Ratifikace evropské ústavní smlouvy je nejistá, rovnováha mezi prohlubováním a rozšiřováním EU se dávno narušila. Ocitla se tedy Evropa v krizi? Anebo Unii poměřujeme špatnými měřítky a s politickou podobou Evropy to vůbec nevypadá tak špatně? Jisté je jen jedno: Evropa je vždy jen tak silná, jak životaschopné jsou její státy.

Udo Di Fabio, soudce spolkového ústavního soudu a bystrý komentátor dění v Německu i v Evropě, se zamýšlí nad další podobou evropské integrace. Je to stará známá píseň. Pokud dirigenti evropského koncertu narazí na špatně naladěné publikum, mluví se o krizi Evropy. K tomu dochází, nesetkává-li se některý nový integrační krok s dostatečným souhlasem, vázne-li ratifikační proces. Jaká však vlastně máme kritéria krize? Existují vůbec?

Politická Evropa mnohdy funguje lépe než některé důležité členské státy, které jsou vnitropoliticky blokovány. Pomocí evropské kapely lze hrát věci, které se v rovině vnitrostátní jeví neprosaditelné. Na evropské scéně už dokonce leccos prochází až příliš hladce; o rozmísťování vojenských jednotek v Africe by nejeden poslanec mohl ještě chvíli pouvažovat. Ustavičně pochybovat o smyslu rozhodně není na místě. Evropa se už dávno stala rozhodující, důležitou a vysoce dynamickou politickou veličinou.

Evropská unie dnes zahrnuje přes polovinu všech států evropského světadílu, mluví jménem takřka půl miliardy Evropanů, představuje největší vnitřní trh a války mezi vlastními členskými státy odkázala do říše nemyslitelného. Státy navíc přiměla k vzájemné otevřenosti a modernizaci. Jednotný hospodářský prostor vzal půdu pod nohama národnímu protekcionismu a potlačil etatistické společenské koncepce. Evropská unie navíc stále důrazněji vystupuje jako politický aktér, působí v zahraniční a bezpečnostní politice, Evropský parlament sebevědomě formuluje vlastní politické cíle a vymezuje se také vůči Komisi a Radě.

Evropa tedy znamená úspěch. Politická podoba Unie však zůstává schematická, těžko srozumitelná, rozporuplná. Ústavní smlouva jí měla dodat nového konstitutivního lesku, a teď stojíme před zásadním problémem: Jedni smlouvu chtějí za každou cenu obhájit nebo ji alespoň trpělivě a s taktickou finesou prosadit postupně, zatímco pro jiné celý projekt ztroskotal a ohlížejí se po nových cílech. V jednom se však obě strany shodnou. Projekt společné Evropy musí být schopen zodpovědět otázky po své politické identitě, obsahovém směřování a myšlence.

Dosud vývoj probíhal po věcné a časové ose: v politické shodě na hospodářské jednotě a dynamice pokroku. Věcně se celá desetiletí osvědčovala logika funkčního sjednocení – „Monnetova metoda“, nazvaná po prvním předsedovi vysokého úřadu montánní unie a zakladateli Akčního výboru pro Spojené státy evropské. Z technickoprávního a pojmového hlediska ovšem nepřímá cesta od hospodářské k politické integraci působila poněkud zastřeně, protože vlastně vždycky usilovala a musela usilovat o víc, než co tkvělo v dané věci. Jednotlivé projekty – celní unie, vnitřní trh, ochrana životního prostředí, rovné postavení mužů a žen, oblast svobody, bezpečnosti a práva – vždy zároveň představovaly prostředek k jistému účelu. Protože s každou harmonizací, s každým novým společným projektem rostl vliv evropských orgánů a zmenšovaly se možnosti státní politiky. Tímto způsobem se dospělo daleko, ale vedlejší účinky tohoto působivého receptu dnes nelze přehlédnout. Ztráty orientace a legitimity se znatelně odrážejí v rozpočtu.

Nevyváženě rozdělená moc

Evropa nashromáždila silné kompetence a pozorně si je střeží jako acquis communautaire. Ale moc se tu ještě stále dělí. Státy nadále vládnou smlouvám, nadále rozhodují, kdo vykonává jaké kompetence, v Radě aktivně spoluutvářejí evropskou politiku a její směr. Stále méně však mohou dělat na vlastní účet koncepčně shodnou politiku. Podřídily se řádu evropské soutěže a jako členové měnové unie paktu stability. V řadě případů se státy nemohou vyhnout kontrole Komise, ale ani jejím zákonodárným návrhům a požadavkům parlamentu, navíc musejí žít s vysloveně prointegrační legislativou Evropského soudního dvoru, který jednou změní personální složení jejich ozbrojených sil, podruhé otevře brány vysokých škol, anebo shledá v úpravě daňového práva překážku základních evropských práv. Jak se zdá, před intervenující legislativou z hlubin sektorálních směrnic si nemůže být jistá žádná oblast politiky.

Nic z toho by nepředstavovalo žádný problém, kdyby to občané chápali a přijímali jako výsledek vyvážené nové mocenské dělby. To se však děje zřídkakdy. Namísto toho se pozoruhodně štěpí děje a jejich pozorovatelé. Jednotlivé skupiny politické veřejnosti, jež představují důležitý barometr tvorby demokratické vůle, zůstávají nadále spjaty se státem a jazykem. Evropská veřejnost se sice dnes projevuje silněji, avšak převážně v závislosti na spolcích, v jakýchsi doplňkových průnicích. A především: Občané přesně nevědí, kdo vlastně zodpovídá za centrální rozhodnutí. Pochopili sice, že tvůrčí moc jejich státu byla značně okleštěna, zároveň však vidí, že Evropa nepředstavuje stát s koncepčním sebeurčujícím mandátem. Kdo tedy rozhoduje? Koho lze volat k zodpovědnosti, ubírá-li se vývoj závažně špatným směrem? Funkčně propletené a nepřehledné vládě chybí zřetelně řezaná tvář.

Logika Monnetovy metody na podobné otázky v podstatě odpověď zná, a sice od počátku. Jenom půl století netrpělivě čeká, až se jí někdo zeptá. Protože k rozdrobenému světu států staré Evropy už není návratu, mohou rozhodní integracionisté dosáhnout jasné politické zodpovědnosti jen zestátněním Evropy. Teď konečně má za novou hospodářskou realitou následovat politická nadstavba: evropská vláda s předsedou a ministrem zahraničí, s evropskými ozbrojenými silami, evropskými daněmi, silnějším finančním narovnáním, celoevropskými referendy, ústavou: Vcelku zní, zdá se, kánon spolkového řádu. V šikovné režii se rozmělňuje pojem státu, když se mluví už jen o zemích. Suverenita coby mezinárodněprávní subjektivní kvalita se buď prohlašuje za zastaralou, anebo se dělí, a leckdo už tuší, že to všechno bude platit, jen dokud nahoru do Bruselu zase zčerstva nedorazí požadavek suverenity. Integrační pokrok, prohloubení, stále těsnější unie se staly mantrou evropské politiky. Kdo nepodléhá dobovým tendencím, nýbrž chce mluvit věcně ve věcné rovině, ten to má těžké. Jeho evropský postoj se jeví v pochybném světle, podsouvá se mu, že se chce vrátit k prosté zóně volného obchodu, či dokonce přivést celý podnik na buben. Neboť bez pohybu prý hrozí klid a klid znamená smrt.

Monnetova metoda, která se ubírá velkou oklikou, patřila k plánu elit. Na tom není nic špatného. Leckterý vývoj je možný jen tehdy, razí-li ho rozhodným způsobem intelektuální, političtí či hospodářští vůdci. Tuto triviální okolnost obtížily evropské dějiny patosem osvícenství. Ale byli bychom špatní Evropané, kdybychom zároveň nevnímali hrozby a pýchu osvícenství.

Demokracie představuje racionální formu vlády, jež osud politického společenství svazuje s rozhodováním většiny občanů. Nejde však jen o formální mechanismus. Obsahuje i hmatatelnou důvěru, že rozhodnutí většiny je poznatkům určité elity v průměru přinejmenším rovnocenné, ne-li nadřazené. Demokraté věří, že většina se v určité jednotlivé otázce sice může notně mýlit, dokonce trvale, ba že se většina na krátko může mýlit i v několika podstatných bodech, v otázkách rozhodujících se však nikdy nemýlí trvale.

S tímto vědomím lze na ústavní smlouvu a stav její ratifikace pohlížet dvěma způsoby. Z tradičního pohledu monnetovských integracionistů jde pouze o přímo typické zdržení pokrokového procesu. Pro ostatní představuje ústavní smlouva – a to ať už ztroskotá, anebo se prosadí – konec Monnetovy metody. Pojem ústavy splýval v kontextu této metody až příliš s „ústavou státní“, takže se tedy na obzoru přece jen rýsoval spolkový stát. Při otevřené diskusi o stavebním plánu Evropy působí nepřímá, funkcionalistická metoda zastarale.

Diskuse o Evropě se dávno změnila, zpolitičtěla. Odpovídá to stavu integrace. Žádná z tezí, jako že se Evropa zlepší prostě tím, že získá nové kompetence, nové úřady, více peněz, že je pořád výhodné, když už se v Radě nerozhoduje jednomyslně, že v případě pochyb je příznivější novou směrnici přijmout než od ní upustit, či dokonce nějakou existující zrušit, že každý krok k symbolickému světu spolkového státu je pokládán za pokrok a každá vládní konference za krach, který mocenskému růstu Unie nepřinese nové zásadní pokroky, už není nevyvratitelná. Namísto podobného mechanického zjednodušování nastupuje diskuse o politických cílech Unie, o jejích záměrech.

Takový směr očividně zahájil v roce 2000 lisabonský summit. Zde se stanovil cíl, že by se Evropa do deseti let měla stát nejvíce konkurenceschopnou, vědomostně fundovanou hospodářskou oblastí světa s největším růstem. Optimismus, s nímž se tu plánoval růst, sice nepostrádá bezděkou komičnost – vědecky a hospodářsky předstihnout Spojené státy už svého času hodlaly i jiné velké hospodářské oblasti. Přesto byl formulován politický cíl, k němuž směřují aktuální návrhy třeba takové britské či francouzské vlády.

Navíc se posílil názor, že průběžně přibývající legislativa už dávno nepřináší dobro, nýbrž pohromu. Nové a nové zákony a vzmáhající se byrokracie prospívají dynamice společnosti stejně tak málo jako stále rostoucí akvizice a rozdělování peněz. Proto to nejsou jen liberálové, kdo chce občanům a hospodářství zase uvolnit prostor a cíleně a motivačně vkládat peníze do výchovy, vzdělávání, vědy a výzkumu, aniž by se přitom pokud možno příjmy z výdělečné a podnikatelské činnosti zatěžovaly dalšími odvody.

Proti tomu stojí jiné politické koncepce, stejně či ještě zřetelněji zaměřené na Evropu. Široký tábor od francouzských socialistů až po kritiky globalizace Attacova typu proto Monnetovu metodu napadá za její údajnou přílišnou slabost pro ekonomiku, za její zálibu v trhu. Evropa podle nich nesmí zůstat zónou volného obchodu, nýbrž musí hrát roli sociálního státu. Tito lidé žádají, aby se uvolnilo bankovní tajemství, aby se silněji danově zatížily kapitálové příjmy, aby se prostřednictvím takzvaných genderových kvót dělala politika rovnoprávnosti, aby se omezila nezávislost Evropské centrální banky a rozvinul se závazný evropský sociální model, z něhož musí vyrůstat evropská politika zaměstnanosti spočívající mimo jiné v zesílených veřejných výdajích a zkrácené pracovní době.

Tady dřímá rozhodující konflikt o podobu Evropy. Poroste-li hospodářská, daňová a sociální politika na evropské úrovni, vznikne tak další tlak, aby centralizaci završil vznik evropského státu, jehož naděje na úspěch tím zároveň ovšem značně klesají. Současná kooperativní metoda rozhodování by ovšem při přísně stanovené pracovní době, systémech důchodového a nemocenského pojištění a zdanění těžko zvládala přerozdělovací boje. Na podobná rozhodnutí, určující každodenní život Evropanů, by bylo potřeba silné evropské vlády s plnou parlamentární zodpovědností.

Jaké by však taková vláda evropského sociálního státu měla praktické vyhlídky? Evropská unie nabyla síly jako nadstátní organizace potírající protekcionismus a regulativní byrokratizaci hospodářství s cílem utužit společný zájem právně závazným hospodářským řádem. Tento základní evropský projekt nemůže nikoho mást, třebaže je patrné, že naivní liberalizace, jež nezohledňuje nová solidární společenství a tradice, ohrožuje politickou přijatelnost každé politiky hospodářského oživení.

Evropské orgány by však ani neměly podlehnout zpěvu sirén a snažit se vstřebat všechny právě aktuální politické programové cíle, vybírat si a přejímat od států všechno zdánlivě progresivní. Šéfové vlád, shromáždění v Radě Evropy, se navíc potáží se zlou, budou-li chtít oklikou přes evropské zákonodárství uplatnit ony sociálněpolitické pravdy, které se v jejich vlastních zemích nedaří realizovat. Evropský stát přerozdělování, který určuje směrnice daňové, pracovně-tržní a sociální politiky, přetěžuje z dlouhodobého hlediska nejen dosud osvědčenou metodu pospolitosti, nýbrž i politickou sílu evropských orgánů.

Příklad evropské sociální politiky jasně ukazuje: Skutečnost, že podoba Evropy závisí na zásadních politických vyhlídkách, nelze nikterak obejít. Orgány musejí být tak silné, jak to odpovídá jejich úkolům, a naopak úkoly je rovněž třeba tvořit tak, aby se orgány nepřetěžovaly. Budeme-li mít na zřeteli obojí a uznáme-li samotnou evropskou integraci za politický cíl velkého řádu, budeme vyloženě nuceni vyvodit jisté důsledky.

Evropa je silná, ale zdroje její politické legitimace zdaleka nestačí k tomu, aby vytvořila sociální stát s obecnými a rozsáhlými regulačními kompetencemi. Takřka nic není s kulturním prostorem národních států a příslušným postojem k sociální spravedlnosti spjaté víc než pojetí pracovního trhu, výše a typ daní nebo rozsah a kvalita sociálního zabezpečení. Projevy solidarity a pocity sounáležitosti lze právně nařídit jen v omezené míře, demokratický rozhodovací proces musí zohledňovat sociální skutečnost i její převážně jen pozvolnou a svéhlavě se rodící proměnu.

To, co se pokládá za správnou evropskou politiku, a otázka, jak má vypadat institucionální tvář Evropy, spolu úzce souvisí. Další prohlubování, ale i centralizaci Evropy, pokládají mnozí za nutnou odpověď na hrozbu, že starý kontinent ztratí oproti převažující síle Spojených států a přičinlivosti asijských mocností význam. To v mnoha případech nelze popřít, ale této úvahy by se nemělo zneužívat jako všeobecné argumentační zbraně. Nesmíme přece zapomínat, že pozoruhodných průmyslově-politických a vědeckých úspěchů Evropa dosáhla v podobě organizačně veskrze pestré. Leccos vychází ze soukromé iniciativy, mnohému napomáhá Evropská unie, mnohé dokonce iniciuje, ale mnohdy jde také o vlastní vědecké a průmyslové výkony či kooperační projekty mezi státy a průmyslovými podniky nejen evropskými.

Je třeba si uvědomit, že ani průmyslových, ani vědeckých úspěchů nelze dosáhnout pouze, ale ani jen převážně politicko-administrativními prostředky. Podpora výzkumu i průmyslová politika musejí respektovat stávající silová pole a inteligentně podporovat kooperaci. Rozhodně by se neměly pokoušet vnucovat živoucím hospodářským a vědeckým podnikům byrokratické svěrací kazajky či nahrazovat skutečný vědecký poznávací pokrok záplavou líbivých pojmů a prázdných modernizačních hesel.

Společnost růstu, živoucí společnost, potřebuje vzduch, aby mohla dýchat. Evropské jednoty bychom se proto neměli snažit dosáhnout pomocí etatisticko-byrokratických koncepcí, jež v jednotlivých státech vyvolaly značné strukturální problémy. Evropa své podoby nabude jen jako vyváženě uspořádaný řád založený na svobodě: svobodě občanů, rodin, podniků, sociálních partnerů, dostatečné svobodě jednotlivých států, spojené s jednotným kooperačním pořádkem a politikou společných projektů, jež nevyžadují vždy hned nové úřady, kompetence a zákony, nýbrž potřebují dobré nápady a osobní angažovanost.

Evropa základních svobod je už celá desetiletí mnohem víc než jen zónou volného obchodu, regres tu vůbec není na obzoru. Postupující politizace a harmonizace s právem se však zase vedle všech úspěchů Unie staly rovněž problémem. Coby organizační inovace musí Evropa lépe poznat samu sebe: je načase ji pozorně definovat, a sice v rámci politické pragmatiky i – a především – vůdčí myšlenky svobody. Záleží na stavebním plánu. Většina návrhů – právě i z Německa – vychází vědomě či bezděky ze staré představy spolkového státu a pošilhává po politickém modelu Spojených států. V době, kdy se vytrácejí kulturní, politické a společenské vazby, kdy zvýšenou měrou dochází k ekonomicko-kulturnímu sjednocování a zároveň k tříštění světové společnosti, však idea spolkového státu s evropským prezidentem v Bílém domě, s parlamentem oprávněným zvyšovat vlastní daně, s železnou státní ústavou není rozhodně pokroková. Kopíruje státní myšlenky osmnáctého a devatenáctého století. Tato cesta je nezřídka spojena s jistou dávkou nehodnověrnosti a ryzího poučování, protože její zastánci nepokládají občany ještě za zcela zralé na evropský stát.

Váhaví občané však jsou možná chytřejší než ukvapené elity. Model státnosti, který se prosadil v devatenáctém století, ještě zuby nehty drží pohromadě, ale jeho krizi nelze přehlédnout. Bylo by dějinnou ironií, kdyby právě ona Evropa, která tak pronikavě a kladně přispěla k tomu, že se svět starých států tohoto kontinentu otevřel a změnil, teď chtěla sama usilovat o překonaný stav. Taková domněnka sice bývá zpravidla rozhodně odmítána, stále ještě je však takřka každý institucionální návrh kostkou ze staré stavebnice spolkového státu.

Lucemburský premiér Juncker označil koncem loňského roku za chybu, že se současná změna evropských smluv nazývala ústavou, protože se tím příliš evokovala představa ustavujícího státního dokumentu. Šlo-li však o chybu, pak bude taková chyba přímo nevyhnutelná, dokud v Evropě nebudeme chtít myslet skutečně nově.

Příklad: Ústavní smlouva počítá s evropským ministrem zahraničí. Zatímco jeho funkce a právní postavení mezi Komisí a Radou směřují zcela do budoucna, vrací se pojem „ministr“ zase etatisticky zpátky; a proč vlastně hned musíme budovat evropskou diplomatickou službu, nejde-li opět o podstatný znak spolkového státu? Větší koordinace evropské zahraniční politiky představuje významné integrační pole, avšak evropský ministr zahraniční s tímto titulem odráží více centrálnosti, než se původně zamýšlelo. Nebylo by pak lépe posílit ve funkci zmocněnce pro zahraniční záležitosti a dát najevo, že buď tu mezi dvěma možnostmi trvale vzniklo něco nového, přičemž zahraniční zastupování určitého státu je věcí spolku, anebo že spolek ještě vůbec neexistuje? Podobný je tlak na jinou podobu procesu přijímání evropských smluv. Kombinaci textu navrženého Konventem s běžnou mezinárodněprávní ratifikací jednotlivými státy lze chápat jako inovativní přístup. Přitom však musíme být připraveni věcně reagovat, když ratifikační proces v některých státech pohoří, a ne se zase snažit budit dojem evropského národa tím, že se ve všech státech vyhlásí referendum v jednom termínu, či předjímat něco, co dnes politicky a právně neexistuje.

Evropské státy jsou silné jen tehdy, když se na jedné straně otevřou a integrují, na straně druhé však zároveň sebevědomě hájí prostor pro jednání vlastních občanů a jejich možnosti utvářet společnou vůli. Lidé v Evropské unii dnes žijí s dvojí politickou loajalitou a identitou: jsou součástí příslušného národa i součástí Evropy. To, co formuluje jejich národní parlament a jejich národní vláda, je demokratickou tvorbou vůle, jež přes státy poskytuje velký legitimační zdroj Evropské unii, především její Radě. Evropský parlament zastupuje evropské národy a občany, je druhým samostatným legitimačním zdrojem Evropy.

Kolem této duality a souzvuku sil se jako kolem magnetu shlukují železné piliny světa evropské organizace. Vzniklo nové rozdělení sil, nikoli v duchu známých federálních modelů a jejich hierarchie, nýbrž vyrůstající z nové nadnárodní myšlenky. Zákonodárný proces je nový, protože komise představuje myšlenkový zdroj s právem iniciativy, zatímco parlament a Rada si dělí vládu nad zákonem a oba zas mohou komisi podněcovat k iniciativám. Boj proti záplavě evropských zákonů a za deregulaci tak může doufat v podněty ze strany Komise, budou-li ji k tomu ještě zřetelněji než dosud Rada a parlament vyzývat.

Podvojný řád. Roviny v rovnováze

Cílem ústavní smlouvy bylo rovněž vypořádat se se silnější personalizací evropské politiky prostřednictvím rostoucí podvojnosti sil. Posílit se má zároveň předseda Komise i předseda Rady. Přímo se posílí i role národních parlamentů, pokud mohou ve vzájemné kooperaci ovlivnit evropský zákonodárný proces. Pouze v rovině legislativní jsme se ještě neodvážili institucionálně vytvořit výrazný podvojný charakter Unie. I tady by mohl znovu a znovu zvažovaný kompetenční soudní dvůr států umožnit smysluplnou vyváženost. Jednotlivé státy a jejich parlamenty by důležité kompetence – zvláště kompetenci zákonodárnou – mohly přenechat soudnímu dvoru složenému ze členů nejvyšších soudů jednotlivých států.

Podvojně uspořádaná Unie s rovnovážnými rovinami má rozhodně mnohem víc vývojového potenciálu než dnes už opotřebovaná dražební hesla typu „stále víc“ a „stále blíž státu“. Jeden bod politizace už Evropská unie dávno překročila. I u nových velkých politických otázek se pohledy automaticky obracejí závazně k Bruselu a Štrasburku. Tím se proces centralizace zcela přirozeně osamostatňuje. Je to proces, který pro výstavbu svých orgánů už nepotřebuje žádná nová povzbuzující hesla, nýbrž spíš protiváhu, jako jsou subsidiarita a princip podvojnosti.

Pro budoucí politickou podobu Evropy se jako rozhodující jeví dvě věci. Zaprvé musí jednotlivé státy pochopit, že Evropa není překladovým nádražím neřešených problémů či záměrů, jež doma nelze proti většinové vůli veřejnosti prosadit. Za druhé je Evropa vždy jen tak silná, jak živoucí jsou její státy. Ty si však životaschopnost uchovají jen tehdy, uchrání-li si či v některých oblastech znovu nabudou vlastní akceschopnost. Nařídit či podporovat něco takového v rovině evropské však lze jen velmi omezeně – jen ztěžka se rozvíjející účinek stabilizačního paktu je pro to příznačný. Spíš záleží na politickém rozumu v jednotlivých státech, rovněž na správném odhadu občanů, co smysluplného a z hlediska svobody správného může takový stát dokázat.

Stále mocnější evropské orgány by zase neměly nadále propadat reflexu příznačnému pro všechny mezinárodní organizace bojující o vlastní průraznost. Z údajné slabosti by neměly do úmoru volat po větších kompetencích, finančních a mocenských prostředcích. Řada myšlenek, jako společný prostor svobody, bezpečnosti a práva až k sjednocení trestního práva a trestního řízení či zahrnutí veřejnoprávního rozhlasu do společné agendy, občas zasahuje hluboko, možná až příliš hluboko do kulturní identity členských států a občas proto naráží na obranné reakce a nepochopení.

Nová Evropa se musí soustředit na společné politické projekty, a to na ty, jež slouží obraně společné evropské identity a společnému vlivu v dynamickém světě. Přitažlivost Evropy vzroste, až bude zase zřetelněji vystupovat jako přítel svobody a nikoli paternalistického poručníkování a byrokratického vodění za ručičku, až bude zřetelněji patrné, kde nese zodpovědnost Unie a kde členské státy. Unie také nesmí své státy přespříliš oslabit, potřebuje je jako zdroj politické artikulace a legitimity. Členské státy musejí velký evropský projekt nadále chtít, s politickou pragmatičností a trpělivostí ho rozvíjet a pochopit, že zde tkví jejich společný zájem, ba osud. Obě roviny – Unie i státy – proto musejí jako povinnost vzájemné ohleduplnosti pěstovat étos věrnosti společenství.

Z německého originálu „Die politische Gestalt Europas“ publikovaného v deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung 22. července 2006, s. 8,
přeložila Veronika Dudková.