(Překlad z německého originálu “Perspektiven der Familienpolitik nach der EU-Osterweiterung” vydaného ve Sborníku Internationales Jahr der Familie: 10 Jahre danach ze stejnojnemnné konference uskutečněné r. 2004)Vážené dámy a pánové,

nejprve mi dovolte, abych Vám poděkoval za příležitost zúčastnit se tohoto nesmírně zajímavého jednání o problematice, která dnes díky své závažnosti patří mezi obecně velmi sledovaná a diskutovaná témata. Jak všichni dobře víte, Evropa je dnes kontinentem, kterému akutně hrozí vyhynutí. Prognózy populačního vývoje jsou neúprosné: v případě udržení současné úrovně populačního vývoje by za několik století žilo na evropském kontinentu jen několik desítek milionů obyvatel. Nejde však jen o negativní demografický vývoj. Právě rodina, která zaujímá v hodnotovém žebříčku Evropanů již dlouhá desetiletí suverénně čelní pozice, je dnes ohrožena v celém její vnitřním fungování a ve výkonu jejích přirozených funkcí, jak reprodukčních, tak ekonomických a socializačních. Nejrůznější netradiční formy soužití se stále více stávají alternativou vůči životu v rodině. Právě v této chvíli se jeví jako nadmíru aktuální otázka: co by měla společnost, popřípadě stát, dělat pro udržení a podporu rodiny ve výkonu jejích přirozených funkcí, které jsou pro přežití společnosti nezbytné?

Jednotlivé evropské země si na tuto otázku odpovídají rozmanitým způsobem, a to v závislosti na jejich kulturně-hodnotových tradicích, modelech sociálního státu, náboženském dědictví a politickém směřování. Nehodlám zde v této chvíli hovořit o jednotlivých evropských modelech rodinné politiky, protože to není tématem této přednášky. Přesto lze shrnout, že pro západoevropské země je obecně charakteristická silná úcta k rodině a rodinnému životu a snaha o podporu rodiny v různých podobách. Tradice institucionalizované rodinné politiky v Německu sahá do 50. let, v některých dalších zemích je ještě delší. Právě v Německu či ve Francii je rodinná politika chápána jako skutečná podpora instituce rodiny jako takové, která se soustřeďuje na rozvoj přirozených funkcí rodiny. Naopak pro státy komunistického bloku byla dlouhá léta rodinná politika orientována pouze na populační a ekonomické cíle, tedy na zvýšení porodnosti a současně zvýšení zaměstnanosti rodičů. Výsledkem nebylo nic jiného, než naprosté podřízení veškerých prorodinných opatření cíli posílit reprodukční funkci rodiny a zcela elimitovat všechny její ostatní funkce.

Jako doklad cílenosti tohoto procesu mohou posloužit výňatky z materiálu, předloženého ještě r. 1989 komunistické vládě v Československu tamním Výzkumným ústavem práce a sociálního rozvoje. Tento materiál hovoří o následujících cílech státní populačně-rodinné politiky: „Osvobození domácnosti, tj. cíl zbavit (pracující) ženu starostí o chod domácnosti, ve velké míře o péči a výchovu dětí a umožnit jí plně se realizovat v práci“; „Institucionalizace péče o děti, tj. rozvoj institucí, které by zajistily jejich tělesný i duševní vývoj od nejmenšího věku.“ Tento cíl je vzápětí označen lapidárně jako „přenos socializačních funkcí rodiny z rodiny na školu a jiné instituce“; „Vymanění rodiny ze sítě příbuzenských (zvláště rodičovských) pout“; „Deekonomizace rodiny, tj. zbavení rodiny všech „výrobních“ funkcí v podmínkách omezeného rozvoje rodinných spotřebních funkcí“.

Paradoxním výsledkem totalitní politiky bylo naopak jisté posílení vnitřní rodinné soudržnosti a mezigenerační solidarity. Ve snaze utéci před všudypřítomností totalitní moci ve veřejném prostředí se řada lidí více uchylovala ke svému rodinnému zázemí. Přesto je pro dobu před rokem 1989 charakteristická silná ingerence státu do všech soukromých oblastí lidského života a jeho snaha omezit rodinu jen na její biologicko-reprodukční funkce. Rozvinutá infrastruktura služeb, jako byly jesle, prádelny, vývařovny a další zařízení ulehčující rodičům skloubit rodinu a zaměstnání tak postupně cíleně vytěsňovala rodinu pouze do pracovního světa.

Nesporným úspěchem byl populační růst v době totality. O roli, jakou v něm sehrála populační politika a jakou naopak uzavírání se mnoha lidí do rodinného života, se však dosud vede diskuse.

Po roce 1989 se východoevropské společnosti skokově přiblížily západoevropským modelům hospodářského systému a postupně přejímaly také některé kulturní modely, které podnítily zásadní změny v rodinném chování tamní populace, a to daleko rychleji než změny jejích hodnotových postojů vůči rodině (srov. Paloncyová 2002 a Fialová a kol. 2002, s. 13nn). V této souvislosti se hovoří o nástupu do fáze druhého demografického přechodu, který v České republice, ale také v dalších zemích střední a východní Evropy, probíhá s dvacetiletých zpožděním oproti západní Evropě. Jeho charakteristickými znaky je klesající plodnost, klesající sňatečnost, klesající úmrtnost a zároveň stoupající věk při prvním sňatku a prvním porodu. Zatímco tento fakt je sám o sobě nesporný díky demografickým průzkumům, panují rozdílné názory na jeho příčiny a na vzájemný vztah socioekonomických a hodnotově-kulturních faktorů majících vliv na tuto změnu. Tyto rozmanité názory pak také přirozeně vedly k vytváření různých přístupů k podpoře rodin ze strany veřejného sektoru. Za obecný znak modelů sociálních systémů v postkomunistických zemích je však považován jev tzv. „refamilisation“, jak jej nazývá britská profesorka Linda Hantrais. Je jím chápáno zvýšení závislosti člověka na tradičních rodinných vazbách ve srovnání s předchozí epochou, kdy se o život člověka staral po všech stránkách stát.

Přístupy k rodinné politice se v jednotlivých státech během 90. let vyvíjely v závislosti na hodnotově-politických přístupech, socioekonomických podmínkách a kulturních tradicích. Jednotícím prvek však bylo a dosud zůstává odmítnutí chápání rodinné politiky prizmatem populačních cílů státu. Tak například cílem československé rodinné politiky podle Scénáře sociální reformy z r. 1990 mělo být opuštění ryze populačního účelu rodinné politiky a zdůraznění nezastupitelnosti rodinných funkcí. Nová politická reprezentace také silně kritizovala komunistickou politiku zaměstnanosti žen, podle níž stát „neuváženě dospěli k nejvyšší zaměstnanosti žen v Evropě“. Požadovala naopak v rodinné oblasti opětovné uznání mateřské péče o dítě jako plnohodnotné formy zaměstnání.

Podobně se úvahy o rodinné politiky vyvíjely ve většině dalších států. Namísto populačních cílů byla jako priorita označena podpora rodiny jako společensky relevantního subjektu s nenahraditelnými funkcemi. Její konkrétní realizace se ovšem vyvíjela a dosud vyvíjí různorodým způsobem. V Polsku, Slovensku i Maďarsku je rodinná politika explicitní a vychází z priorit definovaných ve vládních koncepčních materiálech, které byly zpracována v 90. letech. Na Slovensku a v Polsku kromě toho vznikly rovněž souhrnné zprávy o rodině, které zachycují stav života rodin v těchto zemích. V těchto zemích jsou tedy kroky státu v oblasti podpory rodiny vedeny jednotně stanovenými cíly. Systém koordinace rodinné politiky se však liší: v Polsku existuje funkce vládního zmocněnce pro rodinu, na Slovensku a Maďarsku jsou touto agendou pověřena ministerstva práce a sociálních věcí.

Oproti ostatním sousedním státům postkomunistického bloku Česká republika dosud explicitní rodinnou politiku neměla. Rychlý odklon od totalitní populační politiky nebyl před slibné začátky doprovázen vytvořením nového systému podpory rodiny. Opatření na podporu rodiny byla vzájemně nekoordinovaná a omezená především na sféru sociální politiky. Teprve v posledních několika letech se zájem vlády o podporu rodiny zvyšuje v souvislosti s negativním populačním vývojem. Česká republika je dnes státem s druhou nejnižší porodností na světě. Vláda proto zpracovala Národní zprávu o rodině dosti kritizující stávající podobu podpory rodiny a zavázala se navrhnout koncepci státní rodinné politiky. Za tímto účelem byl vytvořen na ministerstvu práce a sociálních věcí odbor rodinné politiky.

Opatření rodinné politiky se dnes v České republice, stejně jako v sousedních zemích střední Evropy, soustřeďují zejména na oblast finanční podpory rodiny koncipované jako kompenzace strukturální bezohlednosti společnosti vůči rodině. Zatímco dříve byla tato podpora koncipována především adresně vůči chudým rodinám, v posledních letech se zvyšuje tendence k horizontální redistribuci od bezdětných lidí vůči rodinám s dětmi. Současně se přesouvá podpora ze sociálních dávek směrem k daňovým zvýhodněním. Na Slovensku a nyní i v České republice jsou zaváděna plošná zvýhodnění formou slevy z daně – jakési přídavky na děti. Současně je zaváděno také společná zdanění manželů.

Přesto je dosud finanční podpora rodiny poznamenána znevýhodněním rodin založených na manželství vůči nesezdaným párům s dětmi. Diskriminaci v této sféře konstatovala dokonce i Národní zpráva o rodině, na jejímž základě je zpracovávána koncepce rodinné politiky. Především pro nízkopříjmové rodiny je dnes finančně výhodnější žít v nesezdaných soužitích. To je podle demografů jedním z hlavních důvodů pro pokles sňatečnosti a následně porodnosti. Nejen s ohledem na stabilitu svazu, ale také z hlediska populačních cílů je proto podpora rodiny založené na manželství cílem státní rodinné politiky. Výchova a příprava mladých lidí k manželství je proto od letošního roku jedním z programů státní dotační politiky v České republice. Podpora této formy rodiny je ostatně prioritou rodinné politiky většiny zemí východní Evropy, jak vyplývá z jejich legislativních předpisů i koncepčních dokumentů.

V rámci finanční podpory rodiny je třeba zmínit diskuse, které se vedou o zvýhodnění rodičů pečujících o děti. Na jedné straně je v České republice debatováno zvýšení rodičovského příspěvku na úroveň minimální mzdy. Zatímco rodičovská dovolená je v České republice, stejně jako v dalších středoevropských zemích jedna z nejdelších na světě, výše rodičovského příspěvku se dosud nijak neblíží kompenzaci nákladů a ušlého zisku, které péčí o dítě vznikají. Podobně nepříznivá je také situace v penzijním systému, který znevýhodňuje rodiče pečující o děti ve výpočtu starobního důchodu.

Kromě finančních nástrojů se stále více prosazují také nefinanční opatření jako plnohodnotné formy rodinné politiky. Ta jsou realizována zejména v rámci podpory slučitelnosti rodiny a zaměstnání. Stát se snaží umožnovat snadný návrat rodičů na trh práce po ukončení rodičovské dovolené podporou rekvalifikací. Současně jsou podporovány částečné pracovní úvazky, flexibilní pracovní doba. Diskutováno je například zavedení práva na částečný úvazek po vzoru Rakouska.

Stát rovněž od r. 2000 umožnuje střídání rodičů na rodičovské dovolené a připravuje institut placené otcovské dovolené po narození dítěte. Přesto je však podpora slučitelnosti rodiny a zaměstnání v České republice i dalších zemích postkomunistického bloku musí zohledňovat zájem dítěte a přirozené funkce rodiny. Dědictví totalitní diktatury totiž nechává výrazně upamatovat na dřívější snahu státu o převzetí výchovných funkcí rodiny za účelem plné zaměstnanosti žen a mužů. Právě v tomto místě se nachází hranice mezi populační politikou, která je zaměřena na maximální eliminaci pečovatelských funkcí rodiny, a politikou rodinnou, která je vedena zájmem o usnadnění plnění těchto funkcí. Spíše než o podporu zaměstnanosti obou rodičů hned po narození dítěte je podpora směřována na ocenění domácí péče o dítě v raném věku.

S touto problematikou souvisí zejména otázka prorodinných služeb. Zatímco v některých západoevropských zemích je podporován vznik zařízení kolektivní péče o děti – jeslí – právě v rámci podpory sl učitelnosti rodiny a zaměstnání, v zemích postkomunistického bloku je tendence opačná. V České republice, ale i některých dalších zemích, je státem podporován zánik jeslí s ohledem na zájem dítěte na domácí péči do tří let věku. V této souvislosti jsme také skeptičtí vůči plánu lisabonského procesu zvýšit počet dětí do 3 let v jeslích na 30%. Díky dlouholetým zkušenostem pediatrů a dětských psychologů s touto formou péče není tento model podporován. Větší pozornost je věnována netradičním formám individuální péče o děti a také rozvoji některých specifických typů služeb, jako jsou například centra pro setkávání matek na rodičovské dovolené.
Rezervovaný přístup k systémům kolektivní péče o děti do 3 let věku není v žádném případě výrazem negativního přístupu k problematice slučitelnosti rodiny a zaměstnání. Tato problematika je však řešena pomocí jiných legislativních nástrojů, jak již bylo řečeno. Ve starších věkových kategoriích dětí je naopak podporováno začlenění do kolektivu, zejména podporou mateřských škol. Od příštího roku bude všem dětem hrazen dokonce 5. rok mateřské školy státem.

Vážené dámy a pánové,

dovolte mi, abych se nyní vrátil ke svému hlavnímu tématu, kterým je budoucnost rodinné politiky po vstupu do Evropské unie. Domnívám se, že samotný vstup do Unie se strategií rodinné politiky v jednotlivých členských státech bezprostředně nedotkne. Rodinná politika nepatří dosud mezi společně sdílené kompetence, a to s ohledem na rozmanité kulturní vlivy, tradice, sociální situaci a odlišné náhledy na podobu a cíle podpory rodiny. Přes některá opatření ve sféře evropské sociální politiky, zvláště v legislativních normách volného trhu a azylu a imigrace nelze hovořit o evropské rodinné politice. Vzhledem k odlišným náhledům na samotný pojem rodiny lze sotva očekávat v této věci změnu.
Přesto jsem přesvědčen, že rozšíření Evropské unie bude mít vliv na diskuse o reformách rodinné politiky v jednotlivých členských státech. Specifická zkušenost východoevropských zemí s totalitní populační politikou může být poučná pro západoevropské modely rodinné politiky. Naopak země střední a východní Evropy se mohou nechat více inpirovat fungujícími systémy podpory rodiny v západní Evropě. Je však nutno relfektovat odlišné kulturní modely v rámci Evropy, které znemožňují nalezení jedotných mechanismů podpory rodiny. Není tajemstvím, že skandinávský model rodinné politiky je málo akceptovatelný v zemích střední Evropy se zcela odlišnými socioekonomickými faktory. Podobně je tomu také s liberálním modelem anglosaského světa. Naopak daleko blíže k našemu prostředí má právě německý systém založený na institucionálním chápání rodiny jako organického celku.

Na druhé straně lze hovořit o některých společných východiscích rodinné politiky, které by měly být společné bez ohledu na etické imperativy v jednotlivých kulturních prostředích. Souhrnným východiskem by mělo být uvědomění si, že rodina je sociální skupinou relevantní pro společnost i stát. Veřejný zájem na podpoře rodiny se ve chvíli strukturálního znevýhodnění rodinného života oproti jiným formám života stává přirozeným podnětem pro vytváření rodinné politiky. Nehledě na relativně velkou rozmanitost definic tohoto pojmu, který vychází ze sociologie rodiny, lze rodinnou politiku chápat jako soubor činností a opatření státu (resp. orgánů veřejné moci), která vědomě směřují k uznání a podpoře výkonu rodinných funkcí ve společnosti včetně finanční i nefinanční kompenzace nákladů na ně vynaložených, a to při současném vymezení sociálních forem, na něž se tato opatření vztahují. Tato opatření nelze ohraničovat pouze dimensí populační nebo sociální politiky. Populační politika se totiž vztahuje pouze k reprodukční funkci, zatímco sociálněpolitická opatření nejsou primárně zaměřena na institucionální podporu rodiny, ale na podporu konkrétních rodin a jejich členů ve stavu sociální nouze. Rodinnou politiku lze proto chápat jako komplexní systém podpory rodin nesměřující k upřednostnění jedné z jejich funkcí (např. populační), ale k posílení schopnosti rodin plnit všechny své přirozené funkce a dále je rozvíjet. Toto vymezení by mělo platit v celé Evropě a může být i základem opatření ve sféře evropské sociální politiky na podporu rodiny.

Dlouhodobým celospolečenským cílem rodinné politiky je institucionální podpora zdravé funkční rodiny a podpora zakládání rodin. Konkrétní vymezení hlavních podporovaných funkcí rodiny se však liší v závislosti na socioekonomických a populačních faktorech a na kulturně-civilizačních poměrech. Zejména populační dimense rodinné politiky je výrazně závislá na vnějších proměnných. V případě zemí se vzrůstající populací se prorodinná opatření soustřeďují především na podporu tvorby lidského kapitálu v přirozeném rodinném prostředí, v zemích se snižující se populací je rodinná politika stále více motivována snahou o propopulační opatření a zaměřuje se především na generativní funkci rodiny.

Právě ohled na přirozené funkce rodiny a jejich význam pro společnost je trvalým východiskem státní politiky ve vztahu k rodinám. Jejím cílem by mělo být vytvoření takového prostředí, v němž nebude rodinný život znevýhodněn oproti ostatním formám života, a v němž zároveň budou existovat podmínky pro kvalitní výkon rodinných funkcí v jejich přirozeném prostředí. Ve chvíli, kdy výkon rodinných funkcí není kompenzován bezprostředně jejich objektem – dítětem, je třeba, aby stát reprezentující společnost v této chvíli přejal roli tohoto kompenzačního, resp. odměňujícího elementu, neboť právě stát je v postindustriální době tím, kdo nejvíce těží z přirozených funkcí rodiny. Proto je také zapotřebí, aby kromě sociální a mezigenerační solidarity existovala a byla legislativně a institucionálně upravena také solidarita bezdětných skupin obyvatel s rodinami, která je sama o sobě podmínkou pro jakoukoli rodinnou politiku.

Charakteristickým prvkem rodinné politiky je průřezovost její agendy, která zasahuje do všech polí sociální politiky a do celé řady dalších politických oblastí. Zejména se přitom jedná o politiku daňovou, vzdělávací, zdravotní, bytovou, dopravní, azylovou a imigrační a v neposlední řadě také o komplex nástrojů regionální a komunální politiky. Všechny tyto politiky bezprostředně ovlivňují život rodin a jejich opatření lze současně přizpůsobovat potřebám rodiny.

Každá ucelená rodinná politika se musí opírat o určitá ideová a etická východiska pevně určená na jedné straně hodnotami sdílenými kulturně-civilizačním prostorem, v němž se aplikuje, na druhé straně pak i konkrétním postojem politické reprezentace. Prve zmíněná hodnotově-kulturně implikovaná etická kritéria jsou trvalým základem pro jednání složek státní správy, samosprávy i občanské společnosti ve sféře rodiny. Vedle specifických zdrojů odlišných v evropských regionech je spojujícím článkem tradice evropského humanismu a úcty k člověku, lidské důstojnosti a svobody, tradice sociální a mezigenerační solidarity a v neposlední řadě také dědictví křesťanského pojetí rodiny jako základního článku společnosti. Konkrétní přístupy vycházející z těchto nadčasových hodnotových kořenů se pochopitelně v čase proměňují v závislosti na různých socioekonomických a kulturních faktorech. Ve dvacátém století se pod vlivem státně-kolektivistického a zároveň kulturně-individualistického vnímání sociální reality výrazně transformovala také role obecných etických východisek při formování opatření státu v oblasti rodiny. Tyto změny zasáhly politický přístup k rodinné politice, v němž se prosadil individualizující a atomizující přístup zaměřený na jednotlivce. Právě vymezení cílových skupin je však úkolem, který musí řešit jednotlivé evropské státy citlivě s ohledem na své socioekonomické podmínky.

Vážené dámy a pánové,

Skutečnost, že rodinná politika je ze své podstaty založena na intervenci veřejné moci do soukromého prostoru, vede nezbytně k otázce po legitimitě takového zasahování do života rodiny. Finanční i nefinanční podpora rodiny je často nástrojem k ovlivnění určitých rozhodnutí v této nanejvýš privátní sféře. Proto je někdy předmětem jistého odmítání, které je typické pro anglosaské prostředím, ale je rovněž častým argumentem pro negativní přístup k rodinné politice v nových členských zemích EU. Přesto je podle většinového mínění odrážejícího se v jednotlivých přístupech rodinné politiky v Evropě možné skloubit princip podpory rodiny s principem respektování její autonomie a soběstačnosti. Přitom je kladen důraz zejména na „ochranu“ rodiny, posilování její soběstačnosti kompenzací některých nákladů a vytvoření prostoru pro maximální míru svobody v rozhodnutích o záležitostech rodinného života. Přínos rodiny vůči společnosti spočívá právě v autonomním výkonu přirozených funkcí rodiny v normálním rodinném prostředí. Jakákoli forma podpory by proto neměla vytvářet pouto závislosti rodiny na státu, ale naopak posilovat soběstačnost a nezávislost rodiny. Právě v tomto momentu spočívá také odlišnost rodinné politiky od politiky výhradně populační, která je opačným extrémem ve srovnání s uvedeným odmítáním rodinné politiky.

Nadměrná ingerence státu do sféry rodiny by narušovala autonomii rodiny a byla by kontradiktorní vůči principům rodinné politiky. Na rodině tak musí setrvávat hlavní zodpovědnost za výchovu dětí a formu jejího provedení, stejně jako za volbu poměru mezi výdělečnou činností a individuální domácí péčí o dítě. Stát však poskytuje prostor pro umožnění svobodné volby rodičů v různých situacích a přesto, že může vyjadřovat určité preference, neměl by do této svobodné volby zasahovat.

Autonomie rodiny neznamená pochopitelně nezávislost na legislativních normách jakožto obecném rámci vymezujícím prostor svobody. Stát proto musí zakročit ve chvíli porušování zákona v rodinách, např. v případě domácího násilí nebo týrání dětí. Rodinná politika je však především politikou podpory instituce rodiny jako takové, nikoli jejích jednotlivých členů. Proto klade důraz na udržování a posilování vnitřní soudržnosti rodin, včetně mezigeneračních vazeb a rodičovského vlivu. Právě tendence vedoucí k oslabování této soudržnosti a k posilování vnitrogeneračních vztahů mezi vrstevníky v neprospěch vztahů mezigeneračních jsou z pohledu života rodin destruktivní. Naopak soběstačná rodina je předpokladem trvale se rozvíjející občanské společnosti nezbytné pro existenci demokratického zřízení.

Děkuji Vám za pozornost