Dnešní den je pro nás určitě nejvýznamnější od 17. listopadu 1989; a co se týká politického významu, je s ním plně srovnatelný. Oba dva dny spolu souvisejí víc, než je na první pohled patrné: 17. listopad 1989 byl dnem, kdy se k nám začala navracet svoboda.

Začala se k nám navracet pouze díky tomu, že Sovětský svaz byl ve studené válce poražen. A byl v ní poražen právě proto, že existovala Severoatlantická aliance.

Dnes, 12. března 1999, do téže Severoatlantické aliance vstupujeme, čímž se naší zemi a naší svobodě dostává maximálních bezpečnostních záruk před potenciálními cizími agresory. Svobodu a její bezpečnost jsme dostali spíše darem než za zásluhy; nyní bude záležet již jen na nás, co s nimi uděláme. Odhlédněme však od sebe a od své schopnosti skvěle využít nebo taky mizerně promrhat to, co jsme dostali na stříbrném podnosu, a položme si otázku, co dnešní den znamená pro samu Alianci.

Především, co neznamená: neznamená nepřátelský krok vůči Rusku. Ukázalo se, že vůbec neměli pravdu kritikové, kteří předpokládali, že rozšíření NATO posílí v Rusku stoupence tvrdé linie a oslabí demokraty. Rozšíření NATO není v Rusku politickou kausou: lid má jiné, základnější starosti a politické elity? Ty vždy věděly, že od NATO Rusku nebezpečí nehrozí; jejich řeči o zhoršení vzájemných vztahů byly pouhým blufováním založeným na nostalgii po zašlé slávě.

Co rozšíření NATO znamená? Tím, že parlamenty šestnácti zemí Aliance explicitně rozšířily bezpečnostní garance obsažené v Severoatlantické smlouvě na další tři země, implicitně se k celé smlouvě a na ní založeném spojenectví opětovně přihlásily. To znamená udržení a opětovné obnovení vzájemných svazků a závazků mezi Evropou a Severní Amerikou, což je enormně důležité především pro Evropu. Byla to přece Amerika, jež třikrát v tomto století bránila svobodu na evropském kontinentu – v I. a II. světové válce a poté po dobu 40 let ve válce studené. Bez Ameriky by svobodný politický řád v Evropě byl zanikl, a proto je zachování obranného spojenectví s Amerikou pro Evropany prioritou. Působením Aliance je vlastně vojenská a politická přítomnost Američanů v Evropě – jako prostředek, který každé vnější mocnosti zabrání ohrozit evropskou bezpečnost a svobodu, a současně zabrání i kterékoli evropské zemi, aby se stala pro tuto svobodu a bezpečnost hrozbou.

Za druhé se rozšiřuje nejúspěšnější obranná aliance v dějinách; aliance, jež po vítězství ve studené válce zajišťuje svobodným společnostem bezpečnost, jakou neměly nikdy předtím. Tuto dějinně unikátní situaci lze promarnit tím, že se umožní vznik a nárůst nových hrozeb. Lze ji ale rovněž zužitkovat tím, že se neumožní zesílení, ba dokonce ani vznik žádných nových hrozeb svobodě a bezpečnosti obyvatel Západu. K tomu je zapotřebí, aby Aliance jednala sebevědomě a nepodmiňovala svou činnost mandátem OSN, v níž mohou tyranské režimy, pro než je lidská svoboda prázdným pojmem, jakékoli smysluplné rozhodnutí zablokovat.

A zatřetí je rozšíření NATO testem ochoty, schopnosti a dovednosti nových členů být smysluplnými a efektivními partnery. Ukáže-li se, že důvěra, která v nás byla vložena, byla lichá, náš vstup Alianci poškodí a kredit našich zemí bude beznadějně ztracen. A to nejen u našich dnešních nových spojenců na Západě, nýbrž i u potenciálních uchazečů na Východě. Nezvládneme-li svůj vstup do NATO, Aliance se na dlouhou dobu rozšiřovat vůbec nebude.

Nadcházející dny jsou tedy důvodem k práci. Dnešní den je důvodem k oslavě. Slavit hodlám hodně, ale jeden přípitek určitě pronesu na počest člověka, jenž je faktickým vítězem studené války a neoficiálním hrdinou dnešního dne, neboť díky jemu se sen stal skutečností – na počest bývalého amerického prezidenta Ronalda Reagana.

Publikováno v Lidových novinách dne 12. března 1999.