Michaela Freiová je pracovnicí Občanského institutu, kde má na starosti dlouhodobý program “Rodinné hodnoty”.

Publikovaný text byl autorkou přednesen na semináři “Krize současné rodiny” v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR 29.5.2001, pořádaném Hnutím pro život ČR ve spolupráci s Asociací pro právní ochranu dětí a mládeže a Občanským institutem.

Vážený pane arcibiskupe,

vážení hosté,

dámy a pánové,

            je mi velkou ctí, že mohu promluvit na semináři, který pořádá české Hnutí pro život. Vážím si jeho práce a vážím si odvahy jeho členů, protože hájit nedotknutelnost lidského života od počátku až do přirozené smrti je program v dnešní Evropě mimořádně nepopulární. Jen postupně si totiž evropská společnost uvědomuje, jak rozsáhlá je eroze její kultury a jak hluboko zasahuje; ať hovoříme o ochraně života, o rodině, o vztahu náboženství a sekularizované společnosti, vidíme, že základní otázky se dnes už nekladnou na rovině mravní, ale na rovině antropologické. Od zpochybňování tradičních životních forem a tradičních rolí jsme dospěli ke zpochybnění tradičního, konkrétně biblického pohledu na člověka. K tomuto problému se ve svém příspěvku ještě vrátím.

            Přestože ale ve vztahu k naší civilizaci, k naší kultuře, právem používáme výraz “krize”, mám pochybnosti o výrazu, který použilo Hnutí pro život v názvu tohoto semináře: “krize rodiny”. Co vlastně toto inflační slovní spojení znamená? Znamená krizi vztahu dnešní společnosti k rodině – vztahu společnosti jako celku, státu jako její instituce, i jednotlivých členů společnosti – anebo krizi samotné instituce rodiny? Na tuto otázku musíme hledat odpověď ještě předtím, než začneme hovořit o koncepci rodinné politiky nebo vůbec o tom, zda a co mají pro rodinu dělat ostatní společenské instituce, včetně např. institucí náboženských.

            Jestliže na jedné straně průzkumy z roku 1996 dokládají, že u nás  88% předškolních dětí, 86% mladších školních dětí a 85% starších školních dětí  žije v manželské rodině,1) nebude asi zcela přesné tvrdit, že se rodina jako instituce rozpadá. Jestliže se na druhé straně za prvních deset svobodných let u nás zdvojnásobil počet dětí narozených mimo manželství a začíná už překračovat 20% narozených dětí,2) svědčí to o tom, že přístup jednotlivců k manželství a rodině je opravdu v krizi.

            Vztah jednotlivců k rodině určuje obecně kulturní atmosféra, která je dnes rodině nepříznivá.3) Formální regulací ji prakticky nelze ovlivnit: určují ji totiž např. negativní pořady o rodinných vztazích v televizi, zavádějící interpretace statistik v médiích, protirodinná rétorika některých nevládních organizací, ale i třeba obraz ženy, který prezentují společenské a ženské časopisy: tímto obrazem je nezávislá manažerka, která do lidských vztahů investuje málo nebo nic. Takovouto atmosféru je možné ovlivnit jenom pozitivně: ovlivní ji jednak inspirativní prorodinná hnutí typu americko-evangelikálních Promise Keepers, jednak vytvoření silnější prorodinné fronty sestávající z několika odvážných prorodinných organizací. Odvahou míním působení směrem navenek: dnes u nás máme řadu svépomocných rodinných iniciativ, které odvádějí velké množství práce a řeší celou řadu problémů, ale jejich hlasu nenaslouchají ani legislativci, nemluvě už o médiích. Prorazit mlčení veřejné sféry není snadné; navíc to není možné bez náboženských východisek, která představují i základ osobní motivace lidí. (Co dělají v tomto ohledu církve, je ovšem otázka, a já se k ní na konci svého příspěvku vrátím.)

            Vztah státu k rodině ovlivnit lze: ale chceme-li tento vztah ovlivnit, musíme mít stále na zřeteli, že stát je jenom jednou z institucí veřejné sféry a jeho politika je spoluurčována jejím klimatem. Tím chci říci, že i když v řadě otázek, jako je konkrétně nedostatek levných bytů, je stát institucí klíčovou, není jedno, jaké klima mu pro jeho práci vytvoří veřejná sféra jako celek. Zda to bude klima socialistické, kde se bude na rodinu pohlížet jako na instituci a priori podezřelou a vyžadující stálou kontrolu, nebo klima libertariánské, podle něhož představuje rodina a děti jakési soukromé hobby, které má význam pouze pro její členy, přičemž je stát oprávněn kriticky zkoumat jejich motivaci (podezření vůči náboženství je tedy společné oběma filosofiím), nebo potom klima konzervativní, které považuje rodinu za kolébku občanství, za klíčové řešení sociálních problémů společnosti, krátce řečeno za instituční základ společnosti, o němž se nediskutuje a který se chrání.

            V pohledu socialistů je člověk jako jednotlivec primárně partnerem státu, který má právo určovat jeho život i v osobní sféře; autonomie této sféry, ale především skutečnost, že se právě v ní – a nikoli v oblasti politické – rodí hodnoty nezbytné pro život společnosti, že právě tady člověk získává potřebné občanské ctnosti, bez nichž se společenský život může stát džunglí – dnešní socialista neuznává. Pro spravedlnost řekněme, že tomu tak nebylo vždycky, že souvislost obrany lidské důstojnosti dělníků s obranou jejich rodinného života bývala starým socialistům jasná, jak svědčil jejich požadavek rodinné mzdy, ale také např. jejich tradiční spolupráce s protialkoholním hnutím. Dnešní postoj sociálních demokratů v Evropě už s touto sociálně demokratickou tradicí nemá mnoho společného a navazuje spíše na praxi komunistických režimů, jak ji zčásti pamatujeme.

            Libertariánský pohled, prezentovaný občanskými demokraty, zdůrazňuje izolovaného jednotlivce, který se údajně stará jen sám o sebe, ve skutečnosti je ale závislý na státu ve všech těch životních situacích, kdy je zranitelný – a těch je v lidském života většina: dětství, mládí a stáří jsou nezbytnou, nemoci a postižení pravidelnou součástí lidského života. Libertariánský pohled navíc přehlíží skutečnost, že i izolovaný jednotlivec v produktivních fázích života musí být nějak reprodukován, a to reprodukován právě jako osoba vybavená občanskými ctnostmi, v prvé řadě odpovědností a odvahou. Právem poukazuje francouzský ekonom Lecaillon4) na to, že osobní předpoklady nezbytné k založení početnější rodiny jsou stejné jako předpoklady k ekonomickému úspěchu společnosti: patří sem odvaha k riziku, schopnost přijímat nová řešení, reagovat na nečekané situace.

            Naše česká společnost už měla za posledních padesát let možnost vyzkoušet

1. komunistický experiment s rodinou,

2. libertariánsky pojatou rodinnou politiku (lze-li ovšem ignorování rodiny za politiku považovat), a nyní

3. opět politiku socialistickou, která ovšem místy jeví nebezpečné náběhy k opakování komunistického experimentu. Tyto náběhy jeví – a to je podstatné novum, o němž se u nás dosud prakticky nemluví – především na rovině mezinárodní, tak jak ji pro nás dnes představuje Evropská unie a především Organizace spojených národů; tyto dva vlivy by nebylo správné pouze sčítat – je třeba je “vynásobit” vzhledem k tomu, že právě delegace EU vystupuje na konferencích OSN věnovaných např. ženám, populačním otázkám a letos dětem nejútočněji proti rodině, proti ochraně života, proti náboženství.5)

            Právě mezinárodní aspekt představuje bohužel zásadní limity tvorby národní rodinné politiky, protože souvisí s uplatňováním lidských práv v jejich momentální interpretaci. (Nakolik se tato interpretace oddělila od původní dikce Všeobecné deklarace lidských práv, by bylo námětem na samostatný vstup.6)) Nelze si tedy myslet, že můžeme v této zemi budovat solidní prorodinnou politiku, aniž bychom se současně vyrovnávali s politickou filosofií, kterou dnes prosazují především složky OSN a kterou bývá zvykem – pro její kombinaci socialistických a libertariánských představ – nazývat levicově liberální.7)

            Konzervativní rodinnou politiku jsme zatím vyzkoušet nemohli, protože ji z politických stran formulovala jen zesnulá KDS a je samozřejmě otázkou, co by z ní bývala dokázala prosadit.

            Východiskem jakékoli rodinné politiky a jejích praktických opatření  je definice rodiny, protože od ní se odvíjí racionální zdůvodnění politických návrhů. A už tady se dnes ocitáme ve sporu dvou různých koncepcí:

            Liberálové tvrdí, že rodinou je jakékoli společenství jakýchkoli dvou a více osob. Tato definice je východiskem jak libertariánské, tak socialistické politiky, protože podporuje představu člověka jako izolovaného jednotlivce, jehož hlavním a především celoživotním partnerem je stát. Lidské vztahy jsou záležitost přechodná, pomíjivá, a především naprosto nepostačující pro sociální jistotu.

            Konzervativci vycházejí z definice přirozené rodiny jako  společenství rodičů a dětí, založeného na manželství muže a ženy, mezigeneračně propojeného a vybaveného autonomií rozhodovací, výchovnou, hospodářskou a sociální.

            Komplementarita mužského a ženského prvku v manželství a mezigenerační solidarita, která není pojata celospolečensky, ale vychází z konkrétních vztahů, je základem vzájemné odpovědnosti členů rodiny. Tato odpovědnost má opět komplementární povahu a předpokládá přijetí základních rodinných rolí.

            Takováto definice, tedy definice přirozené rodiny, v posledních letech naráží na několik pojmových nebo spíše ideologických překážek. Je to samozřejmě zpochybnění manželství jako pevné formy, díky níž je údajně represivní institucí. Hlavní překážkou je ale zpochybnění životních rolí člověka daných jeho pohlavím. Radikálnímu feminismu se totiž daří prosazovat – nejen akademicky, ale i institučně právě např. na půdě Spojených národů – názor, že odlišnost muže a ženy není ničím přirozeným, co by pramenilo ze stvoření: že jde o naučené chování, o vštípené stereotypy, které je třeba vykořenit tak, aby oba mody lidské existence ztratily co nejvíce odlišností a byly co možná stejné – což ovšem v praxi znamená, že se žena má co nejvíce podobat muži.8)

            Tato ideologie odmítá ženskost jako zvýšenou schopnost a potřebu investovat se do lidských vztahů: přirozená tendence ženy k takové investici, která podporuje jak její mateřské úkoly, tak např. i profesní uplatnění v pečovatelských profesích (v nejširším smyslu slova), je v americko-feministické hantýrce označována jako “over-investment” a odmítána jako cosi, co je třeba včas vymýtit výchovou. V neposlední řadě bych ráda upozornila na to, že právě tato ideologie stojí za požadavkem uznání tzv. reprodukčních práv jakožto práv lidských: neideologicky řečeno, za požadavkem, aby ukončení těhotenství bylo pro ženu právem, pro lékaře pak povinností, jejíž nesplnění by bylo možno stíhat soudně.9) Je to naprosto logické, protože má-li se žena co nejvíce podobat muži, je mateřství nespravedlivou zátěží.

            Toto předcházející vysvětlení rozhodně není nějakým odbočením od tématu: pokud si přejeme, aby politika našeho státu byla skutečně pro-rodinná, nikoli proti-rodinná, pokud trváme na tom, aby společnost rodinu respektovala a podporovala, musíme především vyzdvihnout a obhajovat tradiční, biblický obraz člověka. Tam, kde je obraz ženy zkreslen, kde se ideálem stává bezpohlavní, pracovně výkonný tvor bez jakýchkoli lidských vztahů, tak jak ho známe z nedělních příloh českých deníků, jsou sebelepší ekonomická opatření ve prospěch rodiny marná, protože ženy – opět jako v padesátých letech – ztrácejí základní jistotu, že to, co jako matky činí a čím se zabývají, je dobré a správné.10)

            Podpora obrazu ženy, uznání její ženskosti a mateřství jako hodnoty není jen věcí duchovní a morální. Měla by zde zapůsobit i některá opatření politická, konkrétně taková, která by matkám umožnila udržovat si nebo obnovit kvalifikaci v době, kdy se věnují výlučně péči o děti a další členy rodiny. Tuto povinnost by měly mít školy, zejména vysoké, a to ze zákona: matky totiž, zejména matky početnějších rodin, věnují ze své strany přípravě na případný návrat do placeného zaměstnání poměrně mnoho, především tím, že touto péčí, dnes organizačně velmi náročnou, získávají manažerské kvality. Bavorské rodinné organizace požadují, aby taková manažerská kvalifikace byla matkám při návratu do placeného zaměstnání uznána.11)

            Právě na tomto místě je ale nutné vrátit se k tomu, co bylo před chvíli řečeno o vštípených stereotypech: politik, který se tohoto – finančně nepříliš náročného – návrhu už konečně ujme, musí počítat s tím, že první, kým bude napaden, budou feministické kruhy. To není otázka nějaké debaty v novinách: naše země totiž OSN pilně předkládá zprávy o stavu dodržování lidských práv; v tomto případě jde o CEDAW, tedy komisi pro rovnost žen, která nám už v roce 1997 vytkla:

V bodech 18 a 19 “nadměrnou tendenci vlády vidět ženu spíše jako matku a v kontextu rodiny než jako jednotlivce a nezávislého aktéra ve veřejné sféře”;

V bodu 27 (zakládání rodinných škol): “Výbor byl existencí takových škol velmi znepokojen…”;

V bodu 28: “Výbor se znepokojením konstatoval, že vláda zřejmě není příliš ochotna vést dívky k volbě vědeckotechnických oborů”.

Podle bodu 30 “přibývají předimenzovaná opatření na ochranu těhotných žen a matek a pro ženy platí nižší věková hranice pro odchod do důchodu”.

Podobných perel je v kádrovém posudku CEDAW více.

            Pokud se snad někdo domníval, že svůj důraz na zahraniční aspekt problematiky přeháním, budu ještě citovat in extenso bod 40:

Výbor velmi zdůrazňuje potřebu propagovat image ženy jako jednotlivce a samostatného aktéra ve veřejné sféře a doporučuje, aby vláda zahájila komplexní, systematickou a cílenou činnost s cílem vyvážit dosavadní pozitivní důraz na roli ženy v soukromé sféře, který se projevuje v zákonech, politice a postojích vlády, stejně silně pozitivním důrazem na funkce ženy ve veřejné sféře. V tomto ohledu Výbor rovněž doporučuje, aby vláda pomocí informačních kampaní ve veřejných prostředcích, výchovy ve školách a zvláštních dočasných opatření podporovala rovný podíl muže na péči o rodinu.12)

            Domnívám se, že formulace tohoto odstavce mj. dostatečně dokládají, že důraz na člověka jako na izolovaného jednotlivce ústí nakonec  do požadavků o stále větší ingerenci státu do lidského života.

            Na jednu stranu se podobných tlaků lekáme pravděpodobně méně než demokratické státy, protože jsme je – i v této poloze – už zažili: tak počátkem šedesátých let přišli ekonomové jako Radovan Selucký s návrhem, aby ženám byla umožněna práce na zkrácený úvazek (fyzická a duševní vyčerpanost ženské populace se tehdy stala už i tématem pro tisk). Ing. Selucký si pak v debatě na VŠE stěžoval, že tito ekonomové byli tvrdě napadeni Československým svazem žen, podle něhož byl tento požadavek v rozporu s ženskou rovnoprávností. Takže nic nového.

            Na druhou stranu by se naši politici měli zamyslit nad krokem australského premiéra Howarda, který loni prohlásil, že jeho země už nebude předkládat raporty orgánům OSN, protože je natolik demokratická, že si ochranu lidských práv dokáže zajistit a kontrolovat sama. Tento krok premiéra Howarda byl ovšem výsledkem mnohaletého tlaku právě prorodinných organizací, zejména organizace Endavour.

            Lze říci, že samotný pojem rodinné politiky je dnes ohrožen. Rodinnou politiku totiž můžeme koncipovat buď tak, že se zaměříme na podporu autonomie rodiny a jejích vnitřních vazeb, že budeme respektovat individuální uspořádání v jejím rámci, že jí umožníme co největší hospodářskou nezávislost, anebo tak, že se zaměříme na jednotlivé členy rodiny, konkrétně na ženy nebo na děti a budeme usilovat o prosazení jejich individuálních práv v konfrontaci právě s rodinnými vazbami.

            Jelikož podporu v dnešní Evropě má právě tato druhá cesta, není přehnané říci, že rodinná politika je de facto postupně nahrazována politikou dětskou a ženskou, jak na to kriticky poukazuje mj. německý odborník Max Wingen.13)

            O úskalích ženské politiky už jsme něco málo řekli; teď přejděme k tzv. dětské politice. Jejím základem je dnes Úmluva o právech dítěte ve znění z roku 1989, která navazuje na mezinárodní úmluvy o ochraně dětí z let 1924 a 1959. U nás byla – na rozdíl od Polska a Německa – přijata bez jakýchkoli výhrad. I když byla původně – tak jako starší dokumenty – míněna jako nástroj na ochranu dětí, je část jejího poselství dána filosofií osvobození dítěte, která vznikla v Americe v šedesátých letech. Je to způsobeno tím, že kromě práv nárokových a ochranných obsahuje nejnovější znění Úmluvy tzv. participační práva obsažená zejména v článcích 12-16, které mluví o právu na vyjádření názoru, na získávání a předávání informací, na náboženskou svobodu, svobodu sdružování a nároku na soukromí. Všechny tyto články lze interpretovat i způsobem, který nepředstavuje konfrontaci k rodině, a bylo by to také v souladu s preambulí Úmluvy, ale existují i interpretace jiné. V každém případě jsme tu – už podruhé od padesátých let – v nebezpečí, že se opět obnoví pohled na dítě jako na veřejný majetek a na rodiče jako – a teď budu citovat profesora Haderku, odborníka na rodinné právo – na “jakési státní pověřence pro výchovu”.14)

            Tohoto nebezpečí by si politici měli být vědomi při projednávání nového znění občanského zákoníku, kam snad už budou konečně včleněna ustanovení rodinného práva, aby se opět stala součástí soukromého práva a nebyla vytržena do zvláštního zákona: vede se totiž u nás zcela vážně debata, zda by neměly ze zákona zmizet takové formulace, jako je požadavek, že dítě je povinno ctít své rodiče.

            Žádná zákonná úprava ochrany práv dítěte by neměla mít charakter konfrontace s rodiči.15) Nejen státní moc, ale i veřejná sféra obecně musí mít respekt k přirozeným vazbám, které – i tam, kde nemají zcela ideální podobu – jsou potřebné pro dušení rovnováhu jednotlivců i pro zdravé mravní klima ve společnosti.16)

            Podaří-li se nám vymanit z pasti ženské, resp. dětské politiky, dostáváme se k otázce, na koho by se měla prorodinná politika zaměřit. V tomto okamžiku se ocitáme pod dalším tlakem. Tím je představa, že rodinná politika státu je nástrojem politiky populační. Tento názor sdílí řada rozumných a vzdělaných lidí, přesto je ale zavádějící. Rodinná politika by měla být, jak říká Max Wingen, “populačně informovaná”,17) ale demografickým imperativům se podřizovat nemůže a nemá: bylo by to lidsky nedůstojné, ale především nereálné.

            Pro naši dobu je totiž charakteristické stupňování kulturního napětí, kulturní diverzifikace, díky níž se ve společnosti profiluje několik výrazných, ale vzájemně protikladných životních stylů. Ve vztahu k rodině jsou v zásadě dva: na jedné straně stupňující se individualismus lidí, kteří v zájmu své vlastní seberealizace maximálně omezují dlouhodobě vztahy a vyhýbají se závazkům. Na druhé straně je tu skupina, která se vědomě orientuje na tradiční vzory, je zpravidla nějak nábožensky zařazena a rozvíjí své kontakty právě v církevním rámci: tyto skupiny lidí mívají zpravidla silnou vůli k rodinnému životu v jeho tradiční podobě, k rozšíření rodinné soběstačnosti: chtějí předávat svým dětem hodnoty, které považují za podstatné, a domnívají se – podle mého soudu správně – že takové předávání se lépe daří v početnější rodině.

            Zatímco první, individualistická skupina, má ke svému životnímu stylu silné sekulární motivy a instinktivně sleduje dobové trendy tak, jak se s nimi setkává především prostřednictvím médií, jsou motivy druhé skupiny spíše náboženské povahy. Státní úředníci, ba i mnozí poslanci se vzhledem k této skutečnosti ocitají v pasti: jsou přesvědčeni, že stát nemůže podporovat náboženské motivy druhé skupiny, a chtěli by proto ovlivnit spíše skupinu první. Bude se jim to dařit jen velmi těžko, pokud vůbec, protože pro založení jen trochu početnější rodiny je podstatný právě ten motiv: žádná finanční ani organizační opatření ze strany státu nemohou ani zdaleka vyvážit výkon, který rodiče podávají, mají-li své děti řádně vychovat. Zaměřit se tedy prostě jen na to, aby se zvýšila “porodnost” na 1,6-1,7 dítěte na ženu, to jest, aby větší část matek malých rodin měla spíše dvě než jedno dítě, není v době masivních kulturních protirodinných tlaků reálné. Jedině náboženská víra může v dnešní situaci člověka přesvědčit, že žít je dobré, že přijmout život je dobré, že dávat život je dobré, že život ve společenství je dobrý, že hluboká, celoživotní lidská vzájemnost je dobrá. Zaměření k věčnosti učí člověka klást si spíše dlouhodobé cíle, kříž před očima ho učí počítat s momentálním neúspěchem, absolutní požadavky ho učí odvaze k riziku.

            Úředníci a poslanci se proto budou muset smířit s tím, že budou-li podporovat existující funkční rodiny, a to zejména existující funkční početné rodiny, budou tím také podporovat náboženství. Člověk si musí, jak říkávají Američané, seřadit priority.

            Otázkou samozřejmě je, jak zaměřit politiku tak, aby podporovala právě především funkční rodiny. Dělítko mezi rodinami funkčními a nefunkčními je totiž i dělítkem určujícím charakter rodinné politiky a její vztah k politice sociální. Funkční rodina totiž není sociální problém, je to řešení sociálních problémů či, jak se také někdy říká, soukromé řešení veřejných problémů. Funkční rodina vychová děti od kolébky až ke smysluplné práci v dospělosti, v běžném případě se dokáže postarat o své staré a nemocné, zpravidla je aktivní i ve svém bližším, ba i širším okolí. Dává společnosti mnohonásobně více než od ní dostává: jakákoli společenská podpora je zde proto pouhým vyrovnáváním dluhu: rodina je věřitelem, společnost a (zejména) stát dlužníkem. Jak jí může stát usnadnit život po hospodářské stránce?

            Viděla bych zde dvojí imperativ. Tím prvním je přesvědčení nás konzervativců, že nejvhodnější cestou finančního odbřemenění rodiny je cesta daňová. Říkám to v době, kdy se na veřejnosti v nejbližší době vynoří návrh opačný,18) tedy požadující, aby veškerá daňová opatření byla zrušena a  byly naopak posíleny rodinné přídavky. Taková politika by samozřejmě velmi zviditelnila dar, který Náš Stát velkoryse “dává” rodinám ze “svých”, státních peněz. Byla by důvodem k další státní ingerenci do rodiny. Naopak daňová cesta umožňuje rodinám ponechat si co nejvíce z toho, co si samy vydělají, a státu umožní vzdát se kontrol, jež provázejí jakýkoli dávkový systém. Daňový systém by bylo třeba nastavit tak, aby při větším daňovém odbřemenění nárok na – řekněme – daňový přeplatek existoval i v případě záporného základu daně, tedy jako jakási negativní daň.

            Považuji dále (a nejsem v tom sama) za potřebné, aby se ekonomická samostatnost rodiny podpořila tím, že by se rodina uznala jako svého druhu podnik: podnik, jehož zdárné fungování je obecně prospěšné, ale má také určitou režii, která by měla být daňově zohledněna – tak jako každé podnikání. Není to zase tak originální nápad: tak např. v Británii, kde je poměrně vysoká silniční daň, je rodinný vůz – pokud je psán na matku dětí – od této daně osvobozen. Uznává se prostě, že rodina dbalá řádného vzdělání dětí je musí tam či onam za tímto vzděláním transportovat.

            Druhým imperativem je soustředění rodinné politiky na fáze rodinného cyklu, jak to požaduje opět Max Wingen.19) Kritickou fází finančního zajištění rodiny je období dospívání dětí, resp. jejich středoškolského studia. Výdaje na doplňkové vzdělání a na kulturu dosahují v této fázi svého vrcholu a na dětech v tomto věku dosud nelze požadovat, aby se na jejich financování podílely. Zde je prostor zejména pro politiku měst a obcí, které by měly být motivovány k odbřemeňování rodin v oblasti dopravy, vstupného, k podporám umělecké činnosti atd. Takováto politika jednak opět odliší rodiny, které poskytují svým dětem patřičně vzdělání, od rodin jiných, ale může fungovat také jako prevence kriminality mladistvých, jak se to osvědčilo v Británii na tzv. protichuligánském programu.

            Souhrnně řečeno, politika zaměřená na funkční rodiny, kterých je naprostá většina, by měla především zjednávat prostor pro rodinnou soběstačnost. Teprve nefunkční rodiny se stávají sociálním problémem, a v důsledku toho vhodným předmětem působení sociální politiky.

            Tradiční českou komplikací rodinného života je nedostatek bytů, dnes už jen – díky Bohu – nedostatek levných bytů. Ale i tento nedostatek podporuje časové odklady při zakládání rodiny a brzdí úvahy o jejím rozšíření.

            Tak jako rodinná politika, i bytová politika získala v první polovině devadesátých let rozhodující skluz, který dnes komplikuje řešení navrhovaná v prvních letech po revoluci.20) Zbrzděný přechod družstevních bytů do vlastnictví, protrahovaná regulace nájemného, která zvýhodňuje především spekulanty s byty, petrifikované zlozvyky ze socialistických časů (“dědění nájmu”) – to vše vytvořilo džungli, kde se o rodinách sice často hovoří, ale kde se začínající rodiny prostě nemohou prosadit – zejména ty začínající rodiny, kde mladí rodiče pocházejí z početných rodin a nemají proto možnost legálně nebo i ilegálně dědit materiální dobra po svých rodičích.

            Dlouhodobě rodiny ohrožuje také charakter bytové výstavby, který s rodinou, natož s početnější rodinou, zpravidla nepočítá. Běžný třípokojový byt na sídlišti sice slouží dlouhodobě řadě rodin, ale za skutečně rodinné bydlení ho považovat nelze. Tím, že naše společnost s rodinou vlastně příliš nepočítá, vzniká řada takovýchto konkrétních deficitů: pro ilustraci zmíním český automobilový průmysl, který nevyrábí rodinné vozy: když se pak početnější rodiny ozvou proti povinnému zavádění sedaček v malých vozech, jsou napadány pro “neodpovědný přístup k plození”, jako by valná část z nich nevznikla právě tak, že si rodiče přiberou ke svým vlastním dětem ještě další děti do adopce nebo do pěstounské péče. Právě tak v bytové výstavbě zanikla možnost výstavby skromných řadových domků – takových, v jakých bydlí např. velká část mých katolických přátel ve Skotsku. Koncepce, podle níž partnerem státu je izolovaný jednotlivec, nikoli rodina s dětmi, má prostě řadu zcela konkrétních a prozaických dopadů. Stav bydlení v České republice k nim patří.

            Ještě než se dostaneme k závěrečným úvahám o subjektech rodinné politiky, ráda bych se zastavila u jednoho koncepčního problému: jak dalece má být matka placena z veřejných prostředků? Tím nemám na mysli příspěvky, které mladé matce kompenzují ztrátu výdělku, ale koncept mateřství jako placeného zaměstnání. Zmínit se o tomto problému považuji za potřebné proto, že právě v těchto chvílích, kdy se Evropa budí ze spánku a uvědomuje si hloubku sociální propasti, do které padá v důsledku populační imploze, s návrhem placeného mateřství musíme počítat. A tyto hlasy nejsou slyšet jen ze socialistického křídla: 15. května zveřejnila podobný návrh paní Christa Meves,21) tedy dáma, kterou vzhledem k jejím zásluhám o záchranu prestiže rodiny v západní Evropě rozhodně nelze podezřívat ze sympatií ke státním zásahům do rodiny. Přesto v článku pro würzburskou Tagespost navrhuje:

Práce matky pro děti musí získat znovu to místo, které de facto má pro každou společnost, která chce přežít. Toho je možné dosáhnout tak, že se mateřství stane zaměstnáním, pro něž se lze vyučit a které bude státem placeno, včetně důchodového nároku. Pro takovýto model mladé lidi rozehřejeme…

            Jako matka, která vychovala ke smysluplné práci tři syny, ale především jako člověk se zkušeností komunistického nároku na člověka musím nad takovým návrhem zvolat: Timeo Danaos et dona ferrentes!!! Návrhy tohoto druhu jsou skutečně trojským koněm totalitarismu v dnešní společnosti. Ano, životní úroveň matky, jejíž manžel je zaměstnán v nepříliš lukrativní oblasti, je nižší, než kdyby byla sama zaměstnána a neměla děti. Ano, daňový systém není nastaven tak, aby dostatečně kompenzoval rodinné výdaje. Ano, systém přídavků a podpor je složitý a ponižující. Ale nehledejme řešení v tom, aby stát, který matky patřičně vzdělá v duchu momentální ideologie, je také platil na základě výkonu, který hodnotí státní nebo prostě veřejné orgány. Návrh státem placeného mateřství by – pokud by ovšem byl společností široce akceptován – vytvořil z naší země jedinou monumentální SOS vesničku. Nemám nic proti vesničkám, jsou výborné, ale vzpomeňme si na jejich historii v naší zemi: začaly se zakládat teprve v roce 1968, když totalitní ideologie poněkud povolila ve svých nárocích. Souběžně s jejími obnovujícími se nároky stoupal i ideologický nátlak ve vesničkách: náboženská svoboda matek zde byla omezena nepoměrně více, než byla ochotna akceptovat běžná populace rodin. Už zde bychom mohli paní Meves – při vší úctě k jejím zásluhám – položit otázku: byl by stát ochoten platit i věřícím matkám? A věřícím kterých církví? Jak by kontroloval kvalitu výchovy? Podle jakých hledisek? A především: jakou úlohu by v tomto systému hrál otec, resp. otcové dětí? Vyjadřoval by se stát k počtu otců jako matčiných partnerů? Byl by tento počet nějak omezen? Jak by se v tomto systému projevil rozdíl mezi řádným otcem a otcem alkoholikem? A jak by stát postupoval v okamžiku, kdy by matka, jím placená, nesplňovala jím určená kritéria – alkoholismem počínaje a náboženskou vírou konče? A co by se stalo v okamžiku, kdy by stát – a my takový stát pamatujeme – usoudil, že celý tento systém je příliš náročný a málo efektivní a rozhodl by se soustředit placené matky a jejich děti do kolektivních institucí, eventuálně matkám děti odebrat? A především: kolik dětí by bylo státem placené matce povoleno? Jak by bylo postihováno překročení počtu? A bylo by vůbec povoleno?

            Odpor proti patriarchální rodině je výrazným prvkem dnešní protirodinné ideologie. Je ale třeba mít, po mém soudu, na paměti, že jedinou alternativou patriarchální rodiny je státní matriarchát, tedy matka tak či onak placená státem, de facto tedy za stát provdaná. Na druhé straně tam, kde skutečně lze hovořit o krizi rodiny, můžeme jedním dechem hovořit o krizi otcovství: obnova rodiny a její prestiže ve společnosti jde ruku v ruce s oživením otcovství. Rodina bez otce je deficitní a nefunkční, jak potvrdí každá matka, která si tuto situaci dobrovolně nezvolila, a každé dítě, které se v takové situaci octlo: jejich jménem tak činím – byl to i můj případ. Státní podpora deficitní rodiny už dnes vyvolává otazníky, ale daleko závažnější otázkou by se stala v okamžiku, kdy by se takto deficitní rodina stala normou: a rodina odkázaná výlučně na podporu státu je deficitní ex definitione.

            Vycházíme-li z toho, že funkční rodina má živitele, kterým je – v obvyklé situaci – otec, musíme samozřejmě řešit řadu mezních případů: matka, která ovdoví, kterou manžel nečekaně opustil, jejíž manžel podlehl v zápase s drogovou závislostí, alkoholovou nebo jinou, musí být samozřejmě zachycena sociální sítí. Ale všechny tyto sociální problémy by neměly zastřít skutečnost, že funkční rodina je v zásadě schopna soběstačnosti, pokud jí ovšem veřejná sféra včetně státu neklade překážky.

            Rodinná politika těchto let musí proto do značné míry vycházet z koncepce odstraňování překážek, které rodině staví do cesty aktuální ideologie. Nemůžeme si představovat, že rodinnou politiku budujeme ve volném prostoru, na zelené louce: naopak, musíme jí tento prostor zjednat  jednoznačnými postoji v zásadních otázkách.

            Předložila jsem několik otázek, z nichž se skládá obsah rodinné politiky pro dnešní situaci. Zbývá tedy podívat se na rodinnou politiku z úhlu formálního, tedy položit si otázku, jak se má tato politika konstruovat.

            Vyšla bych z toho, že by politika státu, kterou tvoří např. poslanci tohoto parlamentu, ale také vládní úředníci, měla vycházet z toho, co činí rodiny, a orientovat se podle jejich názoru. To znamená, že by politici a úředníci měli kontaktovat ty svépomocné a charitativní organizace, které vycházejí z pro-rodinné filosofie. Uvážíme-li, jak je to snadné, musíme se podivit, proč se tak dosud neděje. S odvoláním na to, co jsem řekla o protirodinné ideologii, která dnes ovládá mezinárodní scénu, si lze vysvětlit to, že pro-rodinné iniciativy jsou podfinancovány, to jest, že jim nezbývají prostředky na oslovování politiků. Centra pro rodinu, Domy rodin, pro-rodinné organizace typu Živé rodiny nemají dost prostředků na to, aby platily lobbisty v parlamentních kuloárech. Teprve internet poskytl např. prostor pro činnost naší Společnosti pro podporu rodiny, která oslovuje poslance, senátory a další odpovědné činitele a upozorňuje je na skutečnosti, které souvisejí s pozicí rodiny v dnešní společnosti. Ale to je málo; proto musejí politici, jimž leží zlepšení pozice rodiny na srdci, své spolupracovníky aktivně vyhledávat: oni na to mají prostředky, pro-rodinné iniciativy nikoli.

            Zásadní úlohu v obraně rodiny a lidského života mají církve, zejména katolická církev, která je u nás největší. Její hlas je, budiž Bohu žalováno, zatím velmi slabý. Zdá se mi, jako by řada těch, kdo měli dost odvahy k odporu proti komunistickému tlaku, neměla odvahu k obraně rodiny a lidského života v demokratických podmínkách. Upřímně řečeno, nechápu proč: situace je přece obdobná. Vyžaduje především odvahu opřít se mediálním tlakům a říci prostě něco jiného, než novináři očekávají, a vyrovnat se s tím, jak budou reagovat: stát se, jak se dnes říká, “samozvanými obhájci morálky”. Ve skutečnosti samozřejmě už nejde ani tak o morálku, jako o antropologii – o zcela konkrétní, biblicky ukotvený obraz člověka, na kterém stojí naše civilizace: o člověka, jehož jeho vlastní  důstojnost vede ke svobodě a k odpovědnosti vůči druhým, především ve vlastní rodině.

Poznámky:

1) Kovařík, J. – Schneiberg, F.: Dítě a rodina. V: Děti v České republice, UNICEF 1996.

2) Populační vývoj České republiky. Universita Karlova, Praha 2001.

3) Freiová, M.: Východiska rodinné politiky. Studie OI č. 12, Praha 1998.

4) Lecaillon, J.-D.: Příčiny a důsledky demografické imploze na konci 20. století. Světový kongres rodin 2, Občanský institut, Praha 1998.

5) Glendon, M.A.: What happened in Beijing. First Things, January 1996; Women in the World. Prohlášení časopisu The Lancet k dokumentům pekingské konference, 22. července 1995; Freiová, M.: Konference o ženách: kvóty, nebo demokracie. MfDnes, 10.4.2000.

6) The UDHR Fifty Years Later: A Statement of the Ramsey Colloquium. First Things, April 1998.

7) Carlson, A.: Od přátelství k nepřátelství, Bulletin OI č. 115, březen 2001.

8) Např. The International Criminal Court: The Beijing Platform in Action. The Women’s Caucus for Gender Justice, New York 2000; Platform for Action and Beijing Declaration. Peking 1995, čl. 219 aj.

9) Např. pracovní podklady pro přípravu dokumentu ke konferenci Peking+5, OSN, New York 2000; Reproductive Freedom News; materiály Centre of Reproductive Law and Policy; materiály Global Reproductive Health Forum Harvardovy university, atd.

10) Freiová, M.: Vzpomínky na emancipaci. Souvislosti 2, 1991.

11) Stimme der Familie, 5/6, 40, 1998.

12) CEDAW/CZ 1998. Dokument z 18. zasedání 19.1.-16.2.1998.

13) Wingen, M.: Familienpolitik. Lucius u. Lucius, Stuttgart 1997.

14) Např. Farson, R.: Menschenrechte für Kinder – die letzte Minderheit. Vrlg. Kurt Desch, Mnichov 1975.

15) Haderka, J. F.: vystoupení na Kongresu rodinného práva, Praha 1998.

16) Deklarace konference “Rodinné hodnoty a česká společnost”, Praha 1995.

17) Šturma, J.: Obnova rodiny jako zdroje ochrany a péče, Světový kongres rodin 3, Občanský institut, Praha 2000.

18) Wingen, M.: Směřuje Evropa ke společné rodinné politice? Bulletin OI č. 72, srpen 1997.

19) Kučera, M.: Populační politika České republiky – proč a jak. Příspěvek na veřejném slyšení “Demografický vývoj České republiky”, Senát PČR, 13.6.2001.

20) Wingen, M.: Familienpolitik.

21) Kudláček, L.: Svobodný trh a bydlení. Studie OI č. 4, Praha 1993.

21) Meves, Ch.: Wer zu spät kommt…, Tagespost, 15.5.2001.