Z anglického originálu Ortega y Gasset’s „Revolt“ and the Problem of Mass Rule publikovaného v časopisu Modern Age, Vol. 46, No. 3, s. 219-226, přeložil Eduard Geissler.Text vyšel jako Bulletin OI č. 169 v září 2005. E. Robert Statham, Jr. je profesorem politologie na University of Guam. “Pro současný evropský veřejný život je nejdůležitější, ať už v dobrém či ve zlém, fakt, že davy dosáhly plné společenské moci. Protože však davy, právě proto, že jsou davy, nemohou a ani neumějí řídit svou vlastní existenci, tím méně vládnout společnosti, trpí nyní Evropa nejvážnější krizí, jaká mohla země, národy a kultury potkat.“
José Ortega y Gasset
Vzpoura davů 1)
Základní předností demokracie je to, že poskytuje rovnost rovným. Její hlavní chybou je, že poskytuje také rovnost nerovným. V roce 1930 vydal José Ortega y Gasset (1883-1955) knihu Vzpoura davů, v níž se zabýval politickou a sociální krizí Evropy – a západní civilizace obecně. Nebyl jediným myslitelem, který tuto krizi rozpoznal, ale jeho vyhodnocení je obzvlášť důležité, protože základní příčinu vidí ve všeobecném rozdílení moci davům.2) Ortegovy závěry, velmi poučné v době, kdy je svěřil papíru, platí možná ještě více v době naší. „Vzpoura davů“ pokračuje a s přechodem do jedenadvacátého století nabývá na hybnosti; jejím základem je společenské přidělování rovnosti všem, bez ohledu na předpoklady a individuální schopnosti.
I.
Vzpoura davů je plodem toho, co Ortega nazval „hyperdemokracií“; moc je více či méně rovnoměrně rozprostřena po celé společnosti a výsledkem je kulturní úpadek.3) Jádrem Ortegova pohledu je nepopulární, nicméně důležité chápání jedné z nejvýznamnějších otázek politiky a společnosti – stejně jako odpovědi na ni: kdo by měl vládnout? Ortega pochopil, že „lidská společnost je aristokratická vždy, ať chce či ne, svou vlastní povahou, a to až do té míry, že je společností, jen pokud je aristokratická; pokud svůj aristokratický ráz ztrácí, přestává jí být“.4) Lidsky řečeno, vynikající lidské vlastnosti, společenskou normu, je třeba hledat u nemnohých, nikoli u mnoha. Jestliže tedy vláda musí být vyhrazena pro nemnohé jako protiklad mnohých, pak naše dnešní doba hyperdemokracie a radikálního rovnostářství, kdy vládnou davy (zejména prostřednictví veřejného mínění), je dobou, kdy se ztrácí sama civilizace, protože „dav drtí vše, co je jiné, výborné, kvalifikované a vybrané“.5)
Jak vypadá davový člověk a proč je nezpůsobilý vládnout? Ortegův bystrý pohled nám velmi zajímavým způsobem ukazuje, že davový člověk je člověk průměrný, obyčejný, který přijímá sám sebe takového, jaký je; není ochoten klást na sebe nějaké požadavky, považuje se ale také za rovného komukoli jinému. Tento typ člověka Ortega staví jako protiklad „člověka vybraného“, jenž na sebe ve snaze o získání široce pojímané dokonalosti klade vysoké požadavky. Ortega y Gasset si všímá především toho, že vzpoura davů má hluboký dopad na duchovní ráz společnosti:
Takže v duchovním životě, který svou vlastní podstatou vyžaduje a předpokládá kvalifikaci, lze pozorovat postupující triumf pseudointelektuálů nekvalifikovaných, nekvalifikovatelných a diskvalifikovaných svým vlastním duševním založením.6)
Z tohoto pozorování lze odvodit zjištění, že život společnosti obecně je takový, jaký je její život duchovní. Vzpoura davů koexistuje s převahou, dokonce až nadvládou nerozumu. Ortega skutečně hovoří o mentalitě davů ve smyslu „práva na to nemít pravdu“ nebo „oprávněnosti neoprávnění“.7) Kategorie „dav“ nemá především či nutně základ společensko-ekonomický, ale v jádru intelektuální. V tomto ohledu je důležité, abychom si uvědomili, že naše střední školy a university se nejen od základů demokratizovaly, ale staly se také centry vulgární, nekvalifikované sofistiky. Vzdělání, které poskytují, má většinou sloužit zájmům mas, vše ve jménu rovnosti a tolerance (např. politická korektnost, multikulturalismus, etnická, gender či sexuální studia). Ačkoli právě střední školy a university vychovávají budoucí generace občanů, intelektuální dokonalost je dnes na akademické půdě vzácností. Povšimněte si, jak málo Američanů, především vysokoškoláků, čte. Akademická půda je místo, které musí poskytovat normy a vznášet požadavky na kultivaci rozumu a vybraného chování; k tomu však nedochází.
Prostudujeme-li pečlivě nejrůznější rozhodnutí Nejvyššího soudu, je naprosto zřejmé, že zejména právnické školy (až na několik pozoruhodných výjimek) nepřipravují soudce dobře na to, aby náležitě interpretovali ústavu. Filosofická, normativní a hodnotící podstata určování toho, co zákon skutečně říká, vyžaduje intelektuální schopnosti, jež daleko přesahují rozlišování mezi „fakty a hodnotami“ nebo prosté držení se logické souvislosti. Moudrý úsudek v rámci filosofického kontextu v soudnictví vyžaduje hluboký, pronikavý pohled. Ale právě tuto intelektuální a morální dokonalost masová výchova neposkytuje a poskytovat nemůže. Výsledkem je soudní despocie – Nejvyšší soud na sebe bere povinnost zákon nejen interpretovat, ale také ho vytvářet a uvádět v platnost –, jelikož stanovit soudní činnosti patřičné hranice může jen skutečně uvážlivý intelekt.
II.
Dnes se „vulgární člověk, dříve vedený, rozhodl vzít sám do rukou otěže světa“.8) Ale tentýž typ člověka, člověk průměrný, je vždy spokojený sám se sebou:
Tato spokojenost se sebou samým ho nutká uzavřít se všemu zasahování zvnějšku, neposlouchat, nemyslet na cizí mínění a nedbat na ostatní. Jeho niterný pocit vlády ho neustále vybízí, aby tuto vládu provozoval. Proto bude rozvíjet svou činnost tak, jakoby na světě existoval pouze on a jemu podobní… Bytost, která se teď vyskytuje všude a všude vnucuje své vnitřní barbarství, je vskutku rozmazleným děckem lidských dějin.9)
Vzpoura a následná vláda davů není ničím menším než vládou lidí, kteří jsou nejméně způsobilí revoltovat nebo vládnout. Sám se sebou spokojený davový člověk není jen nejméně způsobilý řídit záležitosti společnosti; není toho prostě schopen vůbec.
Co zapříčinilo tuto změnu okolností, kdy rozhodují a vládnou četní, průměrní a nekvalifikovaní? Ortega vidí příčinu v nástupu liberalismu v průběhu 19. století.10) Říká, že liberalismus a rovnostářství našeho věku je na jedné straně zapotřebí chránit, ale také nahradit, protože „liberalismus měl svou pravdu a tu mu je třeba vzdát na věky věků. Ale neměl pravdu ve všem a je třeba odpírat mu ji jen tam, kde ji neměl.“11)
Jednou jsem napsal, že jeden z nejdůležitějších kroků vpřed v nauce o politice a vládnutí, americká ústava s ustavením vlády zákona, byl nicméně neúplný a je třeba ho dokončit.12) Problém liberalismu (rovnost a vláda zákona) je z velké části důsledkem vzniku institucí, které jedincům zajišťují více svobody, než bylo kdy možné, ale zdá se, že tyto instituce nejsou schopné týmž osvobozeným jedincům zajistit, aby v poskytnuté svobodě žili zodpovědně. Ortega přirovnává průměrného davového člověka naší doby k rozmazlenému aristokratovi (protikladu aristokrata zasluhujícího úctu), jenž dědí životní podmínky, které sám nestvořil a v nichž není způsobilý žít, jelikož „každý život je boj a úsilí být sám sebou“; a davový člověk je „spokojený sám se sebou“ a samolibý.13) Takto davy dědí instituce a životní podmínky, které vyžadují velké duševní i fyzické úsilí a odvahu tvořit; a udržet je vyžaduje stejné úsilí. Podle názoru Erica Fromma se moderní člověk pokouší „zbavit břemene své nové svobody“ a nejostřejším vyjádřením masového útěku před svobodou je odmítání přemýšlet, žít hloubavě.14)
III.
Pokud „kultura původně znamená kulturu ducha“15), existuje souvislost mezi rozumem a kulturou. A Ortega skutečně tvrdí, že být kultivovanou lidskou bytostí znamená kultivovat svého ducha, aby si člověk vypěstoval morální charakter a intelekt, protože „bez idejí nemůžeme žít na lidské úrovni“.16) Integrální spojení mezi myšlením a kulturou je právě to, co je přerušeno u davového člověka, který se dostal ke společenské moci skrze rovnostářství a hyperdemokracii naší doby. Ortega jasně říká:
Průměrný člověk je nový barbar, opozdilec za současnou civilizací, archaickou a primitivní v porovnání s jeho problémy, jež jsou hrozivě, nekompromisně moderní. Tímto novým barbarem je především duševní pracovník, učenější než kdykoli dříve, ale zároveň více nekulturní – inženýr, lékař, právník, vědec.17)
Ať už nás to může jakkoli šokovat a vyvést z rovnováhy, bylo by možné dodat, že na Ortegův seznam patří také akademici.
Jestliže existuje pevný vztah mezi intelektem a kulturou, musí existovat také souvislost mezi intelektem, kulturou a vládou. A tuto souvislost narušila liberální demokracie a technika, takže davový liberální demokrat je také technokrat, který má o zkušenosti opřené metodologické znalosti, ale malé povědomí o širších souvislostech či zájem o ně.18) To je důvod, proč může Ortega tvrdit, že k davovým barbarům naší doby patří zejména lidé z intelektuálních vrstev. Povšimněme si například, v jaké míře americká politologie namísto filosofického zkoumání nekompromisně používá metodologické racionality, provázené dokonce tvrdou, důkladnou a drtivou kritikou „vědeckého“ studia politiky.19) A všimněme si také, jak neuvěřitelně tato disciplína selhává v rozpoznávání nejtíživějších problémů naší doby, natož aby nám nabídla nějaká řešení.
Proč je ale lidská krajina obývána takovým množstvím lidských bytostí, jimž chybí kvalita, které však dnes tak silně ovládají náš každodenní život, především prostřednictvím veřejného mínění, vědy a vzdělávání? Jak to, že „veřejná moc je v rukou reprezentanta davů“?20) Tyto otázky míří do samého středu Ortegovy teze.
Ortega říká zcela otevřeně, že masová, rovnostářská hyperdemokracie ničí civilizaci a kulturu. Jde však ještě dál a upozorňuje, že společnost sama je ze své podstaty „aristokratická“. Jinými slovy, nikdy nemohou vládnout mnozí, dav, lidé průměrní, všední, sami se sebou spokojení. Z tohoto hlediska je dnešní liberalismus ve slepé uličce, protože předpokládá, že vládnout (sobě samým i ostatním) mohou mnozí; ve skutečnosti mohou na každé společenské úrovni vládnout jen nemnozí. Vyplývá to ze zcela zjevného faktu, že řídit nebo vládnout vyžaduje velkou námahu a úsilí, používání rozumu, vyžaduje to vynikajícího člověka. A to je vyhrazeno jen nemnohým. Skutečně je možné tvrdit, že v jakékoli sféře života bylo těch, kdo na sebe kladli velké požadavky, jen pár. Jinými slovy, vyvíjet méně úsilí než více je vždycky snazší a po většinu času většina lidí volí cestu nejmenšího úsilí. Právě to je ale důvod, proč nejsou způsobilí vládnout – neboť nedokáží ovládat ani sami sebe. Základní problém liberalismu spočívá v tom, že má zajistit svobodu; tento záměr se však vyhýbá střízlivému, realistickému pohledu na to, kde jsou hranice svobody, vezmeme-li v úvahu lidskou povahu.
IV.
Nemůže existovat svoboda bez zodpovědnosti21) a vzpoura davů je přímým důsledkem hluboké neznalosti a přehlížení tohoto zásadního principu; podle Ortegova zjištění je dnešní davový člověk přesvědčen, že má veškerá práva, ale žádné povinnosti. Tento duševní stav jej vede k tomu, že se nechce znát k žádným povinnostem, ale osobuje si, aniž ví proč, neomezená práva.22) Toto přesvědčení, že lze ignorovat veškeré povinnosti, ale mít neomezená práva, je přímým důsledkem rozmazlování. „Rozmazlené dítě“ je jakási lidská zrůda, stvořená naprosto materialistickou výchovou v nadbytku, která však na člověka neklade žádné nároky a nestanovuje mu žádná omezení.
Není to tedy tak, že politický liberalismus je z podstaty špatný; jen nemůže patřičně fungovat bez doprovodného sociálního programu výchovy k zodpovědnosti, bez jisté občanské výchovy a jistého očekávání, bez norem a nároků na zdokonalování člověka.23) Občanem se člověk nerodí, občana je z něj zapotřebí vytvořit, a v tom spočívá, zdálo by se, alespoň část odpovědi.24)
Samotná výchova k občanství nemůže sáhnout ke kořenům problému vlády mas, protože „naše doba se vyznačuje vládou davu a obyčejnosti i ve skupinách, v jejichž tradici byla vybranost“.25) Jinými slovy, Ortega poukazuje na společensko-politickou skutečnost, která nejenže je politicky nekorektní, ale ve věku masové demokracie, kdy vláda je svěřována rovným dílem každému, je téměř nemyslitelná. Společnost a civilizace musejí fungovat v rámci ekonomických zásad, jež vycházejí z pochopení aristokratických (záslužných) stránek lidské povahy:
Tedy: ve společnosti jsou nejrůznější úkony, činnosti a funkce svou povahou speciální a následkem toho nemohou být dobře zastávány nikým jiným než osobami vlastností rovněž speciálních – například jisté výkony umělecké a luxusní povahy, nebo funkce vládní a ty, které vyžadují politické posouzení veřejných záležitostí. Dříve byly tyto speciální činnosti vykonávány kvalifikovanými menšinami… Dav si nečinil nároky do nich zasahovat: byl si vědom toho, že bude-li chtít zasáhnout, musí zároveň nabýt oněch speciálních vlastností a přestat být davem. Znal svou úlohu v zdravé společenské dynamice.26)
Ortega neříká, že vina je na straně vlády zákona a politických institucí či struktur, které ji zajišťují; potíž vidí ve společenské sféře. Jeho úhel pohledu odpovídá přesvědčení amerického politického komentátora Waltera Lippmanna (1889-1974), že došlo „k funkčnímu narušení vztahu mezi masou lidu a vládou“, kdy „lidé dostávají moc, již nejsou schopni uplatňovat“, jelikož „dav nedovede vládnout“.27) Lippmann jde ještě dál a tvrdí, že „tam, kde vládě poroučí názor davu, dochází k patologickému narušení správného fungování moci“ a že „tento kolaps ústavního řádu je příčinou střemhlavého a katastrofického úpadku západní společnosti“.28)
Problém vlády davu vzchází z nepochopení a nesprávné aplikace principu rovnosti v dobách demokracie. Obecně se předpokládá, že jelikož si jsou všichni lidé rovni z hlediska politického (před zákonem), musí si být rovni také po stránce společenské a ekonomické. Toto překroucení původního smyslu rovnosti (ochrana před tyranií a diskriminací, podpora příležitostí) vede k obrovským a vše prostupujícím strukturálním společenským problémům, co se týče vlády a pořádku.
Zamysleme se kupříkladu nad tím, jaký dopad má zavedení rovnostářství do manželství, rodin a domácností. Mylný názor, že hlavní zásadou manželství je rovnost, končí u mužů a žen představou spoluvůdcovského postavení, kdy právo rozhodovat mají oba manželé stejné; výsledkem je stálé napětí ohledně řízení domácnosti a stále rostoucí počet rozluk a rozvodů. Ale to není všechno. V mnoha společenských oblastech není manželství chápáno jako svazek mezi mužem a ženou, ale také jako spojení muže s mužem nebo ženy s ženou. Zavedením nekompromisního rovnostářství do domácností ztrácí půdu pod nohama dokonce i přirozená, hospodárná „dělba práce“; vznikají tak vážné problémy ohledně výchovy dětí a nastávají situace, kdy oba partneři (pokud se nerozvedou) pracují mimo domov. Je samozřejmé, že v rodinách a domácnostech vládne chaos.
V dnešní době vidíme zcela zjevně nevhodné zavádění principu rovnosti do intelektuální sféry. Především je třeba si povšimnout, do jaké míry je „svoboda projevu“ považována za právo člověka vyjadřovat vlastní já rovnocenně se všemi ostatními. Účelem této svobody však není umožnit svobodné vyjadřování myšlenek formou řeči, nýbrž podpořit následné vyhodnocení rozdílných názorů, aby bylo možné stanovit, který je lepší. Jinými slovy, často se setkáváme s přesvědčením (v tisku, na veřejnosti, při diskusích na universitách atd.), že jelikož je možné svobodně vyjádřit každý názor, každý názor má také stejnou hodnotu a cenu. K tomu, aby všechny názory měly stejnou hodnotu a cenu, vede jediná cesta: každý z nich musí být v podstatě relativní. A mezi dnešním relativismem a radikálním rovnostářstvím skutečně existuje přímá souvislost. Relativismus i rovnostářství se pokoušejí zakrýt nebo obejít skutečnost, že některé myšlenky jsou lepší než jiné, že těch lepších je méně a že se rodí v hlavách nemnohých lidí, kteří pro to mají potřebné schopnosti (je to jejich přirozená vlastnost i výsledek vlastního úsilí).
Stojí tudíž před námi problém nikoli vlády zákona a rovnosti před ním, ale problém demokratizace a radikálního rovnostářství společenské sféry. Dnešní liberalismus sice zajišťuje jednotlivým občanům svobodu a práva rovným dílem cestou vlády zákona, ale neříká, jak má být společnost řízena a strukturována, především pak „kdo má vládnout“. Jádrem problému je zavádění rovnosti do společenské sféry, čemuž napomáhá hyperdemokracie.29)
Je nutné odlišovat vládnutí od zákona. Zákon zajišťuje svobodu všem jedincům stejně; ale kdo z nich by měl vládnout a v jaké společenské funkci a instanci, to není záležitost, kterou lze chápat jako otázku rovnosti. Například Aristotelés naznačuje, že náležité pochopení přirozenosti (a především lidské přirozenosti) rozumem nám poskytne nejlepší obrysy společenské struktury – struktury, která může být jen sotva rovnostářská.30)
V.
„Vzpoura davů“ je vzpourou hlouposti proti rozumu při spravování lidských záležitostí. Její kořeny vězí v tom, co Alexis de Tocqueville chápe jako základní problém demokracie, která si více cení rovnosti než svobody:
…demokratické společnosti mají přirozenou zálibu ve svobodě; ponechány samy sobě o ni usilují, milují ji a cítí opravdovou bolest, když je o ni někdo připravuje. Ale pro rovnost cítí opravdovou vášeň, nenasytnou, věčnou, nepřekonatelnou; touží po rovnosti ve svobodě, a není-li to možné, přejí si ji tedy v otroctví. Snesou chudobu, zotročení, barbarství, ale nestrpí aristokracii.31
V
Ortegova obrovská zásluha spočívá v tom, že důkladně pronikl do podstaty věci a měl mravní sílu nám tuto problematickou záležitost odhalit. Zcela otevřenou otázkou nicméně zůstává, zda si vposledku budeme cenit více svobody než rovnosti, protože bychom si museli přiznat, že někdo je způsobilejší vládnout než jiní, a to proto, že jen nemnozí usilují o dokonalost a ušlechtilost, že mnoho je těch, kdo se musí řídit jejich příkladem. „Vzpoura davů“ nás opravdu nutí postavit se tváří v tvář klasickému problému vlády, jímž se zabýval Platón ve své Ústavě, kde na otázku „kdo by měl vládnout“ odpovídá vysvětlením, že spravedlivá vláda je vláda moudrosti, i když moudrý člověk často vládnout nechce a mnozí si ani nepřejí, aby vládl.32)
Liberální, ústavní demokracii lze zachovat jen tehdy, pokud má své meze; a to vyžaduje omezit vládu mas a s ní spojené hlouposti (protože u každého spravedlivého režimu existuje možnost, že sklouzne do nespravedlnosti). Proto musíme počítat s tím, že jako reakce na vzpouru davů se objeví vzpoura nemnohých. Kdo jsou ti nemnozí? Jsou to lidé nejschopnější myslet logicky, protože existuje nedílná spojitost mezi rozumem a vládou. Revolta nemnohých musí spočívat v ustavení veřejné filosofie, ve vládě filosofie či moudrosti nad veřejnými záležitostmi.33) Musíme očekávat nástup politických filosofů ke společenské moci – ne jako výsledek požadavků lidových mas nebo neodolatelné touhy politických filosofů po moci, ale jako výsledek toho, že moudří nakonec odmítnou, aby jim vládli hloupí. Moudří jsou povinni vládnout, protože svoboda je pro rozum zásadní a zákon ji požaduje. A masám je nutné vštípit patřičné společenské ctnosti a pokoru, aby naslouchaly moudrým.
Jakkoli těžké je připustit si to v dobách demokratického rovnostářství, měl Platón pravdu, když tvrdil, že spravedlnost vyžaduje, aby ve společensko-politické sféře panovali filosofové (jako protipól překultivovaných intelektuálů) ve smyslu usměrňování veřejného mínění, řízení vědy a vzdělávání otevřeným filosofickým uvažováním v sókratovském smyslu.34) „Vzpouru davů“ může neutralizovat jen to, co samo není davové, samo se sebou spokojené a všední, zvláště co se intelektu týče.
Liberální, ústavní demokracie potřebuje politickou filosofii, přestože se jí vyhýbá a často jí opovrhuje. Politická filosofie rozlišuje – a vysvětluje přirozený rozdíl – mezi tím, co je průměrné a co je vynikající, mezi pouhým míněním (doxa) a skutečným věděním (epistémé), mezi realitou a ideálem, mezi tím, kým jsme, a tím, kým bychom měli být.35) Bez nezbytného, dokonce povinného splynutí zákona a rozumu se sama svoboda ocitá ve vážném nebezpečí, jelikož davy se starají více o rovnost než o svobodu a dokonalost, kterou svoboda vyžaduje. Liberální, ústavní demokracie potřebuje politickou filosofii právě proto, že „všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni“ ve smyslu toho, jak se na ně vztahuje zákon, ale jednotliví lidé si zcela určitě nejsou rovni v každém ohledu a společnost by to měla a musí brát v úvahu, především pokud jde o to, „kdo by měl vládnout“.36) Opravdová svoboda pod vládou zákona ve skutečnosti vytváří nerovnost, a právě tato nerovnost je završením dialektiky liberalismu, jež Ortega postrádá. Liberální, ústavní demokracie se musí smířit s přirozenou a naléhavou nutností uznání a zachování nerovnosti mezi lidmi ve smyslu rozlišování mezi lidskou nevědomostí a lidskou dokonalostí.
Řešení problému naší doby závisí na tom, zda davy budou naslouchat rozumným, zda moudří budou sdělovat pravdu mnohým, kteří jsou v této době naplněni mylným přesvědčením, že už ji mají nebo že prostě neexistuje, protože si nenašli čas ji hledat nebo tomu nevěnovali žádné úsilí. Naléhavě je zapotřebí prakticky a konkrétně spojit vládu s moudrostí. Pokud má být vláda lidí, prostřednictvím lidí a pro lidi v jedenadvacátém století alespoň trochu přijatelná, je nutné demokracii přimět, aby uznala, podporovala a chránila politickou filosofii.
Poznámky:
1) José Ortega y Gasset: Vzpoura davů, Naše vojsko, Praha 1993, přel. Václav Černý a Josef Forbelský, s. 37. [Všechny další citace jsou převzaty z tohoto překladu – pozn. red.]
2) Viz např. Walter Lippmann: The Public Philosophy, New York 1955; Oswald Spengler: The Decline of the West, Oxford 1991; Eric Voegelin: The New Science of Politics, Chicago 1987; Leo Strauss. „Political Philosophy and the Crisis of Our Time“, v: George J. Graham, Jr. – George W. Carey (eds.): The Post-Behavioral Era: Perspectives on Political Science, New York 1972, s. 217-242.
3) Vzpoura davů, s. 40.
4) Tamtéž, s. 41. Čerstvější diskuse v dnešní Americe na toto téma viz William A. Henry III: In Defense of Elitism, New York 1994.
5) Vzpoura davů, s. 40.
6) Tamtéž, s. 39.
7) Tamtéž, s. 70.
8) Tamtéž, s. 83.
9) Tamtéž.
10) Tamtéž, s. 81.
11) Tamtéž.
12) E. Robert Statham, Jr.: The Constitution of Public Philosophy: Toward a Synthesis of Freedom and Responsibility in Postmodern America, Lanham (Md.) 1998, s. 1-9.
13) Vzpoura davů, s. 84.
14) Escape From Freedom, New York 1965, s. viii.
15) Leo Strauss: „Political Philosophy and the Crisis of Our Time“, v: George J. Graham, Jr. – George W. Carey (eds.): The Post-Behavioral Era: Perspectives on Political Science, New York 1972, s. 218.
16) Mission of the University, New Brunswick 2001, s. 26; viz též José Ortega y Gasset: What is Philosophy?, New York 1960, s. 74.
17) Mission of the University, s. 28-29.
18) Vzpoura davů, s. 90-91.
19) Viz např. Herbert J. Storing: Essays on the Scientific Study of Politics, New York 1962; George J. Graham, Jr. – George W. Carey (eds.): The Post-Behavioral Era: Perspectives on Political Science; Paul F. Kress: „Against Epistemology: Apostate Musings“, The Journal of Politics, 41/1979, s. 526-542.
20) Vzpoura davů, s. 57.
21) The Constitution of Public Philosophy, s. 25-40.
22) Vzpoura davů, s. 130.
23) Viz Don E. Eberly: America‘s Promise: Civic Society and the Renewal of American Culture, Lanham (Md.) 1998.
24) Harvey C. Mansfield, Jr.: America‘s Constitutional Soul, Baltimore (Md.) 1991, s. 201-205.
25) Vzpoura davů, s. 39.
26) Tamtéž.
27) The Public Philosophy, s. 19.
28) Tamtéž.
29) George W. Carey: In Defense of the Constitution, Indianapolis 1995, s. 51.
30) Aristotelés: Politika, kniha I-III. Také Martin Diamond říká, že zatímco základní zásadou demokracie je rovnost, „nejhlubším principem lidské existence je nerovnost“; v: „The Problem of Reading in an Age of Mass Democracy“, The Public Interest, No. 144, Summer 2001, s. 73.
31) Demokracie v Americe II., nakl. Lidové noviny, Praha 1992, přel. Vladimír Jochman, s. 75.
32) Platón: Ústava, přel. Radislav Hošek, Nakladatelství Svoboda, Praha 1993, 503b-540c, s. 300-356.
33) The Constitution of Public Philosophy, s. 63-81.
34) Tamtéž, s. 153-154.
35) Viz G. M. Tamas: „Democracy‘s Triumph, Philosophy‘s Peril“, Journal of Democracy, Vol. 11, No. 1 (January 2000), s. 103-110.
36) Thomas Jefferson: „The Declaration of Independence“, v: Robert C. Baron: Soul of America: Documenting Our Past 1492-1974, Golden (Colo.) 1989, s. 45.
Dobrý den,
možná je to marný pokus, ale ráda bych tuto knihu KOUPILA.
Pokud někdo víte, kde a nebo ji snad někdo prodáváte, můžete mi ji nabídnout?
Děkuji předem.
Sohlasím s Vámi, že větším problémem 20. století než vzpoura davového člověka byla gnostická, ideologická a totalitní revolta prometheovských intelektuálů. Proto Eric Voegelin, Whittaker Chambers, či Frank Meyer byli lepší analytici tragédií 20. století než Ortega y Gasset. Přesto jsme onen esej publikovali jako příspěvek do ortegovské diskuse.
Roman J.
V clanku se autor snazi odlisit argumenty stetcem cernym a bilym, casto vsak spada do sede, a presto mu chybi neco z Aristotelske zlate stredni cesty. Problem vlady davu propagovan komunistickou ideologii (vlada lidu) a cerpajici stavu z dob francouzske revoluce (kde rovnost byla na prvnim miste, i kdyz by se o tom dalo zlehka polemizovat), netkvi jenom v lehostejnosti a prumernosti tzv. vulgarniho cloveka. Kdyby clovek byl spokojen se sebou samym, tak by nechtel vladnout – nepotreboval by nic ke stesti, ale by byl spokojenej – at nekdo vladne za mne a at se stara – jak to bylo za komunizmu. Podle meho nazoru, clanek postrada dalsi rozmer a a to je prave ten filozoficky.
Problem vlady davu nespociva v tom, ze by imaginarni dav vladl, ale v umnem presvedcovani o jeho nadvlade, pricemz nekolik vyvolenych – prave tich “dokonalych” zatim vladne – kociruje stado – dav, vklada mu do ust co ma rikat, atd atd. – jak popisala i H. Arendt. Problem neni pojmenovan, ale skryte odpociva. A doufam, ze v dalsim prispevku ho nekdo povolanejsi nez ja nazve tim pravym jmenem. Pak mi mozna zodpovi otazku – vlada davu? Kdoz je vladcem davu jez se jevi jakby vladl sam?
PS Dekuju redakci za velice podnetny clanek!!