Podmínil Donald Trump pomoc Ukrajině tím, že Kyjev začne vyšetřovat syna jeho demokratického vyzyvatele a bývalého Obamova viceprezidenta Joe Bidena? To se (snad) dozvíme záhy. Předsedkyně Sněmovny reprezentantů Nancy Pelosi ohlásila zahájení oficiálního vyšetřování pro účely impeachmentu prezidenta Donalda Trumpa (poněkud překvapivě aniž by bylo nejdříve na půdě Sněmovny o oficiálním zahájení hlasováno). Teď naplno rozjela sněmovní slyšení, na nichž postupně vypovídali (a nadále ještě i budou) lidé z Trumpova okolí, spojení s ukrajinskou kauzou.
Pro Demokraty je impeachment hrou “buď a nebo”. V případě neúspěchu si nanejvýš pravděpodobně zmaří jakékoli šance na úspěch v prezidentských volbách v roce 2020. Ale i na Trumpa může vylézt ledacos. Proces zatím ukazuje na pět nejpodstatnějších skutečností.
1. Ke quid pro quo (něco za něco) mezi Trumpem a Ukrajinou skutečně došlo
Podstatou celé kauzy je obvinění, že se Trump pokusil prostřednictvím svého blízkého okruhu (zejména osobního právníka Rudyho Giulianiho) podmínit poskytnutí americké pomoci Ukrajině vyšetřováním Joe a Huntera Bidenových a společnosti CrowdStrike, která měla na starosti vyšetřování hackerských útoků na servery Demokratické strany během voleb v roce 2016. Údajně odmítal pomoc poskytnout, dokud nebude ukrajinskou stranou vydáno prohlášení, že vyšetřování bylo zahájeno. Jde o vyšetřování společnosti Burisma, kde byl Biden junior členem správní rady. A Biden starší v roce 2016 údajně na Kyjev naléhal, aby byl zbaven funkce generální prokurátor Viktor Šokin pověřený dozorem.
Pokud Trump skutečně spáchal, z čeho je viněn, dopustil se jednak porušení volebního zákona, podle kterého nesmí v souvislosti s volbami kandidát přijímat “příspěvky nebo darování peněz nebo jiné hodnotné věci” (52 U.S. Code) a rovněž zneužití pravomocí. Trump se pokusil rozptýlit pochyby o vlastním jednání zveřejněním přepisu telefonického hovoru s ukrajinským prezidentem Zelenským, který měl prokázat, že o quid pro quo z Trumpovy strany nešlo. Přepis však více pochyb přinesl, než rozptýlil. Z textu samotného, byť se jeví jako vysoce podezřelý, nelze ještě dovodit tvrzené quid pro quo. Slova, užitá během zmíněného hovoru, mohly pro své závěry interpretovat a užít obě strany a jednoznačný závěr z něho není možné vyvodit. Následně však došlo ke zveřejnění přepisů zpráv mezi velvyslancem USA na Ukrajině Billem Taylorem, diplomatem Kurtem Volkerem a velvyslancem u EU Gordonem Sondlandem, které vzbuzují další pochyby. V nich Taylor označuje jako “šílené” “pozdržovat bezpečnostní pomoc kvůli pomoci s volební kampaní“, na což mu Sondland odpovídá (a tuto pasáž měl údajně Sondlandovi nadiktovat sám Trump), že “se mýlí ohledně prezidentových záměrů” a o žádné quid pro quo nejde.
Rozhodujícími se tak ukázaly být až dosavadní svědecké výpovědi před sněmovním výborem. Jako první svědčili Bill Taylor a diplomat z ministerstva zahraničí George Kent. Taylor vypověděl, že se doposud s ničím podobným nesetkal a že “jednou věcí je podmínit něčím schůzku v Bílém domě” (Trump odmítal uskutečnit schůzku se Zelenským, kterou dříve slíbil, což Ukrajinci věděli a nesli nelibě) ale “pozdržování finanční pomoci dává v sázku lidské životy”, zmínil poté další telefonát mezi Trumpem a Sondlandem, v němž se měl Trump dotazovat na průběh požadovaných vyšetřování. Taylor s Kentem dále vypověděli o kampani, vedené proti bývalé velvyslankyni na Ukrajině Marii Jovanovičové ze strany Trumpova nejbližšího okolí, jejímž důsledkem bylo její odvolání Trumpem z funkce v návaznosti na její údajné snahy zabránit Trumpovým snahám o vyšetřování Bidenových. V další výpovědi plukovník Alexander Vindman, přítomný Trumpovu telefonátu se Zelenským, prohlásil, že jím byl “znepokojen” a považoval ho za “nevhodný”. S převratnou výpovědí ale přišel až Gordon Sondland, dle něhož “všichni byli součástí smyčky” a “věděli, co dělají a proč”, od bývalého poradce pro národní bezpečnost Johna Boltona (také nesouhlasícího s Trumpovým telefonátem) až po Trumpa samotného. Trump mu pak “nikdy přímo neřekl”, že pomoc Ukrajině je vázána na vyšetřování, nicméně na základě všeho, co věděl, k tomuto závěru dospěl. Ze zmíněných výpovědí, známých informací a kontextu událostí vyplývá, že zde skutečně došlo k požadavku “něco za něco” a že Trump vedl dvojí zahraniční politiku-oficiální a skrytou, prostřednictvím Rudyho Giulianiho, který jednal skrze své ukrajinské kontakty, jenž nyní sami čelí trestnímu stíhání a u nichž se očekává svědectví před Kongresem. Trumpův argument tedy padl. Tím se dostáváme k bodu č. 2, tedy možné jiné obhajobě jednání osob kolem Trumpa a jeho samotného.
2. Trumpova jediná obrana: národní zájem
Quid pro quo se vskutku stalo. Otázka, která vyvstává je proto již jiná, a to “cui bono?”-v čí prospěch Trump skutečně jednal. Možnosti jsou dvě-první, že ve vlastním soukromém zájmu a s vidinou vlastních cílů, tj. získat potenciálně kompromitující informace proti svému soupeři v nadcházejících volbách a druhá, že jednal v zájmu USA a snažil se legitimně o prošetření možné korupce na Ukrajině. Pomoc Ukrajině byla schválena Kongresem, Trumpova pravomoc nad ní tak byla významně limitována a nemohl svévolně nařídit její pozastavení. Lze ho ovšem považovat za omluvitelné, pokud platí zmíněná druhá možnost. Ke quid pro quo dochází v mezinárodních vztazích běžně, Trump by se tak nijak nevymykal běžnému stylu diplomatických vyjednávání a zcela jistě by za to nemohl být podroben impeachmentu. To vše nicméně platí pouze pokud opravdu nejednal čistě ze soukromých pohnutek a čistě s vidinou vlastního zisku. Je tudíž třeba se ptát: Vzhledem k tomu, co víme o ukrajinské kauze, co víme o Trumpovi samotném a co vypověděli svědci před sněmovním výborem, lze věřit tomu, že Trump konal jako obhájce státních zájmů, usilující o spravedlnost a prověření potenciálních kriminálních aktivit, zahrnujících americké občany?
3. GOP předvádí chabou obhajobu
Republikáni se v drtivé většině semkli kolem svého prezidenta a rozhodli se Trumpa hájit a to i za někdy až velmi slabých argumentů a osvojení si Trumpovi rétoriky o “honu na čarodějnice”. Jedním ze způsobů, jak jsou Trumpovy kroky hájeny, je že “i kdyby byly nemorální a odsouzeníhodné, nejsou důvodem k impeachmentu”. Impeachment je ovšem politický, nikoli právní proces, byť mezi jeho důvody jsou i právně vymezené skutky. Původní význam klauzule o impeachmentu i jeho vnímání samotnými Otci zakladateli ale nesvědčí o tom, že pouze trestné činy jsou důvodem k impeachmentu. Jak poznamenává Alexander Hamilton, má jít o “určitou formu zrady veřejné důvěry”. Pokud se Trump byť jen pokusil o to, z čeho je obviňován, těžko bychom hledali lepší příklad “zrady veřejné důvěry”, než využívání své funkce hlavy státu k prosazování svých soukromých politických zájmů za užití vydírání, nehledě na to, že v tomto případě (za předpokladu, že je Trump vinen), došlo i k porušení zákona. Stejně tak tvrzení, že Ukrajinci netušili o quid pro quo má trhliny – v srpnu bylo pozdržení pomoci zveřejněno v médiích, ale jak svědčil Bill Taylor, v této době již o tom Ukrajinci nepochybně věděli a stěží si představit, že by si nevšimli pozastavení 400 milionů dolarů.
Namísto toho, aby se věnovali Trumpovi samotnému, se Republikáni konstantně točí okolo konspiračních teorií o společnosti CrowdStrike a okolo Joe Bidena, který měl být vzhledem k členství jeho syna v představenstvu ukrajinské společnosti Burisma ve střetu zájmů a zasahovat do vyšetřování této společnosti, kolem níž se objevila podezření z korupce. Jejich poukazování na to, že Joe Biden sám zařídil propuštění ukrajinského žalobce a hrozil pozastavením amerických peněz, ale není fakticky přesné. V daném případě šlo o ručení, s nímž tehdejší Obamova administrativa měla možnost nakládat, nehledě na to, že zmíněný žalobce byl pro korupci kritizován na Ukrajině i mezinárodní scéně z mnoha stran a ani nechtěl vyšetřovat záležitosti, které mají souviset s Hunterem Bidenem. George Kent poté ve svém svědectví uvedl, že “nejde o totéž” a zmíněný žalobce “podkopával americké protikorupční snahy na Ukrajině, financované i z peněz amerických daňových poplatníků”.
4. Demokraté si sami ztížili svou pozici
Fakt, že se Republikáni zatím chovají nepřístojně, neznamená, že Demokraté mají vyhráno. Volání po Trumpově impeachmentu i z malicherných důvodů zde z jejich strany bylo slyšet prakticky již od Trumpovy inaugurace. Nově vyvstalá kauza pro ně byla možností, jak skutečně k nástroji impeachmentu sáhnout, jakkoli obezřetní při tom musejí být. Současná situace je pro ně, stejně jako pro Trumpa, již součástí předvolební strategie pro rok 2020 a potřebují dostatek prostředků k tomu, aby tento krok před voliči obhájili a zejména mezi nezávislými rozptýlili pochyby, že jde jen o další projev roky trvající povolební frustrace z prohry v roce 2016. Pokud by se v posledních třech letech chovali racionálně, jejich pozice by nyní byla pevnější a disponovali by větší kredibilitou.
5. Impeachment pravděpodobně projde, zbavení úřadu nikoli
Vše prozatím svědčí o tom, že Demokraté dotáhnou impeachment do konce a ve Sněmovně ho díky většině hlasů protlačí. Na zbavení úřadu je ale třeba dokončení i druhé fáze v nyní republikány ovládaném Senátu. Ani ta není trestním řízením, každý Senátor posuzuje případ individuálně a není závazně stanoven důkazní standard, aby Trumpova vina musela být prokázána “nade vší pochyby” (beyond all reasonable doubt). Aby Republikáni takto blízko před volbami odstranili z úřadu vlastního prezidenta, bylo by zapotřebí takových důkazů, aby před veřejností nebylo možné obhájit hlasování proti. Za nynějšího stavu to tak nevypadá. Republikáni za to ovšem platí odklonem od tradice strany, stojící za Ústavou a slepě obhajují prezidenta, který – i pokud ustojí impeachment – bude stále osobou, která nemá k výkonu úřadu předpoklady.
Autor je studentem práv, publikuje na svém blogu
