Z anglického originálu “The virtues of toleration”, publikovaného v časopisu National Review, č.19, 5.10.1992,
přeložil Michal Semín.

Toleranci se v poslední době příliš nedaří. Starodávná tolerance – tolerance obhajovaná Miltonem a staršími liberály, jako byl Locke, má svůj původ v uznání nedokonalosti lidských bytostí a v přesvědčení o důležitosti svobody pro utváření dobrého života. Protože nemůžeme být plně dokonalí a protože schopnost tolerance nemůže být lidem vnucena (jedná se spíše o životní návyk, o jehož osvojení je třeba usilovat), naučili jsme se tolerovat poklesky druhých a současně zápolit se svými. Z tohoto původního pohledu je tolerance předpokladem každého pevného modu vivendi mezi nenapravitelně nedokonalými bytostmi.
Důvodem toho, že se tolerance stala v dnešní době poněkud staromódní záležitostí, je odmítnutí myšlenky, že jsme zkažená stvoření, jejichž životy bude vždy provázet hřích. Toto je vskutku podvratná myšlenka pro mělce optimistická vyznání dnešní doby, ať už humanistická či pelagiánská, podle nichž má člověk přistupovat k hříchu jako k řešitelnému problému, spíše než by svých hříchů litoval. Výsledkem je názor, podle něhož stojí mezi námi a všeobecným štěstím pouze hloupost a zlá vůle. Tím, že je ospravedlněna uznáním nedokonalosti lidského pokolení, musí být tolerance neúnosná pro vládnoucí představy této epochy.
Tolerance je staromódní ještě z jiného, aktuálnějšího důvodu. Je nevyhnutelně a přirozeně věcí názoru. Naše tolerance vyjadřuje přesvědčení, že navzdory své špatnosti má být předmět tolerance ponechán na pokoji. Toto je jádrem myšlenky tolerance, ať už jde o věci menší či větší. Znamená to, že ačkoli tolerujeme poklesky svých přátel, nepřestaneme je za poklesky považovat. Jak by to formulovali oxfordští analytičtí filosofové před dávnými lety: je logikou tolerance, že může být praktikována jen tehdy, zůstává-li špatnost špatností. Stejně tak tolerujeme některé substituční víry, jako je například scientologie, a to ne proto, že si myslíme, že by v nich přese všechno mohlo být obsaženo zrnko pravdy, ale protože velké dobro svobody víry nezbytně zahrnuje svobodu věřit absurditám. Tolerance tedy není výrazem pochybnosti o našich schopnostech rozeznat dobré od zlého, je naopak důkazem toho, že tyto schopnosti máme.
Tyto názory jsou cizí převládajícímu konvenčnímu přesvědčení, podle kterého jsou normy myšlení a chování povahy plně subjektivní či relativní a podle níž je jeden pohled na věc stejně dobrý jako kterýkoli jiný. Tolerantní člověk nepochybuje o své schopnosti rozpoznávat pravdu a dobro; je to právě jeho tolerance, která tuto skutečnost vyjadřuje. A opravdu, je-li společnost tolerantní, její tolerance pak vyjadřuje pojetí dobrého způsobu života, které je všem společné. Postrádá-li společnost tuto obecně sdílenou koncepci, jako je tomu do značné míry v dnešních Spojených státech či Velké Británii, ztrácí schopnost té tolerance, o níž je zde řeč. Tolerance jako politický ideál není pro nové proudy liberalismu, reprezentované jmény Rawlse, Dworkina či Ackermana, již více akceptovatelná, a to z toho důvodu, že není neutrální v otázce dobra. Spravedlnost – stěžejní heslo revizionistického liberalismu – v pojetí novodobých liberálů vyžaduje, aby vláda svými nařízeními a skutky v otázce protichůdných koncepcí dobrého života uskutečňovala neutralitu, ne toleranci. Ačkoli se tato idea neutrality nemusí ukázat jako plně souvislá, jejím hlavním smyslem se zdá být to, že je nevhodné, aby vláda vystupovala ve prospěch či v neprospěch určitého způsobu života a určitého pojetí dobra.
Podle mínění novodobých liberálů porušuje toto rozlišování ideál rovnosti, vyžadující od vlády stejný respekt ke všem koncepcím dobra a způsobům života, které je provázejí. To je značně odvážné pojetí, neboť v zásadě nevylučuje (na rozdíl od původního ideálu tolerance) prosazování jisté koncepce dobra a s ní spojeného způsobu života legislativní prohibicí rivalizujících koncepcí. Tito liberálové přitom považují za chybné a nespravedlivé jakékoli angažování se státu ve prospěch určitého způsobu života na úkor jiných. To, co neutralita radikální rovnosti požaduje, není nic menšího než legislativní odstranění jakékoli morálky. To má za následek, že se morálka stává pouhým návykem v životě jednotlivce spíše než obecně přijímaným způsobem života.

Nové puritánství

Ve skutečnosti vypadají věci jinak. Idea morální neutrality státu ve vztahu k různým způsobům života naráží na problém, co považovat za dobrý způsob života. Protože v myšlence neutrality nenacházíme nic, co by nám odpověď na tutu otázku usnadnilo, odvolávají se její stoupenci na svou loajalitu k převládajícímu názoru ve společnosti. Má-li idea neutrality vůbec nějaký smysl, pak jen tehdy, tvrdila-li by, že způsob života kuřáka, pijáka nebo člověka oddávajícího se nejrůznějším potěšením na úkor svého zdraví by neměl být žádnými vládními kroky znevýhodňován či jinak diskriminován. Dnes jsou však tito lidé vystaveni novému typu puritánství, které se však neinspiruje idejemi dobra a zla, totiž posedlosti zdravím a dlouhověkostí. Kuřák bezfiltrových cigaret či piják absintu bude rázně odmítnut, bude-li tvrdit, že tato jeho záliba, která je součástí způsobu života řídícího se určitou koncepcí dobra, zasluhuje stejnou ochranu jako jogging či vegetariánství.
Teoreticky vzato je problém definování správného způsobu života neřešitelný, protože vyžaduje určení hodnoty lidského života, což vede nevyhnutelně k porušení neutrality mezi ideály dobra. Život pijáka může být označen za alkoholismus, což není způsob života, ale nemoc. Život ženy v domácnosti může být považován za formu útisku, která v sobě žádnou koncepci dobra neobsahuje. V praxi to bude tak, že zvýhodněné menšiny získají zákonné výsady samy pro sebe, zatímco ostatní menšiny budou pro svůj zvolený životní styl vystaveny paternalistickým tlakům a moralistním výpadům. To je něco, co by staří liberálové, včetně Johna Stuarty Milla, okamžitě odmítli jako nepřípustné zásahy do sféry osobní svobody.
Praktický politický a legislativní výsledek novodobého liberalismu lze nalézt v aktech obrácené a pozitivní diskriminace a ve vytváření skupinových, kolektivních práv. Z hlediska těchto menšin není k odstranění diskriminace zapotřebí pouze rovnocenný přístup, ale forma odlišného přístupu, kterou by tato skupina byla zvýhodněna na úkor většiny či jiných menšin. Například v USA, kde je tato praxe patrně nejrozšířenější, existují na univerzitách kvóty ve prospěch menšin a lze-li věřit tomu, co se říká, existují zde také kvóty proti jiným skupinám, např. Asiatům. Tato praxe povzbuzuje mnohé, kteří se dosud za členy nějakých menšin nepovažovali, aby se za ně považovat začali. Například homosexuálové, kteří zaměnili záležitost sexu za kulturu či způsob života, vyžadujícího ochranu a výhody, poskytované etnickým menšinám. Ve všech těchto případech jde o práva, jichž se domáhají skupiny, ne jednotlivci. A skutečně, dochází-li dnes ke střetu zájmů, práva skupin často triumfují nad právy jednotlivců.
Tyto odchylky od původního ideálu tolerance mohou snadno vyústit do stavu, v němž by míra netolerance byla dokonce větší, než kdykoli předtím. Smysl tolerance se částečně dovolává faktu, že jsou v naší společnosti přítomna rozmanitá a často neslučitelná morální přesvědčení. To lze vhodně dokumentovat právě na příkladu homosexuality: jsou lidé, považující homosexualitu za nemorální samu o sobě – jako někteří stoupenci tradiční křesťanské, židovské či islámské víry, jiní ji považují za pouhý projev preference, abstrahující od jakéhokoli morálního hlediska, pro jiné je formou kulturní identity v rámci jejich osobního životního stylu.
Tyto hluboké rozdíly mezi námi neodrážejí pouze rozdílná hodnocení morálních otázek, ale zároveň představují odlišné pohledy na to, co je vůbec podstatou morálky jako takové. Pokus poskytnout některému z těchto pohledů právní platnost by v podmínkách současného pojetí pluralismu způsobil ještě větší rozkol a vyvolal ještě větší míru intolerance. Politika tolerance, v níž mají homosexuálové stejné osobní a občanské svobody jako heterosexuálové a v níž ani jedna z těchto skupin není vůči druhé zvýhodňována, se zdá být politikou, ústící do přijatelného modu vivendi.
Politika tolerance nemůže přistoupit k takové úpravě zákonných opatření, díky níž by homosexuálové nabyli kolektivních práv, či k takové úpravě, podle které by se s homosexuály zacházelo v každém ohledu jako s heterosexuály. Věci se vyvinuly tak, že v USA a Británii dnes existuje jediná uzákoněná forma manželského svazku. Úplná neutralita mezi heterosexuály a homosexuály by měla za následek zákonné uznání homosexuálního manželského svazku, stejně tak jako úplná neutralita mezi manželským svazkem křesťanským a muslimským by vedla k zákonnému uznání svazku polygamního. Vydáme-li se touto cestou, nebudeme daleko od radikálního libertariánského reductio in absurdum – tj. zrušení manželského svazku a jeho nahrazení jakoukoli smlouvou, kterou lidé mezi sebou uzavřou.

Apartheid naruby

Právě v multikulturním prostředí je politika tolerance nejpotřebnější a myšlenky radikální rovnosti a pozitivní diskriminace nejnešťastnější. Již jsme si všimli jedné nevýhody takových postojů – tím, že jsou uskutečňovány na základě skupinového členství, mají za následek kolektivizaci (přinejmenším některých) práv. Politika, mající za následek vytvoření skupinových práv, je nevyhnutelně nakažena svévolností a následována nespravedlivostí, protože tyto privilegované skupiny vznikají na základě libovolného rozhodnutí o tom, kdo tyto skupiny tvoří. Výsledkem této politiky je vznik obráceného apartheidu, v němž jsou šance lidí závislé spíš na jejich etnickém původu než na jejich skutečných přáních a potřebách.
Existuje však ještě vážnější námitka proti politice multikulturalismu a politice vytváření skupinových práv: stabilní svobodná a občanská společnost nemůže být radikálně multikulturní, protože úspěšnost její obnovy v měřítku generací závisí na často výslovně neartikulované kulturní kontinuitě. Tato kultura nemusí zahrnovat náboženství ani nemusí předpokládat etnickou homogenitu, ale požaduje jednoznačné přijetí určitých pravidel a norem jednání – v současnosti ji typicky vyjadřuje sdílený pocit národní příslušnosti. Multikulturalismus a tolerance se rozcházejí v uznání rozsahu ideálu tolerance, kterou stabilní svoboda vyžaduje víc než jen jako dodatek k zákonným a ústavním pravidlům. Stejně tak vyžaduje shodné morální hledisko ve značném množství témat. Můžeme žít společně v hluboké neshodě například ohledně potratů, ale ne v neshodě o vhodnosti použití násilí vůči našim oponentům.
Přiklad USA – které přinejmenším v posledních letech přijaly názor, že společná kultura není nezbytnou podmínkou liberální občanské společnosti – ukazuje, že je pouhou iluzí názor, že občanský mír může být zajištěn pouze uznáním abstraktních pravidel. Nakolik se jimi politika řídila, natolik se prohloubila společenská diferenciace vedoucí až k občanské válce mezi jednotlivými rasami.
Celkovým výsledkem předcházejících úvah je to, že společnost, v níž žije pohromadě více etnik, může žít v občanském míru jen tehdy, není-li současně multikulturní. Ba co víc, požadavek multikulturalistů, aby byla menšinovým kulturám – ať už jsou definovány jakkoli – přiznána práva a privilegia hlavního kulturního proudu, ve svém důsledku delegitimizuje samotnou myšlenku společně sdílené kultury. V návaznosti na to jsou zdravé tlaky na menšinové kultury, aby se integrovaly do hlavního proudu, vysvětlovány jako výraz rasových a jiných předsudků, a tím jsou považovány za odsouzeníhodné.
Nyní se dostáváme k závažnému problému, a tím je vztah ideje a praxe tolerance k ideji a faktu předsudku. Idea předsudku zřejmě není tak jednoduchá, jak na první pohled vypadá, a zdá se, že její podstatou v praxi je diskriminační přístup k lidem na základě jejich příslušnosti k nějaké skupině. Není pochyb o tom, že předsudek tohoto druhu může být velikým zlem – důkazem toho může být dlouhá historie křesťanského antisemitismu a odlišný přístup k členům různých rasových skupin v systému jihoafrického apartheidu – a že proti tomuto zlu mohou a mají být přijata jistá legislativní opatření. Je však na místě zdůraznit, že akty pozitivní diskriminace a politika stanovování kvót jsou nepřijatelné z toho samého důvodu. Odmítnutí postupů založených na předsudku nelze ztotožnit s činy, které by byly pouhým opakem předcházejícího nesprávného jednání.
Existuje však ještě závažnější problém. Předsudek, tak jak je obecně chápán, zahrnuje kromě diskriminačního postupu v ještě obecnější míře chování a vnímání založené na stereotypu či na emoci, spíše než na nestranném uchopení faktů. Radikální liberálové viděli v tomto typu předsudku zlo, které musí být legislativní cestou odstraněno – například pomocí zákonů proti sexuálním a rasovým stereotypům v reklamách či dětských knihách. Pro tyto liberály je předsudek zlem, které vzniká, alespoň částečně, porušením poznávacích schopností, což má být odstraněno rozbitím škodlivých stereotypů. Co říká zastánce starého ideálu tolerance předsudku v tomto pojetí? Nepopře, že takový předsudek skutečně bývá někdy zlem. Škola konzervativního myšlení, inspirovaná Edmundem Burkem a Michaelem Polanyim, nachází však v předsudku i pozitivní aspekt. Chápe jej jako výraz nahromaděných, neartikulovaných a praktických znalostí, které v jiné podobě mít ani nemůžeme. Tento názor zdůrazňuje tu skutečnost, že značná část našich znalostí je uchovávána a používána, aniž by si je člověk nějak zřetelněji formuloval. Jako obrana předsudku to není zcela přesvědčivé, už proto, že naše zásoba neujasněných názorů obsahuje jak použitelné znalosti, tak i omyly. Součástí takové zásoby neujasněných názorů mnoha Rusů a Němců v minulém i tomto století bylo to, že Židé otravují studny a provádějí rituální oběti. Díky těmto nepravdám se antisemitismus stal v těchto zemích velmi populární. Tento příklad je dokladem toho, že neartikulované názory mohou někdy mít vážné a škodlivé důsledky.
Z toho však nevyplývá, že by rozhodnutí vymýtit předsudky bylo kdovíjak rozumné. Předsudek je nezbytný při vyjadřování představ získaných nevědomě a nevědomě uchovávaných. Domněnka, že se bez nich obejdeme, je jen další racionalistickou iluzí. Mysl nikdy nežije pouze ve světle jasného vědomí, ale patří k ní i to, co dosud nebylo vystaveno kritickému pohledu našeho rozumu. Představa o vymýcení předsudku je prostě zpupností. Vždyť právě naše doba nás naučila, že ani totalitní režimy nedokáží plně naše myšlení ovládnout. To, co však mohou, je ovlivnit jednání lidí zastrašováním a tím podpořit všeobecný konformismus a pokrytectví. Toto je ve skutečnosti také odhadnutelný výsledek činnosti hnutí za “politickou správnost” (political correctness) na amerických univerzitách – tím, že začínají vytlačovat individuální názory z veřejného života, tím také podkopávají svobodu ve svých institucích.
Totalitní původ hnutí za “politickou správnost” se zřetelně projevuje ještě jiným způsobem – svou snahou vnutit občanské společnosti jednotný světový názor. Totalitní režimy byly světonázorové a mohl v nich být zákonně propagován pouze jediný světový názor – radikální forma sekulárního humanismu. Bylo by ironií světově historického významu, kdyby se v době, kdy se totalitní režimy na celém světě hroutí, měl totalitní řád uhnízdit v mikrokosmu amerických univerzit. Nicméně taková je logika “politické správnosti” se svou zpupnou představou o nahrazení množství nejrůznějších předsudků hegemonií jediné ideologie. To je případ efemérního a omezeného liberalismu, který na rozdíl od marxismu-leninismu postrádá jakýkoli důvtip.
Citlivější a pokornější přístup představuje původní ideál tolerance se svým uznáním nedokonalosti lidské povahy, který přijímá nevyhnutelnost předsudku s tím, že může být užitečný, ale zároveň ho je třeba držet pevně na uzdě pro případ, že by se začaly projevovat jeho škodlivé následky. Všeobecně vzato, neměli bychom se bránit škodlivým důsledkům předsudku směšnými pokusy o jeho vykořenění, ale tím, že budeme usilovat o zabezpečení stejných občanských a osobních svobod pro každého jednotlivce. Jinými slovy, tolerantní jednání bude tolerovat všechny falešné představy, které o sobě navzájem máme, přičemž bude podporovat takové názory, které nemají za následek porušování důležitých svobod a příležitostí. Kdyby předsudek k něčemu takovému směřoval, naším cílem by měla být spíš ochrana ohrožených svobod a příležitostí než jeho bezpodmínečné vykořenění.

Můj názor, tvůj předsudek

Uděláme lépe, pokusíme-li se pokračovat společně dál, tolerujíce vzájemné předsudky, než abychom usilovali o nemožné tím, že se je pokusíme zcela vymazat ze společenského života. Politika tolerance má smysl ještě z jednoho důvodu: nedokážeme se příliš shodnout na tom, co za předsudek považovat.
Názor, že je heterosexualita pravidlem, od něhož se homosexualita odchyluje, je pro někoho naprosto srozumitelný, pro jiné představuje nepřekonatelný předsudek. Hluboký rozpor mezi našimi názory znázorňuje pluralismus v naší společnosti, který je možná hlubší než kdykoli předtím. V naší společnosti jsou přítomny takové koncepce dobrého života a takové názory na svět, které, i když se mohou překrývat, jsou často natolik odlišné, až jsou nesouměřitelné: postrádáme stanovená společná měřítka.
Jak už bylo poznamenáno, neshodujeme se ani v odpovědích na jednotlivé morální otázky a ani v tom, co je vlastní podstatou morálky. Pro některé je sexualita záležitostí morálky, pro jiné je věcí vkusu či zálibou, přičemž morální hledisko je použito jen tehdy, ohrožuje-li naše sexuální chování některé důležité zájmy -například dětí. Pro zastánce tohoto stanoviska je příznačná spíše lhostejnost než tolerance. Jsou toho názoru, že nemají větší důvod starat se o sexuální zvyky druhých než třeba o jídelníček cizokrajné kuchyně. Tato radikální tolerance nestrannosti by byla adekvátnějším cílem homosexuálních aktivistů než sporný projekt skupinových či kulturních práv, pokud se už nedokáží spokojit s původním pojetím tolerance.
Existují-li v naší společnosti natolik nesouměřitelné koncepce, zdá se být toto pojetí tolerance nevyhnutelné. Je však třeba učinit několik důležitých poznámek. Za prvé, akceptace přítomnosti názorově nesouměřitelných koncepcí dobra nijak nepodporuje žádnou z moderních variant relativismu a subjektivismu, neboť výše uvedený postoj uznává a dokonce předpokládá, že některé koncepce dobra jsou nedostačující a některé dokonce špatné. Někdo může tvrdit, že život Matky Terezy a Oscara Wilda představují nesouměřitelná pojetí dobra a současně považovat narkomanův život za ubohý. Za druhé, radikální nestrannost je ve skutečnosti protipólem původně pojímané tolerance v tom smyslu, že lidé dnes přestávají být považováni za hříšné, pouze představují odlišná pojetí dobra. Za třetí, a to je snad to nejdůležitější, radikální nestrannost nás nezbaví potřeby společného souboru norem a konvencí ani původní myšlenky tolerance. Společná kultura – úzce vymezená rámcem způsobů jednání a hodnot, na nichž je vystavěna liberální občanská společnost – je zcela nezbytná, nemáme-li upadnout do chaosu. Takto zúženě definovaná společná kultura se bude dalšími generacemi obnovovat pouze tehdy, bude-li vedena sdíleným vědomím společné minulosti a národní příslušnosti. Z těchto důvodů nemůže být nestrannost dominantní formou tolerance ve svobodné společnosti.
Vracíme se k počáteční myšlence. Tolerance je hodnota uznávaná lidmi, kteří si uvědomili svoji nedokonalost. Tito lidé nebudou požadovat jakékoli zvýhodnění zvláštními právy či privilegiemi a nebudou ani očekávat, že se jejich způsob života bude těšit výjimečné vážnosti. Spokojí se s tím, když jim nikdo nebude klást do cesty překážky. Uspokojí je prostý fakt, že jsme schopni spolu žít dál, a nepodlehnou klamné utopii, podle níž mají být všechny způsoby života (a pokud možno neomezeně) respektovány. Dospěli tak k hluboké pravdě, potlačované tím typem liberalismu, který dominuje dnešnímu politickému myšlení – totiž že předpokladem svobody je mír. George Santayana to vyjádřil těmito slovy: “Abychom mohli být opravdově a šťastně svobodní, musíme žít v bezpečí. Svoboda si žádá mír. Válka je tím nejstrašnějším otroctvím a nebudeme nikdy svobodní, budeme-li neustále nuceni za svou svobodu bojovat.”
Zmírníme-li vzájemné požadavky a naučíme-li se spolu vycházet bez ohledu na existující rozdíly mezi námi, s největší pravděpodobností si svobodu i nadále uchráníme. Nebude-li všeobecného souhlasu, budeme hledat přijatelné kompromisní řešení – vždy provizorní, nikdy ne konečné. To je výrazně lepší než trvat na svých, často imaginárních, právech. Dosti nečekaně zjistíme, že právě tolerováním vzájemných rozdílů objevujeme, jak mnoho máme vlastně společného. Uskutečňování tolerance a obnovování společného života závisí více na umění dávat a brát než na výrocích soudů. Tolerantní a stabilní formy společného života dosáhneme nejspíše tak, když upustíme od extrémů radikální neutrality a kulturních práv a vrátíme se k usilování o proměnlivý a křehký modus vivendi uskutečňováním pravé tolerance.