Na následujících stránkách přinášíme překlad přepisu důvěrného rozhovoru, konaného z iniciativy presidenta USA v Bílém domě v předvečer podpisu smlouvy o založení NATO. Protože naší snahou bylo zachovat původní podobu tohoto dokumentu, dovolujeme si seznámit čtenáře se zúčastněnými osobami:

Harry S. Truman, president USA
Dean Acheson, ministr zahraničních věcí USA
Louis A. Johnson, ministr obrany USA
Ernest Bevin, ministr zahraničních věcí Velké Británie
Robert Schuman, ministr zahraničních věcí Francie
Paul-Henri Spaak, ministerský předseda a ministr zahraničních věcí Belgie
Carlo Sforza, ministr zahraničních věcí Itálie
Dirk Uipko Stikker, ministr zahraničních věcí Nizozemí
Halvard Lange, ministr zahraničních věcí Norska

Z angličtiny přeložil Jaromír Žegklitz.

Záznam rozhovoru

Bílý dům
3. dubna 1949

Účastníci: president USA
ministr zahraničních věcí USA
ministr obrany USA
ministři zahraničních věcí zemí Atlantického paktu

President USA:
Pánové, pozval jsem vás na dnešní večer k soukromému setkání bez účasti poradců, abych vám velmi důvěrně nastínil pohled Spojených států na kritické problémy, před nimiž dnes stojíme. O tom, co vám dále sdělím, jsem hovořil pouze s Národní radou bezpečnosti, která má stanoviska potvrdila, a musím vás zároveň požádat, abyste tyto názory tlumočili pouze svým příslušným ministerským předsedům a ministrům obrany.
Fakt, že jsme se sešli ve Washingtonu, abychom podepsali Atlantický pakt, symbolizuje podstatu našeho společného zájmu – překonání vojenského potenciálu SSSR. Rád bych ale zdůraznil, že sovětská hrozba není pouze hrozbou vojenskou; je to hrozba komunismu jakožto ideje, jakožto rovnostářské, dynamické sociální síly, která – usilujíc o světovou ekonomickou a sociální nestabilitu – představuje pro Západ sama o sobě základní problém. A jako taková – byť umocněna oporou sovětské moci – je dokonce patrně z dlouhodobého hlediska ještě nebezpečnější než samotná hrozba vojenská.
Atlantický pakt znamená velký krok kupředu v rozvoji společné protiofenzívy, tak jako tomu bylo v případě Evropského programu obnovy a jak tomu bude v případě amerického programu technické pomoci. Nikdo z nás ale nepodléhá žádným iluzím, že Atlantický pakt sám o sobě je něčím více než symbolem našeho společného odhodlání, že je něčím více než smlouvou, v jejímž rámci musí naše nové spojenectví teprve přikročit k realizaci takových konkrétních prostředků, které povedou nejprve k zadržení a poté i porážce světového komunismu. Říkám-li porážce, nemám na mysli vojenskou akci, neboť – jak jsme si všichni dobře vědomi – pro agresivní válku bychom ze strany amerických občanů nezískali morální podporu. Mám na mysli spíše vytvoření mocenské rovnováhy dostatečné k překonání svazujících obav ze sovětské agrese a následně, s pomocí této bezpečné mocenské základny, přijetí aktivních opatření, která na jedné straně eliminují v ne-sovětském světě sociální a ekonomické tlaky, jež jsou živnou půdou komunismu, a na straně druhé vytvoří aktivní protitlak směřující k podkopání základny sovětské moci samé.
Atlantický pakt je výrazem shodného názoru našich zemí, že pouze při společném postupu existuje naděje na dosažení našeho společného cíle bez obrovských výdajů, které by nás v konečném důsledku nutily k zavádění totalitních opatření. Proto bych rád při dnešní večerní debatě překročil rámec samotného Atlantického paktu a na mnoha úzce souvisejících oblastech osvětlil společnou politiku, která je pro dosažení tohoto cíle zcela zásadní. Jsem si vědom toho, že pro mnohé z vás bude to, co řeknu, zneklidňující, že to předpokládá takový stupeň společného jednání a porozumění, jehož bude v praxi velmi obtížné dosáhnout, a konečně, že to od mnoha zemí bude vyžadovat takové oběti v oblasti jejich tradiční bezpečnosti a ekonomických zájmů, které mohou přinést jen s největší neochotou. Jsem však toho názoru, že velké problémy vyžadují v dnešní krizi velká rozhodnutí a že vrcholná důležitost zastavení Sovětského svazu přikazuje podřízení v zásadě druhotných cílů prvořadé potřebě vytvoření realistické a fungující politiky, která by v první řadě zajistila naše přežití a v druhé řadě i případný triumf Západu.
Zdá se, že existují pouze dva způsoby řešení tohoto problému. Jedním je útočit na Sověty jejich vlastními zbraněmi – pomocí rozsáhlého přezbrojovacího programu a tvrdého potlačení komunismu v našich zemích. Taková cesta se však pro demokratické země zdá být zcela neuskutečnitelnou. Za prvé, je nepravděpodobné, že by se jak americké vládě, tak vládám mnoha vašich zemí, podařilo úspěšně “prodat” takový program vlastním občanům. Ačkoli zvolené vlády mohou v rámci jistých mantinelů ovlivňovat veřejné mínění, musí se v konečném důsledku podřizovat převažujícím postojům voličů. Mohu vás ujistit, že současná americká vláda, na níž bude pochopitelně spočívat největší břemeno, nemůže v současné chvíli počítat s takovým přístupem. V žádném případě by takový program nebyl ekonomicky přijatelným pro západní Evropu, která musí věnovat převážnou část svých zdrojů na své hospodářské zotavení. Ve Spojených státech by tento přístup vyžadoval uvalení hospodářských regulací, jež jsou v podmínkách současného stavu veřejného mínění i mínění Kongresu nepřijatelné a nemožné. Za druhé by takový program mohl poškodit právě ty instituce, o jejichž zachování usilujeme. Zákaz komunistických stran by nemohl pomoci, naopak by znamenal zahrávání si s občanskými právy a nastolení autoritativní kontroly. Ohromné výdaje na přezbrojení spojené s ekonomickou regulací by v jisté míře vedly k těm samým výsledkům. A konečně, takový program by přesměroval zdroje od rozvojových sociálních a ekonomických programů, které jsou pro nás životně důležité, abychom se vyhnuli sociálním tlakům, jež jsou živnou půdou komunismu v samotných našich zemích; programů, které jsou přinejmenším stejně účinnou zbraní proti domácímu komunismu, jako jsou zbraně proti Sovětskému svazu. Přezbrojení amerických sil by navíc omezilo rozsah našich programů zahraniční pomoci včetně plánované pomoci technické, a to v takové míře, která by ohrozila hospodářskou obnovu a rozvoj v zahraničí. Konečně musíme zvažovat i vliv rozsáhlého přezbrojení Západu na Sovětský svaz, zejména nebezpečí možného vyprovokování Kremlu k úvahám o potřebě zahájení preventivní války. Nesmíme zavírat oči před skutečností, že navzdory značnému vojenskému potenciálu Spojených států jsou západní země prakticky beze zbraní a nemají sílu nutnou k obraně Západní Evropy a podstatné části Asie před pěti sty sovětských divizí. Ano, máme atomovou bombu; musíme si však být vědomi současných hranic našich strategických možností jejího použití, stejně jako značného problému spojeného s potlačením rozpínající se říše mezi Kamčatkou a Skaggerakem právě touto zbraní, nemluvě o problému jejího použití proti našim okupovaným západoevropským spojencům. V každém případě by dnes sovětský útok – i když bychom byli schopni jej nakonec odvrátit – znamenal operaci nepředstavitelných rozměrů, která by i v případě vítězství mohla mít na Spojené státy a zejména Západní Evropu zničující účinky.
Je zde ale ještě jeden přístup, který více odpovídá našim současným možnostem a který – realizován konsistentně a důrazně za plné spolupráce všech partnerů – dává velkou naději na úspěch. Veškeré závěry všech našich tajných služeb hovoří o tom, že SSSR v současné době neusiluje změnit studenou válku ve válku horkou. Ačkoli pravděpodobně nahlíží, že jeho šance na podstatné zisky v období neustálých změn a nejistoty po skončení 2. světové války jsou minulostí, je Kreml zjevně přesvědčen o konečném zániku západního “kapitalismu” a domnívá se, že si může dovolit čekat na předpokládanou americkou hospodářskou krizi, kdy se jeho celkový mocenský potenciál přiblíží potenciálu Západu. Nesmíme však v žádném případě podléhat sebeklamu ohledně konečných sovětských cílů. Navzdory jakémukoli taktickému obratu k politice povrchní spolupráce v souladu s Leninovou doktrínou “přílivu a odlivu” budou západní komunistické strany pokračovat ve svých pokusech o podkopání základů západní společnosti. A co více, musíme počítat s časem, kdy Sovětský svaz, disponujíc vlastním, mnohonásobně větším ekonomickým potenciálem, zejména vědeckými a výzkumnými kapacitami pro výrobu nových zbraní, a bezpečně ovládajíc své satelity jak v Evropě, tak i v Asii, se bude cítit mnohem připravenějším vyzvat relativně slabší Západ k otevřenému souboji.
Nicméně, máme před sebou pár let, během nichž můžeme spoléhat na oddechový čas. Naše vláda věří, že členové Atlantického paktu a všechny další podobně smýšlející země musí tuto dobu plně využít k rozvinutí společné politiky, která nám umožní čelit budoucnosti, a to nejen z hlediska naší bezpečnosti, ale i se schopností hrát ve studené válce ofenzivní roli. Proto bychom si měli být vědomi toho, že sovětský nacionalismus je dynamický; musí expandovat, a jediný způsob, jak jej s konečnou platností porazit, nespočívá v jeho pouhém zadržování, ale v zanesení ideologické války do sovětské sféry samotné. Proto bych vás rád seznámil se šesti klíčovými politickými tématy, která Spojené státy považují za zcela zásadní. Jak jsem již řekl, vyžaduje to velké oběti z hlediska tradičních národních zájmů, oběti, které bude velmi těžké přijatelně vysvětlit veřejnosti příslušných států. Mnohá z těchto témat zahrnují předvídatelná rizika, jejichž pečlivá analýza musí být provedena ještě před jakýmkoli politickým rozhodnutím. Počítáme s detailní předběžnou výměnou názorů na tato témata. Podstatnou věcí je ale neztrácet při tom ze zřetele celkový cíl, hodnotit každé politické rozhodnutí nejen z hlediska jeho vlastního přímého dopadu, ale jako součást velkého projektu. Pane ministře, mohl byste nastínit první bod?

Ministr zahraničních věcí USA:
Máme pocit, že nejkontroverznější mezinárodněpolitickou otázkou mezi členskými státy Atlantického paktu je jejich přístup k Německu a Japonsku. Americký názor je jednoduše tento. Pokládáme Japonsko a Německo za velká mocenská centra, dnes neutralizovaná, avšak nevyhnutelně se obnovující, která leží mezi Sovětským svazem a Západem. Je očividné, že hlavním cílem SSSR je především konečné začlenění Německa do sféry sovětského vlivu. Již existují znamení toho, že SSSR zaměřuje svou hospodářskou politiku na oslabení východní zóny a podněcuje znovuoživení německého nacionalismu s vizí, že obnovené Německo spojené se Sověty bude téměř neporazitelné. Kreml je si samozřejmě dobře vědom toho, že nové Německo se může přiklonit k Východu stejně dobře jako k Západu, naději na vyhnutí se tomuto nebezpečí však vkládá do striktní kontroly prostřednictvím komunistické strany. Z hlediska Západu si i my uvědomujeme smrtelné nebezpečí podpory znovuoživení Německa. Věříme však, že výhody spočívající v orientování Německa k Západu a v čelení sovětským krokům ospravedlňují předvídatelné riziko. Kterákoli spojenecká politika, jež neposkytne dostatečný prostor pro obnovu Německa, může tuto zemi vehnat do náruče Sovětského svazu. Proto apelujeme na to, aby západní mocnosti přijaly společnou politiku napomáhající hospodářské obnově Německa, urychlující rozvoj jeho demokratických institucí a aktivně bojující proti sovětské podvratné činnosti. Taková politika nepředjímá zřeknutí se přiměřené bezpečnostní kontroly prostřednictvím zákazu rozvoje specifických klíčových průmyslových odvětví a omezení či dokonce zákazu některých složek ozbrojených sil. Podle názoru našich německých expertů vyžaduje podporu dostatečně centralizované západoněmecké vládě vybavené rozumným systémem kontrol a protivah mezi federální a zemskou mocí, odstranění restrikcí uvalených na obnovu německého hospodářství a postupnou integraci Německa do západoevropského bloku.

Schuman:
Ačkoli by taková politika byla velmi žádoucí, kdybychom mohli spoléhat na demokratizaci a prozápadní orientaci Německa, Francie s její historickou zkušeností tří invazí během 70 let je více než skeptická ohledně její úspěšnosti. Trvalá neutralizace Německa, tedy politika, s níž by i Rusko s některými jeho zkušenostmi s německou invazí mohlo souhlasit, se nám zdá být ideálním řešením.

Ministr zahraničních věcí USA:
Máme pocit, že taková politika je nerealistická v tom, že historie ukázala, že dynamický národ se 70 miliony obyvatel, naléhavě si uvědomující svou minulost, nemůže být trvale srážen k zemi, zejména v situaci, kdy dva mezi sebou soupeřící mocenské bloky usilují o jeho podporu. Naším cílem je přinejmenším svázat Západní Německo těsněji se Západem dříve, než dojde ke vzkříšení německého nacionalismu a Němci, podobně jako dříve, budou mít možnost postavit se na silnější, výhodnější stranu. Vedle toho máme pocit, že existuje dobrý způsob, jak zabránit Německu, aby se stalo hrozbou západní bezpečnosti v průběhu jeho orientace směrem k Západu. Spočívá v integraci říše jakožto plnoprávného partnera do neustále se sjednocující Západní Evropy. Vazbou německého hospodářství na posílenou OEEC (Organizaci pro evropskou hospodářskou spolupráci), zapojením případných budoucích německých ozbrojených sil do systému společné západoevropské obrany a přizváním Německa jako partnera do vznikající Rady Evropy a Evropského parlamentu bychom mohli vytvořit dostatečný prostor pro uplatnění německé aktivity a poskytnout Německu cíl pracovat jako partner s ostatními západními zeměmi. Naší výhodou je naštěstí to, že německá antipatie vůči SSSR, posílená bezohlednou sovětskou okupační politikou, je mnohem větší než jeho antipatie k Západu. Musíme si být vědomi toho, že hospodářská obnova Německa je zásadní nejen pro životaschopnost západoevropské ekonomiky, ale i jako obrana proti šíření komunismu či znovuoživení některých jiných forem totalitarismu v Německu samotném. Politická obnova Německa, bude-li orientována směrem k vyšším evropským cílům, může spoutat německou představivost stejným způsobem. Strany Západní zóny jsou na toto připraveny; budou-li však odmítnuty, obrátí se nevyhnutelně jak k novému šovinismu, tak k napřažené sovětské ruce. Musíme jednat nyní, dokud je psychologická atmosféra, podepřená naším úspěchem v Berlíně, příznivá.

Spaak:
Jsem přesvědčen, že Belgie by byla velmi nakloněna německé integraci do federální Západní Evropy.

Schuman:
Francie tuto politiku již podpořila, domnívá se ale, že musí být rozvíjena v kontextu neustálé přísné bezpečnostní kontroly a za stálého udržování Německa jako země decentralizované a slabé.

Bevin:
Jsem důsledným zastáncem realistické politiky vůči Německu. Zapomněl jste ale na to, co se domníváme, že je podstatné, totiž že pouze zestátnění ekonomiky Západní zóny poskytne nezbytnou širokou základnu pro všeobecnou demokratickou podporu, zejména ze strany odborů.

Ministr obrany USA:
Z dlouhodobého hlediska jsme si vědomi naléhavosti analyzování této možnosti, ale domníváme se, že nejprve musíme německé hospodářství postavit na nohy a pak ponechat na Němcích samých, aby diskutovali o socialismu. Navíc by Američané stěží přistoupili na znárodňovací program OMGUS (Úřadu pro vojenskou správu Německa). Nemůžete znárodňovat a současně zvyšovat výrobu. Nejprve musíte znovu vychovat zkušené manažery. Spojené státy nebudou již dlouho schopny Japonsko a Německo subvencovat.

Bevin:
Nezdá se, že by socializace v Británii příliš bránila v naší poválečné obnově. To mě přivádí k dalšímu citlivému bodu. Abych byl zcela upřímný, vláda Jejího Veličenstva nemá ani v nejmenším zájem na obnově německé obchodní konkurence. Obáváme se, že v době, kdy je britské exportní úsilí jádrem snahy naší vlády po dosažení soběstačnosti, je obnovený německý průmysl, zejména v takových oborech jako loďařství a strojírenství, nebezpečnou věcí. Nepochybuji, že jsou zde i jiní, kteří cítí to samé.

Ministr zahraničních věcí USA:
To je jedno z oněch předvídatelných rizik, o kterých president hovořil. Má-li být Německo obnoveno, pak mu musí být dovoleno soutěžit o podíl na světových trzích. Vzrůstající stupeň evropské hospodářské spolupráce – jak máme v úmyslu zmínit později – může být v tomto částečným řešením.

Bevin:
Ke stejnému názoru se přikláníme i v případě Japonska.

Ministr zahraničních věcí USA:
To je stejný typ problému. Japonsko, ačkoli je méně kritickou oblastí než Německo a navíc je zcela v našich rukou, představuje stejně závažný dlouhodobý problém. Rovněž Japonsku, národu s více než 70 miliony obyvatel, musí být poskytnuta příležitost k politickému a hospodářskému rozvoji (a v tomto případě se domnívám, že rozvoj politický bude do značné míry sledovat rozvoj hospodářský), pokud máme zajistit jeho prozápadní orientaci. Japonský hospodářský problém je takřka neřešitelný bez naprosté změny jeho obchodních partnerů. Sovětizace Koreje, Mandžuska a nyní Číny připravila Japonsko nejen o jeho surovinové zdroje, ale i o některé z jeho nejbohatších trhů. SSSR by mohl pomoci v obnově japonského obchodu s těmito oblastmi; to by však bylo vysoce nebezpečné, neboť by to Sovětům poskytlo mocný nástroj tlaku na bližší připoutání Japonska k Sovětskému svazu. Naším problémem je pomoci při přeorientování japonského obchodu směrem k Filipínám, jihovýchodní Asii, Indii a rovněž Americe, Africe a Evropě, jakkoli to pro nás může znamenat silnou konkurenci. Japonskem zmítá sociální revoluce a pokud nebudeme schopni řešit jeho ekonomické problémy, riskujeme nejen obnovení protiamerických nálad, ale rovněž nevyhnutelné připoutání k jeho přirozeným trhům v severní Asii. Pane ministře, chcete něco říci ke strategické pozici Japonska?

Ministr obrany USA:
Je zcela zásadní uvědomit si strategický význam Japonska vzhledem k Sovětskému svazu. Každá budoucí válka se bude odehrávat v celosvětovém měřítku a sovětská dálněvýchodní oblast je významným sovětským hospodářským centrem, snadno přístupným bezprostřednímu útoku. Z bezpečné základny v Japonsku, mnohem bližší než je Okinawa, můžeme nejen dosáhnout klíčová průmyslová centra, ale i kontrolovat dlouhý prst sovětské Sibiře směřující k Aljašce.

Bevin:
Pokud jde o obnovu japonského exportu, musím brát v úvahu nejen lancashirské textiláky, ale i dominia, jak jste si jistě vědomi.

Stikker:
Obnovení japonského obchodního pronikání do Indonézie by pro nás bylo více než nepříjemné.

Ministr zahraničních věcí USA:
To nás přivádí k dalšímu velkému politickému problému – problému koloniálnímu. Naše vláda stojí mezi dvěma ohni: na jedné straně přáním pozvednout západoevropské koloniální mocnosti, na straně druhé nezbytností nastolení dobrých vztahů s novými asijskými zeměmi, abychom jim zabránili v příklonu k SSSR. Toto je rovněž kritickým bodem, kde by podle našeho mínění měly koloniální mocnosti podřídit své bezprostřední zájmy obecnějšímu problému vypořádání se s komunismem. S výjimkou Velké Británie koloniální země podle našeho názoru krátkozrace obětují své dlouhodobé zájmy marným pokusům o obnovení předválečných modelů koloniální nadvlády. Musíme si být vědomi historických sklonů k nacionalismu v mnoha nerozvinutých oblastech a pochopit, že máme-li zachovat své dlouhodobé hospodářské vazby s těmito oblastmi, musíme neudržitelnou politiku koloniálního útlaku nahradit politiku podpory a spolupráce s původními koloniálními režimy. Je nepochybné, že holandská policejní akce i zdlouhavý francouzský boj s Ho-Či-Minem stály pouze životy a peníze při zanedbatelném výsledku. Musíme očekávat, že potlačit lokální nacionalismus se nám podaří přinejlepším pouze dočasně, a navíc při jeho potlačování jen povzbudíme místní radikalismus a poskytneme báječnou příležitost Sovětskému svazu. Musíme si být vědomi nevyhnutelného bez ohledu na to, jak to zraňuje naši pýchu.

Stikker:
Musím vznést námitku proti charakterizování holandské politiky jako reakcionářské, jak to uvedl pan ministr. Republikánský režim byl čistě komunistický a byl reprezentován pouze nepatrnou menšinou, která usilovala vnutit svou vůli většině indonézské populace. Nizozemí potřebuje indonézské zdroje pro svou hospodářskou obnovu a nemůže se jen tak vzdát a odejít. Kromě toho máme jistou obavu z toho, že holandské zájmy v Indii budou vytlačeny Američany při jejich snaze o využití tamního ekonomického bohatství.

Ministr zahraničních věcí USA:
K vaší první poznámce: my se domníváme, že Sjahrirova vláda byla realitivně středová a ve skutečnosti potlačila komunistické povstání na Jávě. S vědomím toho, že produkce jihovýchodní Asie je životně důležitá pro většinu západních zemí, můžeme očekávat pokračování a další rozvoj obchodu s touto oblastí jen tehdy, bude-li zde situace stabilizovaná. Tyto nové státy jsou prozatím nerozvinuté a potřebují veškerou pomoc ke svému hospodářskému růstu. Takovou pomoc mohou poskytnout pouze Spojené státy a Západní Evropa; jejím důsledkem bude neúprosné přitahování těchto zemí k Západu. Krátkodobě i dlouhodobě položí základy mnohem více prosperujících ekonomických vztahů spíše výměna západního kapitálu a průmyslového zboží za asijské suroviny než pokračující vojenská represe. Presidentův čtyřbodový program je pro nás v tomto velkou zbraní. A rád bych vám připomenul, že Kongres nebude prostřednictvím Evropského programu obnovy nepřímo podporovat riskantní koloniální podniky.

Ministr obrany USA:
Naši vojenští experti jsou velmi zneklidněni rozsahem francouzské a holandské vojenské aktivity v Indonézii a Indočíně, která odčerpává síly nezbytné k obraně Západní Evropy. Nemůžeme pohlížet příliš příznivě na přezbrojování Západní Evropy, jestliže slouží pouze ke zneužívání vojenských jednotek k beznadějným koloniálním konfliktům. Životně důležitý problém obrany leží koneckonců zde, v našich vlastních zemích.

President USA:
Jsem si vědom toho, že toto je velmi citlivé téma; přesto musím dodat, že spíše souhlasím s názory amerických vojenských expertů. Čínský komunismus postupuje k hranicím jihovýchodní Asie a zdá se mi podstatné vyřešit náš problém právě zde, dříve než se tento další rozkladný faktor zakonzervuje. Protože jsme ale načali téma obrany Západní Evropy, vraťme se k tomuto bodu.

Ministr obrany USA:
Všichni se musíme vyrovnat s faktem, že ani podpis Atlantického paktu, ani první program americké vojenské pomoci nám neumožní udržet linii na Rýnu. Bude to trvat pár let – za předpokladu pokračující americké pomoci a rychlejšího přezbrojování Západní Evropy samotné – než si budeme moci být jisti svou schopností ji udržet. Dokonce i v takovém případě jsou však naši vojenští poradci velmi pesimističtí, pokud nebude přijata a realizována celá řada závažných rozhodnutí. S výjimkou případu značného vzestupu sovětské agresivity nelze předpokládat, že americký Kongres podpoří zvýšení pomoci o více než miliardu dolarů ročně. Je zřejmé, že podstatné přezbrojení Západní Evropy není dosažitelné bez dočasného omezení hospodářské obnovy.

Bevin:
Abychom k sobě byli upřímní: Evropský program obnovy je lepším bezpečnostním opatřením než pár dalších divizí v Německu – to by stejně představovalo jen pár kapek v moři navíc.

Ministr zahraničních věcí USA:
Jde o problém zajištění žádoucí rovnováhy mezi těmito dvěma věcmi: nikoli naprostým zanedbáním krátkodobých možností a zároveň současným dlouhodobějším programem.

Ministr obrany USA:
Pokud nepřijmeme drastická opatření, abychom plně zužitkovali to, co máme a budeme mít k dispozici, nebudeme schopni zajistit žádnou efektivní obranu. Principem musí být za prvé co možná nejtěsnější spojení našich vojenských sil a vojenské výroby, za druhé nemilosrdné soustředění téměř všeho, co máme v kritické oblasti k dispozici. Rozptýlení našich sil po celém světě by bylo téměř fatální.

Schuman:
Předpokládám, že kritickou oblastí je severozápadní Evropa.

Ministr obrany USA:
Rozhodně. Ale máme-li mít třeba jen určitou šanci řekněme před rokem 1956, a třeba i mezitím, jsme přesvědčeni, že je třeba provést následující věci, a to rychle. Na začátku musíme vytvořit skutečné spojené velení s plnou kontrolou nad strategickým a logistickým plánováním a plnou operační kontrolou v době války. Máme za to – z bezpečnostních i jiných důvodů, že by mělo být omezeno na Spojené státy, Velkou Británii a Francii se styčnými misemi ostatních účastníků. Pod ním by bylo současné západoevropské společenství, možná rozšířené o Itálii, které by bylo zodpovědné za detailní plánování a koordinaci v Západní Evropě. Za druhé, musíme radikálně změnit poměr pozemních, námořních a vzdušných sil tak, aby byly připraveny především na pozemní a vzdušný boj. Dnes máme obrovskou převahu námořních sil, zatímco naše pozemní vojska téměř neexistují. Bez ohledu na vojenskou pýchu a národní sentimenty se zdá logické svěřit námořní mise americkému a britskému námořnictvu a požadovat na kontinentálních zemích, zejména Francii, Itálii a Nizozemí, aby se soustředily na budování efektivních armád. Podobně strategické bombardéry musí být rozmístěny ve Spojených státech a do jisté míry ve Velké Británii, zatímco ostatní země i Velká Británie musí budovat taktické vzdušné síly. Za třetí, musíme dosáhnout skutečné integrace ve výcviku, výzbroji a operační technice se stejnými jednotkami ve všech zemích a s obdobnými taktickými doktrínami, řetězci velení a (v míře, v jaké to jen bude možné) typy zbraní a výzbroje. Za čtvrté, musíme rozdělit zbrojní výrobu tak, abychom se vyhnuli zbytečné duplicitě, zavést standardizaci zbraní a snížit náklady. Konečně, je logické, že Velká Británie a zejména Spojené státy, země s největším vojenským potenciálem a nejvzdálenější sovětskému dosahu, by se měly stát arsenály atlantického spojenectví. Jsme si vědomi toho, že provést taková dalekosáhlá opatření nebude snadné a že např. Francie může být velice zdráhavá při redukci svých námořních sil či pokud jde o závislost na jiných zemích v určitých druzích výzbroje, avšak alternativou této drastické politiky je jen to, že obrana Západní Evropy zůstane dál jen na papíře.

Spaak:
Největší obavu máme z toho, že závazky Spojených států jsou natolik mnohostranné, že při americké účasti na přezbrojování Itálie, Řecka, Turecka, Íránu, Koreje, Skandinávie a možná i dalších bude pomoc Západní Evropě příliš malá a možná i příliš opožděná.

President USA:
Mám v úmyslu nařídit Sboru náčelníků štábů, aby pomoc strategicky okrajovým oblastem byla udržována na minimální úrovni. Taková pomoc má sloužit pro udržení mezinárodní bezpečnosti, má význam psychologický, má být varováním Sovětskému svazu, aby se držel zpět, spíše než něčím jiným. Budeme se prostě muset přenést přes základní princip, že každá budoucí válka bude nejspíš válkou globální, jak chlapci v Kremlu dobře vědí, a že budeme-li silní v rozhodujících oblastech, zabrání jim to v útocích kdekoli jinde.

Ministr zahraničních věcí USA:
Existuje srovnatelně důležitý důsledek bezvýhradné obranné spolupráce, a tím je pole, na němž Evropa podle našeho názoru musí vynaložit větší úsilí. Jde o oblast většího evropského hospodářského a politického sjednocení. Zvláště v podmínkách Evropského programu obnovy cítíme, že po slibném začátku stimulace ke spolupráci s pokračující obnovou klesá. Jsme nadšeni velkými pokroky učiněnými dosud na půdě Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci, západoevropského společenství a Rady Evropy a možná si více než by nám příslušelo uvědomujeme značné překážky dané tradicemi, rozdílností národních ekonomik atd. Musím vás však upozornit, že Kongres bude chtít počkat na hmatatelnější výsledky, než jakými jsou pouhé údaje o objemu výroby, máme-li zajistit žádoucí prostředky. Pro nás všechny je více než zřejmé, že pouze těsnějším spojením budeme vůbec schopni nastolit mocenskou rovnováhu bez neúnosných nákladů. Úzké spojení evropských ekonomik a těsnější politická spolupráce bude mít dva dopady. Položení pevných základů pro obnovu jednak omezí vnitřní hrozbu komunismu, jednak poskytne nezbytnou mocenskou základnu pro budoucí přiměřené ozbrojení. Evropané musí pochopit, že předválečná hospodářská situace je definitivně pryč, že to, co Evropa potřebuje, není návrat k hospodářským schématům roku 1938, ale docela nový přístup, má-li dosáhnout životaschopnosti. Východní Evropa postupně opouští sféru západního vlivu a, ačkoli doufáme v podstatné oživení obchodu, dojde k tomu na novém základě a nikoli stejně jako dříve. Evropské zahraniční investice i většina jejích neviditelných příjmů jsou ztraceny a je třeba nalézt nové způsoby vyrovnání jejího obchodu se zbytkem světa. Nezbytné kroky byly načrtnuty, i když trochu váhavě, Organizací pro evropskou hospodářskou spolupráci; Evropa se musí chopit příležitosti.

Lange:
Ačkoli jsme malý národ, věřím, že hovořím za většinu Západní Evropy, když řeknu, že převážný díl našich možností dosáhnout životaschopnosti a růstu hospodářství závisí na Spojených státech.

Ministr zahraničních věcí USA:
Jsme si tohoto problému velmi dobře vědomi, i když Kongres i američtí občané jsou trochu pozadu v uvědomění si klíčové role USA ve světovém hospodářství a závazků, které to na nás klade. Evropským programem obnovy jsme však prokázali naši ochotu přesměrovat vzácné zdroje na evropskou obnovu a tak dokonce budovat to, co se stane naším největším konkurentem. Ministerstvo zahraničních věcí od dob ministra Hulla důsledně usiluje o snížení překážek dovozu a o podporu režimu volnějšího multilaterálního obchodu. Dnes se prostřednictvím Generální dohody o clech a obchodu a Mezinárodní obchodní organizace snažíme zavázat Spojené státy k takové politice. Jsme si rovněž vědomi vlivu výkyvů americké ekonomiky na celý svět a se souhlasem Kongresu vyvíjíme veškeré úsilí směřující k nalezení způsobů minimalizace takových výkyvů.

Hrabě Sforza:
Jsem si jist, že my všichni si dokážeme představit obtíže, spojené s přesvědčováním Američanů o těchto problémech; oni ale musí pochopit, že dokud jiné země nebudou moci vyvážet do USA, nemohou si vydělat ani dolar, kterým by zaplatily dovozy, půjčky a úvěry od Spojených států.

Ministr zahraničních věcí USA:
Hrabě Sforzo, vy, možná více než kdokoli jiný zde, jste otevřeným přívržencem těsnější evropské spolupráce jak v ekonomické, tak i politické oblasti. Pak budete mít jistě pochopení pro naléhavost, s níž naše vláda volá po potřebě těsnějšího politického sjednocení Evropy, které by jak doplnilo, tak i pozvedlo spolupráci při obnově a obraně. Cítíme, že Evropa potřebuje nové vědomí jednoty, nový dynamický cíl, aby se vzpamatovala z cynické a válkou otrávené atmosféry, v jistém smyslu protilátku proti působení mezinárodního komunismu. Máme rovněž pocit, že závažnost evropských problémů spojená s vnější hrozbou je tak velká, že pouze společný přístup dává naději na reálné řešení. Jsme si vědomi nezbytné postupnosti, nutnosti toho, abychom nepostupovali rychleji, než to dovolí veřejné mínění, na druhou stranu však víme, že lidé sami jsou v tomto případě o něco dále než jejich političtí představitelé. Souhlasíme, že něco takového jako Spojené státy evropské není v této fázi dosažitelné či dokonce žádoucí, spíše bychom měli usilovat o řadu konkrétních kroků k upevnění a rozšíření již dosažených pozoruhodných úspěchů. V této souvislosti, pane Bevine, jsme poněkud znepokojeni očividným váháním Velké Británie nad jednáním, které by šlo příliš daleko tímto směrem.

Bevin:
Británie je příliš často obviňována z toho, že je v této věci upejpavým chlapcem. Abych řekl pravdu, nepovažujeme se za kontinentální národ; staráme se o světové společenství a náš přístup ke kontinentální Evropě je podobný přístupu Spojených států. Jsme ochotni nést větší břemeno, než odpovídá našemu podílu, nechceme však ukvapeně přijímat spletité závazky, dokud nebudou podloženy dlouhodobými důkladnými zárukami a dokud si nebudeme jisti, že jejich výsledkem nebude série politicky nestabilních vlád, které jsou slabé rovněž ekonomicky. Jak víte, Británie přispěla svou pomocí programu obnovy více než kterákoli jiná evropská země.

Schuman:
Možná by pan Bevin dával přednost tomu počkat, až komunismus “stabilizuje” Západní Evropu.

Ministr zahraničních věcí USA:
Jsme schopni pochopit opatrnost Británie vůči příliš ukvapeným krokům, které by později mohly omezit svobodu jejího jednání. Rovněž Spojené státy přistupují velmi opatrně, dokonce ještě opatrněji, k evropským závazkům, ale doufáme, že Evropský program obnovy a Atlantický pakt znamenají začátek nové fáze. Nemůžeme příliš hlasitě zdůrazňovat, že kontinent je pro Británii štítem proti útoku, dokonce více než pro nás…

Bevin:
Této skutečnosti jsme si dobře vědomi.

Ministr zahraničních věcí USA:
…a že nějaká oběť její tradiční hrdosti může být ospravedlněna, pokud pomůže podpořit naši společnou ochranu.

President USA:
Existuje spousta dalších kritických problémů, jako třeba politika hospodářské války a kontrola exportu, nutnost upevnit naši pozici na Blízkém a Dálném Východě – možná prostřednictvím dalších regionálních paktů, celý základní problém rozvoje domácí hospodářské a sociální politiky, která upevní naši západní společnost a porazí komunismus zevnitř, potřeba dynamického programu politické a psychologické války, který by čelil sovětské propagandě a pomohl chopit se iniciativy ve studené válce, a konečně posílení Spojených národů coby ohniska soustředění a spojení celého nesovětského světa. Rozhodující arénou je však Západní Evropa, jediný mocenský komplex dostatečně silný – ve spojení s USA – k tomu, aby rozhodujícím způsobem vyrovnal světovou mocenskou rovnováhu; jediný mocenský komplex, který – pokud by byl uchvácen Sovětským svazem – by jej mohl učinit takřka nedobytným. Seznámili jsme vás s tím, co je podle našeho názoru životně důležité, máme-li proměnit atlantický bezpečnostní blok z bezpečnostního plánu v pevnou skutečnost, plně si uvědomujíce předvídatelná rizika, společné oběti i enormní těžkosti s tím vším spojené. Naše vláda je si vědoma toho, že pokrok bude nutně pomalý a doprovázený komplikacemi, je ale pevně přesvědčena o nezbytnosti jasného vědomí celkového cíle sjednocení všech aspektů naší politiky k tomuto účelu.

Spaak:
Pane presidente, jsem si jist, že hovořím za všechny přítomné, když řeknu, že jsme vděčni za vaše imponující a často velmi otevřené formulování názorů Spojených států a že vše, co jste nám vy a vaši ministři dnes řekli, budeme pečlivě zvažovat.