„Kdo není na facebooku, jako by nebyl“, prohlásil před lety na jednom školení jistý mladý člen KDU-ČSL. Šokoval tím přítomné lidovecké politiky, kteří většinou o facebooku slyšeli jen zdálky, pokud vůbec. Teď ovšem platí něco jiného: „Kdo není na twitteru, jako by v politice nebyl“.

Čeští politici si totiž oblíbili sociální síť mnohem méně rozšířenou než populární facebook, ale zato navšěvovanou mnohem více lidmi, o které politikům jde: novináři, zaměstnanci vlivných neziskovek, akademiky, ale třeba i lobisty.

Jen nejpodstatnější

Vzniká tak nová forma virtuální komunikace – díky zcela jiné skladbě uživatelů twittru je obvykle prosta vulgarit, nadávek a mlácení prázdné slámy – ve sto čtyřiceti znacích prostě napíšete opravdu jen to nejpodstatnější. A protože twitter mnohem více používají lidí, kteří „vědí“, stačí i těch 140 znaků na to politiky „usadit“. Třeba, když lobista Ivo Rittig reaguje na tvrzení Andreje Babiše v Otázkách Václava Moravce, že ho vlastně skoro nezná, jednou větou: „Pro pořádek známe se s Andrejem 21 let a mozna byl nebylo marné se potkat třeba u Moravce aby jsme si pokecali.“

Je taková česká specialita. Jen málokde ve světě jsou totiž ministři ochotni diskutovat skoro s kýmkoliv a často i skoro neomezenou dobu. Většinou za ně twittrový účet obhospodařuje pověřený úředník, popřípadě dají speciální značku k twittru, který (občas) napíšou opravdu oni sami. U Donalda Trumpa zjistili odborníci na data, že své vlastní tweety (ty zuřivější) posílá z androidu, zatímco ty klidnější píše někdo jiný na Iphonu.

U nás ale řada politiků dává twittru svůj vpravdě osobitý otisk. A nejspíše to souvisí i s mírou jejich sebestřednosti. Rekordmanem v tomto ohledu bude nejspíše paní ministryně Šlechtová. Pro tu je zjevně sledování jakékoliv zmínky o své osobě klíčovou součástí její práce. Třeba v červenci dokázala skoro dvaceti tweety řešit to, že se jeden koncert, kterého se zúčastnila v rámci oslav Karla IV. V karlovarském kraji, přesunul z kostela v Boči do kostela v Perštejně (mělo to být odplatou katolické církve za její návrhy zkonfiskovat církevní budovy na pražském hradě).

Pak zpražila ministerstvo kultury, že retweetnulo její trochu „škromachovsky“ vypadající selfie s komentářem, zda na to náhodou nemá copyright místopředseda senátu. A nakonec se vyfotila s krávami, což doplnila komentářem „Kravy i byci jsou prima.Veri anebo ne. Jako ministr se zpovidam za vse.Mam nove prkenko na WC,treba to nekoho zajima.“ Co tím chtěla říct, nad tím si twittrová obec láme hlavu doteď… Komentáror Lidových novin Petr Kamberský ale už dříve u jiného tweetu pani ministryně (o tom, že by se mělo vyhlásit referendum o k názvu naší země s tím, že „my všichni jsme Češi“) napsal, že někteří ministři by měli používat twitter jen pod dohledem odpovědného pracovníka.

Někdo to řídí

Někdo se tím zjevně řídí. Třeba tweety premiéra Sobotky jsou tak nudné, že to vypadá jako kdyby udělal konkurs o největšího suchara mezi svými zaměstnanci a tomu dal přístupová hesla ke svému účtu. Což vlastně vzhledem k charakteru pana premiéra není úplně od věci.

Takže můžeme sledovat Bohuslava Sobotka na návštěvě pracovních kolektivů, krajských úřadů, nemocnic či traktorových závodů, popřípadě (to je teď pro politiky jaksi povinné) tweetuje gratulace olympionikům, i když nikdo asi vážně neuvěří tomu, že by byl sportovním fanouškem. Jestli mu něco snad i lze věřit, tak, že je dobré vzít děti na film „Tajný život mazlíčků“.

Premiér má ale své alter ego (nebo spíš super ego) v podobě státního tajemníka a muže pro všechno (EU, digitalizaci, Čínu) Tomáše Prouzy, který naopak tweetuje sám a někdy i v intervalu deseti až dvaceti minut chrlí svoje úspěchy počiny. Nezaujatý pozorovatel by si ovšem mohl snadno splést, kdo je tady premiér a kdo jen státní tajemník.

10 tweetů

Podobně agilní je místopředseda vlády Pavel Bělobrádek. Deset a více tweetů či retweetů denně je standard. A to o všem – od jeho vlastní agendy (věda a výzkum, ale tam jde jen o suchá sdělení, to ho asi tolik nebaví) přes po záležitosti stranické až po to, co ho zjevně baví hodně a to jsou citáty s morálním apelem.

Jen z nichž po pravdě řečeno není nějaký politický postoj úplně jasný a laik se v tom může snadno ztratit. Třeba, když tweetne „Stvoř mi, Bože, čisté srdce, obnov v mém nitru pevného ducha. (Žalm 51,12)“. Zatímco Miroslav Kalousek (který nevynechá žádnou příležitost si do lidovců rýpnout) kontruje: „Přání je to ušlechtilé..Ale pokud Ti On vyhoví,tak v tom Vašem předsednictvu dlouho nevydržíš..“, jiná Bělobrádkova oponetka z řad TOP09 mu na to doporučí Přísloví 6: 1-3, na což předseda lidovců odpoví Lukášem 6:42.

Básnička od Magora

No, alespoň si čtenáři procvičí znalosti bible, to není nikdy na škodu. Zatímco Bělobrádek upustí sem tam odkaz z bible a sem tam básničku od Magora, ale většinou poměrně věcně komentuje a debatuje o veřejných záležitostech, jeho stranický kolega, ministr kultury Daniel Herman komunikuje o každodenní politice prakticky jen v metaforách a konkrétně a kriticky mluví jen o věcech bezpečně minulých (komunismus u nás) nebo bezpečně vzdálených (komunismus v Číně).

Na to sice občas nějaký škarohlíd (třeba Miroslav Kalousek) kontruje tím, že ve vládě drží estébáka, ale to Hermana nevykolejí, protože přece „Nechávám pole dozrát až do žní. Nechci totiž s plevelem vytrhat i pšenici“. Co dodat… Snad jen, že zmínky o Babišovi prostě lidovci moc rádi nemají, tedy alespoň ministr zemědělství Jurečka (který čelí jistému podezření, že ve svém rezortu, tak důležitém pro Agrofert, jde ministru financí na ruku) či Pavel Bělobrádek (který vypadá opravdu trochu rozpolcen mezi nedůvěru k Babišovi a touhou udržet vládu).

To Daniel Herman se za Andreje Babiše postavit umí s procítěností sobě vlastní, čehož důkazem je už legendární tweet na podporu elektronické evidence tržeb: „Na popelec jsme schváli EET, aby se méně kradlo. To je dobře, protože kradení je hřích. Začalo 40 dní postu. Kéž by se v níich nekradlo vůbec.“ Jedno oko nezůstalo suché…

Po pravdě, dokonce i zcela bezvěrecký ministr vnitra Milan Chovanec (ČSSD) si občas vypůjčí citát z Bible. Poradil tak svému vládnímu kolegovi Andreji Babišovi, že nemá hledat třísku v oku bratra svého, když nevidí břevno v oku svém (Babiš zrovna obvinil Sobotku, že lže…). Ministr financí si z toho zjevně příklad nevzal, zato vždy pohotový (a jízlivý) Miroslav Kalousek se podiví: „Netušil jsem,že jste bratři.To mnohé vysvětluje..“. Chovanec a Babiš jsou ostatně kapitolou samou o sobě, jeden by nevěřil, že spolu sedí ve stejné vládě. Od jisté doby se ostřelují tweety prakticky každodenně. A ačkoliv většinu tweetů za Babiše dělá jeho PR oddělení, u debat s Chovancem to vypadá, že i sám Andrej Babiš, který dosud používá trhací kalendář, se „snížil“ k moderním technologiím. Podobně se ostatně dříve zaměřoval pro změnu na ministra zdravotnicví Němečka. Ale boj o zdravotnictví vystřídal boj o policii…

Těžko říct, zda má občana těšit, že jsou politici ochotni s ním řešit kdeco a nebo zda se má děsit toho, kolik času věnují malému virtuálnímu světu se značkou TWITTER. Ministři mají obvykle několik tisíc sledujících, „lajky“ se obvykle počítají maximálně na desítky. Nejsou jako Donald Trump, který má osm milionů fandů, desítky tisíc lajků, tisíce re-tweetů, a který z twittru učinil mocný nástroj, kterým oslovuje veřejnost. Naši politici málokdy příjdou s něčím zásadním a jen občas s něčím vtipným (tady vede rozený „homo politicus“ Miroslav Kalousek“). Spíše než promyšlená strategie jak zvýšit svůj vliv, tak jejich twittrové účty působí jako trochu nahodilá snaha na sebe upozornit. A občas si rýpnout do kolegů…

Vyšlo v poslední vydání týdeníku REFLEX