Již patnáct let v březnu uplyne od vstupu České republiky, Maďarské republiky a Polské republiky do Organizace Severoatlantické smlouvy.

Ještě delší doba pak uplyne od zahájení vášnivé debaty proudící na obou stranách Atlantiku, která historickému rozšíření NATO o první postkomunistické země předcházela. To je dobrá příležitost zamyslet se, jak se tehdejší námitky proti rozšíření NATO, tedy proti našemu přijetí do NATO, prokázaly být (ne)oprávněné.

Námitky tehdejších odpůrců a kritiků rozšíření NATO spadaly do dvou hlavních kategorií:

(A) Rozšíření NATO je zbytečné, neboť bude stát spoustu peněz a bezpečnost nikoho nijak nezvýší.

(B) Rozšíření NATO je škodlivé, neboť –

a) vzhledem k tomu, že Rusko je ostře proti, povede k dramatickému zhoršení vztahů s ním, k nové „studené válce;
b) povede ke ztrátě akceschopnosti a efektivity NATO, neboť nové členské země tuto doposud kompaktní alianci „naředí“.

Řekněme jednoznačně, že se námitky a obavy odpůrců rozšíření NATO nepotvrdily. Zároveň však NATO dnes má skutečně menší význam než tehdy, avšak z důvodů nesouvisejících s jejím rozšířením.

Rozeberme si to podrobněji.

(A) Rozšíření NATO si žádné závratné náklady nevyžádalo. Tehdejší přepočet říkal, že náklady na rozšíření činily na jednoho obyvatele v Americe cenu jedné kávy, v západní Evropě cenu jednoho obědu a v Evropě střední – v nových členských zemích – cenu jedné večeře v lepší restauraci, a bylo každopádně zanedbatelné ve srovnání s náklady, jež si po 11. září 2001 vyžádala válka proti terorismu globálně, především však v Afghánistánu a v Iráku konkrétně.

Zároveň však rozšíření NATO zvýšilo celkovou bezpečnost Evropy, neboť zónu míru, bezpečí a spolupráce protáhlo až do Evropy střední, východní a jihovýchodní. Příspěvek rozšíření NATO k celkové bezpečnosti byl i ten, že země, které v první vlně rozšíření v roce 1999 nebyly to NATO nakonec přijaty, v zájmu přijetí ve vlnách dalších své sousedské spory řešily mírově a vzájemnou dohodou. Tedy nejen rozšíření NATO samotné, ale i naděje na přijetí do NATO vedly k posílení míru a bezpečnosti.

( B)

(a) Rusko sice v druhé polovině devadesátých let 20. století proti rozšíření NATO ostře protestovalo, ale to nikoli proto, že by NATO coby obranná aliance byla pro Rusko hrozbou, nýbrž proto, že Rusko testovalo míru svého vlivu. Chápalo konec Studené války jako ústup o pozici jednu, takže bývalé satelity- Polsko, Československo, Maďarsko – bylo ochotno akceptovat coby nové neutrály, jakými ve Studené válce byly například Finsko či Rakousko, a bývalé sovětské svazové republiky coby nové satelity.

Vstup bývalých satelitů do NATO vnímalo jako ústup o pozice dvě, a tomu se snažilo zabránit. Z důvodů prestižních a mocenských, nikoli z důvodu ohrožení Ruska ze strany NATO. Když už však rozhodnutí o přijetí Česka, Maďarska a Polska do NATO učiněno bylo, Rusko to racionálně akceptovalo a k žádnému mimořádnému zhoršení vztahů mezi Ruskem a Západem, natož k nové „studené válce“, nedošlo.

Koneckonců ještě před rozšířením NATO v roce 1999 byla vytvořena Rada NATO-Rusko a Rusko tak dostalo zastoupení v samotném centru NATO. O tom, že rozšíření NATO v roce 1999 o Česko, Maďarsko a Polsko žádnou hrozbou Rusku nebylo – a Rusko to vědělo – svědčí i fakt, že když na pražském summitu NATO v roce 2002 bylo členství v NATO nabídnuto i zemím dalším. A tak v roce 2004 byly do NATO přijaty Estonsko, Lotyšsko, Litva, Slovensko, Slovinsko, Rumunsko a Bulharsko, Rusko už vůbec neprotestovalo, stejně jako v roce 2009, kdy byly přijaty Chorvatsko a Albánie.

(b) Rozšíření NATO v roce 1999 (ani ta v letech 2004 a 2009) akceschopnost a efektivitu NATO nesnížila. Přesto význam NATO poklesl. Z důvodů, které však nesouvisí s jeho rozšířením, nýbrž se týkají postojů členských zemí NATO po 11. září 2001. A to ve třech rovinách.

Za prvé, některé země vyhodnotily situaci po 11. září 2001 jako mnohem nebezpečnější, než jiné. Konkrétně, tehdejší vláda v USA usoudila, že nepřátelské režimy, jež usilují o zbraně hromadného ničení a podporují terorismus, by měly být aktivně odstraněny. Z této myšlenky vyplynula invaze do Iráku na jaře 2003. Mnohé evropské (konkrétně západoevropské) země však byly silně proti, především tehdejší vlády ve Francii a v Německu. Tedy názorový spor ohledně Iráku mezi USA a některými Západoevropany, kdy nové členské země ze střední a východní Evropy podporovaly spíše USA) byl první příčinou oslabení významu NATO v uplynulé dekádě.

Za druhé, po útoku na USA 11. září 2001 došlo k aktivaci článku 5 Severoatlantické smlouvy a operace v Afghánistánu od podzimu 2001 byly a jsou operacemi NATO. Jenže během už více než dvanáct let trvajícího angažmá NATO v Afghánistánu ne všechny její členské země projevily a projevovaly stejnou ochotu se v Afghánistánu angažovat. Jinými slovy, solidarita různých členských zemí NATO při angažmá v Afghánistánu je nerovná a nestejná. To vede k oprávněnému resentimentu těch zemí NATO, které se na operacích v Afghánistánu podílejí neúměrně více vůči zemím těm, které se na nich podílejí neúměrně málo nebo vůbec – a k pochopitelné nedůvěře těch prvních vůči těm druhým. Nestejné nesení břemena angažmá v Afghánistánu je tudíž druhým důvodem oslabení významu NATO za posledních deset let.

A konečně zatřetí a nejdůležitější, hlavním důvodem oslabení významu NATO jsou nestejné prostředky vydávané jednotlivými členskými zeměmi na společnou obranu. Zatímco výdaje USA na obranu jsou nad 4% HDP, jen málo evropských zemí vydává na obranu více než 2% HDP. Tím se NATO stává aliancí prakticky nekompaktní a tudíž méně relevantní. Na tento problém, faktický možný zánik relevance NATO v důsledku příliš nízkých výdajů na společnou obranu ze strany evropských zemí důrazně upozorňoval např. bývalý americký ministr obrany Robert Gates před svou resignací v létě 2011. Situace se však od té doby nezlepšila.

Tady je nutno říci, že i Česká republika svůj díl odpovědnosti za společnou obranu zanedbává. V roce 1996, když naše výdaje na obranu byly 1,6% HDP, jsme se zavázali, že budeme zvyšovat výdaje na obranu o 0,1% ročně až do roku 2000 včetně – tedy až na úroveň 2,0% HDP.

V situaci dneška, když hrozí, že naše výdaje na obranu klesnou dokonce až pod 1% HDP (!), nelze říci, že svou odpovědnost bereme vážně a jsme odpovědným členem NATO.

Takže, jaké z toho vlastně vyplývá shrnutí? Rozšíření NATO v roce 1999 i v letech následujících byla zodpovědným, racionálním a prozíravým politicko-bezpečnostním opatřeními. Nevedla k oslabení NATO a ani ke ztrátě její akceschopnosti. Přesto však k poklesu významu NATO došlo a dochází, nikoli však z důvodů souvisejících s rozšířeními (či jimi zapříčiněnými), nýbrž primárně z důvodů nestejné ochoty členských zemí se na operacích NATO angažovat a přispívat ke společné obraně. Výdaje mnohých, ba většiny evropských zemí NATO na společnou obranu jsou neúměrně nízké a celkově nedostatečné. Tyto země bezpečnost současného světa přeceňují a existující či perspektivní hrozby podceňují.

Nenastane-li uvědomění odpovědnosti za bezpečnost ze strany těchto zemí a navýšení jejich prostředků na obrnu, nelze vzestup významu, vlivu a váhy NATO očekávat.

vyšlo na www.natoaktual.cz