Text Russella Kirka je přeložen z anglického originálu “Prospects For Conservatives. Part I: Prospects Abroad”, The Heritage Foundation, Heritage Lectures No. 274, 14.6.1990.

Text Pata Buchanana je přeložen z anglického originálu “The Democracy Worshipers”, publikovaného v časopisu The American Conservative, roč. 1, č. 6, 16.12.2002.

Přeložil Jaromír Žegklitz.

Russell Kirk

Vyhlídky konzervativců

Část I: Vyhlídky v zahraniční politice

            Podle Arnolda Toynbeeho nastal pro moderní civilizaci Čas nesnází v roce 1914. O čtyři roky později zasadil nejhorší úder existujícímu a uznávanému politickému a společenskému řádu triumf bolševiků v Rusku. Léta Páně 1990 se však začalo zdát, že bude snad opět možné hovořit s jistou důvěrou o Věcech Stálých a Trvalých. Staré pojetí řádu, spravedlnosti a svobody možná přece jen zvítězí. Dá-li Bůh, může být dnes, na konci 20. století, zachováno mnohé z toho, co stojí za udržení. Jak nám praví Eliseo Vivas, jednou ze známek lidské slušnosti je pocit studu za to, že se člověk narodil do dvacátého století. Můžeme snad odčinit hříchy tohoto století tím, že na jeho konci porazíme čtyři apokalyptické jezdce – revoluci.

            Po sedmi desetiletích bojů dosáhli američtí konzervativci velkého vítězství. Od vyslání vojska do arktických oblastí Ruska presidentem Wilsonem až po cestu presidenta Reagana do Moskvy za rozhovory s Gorbačovem, po celou tu dobu zápasila velká americká republika s ruským medvědem a západní pojetí svobody a řádu soupeřilo s ideologií marxismu. Tento velký zápas, který byl nyní rozhodnut ve prospěch Spojených států a ve prospěch politiky rozvážnosti a osvědčených zvyklostí, předvídal již Alexis de Tocqueville.

Pojmenování komunistických lží

            Konečný střet byl sveden starým a významným konzervativcem, Ronaldem Reaganem. Když skládal presidentskou přísahu, nebyl Reagan se zahraničními záležitostmi vůbec obeznámen. A přece – s výjimkou chyby, jíž se dopustil v Libanonu – byl ve své zahraniční politice úžasně úspěšný. Navrátil sílu americké ekonomice, takže kremelští oligarchové si uvědomili slabost Sovětského svazu tváří v tvář americké produktivitě. Zahájil práci na Strategické obranné iniciativě a páni sovětské říše – dokonce i imperialisté v řadách Rudé armády – ke svému údivu zjistili, že nejsou schopni nalézt dostatek zdrojů, aby tento ochranný štít proti jaderným raketám narušili. Vyslal raketu do samotného předpokoje (doslova) zločinného libyjského diktátora – a vládcům sovětského systému vylezly oči z důlků nad jeho smělostí. Ruští a kubánští komunisté obrátili svůj zájem ke Grenadě, aby tu vybudovali svou další základnu; president Reagan však okamžitě vyslal na Grenadu vojenskou expedici, v průběhu jejího obsazování postřílel pár Rusů a Kubánců a poslal zpátky do Moskvy a do Havany zbytek jejich mužů coby propuštěných vězňů. Díky tomu si vládcové Říše zla uvědomili, že president Reagan má ve zvyku označovat lži pravým jménem a před velkými Rusy nemá strach. Krom toho byl už tehdy Sovětský svaz z existenčních důvodů občas závislý na zásilkách americké pšenice. Gorbačov a jeho soudruzi si byli jasně vědomi toho, že musí přehodnotit výdaje a vzdát se mnoha ambicí, aby úplně nezkrachovali; starý herec z kalifornského ranče, pohotový střelec ve svých filmových rolích, je předčil.

            Krátce po jeho návratu z Moskvy jsem s panem Reaganem strávil nějaký čas v Bílém domě. Vyprávěl mi dva vtipy (jeho humorné příběhy mimochodem pramenily z něho samotného), z nichž jeden si dnes dovolím zopakovat.

            President Reagan mne oslovil a představil se jako člověk vedoucí rozhovor s “vysokým sovětským představitelem”. Dialog probíhal asi takto:

Pan Reagan pravil nevinně: “Můžete mi říci, jak vysoko si stojí komunismus u ruského národa?”

“1,6 metru.”

“Skutečně? Jak to můžete říct tak přesně? A co to vlastně znamená, ’1,6 metru’?”

Vysoký sovětský představitel zvedl ruku ke krku: “Znamená to, že ho máme až pocaď!”

Americké vítězství

            A opravdu, po sedmdesáti letech měl ruský lid komunismu “až pocaď” – topil se v něm. Gorbačov pochopil, že se s tím temperamentním starým gentlemanem z kraje za Santa Barbarou – a s celými Spojenými státy – musí dohodnout. Aniž by museli zasadit úder větší, než jaký zasadil americký výsadek ruským “technikům” na Grenadě, američtí konzervativci nakonec v tomto celosvětovém dění zvítězili.

            Obtěžoval jsem vás, dámy a pánové, tímto rozvláčným úvodem proto, že si dnes užíváme roku tohoto triumfu. Z obecného pohledu jsou vyhlídky konzervativců radostnější, než jaké se zdály být, řekněme, za vrcholných časů presidenta Johnsona; a zvláště na poli zahraničních záležitostí vypadají příznivě právě dnes. Dovolte mi proto shrnout americké úspěchy v mezinárodní politice a poté – i když si o mně možná pomyslíte, že jsem Kasandra v kalhotách – vyslovit určitá varovná proroctví.

            Především, dámy a pánové, my všichni zde jsme svědky smrti marxistické ideologie. Jak před více než 30 lety napsal H. Stuart Hughes, “konzervatismus je popřením ideologie”. Protože každá ideologie – tj. teorie fanatického politického přesvědčení slibující ráj na zemi – je iluzí a důsledky ideologie jsou nakonec většinou lidí vnímány jako zhoubné; poté se – naštěstí – objevuje zdravá reakce. Právě to se stalo po sedmi desetiletích v Rusku, dnes k tomu dochází v Číně a brzy taková situace nastane v afrických, asijských a latinskoamerických zemích, jež v uplynulých 40 letech podlehly komunistickým ideologům.

            Praktické důsledky marxistické doktríny jsou známy natolik, že zanedlouho bude mít marxismus své obhájce už jen v americkém akademickém prostředí. Marxismus si činil nárok na to být jak morálním systémem, tak i ekonomickým a politickým všelékem. Nu, každý národ musí mít přinejmenším nějaké základní principy morálky, stejně jako nějaká životaschopná východiska pro politiku a ekonomiku. Jaké principy zaplní vakuum, jež po sobě zanechala marxistická dogmata?

            Lze si představit, že myšlení a emoce národů, jež se nedávno osvobodily od marxismu, by mohla ovládnout nějaká alternativní ideologie – nějaký jiný dogmatický a falešný systém, imanentizující symboly transcendentna. Co by však taková ideologie mohla obnášet, to není nikdo schopen říci; pravděpodobně by nebyla nějakým ekvivalentem nacismu, který Hannah Arendtová nazývá “ideologií v zárodku”, ani teorií italského fašismu. Někteří naivní Američané žvaní o “ideologii demokracie” – o demokratismu se ale budu muset za okamžik zmínit.

Povzbuzující víra

            Pravděpodobnějším se zdá, že v Rusku, ve východní Evropě a v mnoha afrických zemích bude marxistický dialektický materialismus vystřídán oživenou křesťanskou vírou, již dnes se zřetelně obrozující v Polsku, Rumunsku, Litvě, Maďarsku, Slovinsku i jinde. Útlak náboženskou víru lidí nedusí, ale spíše naopak povzbuzuje – za předpokladu, že persekuce není absolutní a dokonale účinná, což nebyla ani v Říši římské, ani v Sovětském svazu, neřku-li v Rumunsku. Historie Židů tuto pravdu jen potvrzuje. A je-li přežití národa ztotožňováno s přežitím církve, jak tomu bylo v dějinách Irska, je náboženství silnější než jakákoli ideologie.

            Žádné náboženské přesvědčení nemůže ale uspokojivě a beze zbytku nahradit politický a ekonomický program; smyslem a cílem náboženské víry je uspořádání duše, nikoli uspořádání státu. Náboženská dogmata ovšem poskytují odpovědi na základní otázky, zatímco ideologie takové otázky přesvědčivě zodpovědět nemůže. Této věci se dotkl Alexander Solženicyn ve své řeči při udělení Templetonovy ceny v Londýně v roce 1983: “Před více než sto lety, když jsem byl ještě dítětem,” začal Solženicyn, “jsem od řady starších lidí slýchal vysvětlení toho, proč Rusko postihla taková katastrofa: ‘Lidé zapomněli na Boha, a proto k tomuhle všemu došlo.’”

            A tak se díky zhoubné a ničivé moci dialektického materialismu tyto katastrofy opravdu udály. Dnes, když byly komunistické iluze zavrženy, se mohou lidé ve velké části světa obrátit zpět k tomu, co Marx falešně nazval “opiem lidstva”: k náboženskému poznání, jež krom jiných tvrdých pravd učí tomu, proč člověka a společnost zde na zemi není možné přivést k dokonalosti.

            Lze si dokonce představit, že se obrozující křesťanská víra východní Evropy přenese na nemalý počet lidí zde ve Spojených státech, kde je protestantská i katolická církev v rostoucí míře sužována náporem ideologie či sekulárního humanismu.

            Ať už se stane cokoli, mohou marxističtí ideologové nalézt alespoň malou útěchu v jistotě, že jejich ideologie nebude z povrchu zemského smazána úplně a beze zbytku. Neboť, jak poznamenává John Lukacs, “vždy budou existovat nějací komunisté – na Manhattanu”.

Marx usvědčený z omylu

            Na poli zahraniční politiky se již naše ministerstvo zahraničních věcí nebude muset utkávat s fanatickým iracionalismem ideologie v Evropě, Asii či Africe – rozhodně ne, jak jsem přesvědčen, do začátku 21. století. Velké i malé země se začínají přiklánět k politice jakožto umění možného. Marxovo přesvědčení o nevyhnutelnosti vítězství komunismu bylo totálně vyvráceno, a to prakticky přes noc.

            Před čtyřiceti lety se Whittaker Chambers pesimisticky domníval, že se svým rozhodnutím postavit se na stranu řádu, spravedlnosti a svobody přiklonil ke straně, která prohrává. Říká se, že Henry Kissinger v době svého vrcholného vlivu byl ve skrytu duše přesvědčen, že jeho diplomatické snažení jen oddaluje konečný triumf komunismu a Sovětského svazu. Jak odlišné jsou naše dnešní vyhlídky! Člověk si vzpomene na to, jak na sklonku svého života Edmund Burke ve svém prvním dopisu z řady Thoughts on a Regicide Peace odmítl historický determinismus. Prozřetelnost, pouhá silná individuální vůle anebo šťastná náhoda, říká Burke, mohou neočekávaně obrátit samotné směřování národa. “Nejsem si jist, zda nám historie lidstva skýtá dostatečnou oporu – pokud ji někdy vůbec poskytovat může – pro formulování nějaké spolehlivé teorie vnitřních příčin, jež nevyhnutelně ovlivňují osud státu,” píše Burke. Je možné, uvádí, že velké a náhlé změny v životě národů jsou důsledkem “občasného zásahu neodvratitelné ruky Velkého Hybatele”. Můžeme dumat nad tím, zda v uplynulých třech letech nemohl být nástrojem tohoto Velkého Hybatele Velký Zprostředkovatel – pan Reagan.

            Ať je tomu jakkoli, moc marxistické ideologie, ohrožující v průběhu minulých sto padesáti let dokonce i Spojené státy, se zdá být zlomena. A spolu s tím se na kusy rychle rozpadá i moc sovětského impéria. Vyvstává dokonce otázka, zda si Moskva udrží účinnou kontrolu nad nějakými územími za hranicemi Velkého Ruska a zda občanská válka v Bělorusku nemůže vyčerpat zásoby sil toho, co v minulých sedmi desetiletích bývalo Sovětským svazem. Sovětský systém již nadále nemůže vojensky soutěžit se Spojenými státy; toto soupeření, jež bylo pro americké finance tvrdou zatěžkávací zkouškou, onu velkou tyranii rozprostírající se od Baltu až k Pacifiku obrátilo v trosky.

Žádný důstojný soupeř

            A tak se stalo, že Spojené státy nemají žádného soupeře, jenž by byl hoden toho jména. Čína tone v chudobě a její vláda je beznadějně špatná; britské a francouzské impérium se před čtyřmi desítkami let rozpadlo; Japonsko je silné hospodářsky, není ale dostatečně velké na to, aby soutěžilo o panství nad světem; a dokonce ani znovusjednocené Německo, potrestané ranami uplynulého půlstoletí, neaspiruje na hegemonii v Evropě, natož pak na vážné soupeření se Spojenými státy. Henry Luce a Richard Nixon říkávali, že dvacáté století musí být “americkým stoletím”; tyto aspirace by však mohly být naplněny ve století jednadvacátém.

            Jistě, jediná Amerika je dnes velkou světovou mocností a má dostatek zdrojů – jak vojenských, tak finančních – na to, aby sama ochránila své národní zájmy před možnými soupeři. Vynořuje se však veliká a závažná otázka: jak by Spojené státy měly naložit s mocí, pramenící z jejich převahy? Jsme my Američané povoláni k tomu, abychom naplňovali jakýsi daný osud, je naším posláním obracet každý národ a každou kulturu k americkému obrazu?

            V posledních pár měsících se v Americe zvedly různé hlasy, nadšeně provolávající, že celý nebo téměř celý svět brzy přijme za svůj řád označovaný jako “demokratický kapitalismus”. Zdá se, že tito nadšenci (z nichž mnozí se hlásí ke skupině nazývané neokonzervativci) předpokládají, že politický systém i hospodářský model Spojených států budou převzaty na každém kontinentu a navždy.

            Podobný postoj nás přivádí k postřehu Daniela Boorstina, nejlepšího z dnešní generace amerických historiků, jenž říká, že ústava Spojených států není zbožím určeným na export. Obrací naši pozornost také k postavě z nejlepšího amerického románu – Santayanova Posledního puritána. Tou je Cyrus P. Whittle, učitel z Nové Anglie, typ vzdělance, jaký dnes převládá na amerických universitách. Whittle je

sarkastický seschlý malý mužík, který vysokým rozechvělým hláskem přednáší americkou historii a literaturu, s hořkým, pronikavým důrazem na jedno či dvě slova v každé větě, jako by zatloukal dlouhý tvrdý hřebík do rakve nenáviděných omylů a falešných představ… Jeho potěšením bylo – nakolik se odvažoval – urážet a zesměšňovat všechny ctihodné muže. Franklin psal sprosté verše; Washington, který měl enormě velké ruce a nohy, si vzal Marthu jen pro peníze; Emerson servíroval Goethovu filosofii v mražené podobě. Ne že by pan Cyrus P. Whittle postrádal nadšení a nějaký skrytý náboženský zápal. Amerika nebyla jen tou největší věcí na světě, ale chystala se i smést všechno ostatní; a v blouznivém oslepujícím nadšení z tohoto vyvrcholení se zapomínal ptát, co se stane potom.

            Přesně tak: jaký svět by tato projektovaná universální amerikanizace zplodila? Již od II. světové války popisují američtí publicisté pozemský ráj, jenž bude nastolen poté, co bude “demokratický kapitalismus” prosazen v každé zemi – byť se termín “demokratický kapitalismus” objevil teprve nedávno jako součást neokonzervativního žargonu. V roce 1951 byl např. v britském časopisu The Twentieth Century uveřejněn článek s titulkem “Nová americká revoluce”. Jeho autorem byl David C. Williams, ředitel výzkumu Political Action Committee při AFL-CIO (Americká federace odborových svazů a Výbor průmyslových organizací). Jeho věty se zajímavě podobají jistým výlevům nové instituce s názvem Endowment for Democracy i dalších orgánů “globální demokracie”.

            “Tato manifestace americké revoluce dvacátého století je výstižně nazývána ‘revolucí rostoucích očekávání’,” napsal Williams.

Američané tvrdí, že by probíhala dokonce i v případě, že by neexistovalo nic takového jako komunismus… Hybnými silami této nové revoluce jsou mnozí státní úředníci, podnikatelé, techničtí odborníci a odboráři, které americká vláda vysílá do zahraničí… Úkolem amerických podnikatelů je přesvědčit jejich evropské protějšky, že se vyplatí modernizovat a vyrábět pro masy, nikoli pro třídy. Své evropské přátele mohou ujistit, že je v jejich možnostech dosáhnout jakožto skupina vysoké prestiže a zbavit majitele půdy, státní úředníky a armádní důstojníky jejich tradičního čestného místa.

            Americká síla se tak má stát spíše revolučním než konzervativním prvkem, cíleně působícím na chamtivost, třídní závist a touhu po změnách – to tvrdí Williams. V Asii, pokračuje, napomůžeme my Američané tomu, aby byly “zpřetrhány tradiční a stále převažující kastovní a rodinné vazby” a “tradiční řemeslníci přitlačeni ke zdi”. Budou následovat nějaké zoufalé protesty? Tím hůř pro reakcionáře, které s protektorskou blahosklonností z jejich předsudků vyléčíme. “Nová americká revoluce není po chuti každému,” prohlašuje Williams neústupně.

Ti, jejichž tradiční prestižní postavení bude narušeno, se toho pochopitelně děsí. Možná největší duševní úzkost však pociťují evropští a asijští intelektuálové. Těm se americký způsob života jeví omezený a vulgární. Mnozí američtí intelektuálové by s nimi souhlasili. Také by je ale varovali, že logice masové výroby a trhů nelze vzdorovat. ‘Štěstí’, po němž průměrný člověk touží a jehož se mu dostane, není štěstím estéta. Východoevropští komunisté prokázali zdravý instinkt sebezáchovy, když zakázali americký jazz coby podvratnou záležitost. Laciná hudba, laciné komiksy, Coca-Cola a automobily jsou tím, co lid žádá – docela pochopitelně, protože nemá žádnou příležitost naučit se toužit po něčem lepším anebo to získat. Kulturu nelze zachovat tak, že se stane monopolem pár vyvolených. Leží před námi úkol mnohem těžší, a sice vzdělat masy tak, aby toužily po věcech lepších a přijatelnějších, než po jakých touží dnes.

            Americký příspěvek k universálnímu “demokratickému kapitalismu” budoucnosti (vycházíme-li z Williamsových premis) tak spočívá v láci: nejlevnější hudba, nejlevnější komiksy a nejlevnější morálka, jež lze poskytnout. To by byla vskutku revoluce revolucí, peklo universální vulgárnosti a jednotvárnosti. To je Cyrus P. Whittle, ubezpečující se, že Amerika je nejen tou největší věcí na světě, ale že brzy smete vše ostatní; a v blouznivém oslepujícím nadšení z tohoto vyvrcholení se zapomíná ptát, co nastane pak.

            Tato obhajoba po americkém způsobu utvářené kultury materialismu není v žádném případě omezena jen na publicisty, píšící v zájmech velkých odborových svazů. Pár let poté, co vyšel Williamsův článek, jsem se ocitl právě v tomto městě, ve Washingtonu, na jakémsi velkém shromáždění coby řečník, tísněný z jedné strany vicepresidentem Nixonem a z druhé mužem, jenž byl tehdy presidentem Obchodní komory USA. Právě on četl zvučným hlasem projev, napsaný nějakým námezdným pisálkem libertariánského přesvědčení, v němž prohlašoval, že Amerika je – naštěstí – revoluční, vůbec ne konzervativní silou, že celosvětovou americkou politikou bude zatlačit archaické kultury a prodávat zaostalým národům nekonečné množství amerického zboží a služeb a zahrnout tyto národy demokracií, ať už ji vítají, nebo ne.

Zachování identity

            Na tomto místě si dovolím vsunout jakousi svou obecnou tezi, jež má jistý vztah k americké zahraniční politice. Zdá se, že veškerý život – od jednobuněčných animálních forem až k vrcholným lidským kulturám – je řízen jedním zákonem, podle něhož se každý žijící organismus každého rodu a druhu snaží především zachovat svou identitu. Cokoli, co žije, se snaží stát se středem vesmíru; veškerou svou silou se brání snahám konkurujících životních forem o přizpůsobení své podstaty podstatě a životním způsobům konkurenta. Každá žijící forma jako příslušník druhu dává přednost vlastní smrti jakožto individua před zánikem vlastního druhu. Jestliže tedy ta nejnižší řasa bojuje s nasazením života proti ohrožení své vlastní identity, neměli bychom být překvapeni, že se lidé a celé národy zoufale (a možná iracionálně) brání každému pokusu o podřízení své identity nějakému jinému společenskému tělesu. Tento odpor je prvním zákonem jejich bytí, uloženým pod hladinou jejich vědomí. Existuje jeden zaručený způsob, jak si udělat nepřítele na život a na smrt, a tím je navrhnout někomu: “podři_ se mi, a já zlepším tvé životní podmínky tím, že tě zbavím břemena tvé vlastní identity a tvou podstatu přetvořím ke svému obrazu”.

            Právě toto v podstatě řekli na konci II. světové války ruští komunisté nešťastným obyvatelům baltských zemí. Dnes jsme svědky zuřivé reakce těchto národů. Můžeme snad předpokládat, že uměle vnucená amerikanizace ve jménu abstraktního “demokratického kapitalismu” bude světem přijata srdečněji než uměle vnucená rusifikace ve jménu “diktatury proletariátu”?

Zničující důsledky

            Dovolte mi věnovat pozornost nadšeným zastáncům globální demokracie (tedy samozřejmě demokracie amerického typu), jistým ničivým důsledkům, jež se objevily a objevují i dnes, kdy se ve jménu “demokracie” či “demokratického kapitalismu” vláda Spojených států pokouší vnutit určitý osvědčený model demokratických institucí některým zemím, jejichž politická kultura je na hony vzdálená politice Severní Ameriky. Nepůjdu tak daleko, abych popisoval snahu Lyndona Johnsona učinit z Vietnamců v severní části země prostřednictvím bombardování dobré demokraty; tento nadšený pokus nebyl úspěšný. Dovolte mi naopak připomenout, jak byl president Diem shledán presidentem Johnem F. Kennedym a velvyslancem Henrym Cabotem Lodgem nedostatečně demokratickým, a jak proto Kennedy a Lodge na naléhání “nadšených chlapců” z ministerstva zahraničních věcí spřádali s jistými bezohledně ambiciózními vojáky z Jižního Vietnamu plány na svržení a okamžité zavraždění presidenta Diema, jediného vůdce, který by byl schopen zadržet komunisty ze severu. A výsledek? Inu, dnes jsou jak Severní, tak i Jižní Vietnam utiskujícími a zbídačelými “lidovými demokraciemi” marxistického typu. Jaký to triumf demokratického dogmatu!

            Anebo pohleďme na to, co se odehrává v dnešní Jihoafrické republice, jejíž politika byla shledána nedostatečně demokratickou stávajícím Kongresem Spojených států, moudrými a umírněnými politiky Valného shromáždění OSN i dalšími poradními orgány v různých částech světa. Protože se doktrína Jeremyho Benthama a Earla Warrena “jeden člověk, jeden hlas” nevztahuje na bantuské národy Jižní Afriky, jejichž politická tradice je veskrze nedemokratická a spočívá spíše ve vládě náčelníků dědících svůj úřad po mateřské linii, jsou na jediný politický systém v Africe, který se drží parlamentní vlády a normativní vlády moderního zákona, uvaleny těžké ekonomické sankce.

            Je promyšlenou politikou jistých zájmových politických skupin ve Spojených státech svrhnout tuto ústavní vládu všemi myslitelnými prostředky a bez ohledu na důsledky. “Nechť je spravedlnosti učiněno zadost, byť se i nebesa zřítí!” A nebesa se v Natalu, kde probíhají nelítostné boje mezi různými bantuskými rody a frakcemi, již hroutí. Bude takové “osvobození” dovedeno tak daleko, jako tomu bylo v Kongu (dnes Zair), kde má dnes veškerou moc ve svých rukou brutální despota Mobutu, podporovaný Washingtonem a newyorskými bankéři? Jaké okouzlující demokratické vyhlídky pro Jižní Afriku! Existují však i země za hranicemi Commonwealthu a jihoafrická vláda se může hospodářsky zachránit díky novým obchodním smlouvám se státy východní Evropy a dokonce i Sovětským svazem. Nové vlády Československa, Maďarska, Polska a dalších zemí nežijí v iluzích, že diktatura proletariátu či její africký ekvivalent jsou nějakým výrazem skutečné demokracie.

            Krátce řečeno, pokouším se naznačit, že by bylo značně nerozumné, kdyby vláda Spojených států začala podkopávat režimy, jež redaktorům New York Times připadají ne zcela dokonale demokratické – ať už by se tak dělo prostřednictvím naléhání a peněz ze strany Endowment for Democracy nebo prostřednictvím CIA a vojenských operací této země svobody. Dostal se mi do rukou čerstvý dokument “ministerstva” pozemních vojsk a “ministerstva” vojenského letectva*), nazvaný “Vojenské operace v málo intenzivních konfliktech”. Dokonce i umírněná verse této zprávy, již jsem dostal, hovoří o takových opatřeních, jakými jsou vyrovnání příjmů v “hostitelských zemích” nebo “zemích třetího světa” jakožto prostředku podpory rebelií či naopak proti nim, a zmiňuje se o politických a ekonomických opatřeních, jež by mohly americké síly intervenující v těchto zemích realizovat. Mám podezření, že za těmito vojenskými plány se skrývá nutkání “demokratizovat” staré pořádky ve třetím světě – a to i silou, bude-li třeba. To je ideologie demokratismu, hlásaná a prosazovaná např. Mezinárodní radou bezpečnosti (International Security Council), neoficiální skupinou tvořenou zejména studenoválečnickými veterány. K ilustraci poměrně agresivních představ této Rady postačí pár stručných vět: “Falešný ideál nezasahování by neměl být měřítkem, jehož pomocí je posuzován profil americké politiky. To platí zejména o politice, přímo prosazující hodnoty a metody demokracie.” Tak takhle píší publicisté ISC.

–––––-

*) V orig. “Department of the Army” a “Department of the Air Force” – nejde v pravém smyslu slova o ministerstva, i když v jejich čele stojí osoby označované jako ministr (Secretary); ty jsou ovšem podřízeny ministru obrany, nezúčastňují se schůzí kabinetu a nejsou členy Rady národní bezpečnosti (pozn. překl.).

–––––-

Tyranie většiny

            “Čtyři nohy dobré, dvě špatné” – taková je ideologie prasat ve Farmě zvířat. “Demokracie dobrá, všechno jiné špatné” – taková je ideologie demokratizátorů. Zpolitizovaná americká armáda operující za hranicemi nebude vbrzku o nic populárnější, než bývala Rudá armáda. Nařízená či uměle nastolená demokracie vnucená národům, jež na ni nejsou připraveny vyvolá nejprve anarchii, a pak – podobně jako v téměř celé “nově se vynořující” Africe během uplynulých čtyř desetiletí – přinese vládu síly a nějakého pána. Někdy v roce 1956 Chester Bowles, dřívější šéf Úřadu cenové správy (Office of Price Administration), psal a přednášel o tom, jak příjemně demokratickými by se země jako Angola a Mozambik pod americkým opatrovnictvím staly, jakmile by byli vyhnáni koloniální utlačovatelé. Předpokládám, že všichni přítomní vědí, jak to dnes v Angole a Mozambiku vypadá: rozhodně jihoafrický arcibiskup Tutu je si vědom toho, že africké země jsou na tom dnes – z hlediska svobody a pořádku – mnohem hůř, než tomu bylo za časů, kdy byly řízeny evropskými správci. To, co de Tocqueville nazval “tyranií většiny”, vidíme všude kolem nás.

            Je-li slovem “demokratický” míněn systém republikánských politických institucí, jaký vyrostl ve Spojených státech v průběhu více než dvou století, pak přece papírové ústavy projednávané ve východní Evropě nemohou magicky napodobit americkou historii. Jsou-li slovem “kapitalismus” míněny rozsáhlé a centralizované podnikové struktury Severní Ameriky, pak je těžkopádný a centralizovaný státní kapitalismus přesně tím, před čím se osvobozené národy východní Evropy snaží uniknout. Různé země musí dnes nalézt své vlastní cesty k pořádku, spravedlnosti a svobodě. My Američané jsme nebyli ustanoveni jejich opatrovníky.

            Tvrdím, dámy a pánové, že zdravá a správná konzervativní zahraniční politika časů, které před námi stojí, by neměla být ani “intervenionistická”, ani “isolacionistická”; měla by být obezřetná a rozvážná. Jejím cílem by neměla být snaha o všudypřítomný triumf Ameriky a jejího životního způsobu pod heslem “demokratického kapitalismu”, ale ochrana skutečných národních zájmů a akceptování diversity ekonomických a politických institucí, jež ve světě existují. Sovětská hegemonie by neměla být vystřídána hegemonií americkou. Naše vyhlídky ve světě jedenadvacátého století jsou příznivé – za předpokladu, že my Američané si nebudeme pyšně vykračovat po zeměkouli a dokazovat svou vševědoucnost a všemocnost.

Pat Buchanan

Uctívači demokracie

            Russell Kirk to předvídal. Když se blížil konec studené války, byl otec moderního konzervatismu pozván do Heritage Foundation, aby tu přednášel o zářivých vyhlídkách Ameriky. Při oslavách “smrti marxistické ideologie” nás dr. Kirk důrazně varoval před novou “ideologií demokracie”.

            “Během posledních několika měsíců se v Americe zvedají nejrůznější hlasy, nadšeně vyhlašující, že celý svět se brzy přimkne k řádu označovanému jako ‘demokratický kapitalismus’,” řekl Kirk. “Tito entuziasté (z nichž mnozí patří k hnutí nazývanému neokonzervatismus), zdá se, předpokládají, že politické uspořádání a ekonomický model Spojených států budou následovány na všech kontinentech a navěky.”

            “Demokratický kapitalismus” je “neokonzervativní fráze”, říká Kirk. Je ideologickým bláznovstvím pokoušet se zavádět v cizích zemích s naprosto odlišnou kulturou to, co v průběhu dvousetleté americké historie vyrostlo zde. Maniakální snaha demokratizátorů učinit něco takového v Saigonu, říká Kirk, vedla k zavraždění Diema a ke ztrátě Jižního Vietnamu.

            Za naprosto jedinečnou osobnost éry studené války považoval Kirk Ronalda Reagana, onoho “staromódního a pozoruhodného konzervativce”. Jeho zahraniční politika, pravil Kirk, byla “obdivuhodně úspěšná, až na jeho pochybení v Libanonu”. Přesně tak: v Libanonu se Reagan zapletl do občanské války, v níž nebyly ohroženy žádné naše životní zájmy, a 241 námořníků to zaplatilo životem.

            Kirk si rovněž všímal nadcházející katastrofy v Africe. Evropští a američtí demokratizátoři pomáhali potlačit rhodézský režim Iana Smitha a s cílem srazit jej na kolena se dožadovali sankcí proti Johannesburgu.

            Nebyl snad Kirk prorokem? Neměl pravdu? Marxistický rasista Robert Mugabe dnes konfiskuje bělošské farmy v Zimbabwe a v zemi hrozí hladomor. Jižní Afrika je sužována zločinností a zamořena AIDS a získává pozvolna status vymírajícího národa.

            Jako všichni ideologové – ať už marxističtí, socialističtí anebo wilsonovští – připisují uctívači demokracie své nezdary nikoli vadné ideologii, ale nedostatku energie. Prohlašují, že po bombardování kasáren námořního vojska jsme se měli vrátit do Libanonu a po masakru amerických výsadkářů jsme měli okupovat Somálsko. To je ovšem hloupost. V Bejrútu či v Mogadišu nebyl nikdy ohrožen žádný životní zájem Spojených států tak, aby stálo za to posílat tam na smrt americké vojáky.

            Dnešní demokratizátor žvaní o přeměně post-saddámovského Iráku na arabský model “amerických hodnot”, připomínajíc si brebentění Lyndona Johnsona kolem “budování Velké společnosti na Mekongu”.

            Není tomu tak dlouho, co Amerika stála na straně svobody. Kdy byla naše láska ke svobodě nahrazena tímto kultem demokracie? A co vlastně demokracií myslíme? Orwell prohlásil, že by pro demokracii mohl pociťovat více nadšení, jen kdyby našel někoho, kdo se staví proti ní.

            Co přinesla zásada “jeden člověk – jeden hlas” Africe? Fakticky se všech více než padesát afrických zemí navrátilo k tyranii, kmenovému systému nebo ke genocidě. Africe se dařilo lépe pod koloniální vládou.

            Podívejme se na Jižní Ameriku. Po opakovaném zvolení peronistů je Argentina zruinovanou zemí, jejíž obyvatelé se v noci stahují do Buenos Aires a prohrabávají popelnice, aby sehnali něco k jídlu. Aby vyřešil její hospodářskou krizi, zvolila si Brazílie s dluhem 264 miliard dolarů marxistu. V Caracasu sedící zvolený president je castrovcem, který se předtím pokusil o “hospodský” puč a dnes pilně ožebračuje střední třídy.

            Od Alžírska až po Pákistán vyhrávají volby islamisté. V demokratické Evropě, osvobozené Amerikou a Amerikou chráněné, hlasují svobodné národy proti vlastní svrchovanosti a ve prospěch socialistického superstátu jménem EU. Antiamerikanismus tu jen vzkvétá. Ani jedna evropská země nevykazuje takovou míru plodnosti, která by ji v tomto století udržela při životě jako skutečný evropský stát. Pokud produkty demokracie vypadají právě takto, proč by měli američtí vojáci umírat za to, aby ji vnutili Arabům a muslimům? A proč by se jí Arabové a muslimové neměli bránit i za cenu života?

            Charakteristickým znakem “zdravě konzervativní zahraniční politiky”, říká doktor Kirk, je rozvážnost a opatrnost. “Jejím cílem by neměl být všudypřítomný triumf Ameriky a jejích způsobů pod heslem ‘demokratického kapitalismu’, ale … uchování skutečných národních zájmů a smířlivé přijetí faktu rozmanitosti ekonomických a politických institucí, jež ve světě existují. Sovětská hegemonie by neměla být vystřídána hegemonií americkou.”

            Dr. Kirk byl autentickým konzervativcem. Je jím George W. Bush? V jeho volební kampani se Kirkova slova ozývala: “Spojené státy musí s pokorou … přistupovat k národům, jež s obtížemi docházejí k poznání, jakým směrem a jakou cestou se mají ubírat.” Dnes president vřeští jako neokonzervativec: “Dvacáté století skončilo s jediným životaschopným modelem lidského pokroku.”

            To je arogance oněch “nejskvělejších a nejslibnějších” ze šedesátých let – a víme, co se s nimi stalo. Jak nám připomíná jedno přísloví, “pýcha předchází pád, domýšlivost klopýtnutí”.