Jan Pavel II. byl papežem, když jsem jako kluk byl ateistou; byl papežem, když jako mladík jsem byl agnostikem; byl papežem i tehdy, když už jako dospělý jsem se považoval za křesťana, aniž bych se hlásil k církvi. A papežem byl i tehdy, když jsem se stal katolíkem. Jan Pavel II. byl papež-osvoboditel. Liberator. “Kolik divizí má papež?” – cynicky prohodil Stalin. To neznal Jana Pavla II.; jinak by se nemohl ptát tak hloupě. Odpovědí totiž bylo: “Hodně, mnohem víc, než ty!” Tu odpověď brzo po zvolení Karla Wojtyly papežem uslyšel i Jurij Andropov, tehdy šéf KGB. Byla ozvěnou papežových slov “Nebojte se!”, vyřčených v jeho rodném Polsku v roce 1979, v době největší expanze sovětské říše.Proto atentát. V roce 1981 byly krátce po sobě na dva bývalé herce spáchány atentáty. Kdyby tehdy Ronald Reagan a Karol Wojtyla zemřeli, dějiny světa by se ubíraly jinak. Nezemřeli a my jsme dnes proto svobodní. To člověka nutí věřit v Prozřetelnost; stejně jako heroismus konce papežova života, kdy nám ukazoval smysl lidského utrpení a hodnotu, kterou má každý nevinný lidský život, i ten slabý, nemocný a nemohoucí. Krátce poté, co u města St. Petersburg na Floridě byla soudním dekretem zabita Terri Schiavo, zemřel na náměstí Sv. Petra v Římě přirozeným způsobem papež. Jaký to vykřičník Boha člověku! Jaký to Boží poukaz na rozdíl v přístupu k životu a smrti v podání sekularizovaném a křesťanském!
Karol Wojtyla vejde do dějin nikoli jako Jan Pavel II., nýbrž jako Jan Pavel Veliký. Očekávání některých, že po smrti papeže se Církev “otevře a přizpůsobí světu”, jsou marná a nesprávná. Církev je i není z tohoto světa. Jednou nohou stojí na Zemi, ale druhou v Nebi. Je univerzální, pro všechny lidi, všude, ve všech dobách. Proto nikdy není plně doma v žádné z nich. Přizpůsobit se světu by znamenalo opustit universalismus Pravdy a upadnout do provincialismu místa a doby. Svět je křivý, Církev je přímá. Nikoli Církev se má otevřít a přizpůsobit světu, nýbrž svět se má otevřít a přizpůsobit Církvi.
Církev, která otrocky kopíruje svět, je nezajímavá. Zajímavá je Církev, která je světu výzvou. Vždy bude, až do skonání věků. Jan Pavel II. přitahoval miliony lidí, především mladých. Pár stárnoucích disidentských teologů přitáhne maximálně tak stovku posluchačů do auditorií, nikoli miliony na náměstí a pláně. Kdo si více získával zástupy tohoto světa, kdo lépe rozuměl potřebám tohoto světa, ortodoxní papež, nebo jeho heterodoxní kritici?
Církev je všeobecná. Musí kloubit tři veliké hodnoty: Veritas, Libertas, Caritas. Nabízet pravdu ve svobodě a s láskou ke každému. Katolickou pozicí je, že náboženské svobodě se mají těšit všichni, i ti mýlící se, že přistupovat s láskou se má ke všem, i k hříšníkům (zvláště k hříšníkům, neboť my hříšníci to nejvíc potřebujeme), ale zároveň že plnost pravdy, tj. pravda nesmíchaná s omyly, je jen v katolické doktríně. I když dobrý člověk může žít – a pak být i spasen – v mnoha náboženských společenstvích, i když hodně Boží Pravdy je v mnohých z nich, celá Pravda nesmíchaná s omyly je jen v Církvi katolické. Proto to nejlepší, co člověk může udělat, je stát se katolíkem.
Jan Pavel II. byl Jan Pavel Veliký proto, že tak dokonale kloubil Pravdu Církve katolické se Svobodou pro všechny a s Láskou ke každému. Requiescat in Pacem.

Roman Joch

Publikováno v příloze Perspektivy 26. dubna 2005