William R. Mattox Jr. je politickým analytikem, který pracuje pro Family Research Council (Rada pro výzkum rodiny) a zaměřuje se na rodinné a pracovní otázky. Žije ve Washingtonu, D.C., se svou ženou a dvěma dětmi.

Z anglického originálu “The Parent Trap” publikovaného v časopisu Policy Review č. 55, Winter 1991, s. 6-13,

přeložil Karel Pala ml.

            Prvořadým problémem, před kterým se ocitají dnešní americké děti, není na rozdíl od tvrzení jejich profesionálních zastánců ve Washingtonu nedostatek dětských center denní péče, dotovaných z veřejných prostředků, programů týkajících se výživy nebo mimoškolní péče o děti s oběma zaměstnanými rodiči. Dokonce to není ani ekonomická chudoba, ačkoliv dvacet procent amerických dětí žije pod její oficiální hranicí. Největším problémem amerických dětí je deficit jiného druhu – a ten je přinejmenším tak závažný jako deficit obchodní či rozpočtový. Jejich největším současným problémem je nedostatek času a pozornosti ze strany vlastních rodičů.

            Podle údajů, které shromáždil na základě informací z osobních diářů sociolog John Robinson z Marylandské univerzity, stráví dnes rodiče se svými dětmi o čtyřicet procent méně času než v roce 1965. Tehdy se rodiče věnovali svým dětem v průměru asi třicet hodin týdně. Do roku 1985 klesla tato interakce na pouhých sedmnáct hodin týdně. Tento neuvěřitelný pokles lze připsat na vrub zvětšujícímu se počtu neúplných rodin i celkovému počtu hodin, které oba manželé v úplných rodinách věnují placenému zaměstnání. Skutečná pro-dětská politika by proto měla spíše bojovat s kulturními a politickými silami, skrývajícími se za těmito nepříznivými trendy, než nahrazovat rodinu vládním programem.

            Tuto skutečnost si uvědomuje vzrůstající počet vzdělaných lidí i politických analytiků. V dnešní době již nejsou zájmy rodiny hájící konzervativci jedinými, kdo zdůrazňují její primární roli.

            “Vláda, bez ohledu na svou efektivnost, důležitost a nezbytnost, nemůže nikdy, nikdy nahradit pevné rodiny,” píše David Blankenhorn, prezident Institutu pro americké hodnoty (The Institute for American Values). “Chceme-li znovu investovat peníze a posílit rodiny, musí to být právě jejich prostřednictvím a nikoli pomocí vládních programů, které jsou náhradou za to, co chápeme jako selhání rodiny.”

            Ve zprávě z roku 1990, která tvoří jistý mezník v této oblasti, dávají William Galston a Elaine Ciulla Kamarcková z Institutu progresívní politiky (The Progressive Policy Institute) znovu zaznít obdobnému stanovisku:

“Vláda není za žádných podmínek schopná poskytnout takový druh rodinné péče, jakou vyžadují především malé děti. Ani se všemi penězi na světě nemohou vládní programy vštípit dětem sebeúctu, dobré studijní návyky, pokročilé jazykové dovednosti nebo zdravé morální zásady s takovou účinností, jako dobré rodiny… Vláda nikdy nebude mít zdroje ani schopnosti nahradit to, co děti ztratí, přijdou-li o pečující rodinné zázemí. To znamená, že jádrem veřejné politiky by mělo být hledání způsobů, jak vytvářet stabilní rodiny, nikoliv jejich nahrazování.”

            Přestože si stále více lidí uvědomuje, jak bytostně je rodina důležitá, lpí někteří profesionální zastánci dětí neustále na federálních programech. První předloha zprávy, která má být vydána letos na jaře Národní komisí pro péči o děti (National Commission on Children), jež je podporována oběma politickými stranami, naznačuje, že komise zřejmě považuje děti za nedostatečně financovanou třídu klientů zaopatřovacího státu a nikoliv za individuální, specifické lidské osoby, jejichž blahu nejlépe poslouží to, že budou vyrůstat ve stabilních rodinách. Navíc je pravděpodobné, že komise bude naléhat na zákonodárce, aby vytvořili a rozšířili vládní programy, které převezmou funkce rodiny a které budou od rodičů vyžadovat, aby trávili více času výdělečnou činností a obstarávali tak dostatečné množství peněz na daně, z nichž jsou tyto programy financovány.

            To však není to nejlepší řešení, jak přispět k blahu amerických dětí. Chtějí-li politikové budoucí generaci opravdu pomoci, měli by uplatňovat důslednější rodinnou politiku. Musí si uvědomit, že i když vláda nemůže násilím donutit Američany, aby se stali dobrými rodiči, může přesto prosazovat takovou politiku, která rodičům usnadní možnost dávat svým dětem více z čím dál tím vzácnějšího zboží – svého času.

Rodiny na rychlodráze

            Dnešní americká rodina se vaří ve vlastní šťávě časové tísně. “Na rychlodráze manželství se dvěma kariérami, uprostřed riskující a hektické společnosti, je právě čas tím nejvíce nedostatkovým zbožím, dodávaným pouze na příděl,” podotýká novinářka Suzanne Fieldová. Proto je denní časový rozvrh dnešní rodiny tak náročný a složitý.

            “Denní rodinný rozvrh představuje stále komplikovanější způsob, jak zacházet s časem. Všechno je naplánováno na minutu přesně a rozvrženo tak, aby každý dílek tohoto plánu zapadl ve správnou chvíli do správného místa,” říká Barbara Dafoe Whiteheadová, sociální historička, pracující na rozsáhlém výzkumu organizace rodinného času. “Ztratí-li se bota, nechce-li naskočit studený motor u automobilu, vykoná-li dítě svoji potřebu do plenek bezprostředně poté, co bylo oblečeno do zimní kombinézy nebo protáhne-li se pracovní schůze, může se celý složitý denní plán zbortit a rozsypat.”

            Rodiče používají různou strategii k tomu, jak rozvrhnout čas, aby vyhověli požadavkům svého zaměstnání i zodpovědnosti za své děti. Asi v jedné třetině všech rodin se dvěma příjmy – polovina z nich má děti v předškolním věku – pracují manželé střídavě na směny, aby tak získali čas, ve kterém se o dítě stará alespoň jeden z rodičů. Nejrozšířenější rodinný model je ten, v němž otec pracuje na plný úvazek přes den a matka pracuje na část úvazku o večerech nebo víkendech.

            Další rodiny se dvěma příjmy pracují střídavě na směny. Často tento postup volí rodiče s dětmi ve školním věku, aby na ně měl v mimoškolní době čas alespoň jeden z nich. Častým zjevem je též plná zaměstnanost rodičů ve stejnou dobu. Vyskytuje se převážně tam, kde rodiče mají silnou vazbu na svou kariéru nebo kde omezené pracovní příležitosti skýtají málo jiných alternativ.

            Pracuje-li otec na plný a matka na částečný úvazek nebo pracují-li na plný úvazek oba současně, pak mají na své děti podstatně méně času než tradiční rodina, v níž pracuje jen muž a žena se stará pouze o domácnost. (Samozřejmě existují také tradiční rodiny, které trpí otcovou nepřítomností díky náročnému zaměstnání jediného živitele rodiny.) Tento rozpor se nejvíce projevuje v tom, kolik času dětem věnuje matka. Výzkum provedený na Virginské univerzitě sociology Stevenem Nockem a Paulem Williamem Kingstonem ukazuje, že zaměstnané matky předškolních dětí s nimi stráví o polovinu méně času než matky v domácnosti. Někteří poukazují na to, že zaměstnané matky tráví více svého volného času velmi kvalitní hrou, bezprostředně zaměřenou na dítě, jako je např. hra s panenkami, procházka v parku nebo četba velmi dobré dětské knihy. Avšak Nock s Kingstonem neshledávají, že by tomu tak bylo.

            Čas, který věnují svým dětem otcové, také “trpí”. Jedna studie zjistila, že otcové z rodin se dvěma příjmy tráví se svými malými dětmi méně času než otcové v rodinách s jedním příjmem. Příčina spočívá v tom, že pracující matky, vedené pocitem viny, “v podstatě vytlačí otce z cesty v úporné snaze, aby svým dětem alespoň v závěru dne mohly věnovat trochu času”. Mimo to, manželé s předškolními dětmi, kteří pracují souběžně na plný úvazek, čím dál více využívají programů denní péče v dětských centrech. Tato skutečnost znepokojuje mnoho odborníků, kteří se zabývají rozvojem dítěte. Burton White z Harvardské univerzity se domnívá, že centra denní péče jsou špatně vybavená na to, aby mohla poskytovat “velké dávky lásky na objednávku”, tolik potřebné pro zdravý vývoj dětí. A Bryna Siegalová ze Stanfordské univerzity podotýká, že děti umístěné do center denní péče v raném věku mají sklon k větší konformitě a závislosti na svých vrstevnících než ostatní.

Bez partnera

            Časová tíseň bývá skličující zejména pro osamělé rodiče a především pak může mít zhoubný vliv na jejich děti. Dostává se jim obvykle méně rodičovské pozornosti, citu a dohledu než jejich vrstevníkům z úplných rodin. Nejen že je jeden z rodičů trvale nepřítomen (výzkumy sociologa Franka Furstenberga ukazují, že tři čtvrtiny dětí z rozvedených rodin se stýkají se svými otci méně než dvakrát měsíčně), ale druhý rodič je přímo zahlcen povinnostmi a starostmi o obživu a domácnost. Robinsonovy údaje skutečně ukazují, že osamělé matky věnují na základní péči o dítě jako je oblékání, jídlo, doprava autem, povídání si, hraní nebo pomoc s domácími úkoly v průměru o třetinu méně času než matky vdané.

            Kromě toho mají děti s jedním rodičem velmi nepravidelný časový rozvrh. Jedna studie ukázala, že předškolní děti, žijící pouze s matkou, spí v noci průměrně o dvě hodiny méně než jejich vrstevníci z úplných rodin. Je to částečně proto, že uspěchané matky stěží zvládnou dodržet pevný řád při jejich ukládání k spánku.

            Tento nedostatek řádu v domácnosti a málo předvídatelná náplň dne působí na rozvoj dítěte negativně. Psycholog John Guidubaldi píše: “Nelze se vyhnout závěrům, že děti potřebují určitý řád. Rozvedená domácnost bývá však často chaotickým místem.”

            Časový deficit v domácnostech s jedním rodičem je umocněn ničivým emocionálním účinkem rozvodu na děti. Srovnáme-li situaci dětí z rozvedených rodin se situací jejich vrstevníků z rodin úplných, není se co divit, že děti s jedním rodičem dosahují nižšího stupně všeobecného vzdělání, trpí více depresemi, stresem, úzkostí a jsou agresivnější. Častěji se u nich vyskytuje psychické onemocnění, užívání drog, kriminalita, členství v pouličních partách a jiné psychické i citové poruchy a problémy v chování.

Hlad po rodičovské pozornosti

            V časovém rozvrhu rodičů jsou děti nejen opomíjeny. Život dnešní rodiny, odehrávající se v rychlém tempu, narušuje další aspekty toho, co sociolog David Popenoe z Rutgers University označuje jako “pravděpodobně ideální prostředí pro výchovu dětí”:

“Jedná se o poměrně velkou rodinu, která dělá mnoho věcí společně a má mnoho svých zvyků a tradic. Poskytuje i hodně času na hlubší kontakt mezi dětmi a dospělými, pěstuje pravidelná setkání s příbuznými, udržuje a podporuje aktivní sousedské vztahy s okolím a zprostředkovává také styk se světem práce. Děti nemají téměř žádnou obavu z rozchodu svých rodičů. Souhrn všech těchto složek rozvíjí bohatou rodinnou subkulturu, jejíž trvalý význam spočívá v rozšiřování takových rodinných hodnot, jako jsou vzájemná spoluúčast a spolupráce.”

            Například společné stolování je rodinná tradice, kdysi obecně uznávaná, o níž se někteří domnívají, že mizí. “Společné rodinné stolování je mrtvé”, píše fejetonista Jonathan Yardley. “S výjimkou nejvzácnějších příležitostí jako jsou vánoce, Den díkůvzdání a některé náboženské svátky, kdy se noříme do největších hlubin rodové paměti a shromažďujeme se u krocanů, koláčů, pečení a dalších jídel, jsme rezignovali na to, co kdysi bylo středem amerického rodinného života.”

            Výsledky průzkumu, zda v rodinách převažuje pravidelná doba společného stravování či nikoliv, jsou nejednoznačné. Některé zprávy tvrdí, že až osmdesát procent všech rodin pravidelně společně stoluje, zatímco jiné říkají, že tak činí méně než třicet pět procent. Nižším údajům zřetelně přikládají větší váhu americké společnosti vyrábějící mraženou stravu. Proto také mluvčí tohoto odvětví potravinářského průmyslu tvrdí, že předvařené mražené obědy, které si mohou děti samy rychle připravit v mikrovlnné troubě, jsou “nejsenzačnějším novým druhem potravinářských výrobků”.

            Bez ohledu na přednosti těchto jídel a dalších konzervovaných potravin existuje důvod k obavám z toho, že děti budou pravidelně jídat samy. Jak poznamenává Suzanne Fieldsová, “rostoucí dítě, které stojí před mikrovlnnou troubou a krmí se samo smaženým kuřetem, sušenkami nebo předvařenými fazolemi, nebude sice hladovět fyzicky, ale může trpět hladem citovým, jenž by mohl být lépe utišen, jen kdyby tu byl tatínek a maminka, kteří by ho napomenuli za každé sousto, které si místo na vidličku napíchne na nůž”.

Sourozenecké radosti

            Právě tak jako si dnes každý člen rodiny zvyká na “rodinnou dietu”, tak se “stává zvykem, že časový rozvrh musí přesně odpovídat potřebám každé dnešní rodiny – je tak jedinečný jako otisk prstu nebo sněhová vločka”, podotýká Barbara Dafoe Whiteheadová. Rodinný život již neprobíhá ve společném rytmu, a tak rodiče zjišťují, že je čím dál těžší přátelit se se sousedy a taková rodinná přátelství také udržovat. Navíc dnes děti nemají tak pravidelný kontakt se svými prarodiči a ostatními příbuznými. Je to částečně způsobeno tím, že větší rodiny jsou více roztroušeny po rozsáhlém území.

            Díky nízké porodnosti jsou americké děti ochuzeny též o sourozenecké vztahy. V roce 1972 měla 62 procenta všech žen mezi 40 a 44 roky tři nebo více dětí. V roce 1988 tomu tak bylo u pouhých 38 procent. Kromě toho vzrostl za stejné období počet žen s jedním dítětem z 9 na 15 procent.

            Někteří považují snížení počtu rodinných příslušníků za pozitivní vývoj a tvrdí, že péče ze strany rodičů je díky tomu osobnější než v generacích předchozích.

            I kdyby to byla pravda – a socioložka Harriet Presserová uvádí, že “Američané mají nejen méně dětí než kdykoli předtím, ale dokonce s nimi tráví ještě méně času” – lze sotva argumentovat, že rodina s jedním dítětem má obecně stejně bohaté rodinné zkušenosti jako rodina s větším počtem dětí. I kdyby se jedinému dítěti dostávalo individuálnější rodičovské péče, stejně bude postrádat intimní radosti sourozeneckého života, jako například hru s balónem na dvorku za domem, výměnu vánočních dárečků, společný řecko-římský zápas proti tatínkovi na podlaze dětského pokoje, návštěvu sourozencova baletního vystoupení a posléze, ve věku dospělosti, při rodinných setkáních, společné vzpomínání na staré časy.

Miláčku, scvrkla se nám výplata

            Jakým způsobem tedy americké rodiny vyčerpaly všechen svůj čas? S časovou krizí v rodinném životě hodně souvisejí rostoucí ekonomické tlaky.

            Je ironií nedávného vývoje ekonomiky, že zatímco Amerika zaregistrovala stálý růst svého hrubého národního produktu, ekonomické tlaky na rodiny s dětmi značně vzrostly. Jak je možné, že se tolik mluví o nejdelší fázi ekonomického rozkvětu v dějinách poválečného období amerického národa a zároveň slyšíme, že ekonomické tlaky vzrostly natolik, že mnohé rodiny dnes musí mít dva příjmy?

            První velkou příčinou je stagnace v růstu mezd. V průběhu sedmdesátých a osmdesátých let rostl stálý výdělek ženatých Američanů méně než o jedno procento ročně na rozdíl od let padesátých a šedesátých, kdy nárůst tvořil tři procenta ročně. Kromě toho, pro některé skupiny obyvatelstva – konkrétně pro nekvalifikované dělníky a muže mladší pětadvaceti let – reálné mzdy od roku 1973 ve skutečnosti poklesly.

            Zatímco mzdy stagnují, daně dramaticky rostou. Jestliže v roce 1950 platila čtyřčlenná rodina se středním příjmem federální vládě dvě procenta ze svého ročního hrubého výdělku v podobě daně z příjmu a z objemu mezd, dnes platí dvacet čtyři procenta. V průměru dalších osm procent z hrubého rodinného příjmu pohltí ještě místní a státní daně.

            Mimo to, narušení hodnoty osobní daňové úlevy (hlavní mechanismus daňového systému, jehož účelem je přizpůsobit daňové zatížení velikosti rodiny ) inflací přesunulo větší břemeno daňových odvodů do federálního rozpočtu na bedra rodin s nedospělými dětmi. Kdyby daňová úleva držela od roku 1950 krok s inflací, měla by nyní hodnotu asi 7 000 dolarů. Namísto toho dnes činí 2 050 dolarů.

Důl na peníze

            Dnešní rodiny zjišťují, že plat, který přinesou domů, toho nepokrývá tolik jako dříve. Jak říká ekonomka Sylvia Ann Hewlettová, rodiny jsou na tom dnes jako pes honící svůj ohon a musí se hodně snažit, aby se svým rozpočtem vyšly.

            Za posledních dvacet pět let růst cen základních rodinných výdajů za bydlení, zdravotní péči, dopravu a vyšší vzdělání významně předstihl míru inflace. Například Joseph Minarik ze společného Kongresového výboru pro ekonomiku (the Congressional Joint Economic Committee) vypočítal, že v roce 1973 stačilo průměrnému třicátníkovi na získání hypotéky na dům střední hodnoty 21 procent jeho hrubého příjmu. V roce 1987 pohltila stejná hypotéka na stejný dům již čtyřicet procent jeho příjmu.

            Cena za bydlení (typický nejvyšší jednotlivý rodinný výdaj) je přímo vázána na míru zločinnosti a kvalitu škol v jednotlivých obvodech. Protože vzrostla míra zločinnosti a klesla školní docházka, způsobil v obvodech s dobrými školami a nízkou zločinností nedostatek obytných prostor zvýšení cen za bydlení. Tak rodiče, kteří si váží bezpečí, vzdělání a času svých dětí, musí bu_ žít v oblastech s horšími školami a větší zločinností, nebo přesunout čas, který patří dětem, do sféry placeného zaměstnání, aby získali domov v bezpečné čtvrti s dobrými školami – což je typický příklad zdánlivě svobodné volby.

            A nakonec: jelikož zvýšená míra tržní práce vdaných žen měla za následek snížení domácí produkce (méně domácí stravy, méně mateřské péče, méně doma vyráběného oblečení), nemá jistá část ekonomického růstu zaregistrovaného v minulých letech svůj původ ve skutečném růstu produktivity, ale v přesunu z produkce domácí (která není zahrnutá do výpočtu hrubého národního produktu) do produkce tržní (která tam zahrnuta je). Jinými slovy, jistá část ekonomického růstu v USA za poslední léta je pouhou iluzí. Ačkoliv není třeba tento faktor zveličovat, i tak je přesun z domácí produkce do produkce tržní částečnou příčinou toho, že růst hrubého národního produktu nezmírnil ekonomický tlak na mnohé rodiny s dětmi.

Kaviár a plyšoví medvídci

            Rostoucí ekonomické tlaky nejsou jedinou příčinou toho, že zbývá méně času na společný rodinný život. Důležitou roli sehrávají i faktory kulturní.

            “Částečně zodpovědným za úbytek rodinného času je bezbřehý kariérismus”, říká Karl Zinsmeister z American Enterprise Institute. “Po léta představoval jednu z nejpřesvědčivějších kritik amerického ekonomického pojetí mužských a ženských rolí argument, že mnoho otců natolik propadne vydělávání peněz a své práci, že se odlidští a ztratí zájem o intimní rodinné radosti a nedokáže se pak cele podílet na zodpovědnosti za domov”, pokračuje Zinsmeister. “Nyní se ukazuje, že pracovní fanatismus a zanedbávání rodiny se stalo ‘nemocí rovnoprávnosti’, která teď silně postihuje matky stejně jako otce.”

            Za těmito trendy stojí znehodnocení mateřství. Jak podotýká Zinsmeister: “Dnes je mnohem pravděpodobnější, že ženy budou obdivovány a ceněny spíše za organizování nové přitažlivé reklamní kampaně na zubní pastu než za výchovu a formování skutečných osobností.” Je trpkou ironií, že tento fakt má škodlivý účinek také na otcovství. Pokud samotné ženy chápou výchovu dětí jako podřadné povolání, je málo pravděpodobné, že získá větší význam v očích mužů.

            Kromě bezbřehého kariérismu je příčinou úbytku času v rodině též agresivní materialismus, který přiznává vyšší cenu spíše dosažení a udržení životní úrovně ve stylu “kaviár a šampaňské”, než investování času do větší rodiny.

            “Američané ve stále větší míře nastupují cestu sobeckého individualismu, který je neslučitelný se životem stabilních rodin a pevných společenství”, píše sociolog Peter Uhlenberg ze Severokarolinské university. “Tento trend je podporován sdělovacími prostředky, nejvíce televizí (ať už jejími programy či reklamami), které lidem sugerují, že nejvyšším ziskem a dobrem je osobní štěstí, jehož může být dosaženo pouze honbou za laciným potěšením a hmotnými statky.”

            Stalo se příliš častým jevem, že rodiče kupují svým dětem hmotné statky jako náhradu za svou častou nepřítomnost doma. Dětský psychiatr Robert Coles z Harvardské univerzity to nazývá “syndromem plyšového medvídka”:

“Něco z frenetické dětské potřeby mít vlastní majetek není způsobeno pouze televizními reklamami. Je to projev jejich hladu po tom, čeho se jim nedostává – času rodičů. Největší změnou, kterou jsem zaregistroval za třicet let své práce s rodinami, je to, že rodiče dnes již nepečují o své děti tak jako dřív. Jsou příliš zaneprázdněni tím, že investují svůj nejcennější kapitál – čas a energii – do boje za živobytí, aby vyšli s penězi a splatili účty. Jsou vyčerpaní. Dlouho pracují, a když přijdou na sklonku dne domů, jsou unaveni. A děti zůstávají stranou se systémem počítačových her, s párem exkluzivních sportovních bot nebo s jiným nesmyslem. Skvělý úděl!”

Proti proudu

            Zajisté ne všichni rodiče se chtějí svým dětem “vyplatit” želvami Ninja nebo drahou sportovní obuví. Mnozí bojují o to, aby vychovali zodpovědné děti a předávali takové rodinné hodnoty jako jsou vzájemná spoluúčast, zodpovědnost, věrnost a sebeovládání. Ale tyto rodiny zjišťují, že plavou proti proudu stále více nepřátelské kultury, která na rozdíl od nich propaguje náhodný sex, okamžitý požitek a sobecký individualismus.

            Zatímco další instituce stojící mimo rodinu – školy, sdělovací prostředky, obchodní podniky – kdysi hodně posilovaly vštěpování tradičních hodnot, dnes jsou často lhostejné či přímo nepřátelské k mnohým hodnotám rodinného života a k právu rodičů předávat je dál svým dětem. Mnoho rodin cítí, že jim moc silnějších institucí podráží nohy. A rozpoznávají, že děti, které postrádají sebeúctu vycházející z rodičovské pozornosti a citové náklonnosti, jsou obzvlášť vystavené negativním vlivům ze strany vrstevníků a nepřátelské kultury.

            To vysvětluje, proč rodiče veřejně nedemonstrují na podporu politiky vlády a obchodních podniků. Taková politika, jako například zespolečenštěná denní péče o děti v dětských centrech, odnímá rodinám zodpovědnost za výchovu svých dětí. Rodiče pochopitelně netouží po tom, aby se jejich beztak malá role, kterou hrají v životě svých dětí, ještě více zmenšila. Chápou, že čas strávený s dětmi je bytostně důležitý, má-li být výchova korunována úspěchem. Nijak se neradují z toho, že se jim tohoto času v současnosti nedostává.

S pocitem viny

            Podle průzkumu veřejného mínění provedeného v roce 1990 listem Los Angeles Times trpí 57 procent dotázaných otců a 55 procent dotázaných matek pocitem viny z toho, že tráví se svými dětmi příliš málo času. Podle průzkumu listu New York Times z roku 1989 říkají 83 procenta zaměstnaných matek a 72 procenta zaměstnaných otců, že jsou vnitřně rozpolceni konfliktem mezi zaměstnáním a touhou věnovat více času rodině. Podle průzkumu listu USA Today z roku 1988 označují rodiče s malými dětmi “nepřítomnost velkých událostí v životě svých dětí” za fakt, který se jim nejméně líbí na jejich dnešní výchovné situaci.

            Tentýž průzkum veřejného mínění ukázal, že 73 procenta z dotázaných úplných rodin by dalo přednost tomu, aby jeden z rodičů zůstal na plný úvazek doma s dětmi, “kdyby nebyly problémem peníze”. Množství dalších průzkumů veřejného mínění, včetně toho, který byl proveden v roce 1989 společně listem Washington Post a televizní stanicí ABC, přineslo obdobné výsledky.

            Tam, kde ještě existují početné rodiny, si zaměstnaní rodiče vybírají především prarodiče nebo jiné příbuzné, kteří o děti pečují za jejich nepřítomnosti. Poslední údaje Úřadu pro sčítání lidu (Census Bureau) týkající se péče o děti ukazují, že pouze jedno z pěti předškolních dětí se zaměstnanými matkami je převážně v péči babiček nebo dalších příbuzných. Babičky se však starají zejména o děti v rodinách s jedním rodičem. Ve skutečnosti osamělé matky často organizují rozvrh své práce podle časových možností svých matek, které jim hlídají děti (a mnohé z nichž jsou také zaměstnané). Připomíná to způsob, jakým vdané matky organizují svůj pracovní plán podle časových možností svých manželů.

            Zatímco lobbisté prosazující programy denní péče prohlašují, že pracovně nejvytíženější rodiče, využívající pomoci svých příbuzných, to dělají proto, že si nemohou dovolit či nemají přístup k “preferovanějším” formám vysoce kvalitní péče v dětských centrech, několik nedávných studií ukazuje, že je tomu jinak. Jedna studie Michiganské university zjistila, že plně zaměstnané matky, které si k hlídání dětí vybraly někoho z příbuzných, to učinily spíše z důvodu preference, nikoli z nutnosti. A průzkum Lou Harrise z roku 1989 dokládá, že 82 procenta americké veřejnosti věří, že péče rodičů či příbuzných je kvalitnější než péče poskytovaná mimo rodinu.

Hledání v minulosti

            Mnozí představitelé vlády, akademického světa a sdělovacích prostředků, kteří utvářejí veřejné mínění, považují iniciativy prosazující více času pro rodinný život – zvláště ty z nich, které uznávají klady tradičního rodinného modelu “pracující muž – žena v domácnosti” – spíše za pokus “vrátit čas zpátky”, než za “vyrovnání se s realitami” moderního rodinného života. Přehlížejí skutečnost, že starosti o rodinný čas sdílí široké spektrum jednotlivců, z nichž ne všichni se shodují na optimálním rozdělení domácí práce.

            Studie provedená Cornell University v roce 1989 zjistila, že dvě třetiny všech matek, zaměstnaných na plný úvazek, by rády pracovaly méně hodin, aby mohly věnovat více času rodinám. Pojišťovací společnost Mass Mutual Insurance Company zorganizovala v roce 1989 průzkum, v němž byli respondenti požádáni, aby označili “nejefektivnější” způsob jak posílit rodinu. I když bylo téměř dvakrát více těch, kteří zvolili odpověď “trávit více času pohromadě” než těch, kteří vybrali “výchova dětí na plný rodičovský úvazek”, nepochybně to znamená, že starosti o rodinný čas nemají pouze ti, jejichž ideálem je tradiční model s otcem živitelem rodiny a matkou v domácnosti.

            Na rozdíl od některých elitářů nepohrdá totiž většina Američanů minulostí. Whitehead k tomu říká:

“V oficiální rozpravě na téma rodina se minulost téměř vždy považuje za podezřelé, dokonce nezdravé vodítko pro přítomnost či budoucnost… Ale rodiče, s nimiž jsem se setkal, nepovažují minulost za nějaký zaprášený artefakt starých dobrých časů. Pro ně je to významný a životně důležitý sociální zdroj. Berou si ponaučení z vlastní rodinné minulosti, ‘hledají v ní’, když chtějí najít upotřebitelné pravdy nebo přijmout, popřípadě pozměnit či příležitostně i zavrhnout její hodnoty… Ve formulacích úředního jazyka se rodina nestává slabší, pouze se ‘mění’. Většina rodičů, s nimiž jsem se setkal, se však domnívá, že ve skutečnosti je tomu jinak.”

Daňová úleva pro rodiny s dětmi

            Co tedy může vláda udělat pro to, aby rodinní příslušníci měli na sebe více času a aby se upevnily vztahy mezi dětmi a rodiči? Spíše než rozšiřovat sféru vládní působnosti by se měli politikové snažit pomoci rodičům dostát jejich odpovědnosti za výchovu dětí tak, že výrazně odlehčí jejich daňové břemeno. Tím umožní rodičům ponechat si více z vlastních příjmů, což jim poskytne větší vládu nad penězi – a nad časem.

            Existuje mnoho způsobů, jak poskytnout takovou úlevu. Politikové by mohli zvýšit daňovou úlevu na nedospělé rodinné příslušníky na 7 000 dolarů, nebo rozšířit úvěr na daň z příjmu (Earned Income Tax Credit) poměrně k velikosti platu, nebo podstatně rozšířit daňový úvěr pro rodiny s malými dětmi (Young Child Tax Credit), což je refundovatelný daňový úvěr, vytvořený v roce 1990 jako součást účtu na péči o dítě. Ať už by byl použit jakýkoliv způsob, klíčem k daňovým škrtům by měla být přítomnost, počet a věk dětí v rodině. To znamená, že zákonodárci, mající zájem na daňové úlevě pro rodiny s dětmi, by se měli vyhnout návrhu senátora Daniela Patricka Moynihana, který chce snížit daň ze mzdy. Důvodem je skutečnost, že tento návrh nebere v potaz přítomnost dětí v rodině. Fakticky by podle něj bezdětný pár, vydělávající ročně 100 000 dolarů, ušetřil na daních třikrát více než čtyřčlenná rodina se středním příjmem.

            Prvním a nejvhodnějším krokem na podporu rodinného času by bylo velké rozšíření daňového úvěru pro rodiny s malými dětmi (Young Child Tax Credit), protože by to umožnilo rodinám úlevu v době, kdy jsou časové nároky na výchovu dětí nejvyšší a rodinný příjem nejnižší. Trojnásobné zvýšení tohoto úvěru s ohledem na platové rozpětí a věk dítěte by poskytlo daňovým poplatníkům s výší příjmu do 63 000 dolarů roční daňový úvěr až 1 065 dolarů na každé dítě mladší tří let. Takový úvěr by též finančně ulehčil dělníkům, orientovaným na rodinu, protože by si mohli vzít více volna a být tak s dětmi během kritických prvních let života. Tato skutečnost by měla vyhovovat jak obhájcům, tak protivníkům vládní legislativy týkající se mateřské dovolené.

            Ve skutečnosti má daňový úvěr pro rodiny s malými dětmi následující cíl: má odstranit zaujatost daňového mechanismu vůči těm rodičům, kteří si berou volno ze zaměstnání kvůli výchově svých dětí. Činí to ovšem tím způsobem, že rodinám nevyužívajícím programů denní péče garantuje právo na stejné daňové úvěry jako těm, kteří je využívají. Ztrojnásobení tohoto úvěru by tedy zaručovalo všem rodinám s malými dětmi jak skutečnou daňovou úlevu, tak opravdovou daňovou spravedlnost pro všechny rodiny s malými dětmi.

Domácí práce pro rodiče

            I když je daňová úleva velmi potřebná, nemůže být jediným prostředkem podpory rodinného času. Amerika musí v této oblasti hledat také další řešení. Zinsmeister jej vidí v “pohyblivějším, méně strnulém pracovním trhu”, který poskytuje dělníkům orientovaným na rodinu výraznou volnost v jednání a rozhodování o tom, kdy, kde a za kolik peněz budou pracovat. Politikové by proto měli podporovat možnosti pružné pracovní doby, práce na částečný úvazek, vykonávání jednoho zaměstnání více lidmi a především příležitosti pracovat doma. Domácí zaměstnání není pouze slibnějším řešením situace pro pracující rodinu, ale obsahuje v sobě možnost částečného řešení problému přetížené dopravy v pracovních špičkách, denního vloupání, znečištění ovzduší a spotřeby pohonných hmot.

            Prvním krokem k tomu, aby se domácí zaměstnání stalo dostupnější možností, by bylo uvolnění omezení týkajících se odpočitatelnosti výdajů na domácí pracovnu. Podle nyní platného zákona si nemohou daňoví poplatníci odepsat z daní výdaje na domácí pracovnu, pokud není tento prostor využíván výlučně pro výdělečnou činnost. Jinými slovy, v současnosti není možné činit si nárok na režijní náklady za pokoj, který slouží současně jako pracovna i ložnice pro hosty. Toto výběrově používané pravidlo zvláště zatěžuje rodiny s dětmi, protože ty mají větší nároky na domácí prostor než například staří mládenci. Proto by měl Kongres vzít v úvahu zrušení tohoto kritéria výlučnosti v případě, jsou-li žadateli rodiče.

Před důchodem

            Vládní politika by také měla podpořit změnu priorit ve vztahu k životnímu cyklu. Američané mají sklon více pracovat ve věku, kdy je nejpravděpodobnější, že ponesou zodpovědnost za výchovu dětí. Méně už pracují (pokud vůbec) v pokročilejším věku, kdy je nepravděpodobné, že by měli tyto starosti.

            Spisovatelka Arlene Rossen Cardozo a právnička Edith U. Fierstová se domnívají, že řešení takové situace spočívá v rozložení obou povinností, pracovních i rodičovských, do určité posloupnosti. Jde tedy o snahu “zvládnout to všechno” v průběhu jednoho lidského života, nikoliv najednou v jednom okamžiku. Cardozo a Fierstová uvádějí jako příklady soudkyni Nejvyššího soudu Sandru Day O’Connorovou a bývalou velvyslankyni USA v OSN Jeane Kirkpatrickovou, které rozložily čas svého životního cyklu na mateřské a pracovní období. Když byly jejich děti malé, nepracovaly a staraly se o ně. Poté, co “dostaly dobrý základ” a povyrostly, vrátily se matky zpět ke svým kariérám.

            Toto rozložení času na rodičovské a pracovní období by mohlo být podpořeno žádostmi, adresovanými zaměstnavatelům, aby při přijímání do zaměstnání dávali přednost rodičům vracejícím se do práce po delším čase, stráveném péčí o děti. V podstatě by na tom byli rodiče, kteří po narození či adopci dítěte přestali pracovat, podobně jako veteráni, kteří kvůli službě v armádě opustili svá zaměstnání. Byla by jim dána přednost při přijímání do zaměstnání v rámci jakéhokoliv dostupného místa, pro které mají kvalifikaci.

            Kromě pomoci rodičům, aby se mohli na plný úvazek starat o své malé děti po určité delší období, by měl Kongres odstranit mechanismy bránící zaměstnávání osob pokročilejšího věku. Konkrétně by měl zrušit kritéria sociálního zabezpečení (Social Security earnings test) a umožnit osobám pokročilejšího věku získat spíše plnou peněžní důchodovou dávku než dávku úměrnou výši jejich příjmu. Zároveň by se měl Kongres snažit změnit rostoucí trend směřující k časným odchodům do důchodu tím způsobem, že by urychlil naplánované zvýšení sociálně zajištěného důchodového věku. Zná-li Kongres fakta o životních představách Američanů a jejich zlepšujícím se zdraví, měl by uvažovat o zvýšení důchodového věku až za momentálně naplánovanou hranici.

Výběr školy

            Další metodu, která by mohla dětem poskytnout více času, představuje volba vzdělání. Čas určený rodině se velmi zkrátil, protože rodiče začali více pracovat, aby byli schopní zaplatit bydlení v oblastech s dobrými školami. Naštěstí může být tento zvýšený ekonomický tlak trochu zmírněn díky systému tzv. “vzdělávacích kuponů”.

            Vzdělávací systém se svobodným výběrem školy by rodičům poskytl příležitost vybrat si bez finančních ztrát tu nejvhodnější školu, která by vycházela vstříc jedinečným potřebám jejich dětí, ať už by se jednalo o školu soukromou, domácí či patřící nějaké náboženské společnosti. Takový systém by posílil větší účast rodičů na vzdělávacím procesu a stimuloval by i jisté tvůrčí experimentování, které by mohlo zcela nově vymezit pojetí rodičovské účasti na vzdělávání svých dětí.

            Například je docela dobře možné si představit, že se ve vzdělávacím systému se svobodným výběrem školy objeví programy na část dne či týdne, které dají rodičům možnost vyučovat některé předměty doma, zatímco jiné by se vyučovaly ve škole. Takové školy by se zvláště zamlouvaly těm, kteří by chtěli sami vyučovat své děti kontroverzním předmětům (jako je např. sexuální výchova), nebo kteří by chtěli zkombinovat to nejlepší, co nabízí domácí vyučování, s tím nejlepším, co poskytuje škola. Takový vývoj, který by zvýšil rodinnou účast na vzdělávacím procesu, vzbuzuje mnohem lepší dojem než návrhy prodloužit školní vyučování či školní rok. To by mělo opět za následek pouze úbytek rodinného času a menší zapojení rodičů do života dětí.

Na pomoc úplným rodinám

            Zákonodárci by měli vytvářet takovou rodinnou politiku, která přichází na pomoc úplným rodinám – tedy těm, kde jsou přítomni oba rodiče. I když je vhodné povzbuzovat úsilí svědomitých osamocených rodičů, snažících se dávat svým dětem to nejlepší, přesto mají politikové a další vůdčí osobnosti morální povinnost říkat evidentní pravdu, že na prvním místě stojí úplná rodina. Mají též morální povinnost vytvářet takovou politiku, která ji podporuje.

            Ačkoliv naléhavost takových kroků nebyla nikdy pociťována tak silně jako dnes, vůle k jejich uskutečnění se často nedostává. Jak píše Chester Finn z Vanderbilt University:

“Zdá se, že dnes považujeme za větší ostudu spíše nedokončení školy, experimentování s kočkami nebo sprosté komentáře na univerzitní půdě, než narození dětí, které bychom ještě před několika lety nazvali ‘nelegitimními’… Jakýkoliv systém péče o děti, který není založen na spořádaně fungující rodině, je podřízený systému, který na ní založen je. Je to jako transplantace srdce. Chvíli můžete žít, dokonce na tom můžete být lépe než když vám vaše vlastní srdce selhávalo, ale jste na tom vždycky hůř než ti, kteří mají zdravé srdce od narození. Nestačí to pouze uznat. Je třeba tomu učit, je třeba o tom mluvit veřejně, je třeba o tom lidi přesvědčit. Pro budoucnost společnosti je to mnohem důležitější než kampaň proti kouření, sběr a recyklování hliníkových konzerv nebo snížení hladiny cholesterolu.”

            Existuje několik kroků, které mohou politikové učinit, aby odradili od rozvodů a nelegitimního pojetí partnerských svazků. V reakci na problém “rozvodu bez viny” (no-fault divorce) naléhal Michael Schwartz z Free Congress Foundation na jednotlivé státy Unie, aby prosadily “dvoukolejný” sňatkový systém, v rámci něhož by si nastávající manželé mohli zvolit buď “bez viny” lehce rozlučitelný svazek nebo manželství, které by mohlo být rozvedeno pouze v případě nalezení viny. Tímto způsobem by byla partnerským dvojicím poskytnuta svoboda volby, a Schwartz se domnívá, že většina by jich zvolila druhý typ svazku, tedy manželství, rozlučitelné pouze na základě viny. Ale i kdyby tento typ svazku zvolila pouze hrstka manželských dvojic, i tak by to znamenalo zlepšení oproti stávajícímu systému, v jehož rámci ročně prožívá milión dětí rozvod svých rodičů.

            Za účelem posílení vytváření rodin navrhl Robert Rector z The Heritage Foundation zahrnutí novomanželského příspěvku k úvěru na daň z příjmu. Tak se má sňatek stát ekonomicky přitažlivější pro pracující rodiny s nízkými příjmy. A Charles Donovan z Rady pro výzkum rodiny (Family Research Council) navrhl, aby příjemci sociální podpory, kteří uzavírají sňatek a tím ztrácejí na tuto podporu nárok, obdrželi jednorázový zvláštní novomanželský přídavek, který by mohl být použit na svatební výdaje, svatební cestu, koupi nového domu nebo na některé jiné výdaje. Tento “přechodný zisk” by byl pro příjemce sociální podpory signálem toho, jakou roli hraje manželství v očích společnosti.

            Kromě tohoto úsilí je třeba věnovat pozornost propagaci sexuální zdrženlivosti jako nejlepšího prostředku snížení počtu nelegitimních partnerských svazků, a podpoře jak manželství, tak adopci dítěte do úplné rodiny, což by byla nejlepší odpověď na nemanželská těhotenství.

“Dělat věci společně”

            Bylo by chybou se domnívat, že samotné vládní akce mohou vyřešit problém nedostatku času v amerických rodinách. Nepochybně je zapotřebí velkých změn v mnoha oblastech – v podnikových směrnicích týkajících se zaměstnanosti, v kultuře Hollywoodu a Madison Avenue, v postojích a prioritách rodičů, posedlých kariérou.

            Přesto však nyní nastává ten příhodný čas pro zásah vlády. Podle nedávného průzkumu se Američané domnívají, že nejdůležitější příčinou úpadku rodiny ve společnosti je skutečnost, “že rodiče mají méně času na své rodiny”. A je hodně rodičů, kteří by rádi viděli, jak se kyvadlo mezi zaměstnáním a rodinou opět pohybuje směrem k domovu.

            Zajisté by i většina dětí nenamítala nic proti tomu, kdyby mohla se svými rodiči strávit více klidnějšího času. Podle sociologů Nicka Stinneta a Johna DeFraina nedalo 1500 školou povinných dětí na otázku “co podle vás vytváří šťastnou rodinu” odpověď “peníze, auta, dobré bydlení nebo televize”. Nejfrekventovanější dětskou reakcí bylo: “Dělat věci společně.”