Polské vlastenectví je založeno na symbolech a dějinách, zatímco to české se projevuje láskou k místu a široce chápanému životnímu stylu. Pro Čechy znamenají tyto pojmy určitý druh svátosti a proto jejich skutečné nebo domnělé ohrožení vyvolává okamžitou reakci. Vůbec si nejsem jistý, která z těchto dvou verzí vlastenectví je mocnější, hlouběji zakořeněná a odolnější – říká Maciej Ruczaj, politolog a ředitel Polského institutu v Praze pro „Politickou teologii na každý týden“: „Tradice – současnost – konzervatismus. Česká perspektiva “.

Karol Grabias (Teologia Polityczna): Polský institut v Praze uskutečnil několik velkých vzdělávacích kampaní, které měly za účel zprostředkovat Čechům více znalostí o Polácích, například informační kampaň o polském odboji během druhé světové války. Jak hodnotíte úroveň znalostí dějin Polska u našich sousedů?

Maciej Ruczaj (Polský institut v Praze): předávání znalostí o Polsku Čechům patří k našim hlavním úkolům. Historie je jedním z hlavních zdrojů jak příznivých asociací, tak záporných stereotypů o Polsku a Polácích. Právě proto patří historie mezi hlavní oblasti činnosti Polského institutu v Praze.  Vědí toho Češi  o Polsku hodně? Určitě mnohem víc než národy, které žijí na západ od nás. Nejde samozřejmě o hluboké znalosti, spíše o určitý soubor asociací – a je potřeba říci, že mnoho z nich by nám mělo lichotit. „Poláci jsou hrdý národ“ – zní velmi často formulovaný stereotyp. Je v něm slyšet jak ozvěna Varšavského povstání, tak pojem „Solidarność“ (Češi velmi rádi vyslovují toto slovo v polštině). Snad je zde ještě i ozvěna Sienkiewiczových knih, které stály v knihovně u prarodičů. Na druhé straně v souboru „základních znalostí o Polsku“ najdete i „polský antisemitismus“ a „náboženský fanatismus“. V takových případech je nutná práce od základu – například poukazování, že dějiny polských Židů znamenají tisíc let soužití, nejen holocaust. Příznivý trend posledních let, který se snažíme sledovat, je slábnutí negativních stereotypů, které byly odrazem rozšíření rusko-sovětského historického narativu: příběhy o bitvě u Varšavy 1920 nebo 17. září 1939 jsou dnes přijímány lépe než před několika lety, přispívá k tomu samozřejmě i skutečnost, že rovněž Češi se v poslední době dostali do několika historických sporů s Moskvou. Bitvu o tuto konkrétní část české historické paměti se nám daří spíše vyhrávat.

Ve zprávách z činnosti Polského institutu v Praze lze dohledat informaci, že navazujete na tradice kulturního atašé Velvyslanectví Polské republiky ve 20. letech 20. století. Jak tehdy, před válkou, vypadaly polsko-české vztahy?

V meziválečném období byly vztahy mezi samostatným Polskem a Československem velmi napjaté, a to nejen kvůli konfliktu o Zaolší. Zakladatel Československa Tomáš Garrigue Masaryk vnímal polský étos jako určitý protiklad k „české myšlence“: romantismus versus pozitivismus, srdce versus rozum, barokní pověra versus osvícenství, šlechta versus selský stav a měšťanstvo. Jeho vize našich národů byla založena právě na takovém dualismu. Ale na druhé straně, na úrovni kulturních a mezilidských kontaktů jsme si byli často mnohem bližší, než během vynuceného přátelství komunistické doby: uskupení polských básníků Skamander, Karol Szymanowski a mnoho dalších – jejich biografie a umělecké dráhy nesou zřetelné české stopy.

Změnilo se od oné doby významným způsobem naše vzájemné vnímání? Především mě zajímá to, jakým způsobem přemýšlíme o sobě v rámci společné, i když možná do jisté míry odlišně prožité zkušenosti období komunismu.

I když to tak zdánlivě nevypadalo, komunismus naopak přispěl k vystupňování, nikoliv potlačení česko-polského antagonismu. Na jedné straně je zde účast vojáků s polskou orlicí na čepicích při invazi do Československa v roce 1968, na druhé straně – použiji moderní termín „hejty“ – hnusná vlna nenávistných komentářů proti Polsku a Polákům, která se od podzimu 1980 valila z českých režimních médií. Měla to být obrana proti „moru z Polska“. Právě tehdy došlo k posílení některých českých stereotypů o Polácích, které dodnes přetrvávají.

Přitom ve stejnou dobu, kdy naše vzájemné vztahy dosáhly dno nejhlubší propasti, se rodí rovněž nová naděje. Symbolicky lze tento zlomový okamžik umístit mezi dny 7. a 8. září 1968: 7. září v Jičíně (městě Rumcajse) střílí opilý polský voják ze samopalu a zabíjí náhodné kolemjdoucí. 8. září se na stadionu desetiletí ve Varšavě upálil Ryszard Siwiec, mimo jiné na protest proti invazi. Od tohoto okamžiku začíná nová kapitola polsko-českých vztahů, ve které se zkušenost komunistického zotročení, trauma z toho, že jsme se stali nástrojem totalitního státu, stává výchozím bodem pro spolupráci, platformou pro vzájemné porozumění. Právě mezi Poláky a Čechy se zrodila první mezinárodní opoziční organizace ve východním bloku, tj. Polsko-československá solidarita. To je ten základ, na kterém bylo možné nově budovat střední Evropu po roce 1989.

Naše obvyklá představa o Češích je taková, že je to národ, který tolik nevnímá potřebu pěstování historické paměti, jako my v Polsku. Co si o tom myslíte Vy, který máte možnost pozorovat naše sousedy po mnoho let? Skutečně je to tak, je méně posvátný přístup k minulosti něčím, co je podstatným prvkem české identity?

Toto je všeobecně rozšířený názor. Skutečně, Češi vnímají Poláky jako národ více „ponořený“ do své historie. Přitom takové konstatování má často příznivý podtón. Mnozí Češi poukazují na to, že Polákům více záleží na paměti, více uctívají hrdiny, mají lepší muzea… přitom oni sami – někdy můžete mít dokonce dojem, že vědomě – „zapomínají“ na vynikající osobnosti svých vlastních dějin. Místo legionářů, kteří ovládali polovinu Sibiře, spíše zvolí Švejka, který se distancuje od všech autorit a všech hodnot, převyšujících potřebu nacpat si břicho. Specifická česká obava ze sklouznutí do patosu je při rozhovorech o minulosti velmi výrazná. I když mám dojem, že v posledních letech dochází v tomto ohledu ke změně, že čím je vzdálenější období komunismu a s tím související morální kocovina, tím větší je potřeba a ochota připomínat si povznášející příběhy z vlastních dějin. Dobrým příkladem jsou hromadné oslavy sametové revoluce, pořádané svépomocí – zdola. Nebo nedávná kampaň, připomínající oběť komunistické justiční vraždy Dr. Miladu Horákovou: po celé Praze se objevily obrovské černé transparenty s fotografií Milady Horákové a nápisem „zavražděná komunisty“.

Zároveň – ve srovnání s Polskem – jde obvykle o „uctívání hrdinů“, které má střídmější podobu. Jako například památník Jana Palacha před Národním muzeem, o jehož existenci většina turistů ani neví, dokonce když stojí přímo u něj… Češi rádi vyvodí z polské tendence chlubit se národními symboly a pořádat komunitní rituály závěr o „polském nacionalismu“, od kterého oni sami jsou údajně osvobozeni.

V českém případě to však neznamená, že neexistuje vztah ke své vlastní komunitě, a to ani v té části společnosti, která stále nevidí potřebu připomínat si hrdiny minulosti. České vlastenectví má prostě jiné prameny. Polské vlastenectví je založeno na symbolech a dějinách, zatímco to české se projevuje láskou k místu a široce chápanému životnímu stylu. Pro Čechy znamenají tyto pojmy svého druhu svátosti a proto jejich skutečné, nebo domnělé ohrožení vyvolává okamžitou reakci. Tak, jak to bylo v případě migrační krize. Po mnoha letech zprostředkovávání mezi těmito dvěma světy si vůbec nejsem jistý, která z těchto dvou verzí vlastenectví je mocnější, hlouběji zakořeněná a odolnější.

Tématem tohoto čísla „Politické teologie na každý týden“ je český konzervatismus. Jak byste v několika větách formuloval hlavní rozdíl mezi přístupem českých a polských konzervativců?

Myslím si, že klíčový je zde přístup k státní suverenitě, k tomu, čemu my Poláci říkáme „nezávislost“ a co pro Čechy není úplně jasný pojem. Jednou jsem slyšel od skutečného českého konzervativního politika větu, která mě donutila se nad tím zamyslet. Řekl totiž, že v Bruselu nemá rád spolupráci s Poláky na ideologických otázkách, protože když si Poláci mají vybrat mezi hodnotami a polskými zájmy, vždy si nakonec vyberou ty druhé. Něco na tom je. České konzervativní myšlení není tolik spojeno s myšlenkou národní suverenity. Česká státnost, koruna sv. Václava, přetrvávala v neměnné podobě i v období Habsburského mocnářství. I Moskvě podřízení komunističtí prezidenti vládli zemi z Pražského hradu, královského sídla. Polská zkušenost naopak odráží rovnici, ve které se ztráta nezávislosti rovná existenciální hrozbě neexistence národa. Proto je suverenita, samotné přežití nezávislého politického společenství, podmínkou pro všechno ostatní.

Toto je druhý z textů o českém konzervatismu, který loni vyšel v polském časopise Teologija Polityczna