Ústavní soud dne 10.9.2009 zrušil ústavní zákon 195 / 2009 Sb. ÚS své rozhodnutí založil na doktríně, podle níž naše Ústava není hodnotově neutrální – jak uvedl v odůvodnění svého nálezu. Pro srovnání přinášíme text napsaný k 10. výročí existence ČR.
Je zřejmé, že… konzervativní mentalitě je soudobá česká společnost na míle vzdálená. Přesto hodnotový konzervatismus zaznamenal v nejnovějších českých dějinách jeden triumf – a tím je Ústava České republiky ze dne 16. prosince 1992. Hodnotový konzervatismus v platné české Ústavě je vyjádřen v jejich následujících pasážích:
Za prvé, v její Preambuli, jež je tím světlem, v němž se má celá Ústava správně interpretovat: „My, občané České republiky…, odhodláni budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody, jako vlast rovnoprávných, svobodných občanů…, jako svobodný a demokratický stát, založený na úctě k lidským právům…, přijímáme tuto Ústavu České republiky.“
Za druhé, v článku 9 Ústavy, konkrétně v odstavci (2): „Změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná“; a v odstavci (3): „Výkladem právních norem nelze oprávnit odstranění nebo ohrožení základů demokratického státu.“
A za třetí, v článku 1 ústavní Listiny základních práv a svobod: „Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti a právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.“
Citované pasáže Ústavy jednoznačně deklarují, že – za prvé – Ústava (a tedy i Česká republika jakožto Ústavou konstituovaná politická společnost v dějinách) není hodnotově neutrální, nýbrž je explicitně vystavěna na určitých konkrétních hodnotách, jež implicitně přijímá jakožto pravdivé. A za druhé – pasáže, jež jsem zvýraznil kursivou – implikují rigiditu této afirmace hodnot. Jsou to negativní pasáže: konstatují, co se v české Ústavě a republice nikdy nesmí změnit; opuštění kterých hodnot by podle naší Ústavy vždy bylo nelegitimní a proto i nelegální (neboť protiústavní). Jinými slovy, ukotvují Českou republiku jakožto permanentně navázanou na určité hodnoty, které představují její politickou ortodoxii, již nikdy nelze legitimně opustit. Tím česká Ústava explicitně zamítá školy právního positivismu a filosofického relativismu.
Ústava je konzervativním dokumentem, neboť v naprostém rozporu s módními postmodernistickými a relativistickými doktrínami prohlašuje určité hodnoty za pravdivé a nepřipouští – již nikdy v budoucnu! – jejich legitimní odmítnutí. Hodnoty jako lidská důstojnost a svoboda jsou přímo prohlášeny za nedotknutelné; a rovnoprávnost občanů, lidská práva a demokratický právní řád jsou uvedeny jako podstatné atributy ČR. Nikdo v ČR není podle Ústavy oprávněn usilovat o jejich potlačení nebo odstranění, byť by měl jakkoli značný počet stoupenců. Proto nacistický či komunistický politický názor je podle Ústavy v ČR nelegitimní v tom smyslu, že nikdy nemůže být na území ČR legálně realizován.
Ústavní afirmace hodnot jakožto pravdivých a nepřípustnost jejich opuštění nikdy v budoucnu je však z hlediska filosofického relativismu, jenž v současné době převládá, natolik skandální, že je až s podivem, že se do Ústavy tak snadno dostala. Náš stát podle Ústavy není hodnotově neutrální, jak si to přejí relativističtí liberálové, nýbrž má svou politickou ortodoxii, jež je a má být neměnná. Z tohoto hlediska náš stát podle Ústavy vůbec není žádnou otevřenou společností, o které sní relativističtí liberálové (dobře financovaní Georgem Sorosem), nýbrž společností uzavřenou – a to velice dobře uzavřenou všem pokusům o opuštění její politické ortodoxie, kterou je lidská důstojnost, svoboda a demokratický právní řád. Je společností otevřenou jen po meze vytyčené těmito hodnotami – a za nimi se tyčí již jen nepřekročitelná zeď Ústavy.
Takže ve sporu mezi hodnotovým konzervatismem a relativistickým liberalismem – ve sporu mezi názorem, že některé hodnoty mají být prohlášeny a považovány za správné, a názorem, že stát má být pokud jde o hodnoty agnostický, mezi názorem lpícím na politické ortodoxii společnosti a názorem požadujícím otevřenou společnost – naše Ústava stojí jednoznačně na straně hodnotového konzervatismu. Proto podle naší Ústavy heretiky z hlediska její ortodoxie – nacisty a komunisty – lze sice jako jedince tolerovat, v žádném případě však jejich názory nelze považovat za stejně hodnotné či správné jako názory ostatní; a rozhodně oni sami nemají žádné právo dostat se k moci a zničit všechny svobody všech lidí, tj. opustit naši politickou ortodoxii.
Tato ústavní filosofie se opakovaně obrážela ve vyjádřeních našeho Ústavního soudu: v jeho potvrzení ústavnosti lustračního zákona a zákona o protiprávnosti komunistického režimu. Je však politováníhodným opomenutím, že nebyla dotažena ke svým logickým závěrům – k soudním zákazům těch stran, které zastávají a hlásají nacistickou a komunistickou ideologii. Je trestuhodnou nedbalostí těch ústavních činitelů, kteří přísahali věrnost Ústavě ČR, že přesto nepodali moci soudní podnět na přezkoumání legální existence těch politických stran, které nesou název a hlásí se k ideologiím, jež znamenají odvržení toho, co Ústava ČR deklaruje za svou politickou ortodoxii. To je největší nedotažení hodnotového konzervatismu v politickém životě ČR po listopadu 1989.
Přesto však stoupenci hodnotového konzervatismu jsou v českém ústavním systému doma, zatímco relativističtí liberálové jsou v něm tak řečeno cizinci. Zatímco totalitáři – nacisté a komunisté – jsou nepřáteli naší politické společnosti, relativističtí liberálové jsou cizinci, neboť její filosofické a ústavní základy nechápou. Totalitáři chtějí s naší svobodnou politickou společností zatočit přímo; relativističtí liberálové svým hlásáním, že všechny hodnoty jsou relativní, že všechny názory jsou si rovné, oslabují její imunitní systém proti totalitním ideologiím nepřímo. Totalitarismus je pro svobodnou společnost tím, čím je pro lidský organismus virus Ebola; relativismus je pro svobodu tím, čím je pro člověka HIV.
Publikováno jako kapitola příspěvku „Deset let České republiky – konzervativní pohled“ ve sborníku Desetiletí, ed. Pavel Šaradín, Periplum, Olomouc, 2003.
