Severokorejský režim by žádnou potravinovou pomoc dostávat neměl. Prostředků na potraviny pro vlastní obyvatelstvo má dost, jen je nutné, aby je místo toho nevynakládal na bomby, rakety či extravagance Kimů.
I letos – jako už několikrát v minulosti -požaduje Severní Korea potravinovou pomoc v důsledku povodní a neúrody. Světový potravinový program OSN opět přislíbil vyjít Pchjongjangu vstříc. Skutečná pomoc hladovějícím přitom naopak vyžaduje vyvinutí účinného tlaku na změnu režimu či jeho priorit a charakteru.
Severní Korea je poslední relikt stalinismu ve světě, a pokud jde o vztah státu k vlastním občanům, aspiruje na nejbezohlednější režim současnosti. Má čtvrtou nejpočetnější armádu na světě; v zemi se čtyřiadvaceti miliony obyvatel je až jeden milion dvě stě tisíc mužů ve zbrani, což je dvacet procent všech mužů ve věku 17-54 let. Na zbrojení vydává až čtvrtinu rozpočtu (pro srovnání: země EU jedno až dvě procenta, Jižní Korea tři procenta).
Hra na kočku a myš
Mezinárodní společenství vodí Pchjongjang už léta za nos: v roce 1994 slíbil zastavit svůj jaderný program výměnou za potravinovou a energetickou pomoc, v roce 2002 ovšem opět obnovil provoz jaderných reaktorů; v říjnu 2006 provedl první jaderný test a v květnu 2009 další test ještě silnější nálože. Na jaře 2010 poslal torpédem ke dnu jihokorejskou korvetu, na podzim svou artilerií ostřeloval jihokorejský ostrov Jon-pchjong, obývaný civilisty.
Severokorejský režim světu vysílá signál: jsme zlí, nevypočitatelní, iracionální, a můžeme být ještě horší, uplácejte nás. Tak si koupíte mír a bezpečí. Ve skutečnosti je to však strategie velice racionální: vydírání a zastrašování. Zatím se jim skvěle vyplácí. V důsledku Světového potravinového programu OSN jsou strategické potravinové rezervy Severní Koreje beze zbytku naplněny a KLDR letos snížila dovoz jídla o čtyřicet procent. Lidé v Severní Koreji přesto hladoví. Není to však dáno nepřízní přírody, nýbrž politikou vlády. Distribuce potravinové pomoci OSN je v rukou Pchjongjangu a OSN na ni nemá vliv. V KLDR je tak potravinami zásoben především režim a jeho represivní aparát.
Od ledna 2009 severokorejský režim vynaložil 460 milionů amerických dolarů na zbraně, luxus vůdců či propagandu. Například 300 milionů dolarů šlo na stavbu rekreačních rezidencí dynastie Kimů, na sedm megaohňostrojů padlo 31 milionů dolarů, na elektrické fontány a světelné show oslavující jednotlivé Kimy se utratilo dalších 14 milionů dolarů atd. Demonstrativní odpálení sedmadvaceti vojenských raket stálo 83 milionů dolarů a dělostřelecká cvičení na oslavu nástupnictví Kim Čong-ilova syna Kim Čong-una stála 15 milionů dolarů. Přitom za tyto částky šlo koupit až 870 tisíc tun rýže (thajská rýže se prodává v hodnotě 530 USD za tunu), což by stačilo na nakrmení celé severokorejské populace.
Proč ale kupovat potraviny, když je mezinárodní společenství dává zadarmo? OSN jedná v dobré víře, jenže její Světový potravinový program umožňuje Pchjongjangu financovat zbrojení a represivní aparát. Mizerii obyčejných Severokorejců tím naopak prohlubuje.
Made in China
Nad severokorejským režimem drží ochrannou ruku Peking; nebýt čínských dodávek energie, dynastie Kimů padne. Jejím vydržováním zveličuje Čína vlastní důležitost: „Nebýt našeho umravňujícího vlivu na Pchjongjang, provedou šílení Kimové nějakou nepředloženost. Neodvratnou čínskou hegemonii v oblasti by měl proto Západ vítat, nikoli zadržovat“.
Čínské a severokorejské blufování udržuje severovýchodní Asii ve stavu napětí pod pláštíkem zdánlivé stability. Chce-li však Peking dostát své ambici respektovaného pilíře mezinárodního uspořádání, musí severokorejskou kartu oželet. Jinak proti ní lze vyrukovat s jinou kartou: představa Japonska coby nové jaderné mocnosti by se Číně nejspíš nezamlouvala. Severokorejský režim by žádnou potravinovou pomoc dostávat neměl. Prostředků na potraviny pro vlastní obyvatelstvo má dost, jen je nutné, aby je místo toho nevynakládal na bomby, rakety či extravagance Kimů. K tomu je nutné režim přinutit a prvním krokem k tomu je nedodávat mu potraviny zdarma. Pro dobro Severokorejců.
Vyšlo v časopise Týden 8.8.2011
