Rovnost je etablována jako důležitý princip politického a právního myšlení. Na rovnost před zákonem jsme si museli počkat pěkných pár století, než ji množství rozličných hnutí za svobodu probojovalo. Dnes se však přeměnila v rovnost mravních postojů, rovnost statistického poměřování života mužů a žen, v rovné zacházení jednotlivců mezi sebou. Tato pojetí se dosti dalece odchylují od původního významu rovnosti před zákonem, na níž právem lpíme. A přece se tomuto vývoji nekladou takřka žádné překážky, ač je dobře patrný v tvrdé antidiskriminační legislativě navržené na úrovni EU i v mnoha jednotlivých evropských zemích.
Legislativa tohoto druhu byla nedávno projednávána v Rakousku a nakonec nedošla schválení. Rakouskému ministru sociálních věcí Rudolfu Hundstrorferovi nezbylo, než aby svůj návrh zákona o rovném zacházení stáhl. Kdyby byl návrh prošel, rozšířil by zákaz nerovného zacházení z důvodu „náboženství či vyznání, věku a sexuální orientace“ na oblast poskytování zboží a služeb včetně bydlení.
Podobný návrh zákona byl rakouským parlamentem zamítnut už začátkem roku 2011, ale Hundstrorfer a sociální demokraté předložili stejný návrh zákona stejnému parlamentu ve stejném legislativním období podruhé. Jeho strana návrh prosazovala z pochopitelných důvodů, ale jak mohl získat podporu dvou členů relativně konzervativní strany lidovců (ÖVP) – ministra hospodářství dr. Reinholda Mitterlehnera a presidenta Rakouské federální hospodářské komory dr. Christopha Leitla – nad tím zůstává rozum stát.
Zákon by pochopitelně poškodil rakouské podnikatele. Jejich tlak spolu s odporem různých seskupení občanské společnosti a jasně odmítavým postojem katolické církve a středově liberálních sil uvnitř ÖVP přispěly k zamítnutí návrhu.
Prozatím je tedy tato záležitost v Rakousku takzvaně u ledu. Jenže Hundstrorferův návrh zákona je úplně stejný jako legislativa připravená již od roku 2008, aby se stala směrnicí EU. Ze strany Rakouska k ní nejsou zjevně žádné podstatné výhrady a čeká se jen na změnu vlády v Německu, neboť Německo v současné době není ochotno taková omezení osobních svobod akceptovat.
První čtyři směrnice EU o rovném zacházení jsou již závazné pro celou Evropskou unii. Zakazují diskriminaci v zaměstnání, a to „pouze“ v soukromém sektoru. Výše zmíněný návrh páté směrnice o rovném zacházení, která by rozšířila zákaz diskriminace na poskytování zboží a služeb v soukromém sektoru, se prozatím nedočkal přijetí – a z dobrého důvodu: následky by totiž byly dramatické. Je na čase, aby Rakousko svou podporu páté směrnice EU o rovném zacházení stáhlo.
Svoboda podnikání?
Stejně jako odložený návrh zákona rakouského je i návrh páté směrnice EU o rovném zacházení nepřijatelným poručníkováním. Kdyby byl přijat, stala by se svoboda podnikání – zejména pro živnostníky a drobné podnikatele – výjimkou namísto pravidlem. Dodržování takové směrnice by bylo nákladné a časově náročné; korespondence se zákazníky i nové marketingové strategie by často vyžadovaly zapojení právníků.
Hlavním sporným bodem je zákaz nerovného zacházení při poskytování zboží a služeb v soukromém sektoru z důvodu náboženství či vyznání, věku a sexuální orientace. Kdyby se takový zákon stal skutečností, byl by například Žid vlastnící hotel povinen pronajmout konferenční místnost islamistickému spolku, homosexuál by již nesměl trvat na tom, že vezme do podnájmu pouze homosexuály, a železniční společnost by nesměla poskytovat slevy starším občanům. Navíc by katolické seznamky, specializované na zprostředkování vztahů mezi lidmi vyznávajícími stejnou víru, byly povinny otevřít se jinověrcům. Východoevropská rodina, která kdysi uprchla z vlasti před komunistickým režimem, by měla přikázáno pronajmout byt funkcionářovi komunistické strany. Rodiče, jimž odloudila dceru radikální sekta, by nesměli odmítnout člena této sekty, kdyby měl zájem o pronájem bytu v jejich domě.
Existují další příklady. Evangelický grafik by musel na žádost osob stejného pohlaví navrhovat pozvánky na obřady uzavírání jejich registrovaného partnerství, katolický fotograf by na nich musel fotit, věřící cukrář by pro ně musel vyrábět dorty a tak dále a tak dále.
Proč by věřící grafik, fotograf či cukrář neměli být ochotni pracovat pro oslavy registrovaného partnerství? Ne proto, že mají něco proti homosexuálům, nýbrž proto, že nechtějí podporovat tuto napodobeninu manželství z důvodu náboženského vyznání a svědomí. Dokonce Jean Jacques Rousseau (1712-1778) napsal: „Za sebe jsem si nikdy nemyslel, že svoboda člověka spočívá v tom, že si může dělat, co se mu zlíbí, nýbrž v tom, že jej žádná lidská síla nesmí nutit dělat, co je proti jeho vůli.“
Diferencované zacházení by podle nové směrnice bylo možno legitimizovat jedině tehdy, rozhodl-li by soudce, že je to „vhodné a nutné“. V důsledku toho by soukromé podnikání regulovali soudcové, což by mimo jiné znamenalo nákladné žaloby a absenci právní jistoty ochromující dlouhodobé podnikatelské plánování. Takto navržené zvrácení principu důkazního břemene protiřečí našemu právnímu systému a přináší další obtíže. Namísto tzv. privilegia pochyb (benefit of the doubt) by tato legislativa rovného zacházení připouštěla pouze privilegium obětí diskriminace. Drobní podnikatelé to mají už i tak dost těžké, tak proč jim ještě klást další omezení? Ale i veřejné správě by významně přibylo práce, měla-li by zajistit plnění těchto předpisů. V konečném součtu by na to doplatila celá společnost.
Následky zákazu
Nedávný případ je toho ilustrativním dokladem. Vysoký hodnostář jisté křesťanské církve hledal sekretářku. Jeho právní poradce učinil moudrou věc: ještě před publikováním inzerátu se dotázal Komise pro rovné zacházení: budou moci odmítnout muslimskou ženu v šátku? Odpověď zněla: ne. Podle prvních čtyř směrnic o rovném zacházení povoluje evropská legislativa rozlišovat při náboru do církevních zařízení mezi uchazeči podle vyznání pouze v případě „autentických, legitimních a ospravedlnitelných profesních požadavků“, např. má-li uchazeč kázat věřícím téhož vyznání. A teď si představte, že přijdete za oním představitelem křesťanské církve a hle, na recepci sedí muslimka jako vymalovaná. Byli byste poněkud zmateni, že? Nakonec se tento církevní hodnostář rozhodl inzerát nepodat a najít někoho neoficiálně. Cenu za systém antidiskriminačního práva zaplatili všichni, kteří byli pro místo kvalifikováni, ale nedostali šanci se o ně ucházet.
Rozšíření zákazu diskriminace do soukromého sektoru by vedlo k podobným následkům. Poskytovatelé, kteří dnes inzerují své služby veřejně, by začali shánět zákazníky méně veřejnými cestami, takže mnoho dalších potenciálních zákazníků by se o nich vůbec nedovědělo. To by jednak vedlo k růstu cen a jednak by samy „chráněné skupiny“ byly opomíjeny kvůli strachu před žalobami. Nakonec by na takovou legislativu doplatil spotřebitel.
Ač to může zprvu znít překvapivě, je důležité, aby na trhu bylo diskriminační chování povoleno bez ohledu na jeho případnou nemorálnost či společenskou nevhodnost. Jistě, odmítnutý zákazník pak musí hledat jiného poskytovatele dané služby, ale tuto obtíž je nutno snášet ve jménu svobody – včetně svobody činit chybná či nepříjemná rozhodnutí. Je to v souladu s Voltairovým pojetím tolerance: nesouhlasit s někým, ale přitom bránit „do posledního dechu“ jeho právo na odlišný názor.
Právě tato idea nás všechny vybízí, abychom se naučili snášet nedokonalé chování druhých. Je tedy skutečně starostí státního aparátu, aby vynucoval domnělý společenský pokrok školskými zákony a policejní silou? Jak dalece věří zákonodárci tomu, že občanům chybí vzdělávání a poučování? Ať již je odpověď jakákoli, příliš často se stává, že sociálně a morálně motivovaná legislativa vede k nečestnosti a bezpráví.
Podnik, anebo víra?
Rovné zacházení a antidiskriminační legislativa jsou vesměs formulovány nestranně. Jenže praxe ukazuje, že se podle těchto zákonů ocitají před soudem obvykle křesťané. Uveďme několik příkladů. Jistý Španěl musel zaplatit 12 000 eur na pokutách ve správním řízení za to, že nebyl ochoten propůjčit svou restauraci oslavě partnerství osob stejného pohlaví. Britský pár provozující pension musel zaplatit odškodnění 4 000 liber, protože neposkytl dvoulůžkový pokoj homosexuálnímu páru. Křesťanská seznamovací kancelář v USA byla donucena přidat do vyhledávání rubriku „muž hledá muže“.
Zákony o rovném zacházení tedy přinášejí křesťanům neřešitelné mravní konflikty, protože je nutí vybrat si mezi vírou a podnikáním. V některých zemích zákony o rovném zacházení ukládají pokuty ve správním řízení, v jiných ukládají odškodnění. Prováděcí předpisy mnohdy hrozí „citelně vysokými“ pokutami. V praxi tudíž zákaz diskriminace při poskytování zboží může způsobit neřešitelné dilema: vzdát se podnikání nebo vzdát se vyznání.
Zkušenost dále ukazuje, že zákony o rovném zacházení vedou mimo jiné ke strategicky motivovaným žalobám. Ve Velké Británii je běžným jevem, že radikální aktivisté vyhledávají interakce s firmami, v jejichž čele stojí lidé takových přesvědčení, jež jsou v rozporu s dotyčným zákonem – například praktikující křesťané – se záměrem podávat žaloby. Právní poradci ochotně přispěchají na pomoc: obdrží část odškodného a z toho financují vyhledávání dalších soudních sporů. Čím vyšší jsou částky odškodnění, tím výdělečnější roli má oběť.
Je takových zákonů zapotřebí?
Velký politický filosof Montesquieu (1689-1755) radil: není-li nutné vytvářet určitý zákon, je nutné ho nevytvářet. Podle něho musejí být zákony nezbytné, adekvátní a přiměřené. Zákony o rovném zacházení to nesplňují. Navzdory rovnostářské dikci dávají určitým skupinám privilegia. Udělení privilegia nějaké skupině lidí může být pochopitelně v jistých situacích nutné, ale důvody musejí být velmi závažné.
V Rakousku zazněla v debatě obava, že by kupříkladu homosexuálovi mohli odepřít vstup do nějakého nočního klubu. Kdyby se to však opravdu stalo, může každý dát najevo solidaritu tím, že do toho klubu už nikdy nevstoupí a vybídne k tomu i ostatní. Kdyby takový bojkot nepřinesl úspěch a místo toho by se problém ještě rozšířil, měli bychom diskutovat o motivačních a demotivačních opatřeních a plánovat osvětové kampaně. Teprve kdyby se diskriminace určité skupiny široce rozmohla a nabyla na síle, měla by se zvažovat dočasná omezení jako prostředek k získání kontroly nad situací – a v tom případě jedině při zachování svobody vyznání. Důkazní břemeno ohledně takové nutnosti však musejí nést stoupenci zákonů o rovném zacházení.
V uvažování lidí se legitimizují antidiskriminační zákony pro poskytování zboží představou monopolní situace typu „jediný hotel ve městě“ či „jediná studna na poušti“. Ve většině právních systémů – a rozhodně pak v evropských zemích – jsou monopolní situace již dávno uspokojivě regulovány pro všechny zákazníky bez ohledu na to, ke které „skupině“ náleží.
Za bukem v Bruselu
Vraťme se k pozdržené páté směrnici EU o rovném zacházení. Když se nechce zadařit na úrovni EU, zkouší se to na úrovni států. Lobistické skupiny přeskupily síly a tlačí na tzv. „leveling up“ spočívající v tom, že se dosud nepřijatá směrnice transponuje nejprve do národních legislativ. V členských zemích rozhodují nepozorní lajdáci, jimž uniká, v čem je rozdíl. Rozplizává se jim ve vágním povědomí typu „Brusel to tak chce.“ Je důležité zdůraznit, že v současné době neexistují žádné povinnosti stanovené Evropskou unií přijmout zákon proti diskriminaci při poskytování zboží a služeb z důvodu náboženství či vyznání, věku a sexuální orientace. Absolutně žádné.
Jaká je budoucnost páté směrnice EU o rovném zacházení? Dá jí Rakousko svůj souhlas? Tato otázka se dotýká jádra demokracie. V Rakousku neexistuje celonárodní konsensus ve prospěch takovéto legislativy. Přesto se zdá, že Rakousko hodlá v Bruselu s tímto zákonem souhlasit. Rozhodnutí zjevně závisí výhradně na ministerstvu, pod které tato věc spadá a které je v tu chvíli zrovna řízeno tou či onou politickou stranou.
A tak tedy politicky motivovaní státní úředníci činí společensko-politická rozhodnutí kolosálních dimenzí a mají větší moc než národní parlamenty. Většinou ani neznáme jejich jména. O daném tématu neexistuje veřejná debata. Jediné, co nám zbývá, je apelovat na jejich pocit zodpovědnosti, aby nedali Bruselu souhlas s něčím, co nebylo odsouhlaseno v Rakousku. Nic jiného nemůžeme dělat. A to je velmi znepokojivé.
Směrnice o rovném zacházení
Asociace německých hospodářských a obchodních komor se nedávno proti páté směrnici EU o rovném zacházení ozvala a prohlásila, že by přinesla „zvýšenou administrativní zátěž“ a „snížené právní jistoty“. Jako další důvod k jejímu odmítnutí uvedla omezení svobod, „faktickou diskriminaci lidí, kteří nevyhovují zadaným kritériím“ jakož i jednoduchý fakt, že zde prostě chybí problém dostatečně závažný na to, aby vyžadoval samostatný zákon.
Dále pak proti směrnici ostře vystupuje Zentralverband des Deutschen Handwerks (ZDH – Ústřední svaz německých řemesel): „Zákonitě dojde k masivnímu narušení ústavní svobody smlouvy a svobodného podnikání. Podnikatel bude muset zajistit, aby on i jeho pracovníci respektovali zákaz diskriminace (a připomeňme, že slovo diskriminace znamená rozlišení) při kontaktování zákazníků a potenciálních zákazníků počínaje pozdravem přes poskytování informací, předkládání nabídek produktů, projednávání podmínek, instruktáže, obchodní jednání až do okamžiku uzavření smlouvy. Nejenže to vytvoří masivní byrokratickou zátěž a právní nejistotu, ale může to rovněž vést k situacím, kdy se budou firmy vyhýbat uzavírání právních vztahů s lidmi, jež mohou být potenciálními oběťmi diskriminace, jen aby zamezily bezprostředně hrozícím soudním sporům. Je-li úmyslem navrhované směrnice integrování, může vyústit v pravý opak.“
Podobně i německé Centrum für Europäische Politik (CEP – Centrum pro evropskou politiku) se obává všeobecné „povinnosti uzavřít kontrakt“ coby důsledku výjimečných případů a hovoří o „hrozbě státních intervencí“ zacílených na „převýchovu společnosti“.
Právo na nediskriminaci?
O nediskriminaci a rovném zacházení se často mluví, jako by byly nárokovatelné z titulu lidských práv. To má však k pravdě daleko. Zákaz diskriminace ve Všeobecné deklaraci lidských práv (Čl. 2) a v Evropské konvenci o lidských právech (čl. 14) se vztahuje pouze na práva vyjmenovaná v daných dokumentech. To je ekvivalentní principu rovnosti před zákonem, jenž je základem našich právních systémů. Dále pak v Mezinárodním paktu o lidských a politických právech (čl. 26) se nediskriminace vztahuje na zákon obecně – nikoli na vzájemné vztahy soukromých osob či podnikatelů.
Charta základních práv EU (čl. 21) formuluje princip komplexněji. Evropským soudním dvorem doposud článek 21 interpretován nebyl, ale i kdyby byl shledán samostatným právem, a nikoliv jen principem interpretace vyhlášených práv, není Charta základních práv universálně aplikovatelná: zavazuje instituce EU a členské státy EU pouze, když aplikují právo EU.
Řečeno v kostce: nikde nenalezneme lidské právo na to, aby s člověkem jiní lidé zacházeli jako rovný s rovným. Naopak. Zákony o rovném zacházení jsou lidským právům na škodu a omezují je. Fundamentem lidských práv – a důvodem pro ně – je privátní autonomie každé osoby. Vždyť právě lidská práva jsou půdou, v níž jsou osobní svobody pevně zakotveny. Svoboda provozovat živnost resp. podnikat vychází z práva na vlastnictví (jehož případná omezení by musela být nezbytná, adekvátní a přiměřená), které znamená, že státní aparát nesmí zasahovat do osobního rozhodování. Legislativa rovného zacházení navíc oklešťuje svobodu vyznání a svobodu svědomí – nutí totiž živnostníka resp. podnikatele nabízet služby způsobem, který nelze smířit s jeho vyznáním či svědomím.
V rakouské debatě o návrhu zákona o rovném zacházení z roku 2012 se často uvádělo, že takový zákon „doporučila OSN“. Při bližším zkoumání tohoto rádobyargumentu se však ukázalo, že „doporučení OSN“ není tím, zač se vydává. Jednalo se o výsledek všeobecného, periodického hodnocení lidských práv na fóru Rady OSN pro lidská práva složené ze 47 zemí. Doporučováno je běžně nespočet opatření – nikoliv Organizací spojených národů, nýbrž jednotlivými zeměmi. Pouze několik málo zemí žádalo rozšíření rakouského zákazu diskriminace: Honduras, Kanada, Velká Británie, Norsko a Íránská islámská republika.
Kanada a Velká Británie pochopitelně sledují v otázce antidiskriminační legislativy vlastní cíle. Honduras a Norsko na sebe zřejmě chtěly upozornit aktivistickým postojem. Připojení Íránské islámské republiky je určitým překvapením. Možná by Írán měl nejprve přestat zavírat homosexuály do vězení, než začne poskytovat antidiskriminační poradenství Rakousku.
Údajné doporučení OSN tedy ve skutečnosti není názorem mezinárodního společenství, nýbrž jen nezávazným návrhem hrstky států. Rozhodně neurčuje žádnou legislativu ani není náhradou za národní zákonodárný proces. Nabízí se otázka, zda Rada OSN pro lidská práva překračuje svou pravomoc vědomě a záměrně, anebo omylem. Ani jedna varianta nevrhá na Radu dobré světlo.
A la Recherche D´Égalite Perdu
Z rovnosti se stalo takřka nezpochybňované dictum naší doby: rovnost coby conditio sine qua non společenské stability a osobní tolerance. Avšak všichni, kteří neakceptují omezování myšlení, jsou voláni, aby tuto představu zpochybnili.
Nadbytek legislativy o rovném zacházení se podobá terapii vyvolávající přesně tu nemoc, kterou má léčit. Podle průzkumu Eurobarometer z roku 2009 se nejdiskriminovanějším národem cítí Švédové a nejméně diskriminovaným Turci. Zdá se tedy, že antidiskriminační zákony přinášejí větší problémy, než jaké existovaly na počátku. To už je samo o sobě dostatečným důvodem k jejich odmítnutí.
O jednom není pochyb: bojovníci za antidiskriminační zákony nepoleví ve snahách vyrábět stále více „obětí“ diskriminace. Při tom budou pomalu ukrajovat z našich svobod, až o všechny přijdeme. Historicky byly tyto svobody těžce vydobyté. Neměli bychom se jich vzdávat tak lehkomyslně.
Gudrun Kuglerová je profesorkou Mezinárodního teologického institutu v Trumau v Rakousku. Je rovněž spoluzakladatelkou a ředitelkou vídeňské Observatory on Intolerance and Discrimination Against Christians.
Z anglického originálu „From Equality to Privilege“ publikovaného v časopisu The European Conservative, Issue 8, Summer 2013, s. 1-5 přeložil Jiří Pilucha.
Takto byli ghetoizováni Židé, ..nemůžete žít, jak chcete,… nemůžete žít s námi, …nemůžete žít vůbec. Socialismus je podvod a aby to neprasklo, je hnán ad absurdum, když se pospíchá, lidé nemyslí…. Nájemce neplatič notorický,ač bere sociálku a dávky, podle našeho ombudsmanstva, má nárok na byt, nejen ubytování. Vrhne se tedy na prvního oslabeného člověka, nejlépe seniora či ženu, finguje s ním nájemní smlouvu úmyslem zaplatit maximálně jeden nájem, a potom si užívá ochrany nájemníka. Když dobře marodí (lékař uzná každého kuřáka), i roky. A vodu mu platí pronajímatel. Ještě nestydatě chce potvrzení bezdlužnosti, co podmínku odstěhování se. Tak u nás zatím ne šoa, zatím nejde o život, jde jen o vlastnictví, vyhladovění důchodce – pronajímatele. Má penzi, má udržovat, inovovat, neplatič má nárok. Může to přece prodat a jít do DD… K ukrajinskému řešení nemáme moc daleko, ale socialistické ombudsmanstvo dál destabilizuje zemi, omezuje tak dostupnost bydlení neb pronajímatelé se bojí, zvyšují paradoxně nájmy, likvidují mobilitu obyvatel a tak prosperitu země. Pro Putina? Také, možná nevědomky, neregistrovaně v KGB a nástupcích, ale svým přístupem, tedy pohrdáním lidmi, kompenzovaným nemožnými neskutečnými nesplnitelnými “právy”. Možná jde jen o další miliardy dotací .na dluh pro oligarchy, co mají kartely na řešení všeho, rozestaví, vytunelují. To ombudsmané, co teprve politici sociálního byznysu!