Infantilní nepořádek
Johnathan Sunley je ředitelem budapešťské větve Windsorské skupiny, proreformní lobby působící ve Střední Evropě. Od roku 1991 žije v Maďarsku.
Publikovaný text byl přeložen z anglického originálu “Post-Communism. An Infantile Disorder”, The National Interest, No. 44, Summer 1996, s. 3-15.
Přeložil Václav Frei.
Je docela snadné popsat vývoj v zemích bývalého východního bloku. K tomu ani nepotřebujete být zvlášť dobře informováni o tom, co se tam děje: obeznámenost s minulostí vám poslouží mnohem lépe než znalost čerstvých událostí. Vždyť v této části světa znát minulost – zejména vzdálenou minulost – už samo o sobě znamená rozumět přítomnosti.
Takové nebo velmi podobné je základní východisko mnoha poměrně známých knih, které vyšly během několika posledních let a které si dělají nárok na to, že v nich čtenáři najdou průvodce spletitým terénem Střední a Východní Evropy. Už samy názvy jako Znovuzrození dějin, Přízraky Balkánu, Odchod do historie a Sužovaná země jsou odrazem tohoto východiska.1) V souladu s tím, čemu bychom mohli říkat mýtus minulosti, je tato oblast uvězněna/prošpikována/posedlá (vyberte si sami vhodnou metaforu) svou vlastní historií a nevysvobodí ji nic, co nepřinese nějaký kolektivní exorcismus (vymítání zlých duchů) nebo jinou, modernější formu psychoterapie.
Tato kletba, jak se nám říká, se nejčastěji projevuje v podobě nacionalismu; to však je tak zavádějící a tak rozšířená pododrůda zmíněného mýtu, že si zaslouží speciální nálepku – mýtus nacionalismu – a samostatné pojednání. Naštěstí však prý, jak zní zaběhnutý refrén, většina těchto zemí udělala – po počátečním vzplanutí nacionalistické nemoci – tu rozumnou věc, že svůj osud svěřila do rukou zkušených a odborně zdatných praktiků (většinou reformních komunistů, nyní bojovníků za svobodný trh a demokracii), kteří konec konců znají pacienta lépe než kdokoli jiný. Výsledkem toho je, tvrdí se, že podmínky a vyhlídky se zlepšují každou minutou. Můžeme tedy přidat k mýtu minulosti a mýtu nacionalismu ještě třetí mylný názor, jímž se dovršuje pokřivený západní pohled na tuto oblast: mýtus světlé budoucnosti.
Mýtus minulosti
Náhle zvýšený zájem o historii Střední a Východní Evropy, patrný po roce 1989, je snadno vysvětlitelný. Během studené války jevily se země za “železnou oponou” podle akademických pojednání jako víceméně homogenní oblast. A komunistický systém byl skutečně značně úspěšný při vnucování povrchní uniformity místům od sebe tak vzdáleným, jako je Brno v České republice a Biškek v Kirgizii. Po zhroucení východního impéria bylo přirozené, že se západní intelektuálové a žurnalisté snažili dohnat ztracený čas a znovu objevovat rozdíly – zvláště když se nyní tolik bývalých svazových republik a autonomních oblastí obnovovalo jako nezávislé státy.
Tito lidé však brzy, ještě než se jim dařilo spolehlivě rozlišovat Slovinsko, Slavonii a Slovensko, získali netrpělivý pocit, že oblast někdejšího Varšavského paktu má víc historie, než dokáže zvládnout. Po pravdě řečeno, tato oblast má jen více historie, než kolik jí dokážou pohodlně zvládnout lidé, kteří přímo o ni nemají vážný zájem a jde jim jen o to využít ji pro nějaké vnější cíle. Mezi nimi má čelné místo instrumentalizace etnických sporů, to znamená využívání často smyšlených nebo zveličených historií o minulých konfliktech za účelem ospravedlnění kariér, ať už politických nebo jiného druhu – o tom obšírněji níže.
Existují i spíše komická nedopatření v rámci mýtu minulosti. Dobře si například pamatuji, že britský premiér John Major vyjádřil na konferenci konzervativní strany svou hrdost nad tím, že se mohl v Polsku zúčastnit akcí na paměť padesátého výročí povstání ve varšavském ghettu – zatímco to, o čem hovořil, se ovšem týkalo varšavského povstání v roce 1944 (při němž zahynuly desetitisíce nežidovských Poláků). Také si vzpomínám na tváře jistých slovenských politiků, když museli vyslechnout od zástupce velitele štábu spojeneckého velitelství v Evropě, že jejich země vždycky byla na té špatné straně od dělící čáry (což samo je další užívaná metafora) mezi západním katolicismem a východním pravoslavím.
Z této netrpělivosti a neznalosti vyplývají politická doporučení. Od pádu komunismu se žádný významný západní politik touto oblastí nezabýval více než Richard Holbrooke. A přece jeho řeč, kterou pronesl na vůbec prvním zasedání Severoatlantického shromáždění konaném v bývalé členské zemi Varšavského paktu, dovedla toto klišé o úplné determinovanosti dějinami do krajnosti. “Národy Střední a Východní Evropy mají nyní reálnou příležitost vytvořit trvalý mír”, prohlásil. “Ale aby ji naplnily, musí být připraveny na konečný akt osvobození, tentokráte od nedořešených odkazů své vlastní tragické, násilné a zlobou poznamenané minulosti… Historie jako naše průvodkyně a učitelka, historie jako varovný příběh, který nás informuje, je nepostradatelná pro naše sebeuvědomění. Může se však tento region osvobodit od přízraků a mýtů dějin?”2)
Jak bylo možné si snadno domyslet, těmi hlavními přízraky, jež měl na mysli, byly nevyřešené územní spory. Ale o tomto regionu se předpokládá, že je také obzvlášť vnímavý na démony politického extremismu, intolerance, xenofobie, zpátečnictví a antisemitismu. Právě to jsou totiž charakteristiky, jimiž se do široka zabývají takoví autoři jako Misha Glenny nebo Robert Kaplan (viz pozn. 1). Zdá se, že autorům tohoto typu působí perverzní potěšení popisovat například fašistické hnutí Železných gard v předválečném Rumunsku nebo pravicové křídlo Endecja (v Národní demokratické straně) v Polsku. Období entre les deux guerres bylo jistě příznivé hojnému výskytu takovýchto jevů. Vždyť pro křehké státy zrozené ve Versailles, odkázané zpočátku na hledání vlastní cesty v nezávislosti a později sevřené mezi vzmáhajícím se nacistickým Německem na jedné a bolševickým Sovětským svazem na druhé straně, byla tato éra nesnadným obdobím. Ale v oněch letech ani Západní Evropa nebyla právě vzorem stability a prosperity, a právem bychom se mohli ptát, byla-li politika meziválečné Itálie nebo i Francie významně spořádanější či osvícenější než politika Ma_arska nebo Bulharska.
Nejde nám tu však o jakousi soutěž krásy mezi oblastí, jíž se později začalo říkat “jiná Evropa”, a jejím západním protějškem. Podstatné je, že obhájci té první mohou vždy pohotově čelit přezíravému přístupu historiků jako je Eric Hobsbawm – například tím, že poukáží na oddanost středověkých Uher konstitucionalismu, oddanost, která vedla k systému písemně potvrzených privilegií jen o sedm let později, než byla v Anglii vyhlášena Magna Charta, nebo na shakespearovská představení, která se v renesančním Polsku hrála ještě za autorova života. Je opravdu důležité si uvědomit, že politické, kulturní a intelektuální tradice, o něž se mohou opírat národy této oblasti, jsou srovnatelné s těmi, jež má k dispozici Západ. Bohužel je těžké nahlédnout, proč by tato dřívější období Zlatého věku měla mít pro země Střední a Východní Evropy a jejich současné vyhlídky větší význam než meziválečné lapsy, jež tak paušálně odsuzují všichni Hobsbawmové světa.
Má-li nám totiž poznání minulosti vůbec pomoci k porozumění aktuálnímu dění v této části světa, pak budou mít určitě největší význam roky poměrně nedávné. Klíč k pochopení současného vývoje těchto zemí poskytuje jejich bezprostřední minulost – období od roku 1945 – včetně způsobu, jakým se potom vyrovnávaly s komunistickou érou. Pro srovnání si povšimněme o něco dřívější, ale paralelní zkušenosti Německa. V roce 1945 se o této zemi mohlo právem říci, že je zlomena tíhou své vlastní minulosti. Avšak po pouhých deseti letech hlavní část Německa, Spolková republika, už plula jako ničím nezatížená vlajková loď poválečného uspořádání Západu. Naprosto zásadní pro toto překonání zátěže byly soudy a vyšetřování proběhnuvší po roce 1945. V západních zónách bylo 5.025 nacistů odsouzeno za genocidu jako hlavní trestní čin a 406 z nich bylo popraveno. Kromě toho muselo asi 13 milionů členů NSDAP vyplnit dotazníky, na základě nichž bylo do roku 1947 uvězněno přes 200.000 osob.3) Tento důkladný proces nejenže dal Němcům silný pocit, že si odpykali minulost, ale také vyřadil nacistickou stranu ze hry na všech úrovních do té míry, že nemohlo být řeči o kontinuitě jejího fungování jako společenské sítě nebo hospodářské veličiny.
K ničemu takovému nedošlo po zhroucení komunismu. To, že byl letos zproštěn viny bulharský stranický vůdce Todor Živkov (předtím ostatně odsouzený pouze za korupci), znamená, že nyní není v žádné zemi někdejšího východního bloku za mřížemi žádný dřívější komunistický vládce (se spornou výjimkou Albánie, kde je dosud ve vězení manželka Envera Hodži, opět kvůli defraudaci). Sítí proklouzli nejen lidé na úrovni Honeckera nebo Husáka. V Polsku byl vrah otce Popieluszka v roce 1994 propuštěn na svobodu pro dobré chování. V Rumunsku byli poslední důstojníci zapletení do masakrů z prosince 1989 propuštěni už v roce 1993. A Maďarsko se nyní může pochlubit premiérem, který se nijak netají tím, že sloužil v akčních výborech, které pomáhaly Rusům v čistkách po povstání z roku 1956.
Je důležité rozlišovat dva typy “dekomunizace”, které byly uplatněny po roce 1989. Ten užitečnější a více kontroverzní byl zaměřen hlavně do budoucna: Měl zabránit těm, kdo pracovali pro tajnou policii či s ní spolupracovali, nebo působili ve vyšších stranických funkcích, aby napříště zastávali prominentní role ve veřejném životě. Pouze Čechům se podařilo prosadit lustrační zákon s takovými účinky, a dnes je Česká republika v této oblasti jedinou zemí, v níž někdejší komunistická strana, ať už nese jakékoli jméno nebo se hlásí k jakékoli ideologii, nepředstavuje významnou politickou sílu. Druhý typ dekomunizace, který je obyčejně označován pejorativním názvem “historická spravedlnost”, se prostě snažil volat k odpovědnosti ty, kdo se dopustili nejhorších zneužití komunistického systému, a tak vyslovil jistý druh morálního soudu nad předchozími 45 lety teroru, rabování a tyranie. Člověk by si mohl myslet, že není třeba mnoho, aby byly volány k odpovědnosti osoby, které prosadily výjimečný stav v Polsku nebo potlačily maďarské povstání. Mýlil by se. Až na hrstku podružných činitelů nebyl za tyto zločiny nikdo odsouzen a v obou těchto zemích se břemeno důkazu rostoucí měrou přesunuje na ty, kdo tyto činy chápou jako velezrádné nebo i jen zavrženíhodné.
Pustošivé důsledky pro země, kterým se dekomunizace nezdařila, budeme zkoumat později. Teď je třeba se podívat, jak k takovému nezdaru došlo. Vraťme se k precedentu poválečného Německa: je pravda, že v této zemi byla uplatněna “spravedlnost vítězů”. Je také pravda (a sotva překvapuje), že málo společností v tak zkorumpovaném a zpustošeném stavu má mravní rezervy nebo legální nástroje, aby takový typ procesu uplatnily samy na sobě. Vždyť také o několik desetiletí později by k otevření svazků Stasi a k masovému propouštění východoněmeckých učitelů pravděpodobně nedošlo, nebýt tlaku ze Západního Německa. Zbytku této oblasti naneštěstí chyběly takové vnější páky, které by podpořily jednotlivce a strany naléhající na potřebu postavit se k minulosti čelem.
Místo toho se na ně snesla palba západních právníků a komentátorů, kteří varovali před “maccarthyismem” a “honem na čarodějnice”. Po několik let po roce 1989 v žádném západním novinovém článku o Střední a Východní Evropě nechyběly příklady údajného selhání justice; měly diskreditovat ideu dekomunizace jako celek. I lustrace v České republice probíhaly za zuřivého odporu se strany Helsinki Watch, Mezinárodní organizace práce, New York Reiew of Books, The New Yorker a jiných samozvaných strážců tolerance a smířlivosti.
Takováto západní stanoviska byla ovšem v souladu s názory, jež zastávali četní vedoucí liberální intelektuálové a politikové ve východních zemích samých. Mínění jednotlivců jako Bronislaw Geremek v Polsku, Jiří Dienstbier v České republice nebo János Kis v Maďarsku patřila také k nejčastěji citovaným západními žurnalisty, už proto, že tito lidé mluvili perfektně anglicky a dokázali formulovat něco, co stálo za citování. Ačkoli mnozí z nich byli disidenty a dlouho působili v podzemní opozici, byly to také velmi často děti vedoucích komunistů postižených čistkami z konce 40. a začátku 50. let. Proto se přirozeně cítili nesví při vyhlídce na nové procesy, jakkoli by nyní měly jiný důvod a jinou povahu. Jejich osobní vztah k bývalým vedoucím činitelům byl v mnoha případech dále komplikován skutečností, že právě oni s nimi vedli rozhovory u kulatého stolu před demontáží komunistického systému, a díky tomu jejich chyby nevnímali tak ostře. V každém případě právě tito intelektuálové zásobovali západní tisk pohotovými paralelami s Kafkovým světem nebo se svévolnými autoritářskými projevy v meziválečném období. Jejich hlavním poselstvím bylo, že politika se nesmí směšovat se spravedlností, a že tyto společnosti se mohou zbavit přízraků minulosti, jež tolik lidí na Západě znepokojují, pouze obdobím sebezáporu v tomto ohledu.4)
Ačkoli toto poselství bylo vyjadřováno neutrálním jazykem “vlády zákona”, skrývalo v sobě jasnou osobitou politickou agendu a jeho hlasatelé to dobře věděli. A přece se Holbrooke ve svém budapešťském proslovu pochvalně odvolával na výroky György Konráda a Adama Michnika, dvou bývalých disidentů, kteří svými četnými články, přednáškami a rozhovory po roce 1989 podstatně přispěli k zamezení lustrací a k rehabilitaci ex-komunistů v Maďarsku a v Polsku. Den před svým proslovem slavil Holbrooke se spisovatelkou Kati Martonovou narozenou v Maďarsku sňatek, k čemuž patřila recepce v domě amerického velvyslance v Budapešti. Mezi hosty byl president Árpád Göncz – který odmítl podepsat několik zákonných ustanovení schválených minulým parlamentem a zmařil tak pokusy vypořádat se s komunistickou érou – spolu s několika členy současné vlády, kterým bylo dopřáno přímo profitovat z jeho velkorysosti v tomto směru. Nápadná byla nepřítomnost členů vlády z let 1990-94, kteří se o vypořádání s obdobím komunismu pokoušeli. Není pochyb, že to lze pokládat za triumf americké politiky vůči této oblasti (totiž promíchání těch, jimž bylo odpuštěno, s těmi, kdo jim odpustili) – a že bylo při tom naposledy vidět přízraky historie kroužící nad budskými pahorky.
Mýtus nacionalismu
“Nacionalismus se vrátil”, říká se, a “žádná politická nebo společenská síla nemůže jeho moc ve Východní Evropě vyvážit.” A výsledkem toho prý je, že “tato obrovská oblast, zahrnující též sousední země v Zakavkazsku i Sýrii, Irák a Írán, se stala nejvýbušnější oblastí světa.”5) Ačkoli i ti, kdo roli dějin v současném vývoji zveličují, jsou ochotni připustit, že přítomnost dějin v bývalých komunistických zemích je spíše přeludem, vidí nacionalismus jako něco jiného. Je reálný, je všudypřítomný, a je známo, že je smrtonosný.
Na stránkách tohoto časopisu i jinde vyvracel Noel Malcolm názor, že za válku v bývalé Jugoslávii mohou “dávné etnické nenávisti”.6) Netvrdí samozřejmě, že v jihovýchodní Evropě neexistuje nic takového jako národy, ani že v nejhorším konfliktu na kontinentě od druhé světové války nehrály nacionální aspirace a nevraživosti vůbec žádnou roli. Říká však, že bylo nejprve třeba politické agitace nesmírného rozsahu a podrobného vojenského plánování ze strany jistých jednotlivců, než se city Srbů, Chorvatů a bosenských Muslimů k sobě navzájem roznítily do té míry, že mohly přispět ke konfliktu. Ale ani tak nebyly jeho příčinou.
Hlavní individuum v této záležitosti, Slobodan Miloševič, ani nepochází ze Srbska a v posledních letech projevil hodně málo zájmu o křížovou výpravu srbského nacionalismu – jak ostatně odpovídá zbabělému oportunistovi, který donedávna dělil svůj zájem mezi byrokracii komunistické strany a bankovnictví. Totéž platí o Radovanu Karadžičovi, který byl po značnou dobu jeho spřízněncem v Bosně-Hercegovině a stejně jako Miloševič pochází z Černé Hory. Dále, osobou, která před vypuknutím bojů udělala víc než kdo jiný pro to, aby vesničtí Srbové žijící v chorvatské Krajině byli překvapivě dobře vyzbrojeni, je etnický Maďar Mihalj Kertes, jehož oddanost Miloševičovi má svůj základ – stejně jako u mnoha z jeho nejoddanějších stoupenců – v řadách tajných služeb staré Jugoslávie. Mohli bychom pokračovat. Jak to, že jedním z prvních terčů bělehradských záměrů anexe se stal Dubrovnik, který měl před válkou méně než 10% srbských obyvatel (a v němž Rebecca West na svých slavných cestách našla tak málo ortodoxní mystiky, že tento dalmatský přístav spěšně opustila)? Naproti tomu v Sarajevu žil poměrně velký počet Srbů, z nichž mnozí se přidali k bosenské armádě (s jejími údajnými svazky s džihádem) a museli tak čelit ostřelování od svých etnických bratří z okolních kopců.
Avšak pro ty, kdo vnímají celý postkomunistický svět jako velký sud prachu plný soupeřících nacionalismů, je skutečným problémem vysvětlit, proč některá snadno zápalná ohniska nesnází vzplanou, zatímco jiná nikoli. Na Balkáně byla stejnou měrou etnicky ohrožena Makedonie i Bosna, ale v první z nich k explozi nedošlo. Proč? Rovněž už sama existence početných maďarských menšin na Slovensku a v Rumunsku, někdy i pár set tisíc Poláků na Litvě, se pokládá za potenciálně explozivní a za důvod oprávněných starostí těch západních organizací (jako ES a NATO), k nimž se tyto země chtějí připojit. Po několik posledních let existovaly, jak se zdá, známky vážného úsilí tento problém zmírnit, alespoň ve Střední Evropě. Tempo vysoce postavených návštěv u sousedů se zrychlilo. Byly uzavírány bilaterální základní dohody (obvykle “o dobrých sousedských vztazích a přátelské spolupráci”) a v některých případech – zejména mezi Maďarskem a Slovenskem – byly též ratifikovány. Západní organizace, které právě začínaly poukazovat na to, že takové smlouvy by mohly být jednou z podmínek jejich rozšíření na východ, přijímaly tento vývoj s patrnou úlevou, ale také až příliš vážně. Tyto pozitivně vyhlížející kroky nejsou ani tak důvodem k ulehčení jako spíše k podezření, jak “postkomunističtí” jsou ve skutečnosti ti, kdo navozují podvodnou bratrskou dobrosrdečnost z minulých let.
Nicméně právě zdroj takovéhoto internacionalismu poskytuje dnes nejlepší příklady instrumentalizace etnických sporů. Ačkoli se mnozí sovětologové stali přes noc autoritami v takových otázkách, jako je ruský regionalismus a muslimský fundamentalismus ve Střední Asii – otázkách, které vždy unikaly jejich dřívější pozornosti, jejich celkový přístup ke Společenství nezávislých států (SNS) je hluboce poznamenán jejich dřívější krátkozrakostí. Dodnes jsou například boje, které vypukly v r. 1992 v Moldávii a při nichž se rusky mluvícím separatistům podařilo odtrhnout část území na levém břehu Dněstru a vytvořit z něho nezávislou republiku, prezentovány jako učebnicový příklad možnosti vzniku občanské války tam, kde dominantní národnost nedokáže v nové situaci vzít v úvahu obavy menšiny. Nedosti na tom, že v tomto případě žilo ve skutečnosti daleko víc rusky mluvících obyvatel ve zbytku republiky, a ti, ačkoli byli znepokojeni povýšením rumunštiny na úřední státní jazyk, neprojevili žádný sklon pozvednout proti tomu zbraně. Tehdy by však v Podněstří k tomuto kroku nebyli sáhli ani Rusové (nemluvě o Ukrajincích, jichž bylo více), nebýt přítomnosti ruské Čtrnácté armády, která s povděkem přijala záminku udržet si strategicky důležitou základnu u Tiraspolu (“bránu k Balkánu”, jak říkával tehdejší velitel Čtrnácté armády generál Alexander Lebe_).
Jako kdyby nestačila tato destabilizace, moldavské úřady musely čelit požadavkům na autonomii v další části země ze strany Gagauzů, turkotatarského etnika s křesťanským náboženstvím, které se dovolávalo práva pro jazyk, jímž sotva kdo vůbec mluvil už po dvě stě let. Výsledek této dobře sehrané komedie bylo možno předvídat: strany, které usilovaly na prvním místě o moldavskou státnost, ztratily moc a byly vystřídány ex-komunisty, kteří se právě přerodili v nositele umírněnosti a stability; a poté nastolili těsnější vztahy s SNS. Dnes se moldavské etnické problémy jeví jako zázračně vyřešené. Na druhé straně ruská Čtrnáctá armáda (pod jiným jménem) zůstává na místě.
Je-li Moldavsko učebnicovým příkladem něčeho, pak tedy přímočaré mocenské politiky. Podobné řetězy událostí – náhlé vzplanutí napětí a při té příležitosti nepřátelství mezi etnickými skupinami, o nichž předtím slyšelo jen několik specialistů; pak stejně náhlé vystupňování a odeznění krize – se objevovaly na různých místech bývalého Sovětského svazu. Kdyby byl zdrojem těchto epizod skutečný nacionalismus, vedl by k přitvrzování stanovisek a dostával by k moci čím dál radikálnější patrioty. Skutečností byl opak: od Krymu na Ukrajině až k Ferganskému údolí v Kirgizii hrály postavy ze starého komunistického establishmentu kartu etnického usmíření a nabízely “zralé” vztahy s Moskvou.
Nikde to neplatilo více a nebylo to tragičtější pro místní obyvatelstvo, než ve třech zakavkazských republikách – Gruzii, Arménii a Ázerbájdžánu, o nichž se výslovně zmiňuje Holbrooke. Žádná oblast Sovětského svazu, s výjimkou Pobaltí, nebyla svědkem většího kulturního probuzení v období perestrojky. V případě Gruzie a Ázerbájdžánu vedlo k přímým volbám prezidentů, v nichž získali masovou podporu obyvatelstva kandidáti, kteří se pro svou persekuci za sovětské éry jevili jako nejlepší záruka nové geopolitické orientace těchto čerstvě nezávislých států. To vše je už dnes vzdálená vzpomínka. Zvjad Gamsachurdija v Gruzii a Abulfaz Elčibej v Ázerbájdžánu byli svrženi v převratech, o jejichž pozadí se postaraly podivné “etnické konflikty”, v nichž si malé, slabě vyzbrojené národy – v Gruzii Osetinci a Abcházové, v Náhorním Karabachu v Ázerbájdžánu Arméni – vždy udržely lepší postavení proti mnohem větším silám. Dokázaly to ovšem s ruskou podporou. Uvážíme-li, co bylo (a je) ve hře v dané oblasti, totiž naftové zásoby Kaspického moře, sotva můžeme být překvapeni nebo dokonce šokováni brutálností taktiky divide et impera, jíž bylo užito k obnově moci dvou starých osvědčených sovětských činitelů – Eduarda Ševardnadzeho a Gejdara Alijeva, jejichž poslušnost pokládal i Brežněv za nadměrnou. Sotva co mohlo být méně stravitelné pro ty obyvatele “blízkého zahraničí”, kteří shledali, že jejich nezávislost byla podminována, než slyšet ruského ministra zahraničí Andreje Kozyreva, když ve své známé přednášce z té doby hovořil o “agresivním nacionalismu”.7)
Kozyrev nebyl jediný, kdo prohlašoval nacionalismus za nejzhoubnější nákazu ohrožující danou oblast. V roce 1994 prohlásil George Soros před podvýborem Kongresu: “Celkem vzato nevidím prakticky žádné nebezpečí návratu komunismu. Komunismus jako dogma je opravdu a důkladně mrtvý. Reálným nebezpečím je vznik rádoby nacionalistických diktatur – říkám jim pro stručnost NADI”.8)
V oblasti, o níž se kdysi paušálně mluvilo jako o “východním bloku”, existovalo na začátku roku 1989, onoho annus mirabilis, právě devět států. Dnes je na téže ploše 27 států. Celá řada z nich jsou diktatury – ale sotva která si zaslouží označení “nacionalistická” nebo aspoň “národní”. Rozmnožování vlajek a křesel kolem stolů mezinárodních organizací může být sice znepokojivé pro ty, kdo jsou přesvědčeni o celosvětových trendech směrem ke “sdílení suverenity”, ale pohlédneme-li na celou věc blíže, neměl by jim příliv nových olympijských týmů – což je asi tak vše, k čemu tento jev vede – přinášet mnoho důvodů ke zneklidnění.
Například na území někdejšího Sovětského svazu nezbývá nyní ani jedna země, v níž by ještě byla u moci některá z Lidových front, jakých vzniklo mnoho na sklonku osmdesátých let, aby zorganizovaly nacionálně založenou opozici jak proti ruské nadvládě, tak proti systému jedné strany. Byly rozdrobeny, rozděleny, zbaveny prostředků a v četných případech vyčerpány, zastrašeny nebo prostě zakázány; byly do větší nebo menší míry vytlačeny na okraj “partajokraty” (abychom si vypůjčili starý užitečný sovětologický termín), proti nimž se předtím postavily a na krátkou dobu je také svrhly. Navštivte dnes typicky sešlý sekretariát některé z takových organizací – kde možná často najdete nějakého vzdělaného a odvážného akademika dosud oddaného beznadějnému úkolu “sjednocení opozice” – a hned uvidíte, že celý cyklus doběhl do konce. Dále na západ platí něco podobného řekněme o polské Solidaritě, bulharské Unii demokratických sil nebo maďarském Demokratickém fóru: všechny okusily moc, ale dnes jsou jen stínem toho, čím kdysi bývaly.
Soros má pravdu, že komunismus jako dogma je mrtvý. Jenže on je mrtvý přinejmenším už od poloviny šedesátých let. Problémem domněle “postkomunistických” společností není znovuožití této ideologie, nýbrž přežívání mocenských struktur, které unikly “revolucím” roku 1989 více nebo méně bez úhony. Tím, jaké důsledky mělo pro “nově vzniklé demokracie” úspěšné přežití nomenklatury, se opět budeme zabývat později. Nyní je třeba vysvětlit – zejména když se konvenční moudrost domnívá, že zánik Lidových front je vskutku pozitivním znamením politické normálnosti a zralosti, jak vznikl konsensus o tom, že Sorosovy NADI skutečně představují reálné nebezpečí pro tuto oblast. Jedno vysvětlení spočívá v tom, že Soros sám významně ovlivnil ráz debaty v těchto zemích svou sítí nadací “Otevřené společnosti”, jejichž pozoruhodně dobře vybavená centra se rychle prosadila jako jeden z nových společných jmenovatelů oblasti.9)
Z filosofického hlediska by se dalo říci mnohé ve prospěch “otevřené společnosti”, jak ji definoval Sorosův intelektuální učitel Karl Popper. Otázkou je, nakolik je v daném specifickém kontextu taková společnost schůdným nebo žádoucím cílem. Komunismus ve Střední a Východní Evropě se z jedné perspektivy (obvykle liberální) jevil jako “uzavřený systém”, jejž bylo nyní třeba razantně otevřít vnesením nových vzorců myšlení (kritického, pluralistického) a chování (nedirigovaného, tolerantního). Je to do jisté míry pravda, ale opomíjí se tím základní charakteristika někdejšího tzv. “reálného socialismu” – totiž naprostá devastace, kterou za sebou zanechal. Po čtyřicet pět let (po sedmdesát v případě Sovětského svazu) byla promyšleně drcena všechna tradiční mravní a náboženská přesvědčení a systematicky vykořeňována všechna společenství a instituce, jež je ztělesňovala; to za sebou zanechávalo sežehnutou krajinu poznamenanou cynismem, nihilismem a odcizením. To, co tyto země zoufale potřebovaly po roce 1989 – a ještě potřebují – je oddychový čas, kdy by bylo možno tradiční hodnoty a praktiky pečlivě živit, a kde je toho třeba, naroubovat je zvnějšku. Místo toho dostaly šokový kurs liberalismu, který neudělal nic proti jejich pocitu kulturní nebo politické dezorientace – vytvořil však ideální podmínky pro opětný návrat komunistů.10)
Jak často jsme byli od roku 1989 varováni před náboženským fundamentalismem (ať katolickým v Polsku nebo muslimským ve Střední Asii)? Jak často se západní žurnalisté nebo samozvaní “hlídací psi” chápali různých triviálních epizod, jako byl opětný pohřeb admirála Horthyho (a dokonce kardinála Mindszentyho) v Maďarsku nebo znovuzavedení kuny jako platidla v Chorvatsku, a dělali z nich hrubé provokace typické pro tendence k extremismu a autoritářství? Ale každý, kdo zná tamní až příliš sekulární a politicky pasivní společnosti, jistě potvrdí, že v nich je “ajatolahismus”, “pravicový radikalismus”, “iredentismus”, “antisemitismus” a dokonce “neofašismus” prakticky nepřítomný. To vše jsou slogany (možná strašáci) vytvořené a popularizované spojeným úsilím dobromyslné části veřejného mínění na Západě i v někdejším východním bloku a využívané bývalými východními komunistickými stranami k tomu, aby se vymanily z politické karantény. Kdo se dnes pamatuje například na Pamjať v Rusku nebo na podivné paramilitaristické skupiny, o nichž se předpokládalo, že se chopí moci na Ukrajině? Bylo jistě správné, že si západní tisk okrajově povšiml pozitivní zmínky prezidenta Alexandra Lukašenka o Hitlerovi – ačkoli v roce 1995 téměř nikdo nekomentoval sentimentální hold, jejž vzdal gruzínský prezident Eduard Ševardnadze Stalinovi. V každém případě reálným problémem není – jak také ukazuje možnost opětného spojení Běloruska s Ruskem – tam ani ve Střední a Východní Evropě nacionalismus, nýbrž spíše jeho absence.
Mýtus světlé budoucnosti
Žádný průmysl v žádné postkomunistické zemi nezažil takový rozkvět jako živnost outsiderů komentujících a radami doprovázejících pokrok, jejž tyto země prožívají. “Transformace” (jak se jí říká) otevřela nová široká pole příležitostí pro různé vzdělance a poradce. Kéž by něco z této konjunktury obohatilo i hospodářství dotyčných zemí! Sedm let po “sametové revoluci” roku 1989 může mít většina lidí ve Střední a Východní Evropě pocit, že “budování kapitalismu” se neukazuje o mnoho snazší a vděčnější než kdysi bylo “budování komunismu”. “Transformace” (to slovo naznačuje přechodnou fázi mezi “plánem” a “trhem”) se pro ně stala zdánlivě již trvalým stavem věcí obdobným “reálnému socialismu”, který měl připravit blažený příchod vlastního komunismu, ale jeho trvání bylo stále prodlužováno.
Jsou tyto pesimistické subjektivní dojmy přesné? Co říkají statistiky? Když se ukázalo, že celková výroba všude prudce poklesla a celá oblast je ještě v recesi, nedostává se slov ani tak nadšeným reformátorům, jako jsou Jeffrey Sachs a Anders Ĺslund (z nichž oba představují něco mezi akademikem a poradcem a mohli by proto být podezříváni, že mají nezadatelný zájem vychválit triumf důsledků svého postupu), takže jen poukazují na to, že se nesplnily nejhorší předpovědi jako hlad v Rusku, nebo že tempo poklesu výroby na Ukrajině se začalo zmírňovat.11) V absolutních údajích však vlastní výpočty MMF vedou k závěru, že i v Polsku (často vyzdvihovaném “hospodářském tygru” regionu) se životní standard vrátí k úrovni z roku 1989 nejdříve v roce 2010. Podobně obsahuje nedávná výroční zpráva Evropské banky pro rekonstrukci a rozvoj stránku grafů dramaticky ilustrujících zhoršení klíčových sociálních ukazatelů, jako je míra porodnosti nebo úmrtnost v celém regionu po roce 1989. Ve znejistělé snaze navodit optimistickou interpretaci takových trendů uchyluje se text k vnitřně rozpornému závěru: “Rychlý a úspěšný přechod k tržní ekonomice tedy ještě sám o sobě nestačí zabránit poklesu životního standardu.”12)
Návštěvníci této oblasti, kteří příliš nerozumějí makroekonomice, ale živě si vzpomínají na dlouhé fronty a prázdné regály, mohou být v pokušení důvěřovat svým bezprostředním dojmům a doma pak nadšeně vyprávět o živém obchodu v pouličních stáncích nebo o rychle vyrůstajících nových pobočkách firem Benetton a McDonald’s, jako kdyby už tím byl dán jakýsi druh transformace. Na určité úrovni tomu tak skutečně je. Nikdo nemůže popřít průlom ve sféře soukromého vlastnictví a liberalizace obchodu. A všude, kde toto právo a tato politika existuje (ale není to zdaleka všude v bývalém východním bloku), je skutečně možno také hovořit o obnovení tržního (v nejdoslovnějším smyslu) hospodářství, jehož reprezentanty jsou především stánkoví prodavači a provozovatelé služeb na volné noze. Řekne-li se to takto, je snadno možné přeceňovat důležitost tohoto “kioskového kapitalismu”. Většina zboží, které se takto prodává a kupuje, však bývají konzumní výrobky z dovozu, a celá tato aktivita je velmi často nepovolená, nezdaněná a nezřídka má formu výměnného obchodu.13)
To je v příkrém kontrastu s “národem kupců” v Británii na začátku devatenáctého století. V případě Británie stály za drobnými obchodníky továrníci jako Boultonové, Wedgwoodsové a Cadburyové. A za těmi stála rozvíjející se síť úvěrových ústavů a kapitálových trhů, to vše podepřeno vládou zákona a soudním a politickým systémem, který byl zdrojem rostoucího respektu k “pravidlům hry”. Můžeme snadno souhlasit se Sachsem pokud jde o základní zvyklosti a instituce moderního kapitalismu, a dokonce i pokud jde o způsob, jímž byly za jistých historických okolností tyto prvky transplantovány a pak úspěšně fungovaly.14) Problém je v tom, že nehovoříme ani o učebnicovém příkladu ani o Japonsku za dynastie Meidži, nýbrž o veliké části euroasijského kontinentu, která neměla po velkou část tohoto století žádnou zkušenost s vládou zákona ani s prostou důvěrou mezi lidmi, bez níž nejsou obchodní transakce schůdné, a která se nyní vynořuje z oné černé díry v čele se stejnými lidmi (nebo přinejmenším jejich dětmi), kteří za její stav nesou vinu především.
Vezměme případ Maďarska. První důkladný výzkum na tomto poli ukazuje, že jedna pětina nomenklatury z roku 1988 (tj. stranických funkcionářů, státních úředníků, manažerů velkých podniků a prominentních příslušníků inteligence) vlastnila v roce 1993 soukromé podniky. To však zpravidla nebyly drobné obchůdky, jaké upoutávají pozornost turistů, nýbrž velké firmy, jejichž obrat desetkrát převyšoval národní průměr.15) Je těžké souhlasit s názorem, že takové společnosti jsou výsledkem obchodní zdatnosti jejich vlastníků a provozovatelů, jelikož to často jsou rozptýlené obchodní konglomeráty udržované díky shovívavosti majetkových podílníků z okruhu přátel, kteří vlastní podobná impéria, a za pomoci až příliš snadno dostupných bankovních úvěrů. Ostatně ačkoli jsou takové společnosti formálně soukromé, je nesnadné říci, kdo je jejich skutečným vlastníkem. Banky poskytující úvěry často dosud patří státu a o personálním složení jejich správních rad (nebo o diskrétních finančních injekcích v jejich prospěch) rozhoduje strana u moci – na jejíž volební kampaň dotyčné společnosti nezapomínají přispívat. Dvojnásob nesnadné je určit vlastníka, jestliže tyto společnosti hojně nakupují sdělovací prostředky – a to nejen proto, že vlastnit noviny je také samo o sobě výnosné (ale jistě se na Západě vždy najdou naivní hlasy, které budou veřejnost ujišťovat, že takové monopoly jsou výsledkem působení “tržních sil”).
To je velmi neblahý bludný kruh, jak zjišťují ti, kdo se ho pokoušejí prolomit nebo se do něho dostat. Historická příležitost přetrhat sítě, které jej vytvářejí, byla promeškána. Soi-disant progresivní činitelé uvnitř i vně těchto společností, kteří se rozhodli udělat tlustou čáru za komunistickou minulostí, mají v jistém smyslu pravdu, když svůj “pragmatický” přístup hájí argumentem, že komunisté, kteří jsou dnes opět u moci, nemají rozhodně v úmyslu zavést opět příkazové hospodářství. Takový pokus by byl pro čelné představitele těchto společností, kteří doufají, že rychle zbohatnou rozkrádáním aktiv a arbitráží ve velkém měřítku, bezpochyby katastrofální. Drží je na uzdě hlavně obezřetná starost, aby zbývalo dost k upokojení skutečně levicového křídla a organizovaného podhoubí v jejich stranách, s nimiž koexistují čistě jen proto, že sociální smír jim usnadňuje jejich zlodějny. Je však směšné vyzdvihovat výdělečnou zdatnost této zvláštní odrůdy “byznysmanů”, známé každému, kdo v poslední době v těchto zemích pracuje; ti si totiž po celou dobu své činnosti podřezávají větev, na které sedí. Ti ostřílenější z nich si to uvědomují a proto si rychle zařídili bankovní konta a druhé domovy v zahraničí.
Většina lidí ovšem takové možnosti nemá. Zeptejte se Litevce nebo Lotyše, kteří přišli o své úspory, když zpomalení konjunktury ruského exportu kovů urychlilo bankovní kolaps; nebo Rumuna, který nedokázal včas dostat zpět své peníze z nechvalně známého pyramidálního schématu Caritas; nebo Bulhara, který je nucen kupovat dražší potraviny v důsledku krize zemědělství vyvolané exportem skoro celé úrody obilí; nebo i snaživého českého podnikatele, který si nemůže dovolit prostory v centru Prahy, protože nájemné za nebytové prostory vyhnaly do neúnosné výše stínové společnosti registrované za účelem praní špinavých peněz. Zeptejte se jich, co si myslí o “transformaci” – a odpověď pravděpodobně zklame bezmezný optimismus, který je pro “transitology” článkem víry.16)
Ale ti shora uvedení jsou na tom ještě dobře ve srovnání s průměrnými Rusy, kteří žijí v zemi s větším relativním počtem vražd, než je Mexiko nebo Brazílie (ale bez výhody tamního teplého podnebí). Při tak obrovských přírodních zdrojích a nerostném bohatství, o zbraních ani nemluvě, lákavé příležitosti a pokušení v protokapitalistickém Rusku vždy zabraňovaly v nastolení podmínek, jež ekonomové pokládají za nezbytné pro “dokonalou konkurenci”. Avšak i možnosti nedokonalé konkurence byly ohroženy tím, že se Rusko – očividněji než všechny ostatní “postkomunistické” země – nedokázalo vypořádat s dědictvím minulých desetiletí na symbolické ani na praktické úrovni. Jak “restrukturovaná” může nakonec být společnost, v níž organizace Memorial bojuje ještě deset let po svém založení o vybudování trvalého pomníku obětem Gulagu? Trpkými slovy jednoho komentátora: “Nikdo z antikomunistických ideologů neprojevuje lítost nad svou komunistickou minulostí. Změna ideologických znamének opět lidem dovolila všechno jednoduše odepsat. A když se lidé nestydí za svou minulost, nemají ani důvod stydět se za svou přítomnost.”17)
Ačkoli se stal termín “ruská mafie” tak běžným, mnoho lidí na Západě bere vážně nejnovější sliby ruské vlády, že se vypořádá s kriminalitou – jako kdyby bylo možné oddělit tento problém od činnosti úřadů samých. Obyčejní Rusové vědí své. Mnozí zůstávají obdivuhodně vzdorní tváří v tvář potenciální úplné kriminalizaci své země. Navzdory tomu, že jejich každodenní potřebou je kryša (doslova “střecha”, ale chápáno ve významu “ochrana”), méně než desetina voličů se dala zlákat ujišťováním nabízeným “stranou moci” (Náš domov je Rusko) v posledních parlamentních volbách. Toto ujišťování mělo formu billboardů rozsetých po celé zemi a na nich postava premiéra Viktora Černomyrdina držela prsty spojené do tvaru loga této strany: střechy. Západní paralelou by mohl být řekněme plakát s Giulio Andreottim s prstem na ústech nad heslem “Omertŕ”.18)
Málo je také chápán způsob, jak tyto čachry přetékají přes státní hranice a hrozí vytvořit sítě závislosti, které jsou založeny na dodávkách energie a prodeji zbraní a mohou se ukázat jako mnohem závaznější než občasný společný zpěv “Internacionály”. Například nedávná ruská nabídka, aby Bulharsko přistoupilo k SNS, byla prakticky jen formalitou před návštěvou premiéra Černomyrdina poté, co byla loni vytvořena společná plynárenská společnost. Její bulharský spolupředseda, Andrej Lukanov, má curriculum vitae typické pro “rudé barony”, kteří transformaci nejen přežívají, nýbrž v ní prosperují: je dost starý, aby o něm věděli v Moskvě a požíval tam důvěry (má prý ruské občanství); dost mladý, aby mohl hrát roli reformisty (byl premiérem po většinu roku 1990, během něhož se ztratily jak stranické svazky, tak dvě miliardy dolarů devizových rezerv); a dost rafinovaný, aby mohl být přijímán na Západě (byl jedním prvních objevů Roberta Maxwella). Když byl na počátku tohoto roku ve Francii zatčen bulharsko-americký občan Biszer Dimitrov, jehož obchodní impérium bylo “kapitalizováno” bulharskou a maďarskou nomenklaturou a které má nyní podíly v New Yorku, Londýně, Frankfurtu, Vídni a Limassolu, byl to jen poslední příklad, že se takové sítě mohou šířit způsoby, jež mají vážné obchodní důsledky na Západě.19)
Těm, kdo v zemích Střední a Východní Evropy toužili po skutečné reformě, způsobila největší zklamání pro ně těžko pochopitelná reakce těch západních organizací a institucí, které byly schopny pomoci zemím tohoto regionu, aby se upevnily v politickém, ekonomickém a strategickém ohledu. Není pochyb, že některé západní projevy zdrženlivosti a váhání byly dobře míněny. NATO nechtělo “vytvořit nové dělicí čáry” v Evropě – a tak nedokázalo odstranit ty, které už existovaly. EU zdvořile nabídla technickou pomoc – a přihlížela, jak četné západní konzultační firmy bohatnou na grantech získaných prostřednictvím programů PHARE a TACIS (evropských programů technické pomoci pro Střední a Východní Evropu a pro SNS), zatímco se vlastní celková obchodní bilance Západu s novými demokraciemi právě zlepšovala. V bývalé Jugoslávii se UNPROFOR snažil být “nestranný” – a stal se tak spoluviníkem zločinů páchaných agresorem. OBSE všude formulovala kritéria pro “svobodné a spravedlivé” volby – ale v praxi byla slepá k machinacím při sčítání hlasů a k jiným formám podvodů. A desetitisíce nevládních organizací, kvazi-nevládních organizací a soukromých i veřejných nadací zaplavily region se záměrem “budovat občanskou společnost” – což je jistě úctyhodný cíl, ale může odpoutávat pozornost i zdroje od bitev na vyšší úrovni, jež je ještě třeba vybojovat a vyhrát.20)
Čtvrtý mýtus?
V roce 1989 se dalo říci, že Střední a Východní Evropa také lpí na svém vlastním mýtu: na mýtu o zlatém Západě a o svém bezprostředně blízkém vstupu do tohoto ovčince. Už tomu tak není. Mezitím už se vyprázdnily ohromné rezervoáry dobré vůle vůči Západu, které tehdy existovaly nejen mezi intelektuály diskutujícími na téma Mitteleuropa, ale i v srdcích a myslích obyčejných občanů. A kdo jim to může mít za zlé, vezmeme-li v úvahu statisíce mrtvol kupících se v Bosně, Tádžikistánu, Čečně a jinde, zatímco si Západ blahopřeje, že tyto krize “drží v mezích”? Zůstal cynismus, o němž by někdo mohl říci, že je zrcadlovým obrazem chování Západu samého vůči této oblasti. V nejlepším případě nachází výraz v černém humoru, jako když Gruzínci říkají “Genscheři” vlčákům, jací byli puštěni proti demonstrantům během návštěvy bývalého německého ministra zahraničí v Tbilisi, a “Bakeři” tomu typu projektilů, jimiž se střílelo do protestujících, zatímco bývalý státní sekretář přednášel proslov nedaleko odtud.
A také se zdá nerozumné očekávat, že východní polovina Evropy bude věřit v Západ, když západní polovina rostoucí měrou prokazuje neúctu sama k sobě. Jedna věc je, když západní politikové přehlédnou nechutné výstupy řekněme v Pontevedru (archetypálním východoevropském knížectví v Lehárově Veselé vdově) ve jménu “staré kulturní tradice” nebo prostě kvůli obchodu. Něco jiného je, když vynášejí výtečnost nějaké východní země jako srovnatelnou – ne-li ve skutečnosti vyšší – se zeměmi vlastními. A přece právě toho druhu byl bizarní argument, jejž uplatnil konzervativní člen britského parlamentu během nedávné debaty v Radě Evropy o přistoupení Ruska k tomuto tělesu. “Rusko se dostatečně těsně přiblížilo k našim standardům členství, dokonce těsněji než země, které již jsou členy”, informoval Parlamentní shromáždění Rady Evropy. “Vykonalo nejen jedny parlamentní volby, které byly podle našeho soudu svobodné a spravedlivé, nýbrž dvoje. Rozvinulo tržní hospodářství a 60 procent jeho průmyslu je zprivatizováno. Kéž bychom mohli říci totéž o některých z našich členských států.”21)
Před padesáti lety bylo možné připsat iluze, jež byly charakteristické pro utváření velké části západní politiky vůči Sovětskému svazu, na účet ideologickým zbožným přáním upřímných sympatizantů. Před málo více než sto lety bylo možné vysvětlovat Disraeliho opozici proti intervenci na Balkáně, která měla učinit přítrž ukrutnostem, jako realpolitik. Naproti tomu dnes mají četné chybné úsudky – ať ze strany akademiků, obchodníků, politiků nebo vojáků – ryze zištné motivy. Když zmíněný britský poslanec mluvil v Moskvě po loňských prosincových volbách ke skupině mezinárodních pozorovatelů, vyjádřil opět podobné city ohledně demokratického vývoje v Rusku za souhlasného přikyvování velvyslance EU. O několik týdnů později byl týž velvyslanec odvolán a propuštěn Evropskou komisí pro pokus obohatit se o 1,6 milionu dolarů na pomocném programu, za nějž byl odpovědný.
V konečné analýze vypovídá nezdar při vytěžení zisků umožněných událostmi z roku 1989 mnoho o Západní stejně jako o Východní Evropě. Možná, že je to dokonce komentář o naší civilizaci jako celku. Neboť nemohlo by tomu být tak, že toto je způsob, jak svět končí: nikoli třeskem, ale úplatkem?
Poznámky:
1) Misha Glenny: The Rebirth of History: Eastern Europe in the Age of Democracy (New York: Penguin, 1990); Robert D. Kaplan: Balkan Ghosts: A Journey Through History (New York: St. Martin’s Press, 1993); Eva Hoffman: Exit Into History: A Journey Through the New Eastern Europe (London: William Heinemann, 1993); Tina Rosenberg: The Haunted Land: Facing Europe’s Ghosts after Communism (New York: Vintage, 1995).
2) Projev Richarda C. Holbrooka, zástupce státního sekretáře USA pro záležitosti Evropy a Kanady, na jarním zasedání Severoatlantického shromáždění. Budapešť, květen 1995.
3) Číselné údaje z David Pryce-Jones: The Strange Death of the Soviet Empire (New York: Henry Holt & Co., 1995), str. 13.
4) Z knih uvedených na začátku tohoto eseje se dílo Rosenbergové (The Haunted Land) liší od ostatních tím, že se soustřeďuje spíše na dědictví komunismu než na předkomunistickou minulost. Její elegantní závěr však je, že lustrace napodobují myšlení a metody té ideologie, kterou chtějí vykořenit, totiž leninismu.
5) Cituji postupně z textů: Charles A. Kupchan: Nationalism Resurgent. V: Kupchan (vyd.): Nationalism and Nationalities in the New Europe (NY: Cornell University Press, 1995); Glenny: The Rebirth of History, str. 204; R. C. Holbrooke: projev před Severoatlantickým shromážděním.
6) Noel Malcolm: Bosnia and the West: A Study in Failure. The National Interest (Spring 1995).
7) Dobře dokumentovanou zprávu o znovudosazování diktátorských režimů loajálních Moskvě v tomto regionu podává The Caucasus Report (1996) britské Helsinki Human Rights Group. Vyplývá z ní, že válka o Náhorní Karabach, kterou bychom mohli označit za “matku všech etnických konfliktů” a která začala už v r. 1988, možná vůbec nebyla tím, za co ji západní pozorovatelé i tehdy pokládali. O tom, jak se “blízké zahraničí” jako celek stalo ještě bližším, viz: Mark Almond: Russia’s Outer Rim (London: Institute for European Defense and Strategic Studies, 1995).
8) George Soros: The Dangers of Post-Communism (New York: Soros Foundation, 1994), str. 7.
9) Pro získání určité představy o velikosti tohoto příspěvku uvažme, že v roce 1991 působily jeho nadace ve 23 různých zemích s celkovým rozpočtem 300 milionů dolarů. Soros navíc přislíbil podporu ve výši 200 milionů dolarů po dvě desetiletí Středoevropské univerzitě. Současný HDP na hlavu v Maďarsku (sídle SEU) je méně než 4.000 dolarů a v členské zemi SNS se střední životní úrovní, například v Moldávii, sotva desetina této částky. Bystré pochopení politických a komerčních účinků dobročinnosti na této úrovni projevuje Connie Bruck: The World According to Soros, The New Yorker, 23. ledna 1995.
10) V tomto směru se vyznamenala Rada Evropy. Jako součást svého celkového úsilí o “kulturní soudržnost” zahájila v roce 1994 “evropskou kampaň proti rasismu, xenofobii, antisemitismu a intoleranci”. Jednou z forem této kampaně byly “vlaky tolerance”, které pendlovaly kontinentem a měly podpořit slogan “Všichni různí, všichni sobě rovní”. V Maďarsku se pak předváděla na stanicích metra série videoklipů, které ukazovaly společné cestování černocha, bílého Američana, homosexuálů, úspěšného mladého muže, punka, prostitutky a maďarského venkovana v jednom vlakovém kupé. Kolemjdoucí byli ohromeni.
11) Aslund alespoň začal měnit svá východiska – nebo přinejmenším svá cílová stanoviska. Například jeho pozoruhodně sebejistý článek Russia’s Success Story v čísle Foreign Affairs ze září/října 1994 se téměř nezmiňuje o jevu vyhledávání renty; ve svém pozdějším příspěvku pro Transition (26. ledna 1996) uvádí, že vyhledávání renty v nedávné době představovalo až 80% celého HDP Ruska. Taková nekonzistence nezvyšuje hodnověrnost tvrzení jeho druhého článku, že nyní je tento problém pod kontrolou.
12) Transition Report 1995 (Londýn: European Bank for Reconstruction and Development, 1996), str. 23-24.
13) Rozlišení mezi tržním hospodářstvím a kapitalismem je dobře provedeno v: Alice H. Amsden-Jacek Kochanowicz-Lance Taylor: The Market Meets Its Match: Restructuring the Economics of Eastern Europe (Cambridge: Harvard University Press, 1994). Zde se také poukazuje na to, že důraz na malé a středně velké podniky, který tvoří velkou část západních doporučení, není asi namístě, uváží-li se, že i v USA je v rukou velkých firem (firem s více než 500 zaměstnanci) téměř 75% prodeje zboží.
14) Jeffrey Sachs: Understanding Shock Therapy (London: Social Market Foundation, 1994).
15) Číselné údaje z: Akos Rona-Tas: The Small Transformation: The Private Sector in Hungary 1945-94 (nepublikovaný rukopis, 1995).
16) Stejný panglosiánský přístup je také charakteristický pro autoritativní západní časopisy jako Financial Times a The Economist. První z nich například reagoval na rezignaci polského premiéra Jozefa Oleksyho, který byl obviněn ze špionáže, pod udivujícím titulkem: “Antikomunismus může poškodit hospodářství” – jako kdyby byl komunismus vedl k ekonomické výkonnosti! (Varšavská burza de facto vykázala vzestup o několik procentních bodů.) V nepřízni obou časopisů je Vladimír Mečiar, právě ten nekomunistický lídr v regionu, který odvrhl neoliberální léky a přece dosáhl slušného stupně hospodářského úspěchu. Pro takovou nestoudnost přirovnal nedávno The Economist slovenského premiéra k Miloševičovi.
17) Boris Kagarlitsky: Restoration in Russia: Why Capitalism Failed (New York: Verso, 1995), str. 62.
18) K užívání a konotacím slova kryša viz: Vladimir Shlapentokh: Russia: Privatization and Illegalization of Social and Political Life (Sandhurst, UK: Conflict Studies Research Center, 1995).
19) Četbou k vystřízlivění ohledně tohoto tématu je Claire Sterling: Crime Without Frontiers (Boston: Little, Brown & Co., 1994). Též James Sherr: Russia, Geopolitics and Crime (Sandhurst: Conflict Studies Research Center, 1995).
20) O nezdaru Západu v uplatňování přiměřených standardů při provádění postkomunistických voleb viz: Christine Stone: A Democratic Deficit? (London: Institute for European Defense and Strategic Studies, 1995). O dezorientaci a naivitě ohledně neziskového sektoru viz David Samuels: At Play in the Fields of Oppression, Harper’s (květen 1995).
21) Oficiální zpráva z Parlamentního shromáždění Rady Evropy, 25. ledna 1996.
