Grémium ODS se rozhodlo nepozvat na 24. kongres strany 18. až 19. ledna v Olomouci ani jednoho z jejích bývalých předsedů – Václava Klause, Mirka Topolánka a Petra Nečase. A to je chyba, především u liberálně-konzervativní strany.
Levicové strany jsou schopné buď symbolické “otcovraždy” – radikálního distancování se od svých bývalých vůdců, když se politika těchto stran změní -, nebo i mnohem intenzivnějšího frakčnění – ideologického zápalu či netolerance k pěti procentům straníků, kteří mají opačný názor než většina.
Od konzervativní či liberálně-konzervativní strany se však očekává větší kontinuita, smysl pro tradici, pragmatičnost a menší ideologičnost – i uznání jejím bývalým vůdcům či úcta k nim, i když mohli být neúspěšní či se chovat špatně.
ČSSD a Demokratická strana
V naší největší levicové straně – ČSSD – bývá její bývalý lídr zavržen, stává se personou non grata. To se stalo Miloši Zemanovi po roce 2002, Stanislavu Grossovi po roce 2005 a Jiřímu Paroubkovi po roce 2010. Tomuto osudu se částečně vyhnul jen Vladimír Špidla. Navzdory tomu je s podivem, že se pro bývalého českého premiéra a evropského komisaře poté, co ČSSD vyhrála v roce 2013 volby (byť s odřenýma ušima), v kabinetu s jejím premiérem nenašlo žádné ministerské křeslo.
Podobně je tomu v USA. Díky Lyndonu B. Johnsonovi, prezidentovi za Demokratickou stranu v letech 1963 až 1969, demokraté ve volbách 1964 drtivě zvítězili. Johnson byl v této době stejně jako jeho strana stoupencem války ve Vietnamu, již odstartoval jeho demokratický předchůdce John F. Kennedy.
V letech 1967 až 1968 však většina demokratů změnila názor a začala vystupovat proti válce ve Vietnamu, proto se Johnson v roce 1968 o prezidentskou nominaci neucházel, což bylo racionální rozhodnutí. Demokratická strana ho však zcela zavrhla a na nominační sjezd v roce 1972 ani nepozvala. Za půl roku Johnson v 64 letech zemřel.
V roce 2000 byli kandidáty Demokratické strany na prezidenta a viceprezidenta tehdejší viceprezident Al Gore a senátor Joseph Lieberman, jehož tedy považovala za způsobilého stát se hlavou USA. Ten však i ve druhé polovině prvního desetiletí 21. století na rozdíl od většiny demokratů podporoval válku v Iráku, a proto mu v jeho domovském státě Connecticut v roce 2006 odepřeli kandidaturu na senátora – kvůli jediné politické otázce, na niž měl jiný názor. Navzdory tomu kandidoval jako nezávislý a byl zvolen – porazil republikánského i demokratického kandidáta.
Američtí republikáni
Za konzervativní, Republikánskou stranu byl v USA v letech 1929 až 1933 prezidentem Herbert Hoover, jenž byl v důsledku Velké hospodářské krize velmi nepopulární a volby 1932 prohrál s demokratem Franklinem D. Rooseveltem.
Tato jeho neoblíbenost trvala celá třicátá léta a Roosevelt byl v roce 1936 znovu zvolen, přestože kandidáta republikánů Alfa Landona ignoroval a stále se vymezoval vůči Hooverovi, i když ten už čtyři roky prezidentem nebyl, ani na tento post nekandidoval.
Republikáni měli mnoho důvodů se od Hoovera distancovat, což však neučinili. Na své sjezdy ho zvali a na tom v roce 1948 mu dokonce otevřeně aplaudovali. Poté se zúčastnil dalších tří republikánských sjezdů v letech 1952, 1956 a 1960 a zemřel v roce 1964 v 90 letech.
Diskrétně, decentně a elegantně
ODS se zatím ke svým expředsedům chovala jako konzervativní, nikoli levicová strana. Škoda, že letos tuto tradici opustila, byť její důvody mohly být objektivní.Václav Klaus v loňských prezidentských i sněmovních volbách vystupoval jako nepřítel ODS a otevřeně podporoval jinou stranu.Mirek Topolánek na kongresu ODS v listopadu 2012 vystoupil s mimořádně kritickým projevem, který však byl, jak ukázaly následující události, prorocký a přesný. A obava mohla být: Co kdyby něco stejně zásadního, co by zaujalo všechna média a poškodilo stranu, učinil i na sjezdu tento víkend v Olomouci?
Petr Nečas má nyní velice špatnou pověst (dle mne se však v budoucnu výrazně zlepší), jeho kauza není uzavřena a svými personálními volbami ODS poškodil. Jeho přítomnost na kongresu by straně nepomohla, spíše by ji poškodila, neboť by byla spojovaná s její nedávnou minulostí. ODS nyní nejvíce potřebuje nový začátek – odrazit se ode dna s novým vedením a personálním obsazením.
Navzdory tomu se domnívám, že všichni tři bývalí předsedové ODS měli být na její kongres pozvaní. A pokud bylo vyhodnoceno, že jejich přítomnost na nadcházejícím kongresu není “nezbytná” (řečeno eufemisticky), pak by to konzervativní strana měla učinit diskrétně, decentně, elegantně a s dekorem.
Předsedové měli být pozvaní a následně se sami o své vůli s díky omluvit – jako liberálně-konzervativní expolitici by také měli mít smysl pro decentnost, dekorum a diskrétnost a pochopit, že se mají omluvit.
ODS však rozhodně měla své expředsedy pozvat. Ať byli, jací byli, ať dnes jsou, jací jsou, ve své době byli jejími předsedy a strana jim tehdy důvěřovala a oni pro ni a její úspěch leccos udělali, byť následně leccos zmařili a promrhali. Slušnost vyžaduje je pozvat. A jejich slušnost by je zase měla přimět pozvání s díky odmítnout a z kongresu se omluvit.
Vyšlo na www.ceskapozice.cz
