Tendence fandit tomu, koho známe je sice trochu povrchní, nicméně docela pochopitelná. Vidíme to ostatně každý den na příkladu Kosova. Málokdo se do hloubky zabývá zrovna Kosovem, ale každý ví, že Srbové jsou naši slovanští bratři, kdežto Albánci…? Je dobře, že v češtině vyšly Dějiny Albánie.

Občas nějaká zpráva z černé kroniky a možná pár vzpomínek z Mayovy Zemí Škipetarů. Je tudíž dobře, že v češtině vyšly Dějiny Albánie. A je to dvojnásob dobře proto, že jsou výborně zpracované.

Zároveň ta kniha je poctou předčasně zemřelému balkanologovi Pavlovi Hradečnému. Ten stihl vytvořit většinu díla, o zbytek se důstojně postaral Ladislav Hladký z Historického ústavu AV ČR – s podporou svého mladšího kolegy Františka Šístka, albánsko-českého pedagoga Virgjila Monariho a Pavly Burdové Hradečné, dcery Pavla Hradečného. V Dějinách Albánie zůstalo po Pavlu Hradečném dílo, které snese srovnání se světovou špičkou.

Kdo tam byl dřív?

V oblasti, kde dějiny dosud slouží jako mobilizační prvek etnických konfliktů, se samozřejmě historik musí pohybovat nanejvýš opatrně, ne však ustrašeně. Pavel Hradečný tuto míru nalezl. Citlivě a s nadhledem popsal dávné (bohužel však stále živé) spory o to, “kdo tu byl dřív“. Tedy zda Albánci (či Protoalbánci), anebo Slované čili Srbové? Jsou Ilyrové předky Albánců, či ne?

Zdánlivě akademická debata, kterou ovšem nacionalisté na obou stranách dodnes vedou kvůli potvrzení svých nároků na to či ono území. Bohužel zrovna o nejstarších a starších dějinách Albánie se ví pramálo, takže debata o původu Albánců zůstane asi navždy nerozřešena. Hradečný se kloní k tezi o ilyrském původu Albánců a tedy o jejich autochtonním původu. První nezpochybnitelná písemná zmínka o Albáncích je ovšem až z roku 1078.

Hradečný nás provází územím dnešní Albánie, která sdílela pohnuté osudy byzantské číše, s nekonečnými invazemi a převraty. Na jejím území se kromě Byzantinců vystřídali Bulhaři, Normané, vládci jihoitalských států, křižáci, Benátčané, Srbové… Mimochodem, byl to právě srbský car Dušan, kdo na válkami a epidemiemi vylidněném severořeckém území usazoval albánské kolonisty. Nicméně zejména přímořská Albánie zůstala územím civilizačně navázaným na středomořský italsko-katolický prostor – až do nástupu Osmanů.

Už ve středověku začínají některá specifika albánské historie: náboženské rozdělení mezi pravoslavné a katolíky, k čemuž měl zanedlouho přibýt i islám. Albánští feudálové, jejichž mocenský vzestup se datuje až do 14. století, měnili víru tak, jak se jim to hodilo a poměrně flexibilní vztah k náboženství zůstal Albáncům vlastní i v následujících staletích.

Turek sice vládl tvrdě, ale…

Popis osmanské nadvlády patří v Dějinách Albánie k tomu nejlepšímu. Ostatně Hradečný ovládal nejen albánštinu, srbochorvatštinu a řečtinu, nýbrž i turečtinu – jazyk, jehož znalost je pro výzkum dějin Balkánu právě tak nutná, jako (bohužel) málo častá. Ačkoliv Albánci kladli pod vedením svého národního hrdiny Jiřího Kastrioti-Skanderbega Turkům nejdelší odpor na celém Balkáně, nezapadá popis osmanského panství do standardně schématizujících popisů o krvežíznivých musulmanech. Na Skanderbegovo postavu se Hradečný hleděl realisticky a upozorňuje na snahy o přehnanou glorifikaci, jíž podléhají i současní albánští historici.

Ostatně skanderbegovská tradice dlouho přežívala spíše v západní Evropě, kde byl Skanderbeg ctěn coby legendární protivník Turků, než v samotné – později do značné míry islamizované – Albánii. Mezi Albánci jeho odkaz trval hlavně v prostředí albánských vystěhovalců v jižní Itálii, kteří po pádu Albánie osídlili kompaktní území v Kalábrii (část z nich dodnes mluví albánsky) a pak mezi severoalbánskými katolickými kmeny. Celonárodního hrdinu z něj, jak už to obvykle bývá, udělali až obrozenci 19. století.

Osmané sice neváhali použít k prosazení svých vojenských cílů “jakýchkoliv násilných prostředků, ve svých politických postupech však projevovali relativně velkou zralost, uměřenost a umírněnost.“ Hradečný vrhl světlo na řadu předsudků o osmanské vládě, které jsou ovšem především výtvorem propagandy předminulého století. Po nekonečných obdobích feudálních bojů přinesli Turci klid, stabilitu a snesitelnější daňové podmínky, než za vlády předchozích křesťanských panovníků. Nemuslimové byli ovšem podrobeni řadě omezení – nesměli nosit zbraň, jezdit na koni, stavět si vyšší domy než muslimové a platili větší daně (zato byli zprostěni vojenské služby).

V církevních, soudních a kulturních záležitostech měli značnou míru autonomie, ostatně církevní představitelé tvořili součást osmanského správního aparátu – vybírali daně a měli nad svými souvěrci začnou kontrolu. To se týkalo hlavně pravoslavných. Katolíci byli chápáni jako méně spolehliví, protože jejich centrum (Vatikán) se nenacházelo pod kontrolou sultána.

Ztracené hory

Proces islamizace je podle Hradečného třeba chápat jako proces pozvolný, řízený pragmatickými úvahami o zlepšení svého postavení a ninkoliv jako násilnou změnu vyznání. I slavná “daň z krve“, odvody křesťanských chlapců k janičárům, poněkud ztrácí na hrůzným obsahu, když si uvědomíme, že ročně na celém Balkáně běželo o zhruba tisícovku chlapců, takže nešlo o proces cíleného odnárodňování. Navíc zjevně neprošli nějakým fanatickým vymýváním mozků, protože řada z nich, kteří získali vysoké postavení u dvora (včetně pozice velkovezíra), nezapomněla na kořeny a pomáhala svým někdejším souvěrcům a rodnému kraji (nejslavnější je srbský poturčenec z Bosny Mehmed paša Sokolović, který obnovil autokefální srbskou církev a svého bratra učinil patriarchou).

Zatímco ve městech, na pobřeží a v nížinách osmanský stát nastolil svoji autoritu a postupně se prosazovala islamizace, opačný proces probíhal v nepřístupných horách, především na severu země. Zde se mezi křesťanským obyvatelstvem rozvinul kmenový systém s kodexem chování, který po půltisíciletí úspěšně vzdoroval osmanským snahám o podmanění. Ani to, že některé kmeny později přijaly islám, nenarušilo jejich odbojnost vůči jakékoliv centrální vládě. Společně sdílená patriarchální morálka znamenala víc než jazykové a někdy i náboženské rozdíly, a tudíž nacházíme kmeny dvojjazyčné (srbsko-albánské, kupříkladu Kuči) i ty, kde se stýká více vyznání (Gruda).

Osmanský stát neměl nikdy dost sil na to, aby horské oblasti udržel pod absolutní kontrolou. Podobně ovšem horalé, sídlící v navzájem oddělených oblastech, neměli nikdy dost sil na to, aby své občasné vzpoury využili k širšímu protiosmanskému povstání. Nejčastějším motivem vzpoury nebyly abstraktní národně-osvobozenecké cíle, nýbrž obvykle snaha vyhnout se placení daní. Pobízení západních velmocí ke vzpouře opakovaně končilo ztrátou zahraniční pomoci v okamžiku uzavření míru a ponechání Albánců jejich osudu.

Kdo všechno prchal z Kosova

I když se kniha věnuje dějinám Albánie v jejích dnešních hranicích, autoři se nevyhnuli žhavé otázce albánského dosídlování na Kosovo. Hradečný zpochybnil mýtické pojetí srbských historiků o hromadném odchodu Srbů z Kosova po porážce habsburských vojsk v roce 1690. Upozornil jednak na to, že klíčovými postavami z řad místní honorace, které spolupracovaly s císařskou mocí, byli albánští katoličtí hodnostáři a nikoliv patriarcha Arsenije III. Crnojević, jenž se skrýval v Černé Hoře. Z Kosova uprchnul menší počet lidí, než se původně předpokládalo (několik set tisíc osob), navíc řada z nich se na Kosovo vrátila (vrátit se chtěl i Arsenije, avšak jeho žádost osmanské úřady odmítly).

Postupné dosídlování Albánců na Kosovo je tak spíše přirozeným procesem příchodu obyvatel z populačně expandujících horských oblastí – tedy stejný proces, jaký probíhal například v Černé Hoře nebo v Hercegovině.

Ostatně na území, vylidněná v důsledku válek a epidemií, osmanský režim systematicky dosídloval kohokoliv, kdo byl zrovna po ruce – ať už to byli Albánci, Srbové, Arumuni nebo třeba Čerkesové. Z Kosova, potažmo z Albánie, přitom neutíkali toliko Srbové, nýbrž i pravoslavní a katoličtí Albánci, které císař usídloval na takzvané vojenské hranici (dodnes žijí jejich potomci v několika vojvodinských vesnicích). Někteří pravoslavní jihoalbánští horalé emigrovali dokonce až do Ruska.

Opakovaná ozbrojená vystoupení Albánců po boku nepřátel Turecka využily osmanské úřady k zesílenému procesu islamizace; vyvrcholil v polovině 18. století, kdy muslimové tvořili dvě třetiny obyvatel země. Nejvíce postiženi byli katolíci, kteří měli omezený přístup ke svému duchovnímu centru v Římě. Při nedostaku kněží a malém kontaktu s Vatikánem se značná část katolíků islamizovala, i když často jen na oko a pouze muži (ženy a děti tedy dále vyznávaly křesťanství). Tzv. kryprokatolíci (přes den muslimové, v noci křesťané) přetrvali v některých oblastech Albánie až do počátku 20. století.

Značné popularity dosáhli mezi Albánci příslušníci umírněné, místy až synkretické, šíitské dervišské sekty bektašiů, která dokázala skloubit islám s křesťanskými tradicemi a proslula tolerancí a umírněností (povolovali například alkohol a ramadánský půst zkrátili na tři dny). Počátkem 20. století tvořili bektašiové až pětinu procent albánské populace.

Další rozevírání nůžek

Devatenácté století zvýraznilo zaostávání Albánců oproti jejich slovanským a řeckým sousedům. Zpoždění bylo příčinou, že v okamžiku pádu osmanské říše se Albánci nedokázali prosadit proti Srbům a Řekům. Albánština se vyučovala jen na dvou školách (katolických) a to ještě jako druhý vyučovací jazyk. Albánci psali třemi písmy – arabsky, latinkou či řeckou alfabetou. Chyběl jim tmel společné víry. Nemohli se opřít o předosmanskou státní tradici. Postrádali vnějšího ochránce a obývali nejzaostalejší část Balkánu, kde mezi sebou – vinou nedostatku potravin – jednotlivé kmeny často bojovaly. V této situaci byli Albánci od poloviny 19. století konfrontování s nepoměrně vyspělejšími expanzivními nacionalismy srbským, řeckým a černohorským.

Ani 20. století nepřineslo Albánii klid a stabilitu nutnou k sociálnímu a ekonomickému vzestupu. První balkánská válka přinesla rozdrobení albánského etnického prostoru. Krátkou epizodu vlády německého prince Wilhelma Wieda z Neuwiedu vystřídal chaos, okupace armádami centrálních mocností i Dohody a po první světové válce obnova státu, který se záhy dostal do vleku Itálie. Albánci těžce dopláceli na hru velmocí i okolních států finančně i vojensky podporujících jednotlivé, navzájem znepřátelené předáky. I tyto praktiky ovšem narušují černobílé vidění srbsko-albánských vztahů jako odjakživa negativních.

Vždyť to byl Esad Paša Toptani, vládce severní a střední Albánie, jehož jednotky kryly za první světové války ústup srbské armády přes Albánii (králi Petrovi poskytl svůj automobil a regenta Alexandra ubytoval ve své rezidenci) a koho na oplátku podporovali Srbové. I pozdější samozvaný albánský král Zogu vděčil za svou politickou kariéru do značné míry podpoře Bělehradu.

U nás byl komunismus selanka

Druhá světová válka představuje pro badatele oříšek, zvláště když toto období již nestihl zpracovat Pavel Hradečný. Zatímco v Jugoslávii – i vzdor oficiální glorifikaci partyzánů – vycházely i v době komunismu poměrně kvalitní vědecké práce o odboji a kolaboraci, komunistická historiografie byla v Albánii podřízena jedinému cíli – glorifikaci role stalinisty Envera Hodžy. Připočteme li k tomu obecně nízkou úroveň gramotnosti (a tudíž výrazně menší množství kupříkladu deníkových zápisů apod.), větší izolovanost Albánie, méně západních misí, slabší a méně organizovanou emigraci a fakt, že po neustálých čistkách zbyl už krátce po válce pouhý zlomek aktérů z počátků komunistického hnutí, je zřejmé, s jakými potížemi se tu historik potýká. Přesto se autoři vyrovnali i s touto kapitolou se ctí.

Realisticky popsali cestu zpočátku omezené (méně než pár set lidí) komunistické skupiny k moci a vystihli dilemata nekomunistického odboje v podmínkách, kdy Italové a především později Němci splnili většinu albánských národních požadavků.

Pavel Hradečný je opět autorem kapitol, pojednávajících o poválečných dějinách. Čtyřicetiletou krutovládu paranoidního diktátora Envera Hodža vylíčil natolik realisticky, že čtenář občas zapomíná, že před sebou nemá beletrii. I nám, kteří jsme ve vlastní zemi zažili komunismus, totiž tuhne krev v žilách při popisu radikální společenské přestavby, o níž se v nejzaostalejší evropské zemi revolucionáři pokusili.

Připomíná to spíše popis polpotovské Kambodže než Evropy: hromadné popravy, totální kolektivizace (maximální povolené soukromé vlastnictví byly čtyři slepice), zákaz vlastnictví dopravních prostředků, psacích strojů, zákaz jakéhokoliv náboženství, neustálé čistky (po nichž následovaly ještě v 80. letech popravy), v 60. letech albánská verze čínské kulturní revoluce, militarizace společnosti vyjádřená všudypřítomnými bunkry i branným výcvikem pro všechny obyvatele včetně žen a dětí.

Snad tedy teď

Ačkoliv se Dějiny Albánie omezují na území dnešní Albánie, nemohly opomenout otázku Albánců v okolních zemích, především v tehdy jugoslávském Kosovu. Hradečný uvedl na pravou míru řadu klišé o neustálé diverzní činnosti Tirany, která podněcovala kosovské Albánce k nepokojům. Ve skutečnosti měla Albánie velmi rezervovaný vztah ke kosovské iredentě a nespokojenost kosovských Albánců se svým postavením v Jugoslávii pramenila spíše z vnitřních faktorů, než že byla odrazem působení izolovaného a ne zrovna lákavého Hodžova režimu.

Obdobně realisticky kniha podává postoj postkomunistických albánských vlád, které se poměrně poslušně podřizovaly požadavkům Západu a nevznášely nesplnitelné požadavky na územní změny. Kapitola o Albánii po pádu komunismu se samozřejmě nemohla vyhnout negativním jevům, které 90. léta přinesla – především explozi kriminality a korupce. Teprve zklidnění situace v okolí a relativní stabilizace po minulé bouřlivé dekádě dávají nyní Albánii naději na dohnání obrovského civilizačního skluzu, kam se – ne vždy vlastní vinou – dostala.

Vyšlo ve zkrácené verzi v příloze MF Dnes Kavárna 13.12.2008