Osud rodiny v čase triumfu socialismu nad křesťanskou demokracií
Allan Carlson je presidentem The Howard Center for Family, Religion and Society v Rockfordu, Illinois.
Z anglického originálu The UN – From Friend to Foe. The Fate of the Family in the Triumph of Socialism over Christian Democracy publikovaného v časopisu Touchstone, November 2000, s. 20-26,
přeložila Michaela Freiová.
Zakládajícím dokumentem Organizace spojených národů je Všeobecná deklarace lidských práv. Tento dokument se snaží stanovit jakýsi universální standard lidského chování. Zdůrazňuje také úctu k samotnému pojmu lidských práv.
Síla formulací Všeobecné deklarace se opírá o to, že její slova reprezentují realitu, jež přesahuje politickou sféru.
V posledních letech se však pojem lidských práv podstatně změnil: představuje spíše nároky izolovaného jedince vůči jeho přirozenému okolí. Pojem lidských práv tedy přestává být ochranou člověka před nadvládou politické sféry, ale stává se naopak zbraní, kterou tato sféra využívá vůči člověku.
Klíčovým momentem je změna přístupu k přirozeným institucím, do nichž člověk vstupuje dříve, než je socializován jako politický tvor. Nejdůležitější – protože nejstarší – z těchto institucí je rodina. Právě rodina je však v dnešní době terčem útoků ze strany radikálního feminismu, který zaujal silné pozice jak v OSN samotné, tak v dalších mezinárodních institucích, včetně Evropské unie.
Tato skutečnost nevznikla ze dne na den, ale je výsledkem dlouholetého vývoje. Věcný historický pohled na tento vývoj podává následující stať Allana Carlsona.
Loni na jaře se několik set obhájců života a rodinné autonomie střetlo ve slovní a papírové válce s větší a lépe financovanou skupinou feministek a sexuálních radikálů. Konference OSN “Peking + 5″ o postavení ženy, konaná v New Yorku, se tentokrát stala bojištěm soupeřících nevládních organizací, kde se navázalo na dřívější střety při konferencích OSN v Káhiře (1994), v Pekingu (1995), v Kodani (1996), v Istanbulu (1997) a v Nairobi (1998).
Šlo o mnoho, protože konference OSN dnes utvářejí mezinárodní politiku a právo ve věci postavení rodiny, včetně svazku mezi manželem a manželkou, vztahů mezi rodiči a dětmi, i lidské reprodukce. Jelikož velká většina národů podepsala úmluvy OSN o “právech” žen a dětí, jsou důsledky dalekosáhlé, protože tyto úmluvy obsahují vynucovací mechanismy, jež jsou překvapivě efektivní (tak např. australská Tasmánie byla přinucena k příznivému právnímu hodnocení homosexuality, zatímco Kanada je pod tlakem zakázat i lehčí tělesné tresty na dětech). Ale i pro tu malou část států, jež úmluvy neratifikovaly (zejména USA a několik islámských zemí), jsou jejich dopady značné. “Mezinárodní precedenty” dané procesem OSN začaly vstupovat do amerického soudního rozhodování a Clintonova administrativa využila formu exekutivních nařízení k uplatnění některých částí “dětské” a “ženské” úmluvy.
Přitom však v prvních letech působily Spojené národy na výrazně pro-rodinných principech. Posun k extrémnímu feminismu a sexuálnímu radikalismu přišel teprve později. Jak k tomu došlo?
Přístup k rodině určily v prvních letech dva činitele: především tu byly hrůzy způsobené nacistickou okupací Evropy – vyhlazovací tábory, eugenické kampaně, experimenty na lidech: tyto obrazy měli živě v mysli ti, kteří se v roce 1945 sešli v San Franciscu, aby ustavili novou mezinárodní organizaci. Bylo důležité jednak obnovit respekt k lidské osobě, jednak zachránit rodinu jako ideál od rasově motivovaných společenských pojetí Adolfa Hitlera.
Druhým činitelem byl čtverý obraz světa, který se vynořil z trosek 2. světové války a soupeřil o charakter poválečného prostředí a nového světového uspořádání. Na politické a vojenské úrovni zde dominoval spor mezi sovětským komunismem a americkou liberální demokracií: období mezi lety 1945 a 1990 se obvykle hodnotí z úhlu studené války, jež byla výsledkem tohoto sporu. Ale na společensko-politické rovině, a zvláště na rovině rodinné politiky, probíhal spor mezi dvěma soupeřícími koncepty: mezi křesťanskou demokracií a sociální demokracií.
“Křesťansko-demokratická” epizoda
Křesťansko-demokratické hnutí se v Evropě zformovalo v polovině čtyřicátých let s ambicí být něčím zcela novým. Křesťanská politická hnutí před rokem 1930 byla zpravidla podezíravá k moderní době, nedůvěřivá k demokracii, stála v opozici proti individualismu a byla nepřátelská vůči dědictví Francouzské revoluce.
Ale ve třicátých letech se mezi křesťanskými mysliteli objevilo něco svěžího a tvůrčího; zvláště zřetelné to bylo ve Francii. Klíčovou postavou tu byl Emmanuel Mounier. Ve svých článcích, jež uveřejňoval v katolickém časopise Esprit, vypracoval “křesťanskou” verzi individualismu, kterou nazval “personalismem”. Ten viděl každého člověka jako jedinečnou bytost, “svobodného činitele” s “inherentními” mravními kvalitami a právy zakořeněnými v přirozeném zákoně. Tato vize kladla silný důraz na rozvoj všech dimenzí lidské osobnosti: “Společenské i individuální, duchovní i materiální.” Mounier zdůrazňoval, že plný rozkvět jednotlivce je možný jen prostřednictvím společenských struktur, jako jsou rodina, místní komunita a odbory. Volal po založení revoluční křesťanské strany, “tvrdé” ve své orientaci na Krista a “radikální” ve své společensko-ekonomické vizi.1)
V roce 1943 sepsal mladý katolický student filosofie a Mounierův žák Gilbert Dru manifest poválečné křesťansko-demokratické politiky. Zdůraznil revoluční kvalitu skutečně křesťanské akce: je třeba se do ní zapojit celou osobou – ne jako kolečko ve stranické mašinerii, ale jako bojovný budovatel nové Francie, postavené na radikálních křesťanských principech. O rok později zaplatil Dru za svůj manifest životem; v Lyonu ho zastřelilo německé gestapo.2)
Další vypracování křesťansko-demokratické doktríny připadlo dvěma publicistům a filosofům – Etiennu Gilsonovi a Etiennu Bornovi; oba psali do časopisu Aube. Odmítali atomizující individualismus buržoazie 19. století, který podle nich představoval úzký, sebestředný názor a projevoval “lhostejnost vůči základním institucím, jako je rodina”. Tito autoři také opovrhovali socialisty a komunisty pro jejich “materialismus” a nepřátelství vůči zjevenému náboženství. Buržoazní liberalismus a komunismus viděli jako “dvě fazety jednoho a téhož omylu”. Před západní civilizací teď podle nich stál úkol smířit pravý respekt k lidské osobě a k realitě průmyslové společnosti s křesťanským učením, najít střední cestu mezi buržoazním individualismem a kolektivismem.3)
Druhým opěrným sloupem křesťansko-demokratické základny byla zásada, že toto hnutí, byť otevřeně křesťanské, nebude ani klerikální ani striktně katolické. Po protináboženské temnotě nacistického dobývání Evropy chtělo toto hnutí spojit katolíky s protestanty a dalšími sympatizanty – židy, agnostiky – v obraně křesťanství jakožto civilizace živené náboženskými hodnotami.4)
Demokratická vize
Křesťanská demokracie se také snažila prosazovat jak svobodu, tak spravedlnost, obojí s týmž úsilím. Etienne Borne ve své knize Cet Inconnu vysvětlil:
Svoboda bez spravedlnosti je umělá, podvodná a pokrytecká; může zdůvodnit mechanismus svobodného trhu i nevolnictví proletariátu; takto chápaná svoboda je ve skutečnosti antitezí svobody. Podobně spravedlnost bez svobody vede k tyranii a k totalitarismu sovětsko-komunistického nebo fašisticko-korporativistického typu.5)
Aby dosáhli těchto cílů – smíření individualismu s komunitou a zaručení spravedlnosti i svobody – stala se pro křesťanské demokraty prioritou obrana “přirozených společenských struktur”. Sem patřily místní společenství, město, odbory a církevní obce; nejdůležitější byla ale rodina. Etienne Gilson to ve své knize Notre Democratie z roku 1948 shrnuje takto:
Od narození až do smrti je každý člověk vpleten do mnohosti přirozených společenských struktur, bez nichž nemůže žít ani se plně rozvíjet… Každá z těchto skupin se vyznačuje specifickou organickou jednotou; na prvním místě je to rodina, přirozené místo pro dětský růst.6)
Tyto instituce byly vnitřně dané a vrozené v tom smyslu, že se vždycky znovu vynoří ze samotných instinktů a přirozenosti člověka. Jejich existence také předchází státu: to znamená, že rodiny a města nejsou vytvořena zákonem: zákon je nalézá už hotové. Jak říká Etienne Borne: “Národ není národem a nemůže žít ve svobodě bez přirozených společenských skupin, z nichž se skládá a jež se akceptují navzájem, a bez toho, aby uznal jejich rozdílnosti a zajistil reprezentaci jejich zájmů.”7)
Zásadní porušení řádu na počátku 20. století lze zčásti vysvětlit oslabením rodiny, když průmyslový rozvoj, podepřený materialistickými filosofy, zbavoval rodinu jedné funkce za druhou. Politika se dnes musí snažit rodině tyto funkce vrátit.8) To ovšem neznamená návrat k patriarchálnímu, paternalistickému rodinnému systému staré Evropy. Rodinu ovládanou otcem nelze s “personalismem” smířit. Křesťanští demokraté zastávali stanovisko, že ženy mají znát a mít stejná občanská, zákonná, hospodářská a politická práva. Přitom však obnova rodiny znamenala, že kontrola vzdělávání se měla vrátit rodičům, mateřství se mělo těšit zvláštní ochraně státu a hlava rodiny měla dostávat “rodinnou mzdu”, aby matky mohly zůstat doma se svými dětmi.9)
Na rozdíl od starších křesťanských politických hnutí se pováleční křesťanští demokraté nadšeně chopili politické demokracie jako nejvhodnějšího prostoru pro plný rozvoj svobodné lidské osobnosti. Tvrdí, že demokracie sama se odvíjí od křesťanských principů, jakým je rovnost všech věřících. Požadovali dokonce rozšíření demokratického principu. Tak Gilson tvrdil: “Dějiny dokázaly, že politická demokracie je do značné míry založena na fikci, není-li provázena skutečnou demokracií ekonomickou a sociální.” Toto hnutí zdůrazňovalo, že hospodářský život musí být podřízen životu duchovnímu a existenci rodin. To udělalo z křesťanské demokracie přítele široce distribuovaného drobného vlastnictví a obhájce rolníků a rodinných hospodářství. Křesťanští demokraté favorizovali silnou státní kontrolu nad velkými, neosobními korporacemi a “humanizaci” pracovišť pomocí takových opatření, jakým je “rodinná mzda”.10)
Základem křesťansko-demokratického světového názoru byla nová interpretace dějin. Zatímco křesťanské církve bývaly zpravidla nepřátelské vůči Francouzské revoluci z roku 1789 a jejímu programu “Volnosti, rovnosti a bratrství”, nové hnutí se s touto revolucí i s těmito slovy smířilo, byť s výhradou. Jak řekl další vůdce mladého francouzského hnutí Maurice Schumann, je křesťanská demokracie “pokračováním úsilí z roku 1789, ne jen proto, aby smířila revoluční tradici s křesťanským myšlením, ale aby je dovedla k vzájemné podpoře.”11)
Toto spojení s revolucí z roku 1789 také postavilo do středu zájmu křesťanské demokracie lidská práva, ale zase s určitou výhradou. Tam, kde sekulární pohled francouzské zkušenosti spoléhal na “naturalistické” nebo evoluční chápání práv, nové hnutí zdůrazňovalo zakotvení lidských práv v samotném Stvoření, v přirozeném zákoně. Takováto práva jsou “neporušitelná” a “vrozená”, protože jejich zdrojem je sám Bůh. S určitou zdravou podezíravostí vůči státu se křesťanští demokraté opírali o lidská práva proto, aby chránili “přirozená práva každého jednotlivce” a práva “přirozených společenských skupin” před ničivou mocí státu. Hnutí také podporovalo sociální a ekonomickou demokracii, protože pokládalo pozitivní pohled na sociální práva za nezbytný pro bezpečí a důstojnost lidstva.12)
Křesťanská demokracie v prvních letech OSN
Evropští křesťanští demokraté vnesli tyto nové, vzrušující, ba revoluční myšlenky do prvních shromáždění nově vytvořené OSN, a to s výraznými výsledky. Ve Francii se křesťanská demokracie politicky zorganizovala jako Mouvement Republicain Populaire neboli MRP, jež se stalo součástí francouzské vládní koalice z roku 1946. Silné křesťansko-demokratické strany se vytvořily také v Holandsku, v Belgii, v Itálii a v západním Německu.
Křesťansko-demokratický světový názor měl zvláště silný vliv v Hospodářské a sociální radě, ECOSOC, jež kontrolovala veškerou práci OSN na poli sociální politiky a lidských práv, včetně Komise pro lidská práva založené v roce 1946. Předsedou Oddělení sociálních záležitostí byl jmenován profesor Henri Laugier z Francie, postava se silnými křesťansko-demokratickými sympatiemi. Ještě důležitější postavou byl však Charles Habib Malik z Libanonu, který se stal presidentem ECOSOC v kritickém roce 1948 a který aktivně pracoval v Komisi pro lidská práva.
Malik byl arabský křesťan s francouzským vzděláním, filosof plně ztotožněný s novými křesťansko-demokratickými proudy. Jeho promluvy a spisy byly nabity křesťanskou představivostí, především názorem, že “existuje přímý vztah mezi vytvářením míru a správným vztahem k Bohu – základu bytí a naší existence”. V odezvě na slova francouzského křesťansko-demokratického mučedníka Gilberta Dru volal Malik po fundamentální Západní revoluci, jejímž jádrem měl být “živý Bůh”. Malik otočil myšlenky německého nihilistického filosofa Friedricha Nietzscheho a řekl: “V této chvíli historie skutečně potřebuje to, aby se nietzscheovci pokorně sklonili před Bohem.”13) Malik se pak stal klíčovým činitelem při tvorbě jazyka Všeobecné deklarace lidských práv.14)
Další ústřední postavou byl René Cassin, znalec mezinárodního práva, rovněž francouzského původu. Jako člen Komise pro lidská práva převzal vedoucí úlohu při přípravě návrhů Všeobecné deklarace. Sám žid, sympatizoval s francouzskou MRP a s cíli křesťanské demokracie. Ve svých projevech a esejích kladl důraz na to, že myšlenka lidských práv je odvozena z Písma. Židé, inspirováni myšlenkou “jediného Boha, otce všech lidí”, “odvrhli velmi brzy nevolnictví”. Ježíš i Pavel učili, že “není rozdíl mezi židem a pohanem, mezi svobodným a otrokem. Všichni tvoří jedinou velkou rodinu, lidskou rodinu.”15) Cassin zdůrazňoval, že deklarace lidských práv z 18. století (jako např. francouzská Deklarace lidských práv) přehnaně akcentovaly individualismus, čímž otevřely cestu zneužití svobody. Cassin vycházel z křesťansko-demokratického učení a tvrdil, že práva a svobody jednotlivce je třeba chápat jako cosi “ukotveného v sociálních skupinách a vazbách”, jakými jsou “rodina, domácnost, povolání, město a národ”.16)
Francie byla jednou z osmi zemí, jejichž zástupci zasedali v Komisi pro lidská práva, a její delegace působila v návrhové komisi pro přípravu Všeobecné deklarace; bylo v ní několik křesťanských demokratů, stejně jako v delegacích z Chile a z Belgie. Vůdce MRP Robert Schuman jako francouzský ministr zahraničí zajistil silný křesťansko-demokratický vliv na proces tvorby Deklarace díky své pozici v Radě bezpečnosti.17)
Všeobecná deklarace lidských práv byla schválena 10. prosince 1948 a podle soudu jednoho z historiků je “v zásadě identická” s hodnotovým systémem vyjádřeným křesťansko-demokratickým světovým názorem.18) Zvláště článek 16c potvrzuje “přirozené” společenské instituce: “Rodina je přirozenou a základní jednotkou společnosti a má nárok na ochranu ze strany společnosti a státu.” Slovo “přirozený” pochází přímo z křesťansko-demokratického pohledu na svět. I použití slova “společnost” jakožto pojmu, který je odlišný od pojmu “stát” a předchází mu, je jasným znakem křesťanské demokracie.
Článek 25 obsahuje podporu sociálních práv rodiny se zvláštním důrazem na “rodinnou mzdu”:
Každý má právo na takovou životní úroveň, která by byla s to zajistit jeho zdraví a blahobyt i zdraví a blahobyt jeho rodiny, počítajíc v to zejména výživu, šatstvo, byt a lékařskou péči, jakož i nezbytná sociální opatření; má právo na zabezpečení v nezaměstnanosti, v nemoci, při nezpůsobilosti k práci, při ovdovění, ve stáří nebo v ostatních případech ztráty výdělečných možností, nastalé v důsledku okolností nezávislých na jeho vůli.
Všeobecná deklarace potvrzuje přednostní postavení a autonomii rodiny, konkrétně v článku 26, odst. 3: “Rodiče mají přednostní právo volit druh vzdělání pro své děti.”
Samotná struktura deklarace představuje jedinečné křesťansko-demokratické chápání lidských práv. Články 1-21 chrání politická práva osob proti nárokům státu; tím tento dokument připomíná Listinu práv z americké ústavy. Články 22-27 chrání “sociální a ekonomická práva” osob, přesně tak, jak to prosazovali Gilbert Dru a Etienne Gilson.
I pojem rovnosti, který předtím i potom způsobil tolik neštěstí, má ve Všeobecné deklaraci bohatý význam díky “personalistické” koncepci “práva na život” (článek 3), “důstojnosti a hodnoty lidské osoby” (preambule) a vrozené lidské přirozenosti: “Všichni lidé se rodí svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv. Jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat v duchu bratrství” (článek 1).
Jediné křesťansko-demokratické téma, které v Deklaraci chybí, je výslovné potvrzení Božího stvoření. Několik členů redakční komise, vedených Charlesem Malikem, se snažilo tuto myšlenku do dokumentu včlenit. Nakonec ale souhlasili s universálnějším jazykem, který Boha implikuje, ale nejmenuje.
Souhrnně vzato, ovládal diskusi o “sociální politice” a “politice lidských práv” v prvních letech existence OSN (1946-1948) křesťansko-demokratický světový názor, a ten tu také zůstal intelektuální silou po celé další desetiletí. I když začátek studené války na čas zbrzdil další rozvoj dokumentů o lidských právech, slibovaná mezinárodní smlouva “O občanských a politických právech” vydaná až v roce 1966 stále ještě potvrzovala, že “rodina je přirozenou a základní jednotkou společnosti a má nárok na ochranu ze strany společnosti a státu”.20)
Triumf socialistických rivalů
V téže době se ale začal ve struktuře OSN prosazovat opoziční světový názor – demokratický socialismus. Tento myšlenkový systém začal v OSN zapouštět kořeny prostřednictvím skandinávské dominance v jejím sekretariátu, a to v letech 1946-1962. Ztělesňovali jej Trygve Lie a Dag Hammarskjold.
Nor Trygve Lie byl prvním generálním tajemníkem nové organizace a v této funkci sloužil v letech 1946-1953. Z dokumentů, jež byly teprve nedávno uvolněny, dnes víme, že byl hlavním kandidátem SSSR na tento post a že se jeho jméno dostalo do čela kandidátky díky Algeru Hissovi, vysokému úředníkovi amerického ministerstva zahraničních věcí, který byl později usvědčen jako sovětský agent. I když existují opačná svědectví, nebyl Lie sám patrně nikdy skutečným členem komunistické strany. Rozhodně ale s bolševismem flirtoval a už v roce 1921 jel do Moskvy, kde se setkal s Leninem. Lie si uchoval hluboké sympatie pro sovětský experiment v Rusku a komunisté ho viděli jako pružný nástroj svých ambicí v OSN.
Lie byl lídrem norské Strany práce a jako sociální demokrat patřil v tomto hnutí k “tvrdé levici”. Ve třicátých letech aktivně utvářel norskou vnitřní politiku a získal si reputaci energického sociálního inženýra.
Lie se politicky zkompromitoval za korejské války a počátkem roku 1953 rezignoval. Nahradil ho švédský státní úředník Dag Hammarskjold.
Je důležité rozlišit Hammarskjoldův mýtus, dosud živý v OSN, od Hammarskjolda jako člověka. Byl to, jak říká jeden z jeho životopisců, člověk “vzácné citlivosti a universálních zájmů”. Byl to jakýsi moderní mystik; jeho křesťanství bylo reálné a intenzivní, ale pouze osobní: nespočívalo v denominaci, ale v denním dialogu člověka s Bohem. Jako člověk narozený ve staré švédské šlechtické rodině, kde vládla tradice služby králi a státu, nikdy nevstoupil do žádné politické strany. Ale v každém ohledu, byť ne oficiálně, byl sociálním demokratem. Počátkem třicátých let přiznal svou konverzi k “levicově socialistickému myšlení”. Získal titul Ph.D. v oboru ekonomiky na universitě ve Stockholmu a společně s Gunnarem Myrdalem (oponentem jeho disertace) a Knutem Wicksellem (jeho rádcem a ministrem financí v sociálně demokratické vládě) začali transformovat Švédsko do podoby socialistického zaopatřovacího státu.
Hammarskjold si potrpěl na kamarádství se spolupracovníky, na dlouhé sedánky, kde se řešily zásadní problémy, a dával najevo zklamání, kdykoli někdo z nově ženatých kolegů neměl večer tolik času jako on. Hammarskjold sám se nikdy neoženil a mezi některými jeho současníky (k nimž patřil i jeho předchůdce Trygve Lie) se špitalo, že je tajný homosexuál. Zdá se ale, že to není pravda. Jeho životopisci se shodují v tom, že v jeho životě hrál sex jen malou, pokud vůbec nějakou roli. Byl spíše “asexuální”, “rozený starý mládenec”, “osamělý z vlastní volby”. Pokud jde o rodinné záležitosti, znamenalo to, že Hammarskjold neměl prakticky žádnou osobní zkušenost s tím, co to je manželství a péče o dítě, a přenechával tedy tyto věci svým vlastním “expertům”.22)
Právě pod vlivem Liea a Hammarskjolda se demokratický socialismus stal mocnou silou v sekretariátu OSN. Jeho kanceláře obsadili – v neúměrné míře – lidé ze Skandinávie a příslušnost ke světovému názoru generálních tajemníků se stala cenným činitelem ve služební kariéře.
Sociálně demokratický feminismus
K lidem, kteří obsadili klíčové posty, patřila Alva Myrdalová. Generální tajemník Trygve Lie znal její práce z třicátých let, jež se týkaly “populační krize”. Spolu se svým manželem Gunnarem Myrdalem formulovala sociálně demokratickou odpověď na prudký pokles porodnosti ve Skandinávii. Myrdalovi v zásadě tvrdili, že jediný způsob, jak udržet porodnost na hladině prosté reprodukce, je socializace nákladů a břemen péče o děti. Své teorie v roce 1934 shrnuli do knihy Kris i befolkningsfragan a tak vytvořili ideologický základ pro konstrukci moderního zaopatřovacího státu. V norském překladu vyšla kniha v roce 1935. Kniha sama i debata, jež po jejím vydání následovala, uvedly v život Norskou komisi pro populační otázky i řadu návrhů Strany práce v souladu s “myrdalovskou linií”.23)
Alva Myrdalová upoutala pozornost generálního tajemníka Lie už v roce 1948 svou řečí v ženevském sídle OSN na téma “Přebytek energie vdaných žen”. Ve chvíli, kdy se její vlastní manželství nového typu s Gunnarem Myrdalem dostalo do potíží,24) prohlásila Alva Myrdalová, že péče o děti a o domov moderní ženě nestačí. Moderní ženy se potřebují přesunout do světa práce mimo domov.
V polovině prosince roku 1948 jmenoval Lie Alvu Myrdalovou zastupující sekretářkou generálního tajemníka v Sociální komisi OSN. V tomto okamžiku se stala nejvýše postavenou ženou v Organizaci spojených národů: “třetí nejvyšší osobou”, jak sama říkala. Měla na starost práci OSN na poli ženských otázek, na poli populace, sociální politiky a lidských práv. Alva Myrdalová to pochopila jako dokonalou příležitost, jak využít Sekretariát OSN ve prospěch své vlastní verze sociálně demokratického feminismu. Patří k ironii dějin, že 14. prosince 1948, tedy v témž týdnu, kdy Generální shromáždění OSN schválilo Všeobecnou deklaraci lidských práv s jejím důrazem na rodinu, napsala Alva Myrdalová své přítelkyni, Dise Västbergové:
Je pro mne radostí vidět, že sociálně demokratické ženy – nejen ve Švédsku, i když především zde – získávají neomezenou příležitost mluvit a získat vliv v Sekretariátu OSN… To, co ženská skupina podporuje a chce, je nesmírně důležité pro utvoření moderního sociálního státu. Klíčový post v Sociálním odboru OSN umožní této skupině nejlépe změnit lidskou společnost v souladu s jejími názory.25)
Jak vypadaly názory sociálně demokratických feministek? Myrdalová to ve třicátých a čtyřicátých letech formulovala takto:
1. V oblasti morálky není nic absolutního. Morálka, včetně tradiční křesťanské morálky, je pouze produktem historického vývoje a proměny institucí. Pokud se velký počet lidí přestane chovat v souladu s tzv. mravními standardy, pak je třeba změnit tyto standardy, ne lidi.
2. Stávající, tak zvaně tradiční rodina zděděná z 19. století, “je téměř patologická”, vykořeněná, “izolovaná” a zhoubná. Je zapotřebí nahradit ji novým modelem rodiny, kde ženy stojí vedle mužů “jako soudružky” v práci mimo dům; kde odpovědnost za děti je celospolečenská – to jest státní – a vyžaduje státem financované jesle a školky i státní podpory na všecko, počínaje oblečením a konče letními tábory; kde jsou děti od nejranějšího věku “indoktrinovány” novým modelem společenské kooperace; kde je manželství zbaveno své autonomie a právní ochrany; kde je rodina zbavena všech nadbytečných funkcí a zbývá na ni jen kontrola reprodukce; kde je “dobrovolné rodičovství” zajištěno zákonným právem na potrat a časnou sexuální výchovou dětí; kde se rodičovská kontrola dětí chápe jako nezdravá, jak je zřejmé z této pasáže:
Značná část úmorného patosu, který brání “individuální svobodu” a “rodinnou odpovědnost”, je založena na sadistické tendenci rozšiřovat vlastní “svobodu” na nespoutané a nekontrolované právo ovládat druhé.26)
3. Rovnost pohlaví vyžaduje přizpůsobení všech institucí, tradic a kulturních struktur. I “zásadní a základní rozdíly” mezi muži a ženami dané přirozeností musejí být eliminovány a nahrazeny státní intervencí.27)
“Zásadní proměna” hodnot
Souboj mezi křesťansko-demokratickým a sociálně demokratickým světovým názorem vyvrcholil v šedesátých letech. Vítězem se stala sociální demokracie. Proč?
Příčinou se zčásti stal kolaps křesťanské demokracie jakožto vitálního ideového systému. Mladistvé nadšení, energie i smysl pro pozitivní revoluci, zjevný ve čtyřicátých letech, se v následujícím desetiletí zhroutily. Ve Francii hlavní politický nástroj křesťanské demokracie, MRP, ztratil podporu ve prospěch de Gaullovy nové strany, RFP (Ressemblement du Peuple Francais) a v roce 1958 zmizel navždy. V téže době si křesťansko-demokratické strany v Itálii a v Německu udržely svou moc za cenu ztráty své vize. Počátkem šedesátých let se z nich staly pragmatické, byrokratické instituce, jež pouze obhajovaly status quo. V řadách těchto stran převládli ambiciózní hledači pozic nad idealisty. Z hnutí za “mravní a politickou obnovu” se staly prostě masové strany pravého středu.28) Když pak v roce 1968 zasáhla Evropu nová “krize hodnot”, nebyla křesťanská demokracie připravena reagovat. Projevila se jako zastaralý a zdiskreditovaný strážce nového typu spokojeného materialismu, tedy jako pravý opak toho, co měli na mysli zakladatelé křesťansko-demokratického hnutí.
Dnes je jasné, že “tichá revoluce” hodnot se v Evropě (i v severní Americe) odehrála po roce 1963. Vyznačoval ji ideový posun od hodnot křesťanského učení (kam patřily odpovědnost, obětavost, altruismus a posvátnost dlouhodobých svazků) k “sekulárnímu individualismu”, soustředěnému na vlastní uspokojení.29) Průzkumy mínění evropské mládeže v sedmdesátých a osmdesátých letech ukázaly, že se “šíří nonkonformismus v otázkách potratu, rozvodu atd., až k rodičovství samotnému”; přitom velká část obyvatel souhlasila s názorem, že “dítě potřebuje jen jednoho rodiče” a že “pro osobní naplnění nejsou děti nutné”.
Jiný komentátor poukázal na to, že postupná legalizace potratů souvisí s “ochabujícím vědomím” důstojnosti každého člověka, i starého a postiženého. Dodal: “V posledních letech se rozšířil bezohledný individualismus a nekontrolovaný libertinismus… Stejným směrem, a dosti rychle, postupuje i ženská emancipace.” Současně s tím narůstá tolerance soudů i veřejného mínění vůči sexuálním deviacím.30) V kontextu světového názoru symbolizují tyto změny triumf sociálně-demokratické “sexuální a rodinné etiky” nad křesťanskou demokracií.
Alva Myrdalová zahájila svou činnost v ECOSOC počátkem roku 1949. O dva a půl roku později se přesunula do UNESCO v Ženevě, kde převzala vedení Divize společenských věd. Spolu s ostatními sociálními demokraty zasela semena změny, jež přinesla plody po roce 1963:
1. Na poli ženských otázek šlo o přesun od původního důrazu OSN na volební právo žen a potlačení prostituce k novému důrazu na stejný stupeň zaměstnanosti, potlačení ženské role, využití mimo-mateřské péče o děti, “sexuálních práv” a změn v charakteru rodiny.
2. Na poli populačních otázek šlo o přesun od podpory a ochrany velkých rodin k soustředění na problematiku předlidnění, jíž je třeba čelit sexuální výchovou a “reprodukčními právy”.
3. Na poli rodinných otázek šlo o přesun od důrazu na rodinu jako “základní a přirozenou společenskou jednotku” k představě rodiny jakožto zastaralé a utlačovatelské instituce.
4. Na poli lidských práv šlo o přesun od “personalistického” důrazu na vrozenou důstojnost každého člověka a jeho nezbytné místo v přirozených komunitách k radikálně feministickému individualismu.
Důsledky jsou hmatatelné. S těmito názory je např. v souladu CEDAW (Úmluva o odstranění všech forem diskriminace vůči ženám). CEDAW zbavuje rodinu veškeré autonomie a autority. Mravní legitimitu přičítá pouze izovolovanému, radikalizovanému jednotlivci. Navíc poskytuje rozsáhlou moc státu, která má regulovat, restrukturovat a vposledku odstranit přirozenou rodinu. V tom je význam např. článku 5, který prohlašuje:
Státy přijmou odpovídající opatření k úpravě sociálních a kulturních vzorů chování mužů a žen, s úmyslem dosáhnout eliminace předsudků nebo zvyků a všech dalších praktik založených na stereotypních rolích mužů a žen.
Obdobně je tomu u Úmluvy o právech dítěte,31) která obsahuje opatření podrývající autoritu rodičů u dětí, odstraňuje autoritu náboženské víry a tradice ve prospěch politizované a radikalizované sociologie; navíc brání národům v ochraně jejich vlastní, jedinečné kultury. V článku 13 čteme:
Dítě má mít právo na svobodu vyjadřování; toto právo zahrnuje svobodu vyhledávat, přijímat a předávat informace všeho druhu, bez ohledu na hranice, ať už ústní, psané nebo tištěné, ve formě umělecké nebo v každém jiném médiu podle volby dítěte.
Krátce řečeno je takové chápání “práv” v protikladu s článkem 26 Všeobecné deklarace (který říká: “Rodiče mají přednostní právo volit druh vzdělání pro své děti”) a svědčí o vítězství jednoho světového názoru nad druhým.
Nová příležitost
V posledních letech se však povaha konfliktu změnila. Od konferencí OSN v Káhiře a v Pekingu v polovině devadesátých let se začalo pro-rodinné hnutí sjednocovat a koordinovat. Boj o intelektuální kontrolu nad OSN pokračuje: jádrem tohoto boje je postavení rodiny. Co se mohou obhájci rodiny z posledních zkušeností naučit?
První zásadní poučení zní: “Myšlenky mají důsledky.” Dokud OSN favorizovalo rodinu, byl to důsledek myšlenek, jež rozvinul poměrně malý okruh evropských křesťanských demokratů. Když se OSN postavilo k přirozené rodině nepřátelsky, byl to důsledek myšlenek, jež rozvinula malá skupina skandinávských sociálních demokratů. Dnes je kriticky nutné vybudovat novou vizi založenou na podpoře rodiny a lidského života, jež by pro začátek 21. století znamenala totéž, co křesťanská demokracie pro čtyřicátá léta. Máme-li tentokrát uspět, pak musí být nová intelektuální konstrukce založena na něčem víc, než je západní křesťanství, které už neovládá ani OSN, ani svět; musí stát na myšlence, jež je společná lidské přirozenosti a zahrnovat všechny nábožensky založené systémy rodinné morálky na světě, aniž by přitom poklesla na banální úroveň. Věřím, nebo alespoň doufám, že takové projekty, jako je “Světový kongres rodin”, představují kroky k vytvoření a utvoření takové vize.
Druhé poučení z posledních 55 let zní: “Politika jsou lidé.” Charles Malik a René Cassin se octli v pravý čas na pravém místě, aby dodali obsah Všeobecné deklaraci lidských práv. Vliv Trygve Liea, Daga Hammarskjolda a Alvy Myrdalové byl rozhodující pro vítězství sociálně demokratického světového názoru v OSN. Z tohoto úhlu imperativy pro naši budoucnost zahrnují tyto požadavky:
- Ustavit solidní pro-rodinnou reprezentaci na úrovni národních delegací v OSN.
- Podniknout energickou akci v rámci NGO, která by zabránila dalším útokům na rodinnou integritu.
- Umístit nebo identifikovat “přátele rodiny” v sekretariátu OSN. A konečně,
- Ustavit mezinárodní hnutí nábožensky založených systémů rodinné morálky, které by ovlivnilo a případně formovalo zdravou sociální politiku OSN.
Poznámky:
1) Viz Mario Einaudi a Francois Goguel, Democracy in Italy and France (Notre Dame, Indiana; Notre Dame University Press, 1952), s. 81-82; R. E. M. Irving, The Christian Democratic Parties of Western Europe (London: George Allen and Unwin, 1979), s. 30-31.
2) R. E. M. Irving, Christian Democracy in France (London: George Allen and Unwin, 1973), s. 53-54, 58.
3) Irving, The Christian Democratic Parties of Western Europe s. 31; Einaudi and Goguel, Christian Democracy in Italy and France, s. 30-31. Pro čtenáře z anglofonního světa zní tento jazyk povědomě, protože je velmi blízký třetí cestě navrhované anglickými křesťanskými autory, Hilaire Bellocem a G. K. Chestertonem. Ti nazvali svůj projekt “distributivním státem”; křesťanskou demokracii v jejích počátcích lze chápat jako její kontinentální paralelu.
4) Noel D. Cary, The Path to Christian Democracy: German Catholics and the Party System from Windthorst to Adenauer (Cambridge, Massachusetts; Harvard University Press, 1996), s. 180; Einaudi a Goguel, Christian Democracy in Italy and France, s. 28-30, 84.
5) Citováno v Irvingově Christian Democracy in France, s. 60.
6) Citováno v: Einaudi a Goguel, Christian Democracy in Italy and France, s. 126.
7) Citováno v Irvingově Christian Democracy in France, s. 60.
8) Guido Dierickx, “Christian Democracy and Its Ideological Rivals: An Empirical Comparison in the Low Countries”, v: David Hanley (ed.), Christian Democracy in Europe: A Comparative Perspective (London and New York: Pinter Publishers, 1994) s. 24.
9) Viz Irving, Christian Democracy in France, s. 61-62.
10) Cary, The Path to Christian Democracy, s. 184; Einaudi a Goguel, Christian Democracy in Italy and France, s. 36, 59, 83.
11) Z: Einaudi a Goguel, Christian Democracy in Italy and France, s. 124-125, 130.
12) Viz: Emiel Lamberts (ed.), Christian Democracy in the European Union, 1945-1995 (Leuven, Belgium: Leuven University Press, 1997), s. 440.
13) Charles Malik, Man in the Struggle for Peace (New York and Evanston: Harper and Row, 1963), s. xviii-xix, xli.
14) René Cassin, “Histoire de la Declaration Universelle de 1948″, La Pensée et L’Action (n.p.: Editions F. Lalau, 1972), s. 105-108.
15) René Cassin, “From the Ten Commandments to the Rights of Man” v: Shlomo Shoham, Of Law and Man, Essays in Honor of Haim H. Cohn (New York and Tel Aviv; Sabra Books, 1971), s. 15-17.
16) Cassin, “Histoire de la Declaration Universelle de 1948″, s. 114.
17) Je pravda, že Eleanor Rooseveltová, vdova po americkém presidentu z válečných časů, byla předsedkyní Komise pro lidská práva a že američtí tradicionalisté byli k celému Rooseveltovu odkazu skeptičtí. Nicméně alespoň v rodinných otázkách to není poctivé stanovisko. Eleanor Rooseveltová nebyla ani liberálka, ani radikální feministka toho typu, jejž známe dnes. Byla to “sociální feministka” – jak řekla Frances Perkinsová, americká ministryně práce z třicátých let. Sociální feministky se hlásily k plné právní i politické rovnosti mužů a žen, ale soustřeďovaly se na speciální opatření ve prospěch žen jako matek a požadovaly rodinnou mzdu pro muže, kteří měli doma ženy a děti. Tato stanoviska byla s evropskou křesťanskou demokracií téměř identická. O “sociálním feminismu” – viz Allan Carlson, Family Questions; Reflections on the American Social Crisis (New Brunswick, New Jersey: Transaction Books, 1988), s. 147-149.
18) Lamberts, Christian Democracy in the European Union, s. 442.
19) Viz Cassin, “Histoire de la Declaration Universelle de 1948″, s. 108-115.
20) Zaznamenáno u Jamese W. Nickela, Making Sense of Human Rights: Philosophical Reflections on the Universal Declaration of Human Rights (Berkeley; University of California Press, 1987), s. 2-9. Nickel nezaznamenává jednu důležitou změnu v dokumentech z roku 1966 v porovnání se Všeobecnou deklarací: vypuštění potvrzení práva na vlastnictví a na řádnou kompenzaci za majetek odebraný státem.
21) Pokud jde o Lieovo zázemí, viz výbornou knihu Jamese Barrose Trygve Lie and the Cold War: The UN Secretary-General Persues Peace, 1946-1953 (DeKalb, Illinois: Nothern Illinois University Press, 1989), s. 4-5, 11, 16, 29, 35.
22) O Hammarskjoldovi viz Brian Urquhart, Hammarskjold (New York: Alfred A. Knopf, 1972), s. 22-29; Joseph P. Lash, Dag Hammarskjold: Custodian of the Brushfire Peace (Garden City, New York: Doubleday, 1961), s. 27-32, 78-79; Stanley Meisler, United Nations: The First Fifty Years (New York: Atlantic Monthly Press, 1995), s. 77-79.
23) O úloze Alvy Myrdalové v populační debatě třicátých let viz Allan Carlson, The Swedish Experiment in Family Politics: The Myrdals and the Interwar Population Crisis (New Brunswick, New Jersey: Transaction Books, 1990).
24) Viz Sissela Bok, Alva Myrdal: A Daughter’s Memoir (Reading, Pennsylvania: Addison-Wesley, 1991), s. 200-205.
25) Dopis Alvy Myrdalové Dise Vastbergové ze 14. prosince 1948; v: Lars G. Lindskog, Alva Myrdal: “Förnunftet maste segra!” (Kristianstad: Sveriges Radios Förlag, 1981), s. 86.
26) Alva a Gunnar Myrdalovi, Kris i befolkningsfragan (Stockholm: Bonners, 1934), s. 299. Obecněji viz Carlson, The Swedish Experiment in Family Politics, s. 88-95.
27) V této věci viz Alva Myrdal et al., Toward Equality: The Alva Myrdal Report to the Swedish Social Democratic Party (Stockholm: Prisma, 1972 [1969]), s. 17, 38, 64, 82-84.
28) Geoffrey Pridham, “Christian Democracy in Italy and West Germany: A Comparative Analysis”, v: Martin Kolinsky a William E. Patterson (eds.), Social and Political Movements in Western Europe (London: Croom Helm, 1976), s. 143-144.
29) Viz Ronald Inglehart, The Silent Revolution: Changing Values and Political Styles Among Western Publics (Princeton, New Jersey: Princeton University Press, 1977), s. 216; Ron Lesthaeghe, “A Century of Demographic and Cultural Change in Western Europe”, Population and Development Review, č. 9, září 1983), s. 29.
30) Lamberts, Christian Democracy in the European Union, s. 445.
31) Tuto úmluvu ratifikovalo 185 národů, výjimkou jsou Spojené státy a Somálsko.
