Radost z porážky Roberta Fica na Slovensku poněkud kalí to, kdo vyhrál. Nejsou to čitelné politické strany s jasnými názory. Jsou to podivná, v podstatě soukromá hnutí (skoro to láká říct, že fungují na vůdcovském principu), vedená excentrickými jedinci, které řada komentátorů neváhá v soukromých rozhovorech označit jako regulérní magory.  To platí i pro vítěze voleb a budoucího premiéra Igora Matoviče.

Exhibicionistický Matovič má ovšem tu jednu klíčovou vlastnost, která se cení – je zcela přirozeně autentický. Ať už za řečnickým pultem předává vládním politikům pruhované vězeňské oblečení, nebo mluví v parlamentu v tričku „Fico chrání zloděje“ nebo se porve s poslanci SNS, nebo narušuje tiskovku Roberta Fica s transparentem, vždy tušíte, že tohle mu žádná PR agentura nepřipravila. Že tohle  je opravdu autentický Matovič, showman, který si každou minutu svého veřejného vystoupení užívá. Tak jako Trump, tak jako Silvio Berlusconi, tak jako Boris Johnson. Na rozdíl od nich ale není lídrem politické strany. Je šéfem soukromého, jím vlastněného projektu, který zaměstnává jeho příbuzné či zaměstnance jeho jiných firem a jehož kandidáty vybíral v jakémsi konkurzu. I Babišovo ANO je z tohoto pohledu klasickou politickou stranou. Jestli se Matovičovo hnutí OLaNO (Obyčejní lidí a nezávislé osobnosti) na naší politické scéně v tomto ohledu něčemu podobá, tak je to hnutí starosty Prahy 7 Jana Čižinského. V OLaNO je řada kvalitních osobností, kupříkladu dlouholetá konzervativní europoslankyně Anna Záborská (fakt, že jí vyštvalo domovské KDH leccos vypovídá o stavu slovenských křesťanských demokratů), ale kandidátka složená stylem „Pejsek a kočička vařili dort“ vždycky hrozí tím, že se začne drolit. Na Slovensku obzvlášť…

Matovič získal sice úctyhodných 25 procent, ale bude potřebovat koaliční partnery. Nabízí se mu další hnutí z rubriky „bizár“ a sice hnutí Sme rodina dalšího podnikatele Borise Kollára, který proslul hlavně tím, že má deset dětí s devíti ženami, ale jinak je skoro nezařaditelné. Pak se nabízí politický matador Richard Sulík, klasický liberál a euroskeptik se svou stranou Svoboda a Solidarita, ve které Matovič kdysi začínal. A posledním je exprezident Kiska, jediný zástupce moderních liberálů, který se do parlamentu s odřenýma ušima dostal (a už asi pochopil, že dělat praktickou politiku a budovat stranu je o dost tvrdší oříšek, než dělat prezidenta). Na to, že koalice tří či čtyř stran takového druhu vydrží celé funkční období, by si dnes nikdo na Slovensku nevsadil ani cent.

A co ti, kteří se do Národné rady nedostali? Progresivisté nepochopili platnost starého hesla, že „hysterie není program“ a přepálili strašení krajně pravicovým Kotlebou. Nepochopili, že přízeň bratislavské kavárny a liberálních médií ještě neznamená podporu voličů a zůstali těsně pod hranicí nutnou ke vstupu do parlamentu. Volba Zuzany Čaputové za prezidentku (ostatně výběr tehdy nebyl zrovna ohromující) zkrátka neznamená, že Slováci jsou milovníci LGBT, homosňatků, imigrace a stále užší evropské integrace. Progresivisté sice získali dobrý výsledek v Bratislavě, ale stejně jako Praha není Česká republika, ani Bratislava není Slovensko. To moderní, „proevropská“, progresivní levice opakovaně  zapomíná a opakovaně za to platí.  Slovenští progresivisté tak získali méně hlasů než Marián Kotleba a jeho Ľudová strana Naše Slovensko alias člověk, jehož stranu už jednou coby extrémistickou slovenské úřady zakázaly.

Slovenští křesťanští demokraté, kdysi jedna z dominantních stran slovenské politiky, jsou vyšeptalí, nezajímaví, nudní a programově vyprázdnění. Konzervativci, kteří se obávají Istanbulské úmluvy atd., proto dali přednost Matovičovi, Kollárovi a někteří (bohužel) i Kotlebovi.  Propadli i slovenští Maďaři, kteří poprvé od vzniku nezávislého Slovenska budou chybět v Národné radě. Doplatili na své rozdělení mezi více stran. Vzhledem k senzitivitě jejich postavení v zemi to není pro Slovensko vůbec dobře.

Takže až nám naši liberálové  budou připomínat, jak je Slovensko skvělé, protože Čaputová a euro, tak jim připomeňme, že Slovensko bude mít premiéra, o kterém kromě toho, že je proti korupci, nevíme skoro nic. Skoro osm procent získal regulérní fašista, který se svými příznivci pochodoval po ulicích slovenských měst v polovojenských uniformách. A  lídři drtivé většiny stran a hnutí jsou podnikatelé, kteří své politické subjekty v podstatě vlastní. Věční hledači nových nezkorumpovaných politiků, je nyní zvolili, zákonitě se zklamou, aby v příštích volbách volili zase nové spasitele… Ale co by mělo naše liberály děsit úplně nejvíc, je to, že podle slovenského Deníku N hrozí, že „sa budú objavovať tendencie oklieštiť už aj tak často nedostatečné práva menšin a reprodukčné práva žien.“ Z toho vylučovací metodou plyne, že alespoň v pohledu prosazování progresivistických výstřelků můžou být konzervativci na Slovensku klidní. Co se týká imigrace a genderové agendy, vznikl na Slovensku nový politický konsenzus. Od Smeru po Kotlebu.

Vyšlo na Konzervativní noviny