Specifičnost a fenomén současných polsko-českých vztahů spočívá ve skutečnosti, že vedle intenzivních politických kontaktů a ještě silnější ekonomické propojenosti se během 30 let svobody po roce 1989 podařilo jen v malé míře vytvořit síť skutečných vztahů mezi oběma společnostmi, píše Piotr Bajda pro „Politickou teologii na každý týden“: „Tradice – současnost – konzervatismus. Česká perspektiva“.

Vztahy s Českou republikou po staletí znamenají pro Poláky určitou výzvu, její křivka vypadá trochu jako sinusoida: od nepřátelství po fascinaci, od idylických obrazů slovanského bratrstva po posmívání se českému stylu a’la dobrý voják Švejk. Máme bezpochyby s Čechy problém. Ale je to problém, který je do značné míry jednostranný. Na české straně by totiž bylo obtížné najít stejný zájem o „polskost”, hojnost publikací zkoumajících stav polské duše nebo širší polonofilské kruhy. Přitom to neznamená, že se nad Vltavou nic ve vzájemných vztazích nezměnilo, naopak, existuje mnoho důvodů k tomu, abychom se na budoucnost dívali optimisticky.

Zajímavou referencí, která zobrazuje kořeny současného vzájemného vnímání, je střet dvou názorů na sebe navzájem, zaznamenaných ke konci 19. století, těsně předtím, než na politickou scénu vstoupilo znovuzrozené Polsko a nový československý stát. Haličský vlastenec Stanisław Głąbiński ve svých politických pamětech, které byly nedávno znovu vydány, přímo napsal, že považuje Čechy za největší germanizátory, posílané na polské území kvůli jejich znalosti slovanského jazyka, a že ve vídeňském parlamentu čeští zástupci ze zásady neměli zájem o spolupráci s polskými poslanci [1]. Na druhé straně Jaroslav Hašek, který před svou konverzí ke komunismu a napsáním románu o dobrém vojáku Švejkovi psal řadu zpráv z Haliče, ve kterých kritizoval polskou provinční úzkoprsost a opilství jak mezi duchovenstvem, tak rolníky [2]. Nebyl to tedy obraz, který by umožňoval budovat pozitivní přístup ve vzájemných vztazích. O chvíli později se negativní stereotypy prohloubily ještě více v důsledku sporu o Těšínské Slezsko. V dnešní době jsou naopak Češi již několik let na vrcholu žebříčku oblíbenosti národů u Poláků (podle pravidelných průzkumů „Postoj k jiným národům“ prováděných průzkumným střediskem CBOS). V českých průzkumech zpřed několika let prohrávali Poláci pouze se Slováky, ale v posledním průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění z listopadu 2019 nejen opustili stupínky vítězů, ale dokonce se propadli až na desáté místo [3]. Není to však důsledek výše zmíněného nepoměru zájmu, ale spíše relativně špatného obrazu Polska, který nad Vltavou budují především liberální média. Ta zas čerpají informace o nás z médií podobného proudu, vycházejících nad Vislou. Přesto k sobě chováme nesrovnatelně větší sympatie, než tomu bylo před sto lety, což dobře znázorňují nedávno vyvěšená hesla (během jarní vlny epidemie koronaviru a uzavření hranic pro individuální cestování), kdy se na obou stranách řeky Olše objevily plachty se slovy „Stýská se mi po tobě, Čechu“ a s podobným obsahem na druhé straně hranice.

Specifičnost a fenomén současných polsko-českých vztahů spočívá ve skutečnosti, že vedle intenzivních politických kontaktů a ještě silnější ekonomické propojenosti se během 30 let svobody po roce 1989 podařilo jen v malé míře vytvořit síť skutečných vztahů mezi oběma společnostmi. Z institucionálního hlediska máme k tomu k dispozici veškeré potřebné nástroje, v obou našich zemích fungují kulturní centra, dokonce existuje zvláštní nástroj veřejné diplomacie: polsko-české fórum, které financuje bilaterální projekty zvolené v rámci soutěže, většina polských univerzit má své partnery na české straně a aktivně využívá příležitostí, které nabízejí programy výměny studentů a lektorů za účelem udržení těchto kontaktů. Přesto přetrvává pocit, že nejsou všechny oblasti vzájemných vztahů dostatečně využívány. Vcelku dobře to vypadá aspoň v polsko-českém pohraničí, kde se konají společné kulturní akce s největší z nich – filmovým festivalem „Kino na hranici“ v Těšíně a menšími akcemi, pořádanými v rámci programových aktivit všech polsko-českých euroregionů.

Nedostatek rozsáhlých společenských vztahů má konkrétní dopad na úroveň politických kontaktů. Na jedné straně jsou intenzivní, a to jak dvoustranně, tak na regionální úrovni – v rámci Visegrádské skupiny či na mezinárodních fórech (EU, NATO). Ale zejména na české straně je spolupráce s Polskem čistě pragmatická. Pokud kalkul v Praze ukáže, že užší vztahy s Varšavou jsou nerentabilní, pak jsou čeští partneři připraveni bez okolků změnit svého spojence. Případná rezignace na spolupráci s Polskem nepředstavuje totiž žádné nebezpečí – českým politikům nehrozí odnikud kritika, ani to nehrozí poklesem volební podpory. Je to výsledek faktu, že neexistuje žádné vlivné propolské lobby, které by aktivně působilo mezi českými politiky a kruhy významnými pro utváření veřejného mínění. Lidé, kteří si ještě pamatují společná setkání na horách, kteří zakládali Polsko-československou Solidaritu, se stáhli z veřejného života nebo už nemají takové postavení, jaké měli před dvaceti lety. To všechno ale není výlučně chyba Čechů, do značné míry je to výsledek jednání nebo spíše řady zanedbání na polské straně. Při rozhovorech s českými přáteli či při častých setkáních s odborníky a akademickými pracovníky opakovaně slyším dotaz, zda Polsko přistupuje k České republice vážně a jakou roli ve skutečnosti připisuje dvoustranné nebo regionální spolupráci. Nejsou to přitom nepodložené otázky, protože my sami nejednou poskytujeme Čechům důvod o takových věcech pochybovat. Tento český vjem poukazuje na existenci širšího problému, který se snažím blíže zkoumat v rámci svého čerstvého výzkumu úlohy malých evropských zemí. Polská diplomacie ve vztazích s menšími partnery totiž často není schopna fungovat efektivně a mnohdy nevyužívá příležitosti k posílení vzájemných vztahů a budování nových vazeb [4 ].

Uvedu dva příklady, které tuto situaci dobře ilustrují. Jak analytiky, tak pečlivé pozorovatele politických událostí musela nepříjemně překvapit odtažitá reakce českých úřadů na pozvání na zahajovací summit Iniciativy Trojmoří v roce 2016 v Dubrovníku. Nakonec na tuto akci dorazil pouze ministr dopravy, dokonce i Slováci vyslali delegaci na mírně vyšší úrovni – v jejím čele stál tehdejší místopředseda vlády. Důvody tohoto českého přístupu jsem pochopil až několik týdnů po setkání v Dubrovníku, kdy jsem měl opakovanou příležitost o tom hovořit s českými přáteli. Přitom jsem pokaždé vyslyšel téměř stejný seznam stížnosti vůči Polské straně: Češi nebyli vůbec s předstihem informováni o plánech a přípravách tohoto nového regionálního projektu, nekonaly se vůbec žádné konzultace, nikdo nevysvětlil, jaký je vzájemný vztah iniciativy Trojmoří a Visegrádské spolupráce. Všechna tato kritická vyjádření samozřejmě obsahují určité nadsázky, ale zástupci malých zemí jsou často přecitlivělí, vnímavější k sobě samým ve větší míře, než země střední velikosti, jako je Polsko. Nejedná se přitom výhradně o problém Čechů, jde o vlastnost, která je typická pro menší hráče mezinárodní scény, kteří musí kompenzovat nedostatek moci politické, vojenské, často ekonomické, nebo i prestiže. Poslední dva nedostatky se přitom České republiky tolik netýkají. Česko je zaprvé díky turistické atraktivitě Prahy rozpoznatelná země, ani název země si světoví vůdci nepletou, jako tomu bylo v případě záměny Slovenska za Slovinsko u prezidenta George W. Bushe. Praha se začala vřeleji dívat na Iniciativu Trojmoří, když vznikl investiční fond a jeden ze strategických projektů (plavební kanál Dunaj-Odra-Labe) byl zapsán na společný seznam projektů, které mohou být v budoucnu financovány z tohoto nového finančního nástroje. Druhý příklad, který naznačuje, proč se Češi mohou odůvodněně ptát, nakolik seriozně k ním přistupuje polská strana, může být poměrně zvláštní fungování polského velvyslanectví v Praze, které v posledních letech spíše připomínalo „rekreační středisko“ než zastupitelský úřad, kde se intenzivně pracuje. Mým českým přátelům neuniklo, že až do konce roku 2017 byla šéfovou polské ambasády příbuzná komunistického politika Bolesława Bieruta, která do Prahy přijela těsně před odchodem do důchodu, [Ve skutečnosti byl Bolesław Bierut strýc manžela Grażyny Bernatowicz – Marka Bieruta] a poté ji vystřídala arabistka, [Ve skutečnosti íránistika], která byla po roce a půl odvolána. Minulost nebo vystudovaný obor by neměly být nejdůležitějším měřítkem hodnocení velvyslance, ale v českých očích tyto osoby nějak zvlášť nevynikly a enormní nasazení zbývajících diplomatických pracovníků bylo do značné míry promarněno.

Praha je bezpochyby krásné město, i ostatní regiony v České republice se vyznačují velkým půvabem, ale polsko-české vztahy vyžadují hodně zapojení, hodně kreativity. Obnovení nebo vytvoření prostředí a kruhů, kterým bude záležet na bližších vztazích s Polskem, není možné dosáhnout bez perfektně fungujícího polského velvyslanectví v Praze, vedeného lidmi plnými zápalu.

Kromě toho budou polské firmy, které podnikají v České republice, potřebovat stále větší podporu a přípravu podmínek pro nové společné investice. Je třeba zdůraznit, že i přes relativně slabé společenské vztahy, i přes nikoliv špatné, ale neúplně využité politické kontakty, je naše hospodářská spolupráce mimořádně intenzivní. ČR je po Německu druhým největším obchodním partnerem Polska a Varšava již roky dosahuje kladného výsledku vzájemné obchodní bilance. Zajímavé je, že tyto dobré hospodářské vztahy jsou výsledkem skutečnosti, že jak v případě polského podnikání v České republice, tak českých investic v Polsku v podstatě nedochází ke konkurenci. Český kapitál je přítomen v polském energetickém sektoru, zatímco PKN Orlen má velmi silnou pozici v České republice. Vedle Orlenu jsou zde PKO BP a PZU a desítky dalších společností. Jediné odvětví hospodářství, kde přetrvává náboj konkurenčního konfliktu, je potravinářský průmysl a zemědělství. Polské zemědělské produkty a potravinářské výrobky představují vážnou konkurenci, zejména pro takřka monopolistickou pozici, které na českém trhu dosáhl současný předseda vlády České republiky Andrej Babiš se svým holdingem Agrofert, který nadále, ač neformálně kontroluje. Před několika lety to byl právě on, kdo využil svého mediálního vlivu k rozpoutání mediální kampaně, útočící na dobrou pověst polských potravinářských výrobků, masivně kupovaných českými a slovenskými spotřebiteli. Babišova politika ve vztazích s Polskem je založena na pragmatismu, nikoli na názorové blízkosti. Může tomu nasvědčovat i skutečnost, že europoslanci za jeho hnutí ANO přistoupili do liberální politické skupiny Obnova Evropy a členkou Evropské komise je Věra Jourová, která u polských vládních kruhů nemá příliš dobré jméno. Navržení Jourové do Evropské komise a její program přiživování konfliktu s Budapeští a Varšavou má nepřímo za cíl odvrátit pozornost evropských politiků a úředníků od Babišových problémů s vypořádáním dotací EU.

Je velmi pravděpodobné, že po příštích volbách do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky v roce 2021 by mohla vzniknout vláda v jiné sestavě. Babišova strana – ANO si sice udržuje v průzkumech stále nejvyšší podporu, ale sociální demokraté, Babišovi koaliční partneři, a komunisté, kteří současnou vládu podporuji neformálně, mají již nějaký čas podporu pod pětiprocentní hranicí, která je podmínkou pro vstup do dolní komory. O vůdčí postavení v opozici soupeří liberálové z Pirátské strany a konzervativci z ODS, v čele s bývalým rektorem Masarykovy univerzity v Brně prof. Petrem Fialou, který se jako jeden z mála v České republice snažil zajímat a porozumět tomu, co se děje v Polsku. V nakladatelství, ve kterém je Petr Fiala členem správní rady, vycházely překlady knih profesorů Andrzeje Nowaka, Ryszarda Legutky a Zdzisława Krasnodębského. To vytváří příležitost k oživení a novému dynamismu polsko-českých vztahů, ale bude to vyžadovat přípravu komplexní nabídky z polské strany.

Věc, kterou si Polsko nemůže dovolit, je nadále ignorovat Českou republiku. Pokud dnes soustředíme velkou část našeho diplomatického úsilí na Iniciativu Trojmoří, jejíž úspěch může vést ke změně našeho politického postavení v regionu a zároveň posílení našeho postavení v transatlantických vztazích, pak je význam Prahy větší, než bychom si chtěli připustit. Budování vztahu na ose sever-jih vyžaduje vytvoření dobrých relací i s jedním ze dvou jižních sousedů, buď se Slovenskem nebo s Českou republikou. Přičemž navzdory všemu je Praha Polsku bližší než Bratislava, a navíc, pokud bude Česká republika hrát důležitou roli v polské politice, pak Slováci nebudou chtít být horším partnerem, ale opačně tento automatismus tak dobře fungovat nebude.

Klíčem k úspěchu Iniciativy Trojmoří jsou podle mého názoru dobré vztahy Polska s Českou republikou, Rumunskem a Chorvatskem. Chorvatsko je důležité jako spoluautor celého projektu a země, která svým jednáním ovlivňuje postoj Slovinska a částečně i Rakouska. Rumunsko znamená stále nevyužitou příležitost, je to země, která se necítí příliš dobře se svou přidělenou rolí outsidera Visegrádské skupiny, bez potvrzeného postavení plnohodnotného středoevropského partnera. Je to země, která dokáže přitom ovlivňovat a mobilizovat sousední Bulharsko. Na této mapě se však Česká republika jeví jako klíčový partner, jižní brána pro Polsko, země, s níž máme jedinečně intenzivní hospodářské vztahy, které si přímo žádají, aby byly paralelně posíleny a zlepšeny politické kontakty s širokou podporou pro budování společenských vazeb.

V příštím roce oslavíme třicáté výročí založení Visegrádské skupiny a také podepsání smlouvy mezi Českou a Slovenskou Federativní Republikou a Polskou republikou o dobrém sousedství, solidaritě a přátelské spolupráci. V preambuli se tehdy nevídaně objevilo zdůraznění významu solidarity mezi Polskem a tehdejším Československem. V preambuli smlouvy čteme o navázání na mnoholetou tradici přátelství, spojující oba státy a jejich národy a také o potřebě solidarity pro zajištění důstojného místa v Evropě svým národům“ [5]. Pravděpodobně neexistuje lepší příležitost, abychom pozvedli polsko-české vztahy na vyšší úroveň.

[1] S. Głębiński, Wspomnienia polityczne, Ośrodek Myśli Politycznej, Krakov 2017, s. 45-46.

[2] Viz: J. Hašek,O Podhalu, Galicji i … Piłsudzkim. Szkice nieznane, Oficyna Wydawnicza Przybylik, Varšava 2013

[[3] Centrum pro výzkum veřejného mínění, Sympatie české veřejnosti k některým zemím –listopad2019, https://cvvm.soc.cas.cz/media/com_form2content/documents/c2/a5069/f9/pm191213.pdf [21.11.2020]

[4] Všem zájemcům bych rád (v rámci sebereklamy) doporučil svojí publikaci : P. Bajda, Małe państwo europejskie na arenie międzynarodowej. Polityka zagraniczna Republiki Słowackiej w latach 1992-2016, Ośrodek Myśli Politycznej i Wydawnictwo Naukowe Uniwersytetu Kardynała Stefana Wyszyńskiego w Warszawie, Krakov-Varšava 2018.

[5] Smlouva mezi Českou a Slovenskou Federativní Republikou a Polskou republikou o dobrém sousedství, solidaritě a přátelské spolupráci. Sdělení č. 416/1992 Sb.

Toto je devátý z textů o českém konzervatismu, který loni vyšel v polském časopise Teologija Polityczna