Dávno tomu již – když se probíralo v naší vlasti registrované partnerství – říkal mi šéfredaktor jistého liberálního týdeníku, kde jsem pracoval: „registrované partnerství ano, ale na děti nám nešahejte“.  Byl jsem mladší a rozhodně méně zkušený než on, tak jsem se nehádal. Ale přesto jsem se ukázal lepším prorokem, když jsem si v duchu říkal: „jak můžeš být takhle naivní…“ Byl to rok 2004, pokud se nepletu.

Kam to s těmi může dojít, vidíme nyní, v roce 2019, kdy je na stole manželství a adopce. Registrované partnerství je už dávno považováno za instituci přežilou a nedostačující a homosexualita už je taky skoro konzervativním pojmem, protože teď se šermuje bojem proti binárnímu vnímání pohlaví, genderovou fluiditou a novým hitem  – transgenderismem. Tempo změn je takové, že i zasloužilí homoaktivisté či feministky jako Martina Navrátilová mohou skončit na pranýři, protože se drží takových zaostalých názorů, jako že žena nemůže mít penis. Ve vyspělých (tedy v jak čem vyspělých…) zemích už nejde o adopce, ale náhradní mateřství, kdy jedna žena daruje vajíčka, dva muži pak spermie a odnosí to jakási dělnice pokroku v Indii (za několik tisíc dolarů), dítě pak porodí a odevzdá šťastnému homosexuálnímu páru. Když to chcete levněji a tak nějak „v rodině“, odnosí vám „vaše“ dítě vaše matka, která se tak stane matkou vlastního vnuka. Vajíčka věnuje sestra partnera vašeho syna.  Kdo v tom nenajde hned několik etických i právních problémů, vyhrává zlatého bludišťáka…

Že to u nás ještě není na stole? No jistě, a dva tři roky ještě nebude. Jako nebyly adopce na stole v roce 2004. Faktem je, že všude na světě vede vývoj asi tímto směrem: registrované partnerství – manželství – adopce –náhradní mateřství… A paralelně pak od prosazení tolerance pro svůj životní styl k vynucení souhlasu s tímto a ostrakizaci těch, kdo jsou jiného názoru (protože rasismus, sexismus a homofobie je přece na stejné rovině a s nácky se taky nebavíme, že…). Jakmile vyjdete z toho, že jakýkoliv člověk má nárok žít v manželství s jakýmkoliv jiným člověkem a to jen na základě svých citů, je cesta otevřená.

Jednak k mnohoženství (neexistuje jediný logický důvod ho nepřipustit) a jednak k jakékoliv (jakkoliv eticky sporné) cestě k obstarání dítěte, protože manželství je přece o dětech (vida…), takže je na ty děti jakýsi nárok, ber kde ber. A protože žijeme v době proměnlivé genderové identity, můžeme si samozřejmě v průběhu manželství průběžně měnit pohlaví (nejlépe pouhým zápisem na matriku, kdo by se obtěžoval chirurgickou změnou pohlaví a vůbec, kdo jste vy, aby jste mi říkali, jaký je můj gender!“) a samozřejmě i měnit svému dítěti, když se vám zdá, že si zrovna ve třech letech hraje víc s panenkami než s autíčky, tak se mu změní pohlaví, nač čekat, až bude dospělé!

A psychologové k tomu často raději mlčí, protože kdo chce být označen za bigota a „strážce bran“ (slangové označení lékařů, kteří se brání okamžité změně pohlaví) a čelit hlasitým protestům transgender lobby.

Můžeme se samozřejmě uklidňovat tím, že evoluční instinkty jsou o dost starší než aktuální výstřelky krajní levice a tak i tato móda pomine stejně jako třeba pěstování broskví na Sibiři soudruhem Lysenkem. Je to možné, ale proč to riskovat…

Matyáš Zrno