Ve čtvrtek 23. května měl prezident Barack Obama projev na National Defense University, v němž nastínil to, co někteří vnímají jako změnu americké strategie ve válce proti terorismu. Či jako pokus presidenta Obamy přesvědčit ostatní, že ke změně dojde.

Z projevu totiž vůbec není jasné, za prvé, zda v realitě nějaká změna nastane, za druhé, zda prezident změnu zamýšlí, ale nakonec k ní nedojde, nebo za třetí, zda žádná změna nenastane a prezident to ví, leč chce či potřebuje ostatní přesvědčit, že změnu zamýšlí.

Jinými slovy, hlavním dojmem posluchače či čtenáře jeho projevu jednoduše je: rozpačitost. Rozpačitost nad tím, co projev vlastně znamenal a zamýšlel, do jaké míry je realizace jeho obsahu možná a co se vlastně nakonec změní oproti současnému stavu: něco, nebo nic?

Nyní konkrétně k obsahu: Prezident Obama oznámil, že už nehodlá vést “globální válku proti terorismu”, kterou po 11. září 2001 vyhlásil prezident George W. Bush a autorizoval americký Kongres (zákonem nazvaným Autorizace pro užití vojenské síly), nýbrž ji hodlá změnit na “sérii vytrvalých, cílených úsilí rozbít specifické sítě násilných extremistů”.

A jaký je mezi tím rozdíl? To prezident blíže neobjasnil. Co jiného než právě tím doposud byla “globální válka proti terorismu”?

Obama dále řekl, že požádá Kongres, aby onen zákon o Autorizaci použití vojenské síly z roku 2001 pozměnil a nakonec odvolal. Jak pozměnil? To prezident opět blíže nespecifikoval. Zajisté mnohé změny jsou po jedenácti a půl letech jeho platnosti namístě; jeho definitivní zrušení by však bylo nyní těžce předčasné.

Prezident opět vyjádřil své přání zavřít Guantánamo a převést vězně na americkou půdu. To přání vyjadřuje opakovaně od jara 2008 a zatím nic pro jeho realizaci nepodnikl. Ví totiž, že představa zavření Guantánama je u amerických voličů – a tedy i u jejich kongresmanů a senátorů, a to nejen opozičních republikánských, ale mnohých vládních demokratických – nepopulární. Kongres jakékoli pokusy převézt zajatce na americkou půdu blokuje.

Proč? Je-li stav války, nebezpečné zajatce lze po dobu války internovat. Mnozí, o nichž se mělo za to, že nebezpeční nejsou, byli už z Guantánama propuštěni – několik stovek. A několik desítek procent z nich se pak vrátilo k terorismu…

Jejich postavení před americké civilní soudy na území USA by pak mohlo vést k jejich propuštění pro nedostatek důkazů, což by znamenalo, že by mohli začít páchat svou živnost na americké půdě. A to voliči a jejich volení zástupci nechtějí. Jinými slovy, pokud Obama nezavřel Guantánamo během svých dosavadních čtyř let prezidentství, nedává smysl myslet si, že je zavře ve svém roce pátém.

Pozoruhodný byl prezidentův postoj k používání bezpilotních letadel, takzvaných dronů, k cíleným smrtícím útokům vůči teroristům v zahraničí. Obama uvedl, že při těchto útocích byli v zahraničí zabiti i čtyři američtí občané (a bezpočet cizinců).

Prezident jakoby se za tuto praxi omlouval, ale zároveň dal jasně najevo, že ji považuje za legální, ústavní a bude v ní pokračovat. S tím ovšem, aby se už příště přísně dbalo na to, že během těchto smrtících útoků proti teroristům bude “téměř jistota”, že žádní civilisté nebudou zabiti nebo zraněni.

Vždy je správné, aby se během legitimních vojenských útoků dbalo na životy civilistů a na to, aby při nich bylo zabito civilistů co nejméně. Avšak nezáměrné oběti na stranách civilistů nelze nikdy eliminovat totálně či s “téměř jistotou”. To by pak nebylo možné útočit ani na legitimní vojenské cíle.

Pozoruhodné je však, že zatímco bývalý prezident Bush zajatce bral, prezident Obama o ně nemá zájem: teroristy či podezřelé z terorismu nechává v zahraničí útoky bezpilotních letadel zabíjet a trvá na tom, že je to jeho zákonné a ústavní právo. V tom má pravdu, pokud ovšem vycházíme z právního předpokladu, že Amerika je s teroristy ve stavu války, nikoli ve stavu míru, a tudíž oni jsou bojující stranou, nikoli drobnými kriminálníky. Pokud však vychází z tohoto právního předpokladu, pak jsou ale jeho výhrady vůči Guantánamu bezpředmětné.

Musí si sám udělat jasno: vnímá se jako prezident ve stavu války, nebo ve stavu míru? A nelze být ve stavu války v jedněch otázkách a ve stavu míru v druhých; buď jedno nebo druhé.

Na závěr Obama uvedl, že “historie říká a demokracie si vyžaduje, že tato válka, jako každá válka, musí skončit”. Jistě, nelze být donekonečna ve válce. Jenže války obvykle končí, když je nepřítel poražen a uzná svou porážku.

To se však doposud nestalo.

Tuto válku nezačaly ani “historie”, ani “demokracie”, nýbrž islamisté. A oni v ní zatím bojovat nepřestali. Vítězství a mír po něm, jeho plody, patří vítězovi, ale o tom, kdy válka končí, nerozhoduje vítěz, nýbrž poražený – tím, že svou porážku uzná a přestane bojovat.

Obama může tisíckrát chtít, aby válka, kterou on nezačal, skončila. Ale pokud to nebude chtít i druhá strana, válka neskončí. Obama může přestat bojovat, ale to neznamená, že bojovat přestane i ta druhá strana.

Jinými slovy, tato Obamova pasáž byla nejvíce naivní, utopistická a mimo realitu.

Roman Joch

Vyšlo na www.natoaktual.cz