Premiér Paroubek na Nový rok zdůrazňoval, že „antikomunismus není zárukou demokracie“. To je pravda. Není to však pravda celá. Její druhou polovinou je: „komunismus je zárukou tyranie.“

Mnozí velcí antikomunisté 20. století byli demokraté: Churchill, Truman, Adenauer, De Gaulle, Thatcherová, Reagan. A zároveň mnozí antikomunisté demokraty nebyli: Franco, Pinochet. Paroubkův výrok je tudíž pravdivý. Je to ale pravda, jež je vyslovena s lichým záměrem: malou pravdou zastínit pravdu větší.Kdyby někdo řekl „antinacismus či antifašismus nejsou žádnou zárukou demokracie“, měl by pravdu, neboť velkým antinacistou a antifašistou – alespoň po 22. červnu 1941, když už ne předtím – byl Josif Stalin, nejmasovější vrah, který kdy po Evropě chodil; a druhý nejmasovějších vrah v dějinách lidstva (ta „čest“ patří jeho dobrému soudruhu, Maovi v Číně). Faktem je, že jedním z největších antinacistů byl tyran neméně horší než Hitler; znamená to ale, že antinacismus je v nějakém ohledu mravně pochybný a nacismus naopak mravně obhajitelný? Ani náhodou, neboť nacismus je čisté zlo, a tudíž antinacismus je v principu správný, i když někteří antinacisté byli nemenšími vrahy, než nacisté. Těmi antinacisty, kteří byli těmi nemenšími vrahy než nacisté, byli komunisté.

Komunismus byl stejné zlo jako nacismus a proto antikomunismus je v principu správný, i když někteří antikomunisté žádnými demokraty nebyli.

Povědomí a mravní ekvivalenci nacismu a komunismu je zásadní pro možnost konsensu mezi demokratickou levicí a demokratickou pravicí, jenž je předpokladem ústavní demokracie. Jsou-li nacismus a komunismus vnímány jako dva totalitarismy – jako dva bratři v rámci jedné totalitní rodiny – demokratická levice a demokratická pravice se mohou domluvit a ústavní, demokratický právní stát je možný.

Malér nastává, když demokratická levice naruší – či začne narušovat – tento antitotalitní princip. Začne-li být přesvědčena, že nalevo od ní už nejsou žádní nepřátelé (ani komunisté); že jediní nepřátelé jsou na pravici, pak konsensus mezi demokratickou levicí a demokratickou pravicí, nezbytný pro udržení ústavní demokracie, se začne vytrácet. Co nastoupí pak? Ta či ona forma nedemokratického režimu.

Pro málokoho na pravici – a pro nikoho na demokratické pravici – není Francův či Pinochetův režim preferencí č. 1. Dokonce ani preferencí č. 2. Pokud však demokratická levice začala komunisty považovat pro sebe za menšího nepřítele než demokratickou pravici – či dokonce za své spojence proti demokratické pravici – pak nejedni lidé z demokratické pravice si řekli: raději pravicový autoritativní režim, než totalitní komunismus. Franco a Pinochet nejsou první ani druhou volbou, ale Franco má být preferován před Stalinem (či jeho místním komisařem) a Pinochet má být preferován před Castrem. Franco ani Pinochet nespadli z jasného nebe: jejich vzpoury nebyly vůči ústavním, demokratickým republikám, v nichž existoval antitotalitní konsensus mezi demokratickou levicí a demokratickou pravicí; jejich vzpoury se uskutečnily proti republikám, v nichž demokratická levice nepovažovala totalitní komunisty za žádné zlo, naopak je považovala za dobro, začala s nimi intenzivně spolupracovat, dostávat se do jejich vleku a po jejich vlivem komunizovat sebe i zemi.

Analogicky: neměl by být autoritativní levicový režim – kdyby takový byl – tisíckrát preferován před totalitním nacismem? Myslím, že ano: jakýkoli autoritativní režim je lepší než režim totalitní.

Pokud je antitotalitní konsensus mezi demokratickou levicí a demokratickou pravicí zachován, nejenže nehrozí režim totalitní, ale ani režim autoritativní není nezbytný. Naopak, ústavní demokracie je stabilní a pevná. Dnes nikdo na demokratické pravici tento konsensus nechce opustit. Je to však naše demokratická levice, která může podlehnout pokušení jej zpochybnit. Nezná snad premiér Paroubek historii 20. století? Neuvědomuje si, o čem mluví, když hanobí antikomunismus a legitimizuje komunismus?