Spatřili jste v názvu tohoto textu slovo politika, a proto nemáte chuť jej číst? Vždy jste se starali o veřejné věci, ale dnes vás politika nezajímá, nudí nebo rozčiluje? Prožíváte rozčarování z politiky v míře, v jaké jste to ještě po listopadu nezažili?

Máte vcelku jasné politické názory, ale najednou se vám zdá, že je žádná strana opravdu nereprezentuje? Připadá vám, že většina nových politických rozhodnutí je horších? Zdá se vám, že v jejich důsledku je vše složitější, roste byrokracie, platíte stále více za to či ono, ale kvalita služeb a života ani váš pocit bezpečí se už nezvyšují? Jste stoupenci demokracie, chtěli byste být spokojeni s českou a evropskou politikou, snažíte se kvůli tomu přehlížet tu či onu nedokonalost, ale pocit spokojenosti je stále slabší? Tyto otázky nejsou součástí nějakého politického testu. Pokud však alespoň částečně vyjadřují vaše pocity, berte je jako pozvání k četbě tohoto textu, v němž se pokusím ukázat alespoň některé příčiny toho, proč tomu tak je a proč je dnes politika taková, jaká nemá být.

O politice „jaká nemá být” budu hovořit v deseti tezích: není to ovšem žádné politické desatero ani vyčerpávající výčet příznaků, které jsou pro politiku negativní. Deset je nicméně dobré číslo a jsme zvyklí v desítkách uvažovat, navíc se mi do tohoto množství kritické příznaky současné politiky samy vešly. Proto tento počet – ačkoli všechny uvedené teze nemají stejný „rozsah” a ani závažnost (to však platí o každém „desateru”).

Současně připojuji varování: text může někomu zkazit náladu, někoho může urazit a někomu může dokonce sebrat některé iluze. Je potřeba ho číst s maximální opatrností, za „politické” následky autor nemůže ručit.

1. Politika nemá být nepřetržitým hlasováním

Rozšířil se názor, že politika je tím demokratičtější a tedy kvalitnější, čím více a častěji se občané vyjadřují, rozhodují, hlasují. To je nebezpečný omyl, pro nějž nejsou žádné dobré ideové ani empirické důvody. Jestliže chci mít teplou vodu, dokonce velmi teplou vodu, tak ji jistě musím zahřát, ale když ji zahřeji příliš, nebudu mít žádnou vodu, protože se prostě vypaří. Podobné je to s demokracií, která není jen metodou volby a výzkumem preferencí, ale spíše kombinací určitého kulturního chování s většinovými mechanismy výběru, a to ji činí nejvhodnějším způsobem uspořádání zájmů a řešení konfliktů ve společnosti. Cílem demokratické politiky nemůže být uspokojit za všech okolností všechny, ale v delším časovém úseku (preferováním dlouhodobě většinových zájmů) vytvářet takové prostředí, jež je pro všechny pokud možno příznivé a spravedlivé. Většinový názor je důležitý, ale jen v delší časové perspektivě jako korekce či určení směřování politiky, nikoliv jako podnět pro její každodenní výkon. Už proto ne, že „zájmy všech” jsou se „zájmy všech” neslučitelné, a naslouchat jim neustále je tedy bláhové. Kupříkladu zřejmým zájmem všech je mít co nejmenší daně a přitom co nejvíce od státu dostávat (služeb, dávek, výhod), což je logicky nemožné. Proto se také, jak můžeme v praxi dobře prokázat, nejhůře organizují právě nejobecnější zájmy, zatímco tzv. specifické zájmy, to znamená zájmy malé, dobře organizované skupiny se schopností vyvinout tlak směrem k politické reprezentaci, lze prosadit nejsnáze.

Z mnoha důvodů mají proto politici – na základě ve společnosti existujících zájmů – koncipovat politické ideje, které převádějí do politických opatření, a občané to mají dvojím způsobem korigovat: jednak prostřednictvím intermediárního systému (sítě zájmových skupin, médií apod.), který dlouhodobě (to slovo je zde mimořádně důležité) ukazuje, co je dobré a co ne, jednak – a především – prostřednictvím občasných voleb.

Nyní se ale tento rozumný systém postupně destruuje, teplá voda demokracie se proměňuje v páru. Děje se to dvojím způsobem. První je méně nebezpečný, ale pro občany ve svém důsledku zatěžující až otravný. Je jím zvyšující se četnost voleb. Pořádáme volby evropské, do poslanecké sněmovny, do senátu, krajské, komunální, nyní ještě má být přímá volba prezidenta, občas jsou volby mimořádné, v mnoha zemích jsou ještě další referenda a lidová hlasování. Politika se tak mění v trvalou volební kampaň, část voličů ztrácí zájem volit, znechucení roste.1 Druhá související tendence je ještě horší: politici v mnoha směrech rezignovali na ideové vymezení a ideové cíle politiky a své okamžité politické jednání přizpůsobují tomu, co lidé chtějí, nebo přesněji, co si myslí, že lidé chtějí, aby dělali. Prostřednictvím průzkumů a mediální reflexe je každodenně sdělována vůle občanů a politici podle toho upravují politiku.

To je velmi neprozíravé jednání a pro evropské společnosti je extrémně nebezpečné, že něco takového dopustí. Společnost se nechává manipulovat sama sebou a nezřetelnými zájmy, politika ztrácí kontury, není schopna řešit problémy, protože mínění většiny, získávané ze dne na den, je nejasné, vrtkavé, povrchní a trochu i náhodné. Nakonec to vede k tomu, že většinové mínění lze ovlivňovat, z politiky se vytrácí odpovědnost, rozhodnutí jsou rozbředlá, nejasná, potřebné kroky nelze udělat a nikdo se už o ně často ani nesnaží. Politika se mění v karikaturu sebe sama, neřeší společenské problémy, sama se stává jedním z problémů. „My občané”, jejichž názorem se politika jakoby řídí, ale ve skutečnosti neřídí, jsme tím stále více znechuceni.

2. Politika nemá být rozhodování všech o všem

Problém stálého hlasování nebo spíše zdánlivého hlasování prostřednictvím zjišťování veřejného mínění však nespočívá jen v nemožnosti takto zjistit dlouhodobé většinové zájmy společnosti a rozumně je naplňovat. Ještě nebezpečnější na tomto způsobu realizace politiky je myšlenka, že všichni máme rozhodovat o všem, že na všechno máme mít nějaký názor a že podle toho, kolik z nás má stejný názor, se bude politika utvářet. Neexistuje žádný rozumný důvod pro to, aby se například o tom, jaké nakoupíme zbraně a jak zabezpečíme náš stát, nebo o tom, zda budeme stavět jaderné elektrárny, rozhodovalo na základě většinového mínění občanů. Takové „právo” nemá co dělat s demokracií, a kdo se zde odvolává na demokracii, tak ji buď nepochopil, nebo ji vědomě zneužívá, což tvrdím přesto, že se už podařilo většině lidí zřejmě namluvit, že o podobných otázkách opravdu mají hlasovat nebo jinak přímo rozhodovat.

Je-li tomu tak, pak to přenesme do jiných segmentů společnosti. Proč by se například školy neměly řídit při výuce tím, co si většina lidí myslí, že se ve škole děti mají naučit? Nebo bychom mohli hlasovat například o léčebných postupech, vždyť se to přece také platí z peněz „daňových poplatníků” (což je jedna z nejhorších frází, která se rozšířila zvláště v české politice a kterou používají nejvíce ti, kteří skoro žádné daně z různých důvodů neplatí) či pojištěnců. Jedna skupina lékařů by kupříkladu říkala, že když vás bolí žlučník, tak je dobré to léčit nejprve konzervativně léky, jiná by tvrdila, že žlučník je potřeba hned vyříznout, ale tato skupina by se rozdělila na ty, kteří by preferovali za každou cenu laparoskopii, a ty, pro něž by jedinou volbou byl tradiční způsob operace; pak by zde byla skupina léčitelů, kteří by doporučovali masti, čaje nebo zaříkávání, a nepochybně by ještě někdo něco vymyslel – a občané by hlasovali, na co má stát dát peníze a která metoda se v praxi uplatní jako ta správná. Žlučník většinu lidí nebolí nebo ho už nemají, proto by mohli většinově hlasovat třeba pro „léčbu” zaříkáváním, což v některých případech jistě funguje a je to nejlevnější. Ostatní postupy by se zakázaly nebo alespoň neproplácely.

Připadá vám to absurdní? Bohužel není, v některých sektorech společnosti již takto zcela běžně rozhodujeme a už to ani nepociťujeme jako problém. Dlouhodobě to však vadí, protože stát při takové realizaci politiky postupně ztrácí schopnost zabezpečovat řadu funkcí, které lze zajistit jen tak, že se přijímají také nepopulární a s veřejností nekonzultovaná rozhodnutí. V přijímání nekonzultovaných rozhodnutí nespočívá pro demokracii žádné nebezpečí, vždyť se z toho politici nejpozději při příštích volbách zodpovídají.

3. Politika nemá být zábavou

Demokracie dlouho „produkovala” politiky dvojího typu: na jedné straně to byli schopní, vzdělaní lidé, úspěšní ve svých původních profesích, kteří se z různých důvodů (třeba ne vždy pozitivních, ale často ano) rozhodli věnovat „veřejným věcem” a své schopnosti využili pro získání a uplatňování politické moci, na straně druhé to byli zástupci různých stavů a sociálních skupin, protože demokratická politika vyžadovala alespoň do jisté míry strukturované zastoupení napříč všemi vrstvami společnosti (stavovský princip, strany zaměřené na různé sociální skupiny apod.). Často se obě charakteristiky propojovaly, ale v každém případě prvotním úkolem všech těchto politiků bylo realizovat politiku vycházející z konkrétní představy o správném uspořádání společnosti, tedy mít nějaké politické ideje a prosadit je proti jiným, konkurenčním ideovým konceptům a/nebo reprezentovat a prosazovat zájmy určité společenské skupiny. V politice nešlo tolik o to, jak kdo vypadá, jaký má majetek nebo zda hraje golf či tenis, ale podstatné pro úspěch a akceptaci u veřejnosti bylo formulování a prosazování politických idejí, účinné a demokraticky obhajitelné uplatňování politické moci, přesvědčení veřejnosti o tom, že způsob, kterým řeším společenské problémy, je ten správný. Ze všech uvedených důvodů musel politik disponovat autoritou (nikoliv nutně charismatem) a musel prokázat etickou kompetenci, to znamená, že musel žít alespoň navenek příkladným osobním životem. Přece bychom nesvěřili správu veřejných věcí někomu, kdo se nechová morálně, není ostatním vzorem a nedokáže ukáznit a řídit sám sebe. Jak by mohl řídit stát?

Souběžně s tím, jak politika přestávala řešit problémy podle ideových konceptů a začala se řídit neustále zjišťovaným údajným názorem veřejnosti, musela se začít soustřeďovat na jiné věci, než které byly podstatné dříve. Spolu s všeobecnou prosperitou a vytvořením státu blahobytu se politika rozšiřovala napříč společností (začala zasahovat do korporací, komunit, rodin a věcí, kam dříve patřila jen nepřímo), jejími prioritami se stalo všeobecné zabezpečení, slibování jistot, které tak úplně zajistit nelze. Navíc se začaly měnit formy komunikace s veřejností a z různých důvodů, o nichž jsem psal již dříve, se politika stala součástí zábavy, protože celá společnost se stala společností „zábavy”.2

Politika, v níž o všem stále rozhodujeme, nebo si to alespoň myslíme, jež je založena na slibech všeho pro všechny a která je součástí velké reality show, v níž všichni hrajeme a současně hlasujeme o protagonistech, začala ovšem postupně proměňovat i politiky. Tento proces byl dlouho pozvolný, nenápadný, nejprve se týkal jen někoho, měl v různých zemích odlišnou dynamiku, ale postupně zasáhl všechny demokracie.3 Politici se stále více stávali buďto herci nebo členy jejich komparzu. To je důležité a vysvětluje to mj. skutečnost, proč z téměř tří set členů českého parlamentu se na veřejnosti objevuje neustále stejných asi třicet tváří (hrají ve všech „show” a „politických se­riálech”) a zbývající většina zákonodárců je veřejnosti neznámá, řada poslanců je zcela neviditelná, až to vypadá, že nic nedělají, což často není pravda. Zdůrazňuji, že to není jejich chyba, nevypovídá to nic o jejich kvalitě a politických schopnostech (to jen do jisté míry) – je to výraz jejich mediální zdatnosti a ochoty být herci.

Politik-bavič ovšem musí akceptovat jiná pravidla hry, protože není „jen” politik, ale je především „celebrita” světa zábavy. Neustále o všem mluví, poskytuje interview vždy, když může, dokonce si platí PR agentury, aby byl častěji v médiích, protože ví, že není podstatné to, co říká, ale že je vidět.4 Morální autoritou být nemusí (to je nudné), spořádaný osobní život není důležitý (herci ho také nemají), ale je důležité, aby nevlastnil nic, na co dobře nevidíme. Proto je stále více kontrolován a vymysleli jsme různé mechanismy k tomu, aby politik měl pokud možno málo peněz (jsou to přece naše peníze) a byl neustále sledován. O politicích víme všechno, mají nás bavit, pěkně vypadat, dobře mluvit, mít zajímavý osobní život (milenka často přidá na popularitě), nebýt příliš bohatí5 (to by nebyli jedni z nás), skutečný politický výkon není důležitý. Masaryk se svým nudným projevem, černými fondy a řečmi o morálce by dnes zcela propadl. Výsledkem je, že politika je pro stále menší počet úspěšných a schopných lidí opravdu zajímavá jako něco, čemu by se měli věnovat. Jenomže, a to je také důležité, politici, které jsme si takto vytvořili, zařadili je do televizní show a učinili je součástí „zábavy”, nás nakonec nebaví. Není to jen jejich chyba. Je to problém systému, který vytváříme, a našeho nezájmu o skutečnou politiku.

4. Politika nemá být žurnalismem

Ještě před tím, než politika všechno prostoupila, ale současně se dialekticky vlastně vytratila, než se nám politici „přiblížili” a vstoupili nám spolu se zpěváky, herci, sportovci, modelkami a všemi novými celebritami současnosti (z nichž patří k těm nejchudším a nejopovrhovanějším) do obývacích pokojů, se odehrával jiný proces, který to všechno začal. Proměnil se vztah politiky a médií. Politika se nejprve šířila prostřednictvím médií, média byla nástrojem, byla jedním z prostředků, kterým společnost vyjadřovala své problémy a jehož prostřednictvím mohli politici sdělovat veřejnosti, jak je hodlají řešit nebo co už udělali. Postupem času ale „nástroj” začal sám ovlivňovat obě strany, společnost i politickou reprezentaci. Média začala vybírat ty společenské problémy, které jim připadaly zajímavé, a současně stále více formovala politické výpovědi politiků tak, aby byly „přitažlivé” pro veřejnost. O nebezpečí žurnalismu pro politiku existuje řada prací, není možné tvrdit, že jsme si toto nebezpečí neuvědomovali, ale přesto jsme nechali dojít věci pozoruhodně daleko.6

Politik už nesděluje své ideje a nevysvětluje problémy v jejich pravdivosti a složitosti, ale vyjadřuje stále stručnější hesla a emoce, je nucen být neustále v konfrontaci (s politickým konkurentem, s moderátorem), aby to bylo zajímavé. Několik vět, střih, vytržený citát, proti tomu jiný citát, nebo u jiného formátu pořadu zase zdání diskuse, půl minuty někdo něco vysvětluje, už do toho vstupuje moderátor, neříkejte čísla, nepoužívejte žádná cizí slova, nechoďte do podrobností, mluvte rychle, zábavně, usmívejte se. V takovém způsobu sdělování politiky, kdy problémy nelze popsat a řešení není možno opravdu vysvětlit, je obsah zcela podružný. Proto nastupují stále častěji jiné formy konfrontace, které jsou proveditelné v krátkém čase a na základě emocí, totiž osobní útoky. Současně jsou politici podrobováni stejným zákonům médií jako jiné celebrity. Chvíli je jich všude plno, pak už média unavují, takže kromě několika stálic jsou ostatní po čase mediálně nahrazeni novými tvářemi s možností, že budou po nějaké době opět alespoň částečně me­diál­ně recyklováni. Žurnalisté dělají jen svoji práci.

Stejně však média postupují i vůči společnosti, a to je ještě nebezpečnější. Vybírají z existujících problémů především ty, jež jsou údajně „zajímavé”, a prezentují je způsobem, který má zaujmout a pobavit. Tím se ovšem zmocňují toho, co je na demokracii klíčové, totiž nastolování politické agendy. Kdo určuje, co jsou problémy, které se mají politicky řešit, ten má podstatný podíl na politické moci. Média již nejsou jen nástrojem společnosti, stala se jedním z klíčových mocenských center, politiku již nezprostředkovávají a neukazují, politiku již v mnohém dělají. Je to o to závažnější, že se v posledních dvou desetiletích proměnila jejich struktura. Dominantní již nejsou veřejnoprávní média, ale vznikl mediální trh se spoustou soukromých médií, která bojují o sledovanost, předplatitele, uživatele. Vstupem elektronických médií a internetu se navíc neuvěřitelně rozrůznil až rozpadl společný veřejný prostor, a tím se všechny tyto procesy ještě akcelerovaly. Média už nemohou být „strážci demokracie”, ne proto, že by žurnalisté byli horší než dříve, ale proto, že sama média mají velmi konkrétní ekonomické a sociální zájmy. Politika je všude a není nikde, není dobře sledovatelná a uchopitelná, je stále více mediální a možná i virtuální, média ji už nezobrazují, média jsou politikou.

5. Politika nemá být obchodem

Mediální politika a vyjadřování se všech o všem by však samy o sobě nestačily na řízení státu. Je potřeba přece jen nějak rozhodovat o velmi složitých věcech, o nichž vlastně už nelze hovořit, protože to média neumožňují (je to nudné a složité), ale které je nutné nějak regulovat. Rozhodování by mělo být výsledkem souboje politických programů a konceptů, střetu idejí, které by získaly demokratickou legitimitu a mohly být prosazeny. Střet idejí se však odehrává už jen v několika málo politických sektorech, v některých dalších je trochu předstírán a ze všech ostatních se postupně vytrácí. Navíc politici, kteří jsou nyní také součástí zábavního průmyslu, se stále méně cítí být reprezentanty určitých sociálních skupin, stavů nebo dokonce názorových proudů, ale pod veřejným a mediálním tlakem se u nich objevují společné zájmy – stávají se specifickou zájmovou skupinou, něčím jako politickou třídou. Tento proces je velmi závažný, ale je logickým důsledkem výše popsaného vývoje. Politici tedy jako specifická společenská skupina mají nyní blízko k jiným skupinám v podobném postavení (tzv. celebrity, podnikatelé, sportovci apod.), ale mají mnohem dále ke skupinám, které mají reprezentovat. Proto se také v poslední době objevuje tolik vnitrostranických nedorozumění, kdy politici, kteří jsou vysláni do celostátního orgánu, ztrácejí kontakt či dobré vazby se svou místní stranickou organizací, jež je stále ještě tradičně propojena s lokálními skupinovými zájmy a tvořena „běžnými” občany. Není to často vůbec jejich chyba či rozhodnutí, ale výsledek působení systému, který je nutí k identifikaci s novou politickou třídou.

V takto strukturované společnosti se zájmy přestávají zprostředkovávat vertikálně (od občanů k politikům a naopak), ale působí spíše horizontálně (uvnitř politické zájmové skupiny, popř. uvnitř šířeji definované společenské, resp. mediální elity, do níž nyní politici patří). Část politické agendy je navíc nyní nastolována médii, část přichází zvnějšku (z Evropy, jak se o tom zmíním za chvíli), část tvoří skutečné společenské problémy, ale stále obtížněji zprostředkovatelné, a máloco lze přiřadit k nějakému ideovému konceptu, protože ten už politici příliš nesdílejí ani nereprezentují. Jak za této situace dělat politiku, když je přece jen nutné ještě občas předstírat nějaký koncepční střet? Velmi snadno a pohodlně uvnitř politické zájmové skupiny a podle jejích pravidel, totiž prostřednictvím politického obchodu, který současně vytváří prostor pro silné ekonomické zájmy, jež poskytují politikům náhradu za ztracené ideové vymezení. U běžné politické agendy není uzavření výměnného obchodu příliš složité: „My podpoříme váš návrh, vy náš, nějak se domluvíme.” Domluvit se je velmi snadné, zájmy jsou převážně horizontální, jsou velmi podobné a politické dohodě už nepřekážejí ani ideová vymezení.

Právě vytvoření specifické politické zájmové skupiny vysvětluje, proč řada politiků už nedokáže ani pochopit, že jim někdo politické obchody vyčítá: „Je to přece pragmatické, je to nutnost, problém jsme vyřešili, co po nás chcete?”7

6. Politika nemá být kompromisem

Na základě sledování dlouhodobých tendencí v evropské politice víme, že když někde vládne velká koalice, roste postupně nespokojenost s politikou a dochází k posílení vyhraněných nebo dokonce radikálních stran. Proč tomu tak je, když přece velká koalice, tedy situace, kdy společně vládnou hlavní političtí soupeři, může podle obecného mínění efektivně řešit většinu společenských problémů? Abychom na tuto otázku odpověděli, musíme se znovu přiblížit k odpovědi na jinou otázku, totiž na to, co vlastně politika je.

Politika v žádném případě nepřináší obecně správné řešení sociálních a ekonomických problémů, řešení, které je objektivní a jež se nachází někde uprostřed mezi pravicovými a levicovými nástroji. Neexistuje žádné objektivně dobré politické řešení a není žádná objektivně dobrá politika, které by šlo dosáhnout tím, že se všichni nějak domluví. Politika je mj. ideo­vý střet, je to způsob řešení nejrůznějších typů konfliktů, a v jistém smyslu platí, že „správný” je ten postup a „dobré” je to řešení, které zvítězí v demokratickém souboji. Pokud není demokratická politika střetem idejí, programů, koncepcí, osobností a mocenským zápasem, je nesmyslná. Proto je kompromis přijatelnou politickou metodou, ale mimořádně špatným politickým cílem.

V důsledku toho, že se vytvořila politická zájmová skupina a téměř se vytratil ideový střet z veřejného prostoru, stává se kompromis pro řadu politiků pohodlným cílem. Něco je napsáno v programu, něco jsme slíbili, na něčem jsme se nějak vymezili, věříme tomu sice jen tak trochu, ale přece jen to potřebujeme nějak prosadit, takže to trochu upravíme, učiníme přijatelnějším, v koalici nebo napříč politickým spektrem to vyměníme, problémy se nějak vyřeší a vše půjde dál. Tento přístup k politice, který se v poslední době rozmáhá, je pro demokratickou politiku destruktivní, protože pomíjí soutěž a střet jako jeden z jejích základních principů. Dosahování kompromisu, protože je to pohodlné a protože se vytrácejí ideje, však paradoxně vede k tomu, že kompromisu nelze na­opak dosáhnout tam, kde by byl namístě, totiž u dlouhodobých problémů, jejichž řešení překračuje jedno volební období, jako jsou třeba reorganizace zdravotnictví, zajištění důchodů apod. V těchto otázkách totiž dosažení kompromisu vyžaduje dlouhodobý střet ideově podmíněných řešení, kompromisu zde nelze dosáhnout pouhým „obchodem”, transakční náklady jsou příliš vysoké a celé je to politicky příliš riskantní z hlediska každodenní přízně voličů. Výsledkem toho je, že jsme sice běžně otravováni kompromisy politických elit, které vedou k destrukci demokratické politiky a legislativnímu zmatku, ale současně nejsou řešeny podstatné problémy, které vyžadují koncepční politickou práci.

Všimněme si také snadnosti, s níž se politici dokáží domluvit na velmi nestandardních věcech. Například nyní na předčasných volbách, což je záležitost, kde se pohybují na samé hraně ústavní legitimity, nebo na přechodné „úřednické” vládě, která je jedním z příznaků krize demokratické politiky. Možná se vám zdálo divné, jak rychle bylo po vyslovení nedůvěry vládě, po všech těch osobních útocích, vymezování se, zdánlivých ostrých střetech, dosaženo dokonalé dohody. Výše uvedené charakteristiky současné politiky to však dobře vysvětlují. Střet je především součást mediální hry, mnoho zájmů je společných celé politické třídě, politicky obchodují všichni, „potřebujeme jen trochu jinak rozdat karty, s těmito nám celá hra už dobře nejde, tedy si takto dočasně rozdělíme vliv, pohlídáme si svoje klíčové sektory a připravíme se na nové kolo. Stejně jako v parlamentní restauraci se i tady dobře domluvíme, vždyť si stejně všichni tykáme.” Pochopitelné to sice je, dobré však v žádném případě.

7. Politika nemá být byrokracií

Když se politika neodehrává jako soutěž idejí a dochází k jejímu ideovému vyprázdnění, dostává při řízení státu a veřejných věcí stále větší prostor administrativa, tedy byrokracie. Není to nic překvapivého, v rámci srovnávací politiky můžeme na základě dlouhodobého pozorování dobře doložit, že ve státech, kde je slabý systém politických stran a zájmových skupin a kde je např. kompetenčně slabý parlament, roste vliv byrokratického aparátu, zatímco v zemích, kde si politická reprezentace uchovává prioritu, je administrativní aparát tím, čím má být, a slouží k dobré realizaci politickou cestou stanovených úkolů.

Byrokracie má totiž pro řízení státu obrovskou nevýhodu: má své vlastní zájmy, je pod tlakem nejrůznějších ekonomických a sociálních zájmů, ale postrádá politickou odpovědnost a není vystavena demokratické kontrole. Jedním ze zájmů administrativy je společenské problémy neřešit nebo je řešit nekontroverzním způsobem, vytvářet komplikovaný alibistický systém, v němž se vyzná jen kvalifikovaný byrokrat, a tím bez rizika uchovat či posílit svoji pozici. Byrokratický aparát funguje dobře, pokud má politické zadání, je politicky usměrňován a kontrolován, protože jedině prostřednictvím volených politiků s jasnou demokratickou legitimitou získává veřejnost kontrolu nad státní byrokracií.

Administrativa nesmí z výše uvedených důvodů získat příliš mnoho politické moci a nesmí nastolovat politickou agendu. Problém je, že se to z různých důvodů děje, a děje se to o to více, o co silněji se politika stává součástí mediální zábavy a vytrácí se ze skutečného života společnosti. Tento proces není prostý paradoxů: politici jsou v novém systému stále více bez autority a opovrhováni, ač vlastně jsou jedním z mála nástrojů, kterými může společnost sama sebe usměrňovat, zatímco tzv. profesionálové ve státní správě se těší stále větší autoritě, ač jejich výkon, tzn. vzrůstající byrokracii, stále více pociťujeme a odsuzujeme. V české společnosti je tento proces silnější než jinde, což vede až k bizarním výsledkům. Kupříkladu nejoblíbenějšími politiky jsou už od poloviny devadesátých let zpravidla ti, kteří se k ničemu problematickému nevyjadřují nebo předstírají, že nejsou politiky, a snaží se působit jako kompetentní úředníci.8 Vrcholem tohoto procesu je záliba v tzv. úřednických vládách, která je už od první republiky příznakem české politické kultury, jenž je velmi atypický. V současné společnosti má „vláda odborníků” pochopitelně ještě jinou a nebezpečnější dimenzi, bez ohledu na kvalitu lidí, kteří v té či oné úřednické vládě právě zasedají. Tato nebezpečnost je dána mnohem širší a hlubší rolí státu, jehož zasahování a prostupování do společnosti od druhé světové války v demokratických zemích kontinuálně narůstá. Byrokratické řízení namísto politiky je to poslední, co lze za této situace připustit.

8. Politika nemá být právem

Politika neurčovaná idejemi a cílovými představami a ponechávající prostor pro administrativní řízení spolu se stále se rozšiřujícím státem a regulací téměř všeho začala vytvářet (původně jako vedlejší produkt) velmi složitou změť zákonů a předpisů, které měly vyřešit komplikovanost a komplexnost moderní společnosti. Zákony byly nejprve přijímány na základě politické vůle, jako výsledek srozumitelných politických procesů, a měly mít takovou podobu, aby byly pro všechny pochopitelné a mohly být tedy dodržovány. Aby byla ve státě skutečně spravedlnost, byli ti, kteří zákony interpretovali, tedy soudci, odděleni jak od zákonodárné, tak od exekutivní moci – vlastně neměli mít s utvářením politiky nic společného. To se postupně změnilo ve trojím smyslu.

Za prvé, právní systém se tak zkomplikoval, že je nepřehledný, bez výkladu nesrozumitelný a nelze v souladu s ním správně jednat. Řada hospodářských a jiných deliktů nevzniká z úmyslu někoho udělat něco špatně, ale z toho, že není jasné, jak to udělat správně. Tím vzrůstá moc právníků, ale taky administrativy, která neustále podsouvá politikům ke schvalování nové a nové úpravy, které si složitý legislativní systém vyžaduje.

Za druhé, legislativa přestala dominantě vycházet z potřeb společnosti a není výsledkem procesů od zdola nahoru – tedy skutečnosti, že existují společenské problémy a zájmy, které se artikulují a agregují, na jejichž základě je demokraticky přijato rozhodnutí, které se implementuje (politický cyklus)9. Většina zákonných předloh dnes však přichází z Evropské unie nebo je reakcí na změny evropské legislativy (jsou to více než dvě třetiny nově přijímaných zákonů a novel), a to vlastně znemožňuje politickou podmíněnost zákonodárství, protože znamená prostou aplikaci již někde přijatých norem – přitom národní politická rovina není z hlediska demokratické politiky nižší než evropská úroveň, protože jako jediná disponuje potřebnou demokratickou legitimitou a musí tedy mít ve všech podstatných otázkách prioritu.

A za třetí, soudní moc stále více vstupuje do tvorby politiky, u nás nejprve prostřednictvím ústavního soudu, který se v České republice stal jednou z téměř již standardních politických institucí (to je ale výsledek selhávání politiky, kdy se opravná pojistka demokracie stává součástí běžného rozhodovacího procesu), a v poslední době také prostřednictvím správního soudu.10 Problém soudní moci jako politickotvorného orgánu je však podobný jako v případě byrokracie. Soudní moc je autonomní proto, aby byla chráněna od politiky, nikoliv proto, aby dělala politiku. Zákony mají sloužit lidem a pomáhat jim dobře žít, nikoliv je svazovat a komplikovat jim život. Ne nadarmo říká staré úsloví, že „není člověk pro zákon, ale zákon pro člověka”. Abychom tato slova mohli znovu naplnit, potřebujeme politiku, která není sama o sobě právem, ale právo utváří a teprve následně respektuje.

9. Politika nemá být účetnictvím

Trápí vás výše státního dluhu nebo deficit či pozitivní bilance zahraničního obchodu? Když klesá nebo stoupá hrubý domácí produkt, jak to ovlivňuje vaši životní úroveň? A co se stane, když centrální banka zvýší nebo sníží úrokové sazby? O těchto věcech slyšíme denně a politici na ně také rychle reagují, tu prohlášením, tam nějakým opatřením. Ale samozřejmě jsou na tom většinou jako my ostatní: trochu rozumí, co to znamená, ale samozřejmě nevědí, stejně jako nikdo, jaké to přesně bude mít důsledky a co se s tím dá dělat. Politika dnes není ovlivňována jen právníky, ale významně také ekonomy (nemyslím tím ekonomy, kteří jsou současně politiky11). Vlastně vliv ekonomů by byl ještě docela přijatelný, ale politiku dnes často ovlivňují účetní. Politika se ale nemá řídit nějakými statistikami, čísly či náhodnými výkyvy toho či onoho ekonomického ukazatele. I v hospodářské, finanční a dalších ekonomicky podmíněných politikách platí základní premisa, že politika není objektivně dobrá, ale její kvalita je určována politickou ideou, cílovou představou a jejím prosazením.

Není tedy tak úplně podstatné – když si dovolím trochu přehánět – zda je státní dluh větší či menší nebo jaká je inflace, ale zda jsou tyto skutečnosti ovlivněny nějakým politickým rozhodnutím, zda je politicky interpretujeme jako dobré (z hlediska politických cílů) nebo špatné a co s nimi chceme politicky dělat. Jestli je koruna silná nebo slabá (což sice politika neurčuje, ale má na to vliv a je tím také ovlivňována), není samo o sobě dobré ani špatné, je to dobré a špatné z určitého hlediska a podle určitého ideového schématu a v nějakém politickém kontextu. Kupříkladu, jde-li mi o to, aby se občané měli dobře na zahraniční dovolené a kupovali si levně věci z dovozu, pak je nepochybně dobrá silná koruna, chci-li ale podpořit export českých firem, je zase naopak žádoucí koruna slabá. Jinými slovy: politika se musí snažit ovlivňovat ekonomické procesy podle ideového konceptu, který se politicky prosadí (což zahrnuje i možnost je vůbec nijak neřídit, pokud se např. prosadí striktně liberální model), ale nelze připustit, aby se politika řídila jen podle účetní závěrky. Vždycky jsme k tomu tak přistupovali, v poslední době se však politika i z této své bytostné sféry vytrácí.

Bez politického přístupu k hospodářství nelze totiž dobře dosahovat dlouhodobých cílů a přílišná moc byrokracie spolu se silnými ekonomickými zájmy vede k tomu, že se zohledňuje buďto jen krátkodobý zisk některých zájmových skupin, nebo zájem „státu”, který však není určen politicky a je definován jen účetně (výrok „rozpočet je ve ztrátě, tedy šetřeme,” nemá z hlediska společnosti žádnou objektivní platnost a je legitimní jen tehdy, pokud je to politicky stanoveno). Vysvětlím to ještě na jednom příkladu: skutečným problémem dneška není veřejné zadlužení samo o sobě, ale stále větší rozpor mezi tím, jaké prostředky stát může získat, a jaké má vydávat. Objektivním limitem příjmů už nejsou ani daně: vždyť přímých a nepřímých daní a dávek je už tolik, že se v tom dál snad ani nedá jít. Hlavní obtíž spočívá v tom, že se zužuje skupina vydělávajících a daně platících osob, resp. snižuje se její podíl v celkovém počtu obyvatelstva. Tuto záležitost nelze vyřešit zavedením nových poplatků a dávek ani zastavením podpory všeho, co úředníkům a politickým účetním připadá zbytečné (např. vzdělání, kultura apod.), tuto situaci lze zvládnout pouze politickým řešením, politickým rozhodnutím o tom, co stát platit nebude, jak se přeorganizuje, co udělá, aby v budoucnosti nezkolaboval. Frustrující na současné politické situaci je to, že nic podstatného se v této oblasti nedá prosadit, ekonomická opatření jsou krátkodobá, založená na omezování fakultativních výdajů při zachování těch tzv. mandatorních, protože na ně lze sáhnout pouze politicky, nikoliv účetně – a k tomu nedochází, protože je to složité, nepříjemné a především to vyžaduje nějaký ideový koncept. Nelze se tedy divit, že právě aktivní střední třída, jež je zatěžována stále více a svým podílem ve společnosti je postupně stále menší, začíná být politicky zneklidněna a některé její části přestávají být samozřejmými voliči demokratických stran kolem středu politického spektra.

10. Politika nemá být globální

Politika musí vyrůstat ze společnosti, v níž a pro níž se uskutečňuje. Demokratická politika sice vychází z šířeji sdíleného konceptu obecného blaha (i když stále méně zřetelného), ale odráží konkrétní zájmy, které se v rámci ní střetávají a prosazují. Politika také musí být srozumitelná, protože jinak se ztěžuje demokratická kontrola a narušují klíčové zpětnovazební mechanismy. Proto demokratická politika potřebuje přehledný, jasně definovaný veřejný prostor, v jehož rámci je akceptovatelná a může být demokraticky utvářena a kontrolována.

Tyto charakteristické příznaky politiky vylučují, aby existovalo něco jako skutečná globální politika, aby byla nějaká politika, která vyjadřuje zájem všech a má se bez ohledu na jednotlivé státy, politické systémy, společnosti a srozumitelné veřejné prostory realizovat napříč planetou. Přesto se taková scestná myšlenka začala do politiky promítat, zpočátku jako účelový podpůrný nástroj pro prosazení některých, národními potřebami podmíněných požadavků, které nešlo prosadit tradičními prostředky, později už jako náznak nové ideologie, která může mít další devastující účinky. Aby to bylo jasně řečeno: nijak nezpochybňuji, že možná již existují nějaké společné zájmy všech nebo si lze představit situace, kdy se vytvoří. Svoji politickou legitimitu však získají pouze tehdy, když budou jako politické problémy pociťovány a řešeny v rámci konkrétního politického systému a pomocí standardního politického utváření vůle. Pokud tedy globální zájmy nebudou jen „globálními”, ale budou společnými zájmy jednotlivých politických společností.

Je lhostejné, zda je konkrétní politika zdůvodňována globálními zájmy (např. boj proti oteplování) nebo zájmy evropskými (což jsou často jen transformované zájmy různých typů elit), a dokonce je úplně jedno, zda jsou tyto zájmy založeny na reálných problémech. Podstatné je, zda odrážejí pociťované, artikulované a agregované (tato přesná, ale cize znějící slova v jistém zjednodušení znamenají „vyslovené a do politiky přenesené”) zájmy občanů v rámci jednoho politického systému. Pokud ne, přináší „globální” politika další rozpor a neporozumění mezi politickou elitou a občany, což vede k oslabování demokracie. Tento proces bohužel nyní nastává a má přesně ty důsledky, které lze politologicky předpovědět: odcizení, znechucení, nedůvěru, lhostejnost a souběžný vzrůst populistických a radikálních politických sil.

***

Na závěr považuji za potřebné přece jen poněkud vysvětlit způsob, jakým jsem v tomto textu uvažoval o politice. Jednak chci dát už dopředu zapravdu jeho možným kritikům, jednak chci čtenářům (těm několika, kteří jej přece jen přečetli, i když je o politice) nabídnout klíč ke správné interpretaci.

Pokud vám bude připadat, že text je nekorektní, neúplný, nespravedlivý a zjednodušující, tak máte pravdu. Zkuste ale to, co je potřeba říci o dnešní politice, vyjádřit korektně, v úplnosti, ke všemu a všem spravedlivě, a ještě zachytit veškerou komplikovanost politiky a společnosti! To bychom nejspíše museli ­mlčet, což kupodivu o podstatných věcech týkajících se současné politiky stále častěji děláme, ač se jinak politice věnujeme více, než si zaslouží. V textu jsem v žádném případě neměl v úmyslu dotknout se herců, novinářů, právníků, úředníků, ekonomů ani politiků, ale spíše jsem chtěl ukázat, že každá společenská role a funkce má své místo, že společnost má respektovat určitá pravidla hry a že politika je něco, co musíme chránit a pěstovat, a ne to vystavit těm nejhorším vlivům, které známe.

Psal jsem především o politice, kterou pozorujeme u nás, ale bohužel všechno, co je zde řečeno, odráží obecný vývoj politiky v západních demokraciích v posledních letech. Samozřejmě jsem trochu přeháněl, každá teze by měla spíše znít „politika nemá být jen…”, protože všech deset tezí obsahuje něco, co pochopitelně k politice také trochu patří. Řadu tvrzení mohu sice v principu doložit a opřít o odbornou literaturu, ale nedělám to záměrně: buďto platí síla samotných argumentů, nebo nad tím mávněme rukou. Ostatně kdybych trochu nepřeháněl a psal opatrně a vyváženě, což dělám pravidelně, tak sice pochválíte moji objektivitu, ale jen málokoho to bude opravdu provokovat k přemýšlení o tom, zda se politika opravdu nevyvíjí směrem, který nechceme, nebo jenž je dokonce pro demokracii a společnost nebezpečný.

Politika není sama o sobě špatná ani špinavá, je taková, jakou ji vytváříme, je odrazem společnosti. Vážnost situace vychází z toho, že politika není něčím navíc, něčím co nepotřebujeme a co nás obtěžuje nebo v lepším případě baví, jak si dnes mnozí myslí, ale je nezbytnou součástí jakékoliv lidské společnosti, je řádem, bez nějž spolu nemůžeme jako lidé žít. Proto se jí musíme věnovat a proto si zaslouží naši maximální pozornost. Vyznívá-li pohled na současnou demokratickou politiku pesimisticky, což je nepochybně pravda, neznamená to, že to musí i špatně dopadnout. Můžeme to snad časem změnit, jen si musíme být problematičnosti současného vývoje – a ještě více jeho skutečných příčin – vědomi. Uvědomění si toho, jaká politika nemá být, je cestou k návratu k demokratické politice, jakou potřebujeme.

Poznámky

1. Příčinou nízké volební účasti není samozřejmě jen četnost voleb, ale celý soubor faktorů, o nichž v tomto textu píši. Nízká volební účast není nedůležitá, jak se nám občas snaží někdo namluvit s tím, že kdo nechce volit, tak prostě volit nejde – a to je vlastně také v pořádku a demokratické. Volby, jichž se účastní třeba jen necelá třetina voličů, což dnes není nijak neobvyklé, musejí vyvolávat otázku po legitimitě takto vybrané politické reprezentace. Především jsou však signálem lhostejnosti, nezájmu nebo podceňování politiky, což jsou všechno fenomény, jimž se musí společnost snažit čelit. Dnešní problémy s volební účastí je také nutno vidět v historické perspektivě – je to teprve necelé století, kdy nové a nové sociální skupiny bojovaly s obdivuhodným úsilím za volební právo, které dnes většina členů týchž sociálních skupin často ani nevyužívá.

2. Podrobněji o tom píši např. v knize Fiala, P.: Evropský mezičas, Barrister & Principal, Brno 2007, v kapitole „Evropské společnosti, demokracie a hodnotový řád. Co ohrožuje evropskou demokracii a občanskou svobodu?” (s. 65-79), kde jsou zmíněny i další souvislosti a odkazy na literaturu.

3. Podstatnější příznaky tohoto vývoje můžeme pozorovat od šedesátých let minulého století, v posledních letech se celý proces zrychlil a získal novou kvalitu, např. proměňuje i typické kariéry politiků apod.

4. Z tohoto modelu se samozřejmě vymykají předsedové politických stran a lidé v klíčových vládních funkcích, kteří jsou médii žádaní bez ohledu na to, zda to chtějí.

5. Také vím, že politici nemají z hlediska průměrného platu „málo peněz”, ale přesto tvrdím, že mají omezený příjem, pokud ho budeme srovnávat s platy třeba jen středního managementu v prosperujícím podniku; přitom jsou vystaveni nepochybně většímu veřejnému tlaku a rozhodují o důležitých věcech. Vzniká tím pokušení si vyšší příjem zajistit jinými, třeba méně viditelnými cestami souvisejícími s politickou funkcí, a to je z hlediska zájmů společnosti špatné, protože se vytváří přímá vazba na konkrétní ekonomické zájmy.

6. Jako příklad mohu připomenout i u nás známou knihu Bourdieu, P.: O televizi, Doplněk, Brno 2002, a zvláště k českému vydání připojený doslov „Žurnalismus a politika” (s. 81-88).

7. Nechci říci, že takto uvažují všichni politici, řada z nich se poctivě snaží prosazovat v politice ideové koncepce a zachovávat si názorovou a morální integritu. Politici jsou samozřejmě vcelku mnohem lepší, než jaký je jejich obraz u české veřejnosti. Zde jde ale o tendenci, o model chování, který je bohužel stále častější.

8. Všimněme si ovšem, že větší autoritu a samozřejmě mnohem větší politickou moc mají politici, kteří hájí určitý ideový koncept, a jsou tedy kontroverzní.

9. Vysvětlení těchto pojmů a mechanismů lze najít např. v knize Fiala, P.; Schubert, K.: Moderní analýza politiky, Barrister & Principal, Brno 2000, nebo v každém dobrém úvodu do politologie.

10. Není to chyba těchto soudních institucí, které jsou na základě některých společenských procesů a celkového oslabování politického řízení státu do politiky zvnějšku vtahovány.

11. To je důležité, protože pro politickou práci je potřebná politická legitimita, odborná kompetence sama o sobě nestačí, jakkoli může být předpokladem dobrého výkonu politiky.

Autor, rektor Masarykovy univerzity, je politolog a historik. Zabývá se srovnávací a evropskou politikou.

Text vyšel v časopise Kontexty 3/2009.