Martin Holmes přednáší na Manfield College Oxfordské university a je spolupředsedou The Brugges Group.

Publikovaný text byl autorem přednesen na přednášce Občanského institutu v Praze 18. 4. 1994.
Přeložili Tomáš Míka, Eduard Geissler a Jaromír Žegklitz.

Svou přednášku bych rád rozdělil do tří částí. V první bych se zaměřil na počátky a cíle Evropského společenství, ve druhé se věnoval procesu rozšiřování Evropského společenství a otázce, proč je tento proces tak pomalý, a v poslední zhodnotil cíle Evropského společenství z hlediska jejich úspěšnosti, případně selhání.

Nejvýznamnějším z jednotlivých motivů vzniku Evropského společenství byla touha Německa a Francie nikdy už spolu neválčit. Jak politikové Německa, tak politikové francouzské čtvrté republiky byli přesvědčeni, že zodpovědnost za války, které stály spoustu životů v letech 1870, 1914 a 1939, nesl nacionalismus. Vinili z těchto tragédií právě nekontrolované síly národního státu a nacionalismu. Po roce 1949 proto chtěli zajistit trvalé přátelské vztahy mezi těmito dvěma národy. Zosobněním tohoto přátelství byli kancléř Konrád Adenauer v Německu a president de Gaulle ve Francii. Do roku 1957, kdy vzniklo Evropské společenství, bylo toto přátelství pevné. Je skutečně ironií, že když v roce 1968 došlo v Paříži k nepokojům a generál de Gaulle ztratil nervy, uprchl nikoliv do Velké Británie, kde prožil II. světovou válku, ale do Baden-Badenu v Německu. Toto přátelství však nebylo dílem pouze generála de Gaulla a Konráda Adenauera; podporovaly ho velmi silně i politické elity a vládnoucí třídy obou zemí. To lze spatřovat již ve snaze o vytvoření Evropského společenství uhlí a oceli v roce 1950 a vidíme to rovněž na způsobu vzniku Evropského společenství. Francouzi a Němci, ale i další, kteří se k Evropskému společenství připojili, byli přesvědčeni, že národní stát je potenciálně natolik škodlivou politickou institucí, že Evropské společenství by mělo mít své vlastní politické instituce. Byli přesvědčeni o tom, že jednotlivé státy by se měly vzdát některých svých pravomocí ve prospěch institucí Evropského společenství, které by mělo být nadnárodním orgánem. Tím se Evropské společenství liší od mezinárodních organizací jako je NATO, OSN či Mezinárodní měnový fond.
Dalším motivem vzniku ES byly důvody ekonomické. Národy Evropy v 50. letech chtěly zajistit to, že nově nalezená prosperita bude trvalá. Jen málo západoevropských národů se v padesátých letech podílelo na vzestupu životní úrovně. Ten byl záležitostí především Západního Německa, kde v čele hospodářského zázraku stál Ludwig Erhard. Aby byla zajištěna západoevropská prosperita, stala se myšlenka hospodářské integrace ústřední myšlenkou při formování ES. Není proto náhodou, že zpočátku se toto společenství nazývalo Evropské hospodářské společenství. Musím se přiznat, že v dobách mých studií bylo vždy označováno jako Evropské hospodářské společenství a v současné době mi dělá potíže nazývat ho jakkoliv jinak. Hospodářská spolupráce, založená Evropským společenstvím, měla formu celní unie. Celní unie tak, jak je definována, usiluje o redukování vnitřních celních tarifů, ale ze své definice má také vnější celní tarify. To dostatečně vysvětluje cíl Evropského společenství v oblasti hospodářství. Záměrem bylo snížit vnitřní cla mezi původními šesti členskými zeměmi, ale zavést vnější ochranné celní bariéry v řadě citlivých oblastí, zejména v zemědělství, těžbě uhlí, výrobě oceli a textilním průmyslu. V průběhu let přibyly další všeobecné celní tarify. EHS se proto lišilo od zóny volného obchodu, která samozřejmě nemá vnější celní tarify.
Počátkem šedesátých let byla založena další evropská organizace – Evropské sdružení volného obchodu. Tvořily ji skandinávské země, Island, Švýcarsko a Rakousko. Je velmi důležité zdůraznit rozdíly mezi těmito dvěma organizacemi. Později se vrátím k hospodářskému vývoji ES a k tomu, proč celní unie hraje tak důležitou roli. Chtěl bych rovněž upozornit na to, že hospodářství uvnitř ES nebylo postaveno na kapitalismu volného trhu. Nenavazovalo na Adama Smitha a dokonce ani na americký model. Evropské společenství navazovalo spíše na tradici merkantilistickou. Vždy zde byly v širokém měřítku uplatňovány vládní zásahy, byl podporován zaopatřovací stát a přerozdělování bohatství. Tak mohlo ES oslovovat jak socialisty a sociální demokraty na straně levé, tak křesťanské demokraty a gaullisty na pravici.
Třetí základní myšlenkou vzniku ES byla snaha postavit alternativní řešení studené válce. V padesátých letech se mnoha lidem v Evropě nelíbilo, že si Evropu mezi sebou rozdělily dvě mimoevropské velmoci. Měli obavy, že mezi těmito dvěma velmocemi může dojít k válce na území Evropy, s tím, že Evropané by měli jen nepatrnou možnost do toho mluvit. Mnoho evropských socialistů a sociálních demokratů pohlíželo na USA a SSSR jako na země z morálního hlediska rovnocenné. Viděli mezi těmito dvěma velmocemi jisté spiknutí, spočívající v tom, že si mezi sebou na základě dohody rozdělí svět. Tento pohled byl jistě inspirací pro otce-zakladatele ES. Jean Monnet, snad nejvýznamnější z nich, řekl v roce 1952, že “Evropa je šachovým pěšcem v bitvě velmocí”. Od svého založení ES usilovalo o to, aby získalo pro Evropu hlas, který by jí umožnil vyjádřit svůj názor mezi Sověty na straně jedné a Američany na straně druhé. Země ES doufaly, že čím vyšší bude stupeň evropské integrace, tím silnější bude jejich hlas. Spojené státy tento proces od samého začátku chápaly nesprávně. Domnívaly se, že ES má být v podstatě organizací, která bude součástí studené války a bude podporovat strategické zájmy NATO, a že nakonec členství v ES a členství v NATO bude totožné. K tomu nikdy nedošlo a žádný evropský státník nikdy neřekl, že k tomu někdy dojde. Spojené státy klamaly samy sebe. Platí to zejména pro období, kdy zahraniční politiku USA vedl Henry Kissinger. Ten tehdy prohlásil, že ES sleduje pouze evropské cíle a nemá vliv na sovětsko-americké vztahy. Jinými slovy, Kissingerův pohled byl zcela opačný než záměry ES. Vnitřní politické uspořádání ES, které směřovalo k získání evropského hlasu při řešení světových záležitostí, bylo postaveno na procesu integrace. Dominantní politickou institucí ES byla Evropská komise; Evropský parlament a Soudní dvůr jí byly podřízeny. Základní myšlenkou opět bylo přenést moc tam, kde je to možné, z členských států na ES.

Rád bych znovu zhodnotil tyto tři výchozí body, na nichž vznikalo ES, ale než tak učiním, musím se zmínit o procesu rozšiřování členství. Od svého založení v roce 1957 se ES rozrůstalo pomalu. Často se o něm hovoří jako o exklusivním klubu, ve kterém lze získat členství jen obtížně. Země, které se chtějí připojit, musí přijmout všechna pravidla a splnit řadu náročných požadavků. Proces přijímání není nahodilý. Od samých počátků si ES chtělo vytvořit specifickou identitu, která by podle názoru členských zemí byla přijímáním nových členů rozmělňována. Můžeme to vidět i na způsobu, jakým se připojovala Velká Británie. Nejsem zde dnes proto, abych hovořil o Velké Británii, ale musím říci, že jestliže Američané posuzovali ES chybně, Britové je posoudili ještě hůře. Britská vláda na počátku šedesátých let byla traumatizována ztrátou britského impéria. Britové se domnívali, že toto impérium může být znovunalezeno v Evropě, s Británií ve vůdčí roli. Pohlíželi na ES jako na organizaci bez vůdce, zatímco skutečnost byla taková, že vůdčí úlohu již hrály Francie a Německo. Britští konzervativci se rovněž domnívali, že ES bude bariérou bránící úspěchu britských socialistů. Na této domněnce nebylo ani zrnko pravdy a žádný z evropských politiků nikdy nic takového ani nenaznačil. Britská žádost o přijetí byla tudíž od počátku plná sebeklamu. První žádost nicméně vetoval prezident de Gaulle v roce 1963. De Gaulle byl vždy líčen jako nacionalistický bigotní xenofob, který se chce pomstít Britům za to, jak s ním Churchill zacházel v Londýně během II. světové války. Já jsem tento pohled na de Gaulla vždy považoval za velmi nespravedlivý. Ani zdaleka to nebyl bigotní nacionalista, spíše státník, který viděl daleko dopředu. Mohu přesně ocitovat jeho slova, když vetoval britské členství:

Anglie je ve skutečnosti ostrovem, je to stát námořní. Přes své burzy, své trhy a obchodní sítě má spojení s těmi nejvzdálenějšími zeměmi. Zabývá se v podstatě průmyslovými a obchodními činnostmi a jen v zanedbatelné míře zemědělstvím. Ve všem, co činí, má Británie velice výrazné a originální zvyky a tradice. Zkrátka, sama povaha, sama struktura Anglie a situace, v níž se nachází, se značně liší od povahy, struktury a situace států kontinentální Evropy.

De Gaulle správně předvídal řadu sporů mezi Velkou Británií a ES, ke kterým skutečně došlo po roce 1973. Ne však pouze Británie, ale také Dánsko, které se připojilo rovněž v roce 1973, mělo s ES řadu roztržek. Vztahy mezi ES a Irskem, které se připojilo rovněž v roce 1973, byly harmonické, v nemalé míře zásluhou toho, že šest procent irského hospodářství je dotováno přímo z Bruselu. Když se však Británie, Dánsko a Irsko připojily k ES, nebyl to výsledek dlouhodobých plánů, ale odchodu de Gaulla do důchodu a jeho smrti. A teprve v osmdesátých letech se mohly připojit také Řecko, Španělsko a Portugalsko. Když se připojovaly tyto tři země, hospodářské podmínky, které musely splnit, byly mnohem těžší než ty, před kterými předtím stály Velká Británie, Dánsko a Irsko. Týkalo se to zejména zemědělských výrobků.
ES rovněž za posledních dvacet let uzavřelo řadu asociačních dohod. V roce 1970 byla uzavřena asociační dohoda s Jugoslávií. Někteří Jugoslávci se domnívali, že po Titově smrti povede tato dohoda k plnému členství. ES však vůbec nemělo v úmyslu něco takového uskutečnit, protože zboží, které Jugoslávie vyvážela do zemí ES – zemědělské a textilní výrobky – by ohrozilo vnější ochranné bariéry. V polovině osmdesátých let ES překlasifikovalo Jugoslávii na zemi s centrálně řízeným hospodářstvím navzdory samosprávnému řízení podniků a rozvoji svobodného podnikání, a šedesát procent jugoslávského exportu bylo označeno jako dumpingový. Rozhodně bych měl proti tomu námitky. To, že Jugoslávii nebyla po Titově smrti podána pomocná ruka ve formě časového horizontu plného členství v ES, mělo přímý podíl na přechodu této země k barbarství.
Asociační dohody byly rovněž podepsány s Tureckem a Maltou. Přesto byly obě tyto země, pokud jde o plné členství, opakovaně odmítány. Je tragédií, že v Turecku tento přístup posílil vliv těch, kteří chtěli zavést diktaturu islámu podle Chomejního vzoru.
ES rovněž podepsalo dohodu o volném obchodu průmyslovými výrobky se zeměmi Evropského sdružení volného obchodu. Ale o jejich členství v ES se uvažuje až teď, o dvaadvacet let později. Vztah skandinávských zemí k členství v ES je závislý mnohem více na jejich vnitřní politické situaci než na obchodních smlouvách, které uzavřely s ES.
Ze všech těchto důvodů by země střední a východní Evropy neměly brát asociační dohody jako něco, co nutně povede k členství v ES. Ti, kdo se domnívají, že Česká republika, Polsko, Maďarsko a Slovensko mohou získat členství v ES do roku 2000, jsou podle mého názoru příliš velkými optimisty. Na základě toho, jak se ES dosud rozšiřovalo, podepsání asociační dohody může vést k plnému členství v časovém horizontu asi dvaceti let. Jedním z důvodů, proč se ES tak zdráhá udělit rychleji členství státům střední a východní Evropy, je povaha celní unie ES. Takové rozšíření ES by mohlo znamenat konec společné zemědělské politiky. Mohlo by znamenat konec dohod o těžbě uhlí a výrobě oceli, a mohlo by znamenat značné odbourání vnějších celních tarifů, které byly původně vybudovány během studené války, ale které se ES velmi zdráhá odstranit. Ze všech těchto důvodů bylo a je rozšiřování ES pomalým procesem.

Chtěl bych nyní zhodnotit původní cíle ES. První otázkou je, zda ES zabránilo válce v Evropě. Největším úspěchem ES bylo bezpochyby to, že znemožnilo válku mezi Německem a Francií. Francouzsko-německé přátelství je na politické scéně Evropy trvalé, takže představa ozbrojeného konfliktu mezi nimi je nemyslitelná. Dalším úspěchem je způsob, jakým Německo v rámci ES rozvíjelo svou vnitřní politickou demokracii. Kancléř Adenauer byl v padesátých letech rozhodnut, že Spolková republika musí být vnitřně demokratická, aby splňovala požadavky ES. Němci se rozhodli, že v rámci ES by měli být oblíbeni a ne nahánět hrůzu. Způsob, jakým to provádějí, je jednoduchý: platí všechno. Kdo platí společnou zemědělskou politiku, regionální fondy, irské hospodářství, nové instituce ustavené Maastrichtskou dohodou? Německo. Kdo se dokonce může vzdát své vlastní měny ve prospěch ES? Německo. Jeden cynický britský poradce řekl, že úlohou Německa v rámci Evropského společenství bylo očistit své duše od genocidy a znovu se připojit k lidské rase. V této otázce je samozřejmě velice snadné být cynický a je pravdou, že mnozí Němci už toho začínají mít dost. Ale lepší je Spolková republika Německo v rámci ES, než běh německých dějin, který nám dal císaře, Bismarcka a Hitlera. ES si zaslouží díky za způsob, jakým se Německo stalo základní součástí demokratického procesu. Až dosud jsem nešetřil chválou, ale můžeme říci, že tento proces znamenal konec válek v Evropě? Zdá se, že toto tvrzení bylo vždy ze strany ES nadsázkou, protože opomíjí existenci studené války a opomíjí i způsob, jakým studená válka skončila. V období od roku 1945 do roku 1989 nad Evropou stále visela hrozba jaderné války, byla zde řada krizí, které všechny vyvolal Sovětský svaz a které ohrožovaly mír v Evropě a svobodu mnoha zemí. Snad nikomu z vás nemusím připomínat srpen 1968, ani události v Maďarsku v roce 1956 nebo opakované pokusy vymáčknout duši ze Západního Berlína. Mír v Evropě byl křehký a zajišťovalo ho bezprostředně nikoliv ES, ale NATO. Bez silné organizace, jakou je NATO, by asi nebylo možné zabránit jakékoliv sovětské expanzi na Západ. ES nemělo nikdy takové postavení, aby mohlo zasáhnout v takové kritické situaci. Nukleární štít mělo NATO, nikoliv ES. Za způsob, jakým studená válka skončila, vděčíme jen málo Evropskému společenství. Mezi zásadní faktory tohoto konce patřila Gorbačovova “perestrojka” v Sovětském svazu, rozhodnutí Reaganovy vlády nedělat žádné kompromisy v otázce silné obrany, a diplomatická iniciativa Margarety Thatcherové, jediné osoby, které důvěřoval stejnou měrou jak Kreml, tak Bílý dům. Když jel Michail Gorbačov v prosinci 1987 do Spojených států podepsat dohodu INF, není náhodou, že se zastavil v Británii, aby navštívil ministerskou předsedkyni Thatcherovou. Na diplomatické úrovni právě zde začal proces, který ukončil studenou válku. Nezapomínám samozřejmě na ukončení studené války v rovině vnitropolitické: události v Československu v listopadu 1989, úspěch “sametové revoluce” a obdobný úspěch Solidarity v Polsku, Nového Fóra ve Východním Německu a úspěchy dalších východoevropských zemí. Ty byly samozřejmě stejně důležité jako události na diplomatické úrovni.
Během svých návštěv ve střední a východní Evropě v letech 1989 a 1990 jsem při mnoha příležitostech diskutoval o politické situaci v jednotlivých zemích, která vyústila v konec komunismu, diskutoval jsem o mezinárodní situaci, Gorbačovovi, Reaganovi a Thatcherové. Ale nikdy se nikdo nezmínil o tom, že konec studené války byl výsledkem politiky Bruselu. Nezdá se, že by Evropská komise byla pro země střední a východní Evropy majákem svobody. A reakce některých západoevropských politiků je v tomto postoji utvrzují. Tehdejší francouzský ministr zahraničí Dumas prohlásil, že lituje demokratických změn ve východní Evropě, protože život na západě bude díky nim méně pohodlný. Všudypřítomný president Evropské komise pan Delors se stavěl proti nezávislosti Litvy, Lotyšska a Estonska, byl proti rozpadu Sovětského svazu a naléhal na národy bývalého Sovětského svazu, aby zůstaly věrny rublu. Pohled ES byl příliš často takový, že události ve východní Evropě povedou k nacionalismu, který neměl nikdy žádnou důvěru z důvodů, o kterých jsem se zmínil dříve, když jsem mluvil o počátcích ES.
V současné době mír v Evropě samozřejmě je ohrožen, nikoli však dědictvím studené války pokud jde o bývalý Sovětský svaz, ale tragédií zemí bývalé Jugoslávie. Počátky tohoto konfliktu sahají samozřejmě mnoho generací zpět a nechci z něj vinit ES. Je však zřejmé, že ES neřešilo situaci na Balkáně dobře. V roce 1991 byl názor ES takový, že Jugoslávie by se neměla rozpadnout, a že srbský president Slobodan Miloševič řešil vnitřní záležitosti, když chtěl zabránit osamostatnění Slovinska a když zahájil válku s Chorvatskem. Nepřekvapuje, že si Miloševič odnesl poučení, že může svobodně používat jugoslávskou armádu, jak se mu zachce. Ale mnohem varovnější než celkový postoj ES je politika jednoho z jeho členských států. Současná řecká vláda provádí blokádu svého malého severního souseda Makedonie, protože se jí nelíbí název a vlajka této země. Tato blokáda škodí dokonce i řeckému obchodu a při své nedávné návštěvě v této oblasti jsem nabyl dojmu, že Řecko se chystá k válce s Makedonií. Může být otázkou diskuse, zda tato válka zahrne také Srbsko. ES až doposud nebylo schopné vyvinout vůči Řecku jakýkoliv diplomatický tlak.
Válka v Evropě mezi Francií a Německem není tedy možná a za to si zaslouží ES uznání. To ale není konec příběhu. Mír v Evropě ohrožují další zřejmá nebezpečí, která ES nedokáže řešit.
Vraťme se nyní k otázce hospodářské, abychom zhodnotili, zda teorie celní unie, na které bylo ES postaveno, je úspěšná. Problém všech celních unií spočívá v tom, že obchod se zpočátku rozvíjí, protože jsou odstraněny vnitřní bariéry. Avšak vnějších překážek stále přibývá, a to i dlouho poté, co vnitřní překážky zmizely. Podle nové knihy, která byla na toto téma publikována, do roku 1977 dosáhlo ES toho, že díky vnějším bariérám vůči ostatnímu světu přišlo o větší část obchodu, než kolik se vytvořilo uvnitř společenství. Tento názor byl potvrzen výzkumem, který v roce 1991 provedl Mezinárodní měnový fond, a zprávou Mezinárodní smlouvy o clech a obchodu (GATT) z téhož roku. Završení procesu liberalizace světového obchodu, ke kterému mělo podle představ Uruguayského kola GATT dojít v prosinci roku 1990, bylo díky velkému množství vnějších ochranářských bariér odloženo na prosinec 1993. A konečný výsledek? Oproti očekávané velké liberalizaci světového obchodu velmi skromný. Krotká kočička bez zoubků a drápků.
Z historického hlediska všechny celní unie trpěly touto fatální chybou. ES se bohužel stále upíná na celní unii. Jedním z důsledků tohoto přístupu je to, že ES v rámci světového trhu zaostalo a ocitlo se nejen za Severní Amerikou, ale i za asijskými tichomořskými státy. Američané a asijské státy jsou mnohem úspěšnější ve světovém hospodářství, protože jsou mnohem otevřenější obchodu než ES. Například Spojené Státy vytvořily zónu volného obchodu s Kanadou a Mexikem, ale zcela zjevně se nejedná o celní unii. Řada zemí jihovýchodní Asie v lednu 1993 vytvořila Společný trh jihovýchodní Asie, který není celní unií. Charakter celní unie, který má ES, dnes zjevně ničí jeho členské státy, které se raději schovávají za jeho vysoké celní tarify. Jedním z důsledků je to, že míra nezaměstnanosti v zemích ES je 11%, ve Spojených státech 6% a v asijském Tichomoří nejvýše 3%. Míra hospodářského růstu v ES v tomto roce podle Evropské komise činila 0%; ve Spojených státech za posledního čtvrt roku 7%, což se pravděpodobně bude rovnat 4% za celý rok, a v asijské tichomořské oblasti je to 7 – 8%. Takže ES bylo hospodářsky úspěšné v prvních dvaceti letech své existence, ale jeho nechuť v posledních šestnácti letech vyhledávat světové trhy a neochota otevřít své vlastní hranice obchodu vede nyní k hospodářské situaci, kdy občané členských zemí ES nemohou v bezprostřední budoucnosti očekávat žádný vzestup své životní úrovně. Jedním z nešťastných politických důsledků trvalé recese ES byl vznik fašistických ultrapravicových rasistických stran, které žijí ze strachu lidí, že nezaměstnanost nejenže je nyní vysoká, ale mohla by být vysoká po celý zbytek desetiletí.
Hospodářské politice ES nepomohl proces měnové integrace, který udržoval úrokové míry na mnohem vyšší úrovni než jaké byly v Severní Americe nebo tichomořské Asii. Krátce řečeno, hospodářská organizace ES prochází krizí. Maastrichtská dohoda ji jen zhoršuje zavedením větší regulace a vyšších pracovních nákladů.
Pokud jde o otázky evropské politické integrace, ES chtělo od samých začátků mít svůj hlas při řešení světových záležitostí, který by bylo slyšet za hranicemi Evropy; chtělo společnou zahraniční a obrannou politiku, která by z Evropy učinila velmoc. V tomto smyslu bylo ES jistě alternativou věku dvou velmocí – Spojených států a Sovětského svazu. Trvalo to více než třicet let, a Maastrichtská dohoda, uzavřená v prosinci 1991 a ratifikovaná poslední zemí – ironií osudu Německem – v roce 1993, dnes přichází s konceptem takového superstátu. Maastrichtská dohoda obsahuje celkem třicet oblastí společné politiky zemí ES a existuje 111 situací, kdy hlasování na základě kvalifikované většiny může zvítězit nad námitkami jednotlivých členských států. Společná zahraniční a obranná politika může být podporována jadernými zbraněmi, pokud to tak pan Delors skutečně myslel, když v únoru 1992 ve francouzské televizi prohlásil, že francouzské jaderné zbraně se mohou stát evropskými jadernými zbraněmi. Pokud si to ES přeje, teď existuje možnost toho dosáhnout. V možnostech procesu politické integrace, který mnoho lidí nazývá federální unií, je vytvořit evropskou velmoc. Je to ale něco, k čemu si můžeme gratulovat, nebo toho máme spíše litovat? Dá se říci, že éra supervelmocí je pryč a že svět vůbec netouží po jejím obnovení. Lze tvrdit, že supervelmoci používají v hojné míře sílu, ale v malé míře zdravý rozum. Stačí pomyslet na Sovětský svaz. A ačkoliv Spojené státy během studené války bránily svobodu, i Američané byli schopni dopustit se strašlivých chyb: např. válka ve Vietnamu bez jakéhokoliv plánu, jak vyhrát – záležitost, která stála padesát sedm tisíc amerických životů. Máme i příklady z nedávné historie, kdy malé země dokáží hovořit moudře bez velké armády: úloha, kterou sehrálo nedávno Norsko při mírovém jednání o Středním Východě, úloha Švýcarska jako mezinárodního zprostředkovatele, Kostarika jako prostředník ve Střední Americe, a neměli bychom zapomínat ani na důležitou úlohu, kterou sehrály malé země během války v Zálivu při akcích Pouštní štít a Pouštní bouře. Příspěvek tehdejšího Československa při těchto dvou operacích byl po finanční a vojenské stránce větší, než kolik dalo dohromady sedm členských zemí ES. Je velkou chybou v dějinách zaměňovat moudrost a vojenskou moc. My Britové to víme, protože když jsme opouštěli své impérium, byli jsme často vyprovázeni s nenávistí. A den, který země bývalého impéria oslavují, je den, kdy jsme odešli. Domnívám se, že by bylo obrovským omylem vytvářet evropskou supervelmoc.
Tento názor vyslovila již v září 1988 britská ministerská předsedkyně M. Thatcherová ve svém slavném projevu v belgických Bruggách, kdy kritizovala směr, kterým se ES ubírá, a vyzývala k radikální změně tohoto směru:

Evropské společenství je jedním z projevů evropské identity, není však jediným. Nesmíme nikdy zapomínat, že na východ od železné opony národy, které se kdysi těšily plnému podílu na evropské kultuře, svobodě a identitě, byly vyrvány z kořenů. Vždy budeme pohlížet na Varšavu, Prahu a Budapešť jako na velká evropská města …… Já jsem první, kdo se hlásí k tomu, že k mnoha významným otázkám by se země Evropy měly snažit vyjádřit jednotně. Uvítala bych těsnější spolupráci ve věcech, které můžeme dělat lépe společně než každý zvlášť. K užší spolupráci však není zapotřebí moci centralizované v Bruselu, ani to, aby rozhodnutí byla přijímána jmenovaným byrokratickým aparátem. Je skutečně paradoxem, že právě v době, kdy země jako Sovětský svaz, které se snažily řídit vše z centra, poznávají, že úspěch závisí na rozptýlení moci a na přijímání rozhodnutí mimo centrum, právě v této době někteří v ES jako by chtěli jít právě opačným směrem. V Británii jsme úspěšně neomezili sféru působení státu jen proto, abychom ji znovu nalezli na evropské úrovni, v evropském superstátu, který z Bruselu uplatňuje svou novou nadvládu.

Na závěr bych vám rád předložil tři náměty k zamyšlení. ES potřebuje změnit svou politiku následujícím způsobem:
1/ ES se musí rozšířit, a to rychle. Zemím střední a východní Evropy, které se chtějí k ES připojit, by to mělo být umožněno v okamžiku, kdy bude zajištěn jejich demokratický systém. Není čestné předepisovat České republice a jiným zemím ekonomická kritéria členství, která nebyla uplatněna při přijímání Velké Británie, Portugalska, Španělska, Řecka a Irska.
2/ ES se musí přeměnit z celní unie v evropskou zónu volného obchodu. Já bych viděl tuto zónu sahat od Atlantiku po Ural. Je zcela absurdní udržovat hospodářské rozdělení Evropy založené na celních bariérách dlouho poté, co politické a vojenské rozdělení včetně Varšavského paktu je dávno pryč.
3/ ES by mělo usilovat o to, aby se stalo mezinárodním, nikoliv nadnárodním společenstvím. Mezinárodní spolupráce a respektování suverenity členských států by měly nahradit odhodlání vytvořit evropskou supervelmoc. Před pouhými čtyřmi lety řekl president Havel ve svém projevu v polském parlamentu toto:

Chceme být součástí Evropy jako přátelského společenství nezávislých národů a demokratických států, ne být rozděleni do bloků a paktů. My jsme se probudili a musíme probudit v Evropě ty, kdo naše probuzení zaspali.

Až na několik výjimek Evropské společenství dosud ignorovalo moudrá slova presidenta Havla. Přišel čas tato slova uvést v život.

Diskuse:

Dnes dopoledne jsem se zúčastnil semináře, který byl za přítomnosti předsedy Evropského parlamentu Egona Klepsche pořádán v rámci programu PHARE. Nyní jsem vyslechl přednášku profesora Holmese, kterou uspořádal Občanský institut. Při vší úctě k ministerstvu zahraničí musím říci, že tato přednáška byla pro mne větším přínosem.
Chtěl bych se ale profesora Holmese zeptat, co měl na mysli v závěru své řeči, kde vyjádřil názor, že Evropě by stačil jednotný hospodářský prostor, případně nějaká instituce, která by se starala o fungování demokracie a zachovávání lidských hodnot, a pravděpodobně ještě nějaká další organizace, která by zajišťovala evropskou bezpečnost. Když se ale podíváte na současnou architekturu Evropy, pak zde existuje Rada Evropy, jejímž úkolem je dbát na dodržování lidských práv a fungování demokracie; rozšiřuje se evropský hospodářský prostor; existuje zde NATO a Západoevropská unie, které mají v popisu své práce zajišťování bezpečnosti. Takže jestli profesoru Holmesovi dobře rozumím, navrhuje, aby bylo ES, resp. Evropská unie, jak se nyní nazývá, rozpuštěno.

Nejprve k poslednímu bodu. Dnes je tomu 37 let, co ES existuje, ale mentálně je na úrovni třináctiletého. Nepotřebuje být rozpuštěno, ale potřebuje změnu. Stále sleduje ony původní cíle, které vytyčily Francie a Německo v 50. letech. Politikové ES se nehodí pro svět po roce 1989. A nezáleží na tom, jaké jméno dáme novým evropským organizacím; EHS se koneckonců stalo Evropským společenstvím a nyní je Evropskou unií. Jsem si jist, že ještě jedna změna názvu se obejde bez potíží.
Nyní bych se vyjádřil k Vaší poznámce o NATO. Byl jsem zklamán tím, že NATO neudělilo plné členství České republice a dalším zemím, které požádaly o připojení. Partnerství pro mír se zdá být polovičatostí, která není plně přijatelnou. Já ale doufám, že NATO přežije, neboť jednou z velkých lekcí tohoto století je poznání, že je potřebné, aby se Spojené státy angažovaly při obraně demokracie v Evropě proti jakémukoliv agresorovi. To bylo poučení, které jsme si my Britové vzali z I. světové války, z II. světové války a ze studené války. A je to jiné poučení, než jaké si vzali Francouzi a Němci. Ti se tehdy dívali pouze na své vzájemné vztahy. V Británii se na věc musíme dívat globálněji, ze širšího pohledu. Upřímně řečeno pochybuji, že pokud se ES stane vojenskou organizací, bude stejně úspěšné jako NATO, protože NATO je mezinárodní organizací suverénních států s právem vystoupit – které uplatnila Francie v roce 1966. Rozhodnutí jsou přijímána na základě souhlasu všech zemí, nikoliv hlasováním na základě kvalifikované většiny jako v ES. NATO má sekretariát, který slouží členským státům, nikoliv komisi, která chce být pánem. Ze všech těchto důvodů doufám, že NATO přežije a bude prosperovat.
Pokud jde o otázku technické pomoci, ES poskytovalo střední a východní Evropě technickou a humanitární pomoc. Ale tato politika se v zásadě týká několika málo prvních let transformace v tržní hospodářství. Již ze své povahy jde o období krátké, a ačkoliv já tuto pomoc vítám a podporuji, říkám, že technická pomoc nikdy nemůže být alternativou obchodu. Na konferenci v Kodani minulý rok zástupci prakticky všech zemí střední a východní Evropy naléhali na ES, aby otevřelo své trhy v těchto citlivých oblastech. Ale cla, uvalená na ocel z ČR a Slovenska, se od té doby zvýšila. Už proto se domnívám, že princip volného obchodu by byl mnohem lepší než princip celní unie.

Je možné předvídat dopad změn zemědělské politiky ES?
Hovořil jste o zóně volného obchodu a o celní unii. Vyžaduje některá z těchto dvou variant silnější vnímání společné evropské identity (která nemá být protipólem identity národní) než druhá?

Pokud jde o společnou agrární politiku ES, ta je skutečně ostudná. M. Thatcherová se pokoušela o její reformu, ale byla vždy přehlasována v poměru 11:1. Byla zde příležitost k reformě během uruguajského kola GATT, kdy Američané navrhovali globálně snížit dotace do zemědělství o 100%; ES to odmítlo a Američané navrhli 75%. Po opětovném odmítnutí ze strany ES skončilo dohadování na 15%. Ale těch 15% přišlo o tři roky pozdě. Vzhledem k rozsahu agrárního protekcionismu v dějinách Evropy a vzhledem k tomu, že jde o ústřední otázku teorie celní unie, domnívám se, že společnou agrární politiku reformovat nelze. A zcela upřímně musím říci, že toto je jeden z důvodů, který bude České republice a jiným středoevropským zemím velmi znesnadňovat jejich přijetí do ES v blízké budoucnosti. Pokud si západoevropské země mohou vybrat mezi společnou agrární politikou a rozšířením ES, vyberou si to první.
Pokud jde o otázku sounáležitosti, já jsem hrdý na to, že jsem Evropan, ale ve smyslu kulturním. Ale ti, kdo jsou v ES, příliš často definují svou evropskou identitu tak, že není americká a není japonská. To je tak zvaně přijatelná forma evropského rasismu. Tím však ES ohrožuje tradiční přátelství mezi západní Evropou a Spojenými státy. A zaujalo také svým způsobem nepřátelský postoj vůči našim potenciálním přátelům v asijsko-tichomořské oblasti. Takže současná evropská identita, zaměřená dílem na prokazování toho, jak se liší od identity americké a asijské, není něčím, na čem bych se chtěl podílet. Evropská identita by měla být v souladu se snahou stát se dobrým sousedem zemím celé planety a v podstatě by se měla zaměřit na záležitosti evropské kultury, literatury, umění a sportu.

Domníváte se, že někdy je dobré omezovat suverenitu státu? Hovořil jste o tom, že Řecko ohrožuje Makedonii. Nebylo by dobré mít nějaký nástroj, který by ho donutil dodržovat mezinárodní právo?
Co si myslíte o principu subsidiarity? Je tento princip v souladu s vaší vizí Evropy?

Nejprve k subsidiaritě. Způsob jejího fungování je ten, že instituce ES, zejména však Evropská komise, rozhodují o tom, které záležitosti se vyřizují na evropské úrovni a které na úrovni mezinárodní. To vysvětluje čísla, která jsem zmínil v závěru přednášky. Třicet oblastí společné politiky, na nichž se ES dohodlo, a sto jedenáct případů, kdy rozhoduje hlasování kvalifikované většiny. Já osobně bych dával přednost nikoliv subsidiaritě, ale suverenitě. V tom případě by se totiž členské státy samy rozhodovaly o tom, jakého množství moci se vzdají ve prospěch Bruselu. Spolupracovaly by v takové míře, jaká by jim vyhovovala, ale konečné rozhodnutí by vždy bylo v rukách členských států. Toto je vyzkoušený systém, který dobře funguje v mnoha mezinárodních organizacích jako je NATO, Britské společenství národů, Rada bezpečnosti a Valné shromáždění OSN, GATT. Suverenita tudíž chrání demokratické rozhodnutí členského státu, zatímco subsidiarita ho chce spíše ovládnout. Terminus technicus pro tento vývoj v rámci ES je demokratický deficit.
Co se Řecka týče, nemám žádné námitky proti tomu, aby si samo určovalo svoji zahraniční politiku. Stanovilo si ji samo v otázce Kypru, a já nijak nezpochybňuji právo Řecka na tuto jeho politiku; pouze se domnívám, že je špatná. Řekové mají právo být v NATO, přesto po určitou dobu odmítali mít na svém území jaderné zbraně. A opět, já jim neupírám právo na takové rozhodnutí, ačkoli se domnívám, že to je rozhodnutí špatné. A to se týká i případu Makedonie. Právo Athén dělat svou vlastní politiku nezpochybňuji a nezpochybňují ho ani Makedonci, já si však myslím, že politika Athén je špatná. Když jsem byl nedávno v Makedonii, můj hostitel se mě zeptal, zda se britská politika dělá v Londýně nebo v Athénách, protože Británie v té době z úcty k Řecku nechtěla uznat Makedonii. Britská politika stejně jako řecká politika by se měla zakládat na národních zájmech, které jsou ve shodě s mezinárodním právem. Myslím, že to je dobrá kombinace.

Je možné vyloučit z ES členský stát, kupř. Řecko, které by si to zasloužilo?

Mám rád opravdu těžké otázky z mezinárodního práva, takže se pokusím odpovědět, i když nejsem právníkem. V otázkách členství v ES a možnosti ho opustit je mnoho anomálií. Technicky je členem ES například rovněž Alžírsko, protože bylo součástí Francie v době podepsání smlouvy. Grónsko v polovině osmdesátých let z ES skutečně odešlo, a v roce 1974 a 1984 nejdříve francouzský ministerský předseda a poté francouzský president navrhovali vyloučení Velké Británie. Ve Velké Británii i v Dánsku je samozřejmě mnoho lidí, kteří mají silné výhrady proti členství svých zemí v ES a kteří by uvítali, kdyby jejich země zlobily a musely opustit třídu. Ale skutečnost je taková, že Maastrichtská dohoda na rozdíl od stanov NATO nemá žádná ustanovení týkající se vyloučení nebo vystoupení. Takže kdyby se takový návrh na vyloučení skutečně objevil, musel by být řešen ad hoc, spontánně, nikoliv na základě právních ustanovení Maastrichtské dohody.
Chtěl bych však tuto otázku znovu spojit s celní unií. Celní unie se v průběhu dějin rodily, žily a umíraly, a všechny se zhroutily díky svým vnitřním hospodářským rozporům. Proto doufám, že ES přežije, ale potřebuje změnu. Protože zůstane-li celní unií, jeho osud se naplní, tak jako se naplnil osud všech celních unií v dějinách.