Istanbulský kongres
1.-3. května 1998

Nová atlantická iniciativa (NAI) se ustavila na svém prvním kongresu pořádaném v Praze v květnu 1996. Usiluje o posílení transatlantické spolupráce mezi Severní Amerikou a Evropou a o zachování a rozšíření svobody a bezpečnosti, jež atlantické společenství poskytuje. V praxi to představuje podporu přijetí nových demokracií ve Střední Evropě do NATO a EU a dosažení svobodného obchodu mezi EU a Severní Amerikou. Patrony NAI jsou český prezident Václav Havel, bývalá britská premiérka Margaret Thatcherová, bývalý německý kancléř Helmut Schmidt, polský ministr financí Leszek Balcerowicz a bývalí američtí ministři zahraničních věcí Henry Kissinger a George Shultz.
Druhý kongres NAI se konal v květnu 1997 ve Phoenixu, ve státě Arizona, USA. Letos volba opět padla na Evropu, konkrétně na Istanbul, což, jak se dále ukáže, mělo své oprávněné důvody.
Istanbulský kongres začal večeří v pátek 1. května. NAI nalezla své sídlo v americkém konzervativním think-tanku American Enterprise Institute (AEI), sídlícím ve Washingtonu D.C., a proto hosty přivítal jeho předseda, Christopher DeMuth. Pak americký velvyslanec v Turecku Mark Parris představil hlavního řečníka večera, jímž byl známý britský publicista a historik Paul Johnson.
Paul Johnson byl v letech 1965-70 šéfredaktorem předního britského levicového časopisu New Statesman, v polovině 70. let změnil své politické přesvědčení a stal se konzervativcem. Nyní má pravidelný sloupek v předním britském konzervativním týdeníku Spectator. Z jeho prací lze uvést knihy Dějiny křesťanstva, Dějiny židovského národa, Dějiny 20. století, Intelektuálové, Zrození moderního věku: svět v letech 1815-30, Hledání Boha, či jeho nejnovější dílo, jež zatím vyšlo pouze v Británii a v USA: Dějiny amerického lidu. Johnson byl speechwriterem Margaret Thatcherové, což není překvapivé, avšak je rovněž i speechwriterem Tonyho Blaira, což již překvapivé je.
Svou přednášku Dějiny, zeměpis, kultura a aliance započal otázkou, co představuje nejlepší základ pro alianci. Je to zeměpisná poloha, historické kořeny, kulturní identita či jednoduše společný zájem?
NATO je vojenská a politická aliance, jež vznikla v roce 1949 jako obrana vůči bezprostřední sovětské hrozbě a sovětizaci celé Evropy. V té době Johnson, student na Oxfordu, cestoval po západní Evropě, především po Itálii. Všude panoval strach, že komunisté zvítězí ve volbách a že se Itálie, stejně jako Československo předtím, stane sovětským satelitem. Kdyby se tak stalo, jižní fronta demokracie v Evropě by se zhroutila: v právě probíhající občanské válce v Řecku by zvítězili komunisté a Stalin by si podrobil Titovu heterodoxní Jugoslávii. Britové a Američané byli z toho nervózní: jejich flotily kotvily v Neapoli, Janově a v Tarentu. A v Benátkách Johnson viděl něco, co neviděl nikdy předtím ani potom: britské a americké letadlové lodě zakotvené v laguně mezi piazzetou a St. Giorgio Maggiore. Naštěstí ve volbách nakonec zvítězili křesťanští demokraté.
Smyslem NATO bylo chránit demokratické země v Evropě. Bezpečnost měla sice zajišťovat OSN, avšak ta se již v té době stávala žvanírnou a její Bezpečnostní radu paralyzovalo sovětské členství. Impotence OSN se projevila již v roce 1949, když nebyla schopna zabránit zhroucení prozápadního režimu v jedné její členské zemi, v Číně, a jeho nahrazení komunistickou totalitní diktaturou.
NATO tedy vzniklo jako realistická alternativa. Byla to pragmatická aliance, geografická (s působností v zóně severního Atlantiku: od USA přes Německo až po Turecko), avšak rovněž politická a kulturní, neboť její členské země usilovaly o demokracii a vládu zákona. Svým účelem to byla především obranná, tedy primárně vojenská aliance.
A jako takovou ji musíme považovat za nejúspěšnější alianci v dějinách. Nejen že uspěla ve svém hlavním záměru – ubránění západní Evropy před sovětskou agresí, nýbrž zajistila i vítězství Západu ve studené válce, rozpad sovětské říše a dokonce i dekomunizaci Ruska, jeho ochotu k demokratizaci a začlenění mezi civilizované země, což je snad jejím nejpozoruhodnějším úspěchem.
Po skončení studené války se OSN opět stává užitečnou a její Bezpečnostní rada je dokonce schopna i fungovat – jako tomu bylo v případě jejího postupu proti irácké agresi vůči Kuvajtu. Avšak samotná OSN by nebyla schopna zvrátit iráckou agresi – k tomu bylo potřebné NATO jakožto její výkonný orgán. NATO je tedy konečným garantem míru a stability na Blízkém východě a rovněž v Evropě, kde je nejen garantem konečným, nýbrž také jediným. To měla být i role EU, avšak i přes všechnu její snahu o superstát, společnou měnu a zahraniční a obrannou politiku zůstává sjednocení Evropy v oblasti mezinárodní politiky zatím jenom vizí. EU vůbec nebyla schopna reagovat na krizi způsobenou rozpadem Jugoslávie. Krize v Bosně naplno prokázala její neschopnost. Ukázalo se, že EU není žádným superstátem, dokonce ani aliancí zemí se stejným názorem, nýbrž opovrženíhodným sdružením kramářů a byrokratů posedlých takovými věcmi, jako je zjišťování, zda hostie v křesťanských kostelích neporušují některou z nekonečné řady jeho regulací. A ze svého neslavného působení v Bosně se v ničem nepoučila. Mír zde i nadále udržuje NATO, či spíše jeho anglo-americké jádro. A pokud vypukne další krize v Kosovu, bude to opět spíše NATO než EU, kdo bude intervenovat a stabilizovat situaci.
NATO tedy musí i nadále existovat. A aby mohlo i nadále efektivně působit, musí se rozšířit. Avšak kam až a proti jaké hrozbě?
NATO je pragmatická aliance. Její geografický rozsah – severní Atlantik – ji nikdy nevystihoval přesně a ještě méně ji bude vystihovat v budoucnosti. Avšak její podstatnou charakteristikou je charakteristika kulturní: NATO je aliancí zemí, jež jsou demokratické a uznávají vládu zákona. To mě vede, říká Johnson, k určitým překvapivým závěrům: aby mohlo NATO být i nadále efektivním výkonným orgánem Bezpečnostní rady OSN a bránit globální kolektivní bezpečnost proti agresorům, musí být spíše inkluzivní než exkluzivní. Mělo by zahrnovat všechny státy, jejichž členství je slučitelné s jeho vojenskou efektivitou, pokud sdílejí v dostatečné míře oddanost demokracii a vládě zákona. Tedy v dlouhodobé perspektivě by se členem NATO mělo paradoxně stát i Rusko, pokud splní ony kulturní podmínky. Můžete namítnout, říkal Johnson, že demokracie a vláda zákona jsou v Rusku křehké. Jistěže jsou, pokračoval, avšak křehké byly v roce vzniku NATO rovněž v Německu, Itálii a Turecku, avšak nyní již vyrůstají z pevně zapuštěných kořenů. Myslím si, tvrdil Johnson, že demokracie a vláda zákona zapustí v půdě svaté Rusi pevné kořeny, a v dlouhodobé perspektivě se Rusko stane členem NATO – a to členem tak silným a užitečným, až se budeme divit, jak se bez něj NATO mohlo někdy obejít.
To je však vzdálená budoucnost a zatím má NATO přijímat státy, jež jsou k tomu více způsobilé. Rusko z rozšiřování NATO vyjádřilo určité obavy, avšak ty mohou pominout, když se Rusku řekne, že pokud bude demokratickým, pokud bude respektovat právo a smíří se se svými současnými hranicemi, stane se časem rovněž jeho plnoprávným členem.
NATO je tedy pragmatickou vojenskou aliancí, avšak rovněž aliancí kulturní v tom smyslu, že jeho členské země sdílejí společné demokratické hodnoty. A co EU? Evropa je rovněž kulturní entitou, avšak v jiném smyslu.
Evropa je amalgámem dvou kulturních tradic – klasické tradice antického Řecka a Říma a židovsko-křesťanské tradice středověku. Otázkou pak je: má tato kulturní jednota rozhodovat o tom, které země budou do EU přijaty?
Je-li EU unií všech evropských národů s metafyzickým základem v evropské kultuře, nemůže vyloučit Poláky a Čechy, Slováky a Maďary. Musí dále nakonec zahrnout i národy jakou jsou Rusové a Srbové, Bělorusové a Ukrajinci, Albánci a Makedonci, Bulhaři a Rumuni. A, ano, Bosňany a Turky – pokud budou splňovat ekonomická a finanční kritéria.
Existuje však i další problém: existují dvě Evropy – Evropa, jež zůstala doma, a Evropa zámořská, jež zahrnuje obě Ameriky a celou Australasii. Znamená to, že se do EU mají přijmout, pokud budou chtít, Austrálie, Kanada, Brazílie či USA?
Je pravda, že USA nikdy neuvažovaly o vstupu do EU a asi ani nikdy nebudou. Již nyní mají všechno to, co má EU, ale i něco navíc: jsou nejbohatší a nejsilnější zemí na světě, zemí s nízkou inflací, plnou zaměstnaností a s největším nárůstem produktivity své ekonomiky; to vše jsou věci, po nichž EU marně touží.
I když USA nechtějí být součástí bruselského společenství, je zde možnost dvojdomku. NAFTA (Severoamerická zóna svobodného obchodu) zahrnuje Kanadu, USA a Mexiko. Nebude dlouho trvat a mnohé evropské, především přímořské země si budou přát do ní vstoupit. Proto by bylo přirozené, kdyby vznikla NAFTA ve smyslu Severoatlantické zóny svobodného obchodu. To by si vyžadovalo částečné propojení nynější NAFTA s EU. Poměrně nedávno to navrhl i komisař EU Sir Leon Brittan, avšak jeho návrh byl vetován Francií. Nicméně je to záležitost, která se jednou, na počátku 21. století, dostaví na pořad dne.
A když EU pokročí směrem ke globalizaci, jistě zhodnotí kladně i přihlášku země, jakou je Turecko. Především, Turecko bylo půlstoletí členem NATO – a to velice loajálním, spolehlivým a užitečným. Je demokracií s vládou zákona a jeho příspěvky k udržování mezinárodního práva byly v minulosti ukázkové. Je sice chudé, ale takové jsou i některé nynější členské země EU. Namítá se, že Turecko není “evropské”? Vždyť přece je částí Evropy (či částečně v Evropě) již více než půl tisíciletí. Je euroasijské stejně jako Rusko, jemuž nikdo nechce upírat evropskost. Turecko, i když má muslimské obyvatele (stejně jako Bosna, Albánie či Británie a Francie), není muslimským státem. Díky géniu Kemala Ataturka se stalo státem sekulárním. A právě jeho členství v EU by mohlo tento jeho sekulární charakter jenom posílit. Pravdou je, že neexistuje žádný přesvědčivý důvod – geografický, náboženský, kulturní či historický – pro vyloučení Turecka z EU. Možná je zde jeden důvod politický, nepřátelství Řecka, avšak ten je hanebný a já nevěřím, že mu bude umožněno převládnout – uzavřel Paul Johnson.

Komentář (R.J.):
Co se to stalo Paulu Johnsonovi? Jeho představu příští role NATO a jeho vztahu k OSN považuji za pomýlenou a nesprávnou, jeho vizi o vztahu Ruska a NATO za přímo chorou.
Johnson pojímá budoucí NATO buď jako výkonný orgán nyní již prý funkční OSN, či jako novou, menší a exkluzivnější OSN, která by udržovala mír a pořádek ve světě. První možnost je naprosto šílená, druhá velice přeceněná.
Především, NATO není nekonečně elastickou organizací, již lze napínat a formovat tak, jak se komu zlíbí. Byla vytvořena jako organizace s velice konkrétním záměrem: zajistit svobodu a bezpečnost západní civilizace před hrozbou ze strany sovětské komunistické říše. Obranným mechanismem bylo spojenectví určitých zemí založené na klíčovém principu vyjádřeném v článku 5 Severoatlantické smlouvy: “Ozbrojený útok proti jedné nebo vícero ze smluvních zemí… bude považován za útok proti nim všem a na základě toho… každá z nich poskytne pomoc takto napadené zemi nebo zemím…” NATO tedy představuje velice vážný a hluboký závazek několika zemí, vyznávajících stejné hodnoty, navzájem si zajišťovat bezpečnost v případě ohrožení a garantovat tak přetrvání svých svobodných politických řádů. Jako obranná aliance se NATO prokázala být velice úspěšnou (v tom má Johnson pravdu), dokonce nejúspěšnější aliancí v dějinách, protože nejenom uchránila bezpečnost svých členských zemí, tedy svobodu jejich obyvatel a v konečném důsledku samotné přežití západní civilizace, nýbrž její existence a pevný postoj dokonce vedly i k pádu Sovětského svazu a osvobození jeho obyvatel od komunismu.
Logickým důsledkem vítězství NATO ve studené válce a osvobození zemí, jež byly drženy v područí sovětského bloku, avšak patří k západní civilizaci, je přijetí těchto zemí do této obranné aliance: jednak proto, aby k obraně svobodné civilizace přispívaly, jednak proto, aby ony samy byly chráněny. Primární funkce NATO po skončení studené války nemůže tedy být jiná než v době jeho založení – totiž obrana primárně členských zemí NATO a sekundárně “svobody, společného dědictví a civilizace [svých] národů, založených na principech demokracie, individuální svobody a vlády zákona” (jak říká Preambule Severoatlantické smlouvy).
Johnson však nastínil mnohem ambicióznější projekt: NATO jakožto bezpečnostní výkonný orgán OSN. Avšak co je OSN? OSN byla jedním velkým omylem od samého počátku. Nedává žádný smysl zakládat mezinárodní organizaci s tak hodnotově nekompatibilními členy, jako byly západní svobodné demokracie na straně jedné, komunistické totalitní soustátí na straně druhé a místní tradiční autokraté či oportunističtí diktátoři na straně třetí. Dřív nebo později musela nastat buď paralyzace této organizace a její redukce na impotentní žvanírnu, anebo její uvíznutí v pro Západ a svobodu nevýhodných kompromisech s kdejakými gangsterskými vládami.
Johnson má jistě pravdu v tom, že po skončení studené války je OSN o něco použitelnější než předtím, avšak přesto zůstává organizací, v níž vedle zástupců demokraticky zvolených vlád svobodných občanů sedí poskokové diktátorů krutě vládnoucích svým nesvobodným – a nezřídka znevolněným – obyvatelům. Usnesení Valného shromáždění (tedy usnesení, při nichž svobodné západní země nemají práva veta – na rozdíl od Bezpečnostní rady, kdy ho naštěstí mají) jsou tedy pro lidi, kterým jde o svobodu a důstojnost lidských bytostí především, vcelku irelevantní a směšná. Představa podřízení NATO, doposud nejefektivnější organizace k zajišťování svobody, tomuto cirkusu by nás měla naplňovat hrůzou. Avšak nemusí, neboť nic takového se pochopitelně nestane – o nasazení vojsk západních zemí budou rozhodovat samotné západní země a nikoliv OSN. Od Johnsona však bylo nezodpovědné si s něčím takovým pohrávat.
Mnohem přijatelnější je již koncept NATO jako jakési exkluzivní OSN západních svobodných a demokratických zemí, jež by se jeho prostřednictvím rozhodly zajišťovat svobodu vlastních zemí, mír ve světě a přijatelné zacházení s obyvateli těch zemí, kteří mají tu smůlu, že žijí pod vládou neliberálních režimů. V tomto modelu by Západ jednal asertivně, autonomně a ve prospěch svobody a lidských práv. Nejsem nutně proti, avšak takovéto jednání by bylo mimo rámec Severoatlantické smlouvy, jež má garantovat především bezpečnost a svobodu členských zemí, tedy teritoriální obranu. Akce mimo dané teritorum by byly akcemi spíše členských zemí NATO než NATO jakožto instituce. Mohly by sice využívat kapacity NATO, avšak tak, aby při tom nedošlo k oslabení primární obranné funkce NATO.
Za ještě méně realistické – a přímo škodlivé – považuji Johnsonovy vize o členství Ruska v NATO. Johnson ve prospěch své vize uvádí dva argumenty. Prvním je fakt, že při vzniku NATO mnozí jeho členové ještě nebyli plně demokratičtí, avšak členství v NATO jim k demokratizaci pomohlo, a proto analogicky v Rusku dnes se rodící demokracie rovněž časem zapustí pevné kořeny a Rusko se stane plnoprávným a dobrým členem NATO. Za druhé pak, Rusko má stejné křesťanské kořeny jako Západ a proto pro svobodu, demokracii a spojenectví se Západem má ty nejlepší předpoklady.
Oba tyto argumenty jsou zpochybnitelné; nejprve ke druhému z nich. Především, v dějinách neexistovala pouze jedna křesťanská civilizace, nýbrž jich bylo několik: křesťanskou byla již antická civilizace ve svém posledním stadiu (Římská říše od začátku 4. století až do svého konce na sklonku 5. století); další křesťanskou civilizací byla civilizace západní, jež se začala formovat v době vlády Karla Velikého v 8. století; další křesťanskou civilizací byla civilizace východní, byzantská, jejímž dědicem je právě Rusko; další křesťanskou civilizací byla např. koptská enkláva v Etiopii. Podstatné však je, že pouze západní civilizace dospěla jako jediná mezi všemi k ideálu osobní a politické svobody. A Rusko, jak známo, není a ani nikdy nebylo součástí civilizace západní.
Křesťanský pohled na člověka, zdůrazňující jeho stvoření k obrazu Božímu, jeho nesmrtelnou duši a oběť Boží za účelem vykoupení hříchů člověka, uděluje jednotlivým lidským bytostem nesmírný význam a cenu, jakou v ostatních pojetích nenalézáme. V politické sféře pak vede ke kontrastu mezi nesmírnou hodnotou lidských osob a nepatrnou, pomíjivou hodnotou institucí světské povahy, tedy i státu. A to je již přímý krok k uznání povinnosti státu respektovat lidskou svobodu. Křesťanský pohled na člověka je tak základem umožňujícím dospět k ideálu svobody. Proč k tomuto ideálu dospěla pouze civilizace západní a nikoliv např. i východní?
Jde nepochybně o složitý problém, avšak domnívám se, že primární důvod je tento: na Západě nebyla církev v područí státu, naopak, pro feudální Evropu byl charakteristický dualismus moci světské a moci duchovní; existovala zde světská moc reprezentovaná panovníkem a duchovní moc reprezentovaná papežem. Dále, světská moc byla ve feudální Evropě rozdělená jednak horizontálně, tj. geograficky – na spoustu drobných státečků, jednak vertikálně, v rámci jedné společnosti – mezi panovníka, aristokracii a města. Panovník ve středověku nikdy neměl absolutní moc (ta je jevem starověku a novověku). Zdola byl omezen požadavky aristokracie a měst, shora duchovní mocí lpící na existenci přirozeného zákona, jemuž musí být poslušen i panovník.
Nic takového ve východním křesťanství neexistovalo. Neexistovala žádná feudální geografická rozdrobenost a pravoslavná církev byla povolnou služkou carů – na rozdíl od církve katolické, jež byla nejen schopna se světské moci postavit, nýbrž v tomto konfliktu i vytrvat. To vše mělo klíčový význam nejen pro nástup západní svobody, ale i pro zformování konceptu svobody samotného. Tento koncept jiné civilizace nechápou – pokud jej ovšem od Západu nepřevzaly.
Pro otázky vojenské obranné aliance je však mnohem důležitější momentální, krátkodobé a střednědobé chování politické representace té které země.
Některé členské země při svém vstupu do NATO nebyly ani svobodné, ani demokratické, a Turecko nebylo dokonce ani zemí západní. Avšak všechny tyto země byly solidními a nadšenými spojenci států svobodných, jejich vlády byly jednoznačně prozápadní. Ne tak Rusko nyní. Nehledí na vítězství Západu ve studené válce jakožto na své osvobození od komunismu, nýbrž jako na porážku svého impéria, jehož se evidentně stále ještě nechce vzdát. Bylo to vidět na postoji Ruska k rozšiřování NATO do střední Evropy, tedy kroku, jenž pro Rusko nepředstavuje žádnou hrozbu, a rovněž na konfrontaci Ruska se Západem v jiných regionech, jež je založena na tzv. Primakovově doktríně. Oč v této doktríně jde? Stručně řečeno, “gangsterské vlády všech zemí, spojte se!” Rusko usiluje o vytvoření euroasijské východní protiváhy k atlantické západní alianci Ameriky a Evropy, o oslabení amerického vlivu na Blízkém východě a v celé Euroasii. Proto podporuje protizápadní a protiamerické režimy v Íránu a Iráku a usiluje o vytvoření strategického partnerství s Čínou.
Architektem této politiky je generál-profesor Jevgenij Primakov, ruský ministr zahraničních věcí. V 50. letech vystudoval orientalistiku a arabistiku a stal se pracovníkem KGB. V 60. letech byl vedoucím arabského vysílání Radia Moskva, pracovníkem zahraničního oddělení ÚV KSSS, šéfkorespondentem Pravdy na Blízkém východě a expertem na tento region za Leonida Brežněva. V 70. a 80. letech se podílel na formulování sovětské politiky vůči Blízkému východu a jižní Asii. Za Gorbačova se v r. 1989 stal předsedou horní komory Nejvyššího sovětu. Na přelomu let 1990-91, po irácké agresi vůči Kuvajtu, byl speciálním poradcem Gorbačova, několikrát navštívil Irák a snažil se zabránit operaci Pouštní bouře. Cílevědomě pracoval na podkopání Ševardnadzeho zahraniční politiky orientované na spolupráci se Západem. V září 1991 se stal ředitelem 1. direktoriátu KGB (zahraniční zpravodajství) a po rozpadu Sovětského svazu a vzniku samostatné Ruské federace se stal šéfem nástupce KGB, SVRR (Zahraniční zpravodajská služba Ruska). Když v prosinci 1995 Jelcin odvolal ministra zahraničí Andreje Kozyreva, jenž usiloval o relativně vstřícnou spolupráci se Západem, nahradil ho právě Primakov. Jako ministr zahraničí se prokázal být dobrým taktikem a mistrem zákulisních mocenských bojů: byl schopen zajistit si podporu všech frakcí v Dumě, moskevské byrokracie, armády i médií. Jeho pozice je proto nyní neotřesitelná.
Hlavní doktrínou jeho zahraniční politiky je úsilí o rozpad monopolárního světa, v němž má po skončení studené války dominanci západní aliance. A aby se ustavil svět multipolární, v němž by Rusko mohlo být opět jedním z mnoha navzájem si rovných hráčů, usiluje o oslabení a rozředění západní aliance. Proto spolupráce s Čínou jakožto strategickým partnerem, proto materiální podpora gangsterkým režimům v Libyi, Iráku a Íránu – včetně dodávek moderních zbrojních technologií.
V konečném důsledku jde tato politika proti zájmům ruského lidu a jeho svobody, a navíc je krátkozraká vzhledem k očekávanému vzestupu nové supervelmoci na východě – Číny (o tom později). V zájmu ruského lidu a jeho svobody je přátelství se Západem a ekonomická pomoc Západu, v případě mocenského vzestupu Číny dokonce spojenectví se Západem. O nic takového ruská zahraniční politika nyní neusiluje. Naopak, Rusko cílevědomě zaujímá protizápadní postoje a z důvodů neoimperiální nostalgie se snaží bránit vstupu malých prozápadních zemí ve střední Evropě do západní aliance. Zvát Rusko k partnerství s NATO by bylo v této situaci od Západu – a především ze strany těchto středoevropských zemí – pošetilostí. Jak se protějšek v zahraniční politice chová k nám, tak se my máme chovat k němu. Nejdřív musí Rusko přestat být nepřátelským vůči Západu, až pak může být Západ vstřícným vůči Rusku.

Po večeři následoval první diskusní panel kongresu, věnovaný tématu Rozšíření atlantické perspektivy: politika ropy, vody a ropovodů. Předsedali mu Joshua Muravchik a Ulrich Weisser, dalšími účastníky byli Josef Joffe, Ilter Turan a Philip Merrill.
Joshua Muravchik je pracovníkem AEI a předním teoretikem neokonzervativní koncepce zahraniční politiky, jež požaduje prosazování demokratické formy vlády ve všech zemích světa, tedy jakousi globální demokratickou revoluci. V mládí byl členem Socialistické strany USA.
První příspěvek měl Josef Joffe, redaktor Süddeutsche Zeitung a dopisovatel amerických časopisů Time a U.S.News & World Report. Soustředil se na vymezení oblasti, jež se na počátku 21. století stane nejžhavějším kolbištěm soupeření geopolitických zájmů. Tou oblastí je centrální Asie, z větší části postsovětská. Pro tyto země, jež sahají od východní hranice Turecka přes region Kavkazu, Kaspické moře, střední Asii až k hranicím Číny, jsou nyní charakteristické tři věci: zaprvé, nalézají se v nich ohromná nová ložiska energetických surovin, především ropy. Za druhé, všechny tyto země jsou zatím politicky nestabilní a nezřídka ohrožované radikálním islamismem. V některých případech došlo k válkám mezi zeměmi – to byl příklad sovětské agrese do Afghánistánu či konfliktu mezi Arménií a Ázerbájdžánem, v jiných se jednalo o konflikty vnitřní – např. v Gruzii a Čečensku. A za třetí, ve všech těchto zemích usiluje o hegemonii Rusko.
Z těchto důvodů je tato oblast nezřídka srovnávána s Balkánem, avšak podle Joffeho jde o analogii nesprávnou: role Ruska na Balkáně před 100 lety byla destruktivní, avšak nyní sehrává Rusko v této oblasti roli kupodivu odpovědnou.
Admirál Ulrich Weisser dnes pracuje na ministerstvu obrany SRN. V letech 1986-92 byl úsekovým vedoucím odboru plánování NATO. Ve svém příspěvku zdůraznil, že pro Západ je nanejvýš důležitá nezávislost středoasijských zemí.
Ilter Turan je profesorem politické vědy a mezinárodních vztahů na universitě v Istanbulu. Zdůraznil přetrvávající závislost západní ekonomiky na energetických zdrojích na Blízkém východě. Tuto závislost dramaticky demonstrovala energetická krize v r. 1973 (po Jom Kippurské arabsko-izraelské válce) a události v r. 1991 (válka v Zálivu). Z tohoto důvodu je nezbytné, aby se kavkazské a středoasijské země pojistily proti hrozbám ze severu (ruský imperialismus) i jihu (íránský islámský fundamentalismus). Avšak zajistit pouze nezávislost těchto zemí se zdroji ropy nestačí; je nezbytné zajistit rovněž nezávislý systém její přepravy: nelze se spokojit pouze s jediným potrubím přes Rusko. V reakci na Joffeho Turan uvedl, že o zemi (Rusku), která masivně dodává zbraně jedné kavkazské zemi (Arménii), aby mohla válčit s druhou kavkazskou zemí (Ázerbájdžánem), a která se pokusila o atentát na presidenta třetí kavkazské země (Gruzie), nelze říci, že její role v regionu je zcela pozitivní.
Philip Merrill byl v letech 1990-92 náměstkem generálního tajemníka NATO. Začal konstatováním, že pro nejproblematičtější pro NATO dnes není nějaká oblast sousedící s jeho členskými státy, nýbrž že je to oblast Zálivu. V nadcházejícím období nebudou důvodem konfliktů a ochoty bojovat snahy o územní expanzi, nýbrž vedle klasického a odvěkého důvodu – cti a slávy – to bude zápas o zajištění energetických zdrojů. V tomto smyslu skutečným testem toho, zda se Rusko vydá na cestu mírumilovnou nebo nikoliv, bude jeho postoj k zemím kaspického regionu. Když si plně uvědomíme strategický význam tohoto regionu, hned je zřejmá nerozumnost přístupu Západu, především západní Evropy, vůči Turecku. Turecku byl zamezen vstup do EU a je vyháněno z Evropy. A přitom Turecko a Izrael jsou dvě ekonomické mocnosti v moři islámského světa, jsou modely, jež fungují a jež mohou sloužit jako příklad ostatním zemím regionu, usilujícím o prosperitu. Z tohoto důvodu je hodnocení významu východního Středomoří z pohledu EU velice omezené. Francie např. usiluje o velení nad jižním křídlem NATO, tedy i velení nad tureckými jednotkami v NATO, a přitom je proti přijetí Turecka do EU. Když zaujímá takovýto postoj směřující proti tureckým zájmům, jak může očekávat, že Turecko přijme francouzské velení a podřídí se mu? Nikdo jistě nechce tvrdit, že Turecko by mělo být do EU přijato okamžitě, ale je zapotřebí projevit vůči němu vstřícnost a dát mu šanci. Nezapomínejme, že Turci jsou velice dobří vojáci a Turecko je tudíž spojencem pro Západ velice užitečným.

Diskuse:

Josef Joffe se ohradil vůči kritice svého názoru o pozitivní roli Ruska. Řekl, že je nutné srovnávat: pozitivní vzhledem k čemu? Jistěže je možné, aby se Rusko chovalo lépe; je rovněž možné, že by se chovalo mnohem hůře. Když však srovnává nynější chování Ruska se svými očekávaními před sedmi lety, musí říct, že Rusko se chová lépe než očekával.
Ulrich Weisser zdůraznil, že k Rusku by se měl Západ chovat pozitivně, že Rusko musí být nahlíženo jako partner.
Ilter Turan v reakci uvedl, že pokud jde o Rusko, je to jako s tou sklenicí vody: lze na ni nahlížet buď jako na poloprázdnou, nebo jako poloplnou. Nikdo nechce popírat, že je potřebné, aby Rusko bylo partnerem, avšak je nutné být si vědom toho, že mezi Ruskem a Západem konflikty existují.
Phil Merrill zopakoval svou tezi, že Turecko je nyní pro Západ ještě důležitější zemí, než jakou bylo kdykoliv předtím.
Michael Žantovský v reakci na Joffeho uvedl, že role Ruska např. v případě Čečenska nijak zvlášť pozitivní nebyla. Na druhé straně se podívejme na chování Turecka, země, jež je konsistentně prozápadní a usiluje o přízeň Západu. Z tohoto srovnání vyplyne, jak pozitivně se kdo chová.
Mnou neidentifikovaný účastník diskuse (německý bankéř) zpochybnil samotnou tezi panelu: důležitost ropy jakožto energetické suroviny v příštím století. “Kdo bude potřebovat ropu?” – položil si řečnickou otázku.
Sukru Elegdag (nyní přednáší mezinárodní vztahy, v letech 1979-89 byl tureckým velvyslancem v USA) otázku svého předřečníka označil za nejnezodpovědnější, jakou kdy slyšel. A odpověděl: “Vy. Vy (tj. Západ) potřebujete ropu.”
Ilter Turan rovněž označil otázku “Kdo potřebuje ropu?” za naivní. Přitom se tato naivita historicky opakuje: v r. 1971 si rovněž nikdo nemyslel, že může nastat nějaký energetický problém, a přišla ropná krize roku 1973. Rovněž nikdo předem nepředvídal irácko-íránskou válku či iráckou agresi vůči Kuvajtu. Zdůraznil, že Západ by neměl ztotožňovat demokracii se stabilitou. Pravdou totiž je, že pro zemi je důležitější, aby vůbec měla vládu, než samotná forma oné vlády. A uzavřel zdůrazněním klíčové role Turecka: bez spolupráce s Tureckem není možný žádný trvalý mír na Kavkazu či na Balkáně.

Program v sobotu 2. května začal plenární panelovou diskusí na téma Atlantické společenství v r. 2012 – diskuse o třech scénářích. Předsedala jí Paula Dobriansky a diskutovali Michael Howard, Francois Heisbourg, James Glassman, Sukru Elegdag, Richard Perle a Ismail Cem.
Paula J. Dobriansky je vicepresidentkou americké Rady pro zahraniční vztahy, prestižního sdružení expertů na zahraniční politiku. Za Reaganovy administrativy byla ředitelkou odboru pro evropské a sovětské záležitosti Rady národní bezpečnosti a vedoucí odboru lidských práv na Státním departmentu. V diskusi shrnula hlavní body analýzy, již sepsal Brian Beedham, který je redaktorem britského týdeníku Economist a přispěvatelem International Herald Tribune. Podle Beedhama rozšíření NATO probíhá překvapivě dobře, Rusko není nepřátelsky uražené a nové dělící čáry v Evropě nevzniknou, neboť NATO zůstane otevřené i pro další země. Jeho hlavní aktivita se bude odehrávat mimo Evropu, neboť hrozby míru nejspíš nebudou vznikat zde (bude-li s Ruskem všechno v pořádku). Evropané se budou muset více podílet na zajišťování společné obrany a rovněž pomáhat americkým operacím mimo Evropu. Bude to sice náročné, avšak bude to stát za to: vznikne tak dominantní globální partnerství demokracií. V příštích 20-30 letech budou atlantické demokracie čelit třem scénářům: prvním je vzestup nové nepřátelské supervelmoci, druhým období technologické a ekonomické poloanarchie a třetím mnohostranný zápas o vliv v zemi nikoho v jihozápadní a střední Asii, jež je plná přírodních a energetických zdrojů.
Beedham říká, že nyní je supervelmocí pouze NATO, pokud Američané a Evropané jednají společně, nebo USA, pokud se Američané rozhodnou jednat samostatně. Žádná jiná supervelmoc neexistuje a jsou pouze tři země, které by se jí mohly stát: Rusko, Japonsko a Čína. Podle Beedhama se z Ruska Západu nepřátelská supervelmoc nejspíš nestane; jednak proto, že jeho hospodářství je v troskách, a jednak proto, že znepřátelit si Západ není v jeho zájmu, neboť Rusko usiluje o jeho hospodářskou pomoc a navíc na jeho východní hranici je na vzestupu nová velmoc – Čína. Avšak když se západní aliance (především NATO) rozpadne a Amerika a Evropa půjdou každá svým vlastním směrem, Rusko se opět vojenskou velmocí bude chtít stát (zase především kvůli Číně), avšak pak bude pro izolovanou Evropu dosti nepříjemným sousedem.
Podle Beedhama se ani Japonsko nestane Západu nepřátelskou mocností, avšak z jiných důvodů (na rozdíl od Ruska ekonomika a kompetentní vláda zde nejsou problémem). Tím důvodem je geografická zranitelnost: Japonsko je soustavou malých ostrovů s hustě osídleným pobřežím, tudíž ideálním nukleárním cílem. Japonsko tedy potřebuje americkou ochranu, anebo stoprocentně perfektní protiraketovou obranu, jakou nyní nemá.
Onou mocností se však může stát Čína, i když ne okamžitě. Má k tomu dostatek lidí, ekonomické předpoklady a může mít i vůli: příklad minulosti, kdy Čína velmocí byla, může inspirovat. S Amerikou už nyní soupeří o vliv v západním Pacifiku (otázka Taiwanu), s Ruskem má hraniční spory a navíc je značně přitahována na suroviny bohatým regionem postsovětské střední Asie, jenž může zajistit energetické zdroje pro rychle se rozvíjející čínskou ekonomiku.
Druhý scénář počítá s přesně opačnou možností, totiž s tím, že nastane desintegrace veškeré mezinárodní moci, tedy přesný opak její koncentrace ve formě velmocí. Je založen na třech předpokladech: (a) nebude možné již nadále bránit proliferaci zbraní hromadného ničení, (b) počítače nezbytné pro moderní válčení bude možné paralyzovat elektronickým protiútokem a moderní země tak ztratí svou komparativní vojenskou výhodu, a (c) autorita národních států bude podkopána procesem ekonomické globalizace. Žádná z těchto tří tezí není absolutní, tedy tento scénář se nemusí realizovat v plné míře, avšak v jeho případě, právě tak, jako i v případě vzestupu nepřátelské Číny, bude pro Evropu a Spojené státy vitálně důležité, aby si zachovaly svou alianci.
Podle třetího scénáře, dle Beedhama nejpravděpodobnějšího, bude náplní počátku 21. století zápas o vliv ve střední Asii, zápas tradičního typu, jaký mezi sebou vedly v 19. století jednotlivé koloniální mocnosti – např. Velká Británie a carské Rusko o vliv na rozhraní Indie a střední Asie. Postsovětská střední Asie sousedí se stejně bohatým regionem Zálivu, má množství ropy a plynu, nestabilní vlády a málo obyvatel. Dalšími sousedy jsou Rusko a Čína. Je to tedy oblast klasického vakua moci, a proto začíná svět fascinovat. Zápas se nepovede pouze o vliv v těchto zemích, nýbrž především o trasy ropovodů. Existuje pět návrhů: Jedna trasa jde přes Rusko. Další je čínská: již byla podepsána smlouva o výstavbě ropovodu z Kazachstánu do Číny. Další je trasa přes Afghánistán a Pákistán k Indickému oceánu. Čtvrtá spočívá v napojení na íránský systém ropovodů, jenž ústí v Zálivu. Pátá počítá s ropovodem přes Turecko do Středozemního moře. A zápas o ropovody již začal a lze čekat, že bude komplikovaný. Věc je navíc o to složitější, že celou oblast obývají muslimové, existuje zde tedy latentní možnost maligního zvratu k islámskému fundamentalismu. A proto se nyní ukazuje mimořádná důležitost Turecka. Turecko je nyní pro Západ v pozici, v jaké byla v době studené války SRN: je hraničním státem západního světa hledícím tváří v tvář potenciálně problematickému teritoriu. Tolik Beedham.
Ostatní panelisté se k této analýze měli vyjádřit. Michael Howard, MP je nyní konzervativním stínovým ministrem zahraničních věcí. Úvodem poznamenal, že tři alternativy Beedhamovy analýzy se navzájem nevylučují a že mohou nastat všechny tři – a on že je přesvědčen, že tomu tak i bude. Velice souhlasí s názorem, že je nutností zachovat evropsko-americkou alianci, avšak naneštěstí mnozí ti (i když ne všichni), kdo prosazují prohloubení EU (větší integraci), činí tak z antiamerických důvodů. Podle Howarda v Beedhamově analýze scházela otázka legitimity v zahraniční politice, tedy otázka legitimity struktur, jež budou rozhodovat např. o použití vojenské síly. V případě války proti Iráku to byl mandát OSN, nicméně není jisté, zda OSN je a bude institucí s takovouto legitimitou, zda si získá souhlas zemí a národů. Obdobnou otázku legitimity si nekladou ani stoupenci hlubší integrace EU. Howard svůj příspěvek uzavřel oceněním důležitosti Turecka pro Západ. Postoj EU k Turecku označil za politováníhodný a vyslovil se za institucionalizovanou spolupráci s touto přátelskou zemí.
Francois Heisbourg je designovaný ředitel Postgraduálního institutu mezinárodních studií v Ženevě a donedávna pracoval jako vicepresident zbrojařské firmy Matra Defense/Space. Je konzultantem Evropské komise a poradcem francouzského ministerstva zahraničí. Ve svém příspěvku uvedl, že v minulém století Velká Británie a Rusko zápolily o vliv na Balkáně a v Indii. Přitom tento geostrategický zápas nepřerostl ve válku mezi nimi; naopak, obě země vytvořily alianci proti německému císaři. A toto bude i případ zápolení mezi Ruskem a Západem o vliv ve střední Asii na začátku příštího století. Na druhé straně lze očekávat nepokoje a zmatky v souvislosti s Čínou. Podle Heisbourga v Beedhamově analýze scházelo zamyšlení se nad budoucností Evropy: konkrétně o tom, jak bude Evropa vypadat a jaké budou její vztahy se Spojenými státy.
James Glassman je pracovníkem American Enterprise Institute a sloupkařem deníku Washington Post. Ve svém vstupu vyjádřil určitou skepsi vůči futurologickým analýzám z toho důvodu, že je prakticky nemožné předpovídat vývoj ekonomiky, konkrétně inflace a nezaměstnanosti. Dále zdůraznil význam NATO nikoliv pouze obranný, nýbrž i ekonomický: NATO prý může vyvést Evropu z etatismu; neřekl však, jak.
Sukru Elegdag zdůraznil charakter Turecka jakožto sekulární republiky, již založil Kemal Ataturk a jež trvá již 73 let. Ohledně Beedhamovy analýzy se domnívá, že Čína se skutečně stane příštím Sovětským svazem ve světové politice. Navíc je tato kapacita Číny posílena jejím nukleárním arzenálem. Měl by se však vůči ní zaujmout realistický postoj, jenž preferuje dialog před použitím síly a jenž může zabránit ústupu Číny k politice konfrontace.
Richard Perle je nyní pracovníkem AEI a konzultantem Pentagonu. Za Reaganovy administrativy byl náměstkem ministra obrany pro záležitosti mezinárodní bezpečnosti a předsedou civilního nejvyššího velení NATO. Je jednou z legend studené války a jedním z jejích vítězů: v 70. letech patřil k předním neokonzervativním kritikům politiky détente (zmírňování napětí), jež podle jejich názorů mohla vést pouze k finlandizaci západní Evropy. V druhé polovině 70. let se přičinil o přesvědčení americké laické i odborné veřejnosti o tom, že v jejich průběhu Sovětský svaz získal nebezpečnou převahu nad USA a že je tedy namístě nutnost opětovného vyzbrojení. Po zvolení Reagana toto vyzbrojení USA přímo prováděl. Spolu s Jeane Kirkpatrickovou patřil k největším jestřábům Reaganovy vlády. Dnes je považován za jednoho z předních adeptů na funkci ministra obrany v případě další republikánské administrativy.
Ve svém příspěvku uvedl, že po pádu Sovětského svazu je otázkou, zda Spojené státy budou i nadále tak aktivní v mezinárodní aréně a zda budou ochotny zajišťovat bezpečnost svobodných a demokratických zemí. Tato jejich ochota bude záviset na ochotě Evropy přiložit ruku k dílu. V době studené války se Amerika podílela disproporcionálně více na zajištění bezpečnosti svobodného světa a Evropa byla konzumentem oné bezpečnosti. Nyní jsme viděli neschopnost Evropy samotné efektivně reagovat na situaci v Bosně. Pokud jde o Bosnu, pak embargo na dovoz zbraní nutných k obraně Bosňanů bylo hanebnou kapitolou v historii západní aliance.
Mimořádnou hrozbou bezpečnosti mírumilovných zemí je snaha bezohledných diktátorů o nabytí zbraní hromadného ničení. Typickým a nejvážnějším příkladem je Saddám Husajn. Avšak západoevropští spojenci USA zastávají vůči Iráku velice uvolněný postoj a vůbec jim nevadí (či je dokonce těší), že jejich korporace s Irákem obchodují – a to dokonce v oblastech strategického významu. Je načase, aby si uvědomili realitu, totiž ten fakt, že Saddám Husajn je fundamentální hrozbou.
Jiným selháním západní Evropy je zamezení vstupu Turecka do Evropského společenství. V této otázce mělo ze strany EU zaznít jasné ano s tím, že detaily budou vyřešeny později.
Ismail Cem je ministrem zahraničních věcí Turecka. Ve svém vystoupení uvedl, že Turecko bývalo zemí, jež byla průsečíkem různých cest, vlivů a trendů, zatímco dnes je spíše konečnou zastávkou na periferii Evropy. Avšak v souvislosti se vzestupem významu východního Středomoří se opět stává důležitým strategickým bodem. Vztahy Turecka s NATO jsou a zůstanou stejně pevné jako kdykoliv předtím, avšak Turecko vnímá samo sebe jakožto zemi euroasijskou, jakožto zemi, jež má to privilegium být současně v Evropě i v Asii.

Diskuse:

R. Perle byl dotázán, zda vzhledem k tomu, že doporučuje přijetí Turecka do EU, doporučuje i přijetí Ruska. Odpověděl, že to záleží na tom, jak se bude Rusko vyvíjet. Historie mluví jasně: Turecko bylo skálopevným spojencem Západu ve studené válce a přispělo k jeho vítězství. Rusko se chovalo a chová odlišně: má před sebou ještě dlouhou cestu, aby prokázalo, že je přátelské vůči západní alianci. Avšak Primakovova koncepce role Ruska nenasvědčuje tomu, že by se na tuto cestu vůbec mínilo vydat.
Ismail Cem byl dotázán, zda nyní, po odmítnutí vstupu Turecka ze strany EU, se Turecko vydá vlastní nezávislou cestou zdůrazňující euroasijskou koncepci, bez vazby na EU. Odpověděl, že podle jeho názoru si budou Evropa a Asie blíž a nepůjde tedy o nezávislost jedné na druhé, nýbrž spíše o jejich vzájemnou závislost. Rostoucí význam regionů Kavkazu a střední Asie bude pro Turecko novou příležitostí, jež ho vymaní z nynější pozice periferie Evropy. Turecko nepotřebuje dokazovat svou evropskost, neboť je v Evropě a je evropské. A z Evropy vycouvat nehodlá.

Komentář (R.J.):

Jak již jednotliví řečníci naznačili, “Velkou hrou” příštího století bude zápas o získání vlivu ve střední Asii, konkrétně o ovládnutí tamních zdrojů ropy a zemního plynu. Jak se zjistilo, celé Kaspické moře je rezervoárem kvalitní ropy, který začíná v Ázerbájdžánu a pokračuje ke druhému břehu na území Kazachstánu a Turkmenistánu. Tento postsovětský region je chudý, proto by mu těžba ropy mohla zajistit nejen prosperitu, ale i nezávislost na Rusku. Význam ložisek stoupá i s očekáváním, že kolem r. 2015 budou vyčerpána ložiska na Aljašce a v Severním moři. Celý region by proto mohl být zdrojem surovin pro 21. století. Nachází se však ve vnitrozemí a klíčovou bude tedy otázka dopravy surovin k přístavům (a tankerům). Teoreticky ropovody mohou vést všemi směry. Avšak právě o tyto směry se povede zápas. Doposud bylo navrženo pět cest:
Zaprvé, severní cesta prosazovaná Ruskem: Kazachstán by se napojil na ruský systém ropovodů a z Ázerbájdžánu by se vybudoval ropovod do ruského černomořského přístavu Novorossijsk. Jejím problémem je to, že by prakticky vedla k excesivnímu vlivu Ruska na energetické zdroje a navíc ropovod do Novorossijsku by vedl přes nepokojné Čečensko, nebyl by tedy bezpečný.
Za druhé, západní cesta prosazovaná Ázerbájdžánem, Tureckem, Gruzií a USA. Má dvě varianty: jednak napojení ázerbájdžánského ropovodu na gruzínský přístav Supsa, odkud by se ropa přepravovala tankery přes Černé moře a Bospor a Dardanely. Tyto úžiny však nemají dostatečnou kapacitu pro takto extensivní dopravu, proto Turecko navrhuje postavit ropovod z Baku (či Gruzie) až ke svému středomořskému přístavu Ceyhan. Tento projekt, pro Západ nejlepší, je však dosti nákladný; Řekové proto přišli s myšlenkou obejít úžiny Bospor a Dardanely ropovodem z bulharského černomořského přístavu Burgas do řeckého egejského přístavu Alexandroupolis. Tato varianta by však byla pro Turecko velice nevýhodná, neboť by ho úplně vyřadila ze hry (proto ji ostatně Řekové navrhují).
Za třetí, jižní cesta, jež je ekonomicky nejpřijatelnější, by spočívala v napojení středoasijských ložisek na rozvinutý a nedaleký systém ropovodů v Íránu, jež ústí v Perském zálivu (je tedy přístupný tankerům). Avšak z politického hlediska je pro Západ a USA nepřijatelná, neboť by posílila íránský režim. Američané sledují politiku izolace Íránu – pokud ten nezmění svůj vztah k Západu – a proto tuto možnost již prakticky znemožnili.
Za čtvrté, východní cesta spočívá ve výstavbě ropovodu z Kazachstánu do Číny. Tato cesta je mimořádně nákladná, avšak Číňané jsou ochotni ji financovat, neboť je to pro ně strategické rozhodnutí, jež jim zajistí zdroje pro růst jejich rozvíjející se ekonomiky ve 21. století.
Za páté, jihovýchodní cesta: ropovod z Turkmenistánu přes Afghánistán, Pákistán k Indickému oceánu a do Indie. Konstrukčně by nebyl příliš náročný, avšak politicky ano: vedl by totiž přes nestabilní Afghánistán.
Toto jsou tedy faktory ve hře. Jaké jsou motivy největších hráčů, USA a Ruska? Američané chtějí středoasijským zemím pomoci vybudovat si svůj vlastní ropný průmysl. To zajistí regionu hospodářský růst, blahobyt a následně stabilitu, a rovněž mu umožní dostat se ze sféry vlivu Ruska. Americké ropné společnosti mají již nyní velice dobrou pozici v Kazachstánu a v Ázerbájdžánu a americká vláda je podporuje. Američané usilují o to, aby se ropa transportovala přes země jim přátelské – tj. přes Turecko, a o to, aby nevedla přes země jim nepřátelské – tj. Írán. Ropovod přes Turecko by vliv této země v regionu velice posílil. Cílem je rovněž diversifikace zdrojů, aby cena ropy na mezinárodních trzích byla nízká.
Rusko si hodlá udržet vliv nad celým regionem a pochopitelně získat co možná největší vliv nad zdroji ropy a ropovody. Již nyní začalo zpochybňovat statut Kaspického moře jakožto moře a tvrdí, že se jedná o jezero. Důvod je nasnadě: pokud se jedná o moře, každá země má právo na těžbu v jí odpovídajícím sektoru; pokud se jedná o jezero, jakákoliv těžba kdekoliv by musela být podmíněna souhlasem všech pěti pobřežních států – v tomto případě Ruska, Ázerbájdžánu, Kazachstánu, Turkmenistánu a Íránu(!). Je pochopitelné, že Američané podporují ázerbájdžánskou a kazašskou verzi, totiž že se jedná o moře, zatímco pro Írán je výhodné, aby to bylo jezero. Rusko, právě proto, že Turecko je tak solidně prozápadní a proamerické (a nemá o Rusku žádné iluze), podporuje rovněž návrh obejít Turecko ropovodem Burgas-Alexandroupolis. To pochopitelně vnese nové nepřátelství mezi dva členy NATO – Řecko a Turecko, což je opět v zájmu Ruska (proto také ruské dodávky raket země-vzduch kyperským Řekům). Prostě, “Velká hra” již začala.
Osvěžující dávkou zdravého rozumu byl příspěvek Richarda Perla. Jeho řeč byla jasná a přesná: Amerika skutečně dělá pro společnou západní obranu více, příspěvek západní Evropy v době studené války i nyní je nedostatečný a navíc evropské státy tolerují či přímo podporují obchod se zeměmi, jejichž vlády jsou explicitně protizápadní: kdejaký kšeft je považován za důležitější než bezpečnost vlastních občanů (v dlouhodobé perspektivě; všechny tyto země s gangsterskými vládami usilují o získání zbraní hromadného ničení a balistických raket, jež by byly schopny zasáhnout i Evropu). Prostě, sledují Leninovu tezi o buržoazních idiotech, kteří svým třídním (v tomto případě zahraničním) nepřátelům půjčují peníze na oprátku (v tomto případě dávají přímo onu oprátku), na které budou nakonec sami viset. Vidíme to stále a opakovaně: podpora západních firem sovětské stavbě plynovodu v 80. letech, budování chemické továrny německou firmou v Libyi, tradičně extensivní francouzská spolupráce s Irákem, či nejnověji společný projekt francouzské firmy Total a ruského státního Gazpromu v Íránu.
Stejně tak měl Perle pravdu v případě embarga a Bosny: embargo na zbraně bylo z morálního hlediska ničemností – nejenom proto, že bylo víceméně jednostranné (teoreticky se vztahovalo na všechny bojující strany, prakticky však pouze na muslimy, protože bosenští Srbové a Chorvaté navzdory embargu dostávali zbraně ze Srbska a Chorvatska), nýbrž i proto, že podle mezinárodního práva a morálky má napadená země či země, v níž probíhá vzpoura, právo bránit se a dovážet zbraně. Účelem embarga bylo zabránit krvavým bojům a zachránit tak co možná nejvíce životů. V tomto rozhodně neuspělo, neboť válka v Bosně se táhla desítky měsíců (tak dlouho byla schopna nedostatečně vyzbrojená bosenská armáda odporovat Karadžičovým a Mladičovým jednotkám), než započaly letecké údery NATO, finální ofenziva bosenské armády a příměří vedoucí k Daytonským dohodám. Lze se tedy domnívat, že kdyby byla bývala bosenská armáda od samého počátku dobře vyzbrojená, možná by válka rychle skončila, což by bývalo mohlo zachránit spoustu životů.

V pozdním sobotním dopoledni probíhaly současně tři panelové diskuse v rámci společného bloku Instituce a výzvy atlantické komunitě. Byly jimi kulatý stůl věnovaný NATO na téma Jak zajistit, aby rozšíření bylo prospěšné; stůl věnovaný EU na téma Jednotná měna a co po ní; a stůl věnovaný mezinárodnímu obchodu na téma Svobodnější obchod a více prosperující transatlantický trh.
Zúčastnil jsem se diskuse věnované rozšíření NATO. Předsedal jí Friedbert Pfluger a vystoupili v ní Radek Sikorski, Stanislav Tkačenko, Christian Hacke a John Gilbert. (Původně měl spolupředsedat senátor Jon Kyl, Republikán z Arizony, avšak přítomen nebyl. Senátor Kyl je aktivním členem NAI a stoupencem rozšíření NATO. On byl paradoxně tím jediným senátorem, který při hlasování o rozšíření aliance nebyl přítomen: čekal v Senátu na toto hlasování do poslední chvíle, pak ale již musel odletět do Turecka na jednání s tureckými představiteli a kongres NAI a hlasování tedy zmeškal (dopadlo poměrem 80:19 pro). Z Turecka se však musel ještě před kongresem NAI vrátit do USA kvůli dalším důležitým hlasováním; nakonec tak nestihl ani hlasování o rozšíření NATO, ani kongres NAI.)
Friedbert Pfluger je poslancem Bundestagu za CDU, členem výborů zahraničního a pro obranu. Je mluvčím parlamentní frakce CDU/CSU pro otázky odzbrojování. V minulosti již mnohokrát navštívil Prahu a je stoupencem vstřícného postoje k východním sousedům Německa.
Uvedl, že význam rozšíření NATO lze shrnout do 6 bodů: (1) Rozšíření NATO je velice dobrou zvěstí pro země střední a východní Evropy. (2) Prokazuje, že existuje společný zahraničně-politický program a zájem USA a Evropy. (3) Nezhoršuje vztahy s Ruskem. (4) Otevírání NATO nelze nyní zastavit. Rozhodnutí o nepřijímání dalších zemí do NATO by poškodilo prozápadní síly v ostatních zemích východní Evropy. (5) Podle Michaela Howarda jsou tendence pro-EU tendencemi antiamerickými, avšak podle Pflugera nejsou nyní v Evropě žádné antiamerické tendence patrné. Integrovaná EU je naopak předpokladem úspěšných vztahů s USA, neboť umožní, aby Evropa sdílela břemeno odpovědnosti, jež doposud nesly pouze Spojené státy. (6) Je nanejvýš správné vzít na vědomí náladu amerického obyvatelstva, jež nepřeje příliš extensivnímu americkému angažování se při řešení různých problémů ostatních zemí. V tomto ohledu by měla být Evropa aktivnější a podporovat Američany v regionech jí blízkých.
Radek Sikorski je náměstkem ministra zahraničních věcí Polska. Předtím byl dopisovatelem National Review, na začátku 90. let náměstkem ministra obrany v Olszewského vládě, předtím v 80. letech bojovníkem v Afghánistánu na straně mudžahedínů a válečným korespondentem.
Rozšíření NATO označil za definitivní překonání Jalty. Pak uvedl, s jakým nadšením a slzami v očích byla zpráva o hlasování v americkém Senátu přijata v Polsku. Na závěr slíbil, že noví členové se stanou horlivými a spolehlivými spojenci.
Stanislav Tkačenko je zástupcem děkana fakulty mezinárodních vztahů na státní univerzitě v St. Peterburgu. Uvedl, že NATO může být zdrojem nestability v Rusku. Rusko je nyní demokratické a může být rovněž stabilní, nicméně rozšíření NATO tuto stabilitu ohrožuje. Západ by měl nyní přistupovat k Rusku tak, jako Spojené státy přistupovaly po II. světové válce k západnímu Německu: nikoliv zakládat obrannou alianci proti novým hrozbám, nýbrž rozšiřovat demokracii. Pokud by se do NATO dostaly pobaltské země, způsobilo by to Jelcinovi a demokratům závažné problémy. Chce se samotné Rusko dostat do NATO? Své členství považuje za možné, pokud by ho k tomu vedly důvody, jež by se mohly objevit na Dálném Východě.
Christian Hacke je profesorem Univerzity německých ozbrojených sil, nyní je hostujícím pracovníkem Hoover Institution na Stanfordské univerzitě v Californii. Rozšíření NATO shrnul do 7 bodů: (1) Německá vláda výrazně podporovala rozšíření NATO. (2) Rusko má být zahrnuto do nového bezpečnostního systému; vyžaduje si to stabilita v budoucnosti. (3) USA a Evropa musí zůstat aliancí a ničím méně: od roku 1990 se Evropané různými způsoby snažili vytvořit vlastní bezpečnostní mechanismus – a nic z toho nefungovalo. Je nutné si uvědomit, že jsme atlantickou civilizací. Nikoliv instituce, nýbrž politická vůle je to, co se počítá. (4) Je nutné zachovat obranný charakter NATO, ale rovněž připravit ho i pro nové mise (5) NATO není především o zbraňových systémech, nýbrž o společných hodnotách, proto je natolik důležitá vzájemná komunikace mezi jeho členy. (6) USA musí i nadále hrát v NATO vitální roli; Západoevropská unie zatím není pro USA plnohodnotným partnerem. (7) Brzezinski má pravdu, že otázkou dne je dvojité rozšíření – jak NATO, tak i EU. Shrnutím je tedy konstatování, že politika NATO se bude přesouvat od vyhodnocování hrozeb k vyhodnocování rizika. Již Manfred Wörner říkal, že NATO nebude mír pouze udržovat, nýbrž i vytvářet.
John Gilbert je náměstkem ministra obrany pro oblast zakázek v nynější britské labouristické vládě a členem Sněmovny Lordů. V úvodu otevřeně přiznal, že ještě před dvěma lety byl proti rozšíření NATO. Pak cynicky dodal, že změnil názor, když dostal místo ve vládě. Dále řekl, že nechce, aby Rusko bylo pokořeno. Pokud jde o USA, je rozhodně přesvědčen, že potřebujeme americkou přítomnost v Evropě, protože Evropa je neschopná bránit sama sebe. Nyní američtí daňoví poplatníci financují obranu Evropy, avšak nemůžeme si být jisti, že tak budou činit navždy. Pokud se něco semele v Kosovu, pak se mohou Američané z Evropy stáhnout. Evropa by proto měla dělat víc pro svou obranu.

Komentář (R.J.):

Zkušenost s rozšiřováním NATO jednoznačně prokazuje, že ti, kdo varovali před posílením antireformních sil v Rusku v důsledku rozšíření, se naprosto mýlili; rozšíření má na vnitropolitickou situaci v Rusku minimální vliv: lid to nezajímá (zajímají je jiné problémy, a to ekonomické) a politická elita ví, že NATO není žádným útočným paktem, tudíž všechny řeči Rusů o negativních dopadech rozšíření NATO na demokratický vývoj v Rusku byly pouhým blufováním. Tkačenkovo doporučení, aby se Západ nyní choval k Rusku tak, jako se západní spojenci chovali po 2. světové válce k SRN, je “dobrou radou”. Jenomže problémem je to, že Rusko se po skončení studené války nechová tak, jak se chovalo západní Německo po skončení války světové: v té době byla SRN jednoznačně prozápadní a denacifikovaná. Rusko není ani pořádně debolševizované, ani prozápadní. Tkačenkův náznak, že ruské zahraničně-politické elity zvažují úzkou spolupráci Ruska s NATO či dokonce jeho vstup do NATO v případě ohrožení Ruska Čínou, je signifikantní. Tyto ruské podvědomé obavy z Číny příštího století by měl Západ využít jako nátlakové páky při formulování své politiky vůči Rusku.
Při příspěvku Lorda Gilberta jsem se nemohl ubránit pomyšlení na jiného britského levicového aristokrata, který rovněž nechtěl, aby bylo Rusko pokořeno – jmenoval se Kim Philby.

V průběhu oběda se konala diskuse na téma Je federativní Evropa slučitelná s atlanticismem? Hlavní příspěvek přednesl Michael Portillo a komentáře k němu dodali Richard Burt a Karsten Voigt.
Michael Portillo byl v letech 1995-97 britským ministrem obrany. Byl předním představitelem euroskeptického křídla Konzervativní strany. Ve volbách v r. 1997 přišel o poslanecký mandát.
V úvodu své presentace uvedl, že důvodem vzniku EU bylo úsilí o zajištění toho, aby evropské národy mohly žít v míru; hlavní motivací bylo tedy dosažení bezpečnosti v Evropě. Avšak dnes, kdy někteří usilují o více integrovanou EU, mohou zde vzniknout nová napětí, což je pro bezpečnost rizikem. Stoupenci hlubší integrace se snaží zabránit zlům minulosti, jakým byl extrémistický nacionalismus, tím, že hodlají zrušit národní státy a vytvořit federalizovanou EU. Avšak zrušením národního státu a jeho nahrazením nadnárodní federací se extremistický nacionalismus nutně nezruší, což dosvědčily události v nadnárodních federacích, jakými byly bývalý Sovětský svaz či Jugoslávie. Řešením umožňujícím vyhnout se válečným konfliktům není rušení národních států, nýbrž jejich demokratický charakter; je téměř nepředstavitelné, aby demokratické evropské země mezi sebou válčily. Demokracie mezi sebou válčí pouze zřídka.
Když se však zavede jednotná měna bez toho, že by na celém území byla jedna ekonomika a jeden trh práce, výsledkem bude ztráta flexibility národních ekonomik jednotlivých členských zemí monetární unie; flexibility, již by jim jinak umožňovaly směnné kurzy. Důsledkem této rigidity a neschopnosti národních ekonomik reagovat vlastní pružnou monetární politikou na změny bude vznik nových napětí. A reagovat na ně demokratickou procedurou bude nemožné, neboť stoupenci hlubší integrace hodlají přenést rozhodování z nyní demokratických národních států na transnacionální evropské entity, jež demokratické nejsou.
Stoupenci této hlubší integrace usilují rovněž o společnou evropskou zahraniční politiku. Avšak jaká bude? Nyní žádná společná evropská zahraniční politika neexistuje. Bude-li existovat, bude výsledkem většinového hlasování. Bude většinový názor přímo antiamerický? Těžko říci, avšak rozhodně část stoupenců hlubší evropské integrace zastává otevřeně antiamerické názory a nepochybně většina chce, aby se Evropa od Ameriky odlišovala. Především chtějí, aby evropská ekonomika byla více etatistická a korporatistická, než je ekonomika americká. Nyní ve Washingtonu hledí příznivě na myšlenku společné evropské zahraniční a obranné politiky, neboť považují za výhodnější mluvit s jedním partnerem než s několika státy. Těší se na možnost, že v Evropě bude jedno telefonní číslo, kam budou moci zavolat, aby mohli koordinovat americkou politiku s jednotnou politikou evropskou. Ale nejdřív by měli pomyslet na to, zda evropská politika nebude náhodou antiamerická. Doufám, že nikoliv – dodal Portillo.
Pokud jde o Turecko, tato země byla vždy skvělým spojencem Západu, což naposledy prokázala ve válce v Zálivu. Západ by měl mít tedy zájem na tom, aby Turecko bylo i nadále demokratické, pluralitní, sekulární a prozápadní. EU by měla myslet geopoliticky. Kdyby tak uvažovala, zjistila by, že ponechání Turecka mimo EU bylo a je velkou ignorancí – uzavřel.
Karsten Voigt je sociálně-demokratickým poslancem německého Bundestagu, členem jeho zahraničního výboru a mluvčím poslanecké frakce SPD pro zahraniční politiku.
Uvedl, že Portillův argument vždy užívá německá extrémní pravice proti euru a EU ve jménu zachování německé marky. Avšak zachování DM a ostatních národních měn není ve stabilní, sjednocené Evropě bez nacionalismů udržitelné. Aby se zabránilo nacionalismu, je potřebná silná jednotná měna.
Z