Správný konservativec nevěří v dokonalost člověka, sází na zkušenost a má radost ze života.

Co vlastně dělá člověka konservativním?

A lze vůbec u nás v levicovém, rovnostářském a sekularizovaném Česku být konservativní? Stručná odpověď: Ano, ale obtížně. Na druhou stranu je to velká legrace! Konservatismus se obtížně definuje, konservativci se mnohem snadněji shodnou na tom, proti čemu jsou, než na tom, pro co vlastně jsou. Tam už mezi nimi nastávají rozdíly. Tak zkusme nejdřív říci, proti čemu je konservativec, a až poté se pokusme jej charakterizovat.

Konservativec obecně nesouhlasí se třemi zásadními pozicemi, na nichž je založena současná levice. Těmi třemi zásadními pilíři levice jsou přesvědčení tato: 1 Blaho občanů si vyžaduje rozsáhlý stát, který pečuje o občany a jejich potřeby a reguluje vztahy mezi nimi. Lidé ponechaní vzájemným svobodným vztahům – a stát omezený jen na udržování řádu ve společnosti – jsou návodem k neštěstí, ne-li ke katastrofě. 2 Neexistují žádné absolutní mravní hodnoty či objektivní kritéria pravdy, dobra a spravedlnosti. Existují jen jednotlivá mínění lidí. Přesvědčení o existenci absolutní pravdy je nebezpečné, neboť vede k netoleranci, útisku těch, kdo onu údajnou pravdu nesdílejí, a k pokusům o její vnucování celé společnosti silou státu.

3 Příčinou konfliktů mezi národy a státy jsou vzájemná nedorozumění, předsudky, netrpělivost a neochota naslouchat a porozumět druhým. Všechny tyto překážky lze při troše dobré vůle odstranit. S větší tolerancí, nasloucháním druhým a vyjednáváními lze dosáhnout vzájemného porozumění, míru a mezinárodní spolupráce.

Mnohým lidem se na první pohled mohou tato zásadní přesvědčení levice jevit jako konstatování faktu, jako popis reality. Konservativci však řeknou: Ne tak rychle! Zajisté, v mnoha případech to byla pravda. Ale není to pravda celá a ani ta nejdůležitější. Tyto tři předpoklady levice nejsou konstatováním reality celé, ale jen části reality za určitých okolností – tj. jen na určitém místě a v určité době. V mnoha případech, snad v jejich většině, je to právě naopak: 1 Rozsáhlý stát dusí lidskou svobodu a iniciativu, umrtvuje lidskou energii, píli a soběstačnost a nakonec vede k menší prosperitě celku a k závislosti části společnosti na sociální péči, z níž se už lidé nedokážou vymanit a postavit se na vlastní nohy.

2 Absolutní pravda, objektivní kritéria dobra a spravedlnosti existují a jsou pro svobodu blahodárné. Právě existence pravdy o mravní hodnotě, důstojnosti a nedotknutelnosti každého jednotlivce je zárukou jeho svobody.

Existují-li mravní imperativy toho, co nikdy nikdo nesmí žádnému nevinnému člověku učinit, jen pak je tento člověk v bezpečí. Mravní konsensus společnosti není nutně cestou k netoleranci, nýbrž naopak nutným předpokladem toho, aby společnost byla mírná, stabilní a nekrvavá – tj. také svobodná.

3 Příčinou mnohých mezinárodních konfliktů není nedostatek vzájemného porozumění, nýbrž existence radikálně odlišných, neslučitelných – ideologicky či kulturně podmíněných – koncepcí spravedlnosti. Války tedy budou vždy a věčný mír nikdy. Největším zlem není válka, nýbrž akceptace vlastního zotročení bez boje. Garancí svobody v tomto světě je tedy ozbrojená moc, síla těch zemí, jež svým občanům svobodu přejí. Tedy zemí západních. A taky, samozřejmě, i případné použití této síly ve světě, v němž stále většina vládců svobodě nepřeje.

Hlídači vášní Kdybych měl konservatismus charakterizovat blíže, řekl bych, že je především preferencí zkušenosti před nadějí či naivitou; preferencí známého, osvědčeného, vyzkoušeného před neznámým, novým, nevyzkoušeným, jež se sice může ukázat jako dobré či snesitelné, ale taky jako destruktivní, smrtící a zhoubné.

Člověk má podle konservativců stálou, neměnnou přirozenost, která není ideálně dobrá. Proto dokonalou společnost či ráj na zemi z principu nelze vybudovat. Konservatismus je radikálně anti-utopický. Domnívá se, že hranice mezi dobrem a zlem nevede mezi lidmi na jedné straně („děti světla“) a lidmi na straně druhé („děti tmy“) – což je dětinská představa – nýbrž vede uprostřed každého člověka. V každém člověku jsou impulsy k jednání dobrému, šlechetnému, obdivuhodnému, ale i k jednání špatnému, hanebnému a zavrženíhodnému. A u každého je ta hranice trochu jinde, každý se trochu jinak podvoluje jedněm impulsům a odporuje jiným. Přesto však impulsy k tomu špatnému nelze z člověka definitivně vymýtit, a to je politicky relevantní. Účelem je držet je na uzdě, aby v člověku či ve společnosti nepřevládly. Kdyby převládly, nastalo by společenské kataklysma, krveprolití a občanská válka.

Podle konservativců je tudíž stát nezbytný, konservativci nejsou anarchisté. Stát je nezbytný pro vynucování práva a pořádku, prosazování spravedlnosti a ochranu svobody občanů. Stát, který by nezvládal tuto funkci, by ztrácel svou legitimitu. Funkce státu však má být „konservativní“, nikoli revoluční či transformační: stát má chránit právo a pořádek, aby se společnost mohla v rámci vlády zákona spontánně vyvíjet, nemá však mít ambici radikálně měnit člověka či vylepšovat společnost. Konservativním ideálem je „malý, ale silný stát“.

Radost ze života Konservativci dále věří, že kontrola nad jednáním člověka někde být musí, a čím méně je jí uvnitř člověka, v podobě norem správného chování, tím více jí nakonec bude vně člověka, v podobě donucovacích pravomocí represivního a v krajním případě až policejního státu. Aby lidé mohli být politicky a ekonomicky svobodní, musí být do určité míry ctnostní, schopni sebeovládání. Nejsou-li, stanou se z nich predátoři a agresoři, stoupne míra zločinnosti a lidé samotní začnou volat po vládě tvrdé ruky. Aby se tomu předešlo, je dobré, aby se lidé dobrovolně či samovolně podřizovali normám správného chování, jež nám předávají tradice, zvyklosti, konvence či náboženská víra společnosti.

No a v neposlední řadě konservativci milují instituce mezi jednotlivcem a společností, jako jsou rodina, spolek, občanské sdružení, skaut, farnost, cech, charitativní či vzdělávací organizace atd. Plní totiž ve společnosti mnohé užitečné funkce, vzdělávací, charitativní, svépomocné, kulturní, které kdyby neplnily, pak by je neplnil nikdo a společnost by byla ochuzena, anebo by je plnil stát, čímž by nabíral na rozsahu a moci a stal by se nebezpečným. Tyto instituce rovněž lidem umožňují jejich seberealizaci, naplnění a smysluplnost života, tedy život bohatší a šťastnější, což vede k jejich loajalitě vůči životu, společnosti, spoluobčanům a řádu.

A to nás přivádí k poslednímu aspektu všech skutečných konservativců: i když nevěří ve zdokonalení člověka v supermana ani v ráj na zemi, dokážou se těšit ze života a mít život rádi. Nejsou zapšklí, jsou veselí, plni smíchu, spokojeni se svým údělem a s radostmi, jež život přináší. Konservativci jsou prostě lidé, kteří mají radost ze života a jsou ochotni ji hájit.