Russell Kirk, autor knihy The Conservative Mind (Konzervativní smýšlení) a mnoha dalších děl a pojednání, byl redaktorem časopisu University Bookman. Nedlouho před svou smrtí v květnu 1994 se stal členem čestné rady Občanského institutu.

Zde publikovanou přenášku proslovil na půdě Heritage Foundation v roce 1993.

 
Z anglického originálu “A Lecture on Natural Law”, publikovaného v časopisu Policy Review č. 69, léto 1994, s. 77-82,

přeložil Jiří Pilucha.

            Literatura pojednávající o přirozeném právu je složitá co do svého obsahu, hojná co do svého množství a její objem narůstá doslova každým měsícem. Úkol, který jsem si stanovil pro svou druhou přednášku o “budoucnosti spravedlnosti”, je skromný: chci se pokusit o všeobecný úvod do problematiky přirozeného práva, zvážit přínosy i nebezpečí plynoucí z jeho doktrín a podělit se s vámi o některé postřehy týkající se přirozeného zákona a ústavní vlády.

            V posledních letech jsme o přirozeném zákonu slyšeli mnoho plytkého. Proti nominaci soudce Borka na funkci člena Nejvyššího soudu USA se namítalo, že nevěří v přirozený zákon. Když byl pro stejnou funkci prověřován soudce Thomas, byla vznesena námitka, že v přirozený zákon naopak věří. V obou případech přicházela většina protestů od jedné a téže skupiny senátorů. Je zřejmé, že nemálo veřejných činitelů má dnes jen velmi vágní představu o tom, co termín přirozený zákon vlastně znamená.

Vyšší autorita

            Objektivně řečeno, přirozený zákon jakožto termín spadající do oblasti politické a právní vědy lze definovat jako volně uspořádaný soubor pravidel jednání, předepsaný jakousi autoritou, která je nadřazena státu. Podle toho, o kterou z několika rozdílných filosofických škol přirozeného zákona a přirozených práv se jedná, odvozují se tato pravidla buď z božích přikázání, nebo ze samé podstaty lidských bytostí, nebo od abstraktního Rozumu, nebo z dlouhé zkušenosti lidstva žijícího ve společenství.

            Přirozený zákon však není čímsi, co by se týkalo pouze státních záležitostí a soudních procesů. Především je to soustava etických koncepcí či pravidel, jimiž se řídí lidský život, a to zcela mimo sféru politické a právní vědy. Pokud velké množství lidí ignoruje nebo bagatelizuje význam a platnost přirozeného zákona pro lidské bytosti, důsledky jsou obzvláště v dnešní době katastrofické, ať již jde o nepřirozené zvrácenosti, které vedou k šíření nemoci AIDS, nebo o ideologická hnutí popírající veškeré normy spravedlnosti, která ovládají většinu států světa od první světové války.

            Přirozený zákon by neměl být považován za jakési do kamene vytesané “Zákony vládnutí”, jejichž literu je nutno do posledního písmene dodržovat. Jelikož se na ně odvoláváme za nejrůznějších okolností, musíme je uplatňovat moudře, rozvážně a obezřetně. Jak napsal Alessandro d’Entreves, “z přirozeného zákona plyne jediné poučení, totiž že právo je součástí etiky”. Závěr, k němuž d’Entreves posléze dochází, je tento: “Jediným smyslem přirozeného zákona je připomínat teoretikům práva a soudcům jejich vlastní limitovanost… Jsem přesvědčen, že tento ústřední bod, v němž je nalézán soulad mezi hodnotami, jež vyznáváme, a normami, jimiž se řídíme, a který je prvopočátečním zdrojem zákona a zároveň východiskem řádného mravného života, je právě tím, co lidé již více než 2000 let mají na mysli, hovoří-li o přirozeném zákonu.”

            Na jedné straně je zapotřebí odlišit přirozený zákon od pozitivního či psaného práva uzákoněného státem a na druhé straně od “zákonů přírody” ve vědeckém smyslu slova, tj. od pouček vyjadřujících zákonitosti jistých přírodních jevů. Někdy je přirozený zákon zaměňován za prosazování “přirozených práv”, která mohou, ale také nemusí být založena na klasických a středověkých koncepcích přirozeného zákona.

Věčné zákony

            Nejdůležitějším z raných pojednání o přirozeném zákonu je Ciceronův spis De Re Publica. Ciceronské chápání přirozeného zákona, jehož silný vliv se uplatňuje dodnes, velmi dobře vystihl v 19. století Froude: “Naše lidské zákony jsou pouhými kopiemi, více či méně nedokonalými, zákonů věčných, a to v té míře, jak jsme schopni v nich číst. Podle toho, zda zákonodárcovo chápání rozeznalo skutečný princip nebo zda bylo pokřiveno nevědomostí či sobeckostí, bu_ úspěšně rozvíjíme svůj blahobyt, anebo působíme zmatky a katastrofy.”

            V té podobě, jak je interpretovali římští znalci práva a později pak středověcí scholastikové a kanonisté, zejména Tomáš Akvinský, přetrvalo dědictví klasického jus naturale až do 17. století, aniž by se setkalo s vážnější opozicí. V Anglii se mu během 16. století dostalo mocné podpory v osobě Richarda Hookera, především díky jeho pojednání Laws of Ecclesiastical Polity (Zákony církevní obce). V křesťanském světě byl přirozený zákon přijímán jako soubor nepsaných pravidel opírajících se o universální vědomí a “zdravý rozum”, rozpoznatelných správným úsudkem. Avšak spolu s hnutím sekularismu a racionalismu v 17. století se začala rozvíjet též nová interpretace “přirozeného zákona”, nejzřetelněji v dílech Huga Grotia a Barona Samuela von Pufendorfa (koncem století). Toto pozdější, sekularizované pojetí přirozeného zákona převzali mnozí francouzští philosophes ve století osmnáctém a do praxe jej uvedla Francouzská revoluce, v jejímž průběhu bylo zvulgarizováno Thomasem Painem.

            Starší chápání přirozeného zákona ovšem nevymizelo. Úspěšný návrat na scénu mu zajistil Edmund Burke, jenž upozornil na nutnost rozlišovat mezi “skutečnými” a “zdánlivými” právy člověka. Prostřednictvím Burkových žáků a díky vlivu katolické církve zažilo klasické a křesťanské přirozené právo svou další renesanci v druhé polovině 20. století.

            V průběhu 19. století byly koncepce přirozeného zákona zatlačeny do pozadí impozantním systémem utilitarismu Jeremyho Benthama, teoriemi Johna Austina a “analytických juristů”, právním pozitivismem a později – zejména ve Spojených státech – právním pragmatismem. Stará a nová škola přirozeného zákona v USA spolu soupeří již od druhé poloviny 18. století a obě se staly terčem intenzivních útoků ze strany zastánců pozitivistického, utilitaristického a pragmatického pojetí zákona. Nicméně odvolání na “přirozený zákon” či “vyšší zákon” se v americké politické a právní vědě objevují často. Čas od času na ně poukazují jak konzervativci, tak i radikálové.

            Katolická církev se i nadále drží klasického a tomistického chápání přirozeného zákona, tj. přesvědčení, že spravedlnost je zakořeněna v moudrosti lidstva. Sir Ernest Barker vysvětluje přirozený zákon takto: “Tato spravedlnost je pojata jako vyšší či konečný zákon vycházející z podstaty vesmíru, z božské bytosti a z rozumu člověka. Z toho plyne, že zákon – chápaný jako konečná instance – je jistým způsobem nadřazen zákonodárství.”

            Nejsrozumitelnější a nejpopulárnější výklad přirozeného zákona lze nalézt v dodatku k útlé knížce C. S. Lewise The Abolition of Man (Zrušení člověka), který je nazván “Illustrations of Tao” (“Názorné objasnění Tao”). V tomto textu Lewis rozlišuje osm hlavních zákonů přirozeného práva, jimž se dostalo univerzálního uznání a které jsou univerzálně uplatňovány, a každý z nich dokumentuje několika názornými příklady z nejrůznějších zemí, kultur, náboženství a filosofických rozprav. Postupně objasňuje “Zákon obecné dobročinnosti”, “Zákon zvláštní dobročinnosti”,”Povinnosti k rodičům, starším a předkům”, “Povinnosti k dětem a potomstvu”, “Zákon spravedlnosti”, “Zákon dobré vůle a pravdomluvnosti”, Zákon milosti a soucitu” a “Zákon šlechetnosti”. Jelikož žádný formalizovaný kodex přirozeného práva nikdy neexistoval, je zcela bezvýsledné pokoušet se prosazovat tuto soustavu etických principů prostřednictvím soudních dvorů. Žádný soudce kupříkladu nečiní svá rozhodnutí přímo na základě napomenutí “Cti otce svého a matku svou, abys dlouho živ byl na zemi” či na základě dalších přikázání analogických biblickému Desateru, jako jsou babylónská Kniha hříchů, egyptská Zpověď ctnostné duše, Příručka Epiktétova, Leviticus, tzv. Sbírka zlomků nebo hinduistické Knihy moudrosti. A přesto stojí takováto věčná přikázání v pozadí zvyků a zákonů na ochranu otců a matek.

            Potud tedy alespoň stručně k definici přirozeného zákona. Obraťme se nyní k těžkostem, na něž narážíme při jeho objasňování “obyčejnému člověku”. Dovolte mi, abych se v krátkosti dotkl vztahu mezi přirozeným zákonem a mravní obrazotvorností. Shodou okolností mi k tomuto účelu může posloužit nepublikovaný esej zesnulého Raymonda Englishe. English přirozený zákon velmi dobře chápal a hluboce jej ctil. Stejně dobře chápal nároky “přirozeného práva”, jímž naproti tomu opovrhoval. Budu jej citovat.

Přirozenému zákonu nelze porozumět jinak než prostřednictvím prvků poezie a obrazotvornosti v lidské duši. Poetická a mravní obrazotvornost tvoří součást lidského rozumu. Pro člověka, který se necítí být v tom či onom smyslu dítětem Božím, který není puzen “touhou po uchopení celku” a nesnaží se ji realizovat, který nechápe smysl takových slov, jako je čest, musí být přirozený zákon jakýmsi africkým bůžkem, strašákem, který má přinutit malé děti, aby se chovaly alespoň trochu snesitelně, či pouhou fantazií přežívající z adolescentního nebo dětského věku lidstva. Básníci, jak tvrdí James Elroy Flecker, jsou ti, kteří přísahají, že krása žije, i když lilie umírá . Přirozený zákon je poezií politologie – zárukou, že spravedlnost žije, i když státy jsou nedokonalé a pomíjivé. Spravedlnost znamená pro politiku totéž, co krása pro umění. A vskutku, v největších vzepětích lidského snažení splývají krása a spravedlnost téměř v jedno.

            Dovolte mi, abych zde znovu zopakoval, že přirozený zákon není zdaleka jen pouhým vodítkem pro státníky a právnické experty. Je určen především pro sebevládu každého jednotlivce – pro mne i pro vás, abychom byli v každodenním životě schopni držet na uzdě svá přání a své choutky. Přirozený zákon není přísným kodexem, jemuž podrobujeme ostatní lidi kolem sebe. Daleko spíše je etickým vědomím, dost možná pouze instinktivním, avšak uplatňujeme-li správně svůj rozum a úsudek, jsme schopni poznávat jej a uvědomovat si jej daleko zřetelněji. A čím větší představivostí je člověk obdařen, tím lépe pochopí podstatu přirozeného zákona a porozumí jeho nezbytnosti. Pokud se takový člověk – navzdory posilující moci své představivosti – proti přirozenému zákonu prohřeší, tím více pak trpí. K tomuto poznání jsem dospěl na svých cestách po mnoha zemích světa. Již několik desetiletí zjišťuji, že ti, kteří přirozeným zákonem pohrdají, jsou ve své většině tupí berani postižení nedostatkem představivosti. Jak nás učí Adam Mickiewicz: “Duše tvá zasluhuje si svůj úděl, vstoupivši v peklo nepocítila-li plamen.”

            Takové jsou tedy argumenty, jimiž lze zdůvodnit důležitost přirozeného zákona. Nyní mi dovolte, abych se zabýval argumenty vznesenými právními pozitivisty proti přirozenému zákonu. Snad nejzřetelněji je vyjádřil německý učenec Hans Kelsen. Právní pozitivisté považují přirozený zákon za soubor sentimentálních smyšlenek a tvrdí, že jediným zdrojem práva je stát. Názory Johna Austina a “analytických právníků” jsou obdobné: veškeré zákony vznikají výnosem politického vládce. Nehodlám se ovšem pohybovat v abstraktní rovině a probírat zde rozličné školy právní vědy 20. století, raději vás seznámím s obsahem dopisu, který jsem nedávno obdržel od jistého německého vynálezce a průmyslníka, který si v bavorském časopise Epoche přečetl mé poznámky o přirozeném právu. Je to velmi inteligentní a vskutku talentovaný člověk, jehož zájmem je studium flóry a fauny, takže jej lze po právu označit i za přírodovědce. Z hlediska politického přesvědčení ho, myslím, můžeme charakterizovat jako německého liberála staré školy. Text jeho dopisu, osvěžujícím způsobem oproštěný od žargonu právní vědy a etiky, nám dává nahlédnout do mentality, jež stojí v pozadí útoků proti přirozenému zákonu ze strany pozitivistů a sekulárních humanistů, kteří si uvědomují křesťanský a klasický původ myšlenky přirozeného zákona a vysmívají se mu.

Bez ohledu na to, zda je termín jus naturale v dnešní době frekventovanější než v minulosti, nebo zda je vynálezem prastarým,” začíná můj německý korespondent, “domnívám se, že je chybný a zavádějící. Žádné právo ani legislativní systém nelze odvodit z přírody. Příroda se řídí pravidly, jež se vyvinula v průběhu evoluce, existuje však pouze jus hominis a nikoliv jus naturale. Jinými slovy, všechny etické normy vytvářejí a rozpracovávají lidské bytosti, v tomto případě homo sultus, poddruh sapiens… Řád přírody se v mnoha případech řídí právem silnějšího, a právě to udržuje přírodu a všechny její rostliny a živočichy ve výborné kondici. Lidstvo si však stanovilo etická pravidla, dobrá i špatná, která se od přírodních pravidel velmi liší. Mnohá z těchto lidmi vytvořených pravidel jsou tak špatná, že se proti přírodě prohřešují…

            Příčinou velmi politováníhodné situace, v níž se nachází druh homo sultus, jsou chybná etická pravidla protiřečící přírodě. Nepřimlouvám se za prosazení práva silnějšího mezi lidmi, ale za to, aby se ve větší míře prosadil vliv jedinečného poddruhu sapiens, zejména těch jedinců, kteří rozumějí přírodě, a tedy i přirozenosti lidské povahy. Ježíš naneštěstí skutečnou přirozenost člověka nepochopil; nepochopili ji ani socialisté, kteří očekávají, že člověk bude pracovat pro stát raději než pro sebe…

            Dovolte mi ještě jeden příklad, na němž chci ukázat, k jak chybnému řešení dospěli zákonodárci v Americe. Pokud se nemýlím, ve Spojených státech existuje zákon zakazující fyzickou likvidaci hlav cizích států. Chápu-li to správně, týká se utajovaných operací, např. těch, jež provádí CIA. Tento zákon není etický. Za předpokladu, že žádný americký president ani žádná americká vláda neplánuje eliminaci cizího diktátora jen tak pro legraci, ale spíše proto, že tento diktátor představuje nebezpečí pro Spojené státy nebo pro obyvatelstvo své vlastní země nebo pro obojí, pak by jeho rychlé odstranění zachránilo mnoho lidských životů, a bylo by tudíž zcela ospravedlnitelné.

            Měli bychom se shodnout na tom, že právo je výhradně lidský vynález. Co jedna skupina v daném společenství považuje za oprávněné, může jiná skupina považovat za nesprávné a protiprávní. Snažím se nalézt terminologii, která by jasně a zřetelně rozlišila to, co pochází z přírody, a to, co pochází z lidského snažení. Lidské snažení se často i při těch nejlepších úmyslech ubírá chybným směrem. Slovo ‘chybný’ zde chápu ve smyslu ‘proti přírodě’, neboť přírodu nelze opominout, aniž by utrpělo újmu též lidské pokolení…

            Pokud si neuvědomíme, že lidský charakter je často špatný, pak dojde nevyhnutelně ke zničení společnosti v důsledku nemístné shovívavosti. Musíme si vyjasnit, které z našich etických zákonů jsou v souladu s přírodou a které jí protiřečí. Nesmíme zavrhovat ‘právo silnějšího’, rozhodneme-li se například zabít diktátora. Uznáváme přece právo každého státu užít veškeré dostupné síly v boji o přežití proti jinému státu. Boj mezi státy se řídí právy, která lze nazvat právy přirozenými, ale příhodnější by bylo nazvat je zákony přírody.

            Jak jste si jistě všimli, pro mého německého korespondenta znamená “příroda” přírodu živočišnou, chápanou darwinisticky, symbolizovanou zakrvácenými tesáky či pařáty. Proto pohrdá poukazy k přirozenému zákonu a věří, že nejen veškeré pozitivní nebo tradiční právo, ale též všechny etické zásady jsou pouze lidským výtvorem. Z toho dovozuje, že tyto lidské vynálezy bývají často pochybené a že bychom učinili lépe, kdybychom založili své lidské instituce na principu konfrontace, který by zvýhodnil ty silnější.

            Zde si můžeme dobře uvědomit, z jaké mentality vycházejí právní teorie Hanse Kelsena a dalších pozitivistů – kritiků koncepce přirozeného práva. A přece se můj korespondent v jedné záležitosti dovolává jednoho z extrémních opatření založených právě na přirozeném právu – mám na mysli schvalování tyranovraždy. To je zajímavá okolnost související s historickým vývojem Německa v tomto století.

Německá zkušenost

            Německá právní věda přikazuje, aby byl občan bezpodmínečně poslušen státu, neboť stát je zdrojem veškerého zákona a všudypřítomným strážcem pořádku. Po pádu německé monarchie se v Německu neuznávalo žádné jiné právo než právo pozitivní. Přirozený zákon zde neměl místa.

            Adolf Hitler byl zvolen říšským kancléřem zcela legální cestou a v roce 1933 ho Reichstag v této funkci potvrdil. Poté se udržoval u moci díky celonárodním plebiscitům. Stál v čele německého státu – zdroje všeho zákona – a jak již bylo řečeno, o poslušnosti vůči státu se v Německu nediskutovalo. A přece se našli i tací Němci – převážně důstojníci, vědci, odborníci různých profesí – kteří chápali, že tento člověk páchá zlo. Pseudoústavními prostředky zrušil ústavu. Dosáhl neuvěřitelné popularity a právě tak rostla jeho vojenská síla. Jedině smrt ho mohla zastavit.

            A proto se spolčilo několik odvážných a čestných mužů rozhodnutých zlikvidovat Hitlera v zájmu záchrany Německa a Evropy. Vychovala je doktrína, podle níž jsou všichni občané povinni poslouchat neomylný stát. V této kritické situaci se však obrátili k doktrínám přirozeného práva, aby v nich nalezli ospravedlnění. Cožpak neexistovala žádná pomoc či prostředek proti zvrhlému Führerovi? V učení přirozeného zákona onu osudovou pomoc nalezli. Osudovou přinejmenším pro ně samé, neboť téměř každý z těchto odvážlivců, kteří byli postupně zapojeni do několika spiknutí proti Hitlerovi, zemřel drastickou smrtí. Znal jsem osobně Dr. Ludwiga Freunda, laskavého profesora politologie a jednoho ze dvou lidí, kteří unikli represím po prvním spiknutí proti Vůdci. Svou povahou byl profesor Freund zákona dbalý gentleman. A právě jakožto zákona dbalý člověk byl ochoten v zájmu obrany skutečného zákona zavraždit hlavu státu, která pokřivila německé zákony i zákony lidského charakteru.

Zákon poslední instance

            Opakuji, že k přirozenému právu (na rozdíl od práva pozitivního) se obvykle uchylujeme pouze jako k nejzazšímu východisku. Já osobně jsem v oblasti soudnictví pracoval pouze jednou, a to v Morton Township ve správním obvodu Mecosta, když jsem byl dvakrát za sebou jednomyslně zvolen smírčím soudcem. Řeší-li smírčí soudce spor o hranici mezi dvěma farmami, neuchyluje se zajisté k teoriím přirozeného práva a nemedituje o tom, která z obou nárokujících stran si zaslouží více soudcova soucitu. Spíše se obrátí k liteře příslušného zákona, ke zvykovému právu, možná též k místním zvyklostem – a pochopitelně též k záznamům na katastrálním úřadu. A stejně je tomu v případě běžného výkonu spravedlnosti na všech úrovních soudnictví. K zachování vlády zákona (jejímž konečným cílem je, nezapomeňme, udržení míru) obvykle stačí sbírka zákonů, směrnice a prováděcí předpisy.

            Avšak jako vodítko pro počínání panovníka, hlavy státu, zákonodárce, prokurátora, soudce, který nezaujatě interpretuje zákon – v podstatě pro každého člověka, pro mne i pro kohokoliv z vás – zde i nadále přetrvává přirozený zákon, který lze v zásadě chápat jako lidské úsilí o udržení mravního řádu prostřednictvím světského systému spravedlnosti.

            Zastánci přirozeného zákona na rozdíl od mého německého korespondenta vědí, že existuje “zákon pro člověka” a “zákon věci”; vědí i to, že náš mravní řád nevymysleli filosofové v nějaké literární kavárně. Lidská povaha není povahou liščí, lví nebo hadí. Přirozený zákon je úzce spjat s pojmem důstojnosti člověka jakož i se všemi zkušenostmi lidstva nashromážděnými od samých počátků společenského soužití.

            Nahrazovat zvykové právo nebo občanské právo soukromými interpretacemi práva přirozeného by bylo stejně pošetilé, jako kdyby Angličané v době reformace uposlechli doporučení Muže z Ženevy, zavrhli obecné právo i celý zděděný aparát parlamentních zákonů a nahradili je zákonem starozákonních Židů. Pozitivní právo i zvykové právo v libovolné zemi vyrůstá ze zkušenosti lidí žijících ve společenství. Přirozený zákon by měl hrát velmi významnou roli v procesu formování a korigování pozitivních a zvykových zákonů, ale nelze si představit, že by mohl nahradit soudní instituce. A přece, kdybychom koncepce přirozeného zákona zavrhli úplně, pak by nepochybně světem vládl

starý dobrý zákon džungle:

Kdo je silný, získá trůn,

nejvíc urve, kdo má hůl.

Vyšší autorita

            Zabývejme se nyní vztahem mezi přirozeným zákonem a americkou justicí. Od doby, kdy býval ozdobou Nejvyššího soudu USA soudce Joseph Story, tj. od počátku devatenáctého století, jsme od žádného z jeho členů neslyšeli o přirozeném zákonu téměř nic. V posledních desetiletích se nicméně zdá, že celá řada rozhodnutí Nejvyššího soudu vychází z názorů, jež jsou svým způsobem na přirozeném zákonu založeny. Mám kupříkladu na mysli rozhodnutí tohoto soudu za Warrenova předsednictví (a jde o názor, který zformuloval Warren osobně), podle něhož musely být hranice kongresových volebních okrsků v několika státech vedeny takovým způsobem, aby každý z těchto okrsků, pokud je to jen trochu možné, obsahoval stejný počet obyvatel, což byla záležitost, která se do té doby ponechávala na libovůli zákonodárců jednotlivých států Unie. Tento zásah byl zčásti založen na principu “jeden člověk – jeden hlas” Jeremyho Benthama, zdá se však, že soudcům vytanul na mysli též názor, podle něhož je přesně vyčíslená politická rovnost svým způsobem “přirozená”, bez ohledu na to, co je předepsáno ve federální ústavě a v ústavách jednotlivých států, a bez ohledu na názory jejich tvůrců. Právě tak bych mohl uvést rozhodnutí Nejvyššího soudu týkající se desegregace ve školách.

            V souvislosti s tímto tématem nyní prozkoumejme, jak daleko můžeme zajít, dovoláváme-li se přirozeného zákona proti sbírce zákonů či ústavě. Obraťme se k dalšímu příkladu z historie a povšimněme si názoru předního amerického politického a náboženského autora, který se pokoušel smířit nároky autority s nároky svobody.

            Budu hovořit o polemice z roku 1850 týkající se “vyššího zákona” a o Orestovi Brownsonovi – katolickém učenci a polemikovi. V březnu 1850 vyslovil William Henry Seward na půdě Senátu Spojených států amerických proslulé tvrzení, že “existuje vyšší zákon než ústava”, a to v souvislosti se Zákonem o uprchlých otrocích. Okamžitě se rozpoutal ostrý spor. V lednu 1851 publikoval Brownson svůj shrnující esej nazvaný “Vyšší zákon”, v němž vyvrací tvrzení vznesené při projednávání Zákona o uprchlých otrocích senátorem Sewardem, abolicionisty a “free-soilisty” (odpůrci rozšíření otroctví na nově získaná území Unie), tj. tvrzení, že mohou s odvoláním na “vyšší zákon” přestoupit ústavu.

            Brownson souhlasí se Sewardem v tom, že:

…existuje vyšší zákon než ústava. Zákon Boží je zákonem nejvyšším a je nadřazen všem pozemským zákonným ustanovením, přičemž každé pozemské zákonné ustanovení, které je s ním neslučitelné, je neplatné a neúčinné od samého počátku a nelze se jím s čistým svědomím řídit, neboť “musíme být poslušni Boha, a nikoliv lidí”. To je veliká pravda, kterou státníci i právníci s oblibou přehlížejí, kterou pomíjivé autority nezřídka prakticky popírají, a na níž církev nikdy nepřestane trvat… Avšak to, že připouštíme existenci vyššího zákona, než je ústava, ještě samo o sobě nedává panu Sewardovi ani odpůrcům Zákona o uprchlých otrocích právo dovolávat se jej při jejich vystoupení proti ústavě. Pan Seward, který získal svůj senátorský mandát podle ústavy, neměl žádné právo vystupovat proti ústavě s odvoláním na vyšší zákon, neboť tím popřel samotnou autoritu, podle níž mu náleží jeho křeslo senátora… Jakmile složil přísahu, že bude ústavu dodržovat, tuto otázku si pro sebe jednou provždy zodpověděl a přestala pro něj být otázkou otevřenou. V okamžiku, kdy požádal Boha, aby byl svědkem jeho odhodlání dodržovat ústavu, jej zároveň požádal, aby byl svědkem jeho přesvědčení o slučitelnosti ústavy se zákonem Božím, a tudíž si neponechal žádnou možnost dovolávat se proti ústavě vyššího zákona.

            Dále Brownson píše o tom, že nejsme povinni uposlechnout zákona, který je v rozporu se zákonem Božím.

To je velkolepá zásada, kterou vyznávali všichni mučedníci v historii, a v souladu s ní si raději zvolili mučednickou smrt, než by byli poslušni státu, který jim přikazuje jednat v rozporu s Božím zákonem. Ale kdo rozhodne, zda konkrétní ustanovení pozemského zákona je či není popřením zákona Božího? To je závažná a komplikovaná otázka pro každého, kdo nemá žádné božské oprávnění vykládat Boží zákony.

            Brownson poznamenává, že abolicionisté a “free-soilisté” uplatnili protestantský princip soukromého úsudku.

Tím je však jednotlivec nadřazován státu, což je zcela v rozporu s nejzákladnějším pojetím občanské vlády. Žádná občanská vláda nemůže existovat, ba není ani myslitelná, má-li mít každý jedinec svobodnou možnost neuposlechnout příkazů, které shodou okolností nesouhlasí s jeho osobním přesvědčením o tom, co je Boží zákon.

            Brownson píše, že autoritativním vykladačem božských zákonů je církev. Připomíná svým čtenářům, že stát je ustanovením Božím, avšak není nejvyšším ani neomylným vykonavatelem Boží vůle na zemi.

Nyní je zřejmé, že pan Seward a jeho přátelé – abolicionisté a “free-soilisté” – se nemohou odvolávat proti aktu vlády na nic jiného než na svůj soukromý úsudek o Božím zákoně, tedy na své soukromé úsudky a názory jakožto na úsudky a názory jednotlivců. Jsou ostatně dobře známi jako řádní protestanti vyznávající údajné právo na soukromý úsudek a odmítnutí všech autoritativních výkladů Božího zákona. Tím, že se odvolávají proti vládě na soukromý úsudek, stavějí soukromý úsudek nad veřejnou autoritu a nadřazují jedince státu, což je, jak jsme viděli, neslučitelné se samotnou existencí vlády, a tudíž, jelikož vláda je ustanovením Božím, zcela nepřípustné podle Božího zákona, tedy právě podle onoho vyššího zákona, jímž ospravedlňují svůj odpor proti ustanovením zákona pozemského… Nikdo nemůže ospravedlnit odpor proti občanskému zákonu poukazem na jeho údajnou neslučitelnost se zákonem Božím, pokud to jediné, z čeho vyvozuje, co o dané věci praví Boží zákon, je jeho soukromý úsudek nebo  – což je totéž – jeho soukromý výklad Písma, jelikož zásada, podle níž by tak učinil, by protiřečila samé existenci vlády, a odporovala by tudíž jejímu Božímu ustanovení, a tedy zákonu i samotnému Bohu.

            Podstata Brownsonovy argumentace, k jejíž plné analýze se nám dnes nedostává času, spočívá – řečeno jeho vlastními slovy – v následujícím: “Pan Seward a jeho přátelé postulovali velký a vznešený princip, avšak uplatnili jej chybně.” Nepříslušelo jim vynášet soudy ve jménu Božím. Jejich nároky, dovedeny do extrému, by vedly k anarchii. Argumentace některých jejich odpůrců by naopak vedla ke “státolatrii”, ke zbožštění státu.

Volání po svobodě ruší veškerou loajalitu a likviduje princip i ducha poslušnosti, zatímco svévole státu neponechává žádnou svobodu svědomí a žádnou nezávislost náboženského vyznání. Stát pošlapává duchovní privilegia církve, přebírá funkci učitele i ředitele svědomí, přičemž masy tleskají a nazývají to svobodou a pokrokem.

            Brownson tedy obhajoval plnění Zákona o uprchlých otrocích, který byl zjevně v souladu s ústavou, ba dokonce byl závazný podle jejího článku IV, odstavec 2. Doufal, že bude odvrácena občanská válka, která propukla o deset let později. “Existuje správný a chybný způsob, jak obhajovat pravdu. Vždy je snazší obhajovat ji na základě správných principů než na základě principů nesprávných,” napsal. “Kdyby byli lidé méně zaslepení a tvrdohlaví, poznali by, že vyšší zákon lze uplatňovat bez jakýchkoliv útoků proti legitimní občanské autoritě, a naopak, legitimní občanská autorita a majestát zákona mohou být uhájeny a potvrzeny, aniž by si nárokovaly absolutní svrchovanost pozemské moci a aniž by sklouzly ke státolatrii – absurdnímu druhu modloslužby, podobné uctívání klacků či kamenů.”

            Je velmi pravděpodobné, že jste v uvedených pasážích z eseje “Vyšší zákon” a v Brownsonově všeobecné argumentaci nalezli náměty, které jsou vysoce relevantní pro naši současnou éru. Jak Brownson poznamenává, přirozený zákon (neboli zákon Boží) a americké občanské právo se běžně nedostávají do žádných ostrých rozporů. V průběhu staletí bylo mnoho prvků přirozeného zákona vtěleno do anglického zvykového práva – a tudíž i do zvykového práva Spojených států. V právu římském, jež má tak významné postavení v právní vědě, je přirozený zákon vyjádřen ve formulacích římských právních znalců. Žádná civilizace v historii se nepokoušela zajišťovat podstatu spravedlnosti přímou aplikací přirozeného zákona kupříkladu v praxi smírčích soudů. To, že v každém státě udržují klid a pořádek příslušné soudy uplatňováním vyhlášek, předpisů a sbírek zákonů, je nezbytnost. Není prostě únosné tvrdit, že prostředkem smiřování protichůdných nároků by měl být soukromý výklad přirozeného zákona.

            Spíše platí, že by přirozený zákon měl pomáhat formovat úsudek zákonodárců, ať již jsou jimi císaři, králové, kněží, aristokratičtí republikáni nebo demokraticky zvolení poslanci. Občanské právo by mělo být usměrňováno v souladu s přirozeným zákonem, který podle Ciceronových slov vznikl “dříve, než existoval jakýkoliv psaný zákon, a dříve, než vznikl jakýkoliv stát”.

            Z toho nevyplývá, že by soudci směli zavrhnout ústavu a sbírku zákonů, a místo toho se řídit svým soukromým výkladem přirozeného zákona. Dát soudcům takovouto pravomoc by znamenalo ustanovit něco, čemu bychom mohli říkat archonokracie, tj. vláda soudců nahrazující ústavní republiku. Zároveň bychom se nepochybně dočkali mnoha kuriózních a znepokojivých verdiktů nedbajících jakýchkoliv precedentů, což by zastánci klasického i křesťanského přirozeného práva považovali přinejmenším za značně skličující. Brownson tvrdil, že k interpretaci přirozeného zákona je povolána jedině katolická církev, avšak soudci Nejvyššího soudu Spojených států, nižších federálních soudů a soudů jednotlivých států USA rozhodně nestudují papežské encykliky. Jsouce odkázáni na své soukromé mínění o tom, co je “přirozené”, někteří z nich se nepochybně čas od času dopouštějí újmy vůči občanům i vůči republice. Většinové rozhodnutí Nejvyššího soudu ve sporu Roe versus Wade založené na objevení údajného “práva na soukromí”, jež bylo do té doby neznámo, ve skutečnosti znamená vyhlášení “přirozeného práva” matky zahubit své potomstvo.

            Domnívat se, že americké soudy budou ve všech případech ctít tomistické pojetí přirozeného zákona a zavrhovat jakobínské doktríny přirozeného práva, se mi zdá neuvěřitelně naivní. Soudní dvory musí ve své běžné praxi jednat v souladu s obecnou legislativní autoritou, vždyť i po Knize soudců následuje Kniha královská.

Transcendentní řád

            V sedmém vydání své knihy The Conservative Mind (Konzervativní smýšlení) jsem napsal, že prvořadým principem konzervativního myšlení je “víra v transcendentní řád neboli v přirozený zákon. Politické problémy jsou ve své prapodstatě problémy náboženskými a mravními. Úzce pojímaná racionalita, kterou Coleridge nazýval ‘Porozuměním’, nemůže sama o sobě uspokojit lidské touhy a potřeby… Skutečná politika je uměním pochopit a uplatňovat takovou Spravedlnost, která by měla vládnout ve společenství duší”.

            To, že naši federální soudci nebyli v klasickém pojetí přirozeného práva vzděláni, je jedním z neblahých selhání našeho školského systému. Ve vykolejených dobách máme možnost uchýlit se k učení Cicerona, Tomáše Akvinského a Hookera o přirozeném zákonu – v naději, že dokážeme omezit lidskou nelidskost vůči ostatním. Bez přirozeného zákona se z nás všech mohou stát Kainové a každý člověk bude moci vztáhnout ruku na svého bližního.