Každý Zoon Politikon dříve či později zažije to, čemu říkám „moment Vichy“.
Jste katolický monarchista ve Francii v 30. letech 20. století. Pohrdáte levicí a parlamentem, jenž jest jen žvanírnou; nesete nelibě útisk Církve a zákaz jejího školství. Domníváte se, že monarchie lépe odpovídá tradicím, historii a hrdosti Francie, než zkorumpovaná republika.
Pak přijde léto 1940. Ke svému úžasu zjišťujete, že mnozí vaši dosavadní konzervativní přátelé, místo aby bojovali proti tomu neo-pohanskému barbarství, jsou kolem maršála Pétaina ve Vichy a s nacismem kolaborují. Vy víte, že Francie, která se mu poddá, ztratí svého ducha, svou hrdost a svou čest, a jako taková bude mrtvá. A mnozí socialisté, jako např. prefekt Jean Moulin, pro které jste doposud měl jen pohrdání, to – na rozdíl od mnohých vašich dosavadních přátel – vidí. Jsou v odboji, jsou jeho hrdiny, jsou vašimi spolubojovníky. Stále nesouhlasíte s jejich názory, ale vážíte si jich. Nebo z druhé strany: jste francouzský socialista. Věříte v ideály „svoboda, rovnost, bratrství“; pravici považujete za reakcionáře, Církev za tmáře. Přijde léto 1940. A někteří vaši dosavadní soudruzi – jako např. bývalý premiér Pierre Laval – ve Vichy kolaborují s nacisty. Své socialistické židovské soudruhy – své bývalé přátele – vydávají Gestapu. Najednou vidíte, že někteří aristokratičtí katoličtí monarchisté se zvednutou hlavou sestupují do mučíren Gestapa. Nikoli jako katani; jako ti, kdo tam budou mučeni. Obdivujete jejich odvahu. Odvahu lidí, kteří se bojí Boha, ale již nikoho jiného, žádného člověka, natož toho rakouského frajtra se štětkou pod nosem. Nesouhlasíte s nimi nadále politicky, ale vážíte si je za to, že jsou v odboji, a za jejich odvahu. Je to nejen de Gaulle v Londýně, ale i mnozí další v Résistence (byli to např. aristokratičtí monarchisté, kteří v Alžíru odzbrojili vichistické jednotky a předali město Američanům).
V Orianě Fallaci jsme mnozí lidé z pravice zažili svůj „moment Vichy“. Po 11. září 2001 bych byl v zákopech či na barikádě raději s ní, bývalou levicovou (lépe řečeno, liberální) novinářkou 60., 70. a 80. let, než s novodobými „Vichy konzervativci“ či „Vichy libertariány“.
Svým naturelem byla z rodu velkých žen-bojovnic. Novodobá Boaedicea nebo Zenobia. Narodila se v létě 1929 v rodině odpůrce Mussoliniho ve Florencii. Jako čtrnáctiletá se stala členkou demokratické, protifašistické partizánské skupiny. Proslula však až po válce jako novinářka a válečná zpravodajka (Vietnam, atd.). A především, jako autorka strhujících interview s různými světovými státníky. Šáh Réza Páhláví, Indíra Gándhíová, Golda Meirová, Jásir Arafat, Henry Kissinger, ajatolláh Chomejní, plukovník Kaddáfí, šéf CIA William Colby, Teng Siao-pching, atd. Chladný, cynický Realpolitiker Henry Kissinger se jí svěřil se svou romantickou představou – respektive vymámila ji z něho – že si někdy připadá jako kovboj cválající na koni před karavanou vozů. Představte si, malý, tlustý Kissinger jako kovboj! Jak si ho pak všichni karikaturisté dobírali! On to později označil za své nejkatastrofálnější interview, jež kdy poskytl. Na interview s ajatolláhem Chomejním přišla zahalena v čádoru, neboť musela. Povedlo se jí z něho dostat, že čádor je jen pro hodné, cudné moslimské ženy. Na což reagovala tím, že si jej sundala. Naštvaný Chomejní utekl. Když interview mělo být poté obnoveno, Chomejního syn jí řekl, aby za žádných okolností před jeho otcem opět nezmiňovala slovo čádor. Co ona? Pustila nahlas pásku magnetofonu se závěrem své předchozí konverzace s Chomejním – o čádoru! Starý Chomejní se zarazil – a pak rozesmál! Je to jediný známý případ Chomejního, jak se v rozhovoru pro novináře smál. Bravo, Oriana!
Nesnášela tyrany. Nesnášela Chomejního, nesnášela Arafata, nesnášela Kaddáfího. A nesnášela ani pravicové diktátory. V 70. letech byl jejím milencem mladý řecký socialista Alexandros Panagoulis, který se v roce 1968 pokusil o atentát na řeckého pravicového diktátora, plukovníka Papadopoulose – neúspěšně. Byl zavřen do vězení, později amnestován a pak přesídlil do Florencie, kde se stal milencem Oriany. Po obnovení demokracie v Řecku v roce 1974 se stal poslancem a o dva roky později byl za doposud nevyjasněných okolností zabit při dopravní nehodě.
Oriana Fallaci v interview vytýkala řediteli CIA Williamu Colbymu, že CIA podporuje různé pravicové diktátory, od Papadopoulose po Pinocheta. Považovala za nesprávné, že tyto režimy nechaly zastřelit pár desítek či stovek komunistů – čímž se jim stalo jen to, co by oni sami udělali tisícinásobně většímu počtu lidí, kdyby se dostali k moci.
V roce 1975, po třech měsících těhotenství, samovolně potratila a pod vlivem této události napsala hodně překládaný esej Dopis nikdy nenarozenému dítěti, jenž je fiktivní úvahou matky o tom, zda má své dítě donosit, anebo potratit. Byl v té době skandální, neboť potrat zvažovala jako legitimní možnost. (To bylo tehdy příznačné názorové dělení lidí na Západě: na ty, kdo považovali zastřelení pár komunistů za skandál, ale potrat za banalitu; a na ty, kdo považujeme umělé potraty za masakr neviňátek, ale zastřelení pár komunistů v době studené války za banalitu). Její názor na potraty byl tehdy spíše liberální, ke konci života se však vyslovovala proti potratům – s jednou výjimkou: případu, kdyby ženu znásilnil bin Ládin nebo Zarkáví.
To nás přivádí k její největší kontroverzi a k hlavnímu dílu – a zápasu – posledních let jejího života; k její reakci na teroristické útoky radikálních muslimů proti západní civilizaci 11. 9. 2001 a poté. Reagovala na ně rozsáhlým esejem v Corriere della Serra „Vztek a pýcha“, jenž v roce 2002 upravila do stejnojmenné knižní podoby. Kritizuje v ní islám jako zaostalý a barbarský, neschopen svobody či demokracie. Kritizuje masivní imigraci moslimů – jež nazývá nájezdníky – do Evropy, jež se v důsledku toho stává Eurábií. A kritizuje zbabělé evropské politiky, jež tomu přihlížejí a nemají dost odvahy trvat na západních hodnotách svobody. Muslimům vzkazuje: „Válku jste chtěli, válku chcete? Dobrá. Co se mě týče, válka je a válka bude. Do posledního dechu.“ A evropským politikům dává na srozuměnou: „V momentu, kdy se vzdáte svých principů a svých hodnot… v momentu, kdy se vysmíváte těm principům a těm hodnotám, jste mrtvi, vaše kultura je mrtva, vaše civilizace je mrtva. Tečka.“
Jak na to reagoval evropský levicový politický establishment? Jak asi, dal ji k soudu a hrozil ji vězením.
Ó, pánové, jak odvážné a statečné od vás! A jak galantní! Postavit před soud a chtít zavřít do kriminálu starou ženu s rakovinou! Myslíte, že Oriana, jež se jako mladá dívka nezalekla černokošiláčů, se teď na stará kolena strachy rozetřese před musulmany a saracény? A před vámi, evropskými politickými (j)elitami, na které kdyby zaútočil hraboš polní, pak kapitulujete bez boje? Nebuďte směšní!
Své poslední roky žila v New Yorku a bojovala s rakovinou; v posledku neúspěšně. Když už ani nemohla polykat pevnou stravu, co dělala Oriana? Pila šampaňské. Tak odcházejí konzervativci z tohoto světa – buď se zbraní v ruce, anebo se skleničkou šampaňského… Inu, není nad dobrý styl…
Považovala se za „ateistku, díky Bohu“, v posledních letech života za „křesťanskou ateistku“. Obdivovala papeže Benedikta XVI. a jeho esej z roku 2004 o tom, proč Západ nenávidí sebe sama. V srpnu 2005 byla papežem přijata k soukromé audienci v jeho letním sídlu Castel Gandolfo.
Zemřela 15. září 2006 ve Florencii. Byla evropskou a západní patriotkou – v Evropě dneška, plné zbabělců a sráčů. Oriana Fallaci, requiescat in pacem.
Roman Joch, ředitel Občanského institutu
Článek vyšel v upravené podobě v časopise Euro
Chtěl bych především poděkovat panu řediteli Jochovi, že svůj článek, se kterým se zcela ztotožňuji, věnoval této odvážné dámě. Bohužel žijeme v Evropě, kde jsou ohroženi nejen výjimečně odvážní lidé jako paní Fallaci, ale i lidé, kteří s ní otevřeně souhlasí. Ano, jenom jí vyjádřit podporu nebo souhlas je v nynější Evropě malé hrdinství. Samozřejmě, v ČR by s ní souhlasil asi téměř každý, ale veřejně se k tomu přiznat nedokáže každý, zejména ne intelektuál, státní úředník či politik – musel by mít odvahu čelit možnosti, že bude označen za xenofoba či něco podobného.
Bohužel, žijeme i nadále v době, ovládané hesly, nikoli rozumem ( stejně jako za komunistů ). Máme prostě hesla, proti kterým se nikdo nic neodváží říct, ať se už za nimi skrývá cokoli, např.: nevládní organizace, humanitární pomoc, EU, transatlantická vazba, svoboda náboženství, “lidská práva”, práva menšin, homosexuálové, multikulturalismus atd. atd. Kdo jde proti těmto heslům, v dané době si řeže větev sám pod sebou z hlediska společenského, profesního i kariérního. Vzpomínáte na jednoduchou asociaci za socialismu: SSSR dobrý, USA špatné, dnes v obráceném gardu. Černobílé vidění věci bez použití vlastní hlavy bylo našim a nejen našim politikům vlastní a bude i nadále. V současnosti je z hlediska prokariérního růstu lepší nebýt proti islámu, a týká se to novinářů, politiků, všech.
Paní Fallaci byla velká novinářka a odvážná žena, která bude mít navždy mou úctu.
Jan Juchelka
Nemluvil jsem o orientaci, ale o činu.
Mluvíme o filosofickém (tj. rozumovém) průkazu, takže argumentace Biblí či jakýmkoli (nárokem na ) zjevení(m) je nepatřičná a nesprávná. Ale abych – před oním filosofickým průkazem, jenž nastíním -, znal míru Vašeho (ne)pochopení, mám kontrolní otázku: lze, anebo nelze jednoznačně říci, že životní dráha matky rodiny je mravně obdivuhodnější než životní dráha prostitutky?
Ehm… zase jsem se neudržel, Romane.
Píšete: Kdyby navíc říkal, že homosexuální způsob života je a) mravně obdivuhodný, anebo b) stejně hodnotný jako heterosexuální způsob života, jsem přesvědčen, že se filosoficky prokazatelně mýlí (tu hrubku, za kterou bych se mračil na svou jedenáctiletou dceru, jsem si Vám dovolil opravit).
Na bod a) nereaguju, mravní obdiv je někde úplně jinde, ten si člověk získá za čin, ne za sexuální orientaci. Ovšem b)… proč by provšechnonasvětě neměl být stejně hodnotný? Co je to za paušální odsudek? Tady by mě to “filosofické prokázání” fakt zajímalo.
A abych Vám ušetřil práci, rovnou předem odmítnu 2 oblíbené argumenty na toto téma: 1) bible (nejsem věřící); 2) nemožnost reprodukce (smysl života NEMUSÍ být v tom mít děti, to nelze nikomu nadiktovat).
A jsem fakt zvědavej, co se dozvím…
R.
Budiz, satiru ano, já rozlišuji, ale umím si představit, že označení katolické církve za seskupení pedofilů by nadzvedlo ze židle i vás, ačkoliv v ní poslední dobou bylo více viditelných pedofilů než je zdrávo. Ale i většina odpůrců RKC co znám, by něco takového použila v nadsázkové konverzaci, ne už třeba v eseji.
Satira mi nevadí, co mi vadí, že většinou je „drsná satira“ dobrá jen do chvíle, kdy se používá na „opozici“, když ji opozice použije „na nás“ je z toho najednou hrubá urážka národa, rasy, přesvědčení, atd.
Vzpomínám, jak Josef Lux v rozhlase pateticky volal: „Protestuji, já protestuji, jako by nám místě protestoval žid, černoch,…“ atd., poté co vyšel ten Jiránkův kreslený vtip s textem: Nesouhlasí s tvrzením, že teď jsou lidovci svině, byly jimi vždycky.
Takže pokud se neurážíte, když budou např. (nejen) socialisté vtipkovat obdobně o „vás“ (nemyslím vás osobně), pak proč ne:)
Ačkoliv mám přesto raději, když je to jasně vtipné, než když jde jen o silná slova.
Mimochodem, ta strana pedofilů v Nizozemí žádá uzákonit povolený sexuální styk od 12-ti let. Víte kolik je povolený věk pro sexuální styk na území Vatikánu? Také 12 let
Samozřejmě, jižnější národy bývaly vyspělejší dříve, ostatně tento zákon patrně přetrvává z minulosti.
Aby bylo jasno, nepodporuji žaloby (dnes už neaktuální) na Šarona. Myslím, že se pravděpodobně dopustil věcí, které byly zcela mimo koncepci „spravedlivé války“ a že by se před soudem mohl zodpovídat, nicméně to by se dávno dříve než on musela před soudem zodpovídat většina afrických i blízkovýchodních (i jiných) státníků, takže odmítám jejich přeskočení a účelové vrhání se na Šarona.
)
(jistě, Belgie by si mohla zahrát na „spravedlivou“ a podat žaloby na 300 státníků ze 120 zemí, ale to asi opravdu neudělá
S množením. Jenže právě ty trendy se trochu mění už dnes. Např. porodnost na většině islámského světa dosti rychle klesá, konkrétně v Iránu, Indonésii výrazně, následovány Egyptem, Bangladéšem (Bangl – 6,4 dítěte na pl. matku v r.1970, 3 děti na pl. matku 2005), atd., apod. Dlouhodobě se vysoká porodnost bude pravděpodobně držet v několika arabských šejchátech, Afganistánu, několika zemí subsaharské Afriky (včetně křesťanské Etiopie) a buddhistického Laosu s Bhútánem. (ano, to nic nemění na tom, že v letech 2000-2050 se globálně počet muslimů téměř zdvojnásobí)
Z rozdílů v porodnosti v rámci USA není také jednoduché vyvodit dlouhodobou tendenci, krom toho, ty rozdíly nejsou tak dramatické. Ani s tou Eurábií to není vůbec tak horké, když se dostanete ke skutečné statistice a seriozním odhadům do let 2050-2070 (ale ty moc nikoho nezajímají, příliš složitá spleť čísel než aby někdo politicky využil…) Ale budiž, také není to hlavní a nijak tím nepopírám různá rizika vývoje (pro odmítnutí politiky jednostranného ústupu proti radikálnímu islámu nepotřebuji podporu vymýšlet si apokalyptické scénáře s bezprostředním dopadem, stačí vzrůstající nebezpečí)
Ano, zrušení Mozartovy opery se hrubě nelíbí a sám bych k němu nesvolil. Ale, ke zbabělosti, ono to tak lehké není. Jisté, dost možná se zbabělý a „ultrakorektní“ ředitel bojí o vlastní život (anebo jen negativní reklamy) ale možná že také ne. Problém je v tom, že spíš než on, nebo dotyčný herec, by odnesl někdo náhodný na kom by si nějaký fanatik vylil zlost (třeba někde v Africe). A chápete, že tohle vědomí, že kvůli mému (byť správnému) chování někdo nevinný někde zemře, může dělat leckomu vrásky. A to i kdyby nakonec svolil k tomu, že se opera hrát přes tohle riziko bude. Protože kdyby mu to vrásky vůbec nedělalo, pak silně zavání oním slavným: „Mnozí z vás zemřou. Jsem ochoten tuto oběť přinést“.
A mimochodem, žít s těmito vráskami je pak někdy i mnohem statečnější než se vrhat do první linie palby.
Váš názor uvedený v posledním odstavci je v pěkném souladu s oficiálním stanoviskem RKC (což si mnozí „odpůrci hříchu“ jaksi neuvědomují), neb církev se nedomnívá, že hříšnost v nějakém pojetí je nepřekonatelnou překážkou výkonu úřadu. Ostatně, to by to nemohl dělat nikdo, neboť „nikdo není dobrý“, že. Ale i konvenčně chápáno, Hitler byl do roku 1933 velmi mravný v těch obvyklých farizejských pojmech a i Stalin byl pěkný asketa, oba na rozdíl od Churchilla s Rooseveltem.
Snaha dostat nahoru pouze „skvělé lidi bez hříchu“ prosazovaná náboženskými extremisty v družné jednotě se sekulárními zastánci světlých zítřků rasy či třídy vede dost často k tomu, že tito pak hřeší jen v těch „opravdu podružných věcech“, jako třeba úmyslné zabití milion lidí, apod…
Ten soulad jde tak daleko, že jen nechcete aby to prosazoval jako obdivovanou normu a nechal v soukromí; nebo kariéru dokonce postavil na „pozitivní diskriminaci“ (to už je soulad i obecně s liber. politikou). No budiž.
Ale já ale neřekl, že bude tvrdit, že – a) mravně obdivuhodný, anebo b) stejně hodnotný jako heterosexuální způsob života, ale bude říkat (ne každému na potkání, ale na dotaz novinářů, opozice, atd.), že podle něj a) není hříšný, b) že mohou vychovat opuštěné děti lépe než dětský domov; a to už filozoficky (a ne věroučně) budete vyvracet těžko i v rámci svého světonázoru.
A teď opačně, Butigglione. Takže ano, jako odpověd na vaši otázku, skutečně si řada lidí myslí, že považovat homosexuální styk za principiálně hříšný je ohavnost a proto Butigglioneho nepodpoří. To se vám jistě líbit nemusí, ale je to fakt. A nejsou to jen zlí ateisté.
)
Vy ale v té argumentaci postupujete špatně. Vy místo abyste pouze dokazoval, že tyto normy, včetně hříšnosti homosexuality, jsou objektivně pravdivé (a to zrovna není lehké, z „přirozeného rozumu“, kdyby to bylo tak zjevné, jak se vy občas tváříte, tak by to dávno zastával celý svět, např. o platnosti Pythagorovi věty v rámci euklidovské geometrie se spor nevede napříč kulturami a dějinami), tak jim vlastně vytýkáte, že uvnitř těchto svých názorů postupují logicky naprosto konzistentně.
Naopak, bylo by velmi nelogické, aby člověk, který věří, že homosexuální styk hříšný není, volil Butigglioneho. Takže v tom je vaše argumentace mylná, protože vy to podáváte tak, že je to od nich pěkná sviňárna, že nepodpoří názory, které považují za ohavné.
Oni ani nemusejí být proti křesťanství či judaismu (jak sám víte, část kř. a židů si tohle nemyslí – a teď nemyslím ty laické, ale náboženské) Oni jsou proti jeho určité interpretaci, a i v rámci této, dle nich špatné, interpretace jen některé body považují za hanebné natolik, že ho volit do té funkce proto nebudou.
(nehledě tedy na to, že obdivovatel tělesné lásky dvou mužů by se jen držel další větve evropské tradice a to té pocházející z antického Řecka, a obdivovatel(ka) tělesné lásky dvou žen zase není ani v rozporu se SZ, neb tam je: „Muž s mužem“, o ženě s ženou tam není vůbec nic, čehož si mnozí rabíni dobře všimli
Vzhledem k nedostatku času asi už nebudu stíhat reagovat (i tohle je zatraceně dlouhé:)), ale snad jsem alespoň částečně vyjasnil.
Opět, rozlišujte mezi váženě míněnou argumentací a nadsázkou v diskusi. Nikdy jsem o nikom nenapsal a ani neřekl, že je “buzerant”. To je výraz, nadávka, kterou nepoužívám. Nikoli v článkum, který vyjadřuje mínění, ale v diskusi jsem belgické politiky označil za pedofily, což není nadávka, nýbrž diagnóza. (Než se začnete rozčilovat, já vím, že ne všichni jsou pedofilové, ale fakt je, že v belgickém politickém establishmentu bylo pedofilů více, než je zdrávo, a taky více, než v kterékoli jiné západní zemi). Ale probůh, jedná se o nadsázku a z kontextu je to zřejmé! Nešlo o to primárně říkat, že jsou pedofilové, ale o to zesměšnit jejich snahu kriminalizovat Šarona, a ukázat jak je absurdní! Nebo jste tak útlocitný, že nesnesete žádnou politickou satyru?
Zajisté máte pravdu, že pacifista může být statečný, ale já jsem přesvědčen, že resignace západoevropského politického establishmentu na principy svobody slova a projevu ve věci kritiky islámu, Mohamada a koránu je zbabělostí, ničim jiným. Kritika všech ostatních náboženství je totiž přípustná, v případě křesťanství dokonce vítaná, neboť jejich vyznavači se neuchylují k násilí. Jen kritika islámu je považována za nemístnou – proč asi? Berlínská opera zruší Mozartovu operu, v níž jsou useklé hlavy Buddhy, Krista a Mohamada? Že by proto, že nechtějí urážet křesťany? Anebo proto, že se obávají násilných reakcí buddhistů? Anebo je v tom ještě něco jiného – a co asi?
Velice dobře víte, že pravda není otázkou počtů; že neplatí, že koho je víc, ten má pravdu. A víte dobře, že já jsem to nikdy netvrdil. Vámi zmiňovaný článek byl jiný: on polemizoval s levicovým názorem, že chudí lidé, kteří nevolí své údajné eknomické zájmy (rozuměj vyvlastnění bohatých), ale volí podle svých mravních hodnot, se chovají neracionálně. Já jsem ukázal, že to tak být nemusí. A poukázal jsem na jeden paradox – pokud současné demografické trendy budou pokračovat – zajisté se mohou změnit, ale zatím nevidíme důvod, proč by se měly změnit – liberální subpopulace se budou zmenšovat a nelibéralní subpopulace zvětšovat. Co je na tom empirickém postřehu nesprávného nebo nepřesného?
Souhlasíte, že má definice pravého libaralismu byla správnám, že ano? A nyní: takový člověk má mít svobodu své mínění vyslovovat, nebýt za to kriminalizován, ale to neznamená, že se mu musí dostat i veřejného uznání anebo veřejné funkce. Pokud si někdo myslí, že černosi jsou méněcenní než bělosi, nebo bělosi méněcenní než černosi, nebo Češi méněcenní než Moravané, já nepatřím k těm, kdo by ho chtěl za vyjádření toho mínění kriminalizovat. Ale vždy bych byl proti tomu, aby ten dotyčný byl poslancem, senátorem či ústavním činitelem mé země. Některá přesvědčení, i když tolerována, nemají bý veřejně oceňována. A ta zásadní otázka v případě causy Buttiglione byla tato: je ortodoxní křesťanské a židovské mravní přesvědčení natolik hanebné, že jeho nositel nemá být veřejně oceněn politickým postem? To mi připadá vzhledem k tradici a podstatě naši civilizace jako absurdní a perversní.
Otevřený obdivovatel a propagátor homosexuálního způsobu života – byl by v r. 1900 nebo 1850 Senátem USA schválen za ministra? Rozhodně ne. A bylo to tak správně, anebo špatně? Já řeknu názor svůj: rozhodně nepovažuji homosexualitu za tak diskvalifikující, jako zastávání názoru komunistického anebo nacistického. Pokud je někdo homosexuálem, může být vynikajícím ministrem a já bych neměl žádný problém s tím, aby byl a) ministr b) homosexuál. Pokud však ale ten politik by celou svou kariéru založil nikoli na tom, že je dobrým odborníkem na obranu nebo finance, ale na tom, že je homosexuál, a proto má být volen a oceněn, pak bych neviděl jediný důvod jej volit či podporovat. Kdyby navíc říkal, že homosexuální způsob života je a) mravně obdivuhodný, anebo b) stejně hodnotný jako heterosexuální způsob života, jsem přesvědčen, že se filosoficky prokazatelně mílí a tudíž je to pozitivní důvod jej nepodporovat. Jinými slovy, problémem – z politického hlediska.- podle mě není homosexualita, ale otázka, zda je soukromou věcí, anebo suverénním zdrojem identity politika a jeho hlavní agendou.
Prohledával jsem články, ale ohledně „buzerantů“ se mi nezdařilo. Pamatuji se, že šlo o kontext podání žaloby na Šarona v Belgii a osobně se domnívám, že to slovo buzerantský bylo ve smyslu „trapácká“,ne sexuální orientace. Mělo by být někde v archivu.
Přišlo mi zbytečné silácké a nevhodné, když používáte tenhle slovník tady, tak pak kdybych psal o pohlavárech SS pak bude půlka článku tvořit slova jako “ty svině, …a kupa vulgarit”, což ten pak zakrývá vlastní sdělení a vlastně už mu málokdo bude věnovat pozornost.
Pak následovalo ještě cosi, že kdyby jim tam vtrhlo izraelské komando, tak padnou strachy na zadek, apod. To asi ano, ale kdyby k vám do bytu vtrhlo ozbrojené komando Hamasu tak byste snad strach neměl a místo toho je bez problémů roztrhal holýma rukama na kusy? Já teda ne, a vy počítám taky ne. Takže mi unikal smysl takového sdělení.
Krom toho myslím, že nerozlišujete ve svých článcích mezi tím, že se protistrana mýlí, je nerozumná, apod., když je např. pacifistická, defétistická (podle vás přinejmenším) a tím, že je např. zbabělá. Někteří ano, ale spousta by byla v boji stejně statečná jako to komando. Naopak řada válečných nadšenců je nadšená jen do chvíle, kdy jde umírat někdo jiný. Takže jen z rétoriky se to nepozná. To, že je někdo urputný pacifista (a třeba nerozumný), neznamená, že se pak nenechá raději umučit než prozradit kamarády apod., takže mi vaše užívání pojmu „zbabělost“ nadměrné. Stejně tak slovo sráč.
Samozřejmě, pokud někdo bude chtít někoho vyhodit ze školy jen proto, že podle reakcí muslimů by neřekl, že je islám náboženství míru, tak se označení sráč bránit moc nebudu.
Ale používáte je poněkud plošněji.
Co se týče „umnožení nepřítele“, viz konec článku zde: http://www.obcinst.cz/clanek.asp?id=851 a ještě několika článků,má jít zřejmě o nadsázku, nicméně vyznívá ve stylu, že –koho je víc, ten má i pravdu–, což je v naprostém protikladu k tomu, co se snažíte obvykle sdělit. Navíc pak vyznívá, že neokonzervativní křesťani se chovají racionálněji než sekulární Evropané, rychleji se množí, no a animističtí Afričané a islámští Arabové se chovají úplně nejracionálněji, protože se množí nejrychleji. Teď vůbec nevytýkám metodické chyby jako automatické protahování momentálních trendů daleko do budoucnosti, atd. (hluboce věřící rodiny měly vždy více dětí než ty mělce věřící, tak odkud se vzala ta sekulární většina?, bez zahrnutí dalších faktorů je nevysvětlitelné mysterium), ale to je teď vedlejší. Upřímně řečeno, křesťanství se v Římské říši také nerozšířilo hlavně rychlejším množením.
Co když si ateističtí, komunističtí nebo jiní fanatici vyrobí v r.2040(než demograficky implodují jak píšete) umělé dělohy a začnou se množit po miliardách ve velelíhních? Anebo nasadí armády androidů? Ted si dělám legraci a nadsázku já, ale vyznění je takové, že odvozovat z momentálně vyšší porodnosti voličů republikánů definitivní vítězství v budoucnosti je legračně zjednodušené a odvozovat z toho dokonce objektivní pravdivost jejich názorů je už jen legrační.
Předpokládám, že tohle také nevyvozujete, ale lze tak lehce závěr těchto článků pochopit.
Aby bylo jasno, já neobviňuji speciálně jen Vás, vadí mi tenhle slovník u pravice i levice, a používá ho bohužel řada lidí, připadá mi, že mnoho z nich má pocit, že když okoření argumenty nějakým jadrným výrazem, zjednodušenou nadsázkou, apokalyptickým závěrem (neuděláte-li to a to, zemřeme strašnou smrtí) atd., tak to bude lepší. Mně to tak nepřipadá.
Co se týče ještě mé starší poznámky, nalezl jsem při hledání článek právě o Butigglionem, z něhož vyjímám:
http://www.obcinst.cz/clanek.asp?id=717
Co jiného je pravý liberalismus, než přesvědčení, že pokud člověk respektuje právo na život, svobodu a majetek kohokoli jiného, smí zastávat a vyslovovat jakékoli mínění, přesvědčení a postoje, i kdyby někdo jiný s nimi nesouhlasil, pohrdal jimi, či považoval je za odporné?
A opakuji, opravdu věříte, že by v roce 1850 (ale klidně i 1900) většina amerického senátu potvrdila ministrem člověka, který by zastával veřejně názor, že homosexuálním páry by se neměli jednak za své chování nijak stydět a že by jim měli být klidně svěřovány děti k adopci? Já ne.
Ačkoliv by do písmene splňoval vámi uvedenou definici.
Výroky, které mi ve své druhé větě připisujete, jsem já někdy vyslovil či napsal? A prosím, můžete mi řící, kde a kdy?
Já se také připojuji k té poznámce o vaší zbytečné radikalitě. Výroky typu: „Umnožíme nepřítele, belgická vláda je banda buzerantů“ mají zřejmě vyjádřit vás temperament a pocit rozhořčení (protože nepředpokládám, že byste věřil, že podpoří pravdivost vašich tvrzení – dle mého naopak – zabrání to spíš tomu, aby se nějaký oponent nad vašimi názory opravdu zamýšlel, když jsou zabaleny v hospodské formě). Nehledě na slovník, nakonec to může dovést diskuzi k takovým „oblíbeným internetovým debatám“ jako: „Ty vohnoute! Sám seš vohnout, hajzle!“ apod., kde se argumentům opravdu dobře daří…
Pokud jde o proporci, proč se v Americe pak tedy divíte radikálitě antibushovských komentářům?
Prostě jsou u moci neocons, tak se burcuje pro proporce. 
Ostatně Chavézův výrok na Bushe: „Smrdí to tu sírou…byl zde ďábel“ jen vtipně vyjadřuje jeho latinský temperament, ne? Tak proč se ti Gringové tak hned začali urážet?
Jinak s Vašimi odpovědmi Ranimu nemám problém, jen vidím v podstatě podobnou kritiku.
Záměrné zabíjení nevinných, no když si v mnoha svatých textech přečtete, že nevinný není přece nikdo a pěkně si to vytrhnete z kontextu, že.
Mluvíte o záměrném zabíjení nevinných, ale problém je, že protistrana si většinou nemyslí, že zabíjí nevinné. Ano, můžete říct, že má pokřivené svědomí, pokřiveně chápe pravdu, a debata se posune do roviny diskuze o objektivní realitě, o poznání pravdy, atd. Ale takhle by byl zásadní omyl se domnívat, že oni si myslí, že záměrně zabíjejí nevinné.
A vtip v diskuzi o spravedlivé válce je v tom, že jsem to nakonec já, kdo vyslovuje ten soud – „Jde o spravedlivou válkuJ – a já mohu mít pokřivené svědomí a myslet si to špatně.
Ostatně vy jste katolík a věříte, že válka v Iráku je spravedlivá, ovšem Vatikán váš názor nesdílí, pravda v těchto otázkách mu žádná neomylnost nepřísluší, ale přesto se nad tím kluci z magistera asi důkladně zamýšleli, včetně dvou papežů, a ačkoliv mohu úplně klidně s těmi nebo oněmi názory nesouhlasit, úplní blbci to nejsou (a asi je neoznačíte za partu „zbabělců a sráčů“)
Např. ono –„ nesmí způsobit větší zlo než je to, kterému chtějí zabránit „ je příklad toho, co je u Iráku sporné (spor o tom, že Sadám byl hajzl a diktátor s Vámi nevedou ani ti zbabělí evropští socialisté) a Vatikán tohle dost možná celkem oprávněně tušil.
Ohánět se tím, že jsme si to nemysleli, že jsme to tak nechtěli, nestačí. Pokud si někdo opravdu nepromyslí i mírovou situaci, co udělat poté (a tohle Američané neudělali), tak nevede spravedlivou válku. Záměr nestačí.
Ostatně jako křesťan byste měl mít na paměti, že tradiční základ výkladu tzv. ďáblova pádu není ten, že by chtěl zabíjet nevinné, šířit hrůzu, atd, ale že chtěl mít soud nad tím, co je správné.
A ad – od komunistů nečekám nic dobrého – nic v reálném světě není podle křesťanského učení dokonale zlé – tady pořád tlačíte jakýsi kombinovaný manicheismus s jeho střetem „s princem zuřivosti“ (ovšem bojový a akční, proto píši kombinovaný)
Není místo ani čas k detailním rozborům, Vaši teze, že při konání spravedlnosti tyto činy nejsou zlé, nebudu zpochybňovat, ale lze snadno zpochybnit, že dopředné konání spravedlnosti, např. zabíjení těch, co by mohli činit zlo (a dosud žádné neudělali), je oprávněné. Tenhle precrime nemá rozhodně v křesťanské nauce žádné, ani sebemenší, oprávnění. Ve skutečnosti silně tíhne, aniž si to možná uvědomujete, k sociálnímu darwinismu (který mimochodem stojí v ostrém a zásadním protikladu k darwinismu v biologii) a k „pozitivní eugenice“.