeny až na konec seznamu institucí. Téměř všude je pověst stran mizerná; dnešní mladí lidé, mají-li v sobě nějakou dávku idealismu, se snaží pracovat v organizacích sledujících nějaký “veřejný zájem” či v jiných institucích “občanské společnosti”, nikoli však v politických stranách.

            Ze zřejmých důvodů byla idea politických stran zdiskreditována především v zemích bývalého sovětského bloku. Antikomunistická opozice ve východní Evropě oživila koncept občanské společnosti, chápané jako spojenectví občanů bytostně nezávislých na utlačovatelském státu. Někteří věřili, že tato jednotná občanská společnost, která pomohla svrhnout komunistické režimy, se může zároveň stát základem nového a vznešenějšího demokratického pořádku. Široká seskupení občanské společnosti – jako např. Solidarita v Polsku či Občanské fórum v České republice – se však začala velice záhy tříštit. Tento vývoj v praxi ukázal, že demokracie nemůže fungovat bez spektra různých politických stran. Rovněž v jiných regionech procházejících demokratizačním procesem (zejména v Latinské Americe) roste poznání, že občanská společnost i při všech svých přednostech nemůže být náhradou slabých nebo zkorumpovaných politických stran. Pro mezinárodní sponzory, kteří tak velkoryse podporují organizace občanské společnosti, ovšem není pochopitelně tak snadné poskytovat granty přímo otevřeně stranickým institucím.

            Zvláštní charakter politických stran je z pohledu rozdílu mezi státem a občanskou společností činí obtížně zařaditelnými. Ačkoli se strany ukázaly být základními politickými institucemi demokratického režimu, nejsou ve skutečnosti součástí státu. Obvykle nejsou zařazovány ani mezi instituce občanské společnosti. Někteří odborníci hovoří dokonce o tom, že strany patří do jakési samostatné sféry “politické společnosti”, i když není zřejmé, zda toto pojetí stran napomáhá k jejich lepšímu pochopení. Skutečností ale zůstává, že politické strany existují někde v mezeře mezi občanskou společností a státem a slouží jako jakýsi spojovací článek mezi těmito dvěma sférami. Aby jakožto jakýsi spojovací kanál mezi občany a jejich vládou fungovaly úspěšně, musí strany vnímat názory a pocity občanské společnosti, které se časem nutně mění. Je tak jenom přirozené, že ruku v ruce s tím, jak se mění skladba obyvatelstva a vynořují se nová témata, staré strany mizí a nové se objevují (nebo se existující strany od základů mění). To samé však neplatí – nebo alespoň ne ve stejné míře – pro vlastní státní instituce, které jsou zakotveny v do značné míry neměnném ústavním řádu. V raných dobách stály možná politické strany coby neformální a zákonem nikterak neupravené instituce blíže sféře občanské společnosti. S tím, jak byla jejich existence i činnost ve stále větší míře upravována zákonem a různými způsoby regulována a dokonce zčásti finančně podporována z veřejných prostředků, se začaly přibližovat sféře státní.

Reforma financování volebních kampaní?

            Poněkud nešikovný status politických stran jakožto čehosi “někde mezi” se odráží v problému financování stran samotných i jejich volebních kampaní, což je velmi ožehavá otázka i vydatný zdroj všemožných skandálů jak v nových, tak i zavedených demokraciích. Někdy bývá tento problém kladen jako otázka toho, že se utrácí “příliš mnoho peněz”. Pokud ovšem porovnáme úroveň “politického financování” s objemem vládních zdrojů, jež volební vítěz spravuje a rozděluje, nebo s významem politických stran a voleb v demokracii – nemluvě o množství peněz utracených za, řekněme, reklamu na pivo nebo pizzu -, pak se zdá, že tato starost není tak úplně na místě. Skutečným problémem je zdroj těchto prostředků a způsob, jímž takové fondy ovlivňují správu veřejných záležitostí.

            Bylo by krásné, kdyby strany mohly být z převážné části sponzorovány prostřednictvím dobrovolné práce či členských příspěvků, avšak v současnosti ani velké nestranické organizace působící ve sféře občanské společnosti nemohou být v odpovídající míře financovány podobným způsobem. Lidé byli kdysi ke stranické službě přitahováni vyhlídkou možných budoucích prebend, avšak možnost podobného zaměstnání byla reformou veřejné správy striktně omezena. Velké příspěvky bohatých firem s sebou nesou jasné nebezpečí. Shánění dobrovolných příspěvků od malých dárců představuje obtížný úkol; normy poskytující daňové výhody pro takové dárce byly přijaty bez výrazného efektu, i když možná nebyly tyto možnosti prozatím dostatečně vyzkoušeny.

            Existuje rovněž stále preferovanější způsob přímého veřejného financování stran a/nebo kandidátů, který by mohl eliminovat různé soukromé vlivy a tlaky, který však s sebou nese spoustu jiných problémů, spojených právě s tím, že strany nejsou v přesném slova smyslu státními institucemi. V zákonech týkajících se veřejného financování nejsou tak politické strany jako takové uvedeny; tyto zákony hovoří toliko o stranách, které v posledních volbách získaly určité procento hlasů (či jistý počet křesel v parlamentu). Podobné ustanovení však nutně zvýhodňuje zavedené strany, vytváří překážky vstupu nových na politickou scénu a zavádí řadu uměle stanovených kritérií, která významně ovlivňují volební proces. Zvažme např. to, do jaké míry vnadidlo financování stran, jež získají 5% hlasů v presidentských volbách, z veřejných zdrojů ovlivnilo v roce 2000 volební kampaně Pata Buchanana a Ralpha Nadera. Politologové Richard S. Katz a Peter Mair systému financování stran z veřejných zdrojů v západní Evropě připisují vznik toho, co nazývají “kartelovou” stranou: “Strany již nadále nejsou prostými prostředníky mezi občanskou společností a státem; začínají být státem absorbovány.”

            Na tomto místě se nemůžeme pouštět do podrobné diskuse o složitém problému reformy financování politických stran. Chci pouze zdůraznit, že jakýkoli seriózní přístup k této otázce není možný bez uvědomění si širšího problému politických stran obecně. Mají-li existovat politické strany a volební kampaně, musí být nalezen nějaký zdroj jejich financování. Žádný odpovídající zdroj však nebude bez problémů. Strany jsou inherentně problematickými institucemi, avšak pro fungování liberální demokracie se současně ukázaly být nezbytnými. Musíme se naučit nejen s nimi žít, ale také je zlepšovat a omezovat jejich nevyhnutelné chyby a nedostatky, aniž bychom ochromili jejich schopnost plnit ty úkoly, které mohou plnit pouze ony. Strany jsou slabým místem demokracie a jejich osud v nadcházejícím století bude z velké části záviset na nich samotných.