Evropská unie to má těžké, to uznávám. Pro jedny je její dosavadní činnost při pandemii důkaz toho, že je ze své podstaty neakceschopná (zvláště v krizi), pro druhé je to důkaz, že potřebuje více pravomocí, aby mohla být víc akceschopná. Euroskeptici a eurorealisté si tedy standardně přehazují míč, jako ostatně při každé příležitosti.
Asi to ale s evropskou odpovědí trochu skřípalo, když Ursula von der Leyen varovala že „v době, kdy mělo platit jeden za všechny a všichni za jednoho, sledovali mnozí jen vlastní zájem“ a nakonec se za pozdní a nedostatečnou reakci omlouvala Itálii. Trochu komicky působilo také to, když kritizovala americký zákaz letů z Evropy (12. března), aby o čtyři dny později požadovala zákaz cestování do EU. Mezitím kritizovala členské státy za uzavírání hranic a osmého dubna pro změnu za uvolňování opatření. No ale kdo netápal, že… Třeba Donald Trump také nepřevedl zrovna konzistentní show.
Černobylský syndrom
EU navíc není instituce schopná propagandisticky využít každého balíku roušek jako Čína a každého doktora (o kterém pak už nikdo neslyšel) jako Kuba nebo Rusko. Ty miliony prostředků zdravotnické ochrany, které poslaly Itálii Německo či Francie a Polsko, stejně jako rumunské, norské či polské lékaře a sestry nebo transport italských pacientů do Německa, prostě přicházejí bez fanfár, červených koberců a povinného přivítání na letišti od nejvyšších ústavních činitelů. Mohlo to přijít dříve, ale prakticky všichni prostě reagovali později než měli… Dobře, ne všichni, zahanbilo by nás i takové Mongolsko, ale řekněme, že většina států reagovala pozdě. Nicméně, to, co v Evropě funguje, je reálná pomoc. Zadarmo. A bez postranních úmyslů. Což se o čínských a ruských propagandistických akcích s povinným vítáním na letišti říct nedá.
Dojem jakési přirozené akceschopnosti autoritativních režimů (a diktatur) oproti křiklavě neschopným demokraciím je ale samozřejmě nesmysl. Historie nás učí, že demokracie dokázaly za druhé světové války, čeho jsou schopny, jen jim to holt o něco déle trvá. Ale zase to dokáží za snesitelnou cenu – neboli Američané dokázali vyrábět tanky stejným tempem jako Rusové, aniž by dělníkovi v továrně hrozilo deset let na Sibiři, když přijde o minutu později do práce. A především nám boj s virem, stejně jako prakticky všechny ostatní aspekty života, ulehčuje existence otevřené společnosti a svobodné diskuse. To se ukázalo i nyní, kdy nejprve Čína a nyní Rusko tutlaly počátek epidemie. Byl to klasický příklad „černobylského syndromu“ kombinovaného s proslulou radou doktora Plzáka: „zatloukat, zatloukat, zatloukat!“ Velmoc prostě nesmí přiznat problém. Následky jsou zjevné jak v Číně, tak nyní především v Rusku. U nás se doktoři nenutí, aby říkali, že vše je OK v době, kdy všude umírají lidé, ani prostě z povrchu země nezmizí blogeři, kteří popisují situaci v nemocnicích, jako se to stalo ve Wuhanu. To je výhoda, která bohatě vyváží to, že nemáme uliční výbory strany, které dokáží efektivně zajistit to, že opustíte byt opravdu jen jednou za tři dny.
Takže to zdravotnictví…
Nuže, technicky by jistě bylo logičtější, aby se celá EU řídila jedněmi pravidly i v oblasti zdravotnictví, což by jistě usnadnilo boj s virem. To by ale vyžadovalo jednotný zdravotnický systém, jazyk (třeba na jihu Evropy to ani mezi doktory není s angličtinou žádná hitparáda) a především jeden stát, ke kterému je potřeba cosi jako jednotná identita a společná loajalita. To je takové to, že máváte nějakou vlajkou na fotbale a když na to přijde, jste ochotni za ten stát i bojovat. Tenhle jednoduchý předpoklad tady chybí a žádný Erasmus ani televizní pořady jako „U nás v Evropě“ s tím zatím nehnuly. Tudíž by takový projekt byl ryzím sociálním inženýrstvím se špatným koncem. Divit se tomu, že jednotlivé státy myslely nejprve na sebe je asi jako divit se tomu, když při požáru zachraňují rodiče nejdřív svoje děti. S Járou Cimrmanem si můžeme postěžovat, že s tím „můžeme nesouhlasit, nemusí se nám to líbit, ale to je asi tak všechno, co s tím můžeme dělat.“
Hlavně uhlík, potraty a LGBT
Není tedy Evropské unii co vyčítat? Ale je… Především tu nesnesitelnou lehkost tlachání, kombinovanou s pocitem morální převahy! Vezměme si poslední rezoluci Evropského parlamentu, ve které se tvrdí, že ekonomická rekonstrukce má jako svůj úhelný pilíř mít Evropský zelený úděl. Jak může vůbec někdo napsat, že zelenou revolucí nastartujeme ekonomiku, zvýšíme její odolnost a vybudujeme pracovní místa a ve stejnou chvíli zajistíme ekologickou transformaci, udržitelný ekonomický růst a sociální rozvoj a udržíme průmyslovou základnu Evropy, aniž bychom ohrozili cíl uhlíkové neutrality…? Mají snad v Evropském parlamentu kouzelnou hůlku? Ne, nemají. Ale mají cíle a plány, zcela oddělené od reality. Pokud to někdo srovnává s pětiletým plánem, tak, nemůžu si pomoct, není daleko od pravdy.
Hlavně, že mají členské země provést genderovou analýzu svých kroků během pandemie. Hlavně, že EP kritizuje v jednom odstavci Maďarsko za vyhlášení výjimečného stavu a Polsko za nevyhlášení výjimečného stavu (to, že třeba Rumunsko suspendovalo platnost Evropské úmluvy o lidských právech si nevšiml nikdo). Hlavně, že mají členské státy zajistit neomezený přístup žen a dívek k prostředkům sexuálního a reprodukčního zdraví (čti: potraty) během pandemie. Hlavně, že máme dbát na to, aby nebyla poškozena práva LGBT osob, omezen přístup k sexuální osvětě v Polsku a omezena práva transgender osob v Maďarsku (kde jinde, že… to, že jde o právní krok směrem k úpravě, která platí například v ČR – kterou za to nikdo nekritizuje – je opět zjevně vedlejší).
Zkrátka, pokud chcete vnímat EU jako od reality odtržený spolek posedlý módními progresivistickými trendy, tak nemusíte sledovat bláboly na Russia Today, Aeronetu atd. Stačí si přečíst rezoluce Evropského parlamentu.
