Myšlenka „dobrého charakter“ zní staromódně a moralistně, může však být klíčem k některým našim nejzapeklitějším sociálním problémům. Politici napříč spektrem si to začínají uvědomovat.

Předmluva:

Prospect je britská politicko-intelektuální revue středo-levicové orientace. Mile nás v ní překvapil esej Richarda Reveese „Otázka charakteru“. Sděluje totiž to, co konzervativci říkali minimálně od dob Francouzské revoluce (a určitě od kulturně-morální revoluce v 60. letech 20. století), totiž že hlavními společenskými problémy současného Západu nejsou problémy politické ani ekonomické, nýbrž problémy morální a kulturní.
Když jsme někteří z nás říkali, že podstatnou příčinou současných problémů Západu jsou hodnotový relativismus a morální nihilismus a řešením je návrat k tradičním hodnotám, ctnosti a budování charakteru člověka – a že tím nejdůležitějším místem, kde lze tyto vlastnosti vštěpovat, je tradiční úplná rodina –, lidé z levice na nás v lepším případě hleděli jako na blázny, v tom horším jako na padouchy. Je velice potěšující, že vnímaví lidé na levici si začínají uvědomovat to, co jsme věděli již dávno.

I když s celkovým pojetím eseje Richarda Reevese souhlasíme, nesouhlasíme v něm nutně s úplně vším. Autor sice ukazuje, že za podlomení charakteru nemůže tržní liberalismus (charakterní člověk si na trhu práce či zboží vybírá charakterně a bezcharakterní bezcharakterně), je však příliš mírný vůči morálnímu liberalismu 60. let. Až dojemná je jeho naivní a marná snaha vyvinit z podlamování charakteru v západní společnosti právě ono uvolnění norem a mravů v 60. letech 20. století. Obhajovat uvolnění některých zákonů, k němuž tehdy došlo, je jednou věcí, ale obhajovat i uvolnění společenských postojů je věcí úplně jinou. Právě ono totiž přispělo k podlomení ideje charakteru. Reeves si je toho samozřejmě vědom, jak je z jeho textu dále patrné, přesto však je příznačné, že – vzhledem k intelektuálnímu prostředí, v němž se pohybuje a pro které píše – považuje za správné se kulturně-morální revoluce 60. let (částečně) zastávat, i když právě ona přineslo to, co i on vidí jako hlavní problém.

Stejně tak jeho suverénní tvrzení, že „…jednou z nejpozitivnějších změn za poslední půlstoletí byl vstup žen na trh práce“, okamžitě volá po námitce: Nejpozitivnější pro koho? Zajisté pro zaměstnavatele, kteří získali další levnou pracovní sílu, ale jak Reeves vzápětí správně uvádí, za vysokou cenu: oslabení a poškození dobré výchovy dětí v rodinách. To je však z hlediska hlavní argumentace jeho eseje ten největší problém, neboť Reeves si je plně vědom, že „tradiční rodiny jsou těmi nejlepší továrnami na charakter“.

Pokud nesouhlasíme s některými diagnózami Reevesova eseje, ještě méně můžeme souhlasit s jeho návrhy na terapii: Reeves ví, že výchova dětí v rodině je pro zdravou společnost nejdůležitější; požaduje tudíž větší intervence státu do rodiny! Samozřejmě, z dobrých pohnutek. Tady je náš názor přímo opačný a jeho (dobře míněný) návod by podle nás vedl ke katastrofě. Větší státní zásahy do instituce rodiny by vedly k jejímu oslabení, podlomení a možná i rozvrácení. Stát má rodiny více nechávat na pokoji a méně do nich zasahovat. Zkušenost ze Západu, ale už i z České republiky ukazuje, že navrhované státní zásahy do výchovy v rodině směřují spíše k oslabení její svobody a tudíž možnosti vést děti k disciplíně a k budování charakteru než k jejímu posílení.

Příznačné pro názorovou profilaci autora je nejen to, co doporučuje jako součást nápravy (role rodiny, školy, skautského hnutí, s čímž lze souhlasit, a role státu, s čímž souhlasit nelze), ale i to, co jej doporučit nenapadne (např. role církví a tradičního náboženství).

Přes tento náš dílčí nesouhlas či výhrady představuje celkové pojetí eseje z pera levicově-liberálního autora velký a vítaný pokrok; jeho zaměření na problém vštěpování charakteru v rodině je tou správnou identifikací adekvátního řešení našeho největšího současného společenského problému. Autorovi a jeho dalším kolegům z levice, kteří jej budou, jak doufáme, následovat, rádi říkáme: „Vítejte v klubu, přátele!“

Roman Joch

Myšlenka „dobrého charakter“ zní staromódně a moralistně, může však být klíčem k některým našim nejzapeklitějším sociálním problémům. Politici napříč politickým spektrem si to začínají uvědomovat.

První ředitel soukromé školy ve Stowe, J. F. Roxburgh, prohlásil, že jeho cílem je vychovat mladé muže, kteří budou „přijatelní při tanci a neocenitelní při lodním neštěstí“. Směsice slušnosti a odvahy byla kdysi zásadním rysem charakteru britského občana. Britové byli lidé, kteří věděli, jak přežít německé nálety, ale i jak stát slušně ve frontě. Rovněž Robert Baden-Powell, zakladatel skautského hnutí, se snažil ve svých svěřencích vypěstovat „ducha odříkání, disciplíny, smyslu pro humor, odpovědnosti, nápomocnosti ostatním, loajality a patriotismu, jež dohromady tvoří charakter“. Své hnutí popsal jako nic menšího než „továrnu na charakter“.

V poválečném vývoji směrem k méně svázané a méně moralizující společnosti však „řečnění o charakteru“ (jak to nazval Stefan Collini) jaksi vypadlo ze společenského diskursu, kromě případů, když posuzujeme kandidáty do vysokých funkcí. Myšlenka dobrého charakteru začala být nahlížena jako staromódní a moralizující…

Avšak myslitelé a politici napříč politickým spektrem se nyní opět snaží „řečnění o charakteru“ oživit. Matthew Taylor (bývalý poradce Tonyho Blaira) prosazuje myšlenku „pro-sociálního chování“, neboť je přesvědčen, že změny v osobním chování jsou zásadní pro úspěšnou politiku ve všem – od změny klimatu až po obezitu. David Cameron (vůdce Konzervativní strany) v červenci 2008 vyzval politiky, aby se zabývali otázkou „veřejné morálky“. Při návštěvě chudého východního předměstí Glasgowa požadoval, aby politici zanechali „morální neutrality“. Kritizoval politickou sféru za to, že „odmítá vynášet soudy o tom, co je dobré a zlé chování, co je správné a špatné“. Někteří lidé na levici rovněž začínají argumentovat, že charakter může být pro zlepšení životních šancí stejně důležitý jako materiální prostředky…

Samozřejmě, pro politiky je notoricky těžké z tématu chování něco vytěžit. Často padají do pasti, již popsal filosof Jon Elster jako „chtění něčeho, co vlastním chtěním neovlivníte“. A Cameron zajisté poněkud riskuje, když se vyjadřuje k morálce. Když tvrdil, že lidé by měli převzít svůj díl odpovědnosti za svou obezitu či chudobu, vykoledoval si tím titulky jako „Cameron říká tlustým, že je to jejich chyba“ a vyvolal obavy, že se chce vymezovat proti nehodným chudým. Avšak i přes ony titulky Cameron může uceleně přemýšlet o odpovědnosti, morálce a „rozpadlé Británii“, což jej může přivést k myšlenkám o formování charakteru.

Konzervatismus a charakter se vzhledem k tradičním pravicovým tématům společenského pořádku a omezení závislosti na státní podpoře zdají být přirozenými politickými spojenci. Co je však překvapivé více je množství lidí nalevo od středu, kteří jsou rovněž s to chápat smysl nového důrazu na charakter. Zabývají se méně obecnými společenskými vztahy – i když jimi se také zabývají –, jako spíše charakterem malé, vlivné a nákladné skupiny, již Tony Blair kdysi označil jako „hluboce sociálně vyloučené“.

Vzhledem k tomu, že charakter je nepopulárním konceptem, je důležité jasně říci, co jím míním v tomto politickém kontextu. Třemi klíčovými složkami dobrého charakteru jsou: schopnost osobní sebekontroly, přijetí osobní zodpovědnosti a účinné ovládání vlastních emocí – konkrétně schopnost odolávat pokušením či alespoň odkládat požitky. Pokrokáři si začínají uvědomovat, že takhle definovaný charakter úzce souvisí s mnohými jejich sociálními cíli, a rovněž to, že je lidem nadělen nestejně. Vskutku, nerovnost v charakteru může být dnes stejně důležitá jako nerovnost v ekonomických prostředcích.
Pokrokáři se zajímají především o tři související témata: o souvislost mezi charakterovými vlastnostmi a šancemi v životě, o pravděpodobnost, jak budou ochuzeni ve svých životních šancích ty děti, jež si charakter nevybudují, a o rostoucí poptávku po dobrém charakteru na trhu práce.

Nedávná tvrzení, že společenská mobilita v Británii se zastavila, jsou přehnaná. Avšak zdá se, že pravděpodobnost společenského vzestupu dané osoby je čím dále tím více ovlivněna jejími osobními kvalitami, jako jsou sebedůvěra a sebeovládání. Julia Margo, zástupkyně ředitele Institute for Public Policy Research, shromáždila přesvědčivé důkazy, jež dávají charakter do souvislosti s životními šancemi. Její práce, jež čerpá z práce Leona Feinsteina na Institute of Education, ukazuje, že schopnost zájmu a koncentrace ve věku deseti let má větší dopad na příjem dané osoby ve věku třiceti let, než jaký mají schopnosti v matematice. Stejně tak to, co psychologové nazývají „vnitřní kontrolou“ – smysl pro sebeovládání –, má ve věku deseti let větší dopad na pozdější příjmy než schopnost číst.

Avner Offer, profesor ekonomických dějin na Oxfordu, ve své knize The Challenge of Affluence: Self-Control and Well-Being in the United States and Britain Since 1950 rovněž uvádí příklady známých situací, jež představují pro sebekontrolu určitou výzvu: „Mladá studentka zvažuje, zda se večer bude doma učit, anebo půjde ven s přáteli. Lepší známky budou pro ni znamenat lepší vyhlídky, ale tančit a pít s přáteli je rovněž příjemné. Kolik má toho obětovat dnes pro vzdálenou budoucnost? Kdy se má přestat bavit, ale rovněž, kdy si má dopřát zábavu? … Konvence, očekávání okolí a instituce postupně, za dobu desetiletí a staletí, vytvořily nástroje, jež ji pomůžou vyrovnat se s těmito problémy… Vytvoření prostředků a strategií sebeovládání, kognitivních i sociálních, si vyžaduje čas.“ Offer argumentuje, že „osobní schopnost závazku“ je dětem vštěpována v institucích jako je rodina během procesu, který Margo nazývá „cesty k socializaci“. Charakter se musí budovat, nebývá vrozen.

Offer tvrdí, že konzumní kapitalismus tím, že neustále nabízí různé novoty, tyto prostředky a strategie podlamuje. Je těžší se držet svých závazků ve společnosti, jež je bombardována reklamním pokušením a nasycena myšlenkou individuální svobody spotřebitele. To se však zdá nepravděpodobné: konec konců, jak práce Julie Margo ukazuje, množství lidí si dobré charakterové vlastnosti vybuduje – a jsou to právě ti zámožnější. Nicméně Offer má zajisté pravdu, že „nástroje“, které vytvářejí charakter, jsou životně důležité pro budování úspěšného života.

Druhým tématem je skutečnost, že děti, které si nevybudují pozitivní charakterové vlastnosti, mají menší pravděpodobnost úspěchu – a tyto děti pocházejí především z domácností s nízkými příjmy. Politická pravice vždy argumentovala, že chudoba je zapříčiněna slabostí charakteru; levice si nyní začíná uvědomovat, že by to mohlo být opačně. „Jak plynul čas, chudoba začala být více spojována s rozdílnostmi při budování charakteru,“ říká Margo. „Zatímco v minulosti chudé, sociálně vyloučené dítě mělo přibližně ty samé šance vybudovat si dobrý charakter, jako mělo dítě ze zámožnější rodiny, náš výzkum ukazuje, že děti, které se narodily do sociálního vyloučení v 70. letech 20. století, na rozdíl od těch narozených v 50. letech, měly mnohem nižší pravděpodobnost, že si vytvoří dobrý charakter, než děti narozené v zámožnějších skupinách.“ Rodina je hlavní „továrnou na charakter“ – a práce Julie Margo ukazuje, že některé rodiny jsou dnes mnohem zdatnějšími výrobci než jiné.
Potřebujeme lépe chápat, co se v těchto rodinách děje. Někteří evoluční biologové poukazují na genetickou výbavu a je zřejmé, že některé charakterové rysy jsou zděděné. Na druhou stranu tradiční levicové analýzy zdůrazňovaly materiální nedostatek. Avšak důkazy ukazují, že dobří rodiče poskytují dobrou ochranu proti zděděným negativním rysům; a být dobrým rodičem má málo co do činění s dobrým příjmem.

Stephen Scott, profesor dětského zdraví a chování na King’s College v Londýně, vypracoval spoustu studií, jež ukazují, jak chování rodičů ovlivňuje životní trajektorie jejich dětí – i když jsou zohledněny jejich genetické predispozice. „Mezi vaší genetickou predispozicí a tím, co z vás vyroste podle toho, jak vás vychovávali, existuje interakce,“ říká Scott. „Pokud jde o asociálnost, agresivitu, krádeže a lhaní, interakce je velká. Máte-li malé sebeovládání a poněkud nestabilní, vznětlivý charakter a vychovali vás drsně, je to pro vás špatná zpráva. V této skupině je 40 procent sedmnáctiletých kriminálníky. Avšak máte-li vznětlivý charakter a byli jste vychováni přijatelně klidným způsobem…, budete v pohodě.“
Pokud si v tomto ohledu rodiče s nižšími příjmy nevedou tak dobře – a ukazuje se, že nevedou –, pak otázka, jaký je vztah mezi chudobou a rodičovstvím, se stává důležitou. Scott tvrdí jednoznačně: „Finanční chudoba je faktorem, ale nikoli ústředním. Vždy říkám chudoba – ale čeho? Ve skutečnosti je to více chudoba vztahů mezi rodiči a dětmi než materiální chudoba, jež vede ke špatným výsledkům dítěte.“ Stálá rodičovská láska a disciplína jsou motorem v továrně na charakter, a ne všechny děti mají to štěstí, že se jim jich dostává.

Špatný začátek v životě pokud jde o rozvoj charakteru snižuje dosažené vzdělání, jež zase samozřejmě snižuje příležitosti na trhu práce. Ale – a to je třetí téma – nedostatek dobrého charakteru má ještě přímější vliv na pracovní příležitosti. Chris Warhurst a jeho kolegové na Strathclyde University ve své knize Aesthetic Labour and Policy-Making Agenda: Time for Reappraisal of Skills ukazují, že čím dále tím více zaměstnavatelů následuje rady Rocca Forteho, který, když byl dotázán na tajemství skvělých služeb v hotelích, odpověděl: „Zaměstnávejte slušné a příjemné lidi.“ Jak se ekonomika orientuje více na poskytování služeb, člověk se čím dále tím více stává součástí produktu. To znamená, že „měkké dovednosti“ jako sociální důvěra, trpělivost a laskavost nabývají na důležitosti. Paradoxně jsou to častěji děti ze středostavovských rodin, jež se nejlépe uplatní ve službách. V Glasgow, který Warhurst a jeho kolegové zkoumali detailně, je 80 procent pracovních míst v sektoru služeb, avšak lidé žijící v okolních místech typu Easterhouse*) je nedostávají. „Nebezpečím je, že mnozí lidé v sociálně vyloučených oblastech nedostanou práci kvůli svému nedostatku kulturního kapitálu,“ říká Warhurst. „V Glasgow je nyní 50 procent pracovních míst zaplněno lidmi dojíždějícími z předměstí obývaných střední třídou.“

–––––––––––––––
*) Easterhouse – severovýchodní předměstí Glasgow vybudované v polovině padesátých let 20. století pro obyvatele Glasgow žijící ve špatných podmínkách na způsob našich sídlišť s unifikovanými malými byty a bez sociální infrastruktury. To spolu s dodnes přetrvávající vysokou nezaměstnaností vedlo v šedesátých letech k vzestupu „kultury gangů“.  (Pozn. red.)

Takže když dochází ke korozi charakteru – a chudí jsou tímto postiženi neúměrně více –, kdo je tedy tím za to odpovědným padouchem? Levice vždy vinila kapitalismus; Marxova koncepce „odcizení“ je toho raným příkladem. Během 20. století však levice přesunula viníka z trhu práce na trh zboží a obávala se charakter ničícího vlivu materialismu a konzumního životního stylu. Pravice, na rozdíl od ní, vidí viníka v rozvolnění společenských norem a zábran v 60. letech 20. století. Samozřejmě, jsou mezi nimi i průniky: Blair napadl určité prvky liberalismu 60. let a Cameron je kritikem neodpovědnosti velkých korporací. Avšak obě strany, každá svým způsobem, viní liberalismus: pravice viní morální liberalismus 60. let, levice tržní liberalismus 80. let.

Spolu sdílejí názor, že liberální individualismus podlomil konstrukci norem a mravů, jež generuje a udržuje při životě dobrý charakter a veřejné ctnosti. Kdyby tato tvrzení byla pravdivá, pro liberalismus by to byla katastrofa. Liberalismus více než většina morálních či politických filosofií spoléhá na to, že právě charakter zabrání svobodě zvrhnout se v excesy. Není náhodou, že termín „charakter“ nabyl významu osobních kvalit – spíše než významu, který měl předtím, tj. prostého označení postav v hrách či příbězích – právě v 18. století. Myslitelé britského osvícenství od Adama Smitha až po Johna Stuarta Milla kladli velký důraz na budování charakteru. Smith i Mill věděli, že dobrý charakter je o úspěšném sebeovládání, bez něhož by bylo mnohem těžší oponovat volání po silném státu anebo po všudypřítomném náboženském dohledu.

Není však vůbec zřejmé, že by tržní liberalismus ničil charakter prostřednictvím materialismu, či přinejmenším, že by to bylo horší než dříve. Elitářští komentátoři, kteří se obávají, že konzum kazí obyčejné lidi – že touha po materiálních statcích se stala novým opiem lidstva – obvykle tento názor nevztahují na svůj konzum. Nicméně je pravděpodobné, že určité formy spotřeby jsou pro charakter příznivější než jiné. Zesnulý Tibor Scitovsky v knize The Joyless Economy rozlišoval mezi „obrannou spotřebou“, zaměřenou na pouhé pohodlí, a „stimulující spotřebou“, jež je inovativní, poučná a obohacující. Nejde o to, že spotřeba by nutně byla špatná sama o sobě, ale o to, že její určité typy mohou ve skutečnosti více obohatit konzumenta než jiné; proto Scitovsky volal po „chytré spotřebě“. Dává smysl tvrdit, že dobrý charakter v tomto smyslu vede k „lepší“ spotřebě. Neexistují však důkazy, že by spotřeba samotná charakter kazila.

Konzum ve skutečnosti může charakter utvářet tím, že lidem umožňuje činit skutečné volby, a tím, že jim dává určitou moc nad firmami a značkami – moc, již nemají na trhu práce. Alespoň toto je přesvědčivým závěrem amerického autora Roberta Lanea v jeho knize The Market Experience.

Když tedy konzum není nutně vinen ničením charakteru, co potom trh práce? Richard Sennett v díle The Corrosion of Character: Personal Consequences of Work in the New Capitalism naznačil, že nejistota a nerovnost na trhu práce podlamují některé klíčové složky dobrého charakteru, zvláště loajalitu a poctivost. Avšak opět, nejsou pro to žádné důkazy. Většina pracovních míst je pro charakter dobrá, neboť dávají životu zaměstnance smysluplnost, udělují mu určité postavení a poskytují příležitosti k přátelství…

Nelze-li tedy tržní liberalismus přesvědčivě vinit z ničení charakteru, co pak liberalismus morální? Podlomilo charakter uvolnění zákonů o rozvodech, potratech, antikoncepci a homosexualitě? Tady je liberální obrana slabší: zvláště v důsledku toho, jaký dopad měla větší individuální svoboda na určité aspekty rodinného života.
Liberálové mohou celkem solidně obhajovat uvolnění společenských postojů a zákonů, jež předtím omezovaly aktivity a životní šance konkrétních skupin – např. žen, etnických menšin, homosexuálů. Když vám byly příležitosti odepřeny kvůli vašemu etnickému původu, anebo když jste byly nuceny do nežádoucích rolí manželek v domácnosti či matek, anebo když jste museli vést svůj milostný život v tajnosti a strachu kvůli své sexuální orientaci, bylo to nejen nespravedlivé, ale i ničící charakter těch, jichž se to týkalo. Sdílené morální a společenské normy jsou vitální – ale nikoli ty, jež jsou založeny na diskriminaci.

Větší individuální svoboda páchat hříchy, které poškozují jen hříšníka, může být rovněž zbavena obvinění z přílišného poškozování charakteru. Snadná dostupnost alkoholu, pornografie a hracích automatů zajisté poskytuje větší pokušení; snad proto by naše pevnost vůle měla být větší. Oscar Wilde řekl, že jediným způsobem, jak se zbavit pokušení, je podlehnout mu. Měl pravdu, jako vždy. Avšak když už je pokušení mnoho a valí se na vás ze všech stran, celý svůj život můžete strávit tím, že jim stále podléháte. Takže zvýšení nabídky různých pokušení představuje pro náš charakter test; obtížně lze však tvrdit, že ho vlastně podrývá. Liberálové by měli podporovat přísnější regulace hracích automatů či pornografie či pití, pokud lze prokázat, že vedou k újmě druhých nebo ke zkáze charakteru. Od toho jsme však ještě stále poněkud daleko. Politika by tudíž měla inklinovat spíše ke svobodě.

Nicméně liberalizace vztahů určitou škodu způsobila. Mentalita „kdokoli smí cokoli“ někdy vedla k tomu, že jsme nebyli ochotni odsuzovat naše bližní, i když evidentně dělali špatné věci. Kritici liberalismu z pozice komunitarismu jako Michael Sandel a Alasdair Macintyre tvrdí, že liberalismu vytěsnil ctnost a morálku: regulace veřejného chování je oblastí, kde mají pravdu.

Navíc vliv morálního liberalismu zřejmě poškodil budování charakteru v tom úplně nejdůležitějším místě: v rodině. Sebeobětování nezbytné pro dobré rodičovství koliduje s pojetím, podle něhož je jednotlivec oprávněn vést svůj život pouze podle svých tužeb. Rodičovství je aktivitou, jež si vyžaduje obětavost a sebeodříkání, a nikoli všichni dospělí jsou toho schopni. Najít si čas, energii a zaujetí, jež jsou nezbytné pro dlouholetou dobrou výchovu dítěte, je těžké. Vždy to tak bylo – a musíme říct, že dnes většina rodičů tráví více času se svými dětmi než v generaci předchozí. Avšak předpoklad, že rodiče mohou mít vše, je naprosto v rozporu s realitou úspěšné výchovy dětí. Jednou z nejpozitivnějších změn za poslední půlstoletí byl vstup žen na trh práce, jenž však, samozřejmě, způsobil, že mají méně času a ochoty věnovat se rodině a dětem; a muži tuto mezeru zaplnili jen zřídka.

Liberální ambivalence ohledně autority je, pokud jde o rodinu, rovněž problematická. „Jednou z klíčových věcí v dobře fungující rodině je její vnitřní hierarchie,“ říká Julia Margo. „Ideálním typem rodiny pro budování charakteru je rodina s dvěma dospělými rodiči a staršími sourozenci, jež se všichni chovají dobře. To pak poskytuje příležitosti pro smysluplné aktivity: rodinnou dovolenou se společnými aktivitami či pravidelnou hru fotbalu v parku. Společná jídla v rodině a rozhovory s rodiči o důležitých otázkách jsou obzvláště důležité.“

Jinými slovy, „tradiční“ rodiny jsou těmi nejlepšími továrnami na charakter. Rodičovská autorita je důležitá, zvláště když jsou děti malé. Účastnit se tradičních aktivit jako je nedělní oběd není nostalgií, nýbrž dobrým rodičovstvím. A samozřejmě každý, komu jde o charakter, musí být znepokojen rozpadem rodiny. Je-li člověk sám, je obtížnější být dobrým rodičem. Jistě, není to nemožné. Je však skutečností, že v případě rozvodu či rozchodu rodičů individuální svoboda koliduje s kolektivní potřebou našich dětí být dobře vychovány nejdramatičtěji. Není zřejmé, jak politika může rodičům napomoci k tomu, aby zůstali spolu. Alespoň že někteří politici o tom mluví. Barack Obama nedávno kladl důraz na odpovědnost černošských otců – což je téma, které opakoval i David Cameron.

Bezprostřednější je silný liberální argument pro časnější a rozhodnější státní intervenci v rodinách, kde rodiče selhávají. Každý jednotlivec potřebuje k tomu, aby smysluplně žil, nejen svobodu a prostředky, ale i charakterové rysy. A vzhledem k důkazům, jak raná léta lidského života mají vliv na budování jeho dobrého charakteru, neměl by stát ponechávat děti na milost či nemilost špatným rodičům. Zajisté, hned se objeví otázka, kdo je oprávněn soudit, že rodiče jsou již natolik neschopní, aby potřebovali pomoc. Nicméně přinutit selhávající matky a otce, aby navštěvovali hodiny rodičovské výchovy, není samo o sobě neliberální.

Stephen Scott, který je rovněž ředitelem pro výzkum a rozvoj v National Academy of Parenting Practitioners, je přesvědčen, že lekce rodičovské výchovy přinášejí výsledky, dokonce i u těch, kdo je mají nařízené, a může to prokázat rozsáhlými výsledky svého výzkumu. Právě dokončil desetiletou studii, jež bude publikována v British Medical Journal a jež ukazuje, že jedna třetina až jedna polovina zlepšení ve kvalitě rodičovské péče přetrvává dokonce až deset let po absolvování nařízeného kurzu. Opět, je to ošidný politický terén, avšak přemýšliví politici na něj vstupují.

Kromě rodiny jsou zde i menší, leč důležité továrny na charakter, jako jsou školy a další instituce pro děti na mládež… Strukturované, smysluplné mimoškolní aktivity mohou také pomoci… Julia Margo říká, že aby byly úspěšné, vyžadují určité klíčové prvky. „Jedná se o pravidelný čas strávený s tou samou dospělou osobou po dobu několika let, abyste ji mohli respektovat a učit se od ní. Proto jsou např. skautská hnutí tak úspěšná – neboť postupujete skrze ně, stárnete v rámci instituce. A vysoké procento dospělých ve skautu pracovat zůstává, takž máte hodně příležitostí ke spolupráci s tou samou dospělou osobu po dobu několika let.“ Baden-Powell a všichni z nás, kteří jsou zapojeni do skautského hnutí – jsem také jeden z nich – by souhlasili.

Charakter je starou myšlenkou se současnou relevancí. Velké množství naléhavých společenských problémů – obezita, reforma sociálního systému, důchody, veřejný nepořádek, nedostatečné vzdělání, absence sociální mobility – je do určité míry otázkou charakteru. Je to zrádná politická půda, avšak vlády se jí čím dál tím méně mohou vyhýbat. A každý, komu leží na srdci vytvoření úspěšné liberální společnosti, se o charakter rovněž zajímá, ať už si to přizná či nikoli. Dobrá společnost vyžaduje dobré lidi.

Richard Reeves je britský publicista, ředitel think-tanku Demos a autor knihy „John Stuart Mill: Victorian Firebrand“.

Z anglického originálu publikovaného v britském měsíčníku Prospect, srpen 2008, s. 28-32,
přeložil Roman Joch.

Vyšlo jako bulletin OI č.216