Ryszard Legutko není pouze jedním z nejzajímavějších současných polských filozofů, ale je patrně i tím nejodvážnějším a nejambicióznějším. Jeho hlavní díla představují pokus o analýzu problémů, k nimž byl náš vztah vždy příznačný.

Protože však jde o práce filozofické, každá z nich se snažila odhalit nejhlubší smysl a důsledky současných jistot, zasazovala je do civilizačního kontextu a představovala meditaci nad lidským údělem

Tři druhy svobody

K napsání Traktátu o svobodě autora přiměla ochuzená podoba pojmu svobody v současné filozofii. K němu podle Legutkova názoru přispěl velkou měrou Isaiah Berlin, autor knihy Čtyři eseje o svobodě. „Pojem svobody,” říká polemicky proti Berlinovi, „nás musí otevírat široké a obsáhlé problematice člověka a světa, ne nás vést k tomu, abychom tuto problematiku chápali jako ohrožení.” To je pro Legutka charakteristické: nikdy se neomezuje na analýzu čistých pojmů, ale přizpůsobuje je konkrétním lidským skutečnostem a snaží se přivést na světlo koncepci člověka, která z nich vyrůstá.

V souladu s klasickým pojetím této otázky autor odlišuje tři druhy svobody: negativní, pozitivní a niternou. Každé z nich věnuje jednu ze tří kapitol své knihy. Negativní svobodu, tu nejvíce zřejmou, představuje nepřítomnost vnějšího přinucování od jiných lidí. Samozřejmost negativní svobody má za následek, že se mnozí liberální myslitelé soustřeďují výlučně na ni. Ve skutečnosti ovšem maximální negativní svoboda lidské možnosti spíš omezuje, než aby je rozšiřovala. Modelem takovéto svobody je osamělost trosečníka na pustém ostrově; lze si jen těžko představit, že by o ni (a jen o ni) někdo usiloval. Lidský potenciál se rozvíjí díky existenci jiných, kteří nás zároveň omezují. Základním problémem je distribuce svobody, která se uskutečňuje prostřednictvím politických zřízení a institucí.

Pozitivní svoboda

Pozitivní svoboda je možnost dosáhnout zamýšlených cílů. V protikladu k negativní svobodě, jež musí být distribuována na zásadě rovnosti, předpokládá pozitivní svoboda nerovnost. Nelze si představovat a přát si, aby všichni disponovali stejnými možnostmi – ty se liší na základě individuálních dispozic, rozdílných podmínek a (koneckonců) i řízení osudu.

Vnitřní svoboda představuje „autorství lidských činů”. Vnitřně svobodný je ten, kdo je autonomním pánem svých rozhodnutí. Avšak k tomu, abychom tuto oblast svobody definovali, si musíme nejprve odpovědět na otázku, kdo je subjektem oněch činů, kým ono svobodné „já” je.

Jak se vymanit z nutnosti

Zatímco negativní svoboda se vypořádává s přinucením, pozitivní svoboda se vyrovnává s nutnostmi. Překážkou uskutečňování našich záměrů jsou lidská omezení a pravidla fungování skutečnosti. Klasičtí myslitelé hodnotili kontemplativní existenci mudrce za nejvyšší naplnění lidského údělu proto, že filozof se pohybuje ve sféře ducha a poznává to, co je nutné, a tím se stává relativně nejvíce nezávislým, a tedy svobodným. Blízko filozofa se nacházel umělec, jenž se podle některých koncepcí dokonce stával prostředníkem božského. Romantismus obrátil misku vah ve prospěch umělce, jenž byl podle tehdejšího mínění schopen v tvůrčím aktu překročit lidská omezení a přiblížit se božskému statusu. Moderní doba jednoznačně dává přednost tvůrčímu aktu před kontemplací, jež předpokládá dosažení objektivních pravd, které stanoví přirozené omezení člověka. Současný umělec je uznáván jako tvůrce principů umění, a tedy i skutečnosti. Zároveň s pokroky demokracie se to postupně přenášelo na celek lidí, kteří měli být schopni a mocni vytvářet smysly a řád světa. Ukázalo se však, že generalizace tohoto pocitu lidský rod nepovznesla, neučinila z lidí tvůrce, ale výlučně konzumenty. Hybris (pýcha) současného člověka nemá prométheovský charakter, ale, jak to s ironií formuluje Legutko, jde o hybris „pohodáře”, jemuž jsou jakékoli božské ambice na hony vzdáleny, jenž je zcela svázán s tělesným a triviálním pohodlím a příjemností a jenž se výlučně řídí egoistickými zájmy a nezajímá se o jakoukoli jinou, vyšší perspektivu.

Jinou metodou, jak se vyrovnat s nevyhnutelnostmi, jež omezují člověka, byl model (mentálního) aristokrata. Byl to člověk dospělý, a tedy takový, jenž se, jakmile poznává skutečnost s jejími omezeními, rozhoduje pro model existence, který je optimální pro uskutečňování těch nejušlechtilejších cílů. Tímto způsobem nejúplněji využívá pozitivní svobodu, neboť je způsobilý narýsovat jí odpovídající prostor. Tento elitářský přístup bude ve světě rovnostářské demokracie vytěsňován. Teoreticky nemusí jít o nutný jev, protože systém liberální demokracie vymezuje pouze mechanismus výkonu moci a práv jednotlivců. Postupem času ovšem egalitářský model hluboce zasáhl způsob fungování lidských skupin i jednotlivců. Člověk uvěřil, že lze na jedné straně překročit veškerá omezení, jež lidem uložila příroda, na druhé straně uznal, že jde o přirozený evoluční proces. Nároky aristokrata na poznání principů fungování skutečnosti jsou, v souladu s běžnými úsudky té doby, absurdní, neboť všechna pravidla vytváří člověk, a podléhají tedy jeho vůli. Ambice aristokrata jsou rovněž nebezpečné, neboť se odvolávají na drsný metafyzický řád. Svět ukotvený v tomto řádu „poslední člověk” demokratické doby vnímá jako něco cizorodého. Odmítá totiž heroismus vyplývající z oběti a považuje ho za zásadě nepřátelský jeho hédonistickému přístupu, stejně jako tragičnost, která přináší neodstranitelné rozpory a omezení lidského údělu.

Individualismus, kolektivismus, autonomie

Analyzujeme-li rozsah a meze autonomie lidského rozhodování, které vymezují vnitřní svobodu, musíme v první řadě odpovědět na otázku, jaký je status lidského subjektu. V klasickém myšlení Západu – starověk a křesťanství – se setkáváme se silnými metafyzickými hodnoceními podstaty člověčenství, která vyplývá z přirozeného řádu, jenž řídí tento svět. Moderna tento názor ve značné míře zpochybnila. Obzvlášť 20. století představuje období nedůvěry, podezírání, nepřetržitého boje s „mystifikacemi kultury”, které se pod rouškou lidské přirozenosti nebo řádu světa snažily zbavit lidského jedince autonomie. V existencialismu se lidská autentičnost konstituovala v odmítání přijmout jakoukoli hotovou roli. Dnes však, tvrdí Legutko, existuje přístup „pohodáře”, který vzhledem k tomu, že mu chybí silné já, nevyvozuje žádné radikální závěry, a přijímá-li takový názor, nevyvolává to u něho pocit odcizení ani hrůzu jako u existencialistů. Při dnes tak častém používání slov jako autentičnost není dost dobře jasné, co by mělo znamenat a ve vztahu k čemu by se ona autentičnost měla vymezovat. Žijeme-li ve světě rovnocenných voleb a modelů života, potom jsou všechny ze zásady stejně autentické, a tedy autonomní.

V současnosti je jako autonomní uznávána sféra emocí, přání a žádostí, zatímco klasičtí myslitelé, například Kant, dokazovali, že jde o objektivní biologické mechanismy, které fungují nezávisle na nás. Někdejší teologický jazyk definující podstatu lidství nahradil jazyk sociologie nebo kulturní antropologie. Ze scientistického obzoru těchto věd se zcela vypařilo neredukovatelné jádro lidství, které se musí opírat o metafyzické důvody.

Lze uznat, že proces prolamování měřítek a nutnosti, které jsou určeny kulturou, byl výsledkem vášnivého usilování o maximální svobodu člověka. Když však byla tato snaha korunována úspěchem, ukázalo se, že už neexistuje její subjekt. Přesto se všichni chovají tak, jako kdyby představoval nesporné jsoucno, a přiznávají mu stále nová a nová práva a pravomoci. Současný svět odmítá ve jménu rovnoprávnosti voleb a rovnostářství hierarchii lidských postojů. Seberealizace tak z tohoto důvodu často označuje podléhání impulsům. Ve všech klasických antropologiích byla seberealizace spjata s dospělostí, která označovala schopnost podřizovat život zákonům poznaným rozumem. Znamenalo to, že člověk má překračovat svůj partikulární status a identifikovat se se jsoucnem nepodléhajícím změnám. Tyto koncepce vyvolávají nepřátelské postoje u liberálních myslitelů, které je vnímají jako nebezpečí pro individuální svobodu.

Jako protiklad k nim vyzdvihují tvůrčího a aktivního jednotlivce, který se realizuje autonomně a sám sobě stanoví soubor úloh a cílů. To se však jeví jako iluze. Legutko říká: „Souvislost mezi individualismem a kolektivismem je jasná. Čím méně je jednotlivec zformován, čím méně je v něm překážek přijatých silou tradice, osvojené filozofie nebo z jiných ohledů uznávaných za objektivní, tím více se podvoluje procesu organizování vědomí.”

Kromě toho skutečnost, že jednotlivci spontánně hledají nějaký smysl, který by přesahoval jejich individuální existenci, svědčí ve prospěch metafyzického výkladu lidské přirozenosti. Pro klasiky filozofie bylo východiskem vědomí lidské konečnosti a filozofie představovala hledání, jak tuto konečnost překonat: „Při definování vlastní subjektivity a identity se nemůžeme nikdy omezit na individuální perspektivu”.

Pokus o syntézu

Ve shrnutí současné diskuse o otázce svobody Legutko vytváří dva modely sladění, koordinace jejích tří druhů. Jeden model zosobňuje člověk, který chápe svobodu jako samozřejmost a samotu uznává za její cenu. Dožaduje se stále většího množství práv a stále přesněji definovaných principů distribuce negativní svobody. Jako příslušník demokratického kolektivu vnucuje celku měkkou tyranii správných názorů. Považuje se za absolutního tvůrce svých cílů a úloh, které nás omezují na pohodlnou existenci zajištěnou před rizikem. Zpochybňuje existenci setrvalého subjektu nebo ji uznává v minimální verzi.

Představitel druhého modelu uznává omezený počet práv a šetrné principy distribuce negativní svobody. Chápe ji jako dobro dosažené v průběhu dlouhého civilizačního procesu, který od něj vyžaduje mimořádnou odpovědnost. Nepovažuje samotu za nutný element pro nabytí zkušenosti svobody.

Své cíle uspořádává v souladu s požadavky klasické metafyziky a pozitivní svobodu poměřuje možnostmi, jak jí dosáhnout. Uznává objektivní morální kritéria a zpochybňuje všechny formy determinismu. Přijímá za svou silnou koncepci subjektu postavenou na metafyzických základech a rozvíjející se v historické zkušenosti.

Není třeba naznačovat, který model svobody krakovský filozof preferuje.

Přeložil Josef Mlejnek.

Vyšlo na http://revuepolitika.cz