Právě ve chvíli, kdy se vítězství Baracka Obamy zdálo jisté, padl na jeho obraz coby spasitele přebírajícího úřad prezidenta Spojených států stín politického extremismu šedesátých let 20. století. Obama udržoval dlouholeté přátelství s předními americkými levicovými teroristy, Billem Ayersem a Bernardine Dohrnovou.

Oba dva jsou bývalými vůdci teroristické skupiny Weathermen („Meteorologové“) a v současnosti patří mezi význačné představitele chicagské extrémní levice.

Na uvedená tvrzení poukázali Sean Hannity a řada dalších konzervativních politických komentátorů. Jako první s nimi ovšem přišla senátorka Hillary Clintonová v demokratických primárkách: při debatě s Obamou v dubnu 2008. Republikáni se věci chopili až později: v říjnu 2008 odstartovali agresivní kampaň zahrnující televizní spoty, automatizované telefonní hovory a hromadnou korespondenci, podpořenou projevy prezidentského kandidáta Johna McCaina a jeho kandidátky na viceprezidentku Sarah Palinové.

Sám Obama, tým podílející se na jeho kampani i jeho političtí a mediální spojenci tato tvrzení odmítli a snažili se Obamovo napojení na Ayerse a Dohrnovou zlehčit. Manažer kampaně například prohlásil, že Obama Ayerse možná „zběžně“ zná, ale jen proto, že bydleli ve stejné čtvrti a jejich děti navštěvovaly tutéž školu – přičemž zcela ignoroval fakt, že Ayersovy děti jsou mnohem starší než Obamovy, a do školy s nimi tudíž nikdy nechodily. Podobně s oblibou říkal i to, že Obama o teroristické minulosti Ayerse a Dohrnové nic neví (což je velmi nepravděpodobné). Jak poznamenává Jerome Corsi ve svém bestselleru Obamův národ, lidé obeznámení s chicagskou politickou scénou „se diví, jak si Obama může myslet, že jsme tak lehkověrní, abychom uvěřili, že byl jediným člověkem v Chicagu, jenž o Ayersově ,proslulosti‘ nic nevěděl“.

Vzhledem k Obamově mediální oblíbenosti byla ovšem jeho „popíračská“ kampaň úspěšná. New York Times, typický představitel velkých deníků, tvrdily, že mezi Obamou a Ayersem neexistoval žádný podstatný vztah (psal o tom Scott Shane v článku „Obama a atentátník ze 60. let: Jak se jejich cesty střetly“, New York Times, 3. října 2008). Článek v New Yorkeru zase nekriticky převzal Ayersovo tvrzení, že se s Obamou znal jen málo a že jejich vztahy byly stejné jako „tisíců jiných v Chicagu“ (David Remnick: „Sousedé pana Ayerse“, New Yorker, 4. listopadu 2008).

Přes všechny snahy popřít spojení mezi Obamou a Ayersem se zdá, že bylo mnohem těsnější, než by – podle nového prezidenta a jeho příznivců – měla veřejnost vědět.

Nejlepší novinka od vynálezu toustového chleba

V každém případě není sporu, že Obama odstartoval svou politickou kariéru v roce 1995 v domě Ayerse a Dohrnové v chicagské čtvrti Hyde Park, když jeho patronka, senátorka za stát Illinois Alice Palmerová, zorganizovala setkání s vlivnými osobnostmi levice, jež by mohly finančně, ale i jinak podpořit Obamovu kampaň na její místo v illinoiské legislativě.

Sama Palmerová byla představitelkou krajně levicového proudu Demokratické strany a obdivovatelkou Sovětského svazu; ještě v roce 1986, kdy se zúčastnila XXVII. sjezdu KSSS, nadšeně vychvalovala její „komplexní program pro afirmativní akci“ (Obamův národ, s. 136).

Palmerové nakonec plány na postup na politickém žebříčku nevyšly, a tak se pokusila svou dohodu s Obamou odvolat. Obamův tým ale její snahy zmařil jako rozjetý parní válec. Použitím různých právních kliček se mu podařilo diskvalifikovat nejen Palmerovou, ale i všechny ostatní kandidáty, což umožnilo, aby se Obama o illinoiský úřad ucházel fakticky sám. Není tedy překvapivé, že Palmerová později v boji o nominaci na prezidentského kandidáta demokratů podpořila Clintonovou.

Svým úvodním vystoupením v domě radikálů šedesátých let udělal Obama velký dojem. Corsi popisuje, že jeden z účastníků této schůzky vzpomíná, jak Ayers s Dohrnovou Obamu představovali coby „nejlepší novinku od vynálezu toustového chleba“, zatímco jiný připomíná, jak přátelsky se k sobě Ayers s Obamou chovali. A také, že „Palmerová by Obamu do politických kruhů neuvedla v Hyde Parku, právě v domě Ayerse a Dohrnové, pokud by neviděla příbuznost mezi extrémistickou levicovou minulostí těchto dvou, svou vlastní extrémně levicovou politikou a politikou Baracka Obamy“.

Zdá se, že ve skutečnosti nebyla ona „příbuznost“ žádnou novinkou. Ve své knize Odvaha k naději (2006) se Obama prohlašuje za „čistý produkt šedesátých let” a důrazně se vymezuje vůči „liberalismu patřícímu před rok 1967“, který byl vlastní undergroundové kultuře jeho matky a její „dobrosrdečné romantičnosti“; liberalismus odlišuje od svých vlastních politických názorů založených na tvrdém jádru revolučních proudů z roku 1968 a dalších let, jež následovaly (s. 29). Obama také popisuje, jak byl pubertálním vzdorem dohnán k alkoholu a drogám a jak byl přitahován „dionýskou atmosférou té doby nesenou heslem ‚ber, kde můžeš‘“; a přiznává, že jeho pohled na šedesátá léta utvářel obraz Huey Newtona, vůdce Černých panterů, zuřivé bitky policie s demonstranty na národním sjezdu Demokratické strany v Chicagu roku 1969, potupná evakuace poraženého amerického vojska ze Saigonu a koncert Rolling Stones v Altamont, při němž Pekelní andělé ubili jednoho mladíka k smrti.

Obama ve své autobiografii Sny mého otce (2004) vypráví, jak v roce 1979 začal chodit na univerzitu a pečlivě si vybírat přátele z řad radikálů: „politicky aktivnějších černých studentů, Mexikánů, marxistických profesorů, strukturálních feministek a punkrockových muzikantů“ (s. 100). Popisuje, jak diskutovali o „neokolonialismu, Franzi Fanonovi (hrdina militantního černošského hnutí Black Power a hlasatel doktríny ‚očistného násilí‘), eurocentrismu a patriarchátu“ (s. 100) a jak čítal Srdce temnoty od Josepha Conrada (ikonický text teorie postkolonialismu), „abych pochopil, co to přesně je, co tolik děsí bílé lidi (…) jak se učí nenávidět“ (s. 103) – což je, dlužno říci, nepěkná ukázka stereotypní rasistické interpretace.

Obama jasně říká, že se snažil stylizovat do role afroamerického aktivisty, přičemž se inspiroval Malcolmem X, radikálním představitelem hnutí Islámský národ, jehož obdivoval pro jeho „jednoznačné trvání na respektu, jež slibovalo nový a nekompromisní řád věcí, vojensky disciplinovaný, ukutý pouhou silou vůle“. A stále si připomínal slova z jeho autobiografie, neboť „se mi vrylo do paměti (…) jeho přání, aby bílá krev, která koluje v jeho žilách, mohla být nějak vymazána“ (s. 86).

Vystoupení v roce 1995 vytvořilo mezi mladým politikem a veterány extrémně levicové politiky a bývalými teroristy důležité spojení. Corsi dochází k závěru, že „Obama se s Ayersem a Dohrnovou aktivně stýkal od doby, kdy odstartoval svou politickou dráhu v jejich obývacím pokoji“. Pro ilustraci uveďme, že ve své knize z roku 1997 Laskavý a spravedlivý rodič se Ayers výslovně zmiňuje o „spisovateli Baracku Obamovi“ jako o „jednom z našich sousedů“. Obama pak na knihu 21. prosince 1997 napsal recenzi do Chicago Tribune, v níž ji charakterizoval jako „nemilosrdný a aktuální popis systému soudnictví pro mladistvé a odvážných lidí, kteří z beznaděje zachraňují naději“.

CAC

Nejvýznamnější důsledek Obamova politického spojenectví s Ayersem a Dohrnovou se projevil hned v roce 1995, kdy se Ayersovi podařilo získat padesátimilionový grant z národního vzdělávacího programu financovaného americkým velvyslancem Walterem Annenbergem, s jehož pomocí se stal spoluzakladatelem projektu nazvaného „Annenbergova iniciativa pro Chicago“ (Chicago Annenberg Challenge, CAC). Ayers si Obamu vybral jako prvního předsedu správní rady (Obama v této roli setrval až do roku 2001). Účastnili se spolu schůzí, neformálních schůzek, tiskových konferencí a dalších aktivit – v době, kdy „iniciativa dala více než 100 milionů dolarů do rukou občanských sdružení a radikálních aktivistů v oblasti vzdělávání“ a kdy Ayers zcela bez zábran popisoval sám sebe jako „radikála, stoupence levice a komunistu s malým ,k‘“, jak informoval Stanley Kurtz v deníku Wall Street Journal („Obama a Ayers protlačili radikalismus do škol“, 23. září 2008).

CAC byla údajně vytvořena pro zlepšení chicagského veřejného vzdělávání, ale ve skutečnosti byly její cíle politické. Archivy „odhalují, že pánové Obama a Ayers spolupracovali na rozvíjení agendy CAC“, vysvětluje Kurtz, a dodává: „(Tato agenda) vyrůstala z Ayersovy filosofie výchovného systému, jejímž cílem bylo vychovat studenty i jejich rodiče k oddanosti radikálním politickým názorům a která nadřazovala aktivismus výborným výsledkům testů (…) Pan Ayers napsal, že učitelé by měli organizovat veřejný život a horlivě vyvolávat odpor vůči americkému rasismu a útlaku (…) CAC pak jeho radikalismus převáděla do praxe. Místo aby financovala přímo školy, přiměla je spojovat se s ,externími partnery‘. Projekty zaměřené na matematiku a přírodní vědy byly zamítnuty. Místo toho CAC rozdělovala peníze prostřednictvím různých krajně levicových občanských iniciativ.“

Patřily mezi ně Sdružení občanských iniciativ pro okamžitou reformu (Association of Community Organizations for Reform Now, ACORN – což znamená žalud, a z těch, jak víme, občas vyrostou pořádně veliké duby), South Shore African Village Collaborative, Dual Language Exchange (což byla organizace zaměřená spíše na politickou uvědomělost, afrocentrismus a dvojjazyčnou výchovu než na tradiční vzdělávání) a Developing Communities Project, Obamova vlastní organizace.

S vydatnou finanční podporou CAC založil Ayers „hnutí malých škol“, které prosazovalo budování škol kolem specifických politických témat, jež měla studenty vést k řešení otázek údajné sociální nerovnosti, války a násilí. Kromě toho Ayers věřil, že vzdělávací programy pro učitele by měly sloužit jako „hnízda odporu“ proti utlačovatelskému společenskému systému – a CAC podporovala programy vytvořené tak, aby toto kritérium splňovaly. Cílem bylo „vyučovat proti vykořisťování“, odsoudit americkou historii zla a rasismu, a dosáhnout tak proměny celé společnosti. Jistě není překvapivé, že ani interní průzkumy CAC, které „komplexně studovaly dopady jejích grantů na výsledky testů dosažené studenty veřejných škol v Chicagu (…) neshledaly žádné známky zlepšení úrovně vzdělání“ (v důsledku tohoto způsobu financování).

Později se Obama s Ayersem sešli ve správní radě filantropického Woodsova fondu (Woods Fund), kde spolupracovali tři roky (až do roku 2002, kdy Obama odešel, aby se mohl věnovat své politické kariéře). Obama byl také členem Vedoucí rady Chicagského fondu pro veřejné vzdělávání (Leadership Council of the Chicago Public Education Fund), jejímiž členy byli i Ayersův otec a bratr. Kromě toho se Obama i Ayers účastnili týchž akademických panelových diskusí na témata jako například soudnictví pro mladistvé a veřejné knihovny. Jednu z těchto diskusí organizovala Michelle Obamová, která v letech 1984–1988 pracovala s Dohrnovou v téže advokátní kanceláři.

Tyto vztahy nejsou ani náhodné, ani nedůležité a – jak uzavírá Joanna Weiss v Boston Globe – „v chicagských politických kruzích, kde se zrodil Obama-politik a v nichž se Ayers pohybuje coby vážený univerzitní profesor, bylo spojení obou známo po léta“.

Vezmeme-li v úvahu dlouhodobou a důslednou extrémně levicovou orientaci Ayerse a Dohrnové, je jasné, proč se Obama a jeho tým snaží popřít, zlehčit a zamlžit osobní, politické a ideologické propojení, jež mezi nimi existuje. V celém příběhu jde nicméně o mnohem víc než jen o možné politické ztrapnění se. Odhalení důležitosti těchto lidí v Obamově kariéře ukazuje na přežívání hodnot, postojů a programů prosazovaných extrémní levicí v šedesátých letech, z nichž mnohé jsou opět zde a působí zhoubným vlivem na americkou společnost nořící se stále hlouběji do ekonomické krize.

Weathermen Underground

Abychom porozuměli všem důsledkům, které plynou z vlivu extremistů, jako jsou Ayers a Dohrnová, je nutné ohlédnout se za jejich aktivitami v 60. letech, kdy stáli v čele organizace s názvem „Weathermen“ („Meteorologové“, jinak také zvaní „Weatherman“ nebo „Weather Underground Organization“); za aktivitami, s nimiž se stále a rádi ztotožňují, jak vyplývá z jejich vystoupení na YouTube a z dokumentu The Weather Underground (Free History Project, 2003).

Weathermen byli krajně levicová, maoisty inspirovaná revoluční organizace, která prosazovala pouliční guerillové boje a terorismus coby prostředek zasévání semen komunistického revolučního hnutí v Americe. Charakterizoval je zaslepený obdiv k Black Power (tj. k ideologii „černého“ rasismu) a k revolučním hnutím třetího světa jakožto hybným silám globální revoluce a odmítání bílé pracující třídy coby rasistické a reakcionářské. Vedli rozsáhlé tažení prostřednictvím bombových útoků, loupeží, pouličního násilí, nepokojů a útěků z vězení, které začalo nezdařenými „Dny zuřivosti“ (Days of Rage) v Chicagu v říjnu roku 1969 a pokračovalo během celých 70. let.

Weathermen vznikli jako extrémní odnož vůdčího hnutí nové levice, Studentů pro demokratickou společnost (Students for a Democratic Society, SDS), které na jeho sjezdu v Chicagu v roce 1969 v podstatě zničili. Todd Gitlin, přední aktivista nové levice a nejdůležitější kronikář tohoto období, truchlivě popisuje následující situaci: „‚Ať žije vítězství lidové války!‘ zvolala Bernardine Dohrnová na rozloučenou, načež vyvedla sedm stovek pěstmi mávajících delegátů ze sálu, kde se konal sjezd. Skandovali: ‚Ho, Ho, Ho-či-Min‘ (…) Weathermen absolutně bez skupulí rozbili největší levicovou organizaci za posledních padesát let (…) vychutnávali si vzrušení ze svého odtržení – konečně byli pravými psanci.“ (The Sixties: Years of Hope, Days of Rage, 1993, s. 388)

První bombový útok provedený Weatermeny zničil významný chicagský památník připomínající policisty padlé před sto lety za nepokojů na Haymarket. Výbuch vyrazil v okolních domech stovky oken. Letáky rozšiřované v té době Weathermeny ohlašovaly „novou, násilnou cestu“: „Jdeme spolu s lidem celého světa, abychom uchvátili moc těch, kteří vládnou nyní (…) Musíme aktivně bojovat. Přineseme válku domů, do domovské země imperialismu. AMERIKA: POSLEDNÍ FRONTA. Začínáme stavět Rudou armádu tím, že dnes bojujeme v ulicích. V ulicích dáme těm prasatům přes držky.“ (Tom Thomas: „The Second Battle of Chicago 1969“ in: Harold Jacobs (ed.): Weatherman, 1970, s. 197–199)

Násilí bylo pro Weathermen nezbytností mimo jakoukoli diskusi, protože zoufale toužili vypadat důvěryhodně v očích svých idolů, aktivistů hnutí Black Power: „Musíme lidem ukázat, že bílá mládež je ochotná bojovat na straně černé rasy a celosvětové revoluce. Když nebojujete, nepatříte k nám. Takhle jednoduché to je.“

Pro fantazírování Weathermenů o prolévání krve bylo charakteristické, jak se nadšeně rozplývali nad filmy typu Bonnie a Clyde (1967), jejichž hrdinové, sami vrazi, umírají v dešti policejní palby, fetišisticky natočené ve slow-motion, „přičemž srovnávali ‚psance rozšiřující své vědomí‘ s Franzem Fanonem a hrdinou Vietnamské národní osvobozenecké fronty, Vietkongu, Nguyenem Van Troiem“. (Gitlin, s. 386) Ayers sám „sebe viděl jako Butche Cassidyho nebo Sundance Kida – požehnaní, prokletí, zemřou mladí a budou žít navždy“. Kromě romantických fantazií ale spřádali také úvahy o násilnostech v ulicích a vraždách. Jak hloubavě podotkl jeden člen Weathermen: „Uhodit prase, to je úžasnej pocit. Musí bejt úžasný zabít ho nebo vyhodit dům do povětří. Jsme proti všemu, co je v bílý Americe dobrý a spořádaný. Budeme pálit a rabovat a ničit. Jsme (…) nejhorší noční můra vašich matek.“ (Gitlin, s. 399)

Weathermen, odhodlaní páchat exemplární násilí, aby dokázali svou revolucionářskou důvěryhodnost, žili ve smyšleném světě ultraradikálních politických postojů, které rychle přešly od polemických slovních útoků vůči americké společnosti k promyšlenému pouličnímu násilí, vandalismu a zločinu – a nakonec k terorismu. Jejich letáky spílaly celé policii do prasat a popisovaly strategie, jak se s ní střetnout a porazit ji v pouličních bitkách.

Mentalitu celé skupiny lze dále charakterizovat obsahem mnoha jejích politických deklarací. Ayers s Dohrnovou byli například spoluautory ultraradikálních prohlášení jako „Nepotřebujete meteorologa, abyste věděli, kam vítr vane“ („You Don’t Need a Weatherman to Know Which Way the Wind Blows“), jehož název parafrázoval píseň Boba Dylana. Jak poznamenává Daniel Flynn: „Vůdci SDS kdysi diskutovali o důležitých argumentech Alberta Camuse a Normana O. Browna. Teď jejich politický kurz určovaly rockové desky.“ To odráželo všeobecný antiintelektualismus, do něhož krajní levice upadla, když se její ideologie stala, jak podotkl Paul Hollander, „vědomě zkomolenou, nevyvinutou a ateoretickou“.

Third-worldismus

Prohlášení uveřejněné na sjezdu SDS v roce 1969 je 16 000 slov dlouhá ideologická invektiva začínající citátem čínského komunistického předáka Lin Piaa, který označuje „střet mezi revolučními národy Asie, Afriky a Latinské Ameriky a imperialisty v čele se Spojenými státy (za) základní konflikt současného světa“. (Jacobs, s. 51) Tento maoistický výrok tvořil základ politické strategie Weathermen.

(Lin Piao byl u levicových extremistů v roce 1969 velmi oblíben, právě se totiž dostal k moci a zdálo se, že si ho Mao zvolil za svého následovníka. Nedlouho poté se s ním však rozešel a zemřel za záhadných okolností při havárii letadla v září 1971, po nezdařeném pokusu Maa svrhnout. Posléze byl maoisty oficiálně odsouzen jako „kontrarevolucionář“. V roce 1969 nicméně mohl nové levici posloužit coby jeden ze vzorů.)

Pro Ayerse, Dohrnovou a vedení Weathermen byl „hlavním zápasem, probíhajícím v dnešním světě, střet mezi imperialismem USA a národními osvobozeneckými boji. To definovalo politické boje po celém světě.“ Proto odmítali zájem tradiční levice o ekonomický prospěch a politická práva amerických pracujících; dokonce prohlašovali, že jejich „relativní blahobyt“ je založen na vykořisťování „Vietnamců, Angolanů, Bolivijců a ostatních národů třetího světa“. (Jacobs, s. 52) I analýza Weathermen všeobecně nakloněná uznává, že takováto tvrzení jsou „silně přehnaná“ a nevěrohodná (Jeremy Varon: Bringing the War Home, 2004, s. 51). Ayers, Dohrnová a ostatní nicméně trvali na tom, že nikoli americký lid, ale „utlačované národy světa vytvářejí bohatství tohoto impéria – a jim také patří“ a že proto „je cílem zničení amerického imperialismu a dosažení beztřídního světa – světový komunismus“. (Jacobs, s. 52–53)

Kromě celosvětové komunistické revoluce požadovali Weathermen vítězství Severního Vietnamu ve vietnamské válce a vytvoření mnohočetných guerill vietnamského typu po celém světě, aby „spotřebovaly“ veškeré americké vojenské zdroje. Dohrnová se spolu s dalšími vůdci Weathermen v roce 1969 osobně vydala na Kubu, aby se tam setkala s delegací ze Severního Vietnamu a Vietkongu a vyjádřila svou solidaritu s jejich bojem.

Předmětem zbožňování Wethermenů se stal také komunistický diktátor v Severní Koreji. Složili píseň na nápěv „Marii“ z West Side Story, která zněla: „Nejkrásnější zvuk, co jsem kdy slyšel / Kim-il Sung… / Potkal jsem marxistu-leninistu jménem Kim-il Sung / A náhle jeho slova / Zní v uších zas a znova / mi / Kim-il Sung / Řekni to tiše a rýže bude řeka / Řekni to nahlas, lidová válka nás čeká / Kim-il Sung / Nikdy mě neomrzí říkat Kim-il Sung… (Gitlin, s. 386)

Kromě ideologického third-worldismu byl celý manifest pozoruhodný důrazným trváním na tom, že předvojem revoluce se musejí stát američtí černoši vedení hnutím Black Power, které bude operovat ve spojení s revolučními skupinami třetího světa. Bílí studenti amerických univerzit a ostatní americká mládež měli mít pouze pomocnou úlohu, což bylo dáno nutností zaplatit za „privilegium bílé kůže“. (Varon, s. 50)

Rasová orientace přispěla ke sblížení názorů Ayerse a Dohrnové s Obamou a je dodnes ústřední hybnou silou jejich ideové pozice, jak objasňuje synopse jejich nové knihy Závod proti bělošské nadvládě (Race Course Against White Supremacy; dvojsmyslná hříčka přeložitelná také jako „Rasový kurz proti bělošské nadvládě“, pozn. překl.): „Nadvláda bílé rasy a její sužující přetrvávání v životě Ameriky – to jsou témata esejů sepsaných dvěma veterány politického aktivismu. Vycházejí z klíčového tvrzení, že nadvláda bílé rasy byla dominantním politickým systémem Spojených států od nejranějších dob jejich existence, že je stále velmi výrazně přítomna, a ukazují na bezprecedentní bigotnost systému trestního soudnictví, průběhů voleb, vojenské strategie a koncepce vzdělávání. Kniha čerpá z vlastních střetů autorů s vládnoucí mocí v průběhu vietnamské války. Autoři znovu vyjadřují své přesvědčení, že rasismus a válka jsou spojené nádoby.“

V tomto ideologickém paradigmatu Ayers a Dohrnová viděli a vidí sami sebe: jako vůdce bílé americké mládeže bojující s imperialismem za nepřátelskými liniemi, jako krajně levicové partyzány střižené podle vzoru Che Guevary a Tupamaros, uruguayské guerilly, která v 60. a 70. letech organizovala přepadení bank, bombové útoky, únosy, vraždy a jiné teroristické činy.

Boj sexem

Uvedené názory Dohrnová rozvinula v roce 1970 v „Komuniké číslo 1: Z podzemí Weathermen“, jež ohlašovalo „vyhlášení válečného stavu“ mezi touto skupinou a vládou země, kterou označovali „Amerika“ (místo „America“, jak je tomu v angličtině správně, pozn. překl.), což podle názoru Weathermen mělo naznačovat fašistickou povahu americké společnosti. „Lidé po celém světě, kteří bojují s imperialismem Ameriky, vzhlížejí k její mládeži a doufají, že využijeme naší strategické pozice za nepřátelskou linií a spojíme s nimi síly při destrukci impéria (…) Naší úlohou je vést bílou mládež do ozbrojeného revolučního boje (…) Protesty a pochody jsou k ničemu. Revoluční násilí je jediná cesta. Teď adaptujeme klasickou guerillovou strategii Vietkongu a pouliční strategii guerill Tupamaros na naši vlastní situaci zde, v technologicky nejvyspělejší zemi světa. Che nás naučil, že ‚revolucionáři plavou jako ryby v moři‘. Odcizení a opovržení, které mladí lidé cítí vůči této zemi, vytvořilo pro tuto revoluci oceán.“ (Jacobs, s. 509–510)

Dohrnová také zdůraznila, že v programu Weathermen mají kromě extrémního násilí své místo i sex a drogy: „Bojujeme mnoha způsoby. Drogy jsou jednou z našich zbraní (…) Pistole a tráva uzavřely v mladém podsvětí spojenectví (…) Blázni jsou revolucionáři a revolucionáři jsou blázni (…) V každém kmeni, komuně, na koleji, farmě, v kasárnách a činžáku, kde se mladí milují, kouří trávu a nabíjejí pušky.“ (Jacobs, s. 510)

Dohrnová kvůli svému vřelému vztahu k sexualitě v SDS platila za „revolucionářskou playmate“. Jak zaznamenává jeden z členů vedení SDS, „když jsem ji poprvé potkal (…) měla (…) na klopě nápadný odznak hlásající ,Felace je bezva‘. Její záliba ve vysokých botách z černé kůže a minisukních (…) způsobovala, že byla populární u machističtější části mužského vedení SDS.“ (Doug Rossinow: The Politics of Authenticity, 1998, s. 204)

Její vystupování přispívalo k vlivnému postavení, které ve Weathermen měla: „V centru weathermenské mystiky stála tajemnice pro vnitřní záležitosti Bernardine Dohrnová, jež v sobě spojovala právnickou výřečnost se sexuálním charismatem, kterým – ještě víc než svou postavou muzikálové tanečnice – uchvacovala muže (…) byla spojením dvou vynikajících symbolů doby: sexuální dračice a pouličního bitkaře.” (Gitlin, s. 385–386)

Je logické, že tato erotická dimenze nabývala patologických forem. Ve fanatickém světě weathermenských kolektivistů bylo cílem „rozdrtit monogamii“ prostřednictvím různých sexuálních experimentů. Vedení hnutí proto požadovalo, „aby všechny revolucionářky spaly se všemi revolucionáři a naopak. Ženy se také měly milovat jedna s druhou. Soukromá milostná a citová pouta byla prohlášena za kontrarevoluční, protože představovala buržoazní zvyklosti.“ (Ehud Sprinzak: The psychopolitical formation of extreme left terrorism in a democracy: The case of the Weathermen in: Walter Laqueur (ed.): Origins of Terrorism, 1998, s. 69)

Ayers sám popisoval Weathermen jako „armádu milenců“ a líčil, že mezi své četné sexuální partnery počítal i svého nejlepšího kamaráda. (Dinitia Smith: „No Regrets for a Love of Explosives“ in: „Memoir of Sorts. A War Protester Talks of Life With the Weathermen“, New York Times, 11. září 2001)

Skupina předváděla v praxi i další stereotypní ultraradikální ideje připomínající pohanský kult: „‚Weathermatky‘ podezřelé z toho, že se příliš věnují svým dětem, byly (…) vyzvány, aby svou první prioritou učinily revoluci; některým bylo dokonce nařízeno, aby své děti odevzdaly jiným, méně citově zainteresovaným členkám“. (Sprinzak, s. 69) Byl tu i stejný sektářský prvek veřejné sebehany, který za kulturní revoluce prosazovali maoisté: členové byli „nuceni doznat se a přiznávat své chyby (…) utrpení těchto ‚deviantů‘ neskončilo ani v případě, že se nervově zhroutili (…) Každý se musel konformovat se ,skupinovou identifikací‘ a být připraven na revoluci.“ (Sprinzak, s. 69)

V souladu s názorovou linií nenávisti k sobě jako k bělochům a velebením Black Power se na bílá nemluvňata pohlíželo jako na „poskvrněná prvotním hříchem ‚rasové nadřazenosti‘; jedné ‚Weathermatce‘, která kojila své dítě, řekli, že ,všechny bílé děti jsou prasata‘ a že by její děcko měli hodit do smetí“. (Gitlin, s. 400)

Zvláště znepokojivou epizodu osvětlující úzké propojení, v němž byly pro Weathermen sex, rasa a pečlivě pěstovaná bělošská vina, vylíčila dopodrobna dívka, která bývala Ayersovou příležitostnou přítelkyní. Vypovídá, že ji nutil k sexu se svým černošským spolubydlícím, začal prý tvrdit, že jediným důvodem, proč s ním odmítá obcovat, je, „že on je černý – a já jsem bigotní. Chodila jsem s černošskými dětmi do školy a celý svůj život jsem měla spoustu černošských přátel. Nemohla jsem uvěřit, že mi něco takového vůbec říká.“

„Cítila jsem se jako v pasti. Musela jsem se z té situace dostat, a protože byl skvělý ve vyvolávání pocitů viny, cítila jsem, že mu musím dokázat, že bigotní rozhodně nejsem. Vstala jsem, přešla k posteli toho černošského spolubydlícího a on mě o****l. Dostala jsem se úplně mimo své tělo. Plula jsem vedle sebe nad postelí a mimo ni a dívala se, jak mě ten černý cizinec rozzlobeně **ká, zatímco já nenávidím sama sebe.“ (Donna Ron: „Remembering a Sixties Terrorist“, FrontPageMagazine.com, 4. ledna 2006)

Těžko si představit lepší příklad, jak může být bělošský pocit viny využíván lživými ideologiemi, než tuto hrůzostrašnou scénu.

Helter-Skelter

Odporné násilí spojené s Charlesem Mansonem vedenými vraždami v případě Tate-La Bianca z roku 1969 se Dohrnové zřejmě zvláště zamlouvaly, a Weathermen učinili z Mansonova gangu hrdiny revoluce: „(Mansonův) slogan ‚Helter-Skelter‘ (do češtiny bychom ho mohli přeložit jako „hlava-nehlava“, pozn. překl.) a jejich pozdrav ,vidlička‘ (tři prsty zdvižené hajlující pravé ruky) obcházely zemí jako děsivý přízrak. Weathermen je však oslavovali jako osvoboditele. Brutální vražda perfektně vyhovovala jejich novému ‚Weltanschauung‘, a tak převzali pozdrav a pověsili si obrázek Sharon Tateové na zeď (…) Konečné zhodnocení vražd a korunovaci nové dehumanizující morálky provedla Bernardine Dohrnová: ‚No nežerte to! Nejdřív ty prasata zabijou, pak s nima v jedný místnosti snědí večeři a nakonec do jedný z obětí zapíchnou vidličku. To je hustý!‘.“ (Sprinzak, s. 70)

Ukrutnosti páchané pod heslem „hlava-nehlava“ ilustrovaly odpor, který Weathermen cítili ke všem aspektům mainstreamové americké společnosti. Jejich nenávist a podezřívavost byly dokonce tak velké, že Ayers, Dohrnová a další vůdci Weathermen očekávali, že budou muset vést porevoluční vyhlazovací tažení, což by znamenalo zabít nějakých 25 milionů Američanů, které považovali za nepřátele nového komunistického režimu. Jeden ze svědků jejich konverzace nevěřil vlastním uším: „Představte si, že sedíte v místnosti s pětadvaceti lidmi, z nichž většina má vysokoškolské vzdělání na Kolumbijské univerzitě a jiných významných školách, a slyšíte je, jak se baví o logistice vyvraždění pětadvaceti milionů lidí.“ (Bob Owens: „Eyewitness to the Ayers Revolution“, pajamasmedia.com).

Kromě terorismu věnovali Weathermen značné úsilí ideologické práci – odstartovali levicově-extremistickou propagandistickou kampaň ve školách: „Jejich prvním projektem bylo přimět bělošskou mládež z dělnické třídy, aby se přidala k revoluci. Organizovali skupiny, které v Pittsburghu, Milwaukee, Bostonu a jinde vtrhávaly do budov středních škol, kam chodily převážně děti z dělnických rodin, zastrašovaly učitele, svazovaly je, nasazovaly jim roubíky, pronášely revolucionářská kázání a řvaly: ‚Vzpoura ve věznici!‘“ (Todd Gitlin: The Sixties: Years of Hope, Days of Rage, 1993, s. 386)

Jak prohlásil jeden z vůdců Weathermen: „Děti se musí naučit, ‚že mají na výběr jen jedno: přidat se ke světové revoluci vedené černými, žlutými a tmavými národy, nebo být jako americká imperialistická prasata utraceny lidem třetího světa‘.“ (Gitlin, s. 386). Práce CAC, o níž byla řeč výše, ukazuje, že tento vysoce zpolitizovaný náhled na vzdělání Ayers stále prosazuje a že na tomto projektu úzce spolupracoval s Obamou.

Diana Oughtonová

Není nijak zvlášť překvapivé, že to byla Amerika, jíž Dohrnová přísahala pomstu, kdo byl vinen, když v březnu 1970 tři členové Weathermen zahynuli při sestrojování bomby, jež jim vybuchla pod rukama a zničila celý obytný dům v New York City. „Během čtrnácti dnů zaútočíme na symbol nebo instituci americké vlády bezpráví,“ prohlásila. (Jacobs, s. 510) Poněkud opožděně, 9. června 1970, skupina skutečně podnikla bombový útok na policejní stanici v New Yorku, údajně kvůli odplatě za „vraždu“ černošského aktivisty George Jacksona, který byl zabit dozorci ve vězení, když se pokoušel o útěk.

Březnová exploze v bombové laboratoři Weathermen srovnala se zemí celý čtyřpatrový dům, utrhla zeď sousedního domu (který patřil herci Dustinu Hoffmanovi) a vytloukla okna v širokém okolí. Došlo k ní, když členové hnutí špatně zapojili několik kabelů při „výrobě protipěchotních trubicových bomb, které se skládaly z hřebíků obtočených okolo výbušniny a jež měly v okamžiku výbuchu pokropit prostor okolo šrapnely“. (Jack Sargeant (ed.): Guns, Death, Terror, 2003, s. 58) Ve svých pamětech Ayers potvrzuje, že bomba byla „obrovská, spousta, spousta dynamitových patron ukradených ze železničního skladu, svázaných páskou dohromady v kufříku určeném pro jednu blízkou vojenskou základnu, (…) nacpaná šrouby a hřebíky, které by odvedly pěkný kousek práce, proletěly by okny a zdmi a – ano – i lidmi.“ (Fugitive Days, 2001, s. 272)

Tři z Weathermenů zemřeli a dva byli zraněni. Mezi mrtvými byla i Diana Oughtonová, Ayersova tehdejší přítelkyně. Ayers ve svých pamětech básní o její „vlastní, jediné minutě, (v níž je) vzpřímená a silná a krásná a navždycky sedmadvacetiletá (…) propadla se do smrti, osvícena ze všech úhlů zářivostí své naděje v její plné erupci“ (Ayers, s. 270), což přiměje člověka položit si otázku, zda taková romantizovaná smrt čeká na nás všechny, nebo je vyhrazena pouze těm, kteří zemřou při přípravě protipěchotních bomb ve službách revoluce. Ayersovy básnivé výlevy stranou: pravda o smrti této teroristky je brutální a velmi pozemská. „Hlava Oughtonové byla těžce poškozena, scházely obě ruce a levá noha byla oddělena od těla (…) z něhož chyběly velké kusy.“ Zdá se, že Oughtonová „stála v okamžiku výbuchu méně než půl metru od bomby nebo ji v té chvíli dokonce držela“. Tělo se podařilo identifikovat, až když „byla týden po výbuchu nalezena špička malíčku její pravé ruky“. (Sargeant, s. 56–57)

Policie a hasiči při pátrání na místě „nalezli přinejmenším šedesát dynamitových patron, třicet roznětek a časových spínačů vyrobených z budíků a značné množství dvanáctipalcových trubek nacpaných dynamitem. K bombám a dynamitu byly připojeny zápalné šňůry.“ Zřejmě měly být použity „v široké ofenzivě složené z bombových útoků na náhodně vybrané cíle, včetně vojenské tancovačky ve Fort Dix v New Jersey“. (Sargeant, s. 58) Tělo Oughtonové v sobě skutečně mělo díry po hřebících.

O něco dříve buňka vybombardovala dům soudce, který předsedal soudu s jakýmisi militanty z řad Černých panterů obžalovanými ze spiknutí s cílem provést bombové útoky na policejní stanice, obchodní dům Macy’s a Botanickou zahradu v Bronxu. Po explozi následovala série policejních šťár a na Ayerse, Dohrnovou a mnoho dalších Weathermenů byla rychle podána žaloba. Většina obviněných přešla do ilegality. V následujících měsících skupina zaútočila na vojenskou základnu Presidio v San Franciscu (aby připomněla výročí kubánské revoluce), Armádní matematické výzkumné středisko v Madisonu ve Wisconsinu (kde byl velikým výbuchem pro slávu revoluce zabit jeden postgraduální student matematiky), pomník událostí na Haymarket (už podruhé), soudní budovu okresního soudu v Marin County, soud na Long Islandu a Středisko pro mezinárodní vztahy na Harvardu. Během dalších let se odehrálo takových útoků ještě mnoho. V pozdějším manifestu skupiny „Prérijní oheň: Politika revolučního antiimperialismu“ („Prairie Fire: The Politics of Revolutionary Anti-Imperialism“, 1974, s. 16) si sám Ayers připsal účast na zhruba třiceti bombových a dalších teroristických útocích, včetně útoku na Kapitol v roce 1971 a na Pentagon v roce 1972. (Prérijní oheň je mimochodem věnován Sirhanu Sirhanovi, vrahu Roberta Kennedyho!)

Beztrestní

To vše nevyhnutelně vyústilo v zařazení Weathermen na žebříček deseti nejhledanějších zločinců vedený FBI a v odchod Ayerse, Dohrnové a zbylých členů do ilegality. Během „let na útěku“ žil Ayers, jak sám tvrdí, v patnácti státech pod jmény, která si opatřoval z náhrobků dětí narozených v témže roce jako on, v konspiračních bytech nacpaných knihami od Malcolma X a Ho-či Mina a ověšených Che Guevarovými portréty.

Nakonec se s Dohrnovou vzali a měli dva syny: Zayda, pojmenovaného po Černém panterovi „zavražděném policií“, a Malika, po Malcolmovi X. Jednoho dne se policii vzdali, ale za své teroristické činy pykat nemuseli, především díky dobře placeným právním zástupcům, udáním, která poskytli, doznáním výměnou za stažení obžaloby a kvůli podezřele zpackanému policejnímu vyšetřování. Časem si vybudovali prominentní kariéry v laskavém prostředí extrémně levicového proudu chicagské Demokratické strany.

Svých činů dodnes nelitují. V interview publikovaném na podporu svých pamětí Dny na útěku (Fugitive Days), které neuvěřitelnou shodou okolností vyšlo v New York Times v den teroristických útoků z 11. září, Ayers prohlásil: „Nelituji odpalování bomb, mám pocit, že jsme neudělali dost.“ A na přímou otázku, zda by to udělal znovu, odvětil: „Nechci tuhle možnost vyřazovat ze hry.“

Jak potvrzují jejich rozličná mediální vystoupení, zůstávají věrni i idejím hnutí Black Power, maoismu a third-worldismu, jež spolu s dalšími ideology zneužívali k ospravedlnění teroristických činů, které páchali ve jménu svých psychoticko-politických fantazií. Na obnoveném setkání SDS v roce 2007 se Ayers s Dohrnovou hřáli na výsluní jako triumfující rebelové, kteří přijali „ducha odporu“, poselství „zapatistů“ a znovu se pozvedli ke slávě a vlivnosti tváří v tvář „impériu, znovuzrození a nelitující“ („Michigan State SDS Reunion: Hope and History Come Together“, A-Infos, 8. prosince 2007).

Je příznačné, že v listopadu 2008 je pozvala Asociace pro muslimská kulturní studia na Northwestern University, aby přednášeli na speciální konferenci spolu s radikálním muslimským imámem – neblahé předznamenání postoje muslimských studentů k terorismu a příhodné paralely, kterou zjevně vidí mezi svým současným politickým programem a programem teroristů z hnutí Weathermen 60. let.

***

Ayers s Dohrnovou a jejich opovržení lidem a institucemi Ameriky ztělesňují fundamentalistické elitářství a antidemokratickou mentalitu, které převládly v nové levici, jež začala stravovat sama sebe: pocitem impotence, sebedrásající viny a nenávisti k sobě samé. Jak naznačují odpudivé epizody popsané v tomto článku, „Weathermen zašli až na samotný pokraj nechutnosti. Jejich nepředstavitelně špatné plány a příšerná taktika musely vyrůstat z nějakého mohutného pohybu kolektivní psyché celého hnutí. Charles Manson, ,vidlička‘ (jako poznávací znamení), Weathermen jako vandalové a násilníci – tady se dostáváme do démonického prostoru, v němž celá levice (…) objevila bezednou vinu a smrt kolem sebe i v sobě.“ (Gitlin, s. 402–403)

Otázkou, kterou si americký lid možná bude muset položit, zatímco jej Obamova vláda povede údobím krize, je, nakolik toto extrémistické podhoubí řídí a ovlivňuje politické názory jejich nového vůdce a lidí z jeho okolí a jaký podíl má na klíčových rozhodnutích, zákonech, programech a personální politice v celém obrovitém federálním systému, nad nímž má nový prezident Spojených států dohled. Do jaké míry bude Obamova administrativa jednat v duchu Weathermen?

Text Mervyna F. Bendleho poprvé vyšel v časopise Quadrant, březen 2009. Přeloženo a redakčně upraveno.

Autor působí jako odborný asistent historie a komunikace na James Cook University.

Vyšlo v Revue Politika 15.4.2009
http://revuepolitika.cz