Misionáři ateismu zjevně dospěli k závěru, že udělají-li ze sebe dostatečné pitomce, dokáží přimět věřící k zavržení Boha. To je stejné, jako kdyby protialkoholní léčebna najala Miloše Zemana coby terapeuta (poněkud volný překlad…). Takový Christopher Hitchens (Christopher Hitchens (+2011), autor 12 knih včetně bestselleru God Is Not Great (Bůh není veliký, nakl. Metafora 2009) vešel ve známost výrokem: „Někdo může být ateista, a přesto si přeje, aby věřící měli pravdu. Antiteista – pojem, jejž se snažím zavést a šířit – označuje člověka, jenž s úlevou konstatuje, že tomu nic nenasvědčuje.“)  dokázal být sice fajn jako kamarád, ale jakmile začal řečnit o náboženství, proměnil se obratem – abychom užili terminus technicus – v prvotřídního troubu. Sam Harris (Sam Harris, filosof a vědec, autor několika knih včetně bestselleru The End of Faith, vešel ve známost výrokem: „Je potřeba, aby mravní normy stanovovali vědci, nejlépe v novinách. Nadpřirozené morální systémy pak skončí na stejném smetišti jako astrologie, čarodějnictví a řecká mytologie.“ ), Richard Dawkins (Richarda Dawkinse není třeba představovat. Vešel ve známost vylepováním ateistických plakátů v londýnských autobusech a psaním militantně ateistických bestsellerů hojně překládaných i do češtiny) a další popularizátoři bezduchého, antiseptického světa nabádají lidi, aby se zbavili závislosti na opiu lidstva, a činí tak s charismatem stojanu na deštníky. Avšak mají i své úderné komando. Když nedávno spáchal sebevraždu syn pastora Ricka Warrena trpící depresemi, armáda bezvěrců vtrhla na Twitter, aby ubezpečili zlomeného, truchlícího otce, že nebe neexistuje, Bůh je mýtus a jeho syn je nadobro pryč.  Poté, co o těchto patologicky nenávistných útocích referoval list USA Today, napsal kdosi k článku komentář, v němž poradil Warrenovi, aby „odvrhl primitivní pověry a akceptoval vesmír, jaký je – jako místo, které je vůči nám naprosto lhostejné

Ateističtí bijci začali být takto agresivní a nepřátelští mimo jiné proto, že cítí mocný vítr v plachtách. Kostelní lavice se vyprazdňují a věda stále hlasitěji vytrubuje, že už má ve všem jasno. Dalším důvodem je to, že jediný, kdo doposud vzdoroval, jsou konzervativci, z větší části konzervativní křesťané.

Možná v hodině dvanácté však přicházejí na pomoc věřícím nenadálí spojenci. Thomas Nagel rozhodně není křesťanský konzervativec. A hle, nedávno vydal knihu Mind and Cosmos: Why the Materialist Neo-Darwinian Conception of Nature Is Almost Certainly False, která vzbudila ohromný poprask, ježto doposud respektovaný filosof došel k závěru, že redukovat veškerý život, veškerou existenci na to, že kdesi v mikrosvětě poskakují mezi kvantovými stavy elektrony, nedává valného smyslu. Zajisté Nagel rovnou nepovstal, aby slavně vyznal Pána, tvrdí však, že věci toho skrývají více, než co se daří změřit materialistům. Jak se dalo čekat, rozběhla se proti Nagelovi diskreditační kampaň. Však uvidíte, v nejbližších dnech ho budou předvádět s šaškovskou čepicí v cirkuse.

Dalším kvazi spojencem je Jonathan Haidt – psycholog, jenž kromě dalšího studuje formování politických postojů. Haidt došel ke zjevně provokativnímu závěru, že konzervativci nejsou úplní pošukové. A aby toho nebylo málo, dovolil si tvrdit, že konzervativci jsou vesměs mravně vyspělejší než liberálové, zčásti díky tomu, že rozumějí postojům liberálů lépe než liberálové postojům konzervativců.

Jako poslední vstoupil do ringu (nejspíš nevědomky) Frans de Waal – přední světový primatolog a těžká váha v týmu neodarwinistů. Valná část jeho nové knihy The Bonobo and the Atheist: The Search for Humanism Among the Primates se snaží přesvědčit ateisty, lapidárně řečeno, aby zklidnili hormony.

Frans de Waal se ptá: „K čemu je dobré urážet tak mnoho lidí, kteří nalézají hodnotu v náboženství?“ Ač sám nevěřící, respektuje věřící. Pokusy popřít existenci Boha ho jednoduše nudí (a přestavte si, jak asi nudí Boha). Odmítá přiznat důležitost Nietzschově otázce „Je člověk jen omylem Boha? Je Bůh jen omylem člověka?“ Kdyby si musel vybrat, přitakal by druhé možnosti. Přinutíme-li však každého smířit se s tím, že Bůh je mrtev, přinese to podle něho pramalý užitek.

Jak tedy rozlousknout ořech?  Podle de Waala musíme připustit, že morálka přichází z nitra. Působivě argumentuje, že morálka je takříkajíc součástí předinstalovaného softwaru. Zní-li otázka, co bylo první, zda morálka nebo náboženství, de Wall tvrdí, že morálka – s jasným náskokem. Vstoupila do našeho genetického softwaru „minimálně sto tisíciletí před tím,“ než se objevilo cosi s rozeznatelnými rysy moderního náboženství (nejsem si ovšem jist, jak de Wall ví, jakou podobu mělo či nemělo náboženství před 100 000 lety). Je přesvědčen, že jeho zjištění vyvracejí „teorii fasády“ – myšlenku, že morálka je pouze tenký příkrov slov a zákonů zabraňující nám páchat strašlivé věci. Slovy Ivana Karamazova: „Není-li Boha, všechno je dovoleno.“

A právě zde máme tak trochu problém. Myslím, že konzervativcům (a snad i jejich čerstvě nalezeným spojencům) prospěje, když se v něm trochu pošťouráme. De Waal míní, že nábožensky založení lidé, sociální konzervativci, tradicionalisté a filosofové „se rozumem dopracovávají k morálním pravdám. I když nevzývají Boha, postulují universální vertikální proces ‚shora dolů‘, v němž formulujeme principy a následně jim podřizujeme lidské chování.“ Evidentně se domnívá, že dokáže oba tábory dovést na společné shromaždiště, prokáže-li, že morálka přichází „zdola“ a že se rodíme s mravním cítěním (přičemž „my“ zahrnuje nejen všechny primáty, ale i mnoho dalších zvířat). Morálka pro něj není abstrakcí, nýbrž takřka tělesnou funkcí.

Nejsem si jist, zda uspěje. A. C. Grayling (zarytý ateista, ujišťující každého, že je ateistou zdvořilým) už stačil zahrnout de Waala mnoha posměšky. Naproti tomu konzervativci nemají k vytyčenému shromaždišti cestu nijak dalekou. Části de Waalovy knihy, které se obracejí na tradicionalisty a věřící, patrně vyvolají reakci typu „Fajn, a co má být?“ Mezi vědci sice je – nebo doposud bylo – choulostivé říci nahlas, že primáti a některá další zvířata mají cítění, ale nemyslím, že by o tom dnes někdo pochyboval, zvláště ne majitelé psů.

Co je však důležitější: prokazují-li studie o šimpanzech, že lidská morálka obsahuje genetickou komponentu, je to sice zajímavé, ale nic se nemění na tom, jak nahlíží morálku většina tradicionalistů. Většina tradicionalistů totiž nerozporuje tvrzení, že stvořitel obdařil lidi mravním cítěním, byť shledávají toto tvrzení neúplným. Pokud vím, není v křesťanství ani v judaismu – nemluvě o generickém konzervatismu – nic, co by zavdalo věřícím příčinu odmítat poznatek, že přicházíme na svět s instinktem činit dobro. Marně byste hledali křesťanského konzervativce popírajícího tvrzení Adama Smitha, že jsme obdařeni mravním cítěním. Téměř před 20 lety napsal James Q. Wilson nádhernou knihu, v níž ukazuje, že se lidé rodí se smyslem pro mravnost (přiléhavě nazvanou Smysl pro mravnost).

Řekneme-li však, že se rodíme s mravním instinktem, neznamená to, že vždy instinktivně víme, co je mravné. Ne každý věří v prvotní hřích, ale většina tradicionalistů se shodne, že jsme uhněteni z drolivé hmoty. Jsme chybující, nedokonalí tvorové náchylní podléhat pokušení. Navíc je život složitý a matoucí, takže leckdy potřebujeme pomoc, abychom nalezli cestu z temnot. Lidé nejsou andělé. Podle židů dal právě proto Bůh lidem Tóru: abychom rozuměli, co od nás chce (andělé instrukce nepotřebují – umějí rozeznat dobro od zla již od prvního dne). Křesťanství pak učí, že člověk dokáže dobro do zla rozlišovat díky tomu, že cítí odpor k věcem špatným, ale má také schopnost užívat rozum. Církev se pokouší působit na rozum tak, aby si lidé správně kultivovali svědomí.

V rozhovorech i ve výše zmíněné knize klade Frans de Wall velký důraz na experimenty, jež ukazují, že primáti mají smysl pro spravedlnost. Zadáte-li dvěma šimpanzům nějaký úkol – vkládat koule do jamek, rozpoznat nějaký předmět, napsat fejeton do New York Times (na obvyklé úrovni) – a budete-li je odměňovat plátky okurky, s radostí budou úkoly plnit. Jakmile však z ničeho nic začnete jednomu dávat hroznové víno a druhému ponecháte mzdu v okurkách, propadne ošizený šimpanz zuřivosti a přestane pracovat. De Wall a jeho vědečtí kolegové tomu říkají „odmítání nerovnosti“. Stejný jev byl zaznamenán i u psů, což mne ani v nejmenším nepřekvapuje.

Jenže je zde opravdu řeč o nerovnosti? Nemáme tu co do činění se závistí? Tu považují tradicionalisté za hřích. Je ovšem nutno poctivě přiznat, že by zvýhodněný šimpanz byl vskutku obdivuhodný altruista, kdyby se o svou lepší odměnu podělil. Na tom je mimochodem názorně vidět, co je v nepořádku s hnutím Occupy Wall Street. Někteří ukňouraní opičáci totiž bědují, že nedostávají hrozny od státu. Jejich námitky proti státní pomoci krachujícím firmám se soustřeďují na to, jak je nespravedlivé, že státní pomoc nedostali také oni. Lidé i šimpanzi mohou svorně volat „To je nefér,“ jakmile nedostanou, co chtějí, ale to ještě nedokazuje, že se jim stala nespravedlnost.

Pochopitelně jsou případy, kdy se jim opravdu stala. Právě proto mají takovou důležitost filosofie, náboženství a tradiční morálka – pomáhají nám totiž přemýšlet o našich bezprostředních morálních reakcích, a je-li zapotřebí, přehodnocovat je.

Jinými slovy: výrok, že „máme mravní instinkty“, skvěle popisuje, co popisuje, ale nepopisuje toho příliš. Na de Waalově práci, ale zčásti též na práci Haidtově a Nagelově je fascinující, že si přímo říkají o to, aby konzervativci zvolali: „Vidíte? My jsme vám to říkali.“ Jazykem společenských věd konzervativci opakují tytéž věci po celé generace. Na stránkách tohoto časopisu i jinde už před půl stoletím Will Herberg charakterizoval člověka jako Homo religiosus. Robert Nisbet psal o vrozené lidské touze po společenství dávno předtím, než vstoupili do hry neodarwinisté. Starý známý F. A. Hayek před několika dekádami upozorňoval na nebezpečí scientismu, jenž propašovává vědecké koncepty a vědecký jazyk do sféry politiky a morálky, aby mohla věda vyhlásit objektivní nárok na subjektivní hodnotové soudy.

Nakonec vzpomeňme Erica Voegelina, jenž podotkl, že nelze popřít náboženskou povahu člověka. Popřít však lze existenci Boha, anebo na ni můžeme přinejmenším zapomenout. „Je-li Bůh za kulisami světa neviditelný,“ píše Voegelin, „pak se v nové bohy promění, co je před kulisami. Zakážeme-li symboly transcendentní religiozity, povstanou ze světského jazyka věd symboly nové a zaujmou jejich místo.“ To by mohlo vysvětlovat, proč si noví ateisté počínají jako náboženští blouznivci dávných dob: vystupují jako buřiči ve jménu nové víry a jejich bůh je žárlivý.

Jonah Goldberg je zakládajícím redaktorem a dnes šéfredaktorem National Review Online a pravidelným přispěvatelem The Los Angeles Times. V současnosti působí rovněž v American Enterprise Institute ve Washingtonu, D.C. Přispívá rovněž do periodik The New Yorker, The Wall Street Journal, Commentary, The Public Interest, The Wilson Quarterly, The Weekly Standard či The New York Post. Je autorem knih “Liberal Fascism: The Secret History of the American Left, from Mussolini to the Politics of Meaning” (2008) a The Tyranny of Cliches: How Liberals Cheat In The War of Ideas (2013).

Z anglického originálu „The New Anti-Atheists. Believers are getting some reinforcements“ publikovaného v časopisu National Review, May 6, 2013, s. 24-27, přeložil Jiří Pilucha.