Mrtvý konzervativec, dobrý konzervativec. Tento závěr napadá při četbě poklon a pochval v nekrolozích soudce Nejvyššího soudu USA Antonina Scalii v amerických levicově-liberálních médiích. A je to i postoj liberální levice ke konzervativcům.
Když v roce 1964 tehdejší senátor Barry Goldwater (1909–1998) kandidoval na prezidenta USA, byl obviňován, že rozpoutá jadernou válku, nesoucítí s chudými a je rasista. Když v roce 1998 zemřel, byl miláčkem levice – neměl problémy s potraty a toleroval gaye.
Ronald Reagan (1911–2004), americký prezident v osmdesátých letech 20. století, byl obviňován, že rozpoutá jadernou válku, je chladný vůči chudým a je rasista. Když v roce 2004 zemřel, pro levici byl vtipný, věčně optimistický a laskavý sympaťák.
Když byl Antonin – Nino, jak mu říkali přátelé – Scalia (1936–2016) v letech 1986 až 2016 soudcem Nejvyššího soudu, byl pro levici dinosaurem se sžíravými disentními (menšinovými) postoji. Dnes, poté, co 13. února zemřel, je pro ni velkým právnickým myslitelem, s nímž sice nelze ve všem souhlasit, ale měl originální, svižné a bravurní disentní postoje, pohotový intelekt a smysl pro humor a byl přátelský i ke svým názorovým oponentům.
Soudní moc
Americký kluk italského původu (nejmenoval se italsky Antonio ani anglosasky Anthony, nýbrž česky Antonin – na památku zastřeleného starosty Chicaga českého původu Antonína Čermáka neboli Antonina Cermaka) vyrůstal v newyorské čtvrti Queens. V roce 1986 ho v jeho 50 letech prezident Reagan jmenoval (doživotním) soudcem devítičlenného Nejvyššího soudu (Senát ho schválil, aniž jediný senátor hlasoval proti němu), jímž byl téměř 30 let.
Scaliově právní filozofii se říká „originalismus“, pokud jde o interpretaci ústavy, a „textualismus“ v případě výkladu zákonů – má-li mít ústava či zákon smysl, soudci je mají vykládat věrně. V případě ústavy podle smyslu v době jejího přijetí, a pokud jde o zákon, dle smyslu při jeho aktuálním nepředpojatém čtení.
Řečeno jinak, soudní moc má věrně interpretovat ústavu či zákon, nikoli co by dle mínění soudce měly být – nemá do svých rozhodnutí vkládat vlastní politické názory. Z toho vyplývá, že ústava nemůže být „živá“ – v průběhu času se měnit, aniž by byla náležitým ústavodárným procesem změněna. Neměla by se měnit ani „vyvíjet“ tak, že ji soudci dle ducha doby budou interpretovat odlišně, „kreativně“. To totiž není vláda práva, právní stát, nýbrž vláda lidí, konkrétně soudců.
Potraty
Tento spor se primárně netýká toho, zda něco je, či není právem, ale toho, kdo o tom rozhodne. Scaliovým postojem bylo, že kromě práv vyjmenovaných v ústavě o všech dalších nemá rozhodovat moc soudní, ale zákonodárná na úrovni států Unie.
Americká ústava například mlčí o potratech, podle Scalii by proto o právu na potrat a jeho rozsahu měly rozhodnout parlamenty států. V roce 1973 však Nejvyšší soud v kauze Roe versus Wade vyhlásil ústavní právo na potrat, což podle Scalii bylo špatné rozhodnutí – stejně špatné, jako kdyby potraty všude zakázal coby protiústavní, například s odvoláním na V. či XIV. dodatek ústavy, dle nichž žádná osoba nesmí být zbavena života, svobody či majetku bez řádného soudního procesu.
Problémem je, že ústavodárce pod osobou v době přijetí obou dodatků nemyslel ani plod, ani embryo. Federální ústava o potratech mlčí, a proto tuto otázku mají podle „originalistů“ rozhodovat státní legislativy. A totéž platí například o trestu smrti či o homosexuálních sňatcích.
Homosexuální manželství
Scalia opovrhoval loňským rozhodnutím Nejvyššího soudu v případu Obergefell versus Hodges, jež v poměru pěti ku čtyřem soudcům „nalezlo“ v ústavě právo na homosexuální „manželství“.
Představa, že do ústavy, kterou v 18. století napsal jeden z otců-zakladatelů USA a čtvrtý prezident James Madison (1751–1836), či do jejího XIV. dodatku, jejž do ní v roce 1868, ve viktoriánské době, vtělili odpůrci otroctví, kteří chtěli udělit občanská práva bývalým černošským otrokům, bylo zahrnuto i právo dvou mužů na „manželství“, jež musí uznávat každý úředník USA, je natolik absurdní, že už žádné zdání zákonnosti nepředstírá, poznamenal Scalia ve svém sarkastickém disentním postoji.
Chtějí-li lidé homosexuální manželství, ať si zvolí poslance, kteří ho odhlasují, soudci by ho však neměli svévolně nalézat v ústavě, protože v ní nic takového není. Z toho však nevyplývá, že Scalia zastával rousseauovský majoritismus – většina smí rozhodovat o všem a jednotlivec nemá proti ní žádná práva.
Absolutistický postoj
Scalia u práv, jež ústava explicitně zmiňuje, zastával absolutistický postoj. Například v roce 2008 napsal většinový postoj pro rozhodnutí v kauze District of Columbia versus Heller, které potvrdilo právo jednotlivce vlastnit zbraně dané II. dodatkem ústavy.
V roce 1989 pak překvapil vytvořením většiny s levicově-liberálními soudci, jež v kauze Texas versus Johnson rozhodla, že zákony zakazující pálit vlajku jsou protiústavní – I. dodatek ústavy zaručuje svobodu politického projevu, a veřejné spálení americké vlajky jím je par excellence, a proto se Scalia domníval, že ho chrání ústava.
Scalia se také zastával práva na ochranu podezřelých či obviněných až do vynesení pravomocného rozsudku a považoval například namátkové měření teploty v domě a garáži policejní termokamerou bez soudního povolení za protiústavní, neboť IV. dodatek ústavy zakazuje bezdůvodné prohlídky. (Pokud termokamera zjistí, že v garáži je vyšší teplotu než v domě, pravděpodobně se v ní pěstuje marihuanu.)
Náhrada
Nino Scalia byl katolík, měl jednu manželku a devět dětí a zemřel měsíc před svými 80. narozeninami. Miloval italskou operu, což sdílel se svou názorovou oponentkou a zároveň nejlepší kamarádkou Ruth Bader Ginsburgovou, velmi levicově-liberální soudkyní Nejvyššího soudu židovského původu. Společně navštěvovali opery a rodiny Scaliů a Ginsburgů spolu každoročně trávili Štědrý večer i večeři.
Soudkyni Ginsburgové bude letos 83 let, soudci Anthonymu Kennedymu osmdesát, přičemž jeho hlas vždy rozhoduje v nejtěsnějších hlasováních v poměru pět ku čtyřem. Někdy se přikloní na stranu konzervativců, jindy levicových liberálů – americká ústava tedy v podstatě závisí na jeho náladě.
Scalia se z těchto tři soudců odebral na věčnost první, ale kvůli pokročilému věku lze v příštích letech očekávat další obměny Nejvyššího soudu. Prezident Barack Obama sice nyní může za Scaliu navrhnout náhradu, ale pokud si má Republikánská strana zachovat tvář, musí její většina v Senátu jakéhokoli Obamova kandidáta odmítnout. V opačném případě ztratí důvod své existence. S největší pravděpodobností se proto bude čekat až na zvolení nového prezidenta a na jeho nominace nových soudců.
Možná i víc než tři
V důsledku Scaliovy smrti letošní americké prezidentské volby dostávají další rozměr. Výběrem prezidenta v listopadu voliči totiž zřejmě na dlouhou dobu určí i orientaci Nejvyššího soudu. Nový prezident totiž nenominuje pravděpodobně jen jednoho nového soudce, ale z důvodu jejich odchodů daných věkem až tři z devíti, pokud ne víc.
Každé čtyři roky se v USA říká, že tyto volby jsou zásadní a na dlouho určí jejich osud. Ve většině případů to neplatí – ať by volby dopadly jakkoli, kurz USA by se příliš nezměnil. Občas to však platí – USA stály na křižovatce a volba nezvoleného prezidentského kandidáta by jejich budoucnost radikálně změnila.
Takových případů nebylo mnoho, ale zmínit je třeba čtyři – rok 1800, a pokud by místo Thomase Jeffersona byl zvolen John Adams; rok 1860, kdy by nebyl zvolen Abraham Lincoln, ale John C. Breckinridge; rok 1932, kdy by post Franklina Delano Roosevelta zaujal Herbert Hoover; a rok 1980, kdy by se prezidentem nestal Ronald Reagan, ale Jimmy Carter. Objevuje se stále více náznaků, že rok 2016 k těmto případům patřit bude.
Vyšlo na České pozici
